#já ale nechci chránit svět | Explore Tumblr Posts and Blogs

therka1996 · 8 months

Text

Tayvin 1x04

Calvin: Co potřebuješ

Taylor: Myslíš že mně nachvilku můžeš nechat jenom samotnou prosím

V TU RÁNU SE CALVIN PODÍVÁ NA JOHNNA

Calvin: Jseš si jistá že budeš v pořádku?

Taylor: Ano

CALVIN NACHVILKU ODEJDE JDE SI DÁT DRINK A TAYLOR SEDÍ SAMA POZNÁ KDYŽ JE JOHN ZFETOVANEJ ON SE ROZLOUČÍ S JEHO KAMARÁDAMA A JDE ZA NÍ

John: Jestli to pak není milovaná Taylor Swift

ONA KOUKÁ DOLŮ

John: Copak ani se na mně nepodíváš

Taylor: Johnne já už jsem ti to vysvětlovala nech mě prosím na pokoji máš se ode mně držet co nejdál

Johnn: A co ta písnička celej svět mně nesnáší kvůli tobě taylor na to jsi zapomněla

Taylor: Už je to dlouhá doba měl by ses přes to přenést

Johnn: Tvůj nápadník ví že pořád miluješ Harryho co kdybych mu to šel říct

Taylor: Johnne přestan prosím

Johnn: Chci ho ušetřit jenom trápení co je na tom špatnýho Taylor Swiftová

USMĚJE SE A JDE SMĚREM KE CALVINOVI KTEREJ ON POPÍJÍ WHISKU SEDNE SI K NĚMU

Johnn: Ty jsi Calvin Harris jsem tvůj velkej fanoušek

NASTAVÍ MU RUKU CALVIN JÍ NEPŘIJME

Johnn: Měl by ses přece jenom trochu chovat neumíš slušný vychování pořád nejsi na mojí urovní

CALVIN SE USMĚJE A NAPIJE SE WHISKEY

Calvin: A věř mi že ani mně to netrápí

CHCE ODEJÍT ALE JOHNN HO ZASTAVÍ

Johnn: Věr mi že Taylor nehledá žádnej vztah pořád miluje svýho ex Harryho Stylese ... Myslíš jsi že se k němu vrátí

Calvin: Proč ty se o to tak zajímáš

Johnn: Oba dva jsme chlapy snažím se tě jenom chránit udělal by jsi to samý

CALVIN MU POTLESKÁ RAMENO

Calvin: Díky za tvojí starost ale věř mi že jí nepotřebuju moc dobře vím co dělám..

Johnn: Jsi ztracenej hochu to jsem si myslel a věř mi že až jí poznáš budeš vědět o čem mluvím

CALVIN SE PODÍVÁ NA TAYLOR SMĚJE SE DO TELEFONU A PŘIZNÁ JSI ŽE NEPOZNAL KRÁSNĚJŠÍ ÚSMĚV

Calvin: Rozhodně mně nezastrašíš ty ani nikdo jinej a vím moc dobře jakej jsem chlap .. Hezkej večer a moc to nepřežen ale myslíš že to se stalo

SETŘE SE MU RUKU JOHNN CHCE JÍT ZA NÍM ALE JEHO KAMARÁDI HO ZASTAVÍ ... CALVIN SE POSTAVÍ PŘED TAYLOR ONA SE PODÍVÁ OD TELEFONU .. CALVIN SI K NÍ SEDNE BLÍŽ NEŽ BYL PŘEDTÍM A TAYLOR TO TROCHU ZNERVOZNUJE

Calvin: Jsi v pořádku

Taylor: A ty?

Calvin: Taylor chci aby jsi věděla že tě chci poznat sám jako člověka ne abych to slyšel od někoho jinýho přece jenom už jsem dospělej a umím si udělat vlastní názor a nechci se nechat nikým nebo něčím ovlivnit ... Udělala jsi na mně opravdu dojem a poznal bych tě moc rád a ještě víc ale dneska už asi na to není ta správná atmosféra

TAYLOR PŘIKÝVNE

Calvin: Myslíš že na tebe můžu dostat telefonní číslo

TAYLOR MU HO HNED DÁ CALVIN VSTANE VEZME JEJÍ RUKU A DÁ JÍ PUSU NA NÍ PUSU ... VÍ CO TO S NÍ DĚLÁ PROTOŽE TO CÍTÍ..

