#podloubí

[burgerboyz]

29. 12. 23 – Little mižu

M.:”V tom hrál ten Moreslav Donutil.”

Toto je naposledy, co za vás testujem nějaký kurevstva… Tento rok. Nepanicařte zas! Nebo jako těžko říct, Káčka sem zas neviděl od tý doby, co sme neironicky poslouchali crazyfroga. Odflákl mě jen zkurveně dobrou rozemletou kachnou, kterou se mi neodvážil ani sám předat, abych mu neolízal ruce. Beztak už možná píše blog katsokuryboyz s nějakým japancem. Nechci brečet, ale po vánocích si na mě nikdo z kámošů neudělal čas, co jsem jim dal jako dárek přihlášky do prahy na fildu. Divný. Zkusili jsme teda vyjet do končin mezi meth-head hipíky, co se pasujou na bohy a streamujou s mrtvolou. Čekali jsme že by se tam gufüd mohl vyléčit z šílenství, ale opak byl pravdou. Na útěku jsme na náměstí otestovali jejich největší chloubu z podloubí od dob, kdy děda emmy smetany ještě někoho zajímal. Ani lit ani myšl. Borec evidentní buzna, když byl protivnej na mou koc. Aby zakryl kouření pér, dává do toho radši kilo cibule. Dyť to by nežraly ani ty nutrie co má za barákem, natož ta opelichaná liška.

[zlutyzakaznik]

Design na kolejích 2023

(24. 7. 2023) Dokončení vlakových toulek.

Letošní léto bylo konečně možné dostat se do Hradce Králové a východní části Čech s jedním přestupem a bez opravdu otravné výluky na trati Brno – Blansko – Svitavy. Kdo nezažil cestu oklikou přes Kolín anebo vyhlídkové jízdy autobusy se sedačkami trvrdými jako dřevo třetí třídy, ten neuvěří.

Takhle si člověk dojede pokud možno kultivovanějším EC za hodinu a čtyřicet minut do Pardubic a při troše štěstí pokračuje R nebo Os do Hradce. Nesmí ovšem narazit na četné spoje Arrivy, na které Jízdenka na léto neplatí a je škoda, že vzájemná uznatelnost jízdních dokladů mezi dopravci asi ještě dlouho nebude. Dotyčná nabídka je ovšem velmi speciální produkt, takže by se na ni případná integrace téměř určitě nevztahovala.

Letošní výluka mezi téměř stotisícovými městy byla sice jen desetidenní (1. až 10. 7.), zato ovšem kompletní a tak jsem se sice nemohl kochat březovými hájky u trati, ale útěchou mi byl jiný pohled na krajinu a město (příjezd do Hradce a napojení na vnitřní okruh s opravdu blahobytně vyhlížejícími vilkami všude kolem) i rekordně rychlý zpáteční transfer, který řidič nového a vyvoněného autobusu zvládl za pouhých 18 minut. 

Hradecké Velké náměstí a jeho okolí patří k nejútěšnějším místům v rámci historických center českých měst...

Optika Iva Dlouhá na Gočárově třídě a detail letní výlohy. Pro mne vrchol letošní hradecké návštěvy co se týče oken... Budete-li poblíž, určitě se na to zajděte podívat, protože to má jednoduchost, funkčnost a hlavně nápad!

Nástupce první hradecké Cony měl loni počátkem července zavřeno a letos to pro jistotu zabalil až do 4. 9. Proč se pak ale oběžovat s nabídkou opočenské práškové zmrzliny?

Novinka hradeckého nádraží dle mého pozorování větší zájem nevzbudila. Možná je to ale těmi svátky.

Hm, tak cut, shave a ještě fade, což vidím u barberů poprvé. Snad tam mají i ten mixpult...

I kosmetické studio může mít vkusný polep... (Hradec Králové)

Loni byla v podloubí Velkého náměstí kavárna, letos už korejské bistro. Ale ani jejich výběr zrna mě nepřesvědčil.

Kavárna chce víc než dobrý kávovar a jednu skvělou předělávku v bossa nově. Cedule je o to víc šokující, když si člověk uvědomí, že tu mají před vchodem dva velké a hezké květináče a i na parapetu oken je dostatek flóry.

Cestou od nádraží v Hradci. :-)

Uplynul rok a cukrárna/kavárna na Velkém náměstí má druhý poutač. Ani ten mě ovšem nepřesvědčí, že je zdejší zmrzlina domácí. :-) Venkovní vitrínu s fotkami dezertů doplňuje samolepka TV ŠALINGRAD s nápisem “Cvrčky nežeru”.

Čína 80. let? Ne, to jsou Pardubice a jeden z prvních vjemů po výstupu z nádražní budovy.

Svůj k svému a člověk si říká, kolik musí podobná plocha stát. 

Historie a kontinuita. Kvality, jež mají smysl i v low-cost retailu. :-)

Objednali byste si služby u firmy s takovou cedulí?

(V souvislosti s výlukami dodám, že druhou letní návštěvu Prostějova jsem musel odsunout na půli srpna, protože bych psychicky nezvládl výluku, díky níž se svižná cesta o trvání 1h 15 min. natáhne na nesnesitelné dvě hodiny a čtyřiatřicet minut s necelou hodinou čekání v Nezamyslicích.)

Na více místech jsem se dočetl, že Pardubice se severnímu rivalovi pošlebují a mají pro něj hanlivé označení Mechov, ale z mého pohledu a ne méně než pěti návštěv obou míst pro to není jediný důvod. Hradec má totiž vše, co u Perníkova postrádám. Především tedy eleganci, noblesu a vzdušnost v architektuře a urbanistickém pojetí města. 

Moc rád bych navštívil město na vrcholu barevného podzimu, ale dát jen tak z plezíru 600 Kč za jednodenní výlet na kafe se mi nechce a snad se tedy zadaří v rámci šířeji koncipované tuzemské dovolené nebo pracovní cesty.

Teplo jak v srpnovém Miláně, ale zmrzku si nedám. Logo Almeco na poutači i podivný černý kruh (malá tabulka pro aktuální příchutě?) nebudí mnoho důvěry.

Kočičích kaváren je po republice už opravdu hodně. Z hlavy mě ale napadají jen dvě určené pro milovníky psů. Ta ve Zlíně a na obrázku v Pardubicích. Nešťastné je, že tu na obou mlýncích mají kávu z hradeckého Pepe Coffee, pražírny, která je pro mě netransparentní, protože mi odmítla poskytnout základní informace o původu a jakosti kávy.

Pardubice hl. n. a první Perfect Moose, který jsem v ČR viděl v provozu. Proč si pořizovat stroječek za skoro 100 000 Kč na šlehání mléka, když mám v okénku dvouskupinový kávovar se dvěma tryskami, patří k velkým otázkám dnešní doby.

Po superrychlém návratu z Hradce pro mě představovaly dvě hodiny v Pardubicích lehký šok, který započal už kreativně přetvořenou sochou Jana Pernera (úvodní foto) a jekotem “Viktorky” ze sociálně vyloučené komunity, kterou jakoby na nože brali. 

O padesát metrů dál na Palackého třídě směrem do centra mě zastavil další člen romského etnika se zlatým řetězem na krku a slovy Pán prezident, mám pro Vás... a o minutu později trojice mužů, která vyšla z herny a jeden z nich děl: Pán je hodný. Když jsem dělal, že jej nevidím a spěšně pokračoval dál, dodal daleko prozaičtěji: More, nemáš dvacku? Zenové shrnutí proběhlo o chvíli později u betonových květináčů přiléhajících do hlavní třídy, když jeden ze skupinky pokuřujících pronesl: Měli byste se zamyslet, mám narozeniny. Kdo mi co dá?

Letos jsem zcela opomenul historické centrum Pardubic, které je až příliš zaměřeno na masové turisty – ano, to znamená i “nejlepší” kafe ve městě z plastomatu nebo novinku v podobě Galerie Café Park Restaurant s absurdním stálým menu o rozsahu 46 stran a babyccinem za 50 Kč – a po opětovném pokochání se zdejší nejlepší architekturou, Machoňovou pasáží, jsem zamířil do bočních ulic, zejména pak Smilovy, která vede paraleleně s třídou Míru.

Barber shopy a “obchody pro gentlemany” z mého pohledu spíš rozdělují než aby sbližovaly obě pohlaví a tento v Pardubicích představuje svého druhu vrchol neblahého trendu. 

Barber Shop a Gentleman Store v jedné pasáži? Čeho je moc, toho je příliš.

V okolí Smilovy v Pardubicích nalezne poutník unavený barbery vhodný relax.

