#Karolína Šůlová
Text
Hráze
Minulé století bylo posedlé vědou a technikou. Víra, že za lidstvo vyřeší úplně vše, byla neotřesitelná. Postavily se jaderné elektrárny, velké fabriky, krajina se spoutala dálnicemi a řeky betonovými krunýři. Čím gigantičtější projekt, tím lépe. To byl ten správný důkaz, že nad přírodou konečně zvítězíme. Po budovatelském úsilí nezůstala ve střední Evropě téměř žádná velká řeka bez jezů a přehrad.Postupně se ukazuje, že řada staveb byla úplně zbytečná - nezabránily povodním, nedodávají kvanta čisté elektřiny, nepřinesly do kraje prosperitu. Naopak - nenávratně zničily unikátní území a vzaly lidem domov. Kdo by si myslel, že jim konečně odzvonilo, mýlil by se. Mají, stejně jako všechny projekty, do kterých se naleje spousta betonu a peněz, mocné zastávce. Pro firmy je to dobrý kšeft: obzvlášť pokud se podaří, aby náklady zaplatil štědrý stát. A pro politiky to znamená zvýšení popularity v regionu.A tak se za šest miliard se na posledním téměř nezabetonovaném úseku řeky Labe mají postavit jezy, aby velké lodě mohly bez problémů proplouvat až do Čech. Co na tom, že nákladní lodní doprava je v našich podmínkách jak neekologická, tak neekonomická. Že stavba poškodí unikátní přírodu, která se má stát součástí celoevropské sítě chráněných území Natura 2000. Že vzbuzuje odpor v sousedním Německu, protože ovlivní i řeku za hranicí. Že s ní nesouhlasí ani české ministerstvo životního prostředí. A že podle Nejvyššího kontrolního úřadu se investice nikdy nevrátí.Dobrý kšeft pro stavaře by mohly být i další stavby, které betonáři tiše plánují. Pomalu ožívá myšlenka na stavbu gigantického kanálu mezi Dunajem, Odrou a Labem. O přehradě se mluví i na řece Opavě - kvůli té by měla zatopit celá obec Nové Heřminovy. Betonová lobby se prostě po pár letech spánku oklepala. Není divu, když cítí, že ji mnozí politici ochotně a rádi vyslyší.
0 notes
Text
Zóna
Nové továrny, nové dálnice a průmyslové zóny přinesou do Čech konečně prosperitu. Alespoň to tvrdí Zemanův kabinet v předvolebních slibech. V posledních letech totiž krachují pozůstatky socialistických průmyslových mastodontů a vláda se snaží vyřešit stoupající nezaměstnanost lákáním zahraničních investorů. Nabízí jim pozemky, daňové prázdniny a všemožné výhody. A tak zatímco ve světě se na stavbu nových fabrik využívají přednostně místa, která už byla v minulosti průmyslem zničena, v Čechách se přáním investorů vychází všemožně vstříc. A ti, kteří stojí v cestě, mají prostě smůlu. Ke známému případu Markéty Regecové, kterou k prodeji pozemků přesvědčoval dokonce náměstek policejního prezidenta, se v posledním roce připojuje i případ mexické firmy Nemak. Ta hodlá v Čechách otevřít závod na výrobu hliníkových hlav do motorů.
Nemaku vláda nejprve nabídla pozemky v Plzni, v bezprostřední blízkosti university. Narazila ovšem na tvrdý odpor občanů, petici proti stavbě podepsalo na deset tisíc lidí.
Z Plzně se proto firma přesunula na Mostecko. Jak se ale stalo zvykem, nevybrala si žádné z těžbou zdevastovaných míst, ale nejkvalitnější ornou půdu. V cestě stojí „pouze“pole, na kterých hospodaří rodina pana Rajtera. Ta si před deseti lety zčásti koupila a zčásti pronajala 300 hektarů, většina z nich ale teď má stát součástí nové průmyslové zóny. Rajtrovi, kteří si své hospodářství pořídili jako splnění životního snu začátkem devadesátých let, se brání. Nechápou, proč musí nová továrna stát zrovna na jejich pozemcích, když v okolní zdevastované krajině je místa dost.
