blogujicipanflegl

[blogujicipanflegl]

Chci být zdravý. Jo? A proč?

Aneb jak hodit většinu věcí za hlavu.

Zkuste se někoho ve vašem okolí zeptat, co si opravdu přeje. Ze všeho nejvíc. Co je pro něj ta úplně nejdůležitější věc. Ve velké většině případů uslyšíte přání: "Chci být zdravý. Zdraví je to nejdůležitější.”

Souhlasím. Je. Zdraví je důležité. Ale víte, proč chcete být zdraví? Proč je pro vás fungující tělo tak důležité? Jasně, nechcete být upoutaní k posteli. Nechcete trpět bolestí. Chcete být zdraví. Chápu.

Co budete se svým zdravím dělat?

Ale proč? Co budete se svým zdravím dělat? Jak své zdravé tělo využijete? Zamysleli jste se někdy nad tím? 

Přiznám se, že já ne. Vždycky jsem se uklidnil odpovědí, že prostě chci být zdravý, protože jen magor by upřednostnil peníze. Moc. 

Přát si zdraví je správné. 

Až do včerejška. Měli jsme v práci zajímavou prezentaci Davida Rakela, který mimo jiné  vysvětloval důležitost nalezení životní kotvy. Něčeho, k čemu se vždy můžete upnout, na co můžete pomyslet, když věci nejdou podle plánu. A nebo co vám naopak pomůže dělat “ty správné” věci.

A právě tahle otázka k tomu může pomoci.

Kotva. Jen a jen vaše.

Na otázku proč chcete být zdraví, není až tak snadné najít odpověď. Nemůžete si odpověď půjčit od někoho jiného. Někdo chce být zdravý, aby mohl být dobrým otcem a jezdit na výlety s dětmi. Někdo chce pomáhat lidem. Další chce mít dost sil na kariéru. 

Nic z toho není špatně, pokud je odpověď vaše. Musíte vědět, co budete se svým zdravím dělat vy. Jak ho využijete. Znalost, co by dělali jiní, je vám na nic.

Fuckup tady a tamhle? No a co?

A právě odpověď na tuto otázku je ona zmíněná kotva. Kotva, díky které může spousta věcí dostat úplně jinou perspektivu. Vy jim můžete dát jinou perspektivu. 

Třeba moje kotva se točí hodně kolem dětí, rodiny a přátel (přesně si to nechám pro sebe:). Něco se nedaří v práci? No a co? Poškrábal mi někdo auto? A je to tak důležité? Je to jedna z hezkých věcí, které můžou pomoci s pozitivním přerámováním. Se správnou perspektivou. Jedna z věcí, která vám pomůže hodit věci za hlavu. Jedna z věcí, která může pomoci soustředit se na důležité věci.

A co vy? Umíte si na tuto otázku odpovědět? Víte, proč chcete být zdraví?

#zdraví #životní priority #přerámování #smysl #koučink #otázky

[blogujicipanflegl]

Jak přesvědčit ostatní a ještě se něco dozvědět

Hledal jsem do teamu nového Scrum Mastera. Nechtěl jsem nechat cokoliv náhodě, a tak jsem se chtěl s většinou kandidátů alespoň na chvíli setkat.

Při pohovorech neprocházím s kandidáty CV. Místo toho se spolu bavíme o situacích, které může Scrum master řešit. Za pár minut si díky tomu udělám představu, zda ten člověk ví, o čem mluví, a nebo získal dva měsíce zpátky certifikát, ale v životě s teamem nepracoval. A věřte, člověk se toho dozví hodně. Jeden kandidát mi třeba kdysi dávno tvrdil, že když je ON Scrum Master, tak v teamu není NIKDY, NIKDO, nemocný, protože kdyby byl, tak by si to s ním ON vyřídí!

Navíc je to zábava, jelikož můžu na pohovoru hrát cokoliv, co mě napadne - arogantního vývojáře, uťáplého product ownera, nerozhodného business ownera… Fantazii se meze nekladou:)

Jedna ze situací, které jsem procházeli teď, je taková klasika většiny nových teamů. Máme team, jedou ve Scrumu (žádný scaled framework) a jelikož se team přecenil, tak slíbili dodat víc, než stihli. Nakonec sice user stories poslepovali, ale na testy už se nedostalo. Nyní máme retro a já, jako jeden z vývojářů, přicházím s nápadem, že se teď zaměříme na vývoj features a testy uděláme až před veřejným releasem, který je beztak plánovaný až za 10 sprintů. Stihneme tak víc fíčur a pro vývoj i zákazníka je to win-win situace. Tolik scénář a teď co na to Scrum master.

Zajímavé bylo sledovat různé varianty přístupu Scrum masterů. Rozdělme si je na dvě skupiny (skupinu, která netušila, která bije, vynecháme).

Ale tohle nebude fungovat!

První skupina začala vysvětloval, proč to nemůžeme udělat. Proč si myslí, že je to špatně. A říkali to správně. Jedna definice střídala druhou. Poučky. Vysvětlení. Někteří byli schopni mluvit v kuse x minut.

„Tohle není podle Scrumu správně.“

„Musíme vždy mít produkt, který je spustitelný.“

„Součástí definition od done jsou i napsané testy. Bez testů není user story done.“

„Když budeme opravovat feature až za několik týdnů, bude to mnohem dražší, než když je opravíme hned.“

„Musíme udělat tohle. Musíme udělat tamto… „

Bylo vidět, že teorii perfektně zvládají. Bylo i vidět, že už to zažili v praxi. Problém je, že bylo strašně těžké udržet pozornost. Speciálně na online callu. Ne proto, že by mě to nezajímalo. Ale poslouchat někoho, kdo mluví x minut a v podstatě chrlí jednu pravdu (a skutečně pravdu) za druhou je hrozně náročné. Navíc ten člověk mluví v podsatě o sobě - proč si on myslí, že je to špatně. Proč si on myslí, že bychom to neměli dělat. Co on kde četl.

I když nechcete, často začnete místo poslouchání přemýšlet o tom, jak odpovíte. Přistihl jsem se, že po chvíli jsem si začal chystat svou otázku, kterou to všechno rozbiji.

Zkrátka celé se to zvrhlo ve výměnu argumentů, kdy jedna strana ani pořádně neposlouchá druhou.

A jak víte, že to bude fungovat?

Pak byla druhá skupina. Namluvili toho mnohem míň. Neřekli mi, jak to mám dělat. Tedy ne napřímo. Jenže mě donutili dávat pozor. Soustředit se. Speciálně si pamatuji jednu šikovnou paní:

„Chápu, takže chcete testovat až na konci, ano?“

„Jak můžete vědět, že vám na testy bude stačit jeden sprint, který si chcete vyhradit?“

„Jak víte, kolik času potřebujete na opravu nalezených chyb?“

„Jak budete vědět, kolik práce na projektu zbývá, když nevíte kolik chyb je v každé z funkcí?“

„Co uděláte, když změní business priority a bude chtít udělat dřívější release?“

„Jak vyřešíte situaci….“

Ani jednou neřekla, že to musíme dělat protože Scrum. Ani jednou neřekla musíte dělat tohle. Tamto. Jen mi několika dobře mířenými otázkami dostala do stavu, kdy nezbylo nic jiného, než uznat, že tudy cesta asi nepovede.

Mimochodem, tohle neplatí jen pro Scrum mastery. Platí to pro agile kouče, leadery a myslím, že to pomáhá v jakékoliv diskuzi.

Zkuste to.

Zkuste místo dlouhých monologů, které půlka lidí neposlouchá, dávat otázky. Dozvíte se víc o druhé straně a navíc nenásilně donutíte druhou stranu dávat pozor.

Co funguje vám?

#agile #scrum master #scrum #5 minutes read

[blogujicipanflegl]

Udělejte lidem radost. Nedávejte jim věci zdarma.

Věcí zdarma si nevážíme, aneb prací a utrpením k větší radosti.

Můj syn, Vojta, měl minulý týden zápis do školy. Na rozdíl od spousty jiných škol ho ale neměl metodou “tady nám hoďte přihlášku do kaslíku”, ale měl virtuální zápis přes počítač.

