jilm - Tumblr blog

jilm · 11 years

Text

Piráti, volte Schwarzenberga!

Drazí Piráti a Pirátky, voliči a sympatizanti Pirátské strany. Obracím se na vás s troufalým apelem, abyste dobře zvážili, jak se tento pátek a sobotu zachováte. S apelem, abyste nevolili šovinistu z Vysočiny. Abyste nepromarnili svůj hlas neúčastí či neplatným lístkem. Abyste podpořili kandidáta blízkého těm nejzákladnějším pirátským hodnotám - Karla Schwarzenberga.

Znám pirátské hodnoty, žiju řadu z nich

Apelovat na vás mohu pouze proto, že spolu sdílíme mnoho společných témat a názorů. Nejsem členem Pirátské strany, ale na její základní témata jsem měl "pirátský názor" roky předtím, než ve Švédsku vznikla. Vystudoval jsem ekonomii a práva. V bakalářce i v obou diplomkách jsem se kriticky věnoval problematice duševního "vlastnictví" a popularizaci alternativních pohledů na toto téma se soustavně věnuji nadále, například v seriálu Filipika proti duševnímu monopolu psaném pro Lupu. Stejně jako jistě mnozí z vás jsem loni několik hodin mrznul na shromáždění proti přijetí smlouvy ACTA a následně ji jako asi jediný v Česku podrobně rozebral diplomkou. Změnu přístupu k tvůrčí činnosti a sdílení se snažím podpořit i prakticky. Podílím se tak na podpoře rozšíření mikrodárcovské služby Flattr v Česku. Věřím, že informace chtějí být svobodné.

Jsem však přesvědčen, že s Piráty nesdílím pouze názor na duševní "vlastnictví", ale velkou část základních hodnot. Byl jsem na pražské konferenci světových Pirátských stran (PPI), měl jsem příležitost popovídat si s řadou českých, švédských i třeba katalánských Pirátů a vždy jsem měl pocit, že hovoříme stejným jazykem. Věřím proto, že fundamentální hodnoty, ze kterých Pirátské hnutí vychází, chápu velmi dobře, a právě proto si troufám tvrdit, že Karel Schwarzenberg - přes veškeré odlišnosti a výhrady - k nim nemá daleko.

Pirátskými hodnotami jsou činorodost, svobodomyslnost, otevřenost a oddanost lidským právům

O jakých "pirátských" hodnotách je řeč? Zakladatel celého hnutí Richard Falkvinge mezi ně řadí vytrvalost, rozmanitost, otevřenost a humanismus. Já bych jen použil jiná slova: činorodost, svobodomyslnost, otevřenost a oddanost lidským právům. Tvrdím, že přestože Karel Schwarzenberg není Pirát a na praktické politické otázky může mít i výrazně odlišné myšlenky a názory, tyto čtyři fundamentální hodnoty bezpodmínečně sdílené Piráty z celého světa mu jsou - na rozdíl od jeho oponenta - vlastní.

Činorodost znamená odvahu a sebevědomí

Piráti se nebojí. Chtějí-li změnu, nerezignují a neschovají se strachy za pec. Zapojí se do hry a pomalu pracují k dosažení cíle. Nevnímají svět kolem nás jako neustálou hrozbu, ale také jako příležitost. Když evropskými institucemi začala proplouvat nadiktovaná smlouva ACTA, Piráti nespustili volání po vystoupení z EU a "obraně národních zájmů", ale s pílí a s využitím celoevropské sítě stejně smýšlejících lidí dokázali uvnitř Evropy prosadit přehození výhybek. Místo obrany zvolili útok, místo schovávání participaci na procesu. Ani sebevědomý národ se nemusí neustále někoho bát. Nemusíme se bát "Sudeťáků", nemusíme se bát "Bruselu". Nejsme horší než desítka dalších podobně velkých zemí v Evropě a jestli něco, jsou pro nás otevřené hranice a sdílený prostor příležitostí svou nepočetnost překonat.

Oba prezidentští kandidáti o sobě tvrdí, že jsou příznivci evropského projektu. Z jejich činů však víme více. Karel Schwarzenberg má v evropském prostoru velmi dobrou reputaci, několik evropských diplomatů a akademiků mu vyjádřilo explicitní podporu, drtivě také zvítězil mezi voliči žijícími v cizině. U Karla Schwarzenberga máme jistotu, že si jej mimo naše hranice vyslechnou i když zrovna neříká příjemné věci - třeba když v Rakousku hájí Temelín. Kdo si pamatuje Miloše Zemana nemůže zapomenout, že právě za jeho vlády byly naše vztahy se všemi sousedy na historicky nejhorší úrovni a často kvůli malichernostem. Že se nijak nezměnil Zeman názorně předvedl minulý týden, když se odmítl bavit se všemi slovenskými novináři. Prezident, který svůj význam promrhá na podobné podružnosti, ztrácí možnost partnery ovlivňovat a diskutovat s nimi o důležitostech. Sám sebe zahání do kouta.

Svobodomyslnost znamená život bez předsudků

Piráti se nedělají silnějšími hledáním záminky k urážce. Právo na soukromí a na rozhodování o vlastním životě je téma mezi Piráty natolik široce akceptované, že vůbec není předmětem diskusí. Sexuální a jiné menšiny, subkultury, cizinci a imigranti... Piráti nepodléhají vlnám strachu či hnusu, toleranci a akceptaci rozmanitosti skutečně žijí. Jsem přesvědčen, že by svou kampaň nikdy nezaložili na posmívání se řečové vadě svého soupeře, nenaznačovali by jeho degeneraci, nevadila by jim jeho zahraniční manželka, nezneužili by minulosti jeho dávno mrtvého tchána, nepřebírali by báchorky od známých antisemitských pisálků, neuráželi jej za roky strávené ve vynuceném exilu z vlasti. Jednoduše by nesklouzli ke kampani útočící na zvířecí pudy voličů, protože by nic takového nepotřebovali.

Miloš Zeman tohle všechno v jednom týdnu neváhal udělat, neváhal popřít sám sebe, když vytušil, že jej právě tato cesta může dovést k vítězství. Ukázal tím, že své voliče považuje za ovce, které potřebuje nalákat do ohrady, ale jinak mu jsou úplně fuk. Pokud tuto sládkovskou kampaň dnes nepotrestáme, budou ji v příštích letech zkoušet znovu a znovu další a další populisté. Je jen zdánlivě paradoxní, že Karel Schwarzenberg, sic se označující za konzervativce, má ke všem otázkám osobní svobody daleko progresivnější přístup než údajně levicový Miloš Zeman. Být konzervativní totiž neznamená označovat homosexuály za devianty, ale cenit si střídmosti a obezřetnosti. Karel Schwarzenberg je natolik bez předsudků, jak jen člověk jeho věku může být.

Otevřenost znamená schopnost naslouchat a přemýšlet

Piráti jsou otevřené společenství. Hájí otevřenost při vyjednávání, hájí otevřenost vnitrostranických diskusí. Druhou stranou mince je otevřenost k cizím názorům, novým nápadům a myšlenkám. Často se ukazuje, že tato otevřenost k i třeba brutální kritice Pirátské hnutí krátkodobě poškozuje, ale z dlouhodobého hlediska je zdravá. Otevřenost brání zkostnatělostí, brání zavírání očí před skutečností a před lepšími nápady.

Otevřeností není, když politik začne svého soka odsuzovat za názory, které sám v minulosti zastával a vyslovil. Otevřeností není, když politik oblepí zemi billboardy a do konce voleb odmítne zveřejnit veškeré finanční toky. Otevřeností také není, pokud si politik na velmi těžké vědecké téma udělá názor během hodiny ve vrtulníku. Střílení silných názorů od boku je něco, čeho by se nejen politik, ale každý inteligentní člověk měl vyvarovat.

Miloš Zeman v televizních debatách opakovaně a opakovaně lže, vyhýbá se tak všem těžkým otázkám. Karel Schwarzenberg si místo toho naběhl na několikery vidle svou prostou zásadovou otevřeností a upřímností. Který z přístupů však chceme odměnit? Chceme na Hradě raději obratného lháře, nebo nešikovného pravdomluvku? Není lepší občasný nesouhlas se zásadovým člověkem než souhlas s člověkem ohebným aktuálním náladám? A především - opravdu se 70 let od 2. světové války necháme nachytat umělou diskusí o zcela uzavřeném vyhnání sudetských Němců? Je při pohledu na nepříliš vzkvétající české pohraničí opravdu tak kacířskou myšlenkou, že vyhnání nebylo správné morálně ani ekonomicky? Dnes se na tom již přeci rozhodně nic nezmění, tak proč k sobě nebýt upřímní?

Oddanost lidským právům znamená neuhnout ani když se to vyplatí

Některé hodnoty jsou téměř svaté a nelze je vyvážit zlatem. To je ten Falkvingův "humanismus". Lidé, pravda a svoboda mají vždy přednost před okamžitými ekonomickými zájmy, základní lidská práva se nedají prodat. Piráti jsou velmi aktivní v boji proti nesvobodným režimům, proti vládám, které se pokoušejí omezovat a kontrolovat internet, svobodu slova a lidská práva vůbec. To je totiž dlouhodobě důležitější než výše exportu v tom či onom roce nebo taková či onaká obchodní smlouva.

Zásadovost při hájení lidských práv v Evropě i po světě je jedním ze základních kamenů moderního českého státu, jedna z několika věcí, na které bychom měli být velmi hrdí. Na rozdíl od okolních zemí jsme zatím nepodlehli tlaku silných nesvobodných států a držíme si svou linii. To se však s Milošem Zemanem může začít měnit. Relativizace univerzálních lidských práv, jejich omezování na "některé" lidi v "některých" zemích a "některé" době je nejen bezpáteřnost, ale riziko z hlediska pevnosti postoje doma. Miloš Zeman i v tomto bodě selhává. Než aby dráždil totalitní Čínu, s Dalajlámou by se nesešel. V Rusku by se na jeho slovo podpory mohl těšit spíše Vladimír Putin než Pussy Riot. Jak opačné je chování Karla Schwarzenberga. Vůči Dalajlámovi, vůči Pussy Riot, vůči každé situaci, kdy zásadovost může stát v rozporu s prospěchářstvím.

Nevolíme premiéra. Důležitější jsou základní hodnoty, ne ekonomické názory.

Většina výhrad vůči Karlu Schwarzenbergovi jej však nenapadá pro jeho hodnoty, ale kvůli praktické politice vlády, které dělá ministra zahraničí. Domnívám se, že je to chyba. Nevolíme vládu, volíme prezidenta. Prezident neurčuje a nemá určovat praktickou politiku země, prezident je posledním majákem pro dobu rozvratu demokracie, je iniciator veřejných diskusí nad hodnotovými otázkami. Jakkoliv neurčitě toto zní, přesto má osobnost prezidenta větší vliv na stav české společnosti, než by se zdálo. Nejde ale o levici a pravici. Nejde o vyšší či nižší daně. Nejde o školné, nejde o regulační poplatky, nejde o DPH.

Kdyby o všechny tyto věci šlo, Karla Schwarenberga bych sám volit nemohl. Nejsem spokojen s touto vládou - jakkoliv Paroubek opírající se o komunisty by byl zcela určitě ještě daleko horší. Uvedu příklad. Nesouhlasím s církevními restitucemi, nesouhlasil jsem ani s ACTOU. V obou případech byl Karel Schwarzenberg na opačné názorové straně. Ale pouze odlišný názor z nikoho nedělá zlého člověka. Mám smlouvu ACTA nastudovanou možná lépe než kdokoliv v Česku a jsem velmi rád, že neprošla. Ale zejména protože by konzervovala zastaralou úpravu duševního "vlastnictví", útokem na svobodu slova a demokracii reálně nebyla. Mohu proto pochopit, pokud někdo považuje více práv autorům za nezbytnost pro udržení kreativity.

Mám také silně odmítavý postoj k církevním restitucím. Domnívám se, že nebyly v tomto rozsahu nezbytné a že stavu naší společnosti spíše uškodí než prospějí. Ale argumenty ve prospěch restitucí jsou také silné. Ne tak silné, aby mě přesvědčily, ale natolik silné, abych názorové oponenty nepovažoval za lháře a zloděje. Mohou se mýlit oni, mohu se mýlit já.

Vláda Miloše Zemana útočila na svobodu slova v Česku

Jiný názor na ACTA či církevní restituce tedy z člověka nedělají zloducha. Jiný názor na svobodu slova a nezávislost médií však ano. A období vlády Miloše Zemana se vyznačovalo bezprecedentními útoky na česká média. Nebo jsme snad už zapomněli, že to byla mediální rada obsazená Zemanovou ČSSD a Klausovou ODS, kdo se do čela zpravodajství na ČT pokusila nasadit Janu Bobošíkovou? Že to byl Miloš Zeman, kdo se pokusil zničit týdeník Respekt žalobou na obří odškodné? Že právě tehdy šli politici na ruku Vladimíru Železnému za přízeň jeho televize Nova a že vznikala různá účelová média jako deník Super? Zapomněli jsme, proč se tisíce a stovky tisíc lidí cítilo ohroženo opozičněsmluvním rozparcelováním státu natolik, že se houfovali do Děkujeme, odejděte, Dřevíčské výzvy, Impulsu 99 a dalších zoufalých pokusů bránit se mečiarizaci české politiky?

Spory o konkrétních praktických politikách státu se točí pořád dokola, jak rychle přicházejí, tak zase odcházejí. Úloha prezidenta je ale vážnější a obecnější. Prezident s námi nemusí sdílet stejný názor na tu či onu daň, ale měli bychom si být jisti jeho pevností v zásadních hodnotách, které považujeme za nepřekročitelné a životně důležité pro celou společnost. Ze dvou zbývajících kandidátů je hodnotově pevný pouze jeden. Karel Schwarzenberg. Považujete-li čtyři hodnoty, které jsem uvedl výše, za důležité a cenné, zvažte svůj hlas pro Karla.

#JustMigrate

0 notes

jilm · 11 years

Text

Příznivci Franze, Fischerové, Roithové a Sobotky: volte s rozumem. Prosím.

