almostporcelaine-blog

[almostporcelaine-blog]

hra

Trhání ostružin,

zavírání se do skříně,

otevřené okno a praskání v uších.

Vše, co připomíná mi tě.

Vše, co jsme zanechali,

to vše stále žije.

V zamlžených svícnech

má cenu čekat, půlnoc bije.

Opak tíhy, souhlas smíchu

láska přechází ve vinu.

Zaposlechnutí se do stínů

a jsou šedé, ale trošku potichu,

uslyším je znovu, když se k tobě přivinu,

dokonce uvidím ty zajatce odstínů.

Marně se však snažím

-tedy ne tak docela.

Docela bych si to přála.

Hřejivost bezmála,

z neexistujících činů

z osiřelých jasmínů

z tebe, ze mě, z rubínů.

Hřejivost po touze nezapomenouti,

jak moc si musím postesknouti,

aby se poklad z pod hor trošku blíže lesknul

a zároveň se nehnul.

[almostporcelaine-blog]

broskvoň II.

Jak moc touží mi připomínat bolest, když sama umírá.

Jak moc se dá milovat, když se nedá psát.

Nutí mě tak brečet, až nebrečím.

Tak proč se při psaní musím dívat,

když vnímám nejvíce,

se zavřenýma očima,

když se dívám

zavřenýma očima

na broskvoň, která umírá.

Odrazy z pozdního snění

bělost, určitost v nás

bledost je to, v co mění se,

jak může být-nemůže

být, koho týká se

jeho oslovení.

Členové klubů, výstav v okolí

vlastním vaše mládí na papíře.

Smějte se s vaší oblíbenou pistolí,

prožijte absenci existence.

Do rukou bílé vějíře

kvůli mně, dívce ozbrojence.

Písmeny vás proměním na tom papíře,

zmizí vaše oblíbené lokality a porcelánové talíře

síťová slova i hraní si na lovce

zmizí z opilých broskvoní ovoce

zanechání mrtvoly na louce.

Už vám nestačilo vyprávění, uvízli jste na papíře.

[almostporcelaine-blog]

o naučitelnosti

-Na novost, na opakování minulého

-a na tlukot všech srdcí, toho podepsaného

jež zůstalo-až do poloviny abecedy

jako ten vodící prvek tepla

na který zapomněla, na ten čekal on.

O mé nepoučitelnosti-jež je nadějí

pro neztroskotání-tohoto tepla.

Z čehož vzešla ryzost-asi sto tónů,

šli k nám ze zdí, jako dříve lidi do salonu.

Toho ve Francii, kde bych se již nerozhlížela

po té minulosti, vždyť bych pak přehlédla

jeho oči.

A já je vidím, i když přede mnou nejsou.

Co k očím, ale co k němu?

-Jen o mé tichosti

ta ho celá popisuje-jak já to nedokážu.

[almostporcelaine-blog]

stopy

Jsme jak u vytržení

z okovů

z nevědomosti.

Po tvé souhře se mnou

zbláznili se lehce

obě mé paže.

A zrádce pozbyl na touze,

přesně opačně

přesně tak vysněně

přesně pro nás

pozbyl světel a pití,

odhodlání se zbavil.

My na moři,

společně s vědomím,

že jsme pryč.

Zmizely okovy,

my jsme přítomni

a tak pryč.

[almostporcelaine-blog]

odpověď

Vyváznutí z pádu hvězd

přísné plutí na růžovém měsíci.

Plutí v nářeku, ustal děs,

k životu přivedené dráty

a nejspíše ty dráty přivedli nás sem.

Z hvězd jsou otazníky,

jaké by svět chtěl,

já s nimi netrpím, jen ten řev

a jejich pád, ustal čas,

ustlaná postel, kdo v ní byl?

A ty otazníky, co přivedli nás sem,

ty nás nejspíše

rychle spojí zpět.

Tam, kde se nestele a pláč je v nedohlednu.

Jak se ptají otazníky,

když měsíc zajde zpět.

Ustal čas-a v nás stejně tak.

[almostporcelaine-blog]

mimochodem

S jako sláma

skála vně všech hlasů

hlasujících pro slovo

a hlášný poplach jako dobré ráno

při svitu a nerovnostech.

S jako místnost-plná ledu

a jen už to tak není,

místnost je plná návnad

chytíš se na ni?

Ptám se a syčím, jako S

a jako dobré ráno,

vždyť už zase odešlo.

A jako předtím, v těch hlasech

zrcadlení-to také chybí.

Touha zůstala v trávě

-nebo ne

pokud se na ni chytíš,

nic nezůstane na místě.

