#Wanderwoman | Explore Tumblr Posts and Blogs

mariemorcinkova · 4 years

Text

KDYŽ MÁ DUŠE TANČÍ – Kolumbie, část II.

V 6:30 ráno jsme vyjížděli z malebného náměstíčka v horském Salentu. A protože jsme se do auta nijak nehrnuli, zbyla na nás ta vůbec nejlepší místa turistického červeného express jeepu Willys – na stojáka vzadu s držením za kovovou konstrukci na jeho střeše.

Sice jsme svižnou jízdou chladným ránem pořádně vymrzli, ale zato jsme jako jediní mohli obdivovat něco nevídaného. Nad jednou z okolních hor hrál všemi barvami tzv. perleťový mrak! K slzám, které mi do očí vháněl chladný vítr, se přidala padlá čelist a spontánní zavýsknutí. „Pááániiiiiiiiii!“ Vždyť tohle je jak z jiného světa! Fantastického světa!

Zatímco se většina spolucestujících rozprchá na procházku do nejznámější části údolí Cocora, my si v prvním stánku kupujeme buchtu plněnou arequipe a vychutnáváme se ji nad pstruží farmou. Bzučí kolem mě život, v ústech mám sladko a před očima se mi probouzí palmové údolí. Paprsek za paprskem.

Procházet se Cocorou za brzkého slunečného rána znamená za každým horizontem a za každou zatáčkou očekávat tropický Hobitín! Tohle je pro mě definice ráje. V údolí bublá potůček, z korun stromů na nás shlížejí pestrobarevní ptáci, v dálce poklidně přežvykují krávy, v lese opodál sviští kolibříci a v pozadí – jako třešnička na dortu – se tyčí čtyřtisícovky. A tohle všechno! Tohle všechno tady zdobí ty nejvyšší palmy na světě. Vypadá to, jako bych se účastnila nějaké soutěže o nejlepší design, který tady příroda pořádá odnepaměti. Zástupci fauny i flóry jako by se předháněli v tom, kdo přijde s voňavějšími květy, extravagantnějším peřím nebo neotřelejším tvarem listů a já si přeji s ní splynout a stát se jejím novým exponátem v sekci Absurdismus, žít v malém přístřešku u potoka a pěstovat si tady brambory.

Sešli jsme z cesty, abychom se podívali na kolibří farmu, kde jsme byli přivítáni šálkem horké čokolády a já….

…si chci pamatovat.

Chci si pamatovat, jak se těm kolibříkům leskla některá z peříček do perleťova. Jak na ně prosvítalo sluníčko, které proklouzlo skrz zarostlou džungli. Chci si pamatovat, jak neskutečně rychlí byli. A že to kolem krmítka znělo, jako by člověk byl obklopen desítkami mini helikoptér. Trtrrrr. A už je pryč. „Tak ještě jednou! Teď už to určitě stihnu vyfotit! Jeho zvednutá křídla! Ugh…Ne? Tak příště. Příště už určitě, fakt! Už jen chviličku!“ :D Při tomto testování trpělivosti a postřehu je snadné ztratit pojem o čase. Je pozdní dopoledne a nás čeká ještě 1400 výškových metrů na 12 kilometrech. Není čas otálet, házíme krosny na záda a začínáme stoupat.

Po dalších 4 km hustým lesem se před námi otevřela malá oáza fialově kvetoucích stomů. Té dominoval dům místních strážců parku, kteří se s námi za pár pesos podělili o čerstvě uvařenou vydatnou zeleninovou polévku. A jak bodla!

„Vidíš to? A vidíš tamto? Podívej se támhle! A listy těchhle palmičkových rostlin jsou na dotek úplně jako králičí ouška!“ Stačilo vyjít z džungle a naše výprava se rozrostla o věrného huňatého člena – psa, který nás doprovázel až k našemu přechodnému domovu na farmě Finca La Playa (3720 m.n.m.). Trpělivě na nás čekal i přesto, že jsem si potřebovala dát pauzu co 15 výškových metrů :D Milouš! Někde od 3000 m.n.m. jsem totiž každým krokem přepisovala svůj osobní výškový rekord a uf! Stoupání pro mě bylo najednou mnohem náročnější. Pracně se do těla snažím dostat co nejvíce kyslíku, zatímco mi ve spáncích buší srdce v rytmu salsy - bum - bum bum bum (někdo tomu říká lehká arytmie, já latinskoamerické geny).