Drazí spoluvoliči, již za několik dní budeme mít historicky první příležitost zvolit si svého prezidenta. Tato funkce je v českém státě tradičně značně důležitá. Prezident zcela ovládá personální složení České národní banky a zásadně ovlivňuje složení Ústavního soudu. Tyto dvě instituce přitom patří k nejdůležitějším v zemi, svým významem srovnatelné s vládou či parlamentem. Prezident má přitom významné pravomoce a páky také na tyto instituce, jak se v minulých letech mnohokrát projevilo. Lze navíc očekávat, že prezident volený přímo a zcela nezávislý na rozhodování poslanců a senátorů bude svůj vliv dále posilovat a jeho význam se začne blížit pozici prezidentů Francie.

Vedle toho český prezident plní v masarykovské tradici ještě jednu, méně formální však neméně důležitou funkci. Je jakýmsi "papežem Čechů", duchovní myšlenkovou autoritou, kterou jinak v naší značně ateistické zemi postrádáme. Poměrně rozsáhlý personální aparát a minimum denní "úřednické" agendy prezidentovi umožňuje otevírat a diskutovat témata, na která žádný jiný politik či jiná veřejná osoba nemá dost času, zdrojů a pozornosti. Není náhodou, že velká většina velkých otázek o smyslu a směřování českého státu a společenských hodnotách byla v dobrém i zlém otevřena či utvářena oběma našimi dosavadními porevolučními prezidenty. Jakkoliv nejsou tyto prezidentské "pravomoce" nikde přesně vymezené, jejich význam není možné přecenit.

Důležitá volba vyžaduje odpovědný přístup místo furiantství

Volba nového prezidenta proto není prázdnou formalitou, ale téměř osudovým rozhodnutím. Jeho důležitost je však dále prohloubena jmény kandidátů, kteří se o post ucházejí. Zvolení jednoho z údajných favoritů volby - Miloše Zemana či Jana Fischera - by bylo více než jen promarněnou příležitostí. Bylo by smutným krokem zpět ve vývoji naší demokracie, zpět k amatérství, omezenosti a křehkosti demokracie "divokého východu" 90. let. Zasloužíme si více.

Abychom tento nalinkovaný scénář mohli zvrátit, je třeba jednat a volit s rozumem. Naštěstí to není tak složité. Mezi kandidáty na prezidenta sice nenajdeme žádného nového Masaryka, ale mimo údajně vedoucí duo kandiduje hned šestice lidí přinejmenším přijatelných. Lidí nedokonalých, avšak reflektujících kultivaci a demokratizaci, kterými naše společnost od 90. let prošla. Přes všechny výhrady by Karel Schwarzenberg, Jiří Dienstbier, Vladimír Franz, Táňa Fischerová, Zuzana Roithová i Přemysl Sobotka byli schopni vykonávat úlohu prezidenta se ctí a bez ostudy doma i v zahraničí. Přestože žádný z kandidátů nemá mé bezvýhradné sympatie, nepochybuji, že každý z nich by obstál.

Hledáme lepšího prezidenta

Všichni však zvoleni být nemohou. Proto nechceme-li, aby nebyl zvolen žádný, je nezbytné podpořit ty s nejvyšší nadějí prorazit dvojblok Zeman-Fischer. Koho ale vybrat? Nevěříte-li průzkumům, možná děláte dobře. Kdo má nejlepší šanci prostě s jistotou nevíme a do spočítání volby vědět nebudeme. Ale odhlédneme-li od osobních sympatií a přání, pouze dvě jména ve všech dimenzích vycházejí jako nejpravděpodobnější. Karel Schwarzenberg a Jiří Diestbier.

Pouze oni se ve všech zveřejněných průzkumech objevují nejblíže vedoucí dvojici. Pouze jim přisuzují největší naděje sázkové kanceláře. Pouze oni v závěru kampaně disponují dostatečnými lidskými i materiálními zdroji k přesahu kampaně i mimo svět facebookových statusů. Pouze oni mají velmi rozsáhlou podporu osobností veřejného života. Pouze oni mohou přichystat Zemanovi s Fischerem volební překvapení. Je samozřejmě zcela legitimním právem každého volit bez ohledu na taktiky a bez ohledu na konečný výsledek. Jsem pouze přesvědčen, že takové gesto má příliš slabý efekt, ve volbě jde o příliš mnoho a žádný z kandidátů není tak dokonalým nadčlověkem, aby toto manifestační zahození možnosti vybrat lepšího prezidenta stálo za to.

Pro příznivce Vladimíra Franze

Chcete-li volit Franze, rozumím vám. Byl jsem mezi možná první tisícovkou jeho fanoušků na Facebooku, ještě než se ke kandidatuře vůbec přihlásil, a následnou kampaň jsem sledoval s nadšenou fascinací. Chcete Franze, protože chcete razantní změnu, chcete renesančního člověka schopného a úspěšného i v jiné disciplíně než v politickém obchodování a chcete světu demonstrovat volnomyšlenkářství naší země. Rozumím vám, protože přesně tyto cíle mě k jeho kandidatuře také přitáhly.

Vladimír Franz však není dokonalý. Jeho politické názory jsou výrazně konzervativnějši, než by se z jeho vzhledu mohlo zdát. Především se však během kampaně ukázalo, že renesančním člověkem je především co se znalosti umění týče, v dimenzi politologické či ekonomické jsou jeho znalosti a názory minimální. V exekutivní dimenzi funkce prezidenta by byl zcela závislý na externích poradcích a s omezenou schopností poznat jejich erudici. Věřím přesto, že by byl dobrým prezidentem. Ale i on by měl své mouchy.

Sundejme si však klapky z očí - Vladimír Franz zatím není kandidát, který by v krátkém čase a s minimálními prostředky dokázal získat většinu našich spoluobčanů. Úspěch jeho kampaně je fenomenální a jistě se nezastaví příští týden. Ale opravdu je pro její završení tak důležité získat pár procent ve volbách a nechat se se ctí porazit? Volnomyšlenkářství je v Česku reálnou a rostoucí politickou sílou. Jistě budeme mít v dohledné době další a efektivnější způsoby, jak se uplatnit. Pro začátek bychom neměli připustit zvolení čistého opaku Vladimíra Franze - tj. Miloše Zemana.

Pro příznivce Táni Fischerové

Chcete-li volit Fischerovou, rozumím vám. Symbolizuje pevnost přesvědčení, upřímnou touhu pomáhat měnit své okolí k lepšímu a přínosnou občanskou participaci. Chcete Fischerovou, protože odmítáte politikaření a pragmatické handlování o tom či onom, ze kterého se vytrácí původní účel. Chcete prezidentku, která nebude uhýbat okamžitým zájmům toho či onoho. Rozumím vám, protože zvláště v posledních letech je otevřeného cynismu v politice nadmíru a všichni toho už zjevně máme dost.

Táňa Fischerová však není dokonalá. Její názor na správné společenské a ekonomické uspořádání není jen voláním po morálce a slušnosti, ale je zahrnuje také velmi radikální odmítnutí tržního fungování ekonomiky s utopickými představami o reformu soukromých společností v jakási bratrstva zaměstnanců a zaměstnavatelů. Nemluvě o její podpoře a využívání regulovaného nájemného. Nikdo nemůže popřít, že je Táňa Fischerová dobrým, poctivým člověkem. Ale její přemýšlení o ekonomice uspořádání společnosti je velmi extrémní. Věřím přesto, že by byla dobrou prezidentkou. Ale i ona by měla své mouchy.

Fischerová však zvolena nebude. Zda dostane 1, 3, nebo 5 procent nebude mít žádný vliv ani na českou společnost ani pro ni samotnou. Pokud však jejích pár procent bude chybět k porážce Zemana s Fischerem, pocítíme to všichni velmi negativně.

Pro příznivce Zuzany Roithové

Chcete-li volit Roithovou, rozumím vám. Z různých dobrých zdrojů vím, že před vstupem do politiky i během své práce v Evropském parlamentu byla vždy slušná, poctivá a velmi pracovitá. Chcete Roithovou, protože je morálně bez poskvrnky a zároveň za ní vidíte práci. Chcete ji také proto, že by se konečně v politice objevila žena a žena mimořádná. Rozumím vám, protože Roithová byla vůbec první kandidátkou, o které jsem před rokem přemýšlel.

Zuzana Roithová však není dokonalá. V naší velmi liberální společnosti patří do velmi konzervativního křídla velmi konzervativní strany. Odmítá svazky homosexuálů, odmítá potraty. Jeden čas dokonce pracovala na návrhu zavedení nerozveditelného manželství. Její charakterní reputace je vývážena na české poměry extrémními názory, které nesdílí ani nemalá část věřících. Věřím přesto, že by byla dobrou prezidentkou. Ale i ona by měla své mouchy.

Pravdou nicméně je, že do hry o postup do druhého kola nedokázala nikdy ani vstoupit a přes dobrý výkon v jedné debatě už ani nemá čas to změnit. Resuscitaci KDU-ČSL přesto napomohla a bude moci dále pomáhat. Pokud však jejích pár procent pomůže k vítězství Zemanovi, nemám pochybností, že bude mít sama výčitky. A pevně doufám, že ženy ve vysoké politické funkci se také brzy dočkáme.

Pro příznivce Přemysla Sobotky

Chcete-li volit Sobotku, rozumím vám. ODS a česká pravice poslední dobou neoplývají osobnostmi, které by měly přirozenou důstojnost, ale Sobotka ji má. Nikdy mu neujede něco hloupého, opakovaně uvnitř strany vystihl správný okamžik pro prosazení změny a pro pozici prezidenta nemá viditelnou slabinu v žádném zásadním ohledu. Chcete Sobotku, protože je gentleman, protože by dodal prezidentskému úřadu vážnost a rozvážnost a protože nesouhlasíte s experimenty. Rozumím vám, protože ani mně by nevadilo lepit na dopisy známky se Sobotkou.

Přemysl Sobotka však není dokonalý. Je dlouholetým velmi aktivním členem liberecké buňky ODS a není dost dobře možné jej úplně odstřihnout od průšvihů typu zpackaného lyžařského mistrovství světa či odpudivé výstavby měnící Liberec v Synerov. ODS v Liberci propadla na samotnou hrsnici přežití, v krajských volbách ve městě získala jen o fous přes 5 %. Sobotka byl sice prvním zvěstovatelem odchodu Václava Klause i Mirka Topolánka, ale ve vlastním regionu se mu zjevně držet politiku čistou nedaří. Věřím přesto, že by byl dobrým prezidentem. Ale i on by měl své mouchy.

Nepříliš podařená kampaň a mimořádně slabá podpora jeho vlastní strany však Sobotkovi sebrala veškeré naděje. Pro ODS je samozřejmě vyloučené, aby svého kandidáta stáhla a rezignovala na účast v tak důležité volbě. Zároveň se však těžko nějaký konzervativní pravicový volič může těšit z představy Miloše Zemana na Hradě. Je proto v zájmu státu, pravice a snad i ODS podpořit alternativního kandidáta.

Lepší nedokonalý zvolitelný kandidát v hrsti, než-li Zeman na Hradě

Pokud zvažujete volbu někoho z těchto kandidátů, kousněte se, prosím, do jazyka a vyberte si raději z dvojice Karel Schwarzenberg - Jiří Dienstbier. Možná to pro vás bude těžší, možná lehčí rozhodnutí než pro mě, ale věřím, že to bude správná věc. U každého ze čtyř beznadějných kandidátů jsem naťuknul některé přednosti i výhrady, které s nimi spojuji. Vím, že u Schwarzenberga s Dienstbierem byste také dokázali z obojího ranku mnohé vyjmenovat a v mnohém bych se shodnul. Jenže takový už je charakter většinové volby, že bez kompromisů prohrajeme všichni. Myslete na to, až budete váhat mezi kandidátem srdce s nulovými vyhlídkami a kandidátem rozumu s reálnou šancí stát se lepším prezidentem. Držím nám palce.

#JustMigrate

0 notes

jilm · 11 years

Text

Flattrodkazy 3: prosincová nadílka zajímavostí

Co nového a skvělého se na českém flattrovatelném internetu objevilo koncem roku? Zde je můj osobní výběr. Jelikož byl tento měsíc vzhledem k svátkům trochu chudší, každý autor ode mě získává téměř 3 eura. Gratuluji. :-)

European Digital Rights - digitální lidská práva jsou natolik důležitá, že si tato skvělá koalice evropských neziskovek ode mě vysloužila další flattr. A to nejen za skvělou letošní práci na likvidaci ACTA.

Jak vložit na blog tlačítko Flattr, aby bylo jedinečné pro každý článek - jak vložit unikátní tlačítko pro každý jednotlivý článek na blogu je stále znovu se objevující otázka. Zde je návod.

Způsob lásky Daniela Landy - myslel jsem si, že největším bizárem měsíce bude přežití celé snad 4hodinové Pozitivní evoluce v Lucerně. Jenže to bychom zde nemohli mít obecního idiota Žita 44.

Digit speciál: Rozohovor s Linusem Olssonem - Digit je suverénně druhý nejlepší český vidcast, hned po Okamurově "ale i zde přemýšlím nad problémy, které nás pálí zde v České republice". Jsem proto rád, že se podařilo natočit tento rozhovor se CEO Flattru z jeho návštěvy Prahy.

Hipster vs Pirates. Is there a difference? - hipsteři v kultuře a Piráti v politice. Dva podivuhodné trendy, se kterými se přes všechen posměch dokážu generačně identifikovat. Mají něco společného?

Cestou českou krajinou - krásné momentky z cestování po Česku.

Okamurovat - "rádobyfundovaně se vyjadřovat k jakémukoliv tématu". Slovo roku podle Čeština 2.0.

Recenze: Hobit: Neočekávaná cesta [The Hobbit: The Unexpected Journey] - 60% - souhlasím se vším, hodnotím mírněji. Každopádně mi Fukova recenze výrazně zlepšila zážitek z filmu, snížil jsem očekávání. Tak díky.

Pope on Twitter - Jesus and Mo je stabilně skvelý komiks. Tentokrát si na mušku vzali papeže na Twitteru.