Vláda chce občany, kteří nechtějí své pozemky či okolní krajinu obětovat její zaměstnanecké politice, přimět k poslušnosti různými způsoby. Pokouší se zabránit, aby lidé mohli účinně ovlivňovat rozhodování úřadů a kontrolovat politiky. Kromě toho v parlamentu neúspěšně prosazovala, aby průmyslové zóny byly prohlášeny za stavby ve veřejném zájmu. Pak by je totiž bylo snadné vyvlastnit. Rajtrovi, stejně jako desítky dalších, by měli smůlu. Teď mají ještě naději.
0 notes
Text
Ekohistorie
Začínají sedmdesátá léta. Do moře se sype toxický odpad, v Tichomoří se testují jaderné zbraně, vymírají zvířata a rostliny. Začínají první protesty proti drancování země. A s razantními akcemi přicházejí Greenpeace.
Zatímco ve světě jsou v kursu hippies a ekologické hnutí si postupně získává masovou podporu a respekt, v Čechách probíhá tvrdá normalizace. Do země se cpe co nejvíce hnojiv, ze země se dobývá co nejvíc uhlí. Oficiální občanské aktivity důsledně kontroluje režim a povoluje jim tak maximálně uklízení odpadků po lesích. Přesto začínají vznikat nezávislé skupiny, kterým tenhle model z pochopitelných důvodů nevyhovuje.
Co je to za lidi, kteří jsou ochotni vlastním tělem bránit stromy na Šumavě, zablokovat staveniště jaderné elektrárny nebo si lehnout do cesty buldozerům? …Pro ospalou českou společnost používají sice poněkud radikální, nicméně účinné metody. Ovšem někteří je považují za kontraproduktivní.
Metodu přímé akce u nás zřejmě poprvé použili němečtí Greenpeace v roce 1984. V rámci kampaně proti kyselým dešťům vylezli na komín karlovarské teplárny s transparentem. Čekala je střelba a vyhoštění. Domácí ekologické hnutí o sobě dalo poprvé razantně vědět začátkem devadesátých let.
České ekologické iniciativy jsou trnem v oku řadě politiků. V polovině devadesátých let se mnohé z nich dočkaly zařazení na seznam extremistů, přední politikové opoziční smlouvy je společně označují za brzdu pokroku, podle vlastní politické příslušnosti pak za exponenty levice či pravice. Ovšem bez nich by se u nás těžilo zlato kyanidovým loužením, na Šumavě by místo pralesa zbývaly jen holiny, Otesánek Temelín by zvesela a potichu polykal naše daně, firmy tajily složení kouře ze svých komínů, Český kras rozemílaly cementárny na prášek, z mapy Českého středohoří by pro štěrk mizely celé kopce a lidé by neměli vůbec žádnou možnost ovlivnit, jestli budou mít za plotem jadernou elektrárnu nebo velkokapacitní skládku. Je tohle nějaký extremismus?
0 notes
Text
Greenpeace a velryby
Začínají 70. léta. Nebývalým tempem pokračuje drancování země. Do moře se sype toxický odpad, v Tichomoří testují jaderné bomby a vymírají zvířata i rostliny. Vznikají první nevládní skupiny, které ukazují, že cena za technický pokrok a rostoucí spotřebu je příliš vysoká. Když vyčerpaly všechny ostatní metody, začaly používat takzvané přímé akce. Jednou z nejznámějších se stala kampaň Greenpeace za záchranu moří. Poprvé v historii byli lidé ochotni nasadit vlastní život za velryby či tuleně, které ohrožoval komerční lov.
Do té doby se velrybářům nedokázal nikdo postavit. Navíc mezi Greenpeace byli vždy zkušení novináři a filmaři. Záběry z akcí se dostaly do celého světa a rozšířila se vlna odporu k praktikám velrybářů.
V roce 1986 vstoupilo v platnost úplné moratorium na komerční lov velryb. Mezinárodní obchod s velrybím masem byl zakázán. Zdálo by se, že je všechno v pořádku. Bohužel není. Počty ulovených velryb v poslední době opět stoupají. Aktivisté Greenpeace znovu spouštějí na vodu své čluny, aby se lovu velryb pokoušeli bránit. Letos vyplula expedice Greenpeace do ledových moří oblévajících Antarktidu. Velryby dnes loví především Japonsko a Norsko. Důvodem mají být vědecké účely, velrybí maso se ale ve skutečnosti prodává do luxusních restaurací. Japonci a Norové se snaží přesvědčit ostatní státy, aby povolily komerční lov velryb.