Letos jsem si řekl, že bych měl navštívit aspoň jednu mimobrněnskou pražírnu a jelikož mi začalo docházet zrno, jako logická volba se jevil Coffee Dream. Z Brna je to do Uherského Ostrohu spěšným vlakem hodinku a půl bez přestupu a vzhledem k tomu, že čtvrtá nejlepší káva loňského roku byla uvedena na webu skladem, liboval jsem si, jak doplním své poznání výjimečně sladké naturálky. 

Jenže ouha. Ona Kolumbie nebyla (prý měli dovolenou, takže ji nenapražili a mezitím došla) a tak jsem zkusil jejich pojetí Pink Bourbon a Etiopii, v obou případech 100 gramů. Obě kávy celkem OK, ale daleko za první z uvedených (v průměru 13/20).

Jako podnik na mě pražírna dobrý dojem neudělala. Nejenže je stavení, kde tato sídlí, příšerně polepené (včetně terčíku dokladujícího členství v SCA), ale firma má napříč materiály (on-line i na papíře) problémy s pravopisem a spíše dámy než slečny za barem takřka úplně postrádaly úsměv i ochotu. Pokud si za 170 Kč zřídíte členství ve věrnostním programu pražírny, můžete očekávat 20% slevu na všechny budoucí nákupy.

Nadšen jsem nebyl ani z klientely na zahrádce, jež si dopřávala kávu, pivo a točenou z pytlíčků Mixar. Byli to totiž rekreanti velice hluční, bodří a hlavně skoro všichni v šortkách či plavkách. Třeba mi něco uniklo a pražírna/blízký hotel má svůj bazén, ale u zahrádky kavárny očekávám trochu kultivovanosti. 

Při čekání na odjezdu v Kyjově. Hádám, že místní z takové reklamy a seriálu nebudou dvakrát nadšeni.

Na cestě od nádraží k pražírně.

Koně jsem v Uherském Ostrohu neviděl. Zato cyklistů docela dost.

Uherský Ostroh je miniaturní městečko, které má příjemnou atmosféru a v oficiální propagaci působí vlídným dojmem. Během svátečního odpoledne tu ovšem kromě několika turistů nebyla ani noha.

Bez komentáře.

Ve Zlíně mají žlutou prostě rádi. Na jednom místě ji využívá magistrát, realitka, vapkárna i kavárna.

Skoro jako v Hong Kongu.

Coby kamenem dohodil od KAFÖ je řeznictví. A jejich smysl pro nabídku i gramáže je, inu, neortodoxní.

Úplná novinka zlínské kavárenské scény. A budou mít bílý kávovar!

Nový podnik na místě bývalé provozovny Lázeňské kávy ve Zlíně. Začátkem července mu údajně zbývalo pár dnů do otevření, ale víme, jak to bývá. Kompaktní vůz na fotce jistě patří některému z řemeslníků...

I tady bude asi kavárna. Tak jako u Hradce, i ve Zlíně bych se chtěl objevit během nejbarevnějšího podzimu. Ty parky, svahy a lesy kolem musí být totiž nádhera.

Bye Bye Baťa...

#cestopisy

[jirsen-blog]

Přijďte se podívat, jak funguje olomoucké informační centrum

Přijďte se podívat, jak funguje olomoucké informační centrum

Cílem akce je upozornit na jejich činnost, seznámit veřejnost s tím, co vše informační centra zajišťují, jaké služby poskytují a co jejich práce vyžaduje a obnáší. Zájemci, kteří v sobotu 29. října zavítají do informačního centra v podloubí olomoucké radnice, se mohou těšit na drobné dárky nebo využít nabídky výstupu na radniční věž. Na prohlídku zdarma budou skupinky vyrážet v 11, ve 13 a v 15…

View On WordPress

[lost-fool-wandering]

#photography #architecture #city #podloubí #czech republic #my photography

[swbl]

Pachy a Hody

5. Sobota

Hody, ty legendární hody…

Ničíme si plíce a pijeme, jak mechy po létu. ...extroverce___představuje se mi bývalá spolužačka, neví kdo jsem. Tři roky a je ze mě asi trochu jinej člověk. ____chce se mi brečet___smích___žárlivost___stojím, nemluvím, jen jí koukám do očí, aby mi byla alespoň pohledem vysvětlena situace.___Odcházím.___Mířím na to místo, kde jsem naposledy byla jako malá s rodiči za ruku. Koně se nerušeně vyklání z oken, ale vzápětí s vědomím cizí osoby ucukají zpět.___Zpátky v davu.___extroverce___začíná pršet a muzikanti se přesouvají pod podloubí stejně tak jako my___pouštíme se do čardáše všichni civí, ale nám je to jedno___Polka___Hudebníci se samolibě uculujou. Ale hody jsou jednou do roka, ne?___Leje a my se snažíme co nejlépe odkrokovat valčík na parketu v jedné velké louži._slepený vlasy. Určitě nevypadáme ani z poloviny tak líbivě jako onen pár z Titanicu po tom, co nasosal mořskou vláhu, ale kouzlo to má___záklony___pády___,,Ty seš ze 14ky?”___produkty žárlivosti___5 hod ranní a konec všemu

----------------------------------------------------------------------------

6. Neděle

Probouzím se. Je ticho, je světlo.  Balím se hlouběji do huňaté deky. Zaráží mě její vůně.

VŮNĚ se ti zaryjí do paměti a nepustí. Prostupují vším. Jejich kombinace se utvářejí do nových i známých. A to je to zrádno. Chvíli ještě nasávám tok vzpomínek. Cítím jich několik, ale ne tu, jež bych chtěla. Nakonec je to dobře, kolik minut bych pak promarnila tou nesmyslnou nostalgickou inhalací.

[cysnews]

Jakub Nepraš: Viditelnost- Instalace v podloubí objektu Městské knihovny v Praze, Mariánské náměstí

Jakub Nepraš: Viditelnost- Instalace v podloubí objektu Městské knihovny v Praze, Mariánské náměstí

Umělec Jakub Nepraš ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy v rámci programu Umění pro město vytvořil site-specific umělecké dílo s názvem Viditelnost, které po dobu jednoho roku bude osvětlovat podloubí Městské knihovny u křížení Mariánského náměstí a ulice Valentinská. Světelný objekt bude zachycovat a vyzařovat rojení informací a dezinformací současného globalizovaného světa. (more…)

View On WordPress

[galerielauby]

Není pochyb o tom, že je dnešní člověk nucen dennodenně vstřebat několikanásobnou dávku elektromagnetického záření, než jaké byl vystaven jeho předek. Zatímco v minulosti   se toto záření na zem dostávalo především z kosmu, dnes o něm lze hovořit jako o jednom z průvodních rysů civilizace. V otázkách jeho dopadů sice dosud nebyl učiněn průlom, jenž by potvrzoval jeho negativní účinky na lidské zdraví (nebo alespoň nebyl artikulován s takovou kadencí, aby lidstvo přiměl vzdát se dobrovolně zařízení, která tyto vlny vysílají). I tady jde však spíše o otázku míry než povahy a nikdo nedokáže předem odhadnout, kde je ještě ona hranice bezpečnosti, a to tím spíše, že stav našeho současného poznání je zcela závislý na artefaktech, rozumějme na vědeckých přístrojích, které zároveň rozhodují o tom, co je a není řešitelné. Stupňující se zátěž, jíž je náš organismus vystaven různým formám elektrosmogu jde v každém případě ruku v ruce s dalšími projevy hypermoderní společnosti. Slovy Ladislava Kováče „narůstá hustota novinek v televizi, na internetu i v novinách; a také hustota dat z vědeckého výzkumu, hustota zboží na trzích; a obecně hustota událostí – a spolu s tím, roste i hustota emocionálních zážitků. Denzifikace je doprovázena efemérizací – všechno trvá jen krátkou dobu; banalizací – všechno se rychle mění na samozřejmosti; a trivializací – jakákoli věc či osoba se záhy stává běžnou a bezvýznamnou.”

I k takovým otázkám směřuje výstava Richarda Wiesnera v Galerii Lauby, jejíž povahu definuje instalace z betonových kvádrů, do kterých jsou zalita funkční a spuštěná rádia. Zvuk, který generují zachycuje soustava mikrofonů a přenáší jej spolu s ruchem ulice do muzejní expozice, kde se v pozici narušitele vkrádá do podvědomí návštěvníků. Zatímco za zdmi muzea tedy instalace funguje především jako metafora informačního smogu, coby příčiny naší roztěkanosti, povrchnosti či ztráty orientace, venku v podloubí je rozevřena dialektickým vztahem: na jedné straně archetypální obavou člověka z neviditelného a na straně druhé, bagatelizací nepostižitelných jevů, vštípenou současné společnosti zejména pozitivisticko-materialistickým nahlížením na tento svět.