Jen co jsem se slimáčím tempem dopravila na vrchol a nechala na jazyku rozplynout výbornou hořkou čokoládu za odměnu, rozplynuly se i okolní mraky a odhalily dechberoucí výhledy! A najednou bylo dost energie na poskakování, pobíhání a radování se. Široko daleko ani živáček, jen dorůstající měsíc nad sopkou Nevado del Tolima (5 276 m.n.m.), sem tam strakatá kráva a hory poseté „králičími oušky“ (chcete-li odborně klejovka, která roste rychlostí 1 cm za rok a kvést začíná až ve 20 letech! :O). Dost bylo radování, velí Michal, nemáme čelovky, slunce zapadá a nás ještě čeká pár kilometrů chůze! Vijó!

Za světla jsme to nestihli. Možná právě proto jsme sešli z cesty, za svitu měsíce přeskákali pár močálů a potůčků a podlezli ostnaté dráty, ale nakonec jsme se přece jen dobelhali na malou farmu Finca La Playa, kde nás přivítala milá rodinka vydatnou večeří. Tou dobou už mi bylo dost těžko. Jako by mi na prsou seděl tlustý trol. Naštěstí roste Kolumbijcům řešení pro výškovou nemoc přímo pod nosem – čaj z lístků koky, přátelé, to je lék! 😊

Druhý mlhavý den nestojí za dlouhé povídání. Já se pozvolna srovnávala s nedostatkem kyslíku, hodně jsme spali, sem tam si podrbali místní přítulné prase a šli se projít k jezeru, které bylo stejně zahalené bílou mlžnou přikrývkou. Zato třetí den! Třetí den naše trasa vedla po stezce, jejíž vrchol byl ve 3 999 m.n.m. No a to by nešlo, abych tu čtyřtisícovku nedala, že jo! Když budu tak blízko! Byla jsem připravená vlézt Michalovi na hlavu, kdyby to bylo potřeba :D Naštěstí stačilo sejít z cesty a voilá! Je to tady! Já jsem tady! 4 001 metrů nad mořem!!! Obsah kyslíku 60%. Obsah štěstí 100%. Orli nad hlavami, slunce, teplo, bezvětří, dokonalé ticho, klejovky, oříšky, čtyřtisícovky. Mezinárodní den žen, na který jen tak nezapomenu!

Za veselého zpěvu Jarkova hitu „Telátko oblíbené“ jsme se dostali ke kouzelné farmě Buenos Aires položené na úpatí srázu. Jen pár latí a na nich zrezivělé vlnité plechy. Opustit stín prastarého jehličnanu, který majestátně strážil toto stavení krásné kolumbijské horalky, se mi opravu nechtělo. Měla jsem pocit, že pokud někdy, tak právě tady každou chvíli uslyším, jak si ty krávy, slepice, kotě a pes začnou povídat lidskou řečí – přesně jako tomu bylo ve Zlatovlásce po požití kouzelného hada. Tak pohádkový to byl výjev 😊!

Ještě dvakrát jsme tajili dechy, když se kolem nás na úzké hliněné stezce prohnala stáda strakatých krav a její vysmátí pastevci, až jsme sestoupili do místa, které mě dokonale mátlo. Nezvedat hlavu k palmovým listům a neslyšet hukot fauny v okolí, přísahám, že jsem nějakou červí dírou seběhla z kolumbijských hor až k nám do Beskyd. Stejné traviny, jetel, tady brouk Pytlík? Až při pohledu na něco pro Čecha tak notoricky známého mi začalo docházet, co to znamená navštívit druhou ze 17. megadiverse zemí světa. Z „českého háje“ přes spadané jehličnaté velikány „yosemitského lesa“ jsme se konečně dostali až ke splnění Michalova tři dny starého přání. „To by bylo skvělé, kdybychom na cestě zpátky zažili Cocoru v mlze…“