Ne všichni s metodami Greenpeace souhlasí. Jedno jim však upřít nelze. Jsou dnes jediní, kdo v odlehlých ledových mořích vykonává funkci jakéhosi strážce. Stále častěji se tu totiž vyskytují takzvaní pirátští rybáři. A kolik ti zabijí velryb se dá jen těžko odhadnout.
Jestliže se v nadcházejícím tisíciletí podaří krvavá jatka konečně zastavit, nebude to pravděpodobně zásluha Greenpeace, ale reakce na tlak veřejného mínění, které se této organizaci podařilo strhnout na svou stranu. Jedno je totiž jisté: Spíše než po velrybím řízku touží dnes lidé spatřit velrybu živou.
0 notes
Text
Libkovice
Minulé století roztáčelo kola výroby. Komunisté ve své snaze ovládnout vítr, déšť a celou společnost dokázali zničit rozsáhlé oblasti. Brigády socialistické práce se předháněly v těžbě uhlí a za nimi v severních Čechách zůstávala spoušť. Řeka Bílina změnila pětašedesátkrát řečiště. Z mapy zmizelo přes sto vesnic a měst, celé kopce. Před osmi lety přišly na řadu Libkovice. Bouraly se za plného vědomí demokratické vlády a přes protesty místních obyvatel a široké veřejnosti. Z neznámé severočeské obce se stal symbol arogance státní moci. Všechny pokusy zachránit je oficiální cestou selhaly. A blokáda bagrů demoliční čety a jednotlivých domů, k níž nakonec jako poslední zoufalé možnosti přistoupili obránci vesnice, také nedokázala likvidaci obce zabránit.
Libkovice už nestojí. Zůstal jen kostel a někdejší vesnici připomínají ovocné stromy. Nikdy se tu těžit nebude. Nevyplatí se to - a paradoxně se to vědělo už v době, kdy se vesnice bourala. Chuť na demolici vydělat a ukázat, kdo je tady ještě pořád pánem, byla silnější než občanské protesty. Zároveň ale byly Libkovice snad poslední vesnicí, která na severu kvůli těžbě uhlí padla. Po jejich likvidaci se stanovily pevné hranice pro další rozšiřování dolů.
Když se bouraly Libkovice, začalo se diskutovat i o dostavbě Temelína. Hlavním argumentem jeho zastánců bylo, že pomůže severním Čechám. Uhelné elektrárny se měly začít odstavovat a severočeská krajina ožívat. Skutek utek. ČEZ přiznal, že nehodlá zavřít žádnou ze svých uhelných elektráren - a firma, která získá českou energetiku v privatizaci, bude muset na severu nejméně 15 let těžit stejný objem uhlí jako teď.
Česká republika se dostala na první místo v Evropě ve vývozech elektřiny v přepočtu na obyvatele, v absolutních číslech jsme druzí za šedesátimilionovou Francií. A to přes to, že místní průmysl nadále polyká dvakrát více energie, než na západ od nás běžné. Za letošní rok tak ČEZ vyvezl 6,3 miliónu tun uhlí, k tomu 253 tisíc tun vápence, nechal nám tu místo nich 13 tisíc tun oxidu siřičitého, 12 tisíc tun oxidů dusíku, 735 tun oxidu uhelnatého, 430 tun prachu a 7,7 tuny vyhořelého jaderného paliva.
Libkovice, severočeské doly, Temelín a vývozy elektřiny jsou spojité nádoby. Chybí vůle a jde o prachy. Vývoz krajiny i zdraví utěšeně roste.
1 note
·
View note
Text
Poslanci rozhodnou o osudu Šumavy
Šumava je idylická jenom zdálky. V nejcennějších, "bezzásahových" územích se stále kácí dřevo, lobbyisté se snaží prosadit razantní zmenšení národního parku.