Richard Wiesner (* 1976 v Praze) je absolvent VŠUP, Ateliéru konceptuální a intermediální tvorby prof. A. Matasové (1999-2002). Jeho tvorba se nachází na poli institucionální kritiky, angažovaného umění a intervencí do veřejného prostoru. Způsob jeho práce spočívá zejména v jednoduchých gestech, výměnách prostředí či symbolů zpravidla nesoucích kritický náboj. Jako vyjadřovací prostředky využívá objekt, instalaci, video, popřípadě performance.

[srnasama]

Na malým městě

Jdu podloubím na náměstí a každou chvíli někoho zdravím. Už jsem zapomněla, jak je to na malým městě vlastně vtipný. 

“Už tejden jsme neměli rejži.” řiká rozmrzele nějaká stará paní druhé.

Zastavím se pro cibulky tulipánů, narcisů a hyacintů.

“Mami, dostal jsem další jedničku z fyziky, ale tahle písemka, co jsme psali dnes, asi nedopadla dobře.”

Ještě chleba v pekárárně, pak do jinýho květinářství pro chrisantémy a do vinárny pro burčák.

“Bílej už nemáte?” “Ne a tenhle červenej je poslední, chcete flašku?” “Tak mi dejte radši dvě.”

Jdu zpátky k autu a schovávám se v podloubí před deštěm.

“ Mami, zmzlinu!” “Ne zmrzlina už se neprodává, už je na ní zima.”

Nakonec si nechávám pytlíky do vyvasavače.

“A jakej máte typ slečno?”

“To já nevím, nějakej stoletej.”

“No to je těžký já tady mám 38 druhů pytlíku, každej typ vysavače má jinej pytlík.”

Ou, sakra.

“Aha, ale já ho poznám.”

“No tak je to třeba tenhle?”

“Jo, to je on.”

“Určitě?Jste si jístá.”

“Jo určitě.”

No samozřejmě že to nebyl on, nechce někdo pytlíky do vysavače?

#česky

[monikadackova-blog]

Karlín - urbanismus

Čtvrť Karlín vznikla v roce 1817 a byla pojmenována na počest manželky Františka I. Karoliny Augusty. Už tehdy na tomto území stála vojenská Invalidovna (1737) v barokním stylu, ke které náležel i vojenský hřbitov. Dnes se připravuje rekonstrukce a hledá se i její potenciální využití, pravděpodobně kulturní, komunitní a nebo administrativní. První vlaštovka vzlétla v roce 2019, kdy se Invalidovna proměnila v přehlídkové molo pražského Fashion Weeku. Významnou stavbou je také Negrelliho viadukt (1849), historicky první pražský železniční most přes Vltavu, který spojuje Masarykovo nádraží s nádražím Praha-Bubny (1102m). V současné době je ve stavu rekonstrukce a připravuje se připravuje se navázání železnice až na letiště Václava Havla. Na některých místech v podloubí zrenovovaného mostu budou k pronájmu nebytové prostory.  

V roce 1848 zde byla postavena Karlínská kasárna, jako vojenská ubytovna pro 2000 mužů. Nyní je kasárna majetkem Národního divadla, které zde plánuje vybudovat servistní centrum pro své scény. Areál byl poprvé otevřen veřejnosti při příležitosti oslav 200 let Karlína v červnu 2017. V současnosti funguje jako místo pro setkávání lidí napříč generacemi. Kulturní prostor se pyšní industriální kavárnou, kinem, galerií, barem/klubem a to všechno bez vizuálního smogu.  

Dominantou Karlínského náměstí je Novorománský Kostel svatého Cyrila a Metoděje (1863), na jehož fasádu se tradičně promítá videomaping v rámci Signal light festivalu. 

V minulém režimu se industriální Karlín i jeho velice zanedbaná obytná zástavba staly lokalitou s velkým počtem sociálně vyloučených osob, která nepatřila k nejatraktivnějším místům v Praze. Nebývale rozsáhlá povodeň v roce 2002, která Karlín na několik dní proměnila na jezero, poškodila určitou část karlínských domů natolik, že musely být asanovány. Město i soukromá sféra zastoupena developery této situace využila a na uvolněných parcelách s investičně atraktivní polohou v širším centru Prahy, začaly vznikat nové projekty. Ty tvář Karlína značně změnily, na některých místech takřka k nepoznání. Z místa, které bylo typické svou ošuntělostí, továrními budovami a šedými fasádami domů z 19. a počátku 20. století se stala výkladní skříň pražské moderní architektury. Nyní je Karlín místem nových pracovních příležitostí, kulturního života, gastronomie i místem rezidenčním. Tato čtvrť na území Prahy 8 se stala jedním z nejrychleji se rozvíjejících, kdysi neudržovaná místa se prosvětlila a více otevřela lidem, se zvyšující se atraktivitou však vzrostly i ceny nájmů a donutily nemálo starousedlíků – rodin z nižší třídy, starších lidí či studentů – k odstěhování. Mnoha konzervativnějším občanům vadí i nové stavby v oblasti Rohanského nábřeží – moderní administrativní a rezidenční komplex River City Praha, protože svým měřítkem přesahují původní zástavbu čtvrti a i přes snahu propojit komplex s centrem Karlína lávkou vytváří tvrdou hranici oddělující Karlín od nábřeží. Na realizacích jednotlivých projektů se podílely i zahraniční architektonické kanceláře, díky čemuž vznikla skupina budov vymykající se provinční architektonické tvorbě po pádu Železné opony. Pro mne asi nejzajímavější je Danube House, jež je přívětivě nízkoenergetickou budovou z dílny studia KPF Architects ve spolupráci s českým architektonickým studiem A.D.N.S. Architecs. Prosklené atrium je přístupné veřejnosti díky obchodům, kavárnám a restauracím, zbytek budovy obsadily kanceláře velkých nadnárodních firem.

V Karlíně nalezneme ale i budovy, jež svou funkcí spojují historii a moderní vzhled, např.Forum Karlín, která stojí na Pernerově ulici. Tato bývalá industriální tovární hala, jež sloužila k výrobě kotlů – zrekonstruovaná do dnešní podoby na počátku 20.století – slouží jako kulturně zájmové či gastronomické místo. Další budovou s podobným renovačním příběhem je například Corso Karlín. I ta se dočkala zkrášlení a z bývalého karlínského průmyslového areálu ČKD se stala kancelářskou budovou. Corso Karlín spolu s budovou Machine House jsou provedeny způsobem fasádismu, při kterém zůstává vnější původní zdivo a za ním se skrývá (nebo spíše neskrývá) moderní stavební konstrukce.  

Ráda bych ale zmínila i projekt Butterfly AFI Karlin, jež dostál svého jména a vzhledem připomíná motýlí křídla. Tuto kancelářskou budovu s celoprosklenou fasádou doplňuje přírodní vegetace a tak vnáší ulici Pernerova naprosto nový a svěží vzhled.  

Zástavba Rohanského ostrova bude pokračovat a směřovat ke vzniku luxusní rezidenční zóny. Levné a tradiční hospody zde téměř přestaly existovat a jsou nahrazeny stylovými kavárnami a designovými bary a bistry. I přesto, že se čtvrť a její obyvatelstvo obměnilo, Karlín si stále zanechává svéráznou atmosféru.

[mmahdy1666]

Prý v tom roce 1989 to tady v podloubí u Mikulandské byla pořádná warka... 🍺🔑1️⃣9️⃣8️⃣9️⃣👍😜✌️ (v místě Národní Třida) https://www.instagram.com/p/B4-ioKPnGBz/?igshid=1mts5pvh3tqxc

[nosvemeste]

/ne/pochybovat o Chebu

Západočeský Cheb nejspíš nebude město, kam se cíleně vydáte na výlet. Pokud se však ocitnete v jeho blízkosti, za návštěvu rozhodně stojí. V duchu se mu omlouvám a snad fakt, že jsem si myslela, že je ošklivý, napraví následující řádky. Má i svá stinná místa, panelová sídliště, vybydlené domy a hypermarkety, ale které město je nemá? 

Prior. Špalíček. Černý dům nebo Gavu, pojďte se mnou na návštěvu.