Vojta je po mně. Do školy se nijak zvlášť netěšil. Před zápisem o škole prakticky nemluvil a když se ho někdo ptal, zda se do školy těší, poměr pozitivních a negativních odpovědí byl zhruba 1:1. Trochu ho podezřívám, že podle situace volil takovou odpověď, která co nejrychleji rozhovor na téma škola ukončila.

Vojtovi jsem letmo vysvětlil, co to bude a řekl mu, že si ho trochu vyzkouší, jestli už může do školy. To Vojta pochopil jako klíčovou věc a zápis začal brát vážně. Dokonce si vzal čisté tričko s límečkem. Prý aby mu to slušelo. Design over features! 

Zápis běžel normálně - otázky na jméno, práce s rukama, základy počítání, poznávání tvarů, barev, atp. Vojta se celou dobu hrozně soustředil a snažil. Na konci mu řekli, že mu gratulují a že je přijat.

Ta radost! Okamžitě po zápisu Vojta volal všem babičkám i dědečkům a všem hrdě oznámil, že to zvládl a je z něj školák. 

Odpoledne jsme šli ven a potkali pár lidí ze sousedství. Prohodili jsme pár slov (na bezpečnou vzdálenost 2 metry:) a přišla řeč na zápisy. Taky už prý s dětmi byli, ale jenom poslali přihlášky. Ptal jsem se i dětí, co na to říkají, že budou školáci. Odpovědí bylo jen pokrčení rameny a prý že nic, prostě škola no.

Krásně to ukazuje, že věcí, pro které jsme museli něco udělat, si vážíme mnohem víc. 

Mimochodem, tohle neplatí jen pro věci, pro které jsme museli něco udělat, ale i pro věci, pro které jsme museli něco vytrpět - bolest nebo ponížení.

1959 provedli Elliot Aronson a Judson Mills pokus, ve kterém založili diskuzní skupinu. Její členy instruovali, aby vedli nejdebilnější a nejmíň užitečné debaty, jaké si dovedou představit. Následně do skupiny nechali vstoupit nové členy. Někteří pro přijetí do skupiny museli projít speciálním rituálem, kdy museli vytrpět různé ponižující úkoly (v pozdějších verzích pokusu jim dokonce dávali elektrické šoky), zatímco jiní byli přijati snadno a bez větších komplikací.

Výsledek? Ti, kteří si přijetí do skupiny museli protrpět, označili diskuze ve skupině za extrémně hodnotné a přínosné. Ti, kteří se do skupiny dostali bez jakýchkoliv problémů a snahy,  byli v hodnocení skupiny značně skeptičtější.

Myslete na to. Protože ono je to nakonec lepší, že se o spoustu věcí musíme snažit. Že rovnou nezaběhneme maraton pod 4 hodiny. Nemůžeme si koupit cokoliv chceme. Musíme projít náročným přijímacím řízením.  

Co je vaše vydřená a vytrpěná věc, ze které máte radost?

#5 minutes read

[blogujicipanflegl]

Bucket list - 10 věcí, které zjistíte při jeho psaní

Bucket list. Seznam 100 věcí, které byste chtěli stihnout dřív, než umřete.

Nikdy dřív jsem se k sepsání podobného seznamu nedokopal. Snad vím, co chci dělat, ne? Tak proč bych si to psal, neasi? Navíc znáte to. Jednou to hodíte na papír, osud se bude chtít trochu pobavit, a vás tak raní mrtvice těsně před tím, než si ze seznamu odškrtnete vysněnou trojku s Penelope Cruz a Selmou Hayek (vzhledem k časovému posunu bych měl tenhle bod asi aktualizovat:).

Napište si ho. Fakt!

Nakonec mi to ale nedalo a zkusil jsem si takový seznam sepsat. K mému překvapení to není žádná sranda. Naopak! Je to docela těžký a i když nad tím průběžně přemýšlím už několik dnů, nemám vymyšlenou ani třetinu z oněch legendárních 100 věcí. 

I tak už z toho vypadlo pár prvních postřehů:

Napsat 100 věcí, které chcete stihnout před smrtí, není vůbec snadný

Spousta cílů, které jsem na papír bezmyšlenkovitě hodil, šla zase rychle pryč. Vůbec o jejich splnění nestojím. Jsou to sny někoho jiného, případně věci, které si „přece musí splnit každý“. Jsem rád, že mi to došlo.

Inspirovat se po internetu moc nedá. Ukázkové bucket listy jsou typická ukázka snů cizích lidí a pro mě na nic. Ne, já nechci jezdit na slonovi.

Píšu si i věci, které jsem si chtěl splnit dřív a povedlo se to. Potěší vidět, že už je toho dost hotovo.

Prvních pár cílů a snů bylo nejtěžších. Stačí začít a pak to jde. Vzpomenete si na jednu věc, pak na druhou, pak na dávný cíl…

Píšu si i blbosti. Je to můj list a pro nikoho jiného stejně nebude mít žádnou cenu, i kdybych chtěl znovu vymalovat Sixtinskou kapli.

List neustále měním a asi i nadále budu. Sny se mění, měl by i list.

Překvapilo mě, že mi ze seznamu skoro zmizely všechny výkonnostní cíle. Dřív jsem chtěl uběhnout maraton v nějaké čase, vylézt nějaké číslo na skalách… Teď je mi to jedno. Chci se někde proběhnou, jinde si zalézt, s někým projít trek. Časy a čísla přestávají být důležité.

V seznamu mám naprosté minimum kariérních věcí. To málo co tam je, je z velké části v kategorii hotovo.

Některé cíle nemůžu splnit sám. Můžu nakrásno chtít, aby děti měly vzdělání. Můžu jim ho umožnit. Ale nemůžu ovlivnit zbytek - jak jim to půjde, jestli budou chtít, atd. Tyhle věci si pišu taky, ale jsem si vědom toho, jaká přesná část je v mých rukách.

Uvidíme, co z toho na mě ještě vypadne, ale musím říct, že přemýšlení nad seznamem je zábava, které navíc pomáhá utřídit si myšlenky. Takže kdybyste se doma nudili, vřele doporučuji.

Zkuste to! A dejte vědět, jak to šlo, docela by mě zajímalo, na co jste narazili vy. A určitě to pomůže i ostatním.

#bucket list #5 minutes read

[blogujicipanflegl]

Menší trik pro větší lásku

"Můžeš mi, prosím, říct 12 věcí, které bych měl zlepšit?" Jednoduchá věta, kterou přesvědčíte svou drahou polovičku o své dokonalosti. Když ji navíc doprovodíte kytkou, máte vyhráno. Nezoufejte, i když zrovna žádnou drahou polovičku nemáte. Stejný princip funguje v práci, na úřadě, kdekoliv. 

Nevěříte? Zkuste si něco podobného na sobě. Připravení? 

Vyjmenujte 12 příkladů, kdy jste se chovali asertivně. Je to těžké, že? Váš mozek si neumí vybavit tolik příkladů a proto dojde k názoru, že moc asertivní nejste. Kdybych se zeptal jen na 6 příkladů, dáte je dohromady v pohodě a budete přesvědčení, že jste asertivní až až. 

Náš mozek funguje v módu - pamatuji si to? Pak je to důležité a je to pravda. Což samozřejmě často vůbec neodpovídá realitě.

Stále nevěříte? Vezměte si rozvody.

Celebrity, herci producenti se rozvádí mnohem víc, než běžní lidé. Většina z nás si pamatuje soudní tahanice slavných producentů, sportovců, herců. Však toho jsou každou chvíli plné noviny. Rozvádí se ale skutečně více? Nebo si náš mozek jednotlivé příklady snadno vybaví a proto jim dá větší důležitost právě proto, že jsou toho plné noviny?

Schválně - na první dobrou, kdo se rozvádí víc? Řidiči sanitek, nebo atleti? Producenti, nebo obráběči? Ano, modří už vědí. Jsou to řidiči sanitek a obráběči.

Tak hybaj! Běžte se zeptat a uvidíte sami. Vybavit si 12 věcí, které byste měli zlepšit, by pro lidi kolem vás nemělo být jednoduché, takže tadá - najednou jste za hvězdu:) 

Jen bacha na extrémní případy, kdy je váš vztah v tak dezolátním stavu, že na Vaší otázku dostanete 37 příkladů a sbalené kufry k tomu. 