Dokonce i ty skály odkráčí

do krajů bez doktorů,

kde se nic neléčí,

tam ji najdeš,

půjčíš hlas, zaspíš.

A jen svit bude žít.

[almostporcelaine-blog]

spojovací

Jsem to nejlepší

-podle sebe,

patřím jen mně.

Tudíž co druzí, někteří,

jak hodnotí nás, nejlépe?

Ohromí mě, ohromně?

Přidáš se k nim?

Zdoláš jejich věk,

stali se z nich psi,

na štěkotu lpí

a co ty?

Začíná mi smutno.

Ta hrozba-povyrostlá červeň,

skleněné mraky, vůně barev.

Začíná mi smutno,

výhled je zkreslen,

obrazy padly zoufale

ze zdí pozorovatelů,

z místa dostřelu.

Hluše, rozpíjejí podlahu,

na ní ležím já,

topím se pod vzdechy akvarelu.

[almostporcelaine-blog]

L

Sekne se ve dveřích

a nejde dál.

Asi jako dítě, sekl se.

Nechci ale, aby byl v mých textech,

asi jako já, konkrétně.

Asi jako my oba.

Hudba řve-křičí o pomoc,

kam teď-neexistuje ani místo

ani čas, bez nás.

Kam mohu utéci a zamračit se

-na papír

-zamračit se na to,

co mě ještě drží.

Na ten inkoust,

na exploze, na scénáře

na vše, co bylo včera.

Co nebylo,

bez toho, aniž bych něco dlužila.

Jen tyto řádky,

abych je mohla přepsat

a tebe v nich spálit.

[almostporcelaine-blog]

jen mé minulé já mě ujistilo ve správnosti v přítomnosti

:)

[almostporcelaine-blog]

na papíře

potřebuji to všechno všechno vědět a znát to všechno ale není všechno ta mozková aktivita kterou přímo pociťuji to je přesně to, co stačí pořád se nic neděje jen tohle šílenství

[almostporcelaine-blog]

záznam z roku 2015

Bylo to jako včera. Zřela jsem věci, které musím, ale nebyla jsem tam, byla jsem jen u všech, kteří něco chtěli. Tak zbytečně. Podbíhat překážky. Žila jsem, co jsem psala do hlíny. Špinavě a neúnavně. Obklopovali mě špatní potomci dobrého. Dobrého tak, že jsem se cítila sama dobrá a přitom jsem to nechtěla. Viděla jsem ty jiné umírat v prázdném ohni, kam si každý nesl svoji větev.  Přála jsem si skočit do toho ohně. Chtěla se spálit. Byla chladná jako led. Kontrolovaně. Sama sebe zahřívala prázdnýma, oddalujícíma slovy, který ji vždy tak ubližovaly, jako ona ubližovala jim. Vysávala z nich poutě, oslavy, balonky naplněné nevinností. Tak nevinná, až všechny přesvědčila, že jim rozumí. Ale nerozuměla ani sama sobě. Hledala věci, plné věcí, ve všech věcech a ty věci pod výkřiky ostatních našla až blízko ohně. Najednou se odhodlala k nádechu a rázem zemřela tou tíhou vědění. Stále se dívala, tak sama samotinka, tak neschopna žití, tak zklamaná sama sebou, ale tak provinilá bolestí ostatních. A tak spala pod ohněm a chyběla si.  Nebyla připravená na .. Na co jsem kdy byla připravená? Připravená přebírat odpovědnost po těch, které bezmezně obdivovala a sledovala. Chtěla je nechat tak průzračné, krásné a její. Chtěla těm nedosažitelným darům svého okolí poskytnout odpovědi.  Sama si ale neodpovídala. Nespravedlivě žila, když druzí nemohli. Nemohouc býti dobrá, protože ona sama toužila být tím darem. Dar, který by mohla sama vytvářet. Nedokázala mluvit. Tak těžce nemohla, bojíc se až z ní zbyl jen popel. A z těch ohořelých větví vyrostli vznešení, kteří ji rozmetli. Tak proč to všechno? Co jsme si tím dokázali? Tak jako laňky pobíhat, tak se nechat unášet v radosti cesty pro vůni jehličí. Pro něco dávno zapomenuté, pro něco, co se tyčí v půli cesty na prahu nevinnosti a směšnosti, tam, kde věšíme kabáty a vaříme čaj. Tam, kde práh není. Posíláme dopisy, kde nejsou schránky. Hledáme známky pro vlastní prozření. Holdujeme ohavnostem a chceme sesbírat vodu z moří. A kde se chceme topit pod tíhou té sladké opojné vůně jež nazýváme poslání od mocných?  Tak se rodí opovržení, které nám patří od všech opuštěných laní. Pro všechny radosti, pro všechny smysly koukáme po smrti. Láska brání smrti.