Modernistickou stavbu nádraží z roku 1962 rozdělují monumentální konické sloupy na dvě zrcadlové části a prosklenou vstupní stěnu zdobí krásná barevná vitráž. Interiér kombinuje různobarevný leštěný kámen a keramické obklady v barvě vanilkové zmrzliny s bruselskou mozaikou na stěnách.

Kdo by neznal Prior. Ikonu socialistického nakupování nejdete také v Chebu na pěší zóně, Třídě Svobody. Stojí za ní Brněnský státní projektový ústav a když jej 1. prosince roku 1986 slavnostně otevřeli, přesáhla tržba za tento den 2 mil Kč. Zrcadlí se v něm všechny kvality i nectnosti staveb příznačné pro obchodní domy z tohoto období. Často urbanisticky necitlivé, ale kvalitně zdobené. Autorem keramického obkladu na fasádě je Ladislav Švarc, progresivní návrhář porcelánu patřící k české špičce. Koho ale (šmarjááá) napadlo doplnit jeho dílo telefonní budkou?

Na náměstí Krále JIřího z Poděbrad je krásný pohled. V jeho spodní části je takzavný Špalíček, soubor 11 původně gotických domů s typickou hrázděnou konstrukcí, který je zapsán na seznamu nemovitých kulturních památek České republiky. Černá fasáda oproti stojícího Schirdingerova domu pochází již ze 13. století a údajně budí mezi místními velké emoce - ne všem se tmavá (byť historická) fasáda líbí. Mně ano a uvnitř jsem našla příjemnou kavárnu a posezení v podloubí. Jen kávu za 95 Kč bych zde nečekala, ale servírka vás na to, že “je opravdu drahá” několikrát upozorní.

V horní části náměstí je budova GAVU - galerie výtvarného umění, s řadou zajímavých expozic, vtipnou sekcí pro děti a lustrem z rohlíků. V sousedícím Retro muzeu aktuálně až do 7. dubna probíhá výstava Tvary, Barvy, pohodlí, vzdávající hold nábytkářské ikoně socialistické éry - značce Jitona. Ta v dobách svě největší slávy patřila k evropské špičce a dodávala i švédskému řetězci Ikea.

Z náměstí vás uličky provedou mezi měšťanskými domy až na Hrad. V zimě zavírá již ve tři hodiny, a tak si jeho návštěvu budu muset nechat na jindy. Vyplatí se však cestou zvednout hlavu a prozkoumat fasády domů, které často zdobí sochy a domovní znamení. Ne všechny jsou původní, ale díky projektu “Chebské niky”, který vymyslel ředitel Galerie4, Zbyněk Illek, byla prázdná místa zaplněna výtvory předních českých umělců.

Vyplatí se také vystoupat do věže kostela Sv. Mikuláše, otevírat dřevěné okenice a nechat se překvapit pohledem na malebné historické centrum Chebu.

Za zmínku stojí i kino Svět, které skvěle sekunduje artovým kinům v hlavním měste: pohodlné sedačky zde doplnili malými stolky a před samotným promítáním vám servírka nabídne drink, pizzu nebo snack. 

Díky Chebe, jsi fajn.

#travel #cityguide

[zlutyzakaznik]

Extrakce na kolejích 2021 (2)

(6. 9. 2021) 10 let Jízdenky na léto a kávové strasti Svitav, Boskovic, Olomouce, Hradce Králové a Havlíčkova Brodu.

I padesátiminutový přestup v České Třebové na cestě domů z Hradce může přinést cenný objev. Cestou do Billy pro bramborový salát a křupavé rohlíky mě uchvátila tato sada květináčů v bytě na místním sídlišti... :-) Ano, to je připomínka květinářství Rosebud anebo parukářství na Veveří.

Letos tomu bylo přesně deset let, co České dráhy nabídly svůj vynikající produkt Jízdenka na léto a já, s výjimkou července a srpna 2015, kdy jsem nastoupil do nové práce, využil tuto nabídku v každém zbývajícím roce.

Vřele doporučuji opatřit si bezkontaktní In Kartu ČD – bez jakékoli aplikace třebaže Vám je budou na pokladně vnucovat a pro mne mělo dosavadních 10 let s kouskem plastiku benefit v podobě retenčního tarifu Vodafone se 75% slevou – a na ni pak při koupi jízdenky nahrát nejprve týdenní doplatek do 1. třídy za úžasných 250 Kč, což zakládá nárok na slevu 200/100 Kč oproti standardní čtrnáctidenní/týdenní verzi za 1190/790 Kč. Letos jsem, stejně jako většinu let předtím, absolvoval dva “čtrnáctidenní turnusy” mezi nimiž byl rozestup zhruba tří týdnů. 

Taková pauza je vhodná a nutná nejen z pracovních, ale i psychohygienických důvodů, neboť i nejzarytější příznivce vláčků by asi stěží vydržel ve vlaku 30 dní v kuse. A vlastně to nelze den za dnem snést ani těch 14 dnů, protože i když cestující sedí v pohodlí a separé, dlouhé hodiny si vyberou daň na pohybovém aparátu, nemluvě o náporu na nervy díky množství výluk a zpoždění.

Typické čekání v Ivanovicích na Hané při cestě do Prostějova nebo Olomouce, kam vede jen jednokolejná trať.

Těch bylo totiž letos zdaleka nejvíc, co jsem kdy zažil a nepotkal jsem snad trať, kde by se něco nekopalo nebo do akce nebyly nasazeny busy. Obvyklé zpoždění v rozmezí 15 až 40 minut se nezdá nijak strašné, ale pokud člověk potřebuje dva návazné spoje, aby dostal někam dál (a totéž zpět), relativně krátké časové úseky se nejenže nastřádají, ale zejména naruší pečlivě plánovaný itinerář, a to i ve všední den, kdy jsou možnosti spojení lepší než o víkendu. Pár příkladů z právě skončeného “turnusu”:

Dorazit na nejlepší koblihu v širokém okolí a nakoupit pár piv, z nichž polovina je určena pro kamarády, baristy a kolegy, znamená čtyřhodinovou cestu tam (s přestupem v České Třebové) a takřka přesně stejný čas nazpět, protože pokud chce výletník pobýt aspoň pět hodin v polské části Těšína a vyrazit před šestou nazpět, musí využít spojení přes Ostravu a Břeclav, jelikož přes Třebovou nic nejede a na přímou linku Brno – Ostrava/Bohumín má už pár let státem přidělený monopol Jančurův RegioJet. Reálný čas: 4 hodiny 10 minut tam, 5 hodin zpět.

Je pozdní ráno a já čekám na výlukový bus z Nezamyslic do Prostějova. Rosa na kolejích už ale bohužel není... :-)

Typická obsazenost dopoledního výlukového busu mezi Nezamyslicemi a Prostějovem/Olomoucí.

Anebo dojde ke střetu člověka s vlakem, tedy sebevraždě, která zpravidla zastaví provoz na trati na cokoli mezi 40 minutami a třemi hodinami a protože jsem měl v uplynulých letech štěstí, zažil jsem danou situaci jen jednou u Blanska (hodina a čtvrt stání). Letos pak dvakrát v průběhu 14 dní. 

Když toto nastane v odpolední špičce na jednom z nejrychlejších úseků v ČR (mezi Břeclaví a Brnem, konkrétně Hrušovany u Brna), kde oběma směry projíždí jedno mezinárodní EC a R za druhým a neexistuje adekvátní autobusová náhrada, znamená to (pro mě a v lepším případě, protože jsem se to dozvěděl ještě před odjezdem soupravy) dvě hodiny bloumání po Břeclavi a tisíce naštvaných lidí ve vlacích zaseknutých v polích a na nádražích, nemluvě o strojvůdci, jenž toto zažívá “na vlastní oči”. 

Cesta z Olomouce s touto mimořádkou, obvyklým zpožděním, třicetiminutovou pauzou v Otrokovicích na malé pivo a přestup na rychlejší EC, které na rozdíl od rychlíku vynechává výlukový bus v Hodoníně? 5 hodin a 58 minut. Den nato mi jistý barista u kávy řekl, že vypadám trochu unaveně. A měl pravdu, protože zpoždění a čekání se nasčítají a projeví.

Momentka z přestupu ve Skalici nad Svitavou...

České dráhy stále nemají dobrou pověst mezi cestujícími orientovanými na automobily, viz výsměšná označení typu ČD: Čekej dlouho, a toto je docela nefér, protože pokrok je znatelný co do souprav i přístupu personálu – dávno neplatí, že typický průvodčí je postarší “muž s koženou brašnou” nebo nerudná dáma s kleštičkami.