Shrnutí třídenního treku v Los Nevados: 42,3 km, 2715 m nahoru a pak zase dolů. Výchozí bod údolí Cocora (2 380 m.n.m.), oficiální nejvyšší bod trasy 3 999 m.n.m. Často jsem si po cestě džunglí říkala, jaké máme štěstí, že je stezka krásně suchá. Pár dní zrovna nepršelo. Bylo totiž patrné, že po dešti se ze stezky stává bahnitá skluzavka, která by z nás hravě učinila aspirující ‚zápasnice v bahně‘. Né že by to neznělo zábavně, ale trénink do ringu nás naštěstí nepotkal 😊

Túút túút. Pach tlejících zbytků odhozených kolem silnice. Hukot svižné dopravy, štěbetání stánkařů ukrývajících se v chladných stínech barevných fasád a výhled na mrakodrapy, díky kterým vypadá toto město jako exotická sestra Vancouveru. To je Cartagena de Indias. Město, které budu už vždy mít spojené s nejmilejším Germanem – majitelem výborné pidi midi restaurace Cucayo Fusión (stále čekám, až mi dorazí jeho výtečná marakujová pěna, kterou mi „poslal poštou“ až do ČR :D), prosmátým a protančeným večerem s couchsurferem Kevinem a především s výletem za svítícím planktonem na Barú, kde jsem se po letech setkala s “erasmáckým” kamarádem Rodrigem (můj ty světe :D).

Samotná cesta na Barú byla něco. Když jsme svůj plán předložili Germanovi, vyděsil se a rychle doporučoval mnohem dražší lodní alternativu. My jsme ale nehodlali jít proti české nátuře! Za správnou cenu nás ani dlouhá cesta zapařeným autobusem s přestupem v nepopulární vesničce Pasacaballos nemohla odradit, a tak máme aspoň zkušenost s jízdou ve skořápce čehosi, co kdysi bývalo auto. Dráty trčící ze střechy, naviják bezpečnostního pásu vesele kymácející se daleko od svého zamýšleného umístění ve dveřích auta a vyděšená ručička tachometru, kterou brnění motoru prohánělo 30 km/h doleva a hned zase doprava jako by trénovala na kariéru metronomu. Jedno je ale bez pochyby. Klakson Pasacaballským chlapcům, kteří si nás odchytli dřív, než jsme stačili vystoupit z autobusu, fungoval náramně :D! Už jen jedna rychlá zastávka u kámošů na dofouknutí pneumatiky a ozbrojená silniční kontrola: „Pánové, vystupte si, ukažte mi svou identifikaci, čelem k autu, rozkročit nohy, ruce na střechu.“ a jsme konečně na poloostrůvku Barú – v Potěmkinově vesnici. Zepředu teplé průzračné karibské moře, chatičky se střechami z palmových listů, ledové koktejly a pestrobarevní papoušci Ara prolétající nám nad hlavami. Za chatičkami odpadky, smradlavá podivně červená vodní plocha a Kondoři krocanovití ve vší své holohlavé ošklivosti.

Do Cartageny před pár dny dorazila výletní loď a s ní první dva případy nákazy COVID-19, před čímž ještě v blahém optimismu, že nás se to netýká, prcháme na kolumbijský ostrov San Andrés do samého srdce Karibiku.

První noc na San Andrés byla jednou z nejkrásnějších nocí v mém životě. A za vše může prostý fakt, že jsem se šla projít sama. Ono to cestování sólo je vůbec úžasná věc! Lidi jsou k vám najednou mnohem otevřenější a přátelštější. Tady na mě mává rodinka ze své zahrady, tady slyším "Mi Amor, nechceš někam svést?", tady se na mě zubí banda mladíků před minimarketem a žádají, ať si je vyfotím,...Začíná se stmívat, mám hlad a protože vidím, že svezení bezostyšně nabízí opravdu celá škála lidí, odhodlám se, chytnu se jednoho tlouštíka kolem pasu a nechám se popovézt o pár metrů k nejbližšímu baru. Obklopena tóny nejnovějších reggae hitů potkávám Onela, který říká, že tady nevaří, ale na druhé straně ostrova má druhý bar, kde se najím. Jen se pokochám nádherným karibským západem a už uháníme na skútru za večeří. O jedno pivo, pár historek o ostrově a chodidla bořící se do bílého písku v rytmu salsy později dostávám neodolatelnou nabídku. "Už jsi někdy plavala s planktonem?"