Pythagorean Theorem - velmi hezká demonstrace, jak funguje pythagorova věta.

Video Games (1975-2011) - jak se vyvíjí preference herních žánrů a platforem v posledních 40 letech? Apple strikes back.

Rok 2012 byl jeden z nejlepších - rád bych sdílel optimismus Jaroslava Spurného. A v něčem snad i sdílím. Česká "občanská společnost" se rozhodně letos přesunula z okrajového ochotnictví do hlavního proudu. Nebo snad někdo z vás stále nezná Hollana, Kašpárka, Gebriana?

Moje inspirativní osobnosti roku 2012 - a o kom se bude mluvit v příštím roce? Přidal bych snad jen jméno Michala Berga, jehož den musí mít více než 24 hodin.

Trapné Československo - pomohl rozpad Československa nám, Slovákům, nebo nikomu?

#JustMigrate

0 notes

jilm · 11 years

Text

Flattrodkazy 2: co v listopadu stálo za ocenění

Každý měsíc se k Flattru zapojují nové servery a noví autoři. Už i na českém internetu je tak dost dobrého obsahu, který si zaslouží vaše ocenění. Navazuji na spot z října: zde je přehled věcí, které se za listopadu podělí o mých 40 euro.

Na zájezdu s Fischerem - skvělá investigace Respektu, která mě definitivně přesvědčila, žeraději nepůjdu volit než dát Fischerovi hlas. Protože: "Nepovažoval jsem to za nějaké PR. Měl jsem ale za to, že to je cesta, která si zaslouží mediální pokrytí. Považoval jsem ji za významnou nejen pro sebe, ale i pro českého čtenáře, protože jim zprostředkovala kontakty s lidmi, se kterými se český politik každý den nemá příležitost sejít. Chtěl jsem, aby o tom bylo svědectví" je buď nehorázný kec, nebo nabubřelost.

O 11 měsíců později - František Fuka o svém úspěšném experimentu s dobrovolnými příspěvky. Flattr mu zatím generuje jen 3 % příjmů, tak abych mu ta čísla trochu vylepšil. :-)

Čeština 2.0 - jeden z nejzajímavějších českých internetových projektů mapující novotvary v češtině. Sleduji na Twitteru a vždy mě něco rozesměje (a inspiruje). Takže dobře oni!

Dáme jídlo nebo nedáme? - skvělá analýza byznysu, který mě stejně jako mnoho jiných také mnohokrát napadl, ale v praxi je velmi obtížný realizovat.

Flattrování příspěvků ve fóru - návod, jak lze Flattr implementovat do diskusního fóra.

Stará média v pasti sebeiluze vlastní nepostradatelnosti - samotný titulek tohoto článku lakonicky shrnuje vše, co si o starých médiích myslím. Katastrofické vize osudu společnosti po zániku novin patří do kategorie zpráv o konci světa.

Prague is just one big old folks home - tradičně zajímavé postředky anglické expatky v Praze.

Nick Clegg Fell for a Euromyth - nadávat na Brusel a na Evropu je teď tak v módě, že se občas šíření pověr nevyhnou ani zastánci evropské integrace.

PPSE: Decriminalising Narcotics, Separation of Church & More - mám k Pirátům stále jisté vnitřní "rezervace", v ekonomické sféře jsou trochu moc doleva, mají trochu moc blízko k různým konspirátorům a jsou trochu příliš radikální ve všem, čemu se věnují. Ale jsou-li radikální, často alespoň tím správným směrem. Zvláště ti ve Švédsku.

Fórum 2000: Vedou otevřená data po cestě k otevřenému vládnutí a postbyrokratické době? - kdyby si Michala Berga přečetl ministr Blažek, určitě by jej označil za komunistu. Protože pravice dnes už přeci nebojuje za nízké přerozdělování a osobní svobodu, ale zejména za neprůhledný stát.

Jak se vyrábí nenávist - psát o tom, jak špatně stará česká média pracují, je už skoro nuda. Občas ale míra neprofesionality přesáhne i už tak nízké standardy. A když je řeč o muslimech, většinou se v českých novinách přímo lže.

Janečkův volební systém? Chaotický nesmysl - budeme mít tři hlasy, dva pozitivní a jeden negativní. A pak už tu bude dobře. Můžete mi věřit, protože já jsem matematik.

Verizon Will Reduce Speeds of Repeated BitTorrent Pirates - tohle není správné.

We Should Be Spending Billions Fighting Bathtubs, Not Terrorism - zakladatel Pirátů ignoruje, že lidé nejsou racionální roboti a terorismus tak může mít reálné významné sekundární dopady i pokud je primárně zanedbatelný. Že je však zabedbatelný a že svůj iracionální strach léčíme odevzdáváním svobody a soukromí, by se mělo opakovat co nejčastěji.

Europarliament Scolds Visa, MasterCard, PayPal For Killing WikiLeaks Donations; Initiates Regulation - nejsem velký fanoušek Wikileaks a určitě ne Juliana Assange. Ale zablokování financování karetními asociacemi je skandální. Pokud tomu pro příště dokáže Evropský parlament zamezit, budu velmi rád, že jej máme. Taková by byla Evropa, kterou bychom mohli milovat.

Technický pokrok nezastavíte - František Fuka a vzkazy, které mu přispěvatelé posílají.

Informace jsou nejekologištější komoditou - kandidátský projev Michala Berga na sjezdu Zelených. Kdyby byla celá strana jako on, nemusel bych u voleb nikdy váhat. Tak snad mu kandidatura do předsednictva vyjde příště a vyštípe ty některé úlety, co uspěly tentokrát.

Z prezidentské volby se stala fraška: jak z toho ven? - malá domů. :-)

That Was Fast: Hollywood Already Browbeat The Republicans Into Retracting Report On Copyright Reform - chvilku to vypadalo, že američtí Republikáni najdou téma, na kterém bych se s nimi shodl. Ale jen chvilku.

Přišel mesiáš a jmenuje se Karel - byl jsem se na krále králů do Lucerny také podívat a dojem si odnesl podobný. Surrealistický zážitek.

BPI To UK Pirate Party: Shut Down Your Pirate Bay Proxy - tohle také není správné

Zaujalo tě ze seznamu něco? Flattruj!

#JustMigrate

0 notes

jilm · 12 years

Text

Flattr v Česku: je čas pro "tradiční" média?

Minulé úterý jsem měl již potřetí čest vystoupit na Českém internetovém fóru. V roce 2008 jsem v kontextu amerických voleb tvrdil, že občanský aktivismus a sociální média zásadně mění politický marketing, loni to samé o zpravodajství a společenské sebeorganizaci na příkladu arabského jara a hnutí typu Occupy a letos se dostal k financování médií a kreativní tvorby vůbec hovoříc o mém oblíbeném Flattru. Zpětně jsem si uvědomil, že se - aniž by v tom byl vědomý záměr - stále točím okolo stejných témat. Pouze kvalita prezentací se postupně trochu zlepšuje, jak se začínám kamarádit s Powerpointem. :-) Zde je teda ta poslední, s patřičným komentářem.

Má role na CIFu letos byla trochu odlišná. S příspěvkem vztahujícím se k dobrovolným příspěvkům na internetový obsah totiž vystoupil také (podle reakcí na Twitteru skvělý) František Fuka a především přímo švédský CEO Flattru Linus Olsson. Možná tak vůbec poprvé (?) konference hostila významného zahraničního přednášejícího a získala trochu globální perspektivy. Osobně jsem neměl čas si s Linusem více než jen potřást rukou a krátce pohovořit. V příštích dnech by však měly být publikovány dva rozhovory, které v Praze stihl pořídit, tak jej budete moci posoudit sami. :-)

Budoucnost žurnalistiky je růžová, ale peníze jsou stále potřeba

Co Flattr je a jak jsem se k němu dostal, jsem zde popsal již před rokem. Po půlročním pasivním oťukávání a příspívání pár eur dvěma oblíbeným blogům jsem - místo učení se na státnice - sepsal krátký vysvětlující spot a začal se zajímat, jak této službě aktivně pomoci v rozvoji na českém internetu. Věřím totiž, že financování tvorby je důležitý oříšek k rozlousknutí. Digitalní revoluce obnažuje absurditu vytváření umělých překážek šíření tvůrčích děl a informací (ať už novinových článků, akademických studií nebo filmů a písniček). Pokud jsou náklady na distribuci tvůrčího obsahu nulové, je absurdní, aby jakýkoliv uživatel byl odmítnut pouze proto, že nemůže či není ochoten zaplatit jakousi napevno stanovenou univerzální cenu.

Zároveň však příjmy z inzerce všem médiím razantně klesají a nezdá se, že by tento trend měl být v nejbližší sobě zvrácen. Je zpravodajství ohroženo? Nevidím to tak černě. Sociální média a občanská žurnalistika výrazně zlevnily a zjednodušily šíření informací i práci klasického novináře. Všechna média čelí tlaku na snižování nákladů a s ním spojené poptávce po povrchnosti. Přesto jsem přesvědčen, že o čemkoliv vás zajímá, můžete mít díky internetu a sociálním médiím daleko lepší přehled, než v době před údajným "úpadkem" novin. Prostor uvolněný novináři svižně zaplňují lidé s jiným profesním zaměřením. Nemají žurnalistické vzdělání, ale disponují znalostmi a motivací věnovat se do hloubky tématům, která jsou pro novináře z profese pouhou rutinou a obživou. Nostalgie stranou: od Tour de France přes komunální politiku v Krně až po situaci v Sýrii lze na internetu najít daleko více detailů a informací, než o čem by se nám mohlo kdy z papírovch médií zdát.

Přesto je jasné, že kvalitní tvorba není zadarmo. Pouhé potěšení a vedlejší zájmy nemusejí být vždy dostatečnou motivací a je na každém z nás položit si otázku, jak moc nám na zachování kvalitní novinařiny a kvalitní tvorby vůbec záleží a jak se o ně postarat. Možným řešením je jednoduchý systém, jak dobrovolně ocenit autora článku, písničky, básně... prostě čehokoliv skvělého. Čehokoliv, co možná neprodá statisíce výtisků a hafo reklamy, ale přesto je důležité, že vzniklo. [slajdy 1-2]

Jak Flattr funguje

Zde přichází do hry Flattr. Jako čtenář si nastavíte měsíční částku, kterou chcete do kvalitního obsahu investovat, klikáním na Flattr tlačítka označujete věci, co vás zaujaly a na konci měsíce se částka rovným dílem rozdělí mezi autory všech oflattrovaných věcí. Prostě takové lajkování, ale s reálným dopadem. [slajd 3]

Měla by ale o Flattru začít přemýšlet i tradiční česká média?

Nepřekvapivě tvrdím, že ANO. Flattr zatím zkouší především blogeři, "korporátní" média jsou vůči podobným experimentům přirozeně opatrnější. Věřím však, že to je chyba a že čas pro Flattr nastal teď. Důvody jsou čtyři.

Lidi přispívat baví

Flattr se v Česku rychle rozvíjí

Přidat tlačítko je hračka, žádný závazek

Komunita českých příznivců umí pomoci a poradit

[slajd 4]

1. Proč by lidé platili dobrovolně, když neplatí z donucení?

Drtivá většina skeptiků opakuje prostý, zdánlivě neprůstřelný argument. Když nefungují různé modely placených zdí, proč by lidé měli být ochotni platit sami od sebe? Na tuto otázku není jednoduché odpovědět. Zároveň se však ukazuje, že právě tohle lidé často dělají! Příkladem může být můj malý experiment na Lupě. Za článek Jak se změní média? Noviny kupovat nebudeme, budoucnost žurnalistiky je ale růžová jsem nepřijal žádný honorář, ale nechal čtenáře, aby mě ocenili flattrem. Přesto jsem nakonec vydělal přes 45 euro díky 35 přispěvatelům. Přibližně stejně, kolik by mi bývala Lupa zaplatila. Tento experiment lze napadnout z mnoha úhlů. Možná šlo o specifickou a neopakovatelnou situaci, možná jsem využil příznivců Flattru toužících ukázat efektivitu této služby. Ale ať je to jak chce, jeden fakt je neoddiskutovatelný. Někdo mi za obyčejný článek byl ochoten darovat přes 1000 Kč a když mu Lupa dala možnost, také to udělal. Polovina lidí si přitom kvůli tomuto daru založila Flattr účet a polovina z těchto začala flattrovat i jinde. Co je k tomu vede? Mohu soudit pouze z vlastního prožitku.

Věřím, že primární motivací je klasická touha zanechat za sebou stopu. Ne všichni máme na něco talent, ale všichni máme peníze. Když můžeme podpořit vznik něčeho cool, nestáváme se také tak trochu cool? Sebemenším příspěvkem nadílo si jej mohu tak trochu přivlastnit - a oprávněně. Nakonec nerozhoduje, kdo daný článek napíše nebo kdo složí danou písničku. Vznik je výsledkem týmové práce a financování je její důležitou součástí. Peníze jsou také nejlepším nástrojem hlasování. Každým flattrem zvyšujete šanci, že určitý autor či médium bude v podobné tvorbě pokračovat, hlasujete, co se vám líbí víc a co se vám líbí méně. Konečně každý touží po svobodě se sám rozhodnout a každý dává přednost důvěře před diktátem. [slajdy 5-7]

Proč je model "zaplať kolik chceš" lepší než placené zdi?

Stále znovu se vracejícím nápadem jsou různé polopropustné placené zdi. Jak jsou média tlačena ke zdi snižujícími se příjmy z inzerce, zdá se povinná platba za obsah jediným řešením, jak ze čtenářů vytěžit více peněz. Věřím, že to je stejným omylem v roce 2012 jako před 10 lety. Placené zdi jsou zlo a nemají na internetu šanci.