Chápu však, že něco jiného je, když člověk trajdá po tuzemsku na 14denní jízdenku, která se mu zaplatí po jednom či dvou větších výletech a pokud si má platit plnou a základní cenu a potřebuje se včas dostat na pracovní schůzku. Pro informaci tak uvádím ceny nejlevnějších zpátečních jízdenek pro 2. třídu do navštívených destinací, které vychází z dat idos.cz, přičemž relace do Těšína byla ověřena ústním dotazem na pokladně Brno hl. n.

Brno – Český Těšín (tam přes Českou Třebovou, zpět Břeclav): 730 Kč (EC) Brno – Havlíčkův Brod: 258 Kč (rychlík) Brno – Hradec Králové: 389 Kč (rychlík + Sp/Os) Brno – Olomouc: 190 Kč (rychlík) Brno – Praha: 424 Kč (EC/Rail Jet)

Jak patrno, zajet si jen tak z plezíru na pirohy a koblihu do polského Těšína či doppio a “kus Gočára” do Hradce není v rámci standardního produktu Českých drah úplně levná záležitost a ceny rok od roku pomalu ale jistě stoupají a Regio Jet ani Arriva nejsou zatím smysluplnou alternativou.

Jsem moc rád, že jsem za drobný příplatek našel útočiště v 1. třídě, protože někteří cestující stále berou pobyt v open-space 2. třídy jako příležitost pořádně si zařvat, eventuelně dát vědět všem ve vagonu, co zažili v práci nebo osobním životě.

Druhý z těch několika málo rychlých úseků české železnice je mezi Chocní a Pardubicemi a na pár minut to zde strojvůdce může rozbalit na běžné české traťové maximum 160 km/h. Aplikace tahající data z GPS je předpokládám měně přesná než rychloměr lokomotivy, ale pocit to byl hezký. Až na to třesení a kývání se vlaku. :-) 

Naprostou a léta opakující se klasikou je, když spousta lidí tvrdí průvodčímu, že si “nevšimli”, že sedí v prostornější a číslem i barvou sedadel odlišené první třídě, i když je dvojka poloprázdná. Vrcholem byla z mého pohledu rozšafná rodinka, která si po druhé odpoledne vlezla do jedničky na 15 minut mezi Hodonínem a Břeclaví, halasně probírala masné zásoby v mrazáku (aniž by se člověk dozvěděl cokoli užitečného z pohledu praxe) a k tomu pustila ze řetězu své dětičky.

Podobných excesů bylo naštěstí jen pár a většinu těchto lidí průvodčí záhy vypakoval do dvojky a na mě tak zůstal jediný případ, kdy jsem poprosil slečnu se zlatými hodinkami, zlatými špičkami na balerínkách a zlatými řetízky na krku i kabelce, zda by se mohla zdržet hlasitých do prdele při telefonování a sestavování rozpočtu na dozlatova laděném notebooku Apple.

Zmiňovaná přátelskost personálu ČD pro mne letos dosáhla vrcholu při nákupu druhé čtrnáctidenní jízdenky na brněnském hlavním nádraží, kde deset let staré foto v obleku se svěží modrozelenou jarní kravatou potěšilo dámu v pokladně natolik, že kromě komplimentů přivolala se slovy “Marie, pojď se podívat na mladého muže, to musíš vidět” kolegyni z okénka vedle a pak společně chvíli studovaly velkou verzi fotky v prodejním systému ČD. 

Nu dobrá, řekl jsem si. Když můžete Vy, tak já taky a se zalíbením (ale daleko diskrétněji) jsem si prohlédl každou jen trochu hezkou průvodčí nebo pokladní následujících dvou týdnů. A nejúžasnější mezi zaměstnankyněmi drah byla zhruba čtyřicetiletá výpravčí v Břeclavi, kterou jsem minutku a půl před odjezdem obdivoval z okénka lokálky do Mikulova. Přenádherná brunetka s lehkými prstýnky po pás, úžasné držení těla podtrhující dospělost a ženskost a její bílá košile a pouzdrová sukně? Roky jsem neviděl tak neskutečně perfektní nažehlení a nepředpokládám, že tuhle práci odvedly “Prádelny a čistírny ČD”. :-)

Levé podloubí na náměstí ve Svitavách (při pohledu z nádraží).

Domácí italská za 20 Kč ve Svitavách.

Svitavy patří k daleko méně doceňovaným městečkům než třeba Litomyšl nebo Telč a přitom jejich oboustranné barokně-renesanční náměstí patří k nejdelším v ČR. Dojem úpravnosti a čistoty jsem měl už z renovovaného prostoru před vlakovým nádraží, ale tento byl záhy narušen “lidovou tvořivostí” živnostníků v mnohých obchodech i gastro provozech na místním rynku, kde v půvabných zakoutích a mezi lomy oblouky domů působí některé cedule opravdu jako pěst na oko.

Přiznávám, že kávu, ať už italskou nebo výběrovou, jsem si zde dát nedokázal, protože oblíbená Andělská kavárna v patře nad supermarketem Albert měla dovolenou, Kavárna v Parku mě nabídkou ani pozorností věnovanou kávě Julius Meinl nepřesvědčila a Šálek štěstí v místním Nadačním domě zrovna tak. Na dotaz na vypsanou Etiopii na mlýnku mi bylo řečeno, že je to komoditka a že výběrovka se ve Svitavách neuživí. A když mi dotyčná vzápětí řekla, že ve městě lepší kávu nedostanu, spolehlivě jsem ztratil zájem.

Snad každé město má lidi, kteří rádi dávají najevo, kdo je tady numero uno.

Místní “špičky” máme za sebou a můžeme se v klidu věnovat kavárnám a architektuře ve Svitavách.

Cestou ze Svitav jsem si odskočil do Boskovic, kam je z Brna cesta krátká a příjemná a zdejších kaváren na tak malé město opravdu dost. Byl jsem zde minulý listopad za slunné, ale chladné soboty, kdy bylo bohužel vše zavřeno, respektive otevíralo se až od 14 a později a tehdy i tentokrát byla hlavním důvodem mé návštěvy dvojice kaváren, tedy Marky’s Coffee kousíček na hlavní ulici od nádraží a Kakabu s Faemou E61 v boční ulici nahoře ve městě.

První z uvedených podniků má příjemný a vzdušný interiér, ale hlavním důvodem zastávky byla možnost prohlédnout si a slyšet dvouskupinové Vibiemme Lollo s krásně kroucenými tryskami. Poprosil jsem o velmi vlídně naceněné cappuccino (45 Kč) ze dvou arabic od Fiftybeans (50:50) a mleté na F64. Slečna byla moc milá a usměvavá a její příprava postupovala prakticky učebnicově, tedy až na šlehání trvanlivého K-Classic z Kauflandu, kdy už zvuk trysky – plochý, suchý a nepříjemně ostrý – budil obavy. 

Nalité mléko s pěkným vzorem ručně doplnila o dva motivy tyčinkou, ale výsledkem bylo cappu s nejtenčí svrchní mikropěnou, jaké jsem v ČR v posledních letech viděl a ochutnal. Mléko bylo jen ohřáté, takže jsem zvládl dva malinké srky, nápoj dal zpátky na bar (u něhož jsem stál) a poprosil o zaplacení. Dotyčná se bohužel nezeptala, zda bylo něco v nepořádku a tak jsem mile vysvětlil, proč kávu vracím, načež mi bylo řečeno, že jsem si případně měl říct o krémovější pojetí, protože oni to šlehají minimálně. Proč, proč, proč? Vzpomněl jsem si v této souvislosti na pár cappuccin v jistých brněnských kavárnách, nad kterými jsem na tomto místě hodně brblal, ale tato byla ve srovnání s boskovickým vzorkem ještě hodně plná, krémové a hutná (stěží 10/20).

V Kakabu měli tutéž arabicovou směs a ani dvojka mlýnek mě nepřesvědčila a tak jsem z Boskovic po hodině odjížděl bez kávy, ale cestou na nádraží nakoukl do Comfy Café & Bistro, kde měli docela šrumec a velkou zahrádku i Arduino a k tomu několik mlýnků. Ani zde mě nabídka kávy nezaujala, ale zkusil jsem za 53 Kč místní verzi čokodortíku s mořskou solí, co do průměru dvakrát velkou než je klasická, tedy první a ještě nezmenšená verze Kokina. Zdejší interpretace má podobu tenkého disku ne nepodobného marokánce, ale zákusek, ač ne úplně špatný, postrádal oproti “originálu” kontrast textur, křehkost korpusu, glazuru vlašského ořechu i tekutost čokoládové náplně (13/20).