Byl to úplně jiný zážitek než na Barú, kde jsme byli dva dny zpátky. Mnohem intenzivnější. Kouzelnější. Intimnější.

Na Barú kolem mých rozjařených končetin jemně zářila celá masa vody do tyrkysova a vše mě nutilo hrát si na Zaklínače 😄. Pfúú a bam a třřřřřřřř. Generuji v rukou energickou magickou kouli, připrav se na zásah! 😄

Na San Andrés jsem byla jen já a ostrovan. Já a teplý karibský vánek. Já a tichý oceán, který šumivě líbá pobreží. Já a miliardy hvězd nad hlavou. Jedno světýlko se rozsvítilo tady a další zase támhle! Desítky modrozelených drahokamů, které se zaleskly a zmizely ve tmě. Bylo to....bylo to jako plavat ve hvězdách. ✨

Za týden jsme se tam vrátili, jen ve větším počtu. Když ostatní vylezli z vody a hýřivé hlasy utichly, pocit výjimečnosti místa opět zintenzivnil. Zašeptám pár skromných přání do všeobjímajícího klidu oceánu. K solí nasycenému mořskému vánku, zářivě hvězdné obloze a 'planktonovým světluškám' mihotajícím se mi pomaloučku kolem splývajícího těla. A tak si zase plavu ve (ve)smíru. 🌌

Na tento ostrov jsme jeli s jedním cílem – jít se potápět. Původní cílová destinace byl vedlejší, divočejší, méně zalidněný ostrov Providencia, kterému jsem s těžkým srdcem musela dát sbohem a šáteček mj. i kvůli strachu, že na něm kvůli COVID uvízneme. Pravda, nezní to vůbec špatně, leč jsem potřebovala pracovati a internet jsme horkotěžko naháněli už na lidnatějším San Andrés. Právě kvůli rozvrhu pracovat v Kolumbii každé pondělí-středu jsem si ale málem svůj sen nesplnila. Ve středu večer parkujeme skútr před potápěčským centrem, kde nám s lítostí oznámili, že od ZÍTŘKA je kvůli koronaviru zákaz potápění a vojáci dokonce svážejí kyslíkové bomby pod zámek. My jsme ale dvojka šikovná a svými zklamanými výrazy a lámanou španělštinou jsme pána přesvědčili, aby nás ještě ráno vzal. Já stihnu rychlokurz a Michal dva ponory, bude dokonce i anglicky mluvící instruktor! No….tak přesně takhle se to nestalo :D

Ráno nám před zavřenou bránou postupně uvadal úsměv, když nám docházelo, že se na nás Luis vybodl a ignoruje naše zprávy. Po 45 minutách vysedávání před branou, pátrání po Luisovi a odmítání přijmout fakt, že žádné potápění nebude, u nás na cestě ze snídaně zastavuje Onel „the Buuuuullshit“ ostrovan jako polonahý reggae rytíř na otrhaném skútru.

„Eeey Marieeee, how are you my friend, how are you?“ Onel se do toho pustil s odhodláním a také zkusil s centrem vyjednat potápění. Bezúspěšně. Sám kdysi kurzy dělal, ale nemá přístup ke kyslíkovým nádržím. Tak co teď? Snídaně? :( V tom před branami zrovna tohoto potápěčského centra (a že jich na San Andrés je!), zastavuje bílá dodávka z jejíchž útrob začínají vytahovat kyslíkové bomby, ploutve, brýle,…Onel neváhá, přebíhá cestu a dá se s pány do řeči. A jen tak - díky zatvrzelosti, že to nějak přece musí jít a faktu, že jsme tam trčeli dostatečně dlouho - se ozubená kola dala do pohybu až nakonec všechno cvaklo! Připojíš se na rychlokurz k těmto turistům, kteří se také nikdy nepotápěli. Cvak! Sice bude ve španělštině, ale já ti přeložím, čemu nebudeš rozumět, říká Onel. Cvak! Instruktor půjde prvně s nimi a za hodinu se jdete potápět vy. Cvak!