Důvody jsou minimálně tři. První je jasný - kdo chce kupovat zajíce v pytli? Kolik lidí by si tak asi zaplatilo za přístup k mému článku na Lupě, kdyby z něj viděli jen titulek a nějaký krátký výtažek? S pravděpodobností hraničící s jistotou by to byla nula. Mých pár hodin práce by nebylo nikomu užitečných a já bych si nic nevydělal. Nejdůležitější důvod je však jiný. Přispívám na to, co se mu líbí. Platím za to, co potřebuji. Spoluprovozoval jsem malý fantasy komunitní server. Uživatelé se pravidelně skládali na zaplacení domény, hostingu atp. Sami od sebe, bez jakékoliv protihodnoty. Po čase převážil pocit, že bychom těmto lidem měli něco poskytnout, odměnit je za jejich pomoc. Zavedli jsme tedy bonusový systém se speciálními funkcemi jen pro platící uživatele. Výsledkem však nebyl nárůst vybraných prostředků, naopak!

Původně se totiž lidé skládali z pouhé lásky k serveru a komunitě, každý kolik chtěl a mohl. Když jsme z příspěvku udělali poplatek, tento vztah se změnil. Ze spolupráce se stal obchod, z podpory nákup. Přemýšlení "kolik mi na této komunitě záleží?" se změnilo v "za kolik mi tyhle bonusové funkce stojí?" Řada zjistila, že je vlastně nepotřebuje a přispívat přestala. Co z toho plyne? Žjeme v době informačního a mediálního přetlaku. Téměř žádný obsah není tak unikátní, aby uživatel snadno nenašel náhradu. Chcete-li jej tedy dokonce přesvědčit, aby vám za něj něco platil, nenamlouvejte mu, že vás potřebuje. Nepotřebuje.

Knížka Smart Pricing formuluje pět podmínek pro vhodnost modelu "zaplať kolik chceš". Jsem přesvědčen, že internetový obsah naplňuje nejméně čtyři z nich a pro splnění páté vytváří skvělé podmínky. 1. Jeho distribuce se vyznačuje nulovými mezními náklady na dodatečného zákazníka. 2. Lidé se učí, že kvalitu je třeba ocenit, jinak prostě nezvnikne, a chovají se podle toho. 3. Různou "cenu" pro různé zákazníky lze dobře obhájit, není to chucpe podobné dvojím cenám pro cizince a domácí. 4. Tvůrčí činnost je extrémně konkurenční odvětví, což je dáno snadnou replikovatelností. A konečně 5. internet umožňuje vytvoření silného vztahu mezi autorem a konzumentem. Tvůrce se může prezentovat jako skutečná osoba s kompletním profilem, ne jen jako redakční zkratka. Může se čtenáři rozvinout opravdový dialog. [slajdy 8-10]

2. Flattr v Česku raketově roste

Tento měsíc jsme poprvé spočítali, jak si Flattr v Česku vede. Čísla jsou to povzbudivá, meziročně vyrostl na desetinásobek. Z nízkých hodnot se samozřejmě roste snadno, přesto je takový setrvalý růst slibným příznakem, že je o Flattr na českém internetu zájem. Identifikovali jsme na 150 českých webů, které implementovaly Flattr tlačítka, a zpětně spočítali, kolik flattrů za měsíc nasbíraly. Zjistili jsme, že naše práce na evangelizaci služby v Česku funguje. Po dlouhém období praktické neexistence Flattru na českém internetu, se věci začaly měnit v prosinci 2011, Vedle mého malého propagačního spotu se o to zasloužil především František Fuka, který Flattr zařadil mezi zdroje financování svého filmového blogu. O pár měsíců později vznikla skupina Český Flattr, usilím desítky lidí byla dokončena česká lokalizace služby a začali se přidávat další blogeři.

Možná nejdůležitějším je ale vývoj od září. Po normálním letním propadu se totiž Flattr v Česku vrátil k růstu. Zatímco však všechny předchozí nárůsty byly spojeny s nějakou významnou organizovanou akcí - lokalizací, popularizačním článkem, významným novým blogerem - růst v září a říjnu je zcela organický, bez aktivního přispění nějaké činnosti naší komunity. Flattr je tedy na cestě získat si české "early-adopters". Tento trend může být jen podpořen získáním prvního tradičního média - magazínu Respekt. Věřím navíc, že některá další budou brzy následovat. [slajd 11]

3+4. Zavést Flattr je hračka a komunita umí poradit

I kdybyste snad měli pochybnosti, Flattr má ještě jednu přednost. Jeho zavedení je extrémně jednoduché. Nevyžaduje desítky hodin práce, nevyžaduje vysokou investici, nevyžaduje žádný závazek. Stačí vložit jednoduchý kus kódu a Flattr se postará o zbytek. Narozdíl od placených zdí je levným, neškodným a jednoduše odstranitelným řešením, takže experimentování s ním nestojí prakticky vůbec nic.

Skupina Český Flattr se svými 130 členy vám navíc umí poradit a pomoci, a to s technickou i praktickou stránkou věci. Flattr není jen nějaký švédský start-up. Má v Česku zázemí a v případě potřeby je komunikace snadná. Ostatně dokládá to i přítomnost Linuse Olssona na CIFu. [slajd 12]

No jo, ale...

...tohle přece v Česku nemůže fungovat, možná někde v jiných, lepších zemích. Nepodceňujte se, nejsme lakomí. :-) Navzdory obvyklému přesvědčení, Češi patří v regionu mezi nejaktivnější přispěvatele na kdeco záslužného, třeba na Kiva.org. Navíc není málo více než nic? Flattr možná není kompletním řešením financování médií, ale nemůže uškodit. Přidat ale pouze tlačítko na web rozhodně nestačí. Musíte svým uživatelům vysvětlit, proč, komu a na co vlastně mají přispívat.

...komerčnímu médiu nikdo přispívat nebude, novináři jsou za práci placení. Někteří tak možná přemýšlejí, ale mnoho rozhodně ne. Flattr není charita, lidé jej používají z jiných důvodů, než je zabránit hladovění autora. Kvalitní obsah lidé umějí nalézt a ocenit, ani od novinářů (či právě od nich) není samozřejmý. Flattr má samozřejmě větší smysl pro Respekt než pro Blesk. Zásadní však je, že příspěvky by měly být zásadně určeny konkrétním autorům, nikoliv anonymní redakci. K autorovi máte vztah, k mediální společnosti nikoliv.

...možná jednou, ale teď to nepoužívá dost lidí, nic bychom z toho neměli. Flattr je kvalitní předpřipravený nástroj, ale získat si musíte vždy své vlastní uživatele, nikoliv uživatele Flattru. Není to nový Facebook, kde byste hledali nové konzumenty. I proto je naprosto základní podmínkou správná implementace. Na tlačítko by návštěvník měl narazit přesně ve chvíli, kdy má chuť autora odměnit, nemělo by být ukryté kdesi v menu.

[slajd 13]

Jsme tu pro vás

Zaujal-li vás Flattr, ozvěte se. :-) Najdete nás na flattr.cz, twitter.com/flattrcz a facebook.com/groups/flattrcz [slajd 14]

#JustMigrate

0 notes

jilm · 12 years

Text

Flattrodkazy 1

Experimentální článek na Lupě "Jak se změní média? Noviny kupovat nebudeme, budoucnost žurnalistiky je ale růžová" mi prostřednictvím Flattru vynesl 40 euro - podstatně více, než jsem očekával. Rozhodl jsem se proto, že právě 40 euro proflattruji zpět. A to nejen jednorázově, ale od teď každý měsíc. Internetový obsah je pro mě ohromně cenný. Kdyby se za něj platit muselo, rozhodně by mi stál za tisíce měsíčně. Zároveň si o žádném z adresátů mých flattrů nemyslím, že by za svou práci byl přeplacen. Proto bez ohledu na to, kolik lidí flattruje a kolika lidem lze flattry poslat, považuji za správné vracet internetu aspoň trochu úměrně tomu, kolik si z něj beru.

Prakticky to znamená, že při průměrném dosavadním tempu flattrování pošlu každému oceněnému cca 40 korun za kliknutí. Dvě piva už jsou docela motivující, vložit tlačítko Flattru na web je navíc velmi jednoduché. :-) S tím též souvisí předpoklad, že si onoho obsahu musím opravdu vážit, nezvu přeci na pivo kde koho. :-) Proto na blogu zavádím tento nový formát, ve kterém se každý měsíc podělím o tipy na články, lidi a projekty, co měi zaujali. Tak tedy říjen.

European Digital Rights - evropské sdružení organizací bránících občanská práva v digitálním prostředí, výrazně se angažovalo okolo ACTA

Terms of Service; Didn't Read - projekt pokoušející se přeložit podmínky používání a ochrany soukromí různých digitálních služeb z právničtiny do normálního jazyka

Pražská univerzitní skupina AI - studentská skupina Amnesty International

Put option - flattr Wikipedii, bo mi pomohla v práci

Argumentace - blog logika Marka Pichy, kde rozebírá opravdový význam veřejných vyjádření

PPI Blocked from Becoming Observer Members of WIPO - článek z Pirate Times mapujících události okolo pirátského hnutí všude po světě

PRQ Raid Targets Revealed, Pirate Party Gets Boost, Plot Thickens…. - nájezd na jeden švédský "pirátský web" pomohl tamní Pirátské straně získat tisíce členů během pár dnů

SuperFav - služba umožňující flattrovat na Twitteru pomocí hvězdiček

FlattrStar - služba umožňující flattrovat v Google Readeru pomocí hvězdiček

Joch vs. Klaus - Marek Picha skvěle rozebírá onen památný článek ultrakonzervativce Romana Jocha, kvůli kterému ho teď miluje půlka ultraliberálů

EU wins 2012 Nobel Peace Prize - vtipný komentář k té naší nobelovce

Pirate Party Sweden Sees Major Member Surge - o nečekaném růstu švédských Pirátů ještě jednou, tentokrát více detailů zevnitř strany

Roumenův Rouming - Na Rouming jste už určitě někdy zabloudili. Věděli jste ale, že na něm lze i flattrovat?

Tři novináři na vrub korupce - hranice mezi zvyklostí a korupcí je nepřesná, Patrick Zandl i o své zkušenosti

Anti-Downloading Law Hits Japan, Up To 2 Years in Prison From Today - vězení za stahování?

Tracnik - co byl z Twitteru odstraněn kardinál Vlk, je Marek Picha stabilně nejvtipnějším glosátorem všeho

Víme první: Felix Baumgartner = Podvodník! - Felix nikdy s padákem neskočil!

GIMP - GIMP jsem kdysi používal, přišel čas vrátit autorům něco zpět

Philip M. Parker - autor knihy The 2009-2014 World Outlook for 60-milligram Containers of Fromage Frais vyhrál cenu pro nejdivnější název roku. A to má ještě dalších 107 tisíc knížek v záloze.

Greek Mythology Family Tree - řeckou mytologii jsem kdysi hltal, ale ani tehdy jsem rozhodně neznal ani polovinu z těchto jmen

Tvůrčí svobodu si rozvracet nedáme - aneb kdykoliv mě někdo odmítne, je to cenzura a korupce

Respekt zavádí Flattr - první médium "starého světa" na palubě, Respekt je vždy pokrokový

Mount Stupid - jaký je vztah mezi sílou přesvědčení a hloubkou znalosti

Exkluzivně: Vrchním soudce Jaroslav Bureš - hrozná zpráva, která se zatím nedočkala pozornosti, jež by si zasluhovala

Flattruj a nech si flattrovat!

#JustMigrate

0 notes

jilm · 12 years

Text

Tyranie politické nekorektnosti

Před dvěma měsíci se rozepsal o fetišizaci mediálního vystupování, někdo by to také mohl nazvat fetišizací politické korektnosti v západním světě. V Česku však tento trend soupeří ze zvláštním trendem opačným. Politická korektnost je mnohými považována za stejně sprosté slovo jako "feministka" či "pravda a láska" a jako opačný extrém si fetišizujeme její odmítání. Hrozí nám tyranie politické nekorektnosti? :-)

Korektní znamená slušný

Proč má politická korektnost tak špatný zvuk? Přívlastek "politická" tomu určitě nenapomáhá, máme ve zvyku považovat cokoliv a kohokoliv spojené s politikou za automaticky negativní. Korektnost sama je však prostě jen slušnost. Pokud se z politické korektnosti nestává fetiš, je to prostě jen požadavek chovat se v komunikaci slušně, dodržovat úrčitou úroveň, něco jako nemluvit sprostě. Je opravdu tak skandální něco takového vyžadovat?

V zásadě jsou dvě situace, kdy člověk na politickou korektnost naráží. První jsou výroky typu "Židé si holocaust zasloužili." Zavrhování lidí, kteří něco takového prohlásí, projevem politické kotrektnosti ve skutečnosti není. Říká-li někdo něco zlého a myslí tím něco zlého, pak ho je jednoduše třeba považovat za "zlého" a vůbec nezáleží na tom, jak přesně to formuluje. Petr Hájek je zlý člověk nikoliv proto, že pro homosexuály použil "nekorektní" označení devianti, nýbrž pro svou velmi nekřesťanskou nenávist ke kdekomu.

Druhou situací jsou výroky a projevy, které nejsou zamýšleny špatně, ale mohou špatné následky vyvolat. Aktuálním příkladem je třeba publikování fotky pozadí kolegyně z práce s erotickým podtextem. Autor fotografie to může mínit jako vtip. Může být přesvědčený zastánce rovných práv a odpůrce jednostranného sexismu. A majitelce pozadí nemusí fotka vůbec vadit. Jenže i tak může jít o příspěvek do "objektivizace žen" s evidentními negativními důsledky, které to pro naši společnost má. I výrok, jehož obsahem není nic špatného, může mít negativní důsledky, dostane-li se mezi lidi neznalé celého kontextu. (Nemluvě o tom, že i lidem znalým kontextu a plně chápajím obsah sdělení se mohou neustále omílané stereotypy uložit do podvědomí, jakkoliv jsou na úrovni vědomí přesvědčeni o jejich mylnosti.)

Kontext je vše

Záleží přitom na situaci a místu a publiku. Co je v pořádku říct v hospodě, není vhodné pronést do televize. Co může prohlásit taxikář by někdy neměl říci premiér. Nejde přitom nezbytně o pokrytectví. Komunikace v různém kontextu má prostě různé důsledky.