Snad nikde jinde v ČR nepracují tak moc s “motivačními výběrovými cedulemi”, jako právě v Olomouci. Tahle verze mě až tak neoslovila...

Neviděli jsme to už někde? Traffic OKNO Cafe a pražírna v Olomouci.

...ale tahle “pacmanovská” edice Trouble Cafe mi přišla jako slušná pecka. :-)

V Olomouci jsem byl po dvou letech, nepočítám-li letmou podzimní zastávku v Kikafe na cestě do Rybniku, a je pozoruhodné, kolik se ve dvou ulicích těsně přiléhajících k centru objevilo kaváren, bister a dalších podniků. Ať už je to fanouškovská pobočka šumperské Pikoly, kde zrovna opečovávali svůj Speedster Cafizou, kavárna a lokální pražírna s nízkými cenami a takřka nulovými informacemi na balení, místo s kávou budící dojem splněného snu místního podnikatele anebo Traffic OKNO Cafe, kde sice byla za kávovarem milá slečna, ale na mlýnku podle všeho jen standardní espresso blend a muž za pražičkou docela nevrlý, protože ponořený do pražení a přidružených křivek. 

Nechtěl jsem ho rušit a tak jsem ohledně kávy vyzvídal jen u dotyčné, pro kterou jsem byl v tu chvíli jediný potenciální zákazník, ale v průběhu naší konverzace se od pražičky dvakrát ozvalo: “Pane, teď není čas, nechte nám tu vizitku, my se Vám pak ozveme.” Zřejmě měl ten dobrý muž docela utkvělou představu, že jsem nějaký velkoobchodní zájemce nebo kavárník a urgentně poptávám větší objem zrna a mě přitom zajímalo jen pár detailů ohledně kávy na mlýnku, abych dokázal kvalifikovaně posoudit, zda si tu mám dát své poobědové doppio.

Moderní teologie dospěla na základě bedlivého studia Bible k závěru, že Kristus měl smysl pro humor. Tak snad nebude olomouckému arcibiskupství vadit jeho nedaleké zpodobnění se skateboardem. :-)

Ještě cestou do centra jsem na hlavní ulici od nádraží narazil na několik veganských bister – ano, Olomouc je univerzitní centrum – a nakoukl do And The Story Begins..., sociálními sítěmi vychválené pobočky Long Story Short mající “streetartový” interiér a poměrně široce propagovaný Sanremo Racer, který můžete v Brně vidět v Buchta C, byť v decentnější bílé verzi.

Facebookovým profilem avizovaný Nový příběh o umění, výběrové kávě, o víně a produktech z Long Story Short Eatery & Bakery pro mě ovšem skončil takřka okamžitě po vstupu do podniku, kde byli toliko čtyři zákazníci, ale neusmívající se slečnu za barem jsem musel pozdravit jako první, kávové menu uvádělo machiatto a cappucino (mateřský podnik to má na webu správně, vyplatilo by se to jen opsat) a točená zmrzlina avizovaná na venkovním áčku se ukázala být práškovou klasikou z Opočna. To snad ne.

Kroužení po širším centru a honbu za popoledním doppiem, během níž jsem narazil na první moravskou pivní speciálku s několika polskými pivy, jsem nakonec zakončil v Trouble Cafe, kde mě před dvěma lety nadchl jejich “tichý oddíl.” Tentokrát jsem zůstal na baru a po ubezpečení baristky, že Rwanda od Chroasta není nijak konzervativní, ale spíše ovocnější a odvážnější, jsem doppio za 55 Kč zkusil. Protože byla holčina příjemná a ochotná, nechal jsem 5 Kč navíc, ale kafe samotné chuťově těžce zatlumené, naprosto bez acidity i nějaké strukturovanosti a nápadu (12/20), skoro jakoby v pražírně zapomněli vypnout cyklus a pražili, pražili až to přepražili. Anebo to bylo tím, že si dlouho přede mnou nikdo nedal kafe?

Hradec je architektonicky moc pěkné místo a onen den po dešti mělo město kouzelnou atmosféru. Zde průhled skrze podloubí na Velkém náměstí.

Projednou trochu turistická z Hradce Králové. Za sebe bych chtěl bydlet v těch pěkných měšťanských domech stranou od náměstí a s výhledem do parku.

Tohle bohužel nebyla kavárna, ale moc pěkná mateřská školka v Hradci.

Hradec Králové je už skoro každoroční tradicí a při letošní návštěvě jsem si musel vybrat buďto jedno poobědové doppio nebo cappuccino a espresso. Nakonec jsem po zavolání si a nakouknutí do Café na kole, kde na směně nebyl Kuba Fabián, ale na baru jsem nově uviděl Mythos, zkusil dvojitou kávu v sídle pražírny Chroast, která je umístěná jen o pár metrů dál napravo a kde jsem dosud nebyl. 

Na espressu byla Rwanda a ani po pečlivém dotazování se mi nepodařilo zjistit, zda šlo o tutéž kávu, jako pár dní předtím v Olomouci a do žádné tabulky s vyexpedovanou kávou nenahlédli. Barista byl ovšem moc příjemný a doppio za vstřícných 50 Kč, ale když se mě na konci zeptal, jak mi chutnalo, popravdě jsem musel říct, že celkem OK (silných 13/20), ale že jsem čekal od této afriky víc ovocnosti a odvahy, a to i vzhledem k převážně dobrým zkušenostem s jejich kávou v několika podnicích napříč republikou. A šálek byl bohužel trochu chladný, což by se v takové pražírně a podniku stávat nemělo.

Cestou zpět jsem ještě zkontroloval loni navštívenou kavárnu se specializací na moka konvičku (na espressu měli totéž, co nahoře v Chroastovi) a kavárnu s nejútulnější zahrádkou a nejlepším italským blendem široko daleko (Vozáb) a narazil i na dva pro mne nové podniky, viz obrázky a popisky níže.

Jestliže z reproduktorů nové kavárny zaslechnu jednu z nejoblíbenějších skladeb posledního roku, je to důvod k nakouknutí. V Hradci ale, obávám se, nikdo nepřekoná v přípravě Meinla šéfovou ve Vozábovi. A uvnitř prázdného podniku? Celkem milé děvče za barem a celkem nemilý majitel “na jedničce” před ním.

Druhou novinkou letošní návštěvy Gočárova města pro mě byl podnik na ulici přeplněné kavárnami. Žluté dveře i paní ve žlutém kabátu jsou náhoda, ale pocit nahodilosti jsem měl i u cenotvorby podniku, který se na webu chválí opravdu nadstandardně. Espresso z Královéhradecké kávy od Nožičků ze 7.5 g je za 45 a doppio za 90 Kč (klasický dvojnásobek ceny i zdejšího objemu, 40 a 80 ml). Flat white je pak v menu rovněž za 90 Kč.

Nostalgicky laděný průchod na zahrádku Café Vozáb v Hradci.

V případě stánku/bistra Na skok v Hradci by asi bylo snazší uvést, co nemají. Pivo, limo, víno, káva (z plastomatu). Prostě vše. Viděl jsem už lecjaký gastro polep, ale tohle byla špička.

Dle Google map to vypadá, že kaváren se za posledních pár let vyrojila v Havlíčkově Brodě spousta, ale osobní návštěva odhalí, že kartografické vyobrazení se leckdy dramaticky liší od reality. Podle všeho ambiciózní a výběrové Kafe v Parku jsem nenašel ani s pomocí místních (nedostatečná domácí a instagramová příprava, vím), protože toto je ukryto v prostorách bývalé vrátnice místní nemocnice a několik kaváren v centru města mělo přes prázdninové měsíce buďto zrušený (kavárna knihkupectví na náměstí) nebo silně redukovaný provoz (Coffee Noll, které má i bistro na rynku, Kavárna U Mostu v rekonstrukci). 

Ave Kafe v Havl. Brodě sídlí v moc hezkém parku, ale ke kávě i mléku lze vznést relevantní výhrady.

Překvapivě velký počet zdejších míst budících dojem kavárny (včetně Moje čokoláda Moje kafe) nemá páku a sólo mlýnek, ale plastomat a jak Cafe Sluníčko, tak Cukrárna a kavárna “U Hrušků” se Saritem a Dalgonou ve mně důvěru nevzbudily.

A když jsem ještě předtím v kontejnerovém Ave Kafe uviděl prázdnou násypku mlýnku – pán v okénku prý připravuje Bazzaru formou single-dosingu a kolegyně se ho musela zeptat, jakou mají kávu – znejistěl jsem a obavy jen posílila informace, že v nabídce je ještě jeho výběrová jednodruhovka, kterou si sám praží, ale zcela úmyslně se info o ní nevyskytuje nikde na webu. Takže další případ transparentnosti.