Lidičky, to bylo něco! Mé první potápění a rovnou v Karibiku! Konečně jsem viděla živé korály! A 10 metrů průzračné vody nad hlavou, skrze které mě hladily dlouhé sluneční paprsky. A tisíce barev a tvarů podvodního světa, proplouvání jeskyněmi a hraní si s bublinami, které se v nich naším oddechováním vytvářely. A hlavně a především! Tramtadadááá! Murénu! Celou! Nádherně zelenou! Obrovskou a trochu děsivou! Jak se vlnila mezi korály až do tmavomodrého ztracena. S potápěním mám jediný problém. Že si u toho nemůžu výskat :D

Limonáda ze sáčku k obědu s sebou, lahodná curuba přímo ze stromu a slaná pivní Michelada Colombiana - drink, která si buď zamilujete nebo jednou vyplivnete a vyhýbáte se mu pak už navěky.

Na urgování ambasády, že se máme co nejdříve dopravit zpátky do ČR nebo alespoň do Bogoty, jsme si pobyt v Karibiku o pár dní zkrátili. Změna letenky nás stála pár hodin vystávání v nekonečné řadě ustaraných turistů a desítky tisíc pesos navíc, ale dorazili jsme. Z ráje do reality. Kolumbie je v celonárodní karanténě. Za pár dní se budou rušit i národní lety, dokonce i MHD, nikdo nesmí z domu. Jen do supermarketu a zpátky.

Zažít karanténu v 8 mil. městě člověku může hnát mráz po zádech. Všude je tak nepatřičné ticho. A když už slyšíte přijíždějící auto, krčíte se u stěny, protože tušíte, že tahle vaše fotoprocházka by se těm po zuby ozbrojeným policistům asi nelíbila. Uff, tentokrát je to jen poslíček z Rappi, který někomu veze teplou večeři. Pod rouškou tmy (a pod papírovou rouškou od nejmilejší karibské paňmámy Marisol) se procházím liduprázdným historickým okolím našeho ubytování a s každým krokem se cítím jako nějaký rebel. Vyvrhel. Psanec. Jen proto že jsem na procházce! 😅 Zvláštní, jak rychle se svět dokázal proměnit. Není to tak dlouho, co jsem si říkala, že si nedovedu představit, jaké to bylo vyrůstat za socialismu bez možnosti poznávat svět. A najednou to vypadá, že si to nakrátko vyzkoušíme na vlastní kůži. Stát nám sahá na svobodu pohybu, kterou jsme považovali za samozřejmou. A teprve teď začínáme z dálky chápat, jak cenná je. Svoboda.

Už i já uznávám, že nemá smysl v Kolumbii zůstávat. Nic nemůžeme, akorát sedět na ubytování, koukat na filmy a doufat, že se najde let za rozumnou cenu zpátky do Evropy dřív, než zavřou i letiště. Platit rozdíl ceny letenek při změně data, který dělal 40-60 tisíc Kč, se nám opravdu nechtělo, a tak jsme vyčkávali.

Trpělivost růže přináší.

A taky vysněné potápění.

A taky humanitární let ČR!

Po osmihodinovém čekání na letišti v Bogotě letíme do Kostariky pro další zbloudilé evropské duše, do kanadského Hallifaxu pro palivo a občerstvení pro hladovějící pasažéry, na ránem už obdivujeme zasněžené Grónsko, kolem oběda přistáváme v Keflavíku pro palivo a postřik letadla nemrznoucí kapalinou a večer jsme konečně v matičce Praze. Děkujeme, čeští daňoví poplatníci. ♥

A děkuji ti, Kolumbie. Jsi nádherná, vřelá a chybíš mi! :D :))

#colombia #photography #nature #cocora #cocora valley #traveling #travel girl #wanderwoman #los nevados #nevado del tolima

4 notes · View notes