Další čtení:

availability bias (experiment s otázkou na asertivitu)

procentuální rozvodovost v US

#valentyn #availability bias #lifehack #protip

[blogujicipanflegl]

Leader. Válka. Poradíš?

Jeho otázka mě nejdřív překvapila. Vlastně spíš vyděsila. Takhle vážné téma jsem ještě neřešil. Co mu na tohle mám proboha říct? Sice jsme si jen telefonovali, takže jsem mu neviděl do tváře, ale bylo jasné, že to myslí úplně vážně. 

Říkejme mu třeba Nassim. A Nassim chce ode mě poradit tady a teď. Jenže jak mu já v tomhle můžu poradit? Znovu jsem si v hlavě zopakoval jeho otázky:

„Jak se má chovat leader teamu v zemi, které hrozí občanská válka? Jak se mám ke svému teamu chovat já? Co mám dělat?“

Bylo mi jasné, že na tohle odpověď nemám. Jak bych mohl?

Nassim žije v Libanonu, vede tam velký team, má na starost celou Levantu. Já žiji v jedné z nejbezpečnějších zemí světa. O jeho teamu v podstatě nic nevím. Nevím, jak moc velké nebezpečí u nich zrovna hrozí - krom pár článků se u nás o krizi v Libanonu skoro nic nepsalo. Nevím, jaká je mezi lidmi v Libanonu nálada, ani jak vnímají roli leadera a co od něj čekají. Nemám co bych mu poradil. Nemůžu mu poradit ani ň.

Uklidnilo mě to. Prostě udělám to co vždycky. Budu se ptát já.

Naštěstí to není naše první schůzka. Je fér dodat, že s Nassimem si volám již poněkolikáté. Je to můj „coachee“ a já jsem jeho kouč. U prvních schůzek mě dokonce zval na návštěvu Libanonu, který byl v tu dobu bezpečná země. Řešili jsme běžná témata a hlavně si ujasnili, co je to koučování. 

Kouč neradí

Každý, kdo slyšel alespoň něco málo o koučování to ví - kouč neradí. Jenže něco jiného je to slyšet a něco jiného je to zažít. Vyzkoušet si to na vlastní kůži.

Když se kouč učí, jak správně koučovat, učí se to samé. Učí se, že kouč neradí. Že kouč pomáhá najít odpovědi, ptá se. Že kouč nutí druhou stranu podívat se na téma z druhé strany, někdy si nahlas přiznat nepříjemnou pravdu, ale že řešení jde vždy od koučovaného. 

Dobře to zní. Ale v začátcích jsem si to neuměl představit ani já sám. Jak můžu komukoliv pomoci, aniž bych znal odpověď? Jak odpovědět na otázky jako je „Jak se má chovat leader teamu v zemi, které hrozí občanská válka? Jak mám chovat ke svému teamu já? Co mám dělat?“

Přesně takhle. Neradit. Ptát se. Nutit k přemýšlení.

Na tyto otázky totiž nejde odpovědět, pokud nemáte podobnou zkušenost. Můžete plácat, dávat obecné manažerské rady, ale reálně bude Vaše rada na nic. V tomto případě je to vidět na první pohled. Vždyť kdo z nás se kdy objevil v podobné situaci?

Ale vy přece nežijete v Libanonu. Vy přeci řešíte běžné věci jako je práce, vztahy, šéf, stěhování…  Vám by kouč poradit, mohl, ne?  

I tak je váš život unikátní. Zkušenosti, okolí, zázemí, práce, problémy, radosti, motivace. To vše znáte nejlépe Vy sami. 

Jasně. Může se stát, že nevíte. 

Nevíte, zda změnit práci. Jak se připravit na důležitou schůzku. Jak se dokopat k tomu prokletýmu běhání. A přesně v těhle momentech je dobré se zeptat. Někdy pomůže kolega, jindy kamarádka u pivka. 

A někdy Vám pomůže kouč. I když o Vás nic neví:)

---

Jméno „coacheeho“ jsem změnil a před zveřejněním se s ním domluvil, že mu článek na toto téma nevadí.

#koučink

[blogujicipanflegl]

Školu nemá, matiku neumí

Vysvědčení je tu! Studenti přichází s kreativními výmluvami, proč dopadli jak sedláci u Chlumce. Rodiče hledají stéblo, kterého se mohou chytit a zopakovat si, že známky sice nejsou nejlepší, ale co. Oni ani ti nejúspěšnější na světě nebyli extra studijní hvězdy, že?

Billa Gatese taky vyhod... tak bohužel.

Typický, a v posledních letech oblíbený, je odkaz na Billa Gatese, kterého přece taky vyhodili Harvardu.

Tak s tímhle se bohužel moc uklidňovat nemůžeme. Pokud s tím přijde Vaše ratolest, můžete ji minimálně sepsout za velmi lacinou výmluvu.

Nezdá se to, ale Harvard je malinko těžší než zednické učiliště.

Může to vypadat jako drobnost, ale tahle historka je úplná blbost. Billa Gatese nevyhodili, ale požádal o přerušení. Jeho studijní výsledky byly vynikající. Přerušení navíc probral dopředu s rodiči, se kterými byl navíc domluven, že pokud mu to s Microsoftem nevyjde, do školy se vrátí. Se školou byla dohoda stejná.

Chyba za 1,7 miliardy. Dolarů.

Leč není třeba zoufat, máme tu lepší příklady, že i Bill dělá chyby a ani neumí pořádně matiku. Navíc ho to stálo zhruba 1,7 miliardy dolarů. Jak to?

Nadace manželů Gatesových věnuje spousty peněz na charitu a různé prospěšné projekty. V devadesátých letech minulého století začali investovat do malých škol, jejich podpory a to včetně rozdělení velkých škol na malé. To vše na základě výzkumu, který pátral po tom, co mají nejúspěšnější školy společného a v čem se liší od ostatních škol.

Úspěšné školy? Ty malé.

Výsledkem celého výzkumu bylo zjištění, že ty nejúspěšnější školy jsou malé. Jejich zastoupení v top 3% škol bylo 4x větší, než by odpovídalo jejich počtu. A to se počítá, ne? Navíc úvaha je jasná - v malých školách se žákům více věnují, a díky tomu dosahují tak dobrých výsledků. 

Všechno do sebe zapadlo a nadace manželů Gatesových tedy spustila investiční program, který měl malé školy podporovat a do kterého se postupně přidalo mnoho dalších známých organizací a institucí. Jen Gatesovi utratili do roku 2001 na grantech zhruba 1,7 miliardy dolarů.

Když jsme tak hezky vyřešili nejlepší školy, zkusme vyřešit i ty nejhorší. Data už máme, takže můžeme na stejném vzorku dat zjistit, co mají společného nejhorší školy. 

Nejhorší školy? Oh wait!

Chvilka napětí, výpočtů a... Modří už vědí. Při pátrání po nejhorších školách zjistíme, že ty nejhorší školy jsou také ty malé.

Jak je to možné? Pokud Vám tohle není na první pohled jasné, měli byste odložit připravený pásek, zapomenout veškeré výčitky a děti prostě pochválit za už jenom proto, že to vysvědčení zvládli donést domů a neztratili ho cestou:)

Ve skutečnosti totiž není pravda ani jedno. Malé školy nejsou ani extrémně dobré ani špatné. Malý počet jejich žáků jen vede k tomu, že jejich výsledky mají mnohem větší rozptyl a jsou tak víc přítomné v obou extrémech. Hezky je to popsáno zde. 

Takže klid a kdyby nic jiného, můžete se vždycky uklidnit tím, že chyby dělají i ti nejúspěšnější multimiliardáři. A navíc chyby vašeho dítěte vás určitě nebudou stát skoro 2 miliardy dolarů. Program podpory malých škol byl nakonec zrušen.

[blogujicipanflegl]

How to be a great leader

Working for a corporation has its pros and cons. You sometimes do needles work, fight pointless battles, spend a lifetime at purposeless meetings.

On the other hand, if you are active, you can set your own agenda and try (and learn) many positions without leaving the company. You can help others to make the world better because the company is large enough to have a real impact. You can have free coffee and a huge open space in which you can play hide-and-seek.