Dva roky po blokádě, která zabránila pokácení unikátního Trojmezenského pralesa, se toho příliš nezměnilo. Na Trojmezné prales pořád stojí, ale v jiných prvních (chceš-li tak nejcennějších, nejpřírodnějších, nejzachovalejších, nejunikátnějších) zónách horliví strážci přírody nadále léčí kůrovce motorovou pilou. V horských pralesích padají stromy a vznikají holiny, které se jen těžko zalesňují. Zmatení turisté, kteří si čtou cedule o jedinečnosti zdejší přírody a bojí se šlápnout mimo cestu, uskakují před nákladními auty. Národní park se mění v továrnu na dřevo a turistům se těžko vysvětluje, že se mají v národním parku chovat jinak než v hospodářském lese, když i v nejcennějších oblastech mohou potkat dřevorubce.
Jinde v Evropě si národní parky cení proto, že chrání poslední zbytky neporušené přírody. Mají umožnit, aby lidé mohli sledovat přírodní procesy. Vytáhnout na kůrovce motorovou pilu by si tady nikdo nedovolil - v sousedním Bavorsku nechávají suché stromy stát a pod nimi vyrůstá nový, zdravý, věkově rozrůzněný a přirozeně odolný les.
Šumavskou přírodu ale neohrožuje jen způsob, jakým se bojuje s kůrovcem. Národní park může postihnout odtržení řady unikátních míst. Objevily se nejrůznější návrhy - jednou je to o celou třetinu, včetně kaňonu divoké řeky Vydry, pralesů na Smrčině či Stožci či Chalupské slati, podruhé "jenom" o Smrčinu. Záminkou jsou konflikty úředníků správy parku s obcemi, důvodem je ale nejspíš něco úplně jiného. Pokud se podaří lobbyistům návrhy na zmenšení během podzimního projednávání zákona ve sněmovně prosadit, otevře se jim cesta k masivní těžbě šumavského dřeva a stavbě mamutích rekreačních center, sjezdovek a lanovek, které by definitivně zakončily proměnu z národního parku v lunapark.
1 note
·
View note
Text
Ekologické zemědělství a zdravé potraviny
Hořící hranice s mrtvými těly zvířat. Rohože s desinfekcí na letištích. Stovky tisíc preventivně poražených krav. To jsou špičky ledovce, kterému se říká průmyslové zemědělství. Patří k němu velkokapacitní chovy dobytka a drůbeže, obří jatka, chemická hnojiva, toxické pesticidy, herbicidy, fungicidy a geneticky manipulované organismy. Krajina se změnila v továrnu na potraviny. A následky na sebe nenechaly dlouho čekat - jednou to jsou šílené krávy, podruhé dioxiny v kuřatech, potřetí růstové hormony v prasatech.
Jídlo se pomalu a jistě přeměnilo v rizikový koktejl, který si ale můžeme koupit sterilně a dokonale zabalený v supermarketu. Proto několika skandálech zákazníci v západní Evropě začali vyžadovat takové potraviny, které by byly pěstovány ke zvířatům i krajině šetrnějším způsobem. To byl počátek ekologického zemědělství. V některých zemích se tak obhospodařuje kolem pětiny zemědělské půdy.
V Čechách si na biopotraviny teprve zvykáme. Počet lidí, kteří chtějí mít záruku, že nejedí chleba z geneticky modifikovaného obilí nebo biftek z krávy, krmené masokostní moučkou, ale pořád roste.
Biopotraviny se zatím dají koupit ve specializovaných krámech, některé se začaly prodávat i v supermarketech. Jsou označeny značkou s nápisem bio. Když je koupíte, máte záruku, že byly pěstovány s ohledem na krajinu a potřeby zvířat.
Ekologické zemědělství se snaží zákazníkům poskytovat co nejvíce informací o tom, co vlastně jedí. Můžete si třeba na internetu najít, z jaké krávy maso pochází a kdy byla testována na nemoc šílených krav. Předpokladem ovšem je, že se vám podaří takové maso koupit. Nemají mají ho totiž všude.