Kdy už jde korektnost moc daleko? Tvrdil bych že tehdy, pokud se z ní stává prázdná hra. Kdy už výrok není "závadný" pro své možné negativní důsledky, ale prostě jen proto, že porušuje jakousi konvenci, kdy z korektnosti zbývá jen fetiš. Prohlásí-li politik německé Pirátské strany: "Zažíváme stejně rychlý vzestup jako NSDAP v letech mezi lety 1928 a 1933", evidentně tím ani nemyslí nic špatného, ani si to nikdo nemůže špatně vyložit. Jakékoliv přirovnání s NSDAP je však tabu, povinnosti používat v komunikaci nacismus výhradně v negativním (a nikoliv ani neutrálním) kontextu je poněkud samoúčelná fetiš.

Nebo jiný příklad. Proč se jižní země zdají být vesměs méně rozvinuté než země severní? Dlouho jsem se domníval, že má tato otázka naprosto jasné vysvětlení. Na jihu je horko, v horku jsou lidé liní, líní lidé neprosperují. Stavěl jsem na osobní zkušenosti, v horku se mi prostě špatně pracuje. Přesto v Británii výrok "Afričané jsou chudí, protože jsou leniví" považovali mí kamarádi za kontroverzní a snad neslušný. Přitom proč? Vždyť to je prostě jen hypotéza, kterou je možné testovat a případně vyvrátit! Domnívám se, že v akademickém prostředí je svoboda formulovat a zkoumat naprosto jakékoliv hypotézy správná. V mezičase jsem si o tématu přečetl trochu více a změnil názor. Acemoglu a spol. mě přesvědčili, že důvody nerovnosti ve světě jsou spíše historické a souvisejí s fungováním institucí a že teplota je sama o sobě spíše zanedbaletným faktorem. Ekonomický výzkum mi jednoduše mou na selském rozumu postavenou hypotézu vyvrátil (respektive mě přesvědčil, že jsem se pravděpodobně mýlil). Ale mít možnost položit si onu citlivou otázku je správné.

Bylo by však správné tuto hypotézu vyslovit, kdybych byl politikem či jinou veřejnou osobou? Nebylo! Při veřejné komunikaci je třeba zvažovat všechny důsledky. Objevitel DNA James Watson může přemýšlet, zda jsou černoši stejně inteligentní jako jiné rasy. To je legitimní otázka pro výzkum. Ale zejména za situace, kdy jsou závěry dosavadního bádání přinejmenším smíšené (a dokonce spíše naznačující genetickou rovnost), je nezodpovědné o nižší inteligenci černochů veřejně zaspekulovat. Je to nezodpovědné, jelikož a) svou autoritou podporuje tvrzení, které nemusí být pravdivé a může mít okamžité negativní důsledky pro chování společnosti, b) bez dalšího může být veřejností desinterpretováno jako podpora rasismu (resp. selektivního chování k jednotlivci na základě příslušnosti k jisté skupině).

Fetišizace politické nekorektnosti

U nás je však často fetišizován opak: politická nekorektnost, respektive hulvátství. Kdokoliv udělá či prohlásí něco opravdu hnusného brání se kritice slovy o "cenzuře", "snaze potlačit jiný názor" či právě "politické korektnosti". Jako kdyby být hulvátem bylo samo o sobě hrdinství, bez ohledu na to, jestli je samotný obsah výroku zavrženíhodný. Hulvátem přitom umí být každý. Mluvit sprostě a na všechny křičet jako Babiš není žádné umění, urážka není odvaha. Nigel Farage má v Česku spoustu fanoušků, jeho slova o "mokrém hadru" adresovaná jednomu z europrezidentů Van Rompuyovi se stala téměř kultovní mem. Přitom proč? Bez ohledu na to, jestli Van Rompuy charisma má či nemá, je snadné "vyhrát debatu", pokud se člověk neštítí sprostých urážek. Proto bychom takové lidi měli předem diskvalifikovat.

Fetišizace politické nekorektnosti má přitom dvě tváře. Vedle toho, že se pod praporem boje s politickou korektností vezou i lidé s nejen nekorektní formou, ale i obsahem komunikace, automaticky podezřelý a posměchuhodný je každý, kdo není dostatečně nekorektní. Je asi sympatické, že máme sklon k jistému odstupu a nedůvěřivosti vůči všemu pompéznímu. Ale proč na "Jak se máš?" odpovídáme "Ale jde to" i tehdy, když se máme fakt dobře? Proč se už pár dní po smrti jedné z nejvýznamnějších osobností českých dějin začne diskutovat, "zda to už není příliš"? Když se v komunikaci nebojíme být rázně negativní, možná bychom ráznou pozitivnost nemuseli považovat za hnusný patos. Být pozitivní stejně jako "politicky korektní" se u nás zdá být paradoxně odvážnější než opak. :-)

Kdy se pohoršovat?

Kde je tedy nějaká rozumná hranice, co už by v komunikaci mělo být nepřijatelné? Osobně aplikuji dvojí test.

Test účelu. Řekne-li někdo něco hnusného a myslí tím něco hnusného, pak je hnusný. Mým sociálním okolím teď proletěl jeden rasistický vtip, něco o křížení černocha s chobotnicí. Obecně mám nekorektní vtipy rád a dokonce je i šířím. Ale pouze proto, že je považuji za vtipy sebeironické, sebeshazující, mířící na vypraveče samotného. Ovšem pokud mi vtip o černochovi s chobotnicí povídá někdo, kdo předtím strávil 5 minut urážením Didiera Drogby včetně slov o opici, pak mě místo pobavení pohoršuje. Protože podle všeho vtipnost neshledává v "hele koukejte, teď jsem řekl něco hrozně, ale hrozně idiotského", ale v "černoši po staletí sbírali bavlnu jako otroci, na to se hodili nejlíp, hahaha".

Test kontextu. Co je dovoleno volovi, není dovoleno Jovovi, abych otočil známé rčení. Čím větší riziko, že v daném kontextu může být dobře myšlený výrok nepochopen nebo zneužit, tím horší je. Vedle Jamese Watsona a mých úvah o teplotě bych zmínil ještě jeden příklad. Po vraždě devítileté Aničky se objevila spousta velmi drsných vtipů. Nepovažuji je za projev nelidskosti, protože jejich vtipnost opět nespočívala ve zlehčování onoho neštěstí, ale v "hele koukejte, teď jsem řekl něco hrozně, ale hrozně idiotského". Jenže ani tak se nehodí všude. Na Twitteru Davida Grudla je v pořádku. David Grudl zde pravidelně sbírá ty nejkanálnější vtipy, kdo ho čte, je mu jasné, jak je myslí. Ale když jsem pokusně tento vtip zkopíroval na svůj facebookový profil, do 10 minut jsem měl pod ním pět odsouzení za "lhostejnost", "nelidskost", "morální úadek". A domnívám se, že asi oprávněně. Na rozdíl od Davida Grudla jsem o dost rezervovanější a podobné věci píšu málo. Proto bylo v kontextu mého profilu myslitelné, že bych to snad mohl myslet i jako zábavu na účet té nebohé holčičky a být tak součástí onoho domnělého "morálního úpadku".

Jednoduše: vždy záleží na smyslu výroku a zároveň i na situaci, ve které je vyřčen, a obecenstvu, kterému je určen.

#JustMigrate

0 notes

jilm · 12 years

Text

Více Evropy? Méně Evropy? Demokratickou Evropu!

Evropa (respektive Evropská unie) nesporně prochází největší krizí od svého vzniku a začínají se objevovat zcela vážné pochyby, jestli v této formě může vůbec přežít. Diskuse se zdánlivě vede mezi dvěma tábory. Mezi "eurooptimisty", kteří by prý chtěli problémy Evropy vyřešit užší spoluprácí a větším centralismem, a "euroskeptiky", kteří se prý chtějí vrátit k volnější a decentralizované unii. domnívám se, že tato dělící linie je omylem. Daleko důležitější otázkou, než zda tu či onu pravomoc bude mít úředník v Bruselu, Berlíně, nebo Praze, je: chceme Evropu demokratickou?

Demokracie znamená odpovědnost

Evropa dnes totiž demokratická není. Její institucionální uspořádání je výsledkem desetiletí "mírného pokroku v mezích zákona", kompromisů mezi státy a ad hoc řešení, které přetrvávají jen ze setrvačnosti. Zkuste si vybavit nejdůležitější české veřejné instituce. Jak se jmenují, co mají za účel, kdo volí jejich představitele, jakým způsobem rozhodují. Teď si to samé zkuste na evropské úrovni. Víte, kdo vám v Česku zvedá DPH? Jaké ministerstvo, strany a s trochou úsilí i třeba poslanci? Předpokládám, že ano. A víte, na koho v Evropě směřovat hněv za zákaz žárovek? Já ne.

Základem demokracie je možnost mstít se a odměňovat za rozhodování veřejných institucí. Odpovědnost. Politici se odpovědnosti rádi vyhýbají. Kdo může za solární tunel? Kdo může za zamoření Česka automaty? Kdo může za předražená armádní letadla? Metoda rozmělnění odpovědnosti až do úplného vytracení je přítomná všude. V Evropě je však unikátně nedílnou vlastností celého institucionálního uspořádání. Není divu, Evropu stvořili politici sobě k vůli. Jenže kde není odpovědnost, tam není demokracie. Stará americká zásada říká: "no taxation without representation" a nelze nesouhlasit s nobelistou Amartyou Senem, že to přesně popisuje aktuální situací Evropy.

Nejkulaťoulinkatější a také nejneobhospodařovávatelnější

Jak by měla vypadat fungující Evropa? Především by měla být postavena na klasické dělbě moci, měla by mít jasnou moc zákonodárnou, výkonnou i soudní (a kontrolní). Často se tvrdí, že Evropa je jiná, že normální pravidla pro ni neplatí. Že není ani státem, ani federací, ani konfederací, že je speciální, sui generis. Že je potřeba brát v ohled historická, jazyková, národní a kdo ví jaká ještě specifika, že se nesmí spěchat a že na to či ono ještě není Evropa připravena. Nesmysl! Špatné uspořádání je špatné stejně tak teď jako kdykoliv v budoucnu a instituce tvořené za pochodu nemohou z principu nikdy fungovat dobře, transparentně a odpovědně. Evropa se již příliš dlouho snaží neúspěšně vymyslet nejkulaťoulinkatější kolo, zatímco jezdí na hranatých pneumatikách.

Jádro evropského uspořádání tvoří čtyři instituce. Evropská komise, Evropská rada (+ Rada Evropské unie, heh), Evropský parlament a Soudní dvůr EU. To se zdá docela přehledné a intuitivní, no ne snad? Máme tu jakoževládu, jakožeparlament a jakožesoud. Jenže jen jakože.

Jakožeparlament

Evropský parlament je skoro parlamentem. Nemá však legislativní iniciativu, pouze schvaluje a odmítá, co mu je shůry předloženo. Nemá ani podstatný vliv na složení Evropské komise, maximálně může její navržené členy vetovat. Je jediným evropským orgánem, který skutečně volí evropští občané. Jenže jich k volbám chodí stále méně a hlasují podle místních, "národních" témat. V Evropském parlamentu tak sedí lidé, které nikdo nezná a v horším případě ani nic moc nedělají. Jejich znovuzvolení není závislé na podpoře a oblibě veřejností, není ani příliš závislé na jejich práce v EP, je závislé hlavně na domácí politické situaci a jejich pozici v domácí straně. Evropský parlament je trafika, která Evropě dává jen zdání demokracie.

Jakoževláda

Evropská komise je skoro vládou. Má prezidenta, má jakobyministry neboli komisaře a jakobyministerstva neboli generální ředitelství (to není vtip, fakt se to tak česky jmenuje). Jenže počet komisařů není stejný jako počet generálních ředitelství a komisaři je fakticky neřídí, jsou pro ně spíše poloautonomní servisní organizací. Někdy spolupracují lépe, někdy spolu fakticky soupeří. Komisař tak není tak docela odpovědný za "svá" generální ředitelství a ani generální ředitelství nenesou odpovědnost za politiku komisaře. Komisaři navíc nejsou vybíráni podle svých schopností. Nejsou vybíráni ani podle aktuální politické většiny v Evropském parlamentu a dokonce ani podle politického zařazení "jejich" prezidenta. Jsou fakticky vybíráni národní vládou a pro každou zemi se najde jedno místečko. Jsou solitéři, kteří mají málo možností určovat evropskou politiku ve své oblasti a vzhledem ke způsobu jmenování za ni nemají komu odpovídat.

Jakožesenát

A ani prezidenta nemá Evropa jednoho, ale pro jistotu dva. Ten druhý stojí "v čele" Evropské rady a zdá se, že je dokonce tím "hlavnějším". Minimálně Evropu častěji reprezentuje navenek. Tedy alespoň někdy. Neprezidentuje však příbuzné Radě Evropské unie (opravdu je v tom rozdíl!), té prezidentují jednotlivé národní státy. Podle jakého klíče? Prostě když na ně vyjde řada. A jaký je vlastně smysl Rady? Zní jako jakési regionální shromáždění. Něco jako druhá komora parlamentu, která však dává větší sílu menším zemím. Tak by to být mělo. Ale není. Rada je hybridem na pomezí moci výkonné a zákonodárné, něco mezi komorou parlamentu a vládou. Má vlastní a obrovský aparát, který soupeří s Evropskou komisí. A ani s tím posláním být pojistkou pro malé země to není tak žhavé. Zatímco v USA jedna komora parlamentu víceméně odpovídá rozložení populace mezi státy a ve druhé je každý stát zastoupen rovně bez ohledu na jeho velikost, Evropa se každého jednoduchého systému štítí. Výsledkem je, že v Evropském parlamentu sice máme jen 4.5x méně poslanců než Německo a výměnou za to je v Radě pravidlo dvojí většiny 55 % států (a někdy také 72 %) a 65 % populace. Prosté a flexibilní.

Existuje evropský démos?