Calvin: Hezký večer Taylor Swift a doufám že se brzo uvidíme

Taylor: Měj se hezky Adame

CALVIN ODEJDE PRYČ A TAYLOR NA NĚJ CELOU DOBU KOUKÁ PO DLOUHÉ DOBĚ MŮŽE ŘÍCT ŽE SE JÍ ZASE ZNOVA NĚKDO DOKÁZAL DOSTAT ZPÁTKY DO HLAVY A MYSLET NA NĚJ ... SAMOZŘEJMĚ ŽE SE BOJÍ ALE TAKY PŘEMÝŠLÍ ŽE UŽ SE NOVÉMU VZTAHU NEBUDE ZNOVA BRÁNIT

0 notes

morgan-the-lonely-brick · 3 years

Text

Done!

#but i don't want to save the world #já ale nechci chránit svět

1 note · View note

nitgas · 2 years

Text

Listopad

Můžeš být mladej písničkář ze současný ubrečený scény a nemít písničku s názvem listopad? Nechápejte mě špatně. Prakticky nic jinýho neposlouchám a sama brečit furt, ale tohle mě jen trošku zarazilo. Co je na listopadu tak vyjímečnýho? Jde o to, že už vážně skončilo babí léto a blíží se Vánoce - čas zmaru a rodinných bolestí, nebo to v lidech probouzí dýně a čajda? Nebo si jen projektuju svoje vlastnín emoce do světa kolem?

Je tam příjemný psát. Fyzicky mě uspokojuje plynulý cvakání klávesnici a tanec prstů. Je to boží. Jak dlouho už jsem bez léků? Asi čtvrt roku, hádám, a mám zase myšlenky, mám zase niternej svět a dokážu psát a malovat a prožívat věci. Miluju to. Mám pocit, že zase existuju, reaguju tedy jsem. Občas jsem až moc. Třeba když stojím v kuchyni a ječím na něj a on ječí na mě, ale já to nemůžu zastavit, protože prostě cítím. Ještě jsem neměla ani jeden panickej záchvat. Myslím, že nemám ani deprese. Jen jsme prostě melancholik. Ale nemám ty stavy, kdy člověk leží několik dní a nedokáže se převléct. Nepotřebuju si rozřezávat stehna a prolejvat se chlastem. Je to milý.

Každý úterý si říkám, že vlastně nemám nic, co bych na terapiích řešila, a pak tam ve středu jdu a odcházím rozebraná do mrtě. Některý sezení dokážu celou dobu udržet neosobní rovinu a jen klouzat povrchními tématy a prostě se procvičovat ve small talku, ale pak jsou dny, kdy rovnou vykopnu nějakou jobovku a pak se v ní hodinu matlám. Hodinu na tom gauči a dalších pár hodin doma. Moje pracovní výkony ve středu stojej za prd. Nejtěžší jsou ale ty dny, kdy se zaryjeme do něčeho, co vlastně vím, ale musím tomu dát tvar a říct to nahlas. Přiznat, jak moc mi ublížila a že jsem se nedokázala uchránit, protože jsem byla dítě a to ona mě měla chránit. Neselhala jsem, jen jsem byla oběť. Byla jsem dítě, malý a bezradný. Chci si přestat vyčítat, že jsem se o sebe nedokázala postarat, ochránit se. Některý ženy by neměly mít děti a ona je jedna z nich. Já jen strašně moc nechci ublížit svým dětem. A taky strašně moc chci mít malou holčičku a držet ji v náručí a ochraňovat ji. Nikdy se nesmí cítit tak jako já. Chci, aby někdo přišel a ochránil mě, když jsem byla malá. Aby mě vzal z toho pekla a odvedl někam, kde by mě někdo pohladil po vláskách a řekl mi, že mě má rád. Tý malý holčičce už to nikdo neřekne a nikdo se o ni nepostará, ale vyrostla jsem z ní já a mně to lidi říkají, a hladí mě po vlasech a jsou tady pro mě. Časem třeba všechna ta láska, co mám teď, zaleje tu díru uvnitř. Vlastně jsem vyrostla v docela fajn dospělou ženskou, co si plní všechno, o čem jako malý nešťastný dítě snila. Mám tě ráda, S., děkuju.