Another example of pros is training. Obviously, not all of them (we could live without training on "how to recognise a light switch and how to use it)", but believe it or not, there can also be found valuable and useful ones. Like the one I have just attended - the M1 Lead the way - 3-day training for leaders covering leadership, coaching techniques, providing and requesting feedback, the importance of a team, etc...

I trust some of the lessons learned might be useful for others; so here is what resonated with me. Btw. I'm going to skip the coaching part of the training, as I wrote some posts (such as 5 things you should know about coaching or 10 things I learned - both in the Czech language) about coaching earlier when I was doing my coaching certification.

What are my key takeaways?

Want to be a leader? No precise guideline to follow

No one is going to give you any description of how to be a good leader.  Why? Because such a manual does not exist. You can get many tips and trick like ‘do this’, ‘do that’, ‘do not do that’, but that's it. Which is great (there is no need to study and memorise 1000 pages manual) but horrifying as well - you don't have and won't have any easy tutorial - the easy tutorial does not exist! It's up to you. You need to rely on your gut feeling. Learn from your mistakes. Listen and ask for feedback. Be open. Don't be afraid to fail. Don't be afraid to experiment.

No rocket science

Nothing you need to be a good leader is rocket science. There are no complex formulas. No specific metrics are going to tell you if you made it; if you are a good leader.  You'll never know for sure.

You've heard almost everything before. But! Do you do your best each day? Do you give positive feedback as much as possible? Do you ask for feedback? Do you take care of yourself of your team?  It's not rocket science, yet because of those missing manuals, missing metrics, it's not easy at all. For some, it’s natural, for others it’s almost impossible.

Self-aware, unbossed, inspirational...

I must admit that before I attended the course, I wasn't sure what do these words mean to me. Actually, each of them was only a buzzword to me. And to be honest, it still is. And it is up to each of us if we turn it into something meaningful or not.

Unfortunately, many people use it, because they understand that the company wants them to be unbossed, inspirational, whatever. It is trendy. So they claim to be, without changing a single bit of them.  And their only reflections are like - self-awareness? Of course! That's what I am! I am aware of myself. Who isn't except the main characters in Walking Dead, right?

Well, for those who want to change it and be better leaders, be more curious, inspirational, few tips we were discussing as well. Again, it is not rocket science. But it's worth to talk about it over and over again.

Set up some regular self-reflection time (ideally structured somehow so that you don't miss anything).

Provide and ask for feedback from your team and the people around you.

Carve out time for yourself - one of the worst things you may do is to care about others but not yourself.

Do not underestimate networking - the more people you know, the more different views you get.

Surround yourself with honest people who are not afraid to be truthful.

Be curious yourself - keep asking why.

Trust your team and show them it is good to fail sometimes (as long as you learn from your failures).

Provide feedback instantly, continuously and regularly - not only in those cases when something failed.

Don't try to be the one who knows everything. Admit that there are others who know more.

Do not try to solve everything. Try to connect people whenever possible.

And the last but not least - which is my favourite - do not take yourself too seriously! 

Sorry for not giving you a precise guideline, but as you know - it does not exist. Anyway, what tips and tricks help you to be a better man?

#leadership #english #5 minutes read #course #training

[blogujicipanflegl]

Perfektní a dokonalé? Čisté zlo.

“Jaké jsou Vaše slabé stránky? Jsem perfekcionista.” Přesně tuhle odpověď mi kdysi jistá dobrá duše radila na poměrně obvyklou otázku pracovních pohovorů. Už tenkrát se mi to moc nezdálo. Za prvé jsem si přiznal, že perfekcionista zrovna nejsem, za druhé jsem nechápal, co je na tom špatného. Vždyť mít perfektní výsledek je super, ne?

Ano, mít perfektní výsledky je super. Ale! Neustálé ladění a piplání čehokoliv, ve snaze o perfektní výsledek, je čiré zlo. Proč?

Protože v naprosté většině případů neskončíte s perfektním produktem, procesem, čímkoliv. Naopak. Jediné čeho dosáhnete, je zpoždění a zbytečně komplikovaný produkt, který je složité předělat.

Protože ve snaze o dokonalost, ve snaze o perfektním produkt se často ztratíte a skončíte v nekonečném: Ještě musíme přidat tuhle featuru. A pak další. A ty barvy by mohly být lepší. A trochu poladit komunikaci. Uživatelům přece nemůžeme dát polotovar. Musíme jim dát dokonalý produkt. A mohli bychom ještě přidat...

Tak určitě. 

Dokonalý produkt nevymyslíte

Smiřte se s tím. Dokonalý produkt nevymyslíte, dokonalý výsledek mít nebudete - vždy se dá něco udělat lépe. Takže pokud budete lovit každou drobnost, snažit se o vyladění všeho, akorát spustíte projekt pozdě. S featurami, které nikdo z uživatelů nechce, a jen Váš projekt komplikují. 

Je mnohem lepší spustit něco včas a ve stavu good enough (jak říkal můj bývalý šéf), než pozdě spustit rádobydokonalou věc. 

Už proto jsme například všechny projekty v minulé firmě fixovali časem. Rozsah projektu byl měnitelný (dal se vždy seškrtat:). Už proto jsme se snažili projekty spouštět co nejdřív, abychom získali od uživatelů feedback. Už proto jsme procesy vždy načrtli jen v nejmenší možné míře, abychom je postupně ladili a minimalizovali jsme práci, který přišla vniveč.

Buď to dělej pořádně, nebo vůbec!

Mimochodem - perfekcionismus může sloužit jako dobrá výmluva, proč nic neudělal. Protože když to nemůžu udělat na 110%, tak to raději nebudu dělat vůbec, ne?

Sám jsem toho dobrým důkazem. Ač jsem sám velkým odpůrcem snahy o dokonalý produkt/proces/cokoliv v pracovním světě a jako perfekcionistu by mě asi označil málokdo, v jiných oblastech sám sklouzávám k tomu, co jsem tady právě zkritizoval. 

Nestačím odcvičit celou sestavu, tak jak je v plánu? To radši nebudu cvičit vůbec, protože to stejně nemá cenu. Nedaří se mi spustit výukový program na klavír? Nebudu hrát vůbec, protože jen tak si tady hrát mi nikam neposune. Nestihl jsem článek napsat během týdne? To už ho napíšu až za týden, o víkendu by to stejně nikdo nečetl...

Takže zapomeňme na dokonalost a udělejme alespoň něco. Je to totiž to nejleší, co můžeme právě teď udělat.

#perfekcionismus #perfekcionista #seberozvoj #5 minut

[blogujicipanflegl]

5 let se snaž a možná Tě povýší!

Máme spoustu cílů a snů. Snažíme se naučit hrát na piano, zvládnout cizí jazyk, zlepšit se v nějakém sportu, nechat se povýšit v práci, dotáhnout nějaký velký projekt, zhubnout, cokoliv... Co člověk, to jiný cíl, jiný sen. 

Co člověk, to jiný cíl, ale jedna věc je stejná. Abychom našich cílů dosáhli, musíme se snažit. Hodně snažit. A co hůř, musíme se snažit dlouho, protože na piano se za měsíc prostě nenaučíte, v cizím jazyce většinou umíte tak pozdravit a ten projekt v práci? Ten také není hotový. Místo toho se objevilo dalších 1385 věcí, které musíte vyřešit. Nakonec jsou výsledky často vidět až po letech dřiny. Když se toho ovšem dočkáme.

Tak jsem se snažil, ale nemá to cenu.

Naše úvodní nadšení vychladne, postupně se snažíme míň a míň a nakonec sami sobě vysvětlíme, že vlastně už ani nechceme. 

Že cizí jazyky jsou pro chudáky, co nemají na tlumočníka, v práci žádné povýšení nechceme - bo by to bylo víc práce, a to hraní na piano? To je lepší si zajít na koncert, že jo. Protože když srovnáme, co jsme se naučili my a vidíme, jak hraje ten mladej kluk na koncertu, rovnou vidíme, že to prostě nemá cenu.

Cíle jsou ty tam, protože to vzdáme. Vzdáme to, protože nevidíme žádný pokrok.