Tvrdí se, že to tak všechno musí být, protože Evropa nemá svůj politický lid, svůj démos. Dokládá se to slabou účastí v evropských volbách a obecným nezájmem lidí o evropské dění a evropskou politiku. Jenže o evropskou politiku se lidé nemohou zajímat, když nic takového jako evropská politika neexistuje! Samozřejmě, na evropské úrovni se toho děje spousta, obrovské množství věcí, které nás v denním životě zasahují, pochází "z Evropy". Ale tam v Evropě je neprosazují evropské vlády a neschvalují evropští politici. Tam v Evropě je prodují autonomní úředníci, národní politici tlačící přes evropské instituce své domácí záměry a parta druhořadých evropských "politiků"-trafikantů s naprostým nezájmem o veřejnost. Koho má takové politické představení bavit, kdo ho má sledovat?

Evropa je rozdělená historicky a především jazykově, neexistuje ani nic jako společný mediální prostor. Jenže jak je možné, že o francouzských volbách a politicích ví průměrný Evropan daleko více než o těch "svých", evropských? Skutečně by se Evropané do volby svého evropského prezidenta nezapojili a neinformovali alespoň tak, jako když jeden z větších evropských států volí prezidenta národního? Skutečně by média nedokázala o dění tam v Evropě, referovat alespoň tak dobře, jako o dění tam ve Francii - pokud by se tam v Evropě opravdu něco dělo?

Nigel Farage je nejevropštějším politikem

Dva příklady tyto obavy popírají. Nigel Farage a ACTA. Nigel Farage, který by Evropskou unii nejraději rozpustil, je paradoxně nejznámnějším evropským poslancem. Znají ho doma v Británii, ale znají ho i po Evropě, v českém Hyde Parku dostal 92 % kladných hlasů. Jakto? Protože ono je již dnes možné vytvořit si celoevropský profil, jazyk a národní hranice nejsou betonové zdi. Europolitik však potřebuje téma, potřebuje názor a musí mít motivaci vůbec být veřejně známý. Je ironické, že aktuálně jsou politici stavící celý svůj program na odmítání EU jediní, pro které je pozornost věnovaná evropským tématům důležitá. Není to však nesmyslné. Nigel Farage je do Evropského parlamentu volen pro své názory na evropská témata. Jan Zahradil se tam dostal díky pozici v ODS a nechuti veřejnosti k Paroubkovi. Proto Nigel Farage své názory potřebuje trousit všude okolo, zatímco Jan Zahradil hlavně potřebuje, aby na něj bafuňáři ODS nezapomněli.

ACTA: démos existuje!

ACTA je prvním v podstatě evropským tématem, které zmobilizovalo evropské občany napříč hranicemi. Je to poprvé, co evropská veřejnost svůj tlak směřovala nejen na své národní politiky a strany, ale správně také na europoslance. Psaly se petice, posílaly emaily, pořádaly demonstrace. A evropští poslanci v šoku nad tímto nevídaným úkazem povolili a ACTA podle všeho potopí. Bez ohledu na váš názor na ACTA, toto je příklad fungující demokracie. Kdyby europoslanci názor veřejnosti ignorovali, museli by se jim v dalších volbách osobně zodpovídat a velmi reálně by evropská politika výrazně promluvila do výsledku evropských voleb.

Evropský démos existuje. Potřebuje však evropské politiky. A potřebuje vědět, na koho se zlobit a komu být vděčný. Potřebuje více odpovědnosti a demokracie v Evropě.

Krize je příležitost

Evropa prochází historickou krizí. Ale každá krize je především příležitostí pro nový začátek, pro odvážnou změnu. Počátkem pozoruhodného amerického rozkvětu totiž byla také krize. Krize vůbec ne nepodobná dnešní evropské realitě. V tzv. kritickém období, byly USA slabou konfederací s nefunkčními institucemi a procházely velkou hospodářskou krizí. Výsledkem úsilí politických myslitelů a odvážných politiků byla americká ústava, která vyčistila uspořádání Ameriky a nový systém dokázal s malými změnami přetrvat dvě století.

Evropským mottem byl dosud vždy jen kompromis. Obvykle velmi vysilující, nudný a nahodilý. Výsledkem je směsice institucí a vztahů, které ani lidé zevnitř evropského aparátu vlastně nechápou. Místo uvažování: "Může tento systém přetrvat staletí?" je evropským krédem: "Odsune nám tato změna problém aspoň o další 2 roky?" Krize je příležitostí tohle změnit a odvážně odřezat každý evidentní nesmysl, který Evropu sužuje.

Více? Méně? Lépe!

Takže více Bruselu, více Berlína, nebo více Prahy? To je přece většině lidí úplně jedno. Chceme především, aby naše společnost fungovala a aby náš hlas měl kde zaznít, měl váhu. Jestli bude to které razítko úřadovat v tom či onom městě je přeci vedlejší. Pokud je vhodné, aby jistá věc byla zařizována v obci, ať je zařizována v obci. Je-li pro vhodnější vláda, ať je to vláda. Je-li efektivnější pan-evropská instituce, ať je to Brusel. Důležité je, aby rozhodnutí odpovídala našim představám, abychom se do procesu mohli zapojit a abychom věděli koho trestat.

Můžeme se domnívat, že evropské orgány by měly rozhodovat více než dnes. Můžeme hájit opak. Nebo mít odlišný názor oblast po oblasti, téma po tématu. Spor mezi centralizací a decentralizací je věčný a probíhá na všech úrovní od obcí až po globální organizace. Jedno je však jisté. Bez ohledu na to, kolik toho bude "Brusel" rozhodovat, měl by se nám zodpovídat a měli bychom jej demokraticky ovládat. Neměl by být jen dalším chytrým fíglem, jak odpovědnost před občany rozmělnit až do neexistence.

Naše Evropa, naše právo vybrat

Evropa je rozbitá. Pokud ji nechceme úplně rozpustit, měli bychom trvat na zásadních změnách v jejím uspořádání.

Měli bychom požadovat opravdovou evropskou politickou vládu s opravdovým vlivem na chod evropských institucí. Evropskou vládu s evropským prezidentem odpovědnou evropským občanům.

Měli bychom požadovat odstranění různých kvaziinstitucí a kvazivýborů v čele s Radou. Je potřebné, aby v Evropě malé státy nebyly pod naprostým diktátem států velkých. To je posláním společné Evropy, to je výdobytkem oproti celým staletím evropské historie před jejím vznikem. Ale možná by toho normální Evropský senát dosáhl lépe než netransparentní dohadování zástupců národních vlád v Radě.

Měli bychom požadovat více evropských politiků, jejichž osud bude přímo záviset na vůli veřejnosti. Politiků, kteří se nebudou moci pět let kdesi prospat, a pak být znovu zvoleni z vůle jejich domácí strany. Přímo volený evropský prezident a evropští senátoři by Evropě dali tvář. Copak opravdu chceme, aby nám našeho prezidenta vybírala Merkelová s Hollandem? Copak nevěříme, že bychom dokázali zvolit někoho lepšího než Van Rompuye? Je to naše Evropa, naše rozhodnutí!

Nenechme se zatáhnout do střetů o větší či menší Evropu. Tato krize je příležitostí dosáhnout větších cílů, je příležitostí vzít si zpět naše demokratická práva. Je příležitostí vrátit moc do rukou občanů. Je příležitostí vymyslet Evropu, kterou bychom mohli milovat.

#JustMigrate

0 notes

jilm · 12 years

Text

Rathův projev ve volné básni

Demonstrace síly

policejní demokracie

vazba - nuda

chobotnice Kubice

vazba je tortura

normální lidé, platili daně

roubík

estébácké metody

lístek na autobus

podprahové sdělení

dr. Rath-Lecter

znalecký posudek.

Kníže spí

Nemohla uniknout ani koruna

IZIP, Drábek

nevzal jsem nic

rádobyodposlechy

peníze na volby

nevzal, nevzal, nevzal

Kubiceho člověk

širší množina

náhodička

o Ústí ani čárka

udělat Ratha

zkorumpovaná Bradáčová

na ruku

masivní odposlechy

obludná akce

průmyslová špionáž

největší nepřítel státu

vo co tam šlo

běží čas

past sklapla

troubu měli

třeba bych to vrátil

takzvaně při činu

ste fakt dobrej

zlikvidovali by každého

osobní msta

obludná mašinérie

trápení lidí

já jako lékař

zámek spadne

školy budou chátrat

kabinet v cele

Rathem to skončí.

Kníže spí na stole

Zničí každého

lide raduj se

čudla a sumec

samopal a hračky

žádná díra

šustění časopisu Pohoda

mně jde o život

parafráze na Gluma

něco pěkného, žlutého v kapsičce

odvaz v kuchyni

neuvěřitelná mašinérie

já, Tymošenková

selektivní spravedlnost

objektivní experti z ciziny

ať jdou.

Viním vládu

viním Kubiceho

viním Bradáčovou

viním policii

viním Němcovou

viním opozici

viním většinu politiků

děkuji voličům

boj i za vás

malí synové

Kubiceho chobotnice

děkuji za pozornost.

#rath

BONUS: Kníže - ležící, spící

#JustMigrate

0 notes

jilm · 12 years

Text

Libertariáni jsou stoupenci radikálního přerozdělení bohatství

Nemalé množství mých kamarádů se hlásí k libertariánství. Z jakéhosi důvodu se u nás tato ideologie velmi dobře uchytila, snad za to můžou komunisti. V jistém období prostě patří označit se za libertariána k bontonu. Sám jsem tomu neunikl, jiným to i vydrželo. Hlásit se k libertariánství je mezi atypicky pravicovými českými studenty stejně cool, jako v Anglii okázale hájit marxismus.

Vypozoroval jsem, že pro libertariány je jejich téma natolik ústřední a bolavé, že se o jiném téměř nedokáží bavit. Naprosto vše od hledání neutrin až po rozbitou dlažbu na Palachově náměstí lze převést na boj proti "státu" a zejména daním. "Copak si neuvědomujete, že daně jsou jen obyčejnou krádeží pod hrozbou násilí?" je věta, kterou může libertarián použít v jakékoliv diskusi. Zajímavá je její morální implikace. Libertarián jí vlastně říká: "Ty chceš krást, ty chceš páchat násilí. Já chci svobodu, mír. Ty jsi redistribucionista a sociální inženýr, já chci zachovat přirozený stav, nechat věci plynout bez zásahů." Domnívám se, že tento závěr je neudržitelně mylný a že libertariánství ve svých obvyklých podobách implikuje radikální přerozdělení bohatství srovnatelné snad jedině s komunismem.

Soustroví Libertánie a Tyranie

Zkusme malý myšlenkový experiment. Představme si, že se kdesi v oceánu objeví dva nové ostrovy, Libertánie a Tyranie. Jsou to hezké ostrovy, počasí je příhodné, pláže písčité, místa dost a všude samá hojnost. Nezůstanou bez povšimnutí a lidé se je rozhodnou zabydlit. Protože nepatří žádnému státu ani jedinci, prostě připlují, každý si (přirozeným?) právem prvního vybere svůj pozemek, postaví domek, zorá pole, prostě si ostrov rozdělí. Každá rodina se získá svůj kus ostrova do nezpochybnitelného Vlastnictví. Vlastnictví s velkým V, protože se jedná o opravdové absolutní Vlastnictví, podle libertariánských představ, Vlastnictví, které nikdo jiný nesmí omezit či narušit, snad jedině pokud by bylo v konfliktu s jiným Vlastnictvím někoho jiného. Takové Vlastnictví nemá nikdo právo kontrolovat, regulovat, danit či snad dokonce vyvlastnit, je zkrátka absolutní, dokonalé.

Republika Libertánie

Na ostrově Libertánie tak všichni nějaký čas žijí v libertariánské utopické pospolnosti. Žádný "stát" s právem vládnout či danit nemají, vše si dělá každý sám a po svém, případně na bázi dobrovolnosti. Po čase se ale v naší malé kolonii začne šířit jakýsi neklid. Aby dobře fungovala, je potřeba spoustu věcí zařizovat kolektivně. Dopravu, distribuci pitné vody, zajištění armády před nájezdníky. Jenže Franta je pacifista a armádu platit odmítá, Pepa je amiš a silnice k ničemu nepotřebuje, Kamil je prostě jen lenoch a příživník a kde může, tam se příspěvku vyhne. A ostatní toho mají plné zuby. Nebudou ze sebe přece dělat voly a platit všechno sami. Jednoduše tu máme všechny ty klasické problémy tzv. veřejných statků, černého pasažéra a transakčních nákladů.

Libertánie má ale moudré osadníky. Když už je situace neudržitelná, rozhodnou se svolat rokování všech Vlastniků ostrova. Dají hlavy dohromady a vymyslí řešení. Jednomyslně se dohodnou, že utopie byla hezká, ale trocha toho "státu" není na světě k zahození. I založí proto novou korporaci, jakousi právnickou osobu nazvanou "Republika Libertánie". Na tuto korporace každý dobrovolně převede veškeré své Vlastnictví a následně sepíší základní stanovy nazvané Ústava. Nikdo není nucen, na nikom není pácháno žádné násilí. Všichni toho už totiž měli dost a tohle řešení se jim zdá nejlepší.

S Ústavou si hlavu nelámou, prostě ji opíší od podobných již existujících "států". Dohodnou se, že rozhodovat budou volené orgány, vláda, parlament, soudy a tak dále. Volební právo bude rovné bez ohledu na to, co kdo do korporace vložil, ale až od 18 roku. Určí, jak se budou přijímat zákony a domluví se i na způsobu, jak Ústavu změnit či korporaci zrušit. Je záměrně tak komplikovaný, že nikdo nepředpokládá zásadní změny, museli by se zase dohodnout téměř všichni. Prostě naše demokratická klasika.

Vedle toho ještě musí vyřešit jednu otázku. A sice co má korporace dělat se vším tím Vlastnictvím, co nabyla? Ale řešení je jasné, přeci nebudou nikoho vyhánět z domovů. Korporace držbu Vlastnictví a většinu souvisejících práv vrátí zpět tomu, kdo ji korporaci daroval. Říkat se tomu už ale bude pouze vlastnictví s malým v, protože to absolutní, neomezené Vlastnictví, lidé zpátky nezískají. Vlastníkem se totiž stala korporace a oni jej mají pouze za přesných podmínek propůjčené. Ale ani korporace s Vlastnictvím nemůže nakládat zcela libovolně, Ústava a zákony totiž stanoví jasné mantinely. Korporace ale například může vlasntictví lidí danit, může i konkrétní předměty odebrat, pokud jsou splněny podmínky veřejného zájmu pro tzv. vyvlastnění. Může tak ale činit pouze na základě zákona, jinak by zasáhly soudy.