1 note · View note

wolviecat · 6 years

Text

Advent 2 & 3

Dvojitá dávka náhradou za včerejšek.

Shiro se s Lancovou pomocí zabydluje v komunitě. Od Keithe se dozvídá víc o jeho životě a minulosti. Vyráží pátrat po důkazech a je svědkem věcí, které nepatří do Zarkonova obrazu dokonalé společnosti.

Warning: kulty a vymývání mozků, násilí (neexplicitní), problémy s příjmem potravy, non-con (neexplicitní)

Díl druhý a třetí

Díl první

„Ani si nevzpomínám, jaké to bylo předtím. Před Společností.“

Při Shirově další návštěvě už Keith směl z postele. Schoulený v křesle, v županu a s hrnkem čaje vypadal skoro v pořádku. Pořád ale nervózně těkal očima kolem sebe, jakoby čekal, odkud přijde útok.

„Bylo mi šest, když jsme se přidali k Zarkonovi, a osm, když jsme se odstěhovali do komunity. Moje matka byla v armádě, a když umřela, otec se s tím nějak nevyrovnal. Muselo to být spiknutí, a Zarkon ho v tom jen utvrzoval.

„Ze začátku to vlastně byla docela zábava. Spoustu lidí s sebou přivedlo děti, a já měl najednou konečně kamarády. Nemusel jsem na očkování, nemusel jsem chodit do školy, a to, co nás učili, znělo hodně jako Hvězdné války. Zvláštní schopnosti a síla, která spojuje celý svět.

Pousmál se. Shiro si všiml, že se mu zase roztřásly ruce.

„Jenže jak jsme rostli, začalo se to zhoršovat. Byli jsme už dost staří na to, aby nás zapojili do 'důležitějších' věcí.

„Ve třinácti nás rozdělili do skupin. Měl jsem štěstí, že se ze mě měl stát bojovník. Sendak nás připravoval na válku – měli jsme víc jídla a tak. Asi díky tomu jsem dokázal přejít tu poušť.

„Ti, co patřili Haggar... druidové... to měli horší.“

„Haggar?“

Keith přikývl. „Zarkonova čarodějka. Nevím, kdo byla dřív, ale myslím, že z ní občas měl strach i Zarkon.To ona posílala lidi do jiných dimenzí.“

Zmlknul. Shiro mu opatrně položil ruku na rameno. „Jestli si chceš odpočinout...“

„Ne!“ Škubl sebou. Sestra zvedla oči od papírování a zamračila se, připravená zasáhnout. „Ne, já...jsem v pořádku.

„Drogy, hypnóza, izolace... nevím přesně, jak to dělala. Zažil jsem to jen párkrát. Druidi museli cestovat každý den. Dost se jich už nevrátilo. Aspoň ne v celku.“

Shiro četl Keithovu lékařskou zprávu. Věděl o té děsivé směsi, jejíž zbytky měl Keith pořád v krvi. Nechtěl si ani představovat, co s člověkem udělaly každodenní dávky, po několik let.

„A ti nejlepší z nás,“ řekl Keith: „ti nejsilnější, nejvěrnější, ti výjimeční... z těch se staly Paladinové.“

Lance se nezdál jako někdo, kdo by se přidával ke kultu. Otevřený, věčně usměvavý přidrzlý kluk, ukecaný tak, že z něj Shira po hodině už brněla hlava. A zatraceně kontaktní – ruce věčně na Shirových ramenou, rukou a zádech a občas, když měl pocit, že se nekouká, tak taky na jeho zadku. Člověk si ho dokázal představit na nějaké vysokoškolské patry, jak s kelímkem piva v ruce balí každého, kdo projde kolem. Jenže Shiro dobře věděl, že věci jsou často jiné, než se může zdát. Lance vyprávěl o životě v komunitě, o sobě, o ostatních, o Zarkonovi – dlouze, nekonečně o Zarkonovi. A občas, když si nedával pozor, prosáklo na povrch něco temného. Něco, co ho dovedlo sem.