Celkem pravidelně běhám. Jsou období, kdy mě to baví víc, a jsou chvíle, kdy se mi nechce. Psal jsem o tom již dříve - zpravidla mi pomáhá se ke svému cíli upnout, vzpomenout si na něj. Vzpomenout si, že běžím proto, abych zvládl uběhnout naplánovanou trasu, kterou jsem si jednou vymyslel. Jenže i tohle po čase přestává fungovat - člověk si řekne, že přece může jít zítra, až nebude pršet, nebudou ho bolet nohy... 

Nakonec člověk začne pochybovat, že tu dlouho cestu vůbec zvládne.

Jde to! A půjde to!

Tento týden jsem se k dlouho plánovanému běhu konečně dostal. Uběhl jsem si svůj plánovaný běh přes dva vysílače. Pro většinu opravdových běžců nic velkého. Pro mě ale zatím nejtěžší běh, jaký jsem kdy běžel. Cíl, který jsem si dal na začátku roku. 

A taky ohromná motivace běhat dál, protože vidím, že to k něčemu je. Že jsem to díky tréninku zvládl. A je mi jedno, že pro spoustu běžčů tohle nic není. Důležité je srovnání sám se sebou, ne s ostatními. 

Je to jako když jdeme v horách - musíme mít dlouhodobý cíl (třeba bouda na kterou jdeme), ale bez tyčového značení a orientačních bodů v terénu se k němu nedostaneme. A jestli ostatní zvládají cestu rychleji, nebo pomaleji? To nám s naší cestou taky nijak nepomůže.

Malé cíle, velké vítězství

A stejné je to se vším - s jazyky, prací, projekty. Musíme si dávat postupné cíle, které nám pomohou si uvědomit, co všechno se už povedlo. Čeho všeho jsme dosáhli. 

Musíme si dávat cíle, které jsou relativně blízko, které si splníme a udělá nám to radost. Agilní vývoj tohle třeba řeší sprinty - na koneci každého sprintu máme hotovou další část projektu - protože čekat na dokončení projektu rok, a přitom nevidět jakýkoliv pokrok (krom stoupajícího procenta dokončení u reportu) je úplně něco jiného, než si každý týden ukázat, co se nám za poslední dva týdny povedlo.

Takže hurá do toho, ať je brzy něco hotovo. Stačí si vybrat:)

#cíle #motivace #běh #vytrvalost

[blogujicipanflegl]

Problém? Zastřelte posla!

Minule jsem popsal 5 věcí, které už nikdy nemáte říkat o agilním vývoji. Článek končil tím, že agilní vývoj, agilní projektové řízení, Kanban, Scrum - nic z toho by neměl být váš cíl. Je to jen prostředek, který můžete použít, abyste měli spokojenější zákazníky. 

Jenže proč by měl být zákazník spokojenější? Co konkrétně jemu přinese, když bude spolupracovat s teamem, který některý z agilních přístupů používá? 

Výhody agilního vývoje

V různých článcích najdete popsané všechny možné výhody, které by měl váš zákazník dříve nebo později pocítit. Dočtete se, že díky agilnímu vývoji budete rychlejší, levnější, pružněji reagovat na změny, mít spokojenější team a zákazníky, transparentnější proces a vývoj... 

Nechci teď rozebírat, zda a kdy se všechna výše uvedené pozitiva dostaví. Rád bych se zastavil u jedné z výše uvedených výhod - transparentnosti. Na tu totiž narazíte v podstatě okamžitě poté, co začnete se zaváděním agilních postupů. 

Agilní vývoj je transparentní. A sakra!

A právě transparentnost se v některých firmách bohužel často ukazuje jako jedna z hlavních nevýhod (sic!) agilního přístupu. Nespletl jsem se, skutečně jsem chtěl napsat nevýhod. Proč? Protože všichni ve firmě často deklarují agilnímu vývoji a transparetnímu procesu absolutní podporu přesně do té chvíle, dokud se to netýká přímo jich, nebo jejich oddělení. 

Problémy? Červený projekt? Prostě tam dejte zelenou.

Pracoval jsem dřív pro jednu firmu a jako jeden z úkolů jsme si nastavili zpřehlednění toho, co se zrovna děje - co se dělá za projekty a v jakém jsou stavu. Protože věřím, že vizualizace má být co nejjednodušší, zavedli jsme jednoduchý seznam projektů doplněný semaforem. 

Zelená barva značila - vše v pořádku, oranžová - team má problémy, ale je schopen si je sám vyřešit a červená - máme takové problémy, že potřebujeme pomoc managementu. Jednoduché, prosté a v podstatě ani nic specifického z agilního vývoje. Jen snaha o transparentní přehled projektů. 

Záhy po vytvoření tohoto jednoduchého přehledu, jsme jej rozeslali na všechny zainteresované strany. Těšili jsme se, jak se budou radovat, že ví, co se děje a mohou se soutředit na klíčové problémy, se kterými mohou pomoci. Radovali jsme se necelou hodinu, než se ozval první z managerů, že nechápe, proč je projekt z jeho portfolia označen červeně. Znovu jsme mu tedy vysvětlili, co znamená červená, a u tohoto projektu připomněli, že hlavní problém je s chybějící smlouvu s jedním z dodavatelů a že tedy potřebujeme jeho pomoc, protože tuto smlouvu team nemůže sám podepsat. 

Pokud byste čekali pochopení a návrh řešení, tak byste se spletli. Jedinou reakcí bylo - nic z mého portfolia nebude červené. Prostě to změňte. Následované vysvětlením, že než jsme začali s těmito agilními nesmysly, tak se nic takového nedělo a na projektech problémy nebyly. 

Plán, vývoj, nový plán, další vývoj. Pohoda

Obdobnou zkušenost potvrdili na jedné z konferencí vývojáři, kteří tam prezentovali svůj use case. Ti popsali svou zkušenost se zaváděním agilního vývoje následovně: “Než jsme přešli na agile, bylo vše v pohodě - několik měsíců se plánovalo. To je pohoda. Pak se projekt schválil, začal psát a reportovat. Pohoda. Postupně píšete, zpravidla několik měsíců a posíláte nahoru reporty - jsme v 10%. Jsme v 20%. Jsme v 30%. Pohoda. První problémy nastaly většinou zhruba po jednom roce, kdy jsme byli kolem 80% a měli se napojit na externí systémy. To jsme třeba zjistili, že to nejde, nejsme na to připravení atd. To byl ale první větší problém na projektu. A v 80% už projekt přece nikdo nezavře. Takže trochu toho křiku, povyku, ale následně se předělal plán, přidal budget a jelo se další rok... Poté, co jsme přešli na agilní vývoj, je to mnohem ‘horší’ - hrubý plán jsme i u velkých projektů měli hotový v jednotkách týdnů. Pak začal vývoj a hned během prvních sprintů jsme zjistili, že nemůžeme využít systémy, které jsme chtěli - problém. V dalším sprintu jsme zjistili, že neumíme využít knihovny, jaké jsme chtěli - problém. A takhle to bylo sprint za sprintem. Každý sprint přinesl nový problém. Takže na první pohled to vypadalo, že po zavedení agilního přístupu máme jeden problém za druhým. Naštěstí u nás rychle pochopili, že ty problémy tam byly i před tím. Jenže nebyly vidět.” 

A tady se vše láme. Díky agilnímu vývoji a projektovému řízení jsou problémy mnohem dříve a více vidět. 

Pokud máte firemní kulturu, vztah se zákazníkem, a očekávání nastavené tak, že když objevíte problém, snažíte se ho vyřešit, máte vyhráno. A výše zmíněná transparentnost samozřejmě žádný problém není.

Pokud je ale ve Vaší firmě jakýkoliv problém akorát důvod k eskalaci, seřvání vhodného obětního beránka a následné zametení problému pod koberec, je nutné nějdříve změnit tohle a získání podpory od managementu. 

Protože dokud bude nejlepším řešením problému zastřelení posla, bude agilní vývoj pouze dalším zdrojem frustrací.

#agilní vývoj #problémy #scrum #kanban #agile

[blogujicipanflegl]

5 věcí, které už nikdy neříkejte o agilním vývoji

Jestli dobře počítám, tak Agilní manifest letos oslaví 18 let. Je plnoletý. Dospělý. Má za sebou porodní bolesti, radostné dětství, pubertu... Je čas na party! Pořádnou oslavu pro našeho dobrého, starého známého. Nebo ne?