Republika Tyranie

Sousední ostrov vypadá úplně stejně jako Libertánie, potýká se i se stejnými problémy. Jenže zatímco od obyvatel vedle se obyvatelé Tyranie na založení žádné korporace domluvit nedokáží. Hašteří se a hašteří, až si jejich neexistující armády povšimnou kočovní nájezdníci. Posbírají zbraně, nasednou do lodí a Tyranii obsadí. Neuznáváme-li právo silnějšího, jednoduše ostrov násilím ukradnou a vládnou mu svou faktickou silou. Původní obyvatelé ale nemají kam jít a mnozí jsou vlastně i rádi, že je na ostrově konečně pořádek. Nájezdníci jsou bodří chlapíci, místo rabování vybírají desátky a místo znásilňování žen chodí do hospody na pivo s místními. Postupně se s původními obyvateli promísí, zbraně pověsí nad krb a věnují se farmaření.

Nájezdníci po čase usoudí, že vládnout Tyranii jen takhle silou není moc udržitelné ani praktické. Našli na Tyranii domov, je čím dál těžší rozlišovat, kdo je původní a kdo má nájezdnický původ. Navíc vedlejší Republika Libertánie vzkvétá daleko více, její zřízení se zdá být výhodnější pro každého. Inu rozhodnou se inspirovat a založí korporaci Republika Tyranie. Ústavu a veškeré uspořádání přesně okopírují od sousedů. Mají výhodu, nemusejí s nikým diskutovat, jako faktičtí vládci ostrova vznik korporace prostě prohlásí.

Mezi původními obyvateli ostrova nejsou všichni nadšení. Někteří si pamatují, že byl kdysi ostrov celý jejich a zdá se jim nespravedlivé muset se teď s někým dělit. Někomu se nelíbí Ústava, nechtějí ji mít stejnou jako ti trapáci z Libertánie. A ještě další s nostalgií vzpomínají na původní utopickou libertariánskou společnost a odmítají výměnu svého právoplatného Vlastnictví za pouhé omezené vlastnictví. Jenže nájezdníkům pořád ještě visí zbraně nad krbem a i podstatná část původních osadníků je s novou situací spokojená.

Libertariáni: Vlastnictví je majestát!

Uběhne několik staletí. Oběma ostrovům se daří celkem dobře, vlády a zákony se neustále mění, ale původní uspořádání zůstává v principu zachováno. Republiky vybírají daně, staví dálnice, dotují řepku a solární panely, zajišťují bezplatné zdravotnictví. Něco jim jde dobře, něco jim jde špatně. Něco se nelíbí tomu, něco zase onomu, ale vše je nějakým výsledkem voleb a fungování korporátních institucí a skoro všichni uznávají za legitimní i věci, se kterými osobně nesouhlasí.

Ostrovy ale nejsou odtržené od světa a jednoho dne k nim připluje náklad libertariánské literatury, samý Hayek, Mises, Nozick a Petr Mach. Knížky hlásají, že Vlastnictví má být absolutní a neomezené a že vše ostatní je násilí. Že "stát" je zlo, že je neefektivní a i kdyby snad byl užitečný, rozhodně je neetický a morálně neobhajitelný. "Stát" totiž znamená zlo a otroctví, kde není Vlastnictví absolutní, tam není svoboda. Neomezené Vlastnictví je prostě majestát, svatý grál, smysl lidské existence.

To se některým lidem na ostrovech líbí. Zvláště těm, kteří mají hodně vlastnictví a bylo by velmi rádi, kdyby se proměnilo na Vlastníctví. Nebo těm, kteří v nahromadění vlastnictví věří v budoucnu. Stejně tak těm, kdo se nemohou dívat na všechny ty nesmysly, za které korporace utrácejí, a chtěli by menší "stát", než pro jaký lidé hlasují ve volbách. A také těm, kteří prostě uvěří ve majestát.

Majestát... ale čí?

Libertariáni na našich ostrovech sílí, je z nich početná minorita. Jenže jak se naplnění jejich cílů stává reálnější, narážejí na mnohá praktická úskalí. Že je "stát" zlo mají celkem jasné, ale co by se mělo prakticky změnit? A jak toho dosáhnout? Je třeba vyhrát volby a změnit Ústavu, nebo jsou obě korporace zcela nelegitimní či dokonce neplatné? Jsou neplatné obě, nebo jen Tyranie? A komu vlastně ono Vlastnictví teď patří, nebo kdo by jej měl dostat?

Literatura jim dává vodítko, ale každému velmi odlišné. Libertariáni se totiž mezi sebou samými na spoustě věcí neshodnou. Vykrystalizuje proto několik názorových konfliktů.

1. Pragmatici vs. utopisti

Pragmatici se zásadně vyhýbají afektovaným prohlášením o násilí, otroctví a loupení. Na otázku existence "státu" se nedívají ani tak z morálního, jako z praktického hlediska. Z Hayeka si odnesli, že centrální plánování je téměř vždy méně efektivní než decentralizované, že interakce jednotlivců je lepší než direktiva vlády. Uznávají, že v některých oblastech může "trh" fungovat špatně. Považují ale "demokratický" proces za natolik nefunkční a neefektivní, že negativa existence "státu" dominují. Pragmatici si také uvědomují, že prosadit zrušení "státu" silou by bylo pro společnost horší než jeho existence. Proto prostě jen rozdávají letáčky a doufají, že se jim jejich názor podaří natolik rozšířit, aby byl "stát" postupně omezen či úplně zrušen. Pragmatiky vůbec nezajímá, jakým způsobem je vzniku korporací došlo, rozdíl mezi historií Libertánie a Tyranie pro ně není vůbec důležitý.

Utopisty otázka efektivity státu nezajímá. Ochotně připustí, že před založením korporací byly ostrovy v hrozném stavu, že lidé byli chudí a nešťastní, že vznik "státu" mohl být prospěšný pro každého jednoho z nich. Jenže právo na Vlastnictví je jako gravitace, nemá smysl jej hodnotit jako dobré či špatné, nebo užitečné či škodlivé. Vlastnictví je prostě přirozené a jestli má mít nějaký atribut, tak snad je jedině svaté. A to proto, že k jeho obhajobě už není třeba další argumentace: Vlastnictví je axiom, je konečným smyslem a účelem, nikoliv prostředkem k dosažení cílů jiných. Utopisté tedy existenci "státu" na jednom či obou ostrovech považují za nepřijatelné a vlastně zcela neplatné z důvodu vyšších principů. Budou mít tendenci "státu" vzdorovat demokraticky i nedemokraticky, protože demokracii samu považují za nelegitimní fasádu krádeže a násilí.

2. Voluntaristi vs. naturalisti

Pro voluntaristy je klíčová svoboda vůle. Palčivým tématem pro ně bude vznik korporací. Republika Libertánie byla založena společnou vůli všech obyvatel ostrova a ti na ni také dobrovolně převedli své Vlastnictví. Republiku Tyranie ale stvořili nájezdníci bez jakéhokoliv práva, násilníci, kteří Tyranii pouze fakticky okupovali. Uspořádání Libertánie proto respektují, z jejich pohledu se stále jedná o pokračovatelku původní libertariánské společnosti. Voluntaristi na Libertánii dokonce mohou být velmi levicoví, snad třeba i egalitáři. V jejich očích totiž Vlastnictví nyní patří právoplatně založené kolektivní korporaci a vše je v naprostém pořádku. Jak mají být práva uvnitř tohoto režimu přesně uspořádána či jak by se režim samotný mohl změnit, je už otázka vedlejší a vcelku osobní. Klíčové je, že voluntaristický libertarián uznává, že Republika Libertánie je na ostrově suverénem, její existencí proto není pácháno naprosto žádné bezpráví. Opačná situace je však na Tyranii. Přestože nyní obě společnosti fungují identicky a mají identické instituce, způsob jejich vzniku je klíčový pro hodnocení oprávněnosti jejich existence. Voluntarista ale bude poněkud zmaten, co by se teď tedy mělo na Tyranii přihodit. Jeho odpověď bude závislá na zařazení mezi kompromisáře, absolutisty či salónisty.

Naturalisti mají představy úplně jiné. Svoboda vůle je pro ně důležitá, ale domnívají se, že není neomezená. Že se například nikdo nemůže vzdát Vlastnictví ke svém tělu, že se lidé s Vlastnictvím sami sebe rodí a nemohou být vázáni rozhodnutími svých rodičů, nebo dokonce že originální produkt lidské činnosti se automaticky stává jeho Vlastnictvím a žádné dohody s třetími stranami na to nemají vliv. Mezi Tyranií a Libertánií proto nebudou vidět mnoho rozdílů. Jedna korporace možná vznikla dohodou, zatímco druhá diktátem, ale oběma bylo svěřeno Vlastnictví k něčemu, co jednoduše nemůžou nikdy nabýt. Naturalisti budou mít také sklon dát za pravdu absolutistům. Pokud není možné Vlastnictví nabýt dobrovolným darem, tím spíše to nemůže být možné uplynutím času.

3. Kompromisáři vs. absolutisti vs. salónáři

Dospěje-li k závěru, že některá z korporací vznikla nelegitimně, stojíme přede otázkou, co teď s tím. Stalo se to přece již před dlouhou dobou a jak teď ono bezpráví napravit? Kompromisáři budou souhlasit, že jít do minulosti už prostě nejde, co se stalo, stalo se. Přesto "stát" vzniklý z násilí nemá právo na existenci, je zcela neplatný. Za nejlepší řešení považují, aby se současní vlastníci změnily ve Vlastníky, aby tzv. vlastnictví bylo převedeno na absolutní Vlastnictví. Vlastně se dokonce domnívají, že z jakéhosi důvodu jsou vlastníci Vlastníky již dnes a již dnes jsou daně a vše podobné násilím páchaným neoprávněně. Ignorovat přitom musí fakt, že veškeré vlastnictví nabyté během staletí existence "státu" je tak či onak odvozeno od jeho vůle a pravidel. Auto koupené z platu lékaře ve "státní" nemocnici stejně jako postel koupená z platu dělníka v továrně na auta - oboje vlastníku patří pouze protože to přímo či nepřímo určil "stát" a jeho pravidla. Pokud jsou korporace úplně neplatné, je obtížné vidět logiku v platnosti čehokoliv, co umožnil či zaručil.

S touto polemikou by se ztotožnili absolutisti. Udělat z dnešních vlastníků Vlastníky by považovali za zcela absurdní dokonání původní loupeže. Pokud neplatný "stát" umožnil dravému podnikateli odrbat své spoluobčany pomocí dotací na řepku a silného vlivu na politiky, měli bychom teď tuto nekalost ještě potvrdit a dravce zbavit i těch několika omezení, které dosud na vlastnictví viselo? Jediným možným řešením je prohlásit vznik korporace i všechny její úkony za zcela neplatné. V takovém případě se Vlastnictví musí vrátit zpět k původním Vlastníkům před založením "států", respektive právě jim výhradně náleží. Co s věcmi novými a věcmi odvozenými? Těžko říci, každopádně prosazení absolutistického postoje by ocenil každý právník - měl by dost práce na staletí dopředu.

Je tu však ještě třetí možná skupina, salónáři. Ti sice mohou vznik korporací považovat o hanebnou zlodějinu a odporné násilí, ale jsou ochotni se s jeho důsledky smířit. Uznávají totiž ověřený koncept vydržení a promlčení. Cokoliv se stalo před nějakou dobou je proto zahrané, vyřízené, nerelevantní pro diskusi. Ať už byl "stát" založen dohodou nebo rozhodnutím tyrana, z dnešního pohledu se jedná o uzavřenou záležitost. A to včetně přerozdělení bohatství, které proběhlo převedením Vlastnictví na korporace a přijetím Ústavy. Salónáři jsou tedy salónní intelektuálové. O legitimitě vzniku "státu" povedou vášnivé debaty, ale jeho současnou existenci uznají za vyřešenou. V jejich pojetí pak není žádný prostor hovořit dnes o krádeži a násilí v souvislosti s daněmi, dotacemi a "státem" obecně, protože tato krádež se odehrála již před dlouhou dobou, dnes jsou pouze naplňovány její důsledky.

Co z toho?

Co plyne z tohoto myšlenkového experimentu a z navržené klasifikace libertariánů? Domnívám se především, že i uvnitř libertariánského světonázorového a hodnotového rámce je možné akceptovat současné společenské uspořádání. A to nejen jako legitimní, ale dokonce i správné a prospěšné. Přestože je totiž libertariánství obvykle označováno za radikálně pravicovou ideologii, podle mého názoru je konzistentní i s extrémním egalitařstvím hraničícím s komunismem. Libertariáni z řad pragmatiků, voluntaristů a salónářů mohou bez problému působit v rámci dnešního společenského uspořádání a nemusejí ve všem vidět jen krádež a násilí.

Druhý závěr se týká těch, pro které je existence "státu" z jakéhokoliv důvodů nepřijatelná či historicky nelegitimní, kdo svou kritiku naší společnosti staví nikoliv na otázkách užitečnosti, ale oprávněnosti. Pokud by byly jejich představy naplněny, mají v zásadě jen dvě možnosti, jakým způsobem Vlastnictví navrátit od kolektivního "státu" zpět k jednotlivcům. Mohou přijmout absolutářské teze a pokusit se dostopovat původ všeho bohatství k původním originálním Vlastníkům. Tato možnost evidentně naráží na praktické potíže. Není mi například znám žádný moment, ve kterém by se lidská společnost podobala libertariánské představě o přirozeném stavu. Každopádně by to znamenalo radikální faktické přerozdělení bohatství nepředvídatelnými směry.

Libertariáni nešťastní s dnešním světem se také mohou přihlásit ke kompromisářům. Faktické přerozdělení bohatství by v takovém případě bylo opět rozsáhlé, byť o několik řádů menší. Doprovázeno by však bylo jedním poněkud paradoxním důsledkem. Největší prospěch by z přerozdělení měli ti, kterým právě existence "státu" nejvíce prospěla. Ten, kdo nejprve dokázal využít "státu" k přesunu bohatství od ostatních k němu by ze zániku "státu" těžil ještě podruhé - rozšířením omezeného vlastnictví na ono opravdové a úplné Vlastnictví.