Konečně se posadili v jídelně. Lance na chvíli odběhl a vrátil se s tácem jídla. Kuře, salát a ovocný koktejl pro Shira - „Všechno místní, ne ten prefabrikát, co prodávají ve městě“ - a misku něčeho zeleného a želatinového pro Lance. Trochu to připomínalo ty malé kelímky, které dostanete jako zákusek v nemocnici. Shiro tázavě nadzvedl obočí.

„Jídlo budoucnosti.“ Lance zvedl jednu kostku a hodil si ji do pusy. Zašklebil se. „Chutná to jak zadek, ale je v tom všechno, co potřebuješ.“

Lance by toho hlavně potřeboval víc, soudě podle klíčních kostí, které se mu rýsovaly ve výstřihu trička. Komunita ale nepůsobila dojmem, že se tu nedostává jídla. Pokud Lance hladověl, bylo to z vlastního rozhodnutí – nebo přesněji, ze Zarkonova rozhodnutí. A z toho, jak o něm předtím mluvil, by to bylo to nejmenší, co by pro něj Lance udělal.

V náhlém rozhodnutí jednu kostku sebral a strčil si ji do pusy.

A okamžitě ji zase vyplivl. Rozkašlal se. Mělo to strukturu želé, které zůstalo moc dlouho v lednici, a chutnalo to nahořkle a chemicky. „Jak to můžeš jíst?“ vypravil ze sebe nakonec. Lance si pobaveně odfrkl: „Zvyk a síla vůle, kamaráde. Paladin se musí umět obětovat.“

„Paladin?“ Shiro už to slovo znal od Keithe. V Zarkonově světě to byl něco jako rytíř, vůdce ostatních, který podléhal jen přímo Zarkonovi.

Lance přikývl. „Bojovník za slabé, ochránce svobody v Galaxii, Zarkonova pravá ruka,“ zatnul ruku, jako by chtěl předvádět svaly. S jeho kostnatou postavou to vypadalo trochu dětinsky a trochu smutně.

„Chránit Zemi by nestačilo?“ zeptal se. Lance mávl rukou: „To už nemá cenu, tady jsme skončili.“ Shirovy přeběhl mráz po páteři. „Čeká nás něco většího, až odej...“

Zmlknul. Zarazil se v půli slova, jako by prořekl něco, co měli znát jen vybraní. Sevřel ruce kolem misky, až mu zapraštěly klouby. A pak se znovu usmál.

„Musíme myslet ve velkém, ne?“

Bylo to zpátky. To něco temného, kousek za Lancovým úsměvem.„

Paladinové...“

Keith měl prsty zaťaté do opěradel křesla, jako by ho samotné vyslovení toho slova bolelo. Čaj stydl na stole, dávno zapomenutý.

„Pět posvátných bojovníků Voltrona – zní to tak hloupě, když se to vysloví nahlas, ale my tomu věřili. Pečlivě vybraní ze všech dětí ze Společnosti. Tsuyoshi, Katie, Princezna – nikdo jí neřekl jinak. Já měl být čtvrtý. A v šestnácti to byla pocta. Už jsem začínal pochybovat, měl jsem dost výcviku, Zarkona, Haggar a toho, že jsem nesměl ven, jenže být Paladin… to bylo něco jiného. Byly jsme elita.

“Tréning, denní režim, jídelníček… všechno do detailu promyšlené a přizpůsobené každému z nás. “Všechno do posledního detailu ovládané Haggar a Zarkonem. Rozhodovali, kdy a co smíme jíst a pít, kdy smíme spát, co budeme dělat, co budeme říkat. Pamatuju se, jak Tsuyoshi málem umřel hlady a žízní, protože se ho Haggar rozhodla “očistit” a on pak dva týdny prozvracel. Jak Katie zakázali mluvit s jejím bratrem. Jak se Princezna občas nemohla ani pohnout po hodinách tréningu, ale pořád to bylo málo.”

Keith se odmlčel. Zavřel oči.

“Pamatuju se, že mě… že nás všechny… Zarkon znásilnil.”