Během těchto 18 let jsme měli dost času, setkat se osobně. A pokud jsme se nesetkali osobně, určitě jsme o něm alespoň slyšeli. A udělali jsme si představu, co od něj můžeme čekat. 

Máme tu nový projekt. Budeme agilní!

Kdo nikdy neslyšel, že jejich firma musí být agilní? Že musí používat sprinty, protože agilní znamená sprinty a Scrum. Agilní je budoucnost, kdo nebude agilní, nebude vůbec a to se nás netýká, protože my nejsme žádní blbci. Jedině agile.  Agile je náš cíl. A tady máte školení, abyste neřekli, že jsme vás neproškolili. Včetně manifestu. A běda, kdo nepřijde na standup reportovat projekťákovi. Teda Scrum masterovi jsme chtěli říct! Nemáme sice plán, ale to nevadí, protože jsme agilní. A teď nerušte, protože musíme připravit ganťák na další tři roky na implementaci tohodlenctoho agilu.

Je Vám to povědomé? Spousta proklamací, hesel “agile je náš cíl”, chaos označovaný za agilní přístup?

Dřív jsem si myslel, že procházet znovu základy agilního vývoje už není třeba, protože všichni tak nějak ví. Že vysvětlování základů jsme si dost užili v době, kdy náš milý Agilní manifest ještě nebyl ani v pubertě. Že už nikdy neuslyším podobná hesla.

Jenže se ukazuje, že když člověk vystrčí hlavu ze své bubliny, ve které se doposud pohyboval, zjistí, že je stále spousta firem a lidí, kteří stále slovo agilní vnímají jako nadávku (přiznám se že jej taky moc rád nemám:). A představa, že by měli oslavit 18 let Agilního manifestu, je pro ně asi stejně lákavá, jako pozvánka na večeři k Martě Semelové.

5 věcí, které už nikdy neříkejte o agilním vývoji

Abyste se tedy na nadcházející party s naším milým agilním světem připravili, mám tu 5 úplně základních rad, čemu se na oslavě vyvarovat a co oslavenci neříkat. Nejen, že by jej to mohlo naštvat, ale hlavně to nebude pravda.

“Podle agilního manifestu se vůbec neplánuje” - Chyba. Agilní manifest má levou i pravou stranu. A i ta pravá část se počítá - tzn. pokud se v manifestu píše, že “Reagování na změny před dodržováním plánu” tak to neznamená, že žádný plán nemáme! To znamená, že plánujeme do takové míry, do jaké nám to přinese užitek. Nemá cenu plánovat půl roku dopředu, když za tu dobu se stejně půlka věcí změní a ta druhá už neplatí. 

“Podle agilního manifestu nemáme smlouvy, nástroje ani dokumentaci” - V podstatě stejné jako bod výše - z Agilního manifestu se rozhodně nedá vyčíst, že se nepíšou smlouvy, nemáme žádné nástroje a nemáme dokumentaci. Nic z toho není pravda - jen se zdůrazňuje hodnota, jakou firmě daná věc přinese. Na co Vám je skvělá smlouva se zákazníkem, když je zákazník naštvaný, protože mu nedodáváte, co si přál? Na co vám je tisícistránková dokumentace, kterou nikdo nečte?

“Když pojedeme agilně, tak nevyhovíme zákonným nařízením a regulacím” - Manifest nijak neřeší, jaké máte zákonné/vnitrofiremní povinnosti a regulace. Pokud jste ze zákona povinní mít nějakou formu dokumentace, nepřestává to být pravda, jen proto, že jste přešli na agilní vývoj. 

“Tohle jsme vůbec neudělali, protože jedeme agilně” -  Agilní neznamená chaotický. Existence nějakého procesu nevylučuje agilitu. Tvrzení, však jsme agilní, takže to nějak uděláme bez jakéhokoliv plánu a vize, nemá s agilitou nic společného. To je prostě chaos.

“Když jedeme agilně, nevíme, kdy to bude hotové” - V agilním světě se normálně cílí na termíny. Není vůbec žádný problém mířit na konkrétní datum. Naopak se líp sleduje, jak si na této cestě stojíme a zda budeme termín schopni splnit.

A na závěr jedna malá rada - Agilita, Scrum, Kanban... To není váš cíl. Váš cíl je spokojený zákazník a výše uvedené jsou jen prostředky, které můžete použít. Těžko se budete zákazníkovi chlubit: “Já vím. Ten program jsi nedostal včas a nefunguje, ale podívej - máme skvělou tabuli a certifikovaný proces!”.  Nestačí jen zavést ceremonie a přejmenovat pracovní pozice. Bez pochopení smyslu, změny myšlení, a ve velkých firmách i podpory managementu, to prostě nebude fungovat.

Tak a teď už hurá na party!

#agilni manifest #agile #scrum #kanban #agilni #vyvoj

[blogujicipanflegl]

Survival bias - myslete na to, co vůbec nevidíte

Je druhá světová válka a Vy jste pilotem bombardéru. Velkou část života trávíte ve vzduchu. Ve vzduchu, v neohrabaném monstru, nad nepřátelským územím, kde můžete jen doufat, že uniknete mrštným stíhačkám nepřítele. Děláte práci, která má smysl, ale také vysokou úmrtnost.

Naštěstí máte dobrého zaměstnavatele - US Forces, který se snaží zvýšit Vaše šance na přežití a neustále hledá způsoby, jak to udělat. Jedna z věcí, kterou zkoumají, je vylepšení pancéřování bombardérů. Kvůli výsledné hmotnosti nelze bohužel přidat pancíř všude, ale v US Forces na to jdou chytře. Všechny bombardéry, které se vrátí z útoku, jsou podrobně prohlídnuty a jsou zmapovány všechny průstřely. Výsledek vypadá zhruba následovně:

(Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/Survivorship_bias#/media/File:Survivorship-bias.png)

Průstřely jsou na křídlech...

Když si letadlo prohlédnete, jasně vidíte, že nejvíce průstřelů je na křídlech a trupu. Kolem kabiny a motorů prakticky nic. Kam byste tedy pancíř umístili?

Na křídla a trup? Pak jste se rozhodli stejně jako tehdejší vojenské velení. A stejně jako oni byste pilotům moc nepomohli - ba naopak. Jejich šance na přežití byste ještě zhoršili.

...tak tam pancíř dávat nebudeme!

Naštěstí pro piloty se na řešení podílel i statistik Abraham Wald, který ostatní upozornil na chybu v jejich úvahách. Správně je totiž potřeba zvýšit ochranu míst, kde nejsou průstřely vůbec žádné - tedy motorů a kabiny. Proč? Protože to jsou místa, jejichž zásah vedl k tomu, že se letadlo vůbec nevrátilo.

Právě zásahy do motorů a kabiny vedly k tomu, že se letadlo zřítilo a celá posádka zahynula. Tyto průstřely přitom logicky nejsou vidět v mapě střel - ta totiž pokrývá jen letouny, které se sice dostaly pod palbu, ale byly schopné se vrátit.

Tento chybný úsudek, ovlivněný soustředěním na úspěšnou část vzorku a vynecháním té neúspěšné se jmenuje survival bias.

Survival bias žije dál

Vraťme se do současnosti. Nejsme již piloty bombardérů, naše práce má větší či menší smysl, úmrtnost je naštěstí prakticky nulová. Často jsme spíš v pozici blízké výše zmíněnému vojenskému vedení. V pozici, ve které se někomu snažíme pomoci - ne třeba zvýšit jeho šanci na přežití, ale nabídnout mu nějakou službu, nakódovat webovou stránku, připravit nějaký produkt.

Představste si třeba situaci, kdy navrhujete službu, kterou chcete nabídnout zákazníkům - ať už interním, nebo externím. Pro jednoduchovat třeba vytvoření jednoduché firemní vizitky/prezentace na webu. Protože jsme minimálně stejně chytří, jako byli výše popsaní důstojníci, inspirujeme se tím, jaké firemní vizitky a prezentace jsme doposud dělali, co po nás zákazníci chtěli a jak jsme se nakonec domluvili. Na základě toho navrhujeme podobu služby nové.

Vy jste něco chtěl? Já tady nic nemám, to jste se asi spletl.