Nedělejme si iluze, že až utichne skandál s nemocí šílených krav, bude vše v pořádku. Seznam nemocí hospodářských zvířat, které se snadno v intenzívních chovech šíří a díky neustálým transportům zvířat, krmiv a produktů se velmi rychle rozšiřují po celé Evropě, je totiž podstatně delší. Můžeme to vzít podle abecedy a začít třeba od A - Aujezskyho chorobou u prasat a můžeme skončit třeba u Z - zmetáním skotu. Pokud budeme potraviny získávat průmyslovým způsobem, budeme s nimi také jíst růstové hormony, rozemleté paznehty a zničenou krajinu. A v tomhle kontextu znamená ekologické zemědělství víc než jen přijatelnou alternativu.
Ekologické zemědělství vylučuje používání pesticidů a umělých hnojiv. Využívá k regulaci škůdců biologických metod. Vyžaduje humánní zacházení se zvířaty, která dostávají volný výběh a jsou krmena přirozenými krmivy. Masokostní moučka je proto z principu zakázána. Omezuje se pohyb hospodářských zvířat - ta by měla prožít celý život na jedné farmě. Naopak je podporována spotřeba potravin v blízkosti jejich produkce - takže kdo má chuť na biftek, může se spolehnout, že není ze západního pobřeží, ale z farmy, kam se dá dojet na kole…
0 notes
Text
Myslivecký stát
Deset lidí ročně zastřelí. Zraní jich několikanásobně více. Střílí po všem, co se hýbe, včetně domácích psů. Pod jejich ilegální palbou mizí rysové, orli i vydry. Přeměnili lesy v továrny na srnce a jeleny. Přesto o sobě tvrdí, že jsou pro přírodu i stát nepostradatelní. O kom je řeč?
No přece o myslivcích. Každý rok si 130 000 myslivců oblékne kamizolky a vyrazí s puškou do lesa. Tvrdí přitom, že smyslem jejich činnosti je péče o zvěř. Přikrmují přemnožené srnce a jeleny, kteří okusují mladé stromky a brání přirozené obnově našich lesů. Krmelce staví přímo před posedy. V bažantnicích, jakýchsi drůbežárnách v lese chovají téměř ochočené ptáky letu, které vzápětí střílí. Kachny, které pěstují podobně, musí složitě plašit, aby vůbec vzlétly. Ilegálně střílí dravce a šelmy, které považují za své potravní konkurenty.
Myslivci sepsali návrh zákona, který by jim umožnil mnohem více. Mohli by tak bez souhlasu vniknout na váš pozemek s tím, že se tam skrývá postřelený bažant. Majitel lesa jim musí svůj les pronajmout k jejich hrátkám. Když má smůlu a les je příliš malý, nedostane za to žádné peníze. Česko by se tak pomalu přeměnilo na myslivecký stát, kde myslivecká práva budou povýšena nad všechna ostatní. A bohužel to opravdu v reálu hrozí.
0 notes
Text
Temelín
Temelín je jaderná elektrárna a noční můra. ČEZ se ho pokouší dostavět už patnáct let. Posouvaly se termíny a cena. Popsaly tuny papíru. Natočila řada filmů. Zasedaly mezinárodní komise a vláda. Psaly se petice a blokovalo staveniště. Letos by se mělo zavézt palivo. Vznikla koalice občanských sdružení Referendum 2000.
Během deseti let se nejméně desetkrát zvýšil rozpočet elektrárny, oddálen byl i termín dokončení. ČEZ vyváží 20% své produkce a vývoz dotují české domácnosti. Výrobní náklady jsou vyšší než exportní ceny. Padl mýtus, že spuštění Temelína pomůže severním Čechám. Nezbyly peníze na investice do úspor a obnovitelných zdrojů. Nikdo nevyvrátil rizika, plynoucí z kombinace ruské a americké technologie. Jaderná energetika má společenské dopady i v tradičně demokratických zemích. Vyžaduje přísná bezpečnostní opatření, kam patří mimo jiné policejní sledování zaměstnanců elektrárny i odpůrců jaderné energetiky, utajování informací.