Když jsem si pak doma dodatečně procházel Instagram podniku, potvrdil jsem si, že jsem podniku ani dotyčnému nijak nekřivdil, protože “devatenáctivteřinové cappuccino”  připravené z polotučného trvanlivého mléka z Alberta chce hodně silný žaludek a v kombinaci s utajenou single origin to musí chutnat úžasně. A budete-li se dívat na jejich IG profil jen trochu pozorně, v jednom ze čtverců si lze všimnout červenobílého grafického řešení papíru na kornoutku se zmrzlinou. Ano, to je potvrzení, že i zde mají točený prášek z Opočna. :-)

#cestopisy

[avokaaado]

3. Den, Španělsko - Barcelona

Noční sova, to je přesně to, co jsem. Nedělá mi takovej problém jít spát v 6, jako v šest vstávat. Sedím teda v noci venku, popíjím pivko a začínám psát další článek. Už si dost dobře nevzpomínám, proč jsem ho nakonec nedokončil, ani kolik pivek jsem nakonec měl, ale jak si to po sobě čtu, asi hodně. Už jsem se poučil a dneska jsem si dal jen čerstvou pomerančovou šťávu. K věci.. moje nejoblíbenější knížka se jmenuje Stín Větru, od Carlose Ruize Zafóna (jestli jste jí nečetli, doporučuju) a shodou okolností se odehrává v Barceloně. Jako správnej fanoušek jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít příležitost, vydat se po jejích stopách a tak jsem vyrazil. Žádná sláva to ale nebyla, protože příběh se odehrává někdy před dvěma stoletíma a je docela těžký, představit si, jak se Daniel osamocen prochází po La Rambla a čte si ranní výtisk novin, když vám z jedný strany někdo vnucuje dres Messiho a na druhý straně právě banda policistů zatýká drogovýho dealera. Byl jsem zdrcenej a tak jsem si chtěl náladu zvednout Gaudím, konkrétně Parkem Güell, kterej jsem ještě neměl čas prozkoumat pořádně. Svezl jsem se metrem a najednou koukám, že na mě čeká asi dva kiláky, kopec dlouhej jak kráva (cestou zpátky jsem zjistil, že o uličku vedle byly jezdící schody :)). Po výšlapu jsem se nějakou dobu procházel, obdivoval Gaudího architekturu, přemejšlel, jak v tom mohl dobrovolně bydlet a nakonec jsem se usadil na kamennou lavičku, ve stínu, ve skrytym podloubí. Osvěžil jsem se studenou vodou za euro, kterou v parku na každym rohu nabízeli místní - načerno, opřel se o chladivý kameny a začal jsem usínat. Ze spánku mě vytrhly až libozvučné tóny kytary. Pouliční umělec, pan Omar, zaujal místo přímo naproti mě a dost mě zaskočilo, když jsem zaslechnul i nějaký kousky od Bacha. Uchváceně jsem ho poslouchal asi hodinu, pak jsem vyfotil skupinku chichotajících se holek (samozřejmě mě o to poprosily, ne, že bych si fotil random lidi) a pak jsem další hodinu poslouchal. Nakonec jsem si koupil i jeho cd, který mi teď leží na nočním stolku, protože nemám nic, v čem bych si to mohl přehrát. Chytrý. Z parku jsem se vytratil až krátce po šestý a i když jsem už mířil domů, skončil jsem v antikvariátu, kterej bych nazval, jak ze Stínu Větru, Pohřebiště zapomenutých knih. Ztratil jsem se v labyrintu regálů, jenom přejížděl prsty po starých vazbách a vychutnával si tu vůni zachovalýho papíru. Užíval jsem Tu atmosféru, samotu a ticho, přestože jsem občas zaslechnul cupitání knihovnice. To se jen přesouvala z rohu za roh, aby mohla dál nenápadně sledovat, jestli si nějakej z jejích pokladů nestrčím do báglu. Nevydržel jsem to a dal se s ní do řeči. Vyprávěla mi, jak ke všem těm knihám přišla, kam má v plánu vyrazit na dovolenou a o tom, jak občas najde knížku, kterou do regálů určitě nedávala. Vyklubala se z toho milá konverzace, já dalšímu člověku aspoň na moment utkvěl v paměti a víte, co mi k tomu stačilo? Pár španělských frází, úsměv na tváři a tentokrát, jen trochu odhodlání, otevřít pusu a promluvit :) Fotky vám sem naházím snad už zejtra, všechny najednou, ale nic neslibuju, páč byly ještě nějaký problémy s ubytkem, ale o tom zas příště.

DALŠÍ POSTŘEHY! 1. Španělé žijí v noci! Místo toho, aby se odpoledne pekli a tlačili se mezi turistama, chytře si počkají na noc a tak kolem 23h večer začnou vylejzat úplně všichni. Studenti, rodiny s dětma i starý lidi. Takže buď chytrej a dělej to jako oni. Tam, kde je určitá otevírací doba doporučuju chodit fakt brzo ráno, abyste se vyhnuli frontám a mohli si vyfotit výhled na město, bez padesáti dalších lidí. Jestli se vám ráno nechce a večer nemůžete, choďte aspoň ve všední dny, kdy je většina lidí v práci, ale na to bych moc nespolíhal, protože tady se chodí do práce podle nálady. 2. Ať se hnete kamkoliv, narazíte všude na černochy, s prostěradlem, rozprostřeným na zemi a na nich vyskládaný dresy Messiho, vějíře nebo ORIGINÁLNÍ BRÝLE RAYBAN, za euro. Jestli si budete něco kupovat, kupujte rychle, protože jakmile se na obzoru objeví policajti, stánek uteče pryč rychlejc, než Usain Bolt. 3. Vemte si s sebou jox, strepsils, nebo prostě něco na bolest v krku. Když vejdete ze 30 stupňů do 20 stupňovýho klimatizovanýho metra, není to úplně fajn, věřte mi.

[petrbezdek]

Londýn, den druhý

Druhý den začal o hodinu dřív, než jsem měl v plánu, takže jsem mohl napsat o prvním dni, což mi dalo takový pozitivní start do dne. To je důležitý, ne?

Naše první kroky mířily do Westminsteru, pokochat se Big Benem, protože to se musí udělat, a hned jsme si to štrůdlovali St. James’s Parkem k Buckinghamskému paláci. Všude plno lidí, překvapivě, ale ještě víc holubů a racků. Bál jsem se, aby mě nějakej nepokálel, ne že ne. Buckinghamský palác byl krásný a aristokratický, jako vždy, a při cestě Green Parkem se začala zvyšovat intenzita výskytu jednoho fenoménu. Běžci. Byla docela zábava je sledovat.

Další bylo na programu jídlo, dal jsem si typický anglický pokrm - burrito, a Natural History Museum. Boží kostry dinosaurů, boží expozice o vulkanismu, boží historická budova... prostě všechno. Mimo jiné tam promítali i krátký sestřih různých historických filmů o dinosaurech, ale Cestu do pravěku jsem tam nikde neviděl. Mizerný amatéři, neznají svojí práci... 

Jestli budete v Londýně, tak u stanice metra South Kensington Station je podnik jménem Ben's Cookies. Teda, je i jinde, ale my byli tady. Ale každopádně, lepší cookies byste asi hledali těžko. Z ráje cookies jsme se přesunuli do ráje bonbónů, čtyř pater M&M šílenství. Sotva tam vstoupíte, tak vás do nosu praští nechutně silná vůně čokolády. A když říkám nechutná, myslím tím fakt nechutná. Chtěl jsem si něco koupit, ale okamžitě mě to přešlo. Místo toho jsme se jen pobavili hroznými motivy merche, dětmi kvílícími po dalším přísunu cukru a pokračovali jsme na Piccadilly Circus. Pofelili jsme na fontáně, něco málo pojedli a potom si všimli, že doslova o pár metrů dál je nějaký tanečník, který k sobě láká děti (ještě nesuďte) a pak s nimi tancuje. A byla to snad nejrozkošnější věc, kterou jsem viděl! 