Poznámka na okraj

Mám mezi libertariány řadu dobrých kamarádů a respektuji tento myšlenkový proud pro důraz na řadu důležitých témat, která bývají jinými opomíjena. Cílem spotu bylo proto především upozornit na různost postojů, které je stále možné označit za libertariánské. Musím však připustit, že nemám libertariánskou ortodoxii pečlivě nastudovanou, mohu se proto ohledně šíře jejích hranic mýlit.

#JustMigrate

0 notes

jilm · 12 years

Text

Fotoprocházka po Holešovicích

Mám koníček: prolézat se městem místy, kudy se obvykle nechodí, kochat se pohledy, kterými se obvykle nikdo nekochá. Naposledy došlo na Holešovice. Tuto část Prahy jsem nikdy pořádně nedostal do své vnitřní mapy města. Trefím z Vltavské na Strossmayera, z Nádraží Holešovice na Výstaviště, autobusem i do ZOO, z Letné do Stromovky. Ale z těchto obvyklých koridorů jsem nikdy nevybočil. Minulý týden jsem to napravil a prolezl Holešovice z jednoho konce na druhý. Po cestě jsem si fotil, co mě zaujalo. Roztřesenou rukou na mobil, ale pokud Holešovice také příliš neznáte, třeba vás některé pohledy překvapí.

Nejspíše žádná pražská čtvrť neobsahuje tolik kontrastů. Holešovice procházejí postupnou proměnou z chudé průmyslové části v business centre Prahy. To je osud řady čtvrtí, ale v Holešovice se mi zdají být v jednom ohledu unikátní. Zatímco jinde dochází k zástavbě velkých opuštěných komplexů (Karlín, Smíchov), v Holešovicích stojí moderní domy vedle starých, naleštěné kanceláře vedle těch nejzaplivanějších autodílen, nóblbary vedle hospůdek Na růžku - celé je to takové kouzelně chaotické. Takový mix jistě dlouho nevydrží, peníze si najdou cestu a do 20 let budou Holešovice načinčané a trochu sterilní. Proto stojí za návštěvu ještě dnes.

1/ Kubismus je v Praze unikátem, proč na něj čeští architekti nenaváží jakýmsi neo-kubismem? Vždyť dnešní styl k tomu přímo vybízí, důraz na jednoduchost, geometrické tvary... Nu nejspíše mi něco uniká, architektuře dost nerozumím. Ale tenhle dům se mi líbí, takhle nějak by to mohlo vypadat.

2/ No prostě krásný. Naživo ještě hezčí.

3/ Z fotky to není úplně patrné, ale strom vyrůstá ze země v ďolíku, o půl metru níže než je okolní terén. Zatímco vše ostatní mohlo být zarovnáno podle záměru, strom musel být zachován.

4/ Pražská marína! Bortící se podpěry jsem nefotil, ale tenhle pohled je dokonalý. Luxusní bydlení s výhledem na suchý dok. Jednou to ale opravdu bude hezké místo.

5/ Holešovický přístav a železniční trať, po které se už nikdy jezdit nebude.

6/ Holešovice by se Hitlerovi ubránily!

7/ Potřebujete si zavolat?

8/ Další skvělé bydlení, tentokrát s výhledem na překladiště písku, štěrku, suti. Holešovický přístav by měli také zastavět, záliv by jistě pražská smetánka využila pro jachty. Ostatně nebyl by to krásný městský dopravní prostředek? Pokud jej zastavět nejde kvůli záplavovým oblastem, měl by být parkem. Překládat písek můžeme i na méně urbanizovaných místech někde po proudu. Mělník? :-)

9/ Zpět to nitra Holešovic. Až bude mít tenhle dům čerstvou žlutou fasádu a géčkovou restauraci V hájích nahradí Stella Artois Bar, ztratí hodně kouzla.

10/ Labyrint nastojato, aneb kudy propadne kulička? Krásné bydlení s krásným výhledem.

11/ Dopaden. Bývalý holešovický pivovar sice hostí Ringier, ale pán na ulici čte lepší bulvár.

12/ Kancelářské krysy míří do práce. Nové Holešovice.

13/ Partie naslepo. Černý dá mat třetím tahem.

14/ Je v tom skryta nějaká ironie, že všechny křivácké pražské radnice volí v logu smajlíka?

15/ Spousta velkých, těžkých betonových bloků, na první pohled zcela bezúčelných. Nebo je to moderní skulptura?

16/ Hlavní bulvár uprostřed Holešovic: Argentinská.

17/ Paměť města se v noci obnovuje.

18/ CrossClub je jako sen.

19/ Velká část Holešovic čeká na sekeru. Nebo na orky.

20/ Než se dočká, nachází se mezi nádražím a Argentinskou...

21/ ...obrovské golfové odpaliště! Těch pár kroků od steampunkového CrossClubu k bílým botám a límečkům nemůže být větším kontrastem.

22/ O kousek dál už jsme ale zase zpátky z trávníkové upravenosti. Jdi ven, jsi-li venku!

23/ I takový pohled nabízí vnitřní Praha - kousek od bubenského nádraží.

24/ Až se mě budou příště kamarádi ptát, kde v Praze najít nejlevnější hostel, pošlu je sem. Ve vlastním zájmu zamykat.

25/ Taková malá náves. Nedominuje jí však kašna, ale pohledný periskop větrací šachty.

26/ Pozor vlak.

27/ Procházka po kolejích?

28/ Stromy patří do lesa, město má být hezky betonové a plné aut.

29/ Zatímco o pár metrů dál lidé v kšiltovkách odpalují jeden míček za druhým, tady ve stínu u trati je lepší jen tak posedět.

30/ Končíme u parkhotelu. Vždycky jsem si myslel, že parkhotel znamená hotel s parkovištěm, a nechápal, co je na tom tak speciálního. Co jsem si ale také mohl myslet jiného? Okolo jsem projížděl pouze izolován v autě, že o pár metrů dál začíná Stromovka neměl ponětí. Když se pohybujem v koridorech, leccos nám unikne.

#JustMigrate

0 notes

jilm · 12 years

Text

Český Flattr: na dobré cestě

V poslední době to okolo Flattru začíná na českém internetu pěkně bzučit. Tento švédský start-up o sotva 5 lidech sice funguje už 2 roky, ale právě teď se zdá být doba zralá pro výraznější průnik na český web. O Flattru se více píše, první vlaštovky inkasují celkem zajímavé peníze a skupina českých nadšenců, která se k podpoře rozvoje Flattru v českém prostředí dala dohromady, vykazuje první výsledky. První krůčky na dobré cestě byly jednoduše prošlapány.

Já chci platit!

V prosinci jsem sepsal krátký článek propagující Flattr. Tuto službu jsem tou dobou už pár měsíců používal a naprosto mě nadchla. Množství zapojených webů sice nebyl nic moc, ale těch pár, co jsem měl možnost obdarovávat, mi přinášelo skvělý pocit. Především jsem však záviděl jejím zakladatelům. Dlouho jsem nad (dobrovolnými) platbami za internetový obsah přemýšlel, bakalářku sepsal, nad Radiohead se rozplýval, ale nikdy jsem myšlenku nedotáhl do konceptu, který by mohl fungovat jednoduše a univerzálně. Seznámení s Flattrem byl proto úder do hlavy: TO JE ONO!

Konzumentům internetového obsahu Flattr umožňuje téměř bez námahy podpořit oblíbené tvůrce, oblíbený projekt. Tvůrcům zase dává příležitost vydělat něco na své práci, aniž by se museli uchylovat k DRM, placeným zdem a jiným formám obtěžování a omezování svých "zákazníků". Celé je to přitom postavené na dobrovolnosti. Může to fungovat? Naprosto o tom nepochybuji! Měl jsem letos dvě besedy na téma duševní vlastnictví. Jedno na Gymnáziu Jana Keplera, druhou na domovském Institutu ekonomických studií. V obou případech jsem si povídal s lidmi okolo 18-19 let a všichni se přihlásili, že "pirátí". Ale téměr všichni také přiznali, že to nepovažují za úplně správné, že se trochu stydí. Zaplatit, když něco dostanu, totiž lidé považují za správné. Bude-li to také snadné a volitelné, udělá to spousta lidí s radostí. Touha odvděčit se je lidem přirozená.

Z nuly se to roste...

Od onoho prosince Flattr v Česku značně povyrostl. Žádná čísla zatím nejsou dostupná, ale kvalifikovaně bych odhadoval skok nahoru o stovky procent. "Z nuly se to roste", mohl by namítnout skeptik. U Flattru to ale moc neplatí. U takovéto služby je dosáhnout rychlého růstu paradoxně nejtěžší, právě když "roste z nuly". Tvůrci se totiž zapojí, pouze pokud vidí dost platících dárců. Dárci se zase zapojí, jen pokud vidí dost webů, kde mohou přispět. Dokud je Flattr malý, nemůže růst. Pokud neporoste, zůstane malý. Vejce a slepice.

Zas tak beznadějné to ale také není. Překonat první fázi lze i pomocí důvěry. Budou-li tvůrci i dárci věřit, že se Flattr časem chytí, budou ochotni na něj naskočit hned teď a roztočí se ta správná kolečka. Jenže jak může vzniknout důvěra mezí českými autory a uživateli a malým švédským start-upem s globálními ambicemi a omezenými možnostmi? K řešení tohoto oříšku se dala dohromady skupina Český Flattr. Na Facebooku jsem ji aložil 20. března a odjel lyžovat. Po návratu jsem nemohl uvěřit, jak moc a rychle se rozrostla. Během týdne se přihlásilo 40 dobrovolníků (aktuálně nás je 59), založil se web Flattr.cz a skupina se zaplnila nápady.

Prolomit vlny

Cílem Českého Flattru je dát dohromady všechny nadšence a společně pracovat na evangelizaci Flattru v Česku. To znamená vše od překladů, spolupráce se Švédskem, šíření slova, komunikaci s médii až třeba po pomoc s implementací Flattru na webové stránky. Na Flattr.cz jsme dali dohromady jednoduché představení Flattru i s výběrovým seznamem českých zapojených blogů a jiných webů, na Twitteru také vznikl účet @flattrcz s českými i všeobecnými aktualitami.

Úkolem číslo 1 se ale stalo dokončení české lokalizace Flattru. Na té se pomocí CrowdIn nahodile pracovalo už předtím, ale nikdy to nebylo dotaženo. Dali jsme si proto termín do konce tohoto měsíce a ten jsme také díky zapojení přibližně jedné desítky lidí splnili. Čeština se tak stala teprve šestým jazykem, který si s Flattrem rozumí. Zatím v betaverzi, od 2. května (s několika nedodělky) oficiálně a naplno.

Spuštění lokalizace považuji za klíčový okamžik rozvoje Flattru na českém webu. Překlad rozhraní samozřejmě zpřístupní Flattr širšímu okruhu lidí, ale to není to zásadní. Facebook přeci také uspěl ještě před lokalizací a Twitteru se u nás celkem dobře daří i bez češtiny. Lokalizace je pro Flattr důležitá z jiného důvodu. Je totiž signálem, že:

Flattr není cizí. Není to jakýsi švédský miniprojekt, který o Česku nikdy neslyšel a nezajímá ho. Okolo Flattru u nás roste početná komunita. Je v kontaktu se švédskými autory, je ji snadno možné zkontaktovat. Stará se, aby Flattr začal v Česku dobře fungovat.

Flattr není obskurní. Může být malý, ale bude růst. Lidé z Českého Flattru do lokalizace investovali stovky hodin. Prokázali tím, že mají zájem a odhodlání pomoci v jeho úspěch a že v něj věří. Flattr má v Česku tvář, je na koho se obrátit s dotazem, prosbou či návrhem, jsou zde lidé schopní poradit s implementací.

Šiřte slovo

Lokalizace je pochopitelně pouze ten první krok. "Komerčnímu" úspěchu Flattru musí předcházet řada dalších a žádný nelze přeskočit. Proto pokud byl duben měsícem lokalizace a překladů, je květen měsícem článků a popularizace. Flattr stále potřebuje podporu především od tvůrců. To malé zelenooranžové tlačítko je potřeba dostatečně rozšířit českým internetem, aby uživatelé měli vůbec, co flattrovat. Proto pokud vás Flattr zaujal a přemýšlíte o něm napsat, teď je ta správná chvíle. Oba mé texty na tomto blogu jsou uvolněné pod svobodnou licencí CC a jsem vám k dispozici s jakýmikoliv dotazy.

Flattr je totiž velká změna prostřednictvím malých plateb. A malých krůčků.

#JustMigrate

0 notes

jilm · 12 years

Text

Fusekle v sandálech, pávi, matematika a NSDAP

Němečtí Piráti se zabydlují ve vyšší politice a k tomu patří obvyklá dávka skandálů a skandálků. O ten nejnovější se postaral Martin Delius, který pro Spiegel řekl: "Zažíváme stejně rychlý vzestup jako NSDAP v letech mezi lety 1928 a 1933". Tečka, nic víc. Celou Evropou následně obletěla vlna článků s titulky jako "Nacistická kontroverze" či "Piráti: náš úspěch je podobný Hitlerovu". Autor výroku prohlásil, že jej velmi mrzí a někam kvůli němu nebude kandidovat. Noviny to ještě párkrát obletí, pečlivě se prodiskutuje, jestli Piráti přecijen nejsou trochu dohněda. Trochu jim spadnou preference a na celou věc se časem zapomene. Prostě "politika jako obvykle", nic zvláštního. A to je právě ta nejzvláštější věc! Jak navyklí už na podobné "kontroverze" jsme, jak samozřejmě klademe obsah a formu na stejnou úroveň!

Fusekle v ponožkách a společenské konvence

Nenosím ponožky v sandálech. Ne, že bych nechtěl. Ať si říká kdo chce, co chce, podle mě je to fakt pohodlné. Nohy