Co čert nechtěl, zapomněli jsme na surival bias. Celou dobu se totiž zaměřujeme na požadavky, které jsme řešili, na webové stránky a prezentace, které jsme udělali. Požadavky, které se do systému vůbec dostaly. 

Požadavky, se kterými se k nám naši uživatelé vůbec nedostali, ignorujeme a spolu s nimi celou skupinu uživatelů. Přitom to může být mnohem větší skupina než ta, kterou uvažujeme - uživatelé a jejich požadavky mohli odpadnout, protože nevěděli, jak se s námi spojit. Nebo protože na ně byl nepříjemný obchodník. Nebo se jim cena zdála příliš vysoká a tak ani nezavolali, protože by to přece stejně nemělo smysl. Důvodů, proč se k vám zákazník vůbec nedostane, je spousta a mají jedno společné - vy se o nich zpravidla vůbec nedozvíte.

Kdo dělal ve webovém vývoji v IT si jistě pamatuje slavné hlášky ve stylu:”Ale my to nemusíme optimalizovat pro Chrome (doplň libovolný prohlížeč:), naši uživatelé tenhle browser podle logů vůbec nepoužívají”. Ano nepoužívali.

Protože se v něm stránka rozsypala a nedal se přečíst jediný článek. Logicky to pak podle statistik vypadalo, že na stránku chodí z 80% uživatelé jednoho jediného browseru. Zbytek byli boti a uživatelé s nepodporovaným browserem, kteří se na stránky dostali v podstatě omylem. Reálně ale mohlo být zákazníků mnohem více - stačilo aby jim stránky fugovaly i v jejich prohlížeči.

Pokud byste se rozhodovali jen na základě těchto (tedy pozitivních) dat, přicházíte automaticky o tu skupinu uživatelů, která se k vám již nyní nemůže dostat. Protože pro Vás jsou neviditelní.

A neplatí to samozřejmě jen pro firemní vizitky v našem příkladě, nebo pro ochranu pilotů bombardérů. Stejné je to s jakoukoliv službou, kterou chcete nabízet. Je skvělé se inspirovat tím, co jste již podnikli a fungovalo. Ale vždy se nezapomeňte zamyslet nad tím, kdo se k vám/vaší službě vůbec nedostal, protože jste mu to nějakým způsobem neumožnili - ať už technickou limitací nebo nastavením procesu.

#survival bias #worked for me

[blogujicipanflegl]

Zahodili jste dnešní den?

Žijeme v hektické době. Máme spoustu starostí, povinností, ale i koníčků, kterým se chceme věnovat. Máme toho tolik, že večer máme často dojem, že jsme se za ten den sice nezastavili, ale v i tak jsme nic neudělali. Že jsme si ten den neužili, ztratili jsme ho.

Na začátku ledna jsem sepsal Novoroční retrospektivu, ve které jsem krátce sesumarizoval loňský rok a plány pro ten letošní. Článek na FB komentovalo celkem dost lidí a z diskuze s nimi vypadl zajímavý tip pro sledování předsevzetí a cílů, které si člověk dá: aplikace pro sledování předsevzetí a cílů.

Hned jsem začal různé aplikace zkoušet a postupně zakotvil u Habitify. Naklofal jsem tam své cíle a začal vše každý den sledovat. Aby mi to zpětně k něčemu bylo, krom prostého kliknutí splnil/nesplnil si k úkolu dávám i krátký komentář. 

Nezahoď svůj den

Použití aplikace přineslo několik očekávaných efektů - mám přehled o tom, jak se mi daří, jsem motivovaný své cíle plnit. Navíc jsem ale objevil i jeden nečekaný benefit, který je nejlepší ze všech.

Jeden z cílů, který jsem si do aplikace vložil, se totiž jmenuje “Don’t waste a day”. Tedy něco jako “Nezahoď svůj den”. Původně jsem s tímhle cílem neměl extra plány. V podstatě to ani nebyl cíl. Chtěl jsem jen mít přehled o tom, kolik dnů v roce promrhám - kvůli lenosti, zkejsnutí v práci, kocovině... 

Každý den si tak večer označím, zda jsem den promarnil, zahodil, ztratil, nebo ne. A víte co? Rychle jsem zjistil, že skoro každý den najdu něco, proč jsem za ten den rád. Skoro každý den se mi povede přijít s několika věcmi, za které jsem vděčný a díky kterým ten den nebyl ztracený.

Máme skvělý život. Stačí se dívat

Jistě, tyhle skvělé věci, bych proži i tak. Ale v tom každodenním shonu bych část z nich nejspíš přehlédl. Zapomněl. Neuvědomil bych si je a nebo bych je bral jako samozřejmnost. 

Což by byla škoda, protože díky tomuto každodenímu zastavení si je nejenom uvědomím, ale i lépe zapamatuji. Jednotlivé dny pak zpětně nevypadají jako rozmazaná šmouha, kterou vidíte z rychlíku, ale naopak z ní vyskakují občas drobné, občas větší radosti. 

Jde v podstatě o známý recept, který najdete na mnoha internetových stránkách pod různými jmény - “Najdi x dobrých věcí, které jsi dnes prožil. Sepiš si tři věci za které jsi vděčný...” Názvy různé, výsledek stejný. 

Jsem rád, že jsem se k tomu teď konečně také dostal a mohu potvrdit, že to skvěle funguje. Takže to zkuste a uvidíte, že jste svůj dnešní den nezahodili. 

Vždyť máme skvělý život:)

#seberozvoj #Self coaching #grateful #habits #tracking

[blogujicipanflegl]

Tenhle článek nečtěte

Rozhodli jste se titulek ignorovat? Tak než se pustíte do dalšího čtení, chtěl bych vás poprosit o jednu věc. Při čtení tohoto článku se nerozptylujte. Nemyslete na nic jiného a hlavně nemyslete na to, co budete dělat o víkendu. Je to důležité. Můžeme pokračovat?

Rána bývají náročná. Nevím, jak to máte vy, ale já občas potřebuji být brzy v práci, vypravit děti do školy, rozloučit se se ženou, zabalit si věci, vrátit se pro zapomenutý telefon... 

A jako na potvoru, čím víc pospíchám, tím víc mají děti milion jiných a strašně důležitých starostí - ustlat si (nikdy před tím si neustlaly), najít megasuprduprdůležité autíčko (o kterém před rokem prohlásily, že se může klidně vyhodit), učesat panenku, plyšového psa a vše, co je v dosahu. Mraky důležité práce.

Nedělej to!

Jelikož se můj spěch a jejich svět v tento moment nepotkávají, bytem začnou záhy lítat příkazy: “Neběhej tam! Neber si na sebe kraťasy, venku mrzne! Nelelkuj! Nehledej! Nedělej!”

Ostatně dle cedulí, které míjím skoro všude, nejsem ve svém přístupy sám -  Nekuřte! Nepijte, když řídíte! Nehoupejte se na lanovce. A ve stejném duchu přistupujeme a zakazujeme věci sami sobě. Nebudu kouřit. Nebudu jíst sladký. Nebudu línej. Nebudu.

Cesta do pekla je dlážděná dobrými ��mysly a tohle je zářný příklad. 

Místo zlepšení nechtěného chování jej tímto naopak podporujeme. Jak? Právě našimi zákazy. 

Neolizujte zábradlí

Lidský mozek neumí zákazy zpracovat. Neumí přestat na něco myslet, neumí přestat kouřit. Podobné zákazy tak paradoxně vedou spíš k tomu, že na danou věc myslíme ještě častěji. 

Stačí si vzpomenout na legendární scénu z filmu Obecná škola - napadlo by vás olizovat zábradlí? Ne? A co když vám někdo řekne, že to nemáte dělat?

Co tedy s tím? Musíme se soustředit na to, co dělat chceme a budeme. Co chceme po ostatních. Co chceme, aby dělali, aby se stalo. Přerámovat si pokyn do pozitivna - ať už se týká ostatních nebo nás.

Místo nebudu kouřit je dobré zamyslet se nad tím, co chci dělat místo toho? Místo pokynu, abyste v žádném případě nemysleli na to, co budete dělat o víkendu, jsem vás měl poprosit o pět minut soustředění. 

Takže až budete chtít příště něco změnit, zkuste si říct, co chcete. Určitě to bude fungovat lépe, než něco zakazovat. 

Mimochodem, už jste si promysleli, co budete dělat o víkendu?