Tou dobou už bylo docela pozdě, takže jsme to vzali znovu přes Big Ben, tentokrát už nasvícený, což byl mnohem hezčí pohled, a pokračovali k London Eye a South Bank. A musím říct, že Mekáč hned vedle London Eye a u řeky... nevídaná romantika, fakt, myslím to vážně. Jinak jsme tam potkali pár pouličních umělců, jeden hrál na kytaru a zpíval, druhý si to pusy strkal takový ty dlouhý válcovitý balonky. Dost dobrej skill, pokud k tomu můžu něco dodat. Mimo to tam je taky skate park, takový hezky zakomponovaný do podloubí, takže to nikoho neruší a neotravuje, naopak to dotváří atmosféru celého South Banku.

Poslední důležitou věcí dne byla stand-up comedy. Celý to patří pod hlavičku Angel Comedy, a odehrávalo se to v podniku nazvaném The Camden Head. Dole klasický anglický bar, s dřevěným vyřezávaným obložením a zdobenými okny, nahoře potom něco jako malý sál. Dal jsem si pivo nazvaný London Pilsner, protože mě zajímalo jak asi můžu chutnat Londýnská Plzeň... a chutnalo to úplně jinak. Čekal jsem, že to bude aspoň to pivo plzeňského typu, ale přece jenom to chutnalo víc jako Ale než naše pivo. A k samotnému stand-upu, ten byl dokonalý, byli jsme tam na tři účinkující, přičemž první byl asi majitel, tak tam hodil nějaký vtípky na Maďary (fakt na Maďary, ne na Slováky), druhá byla obrovská černoška, a její vystoupení bylo plné narážek na dnešní hrocení ženské rovnosti a toho, že si o to “ženy říkají.” Její tip byl, ať jsou všechny velké jako ona, pak to přece jen jde o něco hůře. Těžko proti tomu něco namítat... A třetí byl znovu chlap, imigrant z Itálie (byl bílej!) a většina jeho vystoupení se stáčela tímhle směrem.  Celý to byla úžasná věc, na kterou bych chodil pravidelně, bydlet tu. Je tu tolik věcí, co podnikat, to mi na tom našem malým městě docela chybí. Ale! Třeba jednou...

Na závěr ještě přihodím pár dalších fotek a musím poznamenat, že ani jedna není focená mnou, ale osobou, která můžeme říkat třeba Ajfounová Fotografka (promiň!). Každopádně za ní buďte vděční, protože být to na mně, tak nevyfotím vůbec nic.

#london #trip #londoneye #chinatown #westminster #southbank

[summazin]

TÍMTO POVAŽUJI ŠRÁMKOVU SOBOTKU... (7. 7. 2020)

...a vlastně vůbec nevím, jak začít. Tento článek píšu na zahrádce hospody v podloubí soboteckého náměstí – a než napíšu řádku, uplyne dobrých deset minut. Zírám na kašnu, na místní, na cukrárnu, na všechny důvěrně známé věci. Jediné, co mě napadne, okamžitě sdílím na Facebooku: „Kurva, to je depka.“ Šestým rokem v Sobotce,  ovšem poprvé bez festivalu. Moje žena se mi snaží zvednout náladu a argumentuje, že festival přivážím já. Jo, dnes se tu odehraje koncert a vyvolání Fráni Šrámka z hrobu.

Ale chci mluvit o něčem úplně jiném – totiž o včerejším večeru v podniku Once upon a beer. V craft beerové hospodě, kde jsem možná častěji než doma. A zase tu dělám nějakou zvláštní akci. Všichni samozřejmě přicházejí na poslední chvíli, takže zhruba hodinu před začátkem už nervózně přešlapuji a nejspíš se tvářím jako opuštěné štěně, ačkoli mám své místo u stolu, mám co pít a kouřit. Jako první přichází Daniela Vodáčková, rychle se domlouváme, co a jak; k jejímu čtení se budou promítat obrazy slavných malířů. Pak těsně za sebou přichází Martin Poch a Walda. I s nimi se domlouvám, Walda zkouší kytaru, kterou nám kvůli nedostupnosti techniky zapůjčila A. (ta A. z předchozího článku).

Objeví se spousta lidí a celá akce tak nějak začíná. Odříkám úvod, představím vystupující a snažím se vnímat. Martin představuje svůj nový rukopis (toho času kotvící ve Fra, kde čeká na volnou chvíli Petra Borkovce), Daniela také – promítané obrazy souvisí s její připravovanou sbírkou Autoportréty. Walda hraje a k jeho koncertu promítáme film Rubber. Je o pneumatice, která ožila a rozhodla se vraždit; na onen večer je to dostatečná dávka absurdna.

Zjišťuji, že mám obrovský problém cokoli konkrétního vnímat. Myšlenkami jsem na zahradě Šrámkova domu a přemýšlím, jak by to či ono vyznělo právě tam. Martin by nejspíš všechny přikoval k židlím svým chladným přednesem, Daniela by se neobešla bez mikrofonu a u jejího čtení by celá zahrada mlčela, aby nenarušila intimní atmosféru. A Walda – promítá se mi do něj někdejší koncert projektu Aran Epochal a taky zběsilé pogo na Už jsme doma. Obojí na zahradě, obojí velmi specifické svou atmosférou. Když hraje píseň, v níž srovnává kůru a kůži, znějí mi v hlavě vysloveně wanekovské aranže, trubka a zběsilé bicí. A k tomu ten bizarní film, při kterém si vzpomínám na dabing/komentář Jakuba Novosada k jednomu promítání v Solnici, v divadle, vedle kterého v době psaní článku sedím.

Najednou je konec. Dav, doposud usazený, se najednou rozptýlí, vlastně ani nevím kam, klobouk na dobrovolné vstupné není vůbec prázdný a já si klestím cestu frontou na baru, abych se mohla vydat na úlevnou cigaretu. Proběhne několik dialogů s různými lidmi, než se v zadním salónku podniku samovolně vytvoří stolek pro zvláštní skupinu lidí. Redakce Raport!u, organizační tým Šrámkovy Sobotky, přátelé, známí, účastníci, účastnice. Prý musíme J. (ano, opět toho J.) trochu opít, aby začal hrát na kytaru. Když ji vezme do ruky, vypadne z jiného člověka, aby zazněla sobotecká hymna. Směs patosu, naivismu, trapnosti a hlubokého vztahu k festivalu. Zjišťujeme, že si až na jedinou výjimku pamatujeme pouze první sloku. A ještě doslova blbě. Ale pak už se to rozjede – klasický repertoár zahrady, od lidových písní po Květy, výměna melodií u různých písní; ostatně – slyšeli jste už někdy Tři čuníky na melodii Hurt – a opačně?

Do konverzace plné laciných lingvistických vtipů vpadnu poznámkou: „Vždyť ten náš humor je na úrovni třetího dne Sobotky.“ Nejspíš nemálo z nás se nedokáže zbavit onoho vnitřního srovnávání. A taky zvláštního stesku, že v tu chvíli sedíme v Praze a nikoli na lavičkách v Sobotce. Pijeme, zpíváme a nikomu se nechce domů – proč taky, za běžných okolností bychom se malátně odebírali do sídla redakce a psali nový Raport!.

Zase musím v psaní na pár minut přestat. Zdraví mě kamarádka, která přijela do Sobotky mj. právě kvůli dnešku. Zase zírám a nevím, co si počít. Myslím na to, že sem koneckonců žádný festival nevezu. Že to příliš nemá smysl, když je zahrada Šrámkovu domu zavřená a jediné, čím se v tu chvíli pyšní, je plakát na již zmiňovaný večer s písněmi Waldemara Matušky. Kurva, to je depka, napadá mě zase. Nejspíš bych si detaily z dneška měla schovávat na článek pro zítřek, ale to, co se stane po výstupu z autobusu na náměstí, poznamenává celý tento článek. Jede se mnou O., šéfredaktor Raport!u a v jednu chvíli oba dva spontánně začneme zpívat onu festivalovou hymnu, ale někde od prostředka: „Do hájíčka zeleného…“

Vím, že smysluplnou pointu nedopíšu. Ostatně to nemá příliš smysl, když se ona sama zrcadlí v náladě celého článku. Tímto považuji Šrámkovu Sobotku za (ne)zahájenou.

[amartinfletcher]

Město Náchod nabízí ode dneška pro občany ROUŠKOMAT

Automat na roušky je umístěn od dnešního odpoledne v podloubí budovy radnice na Masarykově náměstí u vstupu do budovy.

„S ohledem na neustálý nedostatek ochranných pomůcek jsme se rozhodli jít i touto cestou a nabídnout možnost občanům zakoupit si roušky za symbolickou cenu 5 Kč/ks,“ vysvětlil starosta Náchoda Jan Birke.

Město Náchod v minulých týdnech pomohlo rychlým dodání ochranných pomůcek…

View On WordPress