Čekal, dokud celý pokoj neutichl, a čekal ještě další hodinu, aby si byl jistý, že všichni spí. Pak vyklouzl z pod deky a vyplížil se na chodbu. Baterku zatím nechal schovanou v kapse. Osvětlení se na noc vypínalo centrálně, ale byla jasná noc a z oken šlo dost světla na to, aby nezakopával.

Na chvíli se zastavil před budovou, hlavu zakloněnou v němém úžasu. Většinu dospělého života strávil ve velkoměstech - nejdřív v Tokiu, potom v Los Angeles - a skoro zapomněl, jak vypadá obloha, když není zastíněná světly domů a aut. Naposledy takovou oblohu, tak jasnou, že snad byla víc bílá než modrá, viděl jako dítě, na návštěvě ve Švédsku.

Nebyl čas postávat a zírat.

Vyrazil.

Krokem, to je základní pravidlo nenápadnosti - kdo utíká, přitahuje pozornost. Mezi téměř identickými budovami bylo snadné se ztratit, ale naštěstí mu Lance dopodrobna vysvětlil, kde co je. Hodně dopodrobna. Shiro měl pocit, že si až do konce života bude pamatovat každou jednotlivou místnost celé komunity, a každou historku, která se v ní udála.

Nahoru po schodech, levá chodba, třetí dveře na levé straně, po dalších schodech nahoru. K nenápadným zamčeným dveřím, tak zvláštním v komunitě, kde se nezamykalo ani v koupelně. Rozepnul pásek a vytáhl planžetu, kterou měl schovanou ve švu kalhot. Zámek byl starý, uvolněný po letech používání, takže otevřít ho trvalo jen pár minut. Pomalu otevřel - jen natolik, aby se mohl protáhnout dovnitř.

S předsíňky, do které vešel, vedly dvoje dveře. V těch vzdálenějších, prosklených po celé délce, se v měsíčním světle daly rozpoznat siluety stolu a dalšího nábytku - kancelář. Za druhými, v malém okénku z vlnitého skla, byla tma. Ty ho nemuseli zajímat.

Opatrně vzal za kliku kanceláře. Nebyli zamčené. Shiro si oddechl. Každá minuta navíc, kterou tu strávil, mohla někoho přilákat.

Dveře se najednou zasekly, až sklo zadrnčelo. V tu samou chvíli se v druhé místnosti rozsvítilo světlo. Shiro měl pocit, že se mu srdce prolomí skrz žebra. Zůstal stát s rukou položenou na klice a hlavou se mu míhaly výmluvy, jedna nesmyslnější než druhá.

Nikdo ale nevyšel. Místo toho se ozvaly kroky, zavrzání, šustění oblečení. Shirovi se nahrnula krev do obličeje. Ale nebyl čas na stud. Alespoň nehrozí, že ho Zarkon uslyší.

Vytáhl první zásuvku psacího stolu. Třicet let staré časopisy, pod nimi pistole a krabička nábojů. Další zásuvka. Album. Shiro ho prolistoval. Ze zažloutlých stránek se na něj usmíval o dvacet let mladší Zarkon. Krabička se znakem americké armády, v ní zlatý kříž Za služby, stužky několika vojenských operací z předchozích dekád, a odznak zvláštních jednotek. Zápisník, popsaný nečitelným rukopisem.

Zvuky z vedlejší místnosti, které se snažil ignorovat, mezitím nabraly na hlasitosti. Rytmické vrzání, vzdechy a údery kůže o kůži se mu zarývaly do uší.

A pak se ozvaly hlasy. Nejdřív jen neartikulované vzlykání a kníkání, ale Shiro brzy rozpoznal opakující se slova: “Nechci, nechci…” A nad tím vším Zarkonův chraplavý hlas, ten samý hlas, který ještě před pár hodinami byl tak uklidňující, teď šeptal věci, ze kterých se Shirovy zvedal žaludek

#voltron #VLD #Shiro #Lance #Keith #Zarkon #my fanfic #Pamatujete si jak se všude nadávalo na "sorry neumím psát summary?#když neumíš psát summary jak chceš psát povídku?#Tak neumím psát summary

3 notes · View notes