Má zbytečnost. A vaše též.

[almostporcelaine-blog]

Broskvoň

BROSKVOŇ Stojí jako rukojmí, stojí, a usmívá se u broskvoní. Cítíme se důstojní. Cítíme se na rozdíl od těch broskvoní, důstojní. Usmívá se na mír, usmívá se na mě, až se všeho zmocní já vím, že se zmocní. Otevírá dveře boční, otevírá dlaň svoji, díky tomu se sady bortí. Plné pylu, díky tomu se bortí. My zůstali důstojní, tam u našich broskvoní. 

[almostporcelaine-blog]

ne, to nic

nečisté nepřátelství nestačí nekonkrétní nemocný neostrý nemajetný neshodný nespěchej nemoc nervy neřvi nejvíce nejsi nejdou nezahalené nefér nesporné nesvět nerty nevědomí nemoře nesladké nezlomné nezvěstné nekniha nekrolog nesměj se nevyvrátitelné nevinný nelék nečervené  nepevnosti nechodec neteplý nemodrý neusni neperlivá nepocit nepředstavitelná nezapomenutelná nelabuť neosobnost nesmrt neživot nepísmo netvořivý neinspirace nezabývat se nevěc nevyslovené nevyslovitelné nevýslovné nepodstata neprozrazuje nevzácnost neokolnost nečlověk nepřežil nesetkání nesnažím se neproběhlo netěšit se neúprosné nerůzné nebývalé nevědomý nechápat nepochopit nezůstat nepodpírat nevejít se neumývat nespali neutonout neautomat nekonalo se neoběsit se nedát nevylekat nevyhaslý nemrtvý netichý nevrlý nesytý nesnídat nesušit neochvěje nezapadat nesplétat se neroste nehluk nepaměti nejinak nedozřivost nedbání nedomy neučit neoblé nedávno nejednou nepotkávají nedeštivé nedýchajíc nelidsky nelitovat nejkrásněji nesvítit nesfouknout nevyhodit nenapáchat ne neříct ne. nenechám jim sebe

[almostporcelaine-blog]

usínání

Po lehku a drze se dotýkáme, tak silně a tak jednotně. A není to o strnutí. Není to o uniknutí z postele, je to o strachu a jeho využití. Strachu v negaci je plný břeh. A proto, se s láskou topíme uprostřed. Plaveme v protiřeči, Myslím, plaveme v noci, po usnutí. Snažíme se dělat konverzace. Tak mluv. Rozloučení, odchod, odtržení od věcí unavených, vyčerpaných a minulých. Je to rozchod s přísností a chladem. Vyšel měsíc, ostrý v obryse, vyšel a ulpěl jako kapka na hladké ploše, která se rychle zarosila světlem. Neznámou dlaní, dlaní vysekanou z čistých linií, tak horkých, až rozptylovaly tmavou hladinu kolem sebe. Tak mluv. Výrazně, tak výrazně se linula hudba a objímala všechna naše slova. V dalekých sadech se červenaly tajemné stíny a tam u břehů zmizel strach. Klid bílých linií, kolem těch rukou, rozetřete lesk a usněte s námi. .

[almostporcelaine-blog]

Odpoledne-

nese si do počátku svůj styl. A tak jsme šli žít. Drze. Jak moc drze? Jen tak, aby nás to při žití udrželo.

[almostporcelaine-blog]

probouzení

Tohle mám hrozně rád. Smutné hodiny rána. V noci čas bez řetězů. Bohaté ve tmě a tmavá rána. Rána tak silná, bez bolesti. Křišťálové sklenice, pití bez optání. Je to radost v jiné formě? Jak se z pevného stává rozplývající se síla. Proto, se nepije. Nedýchá, nežije. Touha spojit tyto plynoucí kapky. V neomaleném prostředí a postřehy prostřelené probouzením. Místo, které si bereme v noci, to místo, ve kterém neexistujeme, ale přesto v něm žijeme bez přestání. Nějaká pomyslná místnost, kruh. Kruh naší duše, ale stále jen kruh. Tohle mám hrozně rád. A já mám ráda tebe. Pruhy, jako struktura plnící jednotlivé funkce. Pruhy, jako tvar celku v mezeře. Analogie organismu, který roste a jeho složitost vede ke kolektivnímu myšlení.

[almostporcelaine-blog]

a tak jsem začla

Převtělením do slova bych byla konečně opravdová?