#Self coaching #self improvement #white bear #zákazy #mozek

[blogujicipanflegl]

Štěstí? Pche. Smysl je král

Když jsem byl mladší, měl jsem naprosto jasno v tom, co je cílem života. Cílem života je zábava. Teď a tady. Užít si spoustu legrace, vyhnout se všem starostem. Užít si šťastný život. Jak by to někdo mohl mít jinak? 

To jsem chodil na gymnázium a musím přiznat, že se mi plnění tohoto cíle celkem dařilo. Mou největší starostí bylo, jak se vrátit co nejpozději z restaurace a uniknout přitom ostřížímu zraku rodičů, případně kde vzít na pobyt v daném restauračním zařízení peníze. Zábavy byla spousta. Ideální a šťastný život.

Po gymnáziu přišla VŠ, práce, já jsem postupně nabíral léta, ztratil vlasy, našel pani, v bytě se mi objevili dva malí, ale velmi hluční spolubydlící... 

Podobný příběh asi zná a prožívá většina z nás. 

Máme peníze na koníčky, ale nemáme na ně kvůli práci a povinnostem tolik času.

Bojuj a bav se!

Jedna z možností, kterou člověk má, je nepolevit. Dál se hnát za štěstím, zábavou a každou volnou chvíli věnovat zábavě, koníčkům. Být šťasný - na gymplu to přece šlo, ne? Šlo to a šlo by to i teď. Jsme pány svého času, nemusíme se nikoho moc ptát, kam, kdy, a s kým půjdeme. Jak pravil klasik, nemusíme skoro nic - jen umřít a platit daně. 

Půjdu tam. To bude menší zábava

A přesto si všímám, že poslední dobou si stále častěji vybírám činnosti, které nejsou z hlediska okamžitého štěstí a zábavy ta nejlepší volba. A nedělám to, protože bych musel.

Místo toho, abych si našel práci snů, pracuji pro korporaci ve které mám občas silné podezření, že vstupem do budovy ztrácí všichni 75% IQ i EQ. Místo toho, abych vyrazil na kolo s kámošem, jedu s Vojtou a Baškou, což znamená tempo 5 kilometrů v hodině, dvacet zastávek na 5 kilometrů a pět výbuchů vzteku na 1 výlet. Místo toho, abych jel na lyže s kumpány, jedu s taťkou, což znamená velmi volné tempo a rozhodně žádné freeridy. Místo toho, abych šel dnes na pivo, píšu tento článek...

Přesto nelituji ani jedné z věcí, které jsem právě popsal.

Trochu drze si myslím, že tohle má společné velká část nás všech. Máme spoustu možností volby a přesto opakovaně děláme věci, které v dané chvíli nejsou nejzábavnější možností. Proč?

Protože za nimi vidíme smysl a umíme si obhájit, proč je děláme. Proč jsme se takto rozhodli. A právě a přesně smysl toho, co děláme, nám přináší dlouhodobý pocit štěstí a spokojenosti. 

Hezké video k tomuto tématu je na TED Talks - Emily Esfahani Smith ve své řeči vysvětluje, že honba za štěstím může lidi udělat nešťastnými. A zmiňuje 4 pilíře, které vedou ke spokojenému životu. Smyl je jeden z nich.

Má to smysl

Proto jsem spokojený s tím, jak jsem se rozhodl. Proto bych se rozhodl zase stejně.

Protože věřím, že i v prostředí korporace můžu něco změnit a pomoci dostat webový vývoj na srovnatelnou úroveň s moderními společnostmi. Protože věřím, že Vojta má z výletů radost a že časem budou s Baškou jezdit jak draci a výlety si užijeme. Protože věřím, že má taťka radost a že lyžování se mnou ho těší. A že si to zaslouží - když jsem byl malej, taky mě bral s sebou. I když jsem ho zdržoval a neužil si tolik zábavy.

Takže pokud to máte podobně, nebojte se. Nepřestali jsem toužit po štěstí. Jen jsme okamžité štěstí vyměnili za dlouhodobější pocit spokojenosti. A funguje to. 

Jak to máte vy? Umíte si říct, proč chodíte do práce? Proč jste večer strávili s rodinou? Proč jste četli tento článek?

#štěstí #smysl #emily esfahani smith

[blogujicipanflegl]

Proč může být kouč úplně mimo

Nedávno mě poprosil kamarád, zda bych ho nekoučoval. Slovo dalo slovo a po několika pokusech - kdy jsme se sice sešli, ale náš čas v podstatě prokecali o všem možném - jsme si domluvili první sezení, kdy se do toho teď už jako vopravdu a konečně pustíme.

Poradit s jadernou fůzí? Jasně, to taky umím.

Vše šlo docela dobře, téma bylo zajímavé, pracovní, bylo mi blízké. Už už by člověk přeskočil z role kouče do role poradce a začal radit, co jsem kdy a kde udělal, co funguje, co nefunguje... Však vím, no ne?

V průběhu hovoru jsme ale měnili cíl našeho sezení, posunovali jsme se k jiným a jiným tématům, až jsme se dostali k otázkám, které řeší spousta lidí - zdraví, rodinu, koníčky a další podobné věci. Řeší je každý, já samozřejmě taky. 

Ale opravňuje mě to dávat k těmto tématům rady? Jen fakt, že mám také rodinu, ze mě logicky nedělá manželského poradce. To, že jsem (díky bohu) zatím zdravý, ze mě nedělá doktora a schopnost uběhnout pár kilometrů bez infarktu ze mě nedělá trenéra. 

Nikdo neví všechno 

To platí obecně. Najít někoho, kdo by znal všechna témata, která přijdou na přetřes, je prakticky nemožné (s výjimkou mojí ženy samozřejmě). Vemte si, že se dostanete třeba k fotbalu. A budete řešit, jak se stát dobrým obráncem. Pak by se vám mohl hodit třeba Tomáš Řepka, ale asi si ho nevyberete jako vztahového poradce. Keith Richards zase nebude ideální kandidát na mentora zdravého životního stylu.

Spousta lidí bude mít z dané oblasti nějaké zkušenosti, třeba i bohaté, ale jejich výchozí podmínky, zázemí, jejich dosavadní zkušenosti, jejich znalosti, jejich schopnosti - to vše bude s velkou pravděpodobností naprosto odlišné od zkušeností a zázemí člověka, který je požádal o radu. Nakonec tak jejich rady mohou nadělat víc škody než užitku.

Ptala se mi kamarádka. Dovolím si ji popsat slovy krásná žena, sexy, sportovně založená, se skvělým vztahem. Ptala se, co má radit svým kamarádkám, které se ji ptají, jak mít hezký vztah. Upřímně? Těžko říct. Protože jí její recept asi funguje. Ale je otázka, zda bude fungovat i kamarádce, která nemá s manželem společné zájmy, není moc hezká a nejradši tráví večery s knížkou. Rada typu jděte na squash a pak si užijte divoký večer, asi úplně nepomůže.

A přesně v tomhle vidím ohromou sílu a výhodu koučinku. Zní to divně, ale kouč nemusí tématům, která řeší klient, rozumět. Nemusí mít v dané oblasti zkušenosti. Může být v daném oboru úplně mimo. Musí se ale umět ptát a naslouchat. Koučovaný si na to již zpravidla přijde sám. 

Bonus pro kouče

A co je úplně skvělé, prakticky vždy se při koučování něco naučím i já, když jsem v pozici kouče. 

Ač se to nezdá, jsem spíš povahy otevřené, až lehce upovídané a přiznám se, že občas víc mluvím, než poslouchám. Dokonce mi minule při nějakém leader testu, který jsme dělali, vyšla jedna z charakteristik: “rád mluví o čemkoliv, s kýmkoliv a kdykoliv”.

Při koučování se ale držím a poslouchám. Díky tomu mohu koučovaným nejen pomoci, ale navíc se mohu něco přiučit. Od každého. A to se ještě zpravidla nakazím energií koučovaného, který mluví o svých snech, cílech a čeho všeho dosáhne.

Takže díky moc a doufám, že se takto ještě obohatíme se spoustou lidí. Koneckonců, rád mluvím kdykoliv, o čemkoliv a s kýmkoliv:)

#koučink #poradce #rady #seberozvoj