Měli bychom rozhodnout sami, zda jsme ochotni zvýšená rizika kvůli nepotřebné temelínské elektřině podstoupit. Stejně jako bychom měli mít možnost sami rozhodovat o dalších otázkách, které přesahují politický mandát a funkční období politiků. Referendum je legitimním způsobem, jak dát najevo svůj názor a jeho zavedení předpokládá i Ústava. V řadě zemí se používá, a to i při rozhodování o jaderné energetice. Stačí sebrat dost podpisů a vytvořit dostatečný tlak.
0 notes
Text
Šumava
Blokáda 27. 7. - 21. 9. 1999
Blokády neprobíhají jenom před branami Temelína či staveništi drůbežáren a supermarketů. Paradoxně mohou probíhat i v národních parcích, protože přírodu je někdy třeba chránit před jejími příliš horlivými strážci. Národní parky jsou místa, kde má být největší divočina, nejcennější ekosystémy, nejvýznamnější biocentra, nejpřísnější režim ochrany přírody . Samá nej a superlativy. V jejich prvních zónách nemůžeš utrhnout houbu nebo borůvku, šlápnout mimo značenou cestu, sednout do trávy. Nad vším bdí ostražití strážci, připravení v okamžiku prohřešku vytáhnout pokutový bloček. Ve světě jsou národní parky určeny k tomu, aby bylo možné sledovat přírodní procesy.
V tuto chvíli máme tři národní parky a v jejich čele stojí lesní inženýři, zvyklí pohlížet na les a přírodu jako na továrnu na stromy. Zatímco v Krkonoších a v Podyjí kvalitního dřeva moc není, na Šumavě je to jiná. Spousty smrků v mýtném věku, z doby pohraničního pásma vybudované asfaltové cesty. Navíc Šumava byla osázena v minulém století nepůvodním porostem, původní lesy se zachovaly jenom v takzvaných prvních zónách parku. Brouk kůrovec se do nepůvodních oslabených stromů s gustem pustil. Pár stovek hektarů sežral a správa parku mu před třemi lety vyhlásila válku a vypustila do lesa dřevorubce. Na místech, kde nesmíš projet na kole, se řítí těžké náklaďáky se dřevem. Do některých oblastí se vůbec jít nedá, s broukem je třeba bojovat všemi prostředky. Vrtulníky odnášejí šumavské smrky na pilu, odkud putují přímo do Rakouska. Na podmáčených blatech rozrývají zemi traktory. Zmatení turisté, kteří si čtou cedule o jedinečnosti přírodních procesů a bojí se šlápnout mimo cestu, uskakují před koly náklaďáků. O zásahu v parku s nimi nikdo nediskutuje, stejně jak s rysy, tetřevy a dalšími zvířaty, kterým hučí vrtulníky nad hlavou.
Až do letoška byly zásahů ušetřeny první, nejcennější zóny parku. Jsou tam původní společenstva, různověké stromy a přirozená obnova. Letos se měly pily zakousnout i sem. Ačkoli vědci říkali, že kácení v této oblasti přinese víc škody než užitku, správa parku rozhodla jinak. Poručíme větru dešti, s broukem je třeba zatočit všude, i tam, kde si les nejspíš poradí sám. Do lesa zamířili dřevorubci, vědci vyzvali k blokádě a ke stromům se začali přivazovat lidé, ochotní zabránit kácení vlastními těly.
Před pilami se podařilo uchránit oblast Trojmezné, kam nepřišel člověk s pilou po stovky let. Příští rok se uvidí, jestli opravdu uschnou stromy v širokém okolí, jak se vztyčeným prstem varují pracovníci parku. I kdyby ale uschly, pod nimi může vyrůst řada malých semenáčků a postupně les obnovit. To by mělo být cílem národního parku. Léčba pilou tady není na místě. Navíc se lidem těžko vysvětluje, že se mají v národním parku chovat jinak než v hospodářském lese, když i v nejcennějších oblastech mohou potkat dřevorubce. Tento přístup lesu i lidem se může těžko změnit, když v čele národního parku stojí lidé, zvyklí pracovat v továrně na dřevo a adekvátně k tomu používat pilu.
0 notes
Last Seen Blogs
azertyrobaz
Azertyrobaz
xjugnt
Untitled
mintfootmassage
Mint Foot Massage
kkyu-post
( •᷄﹏•᷅)
ninjanc5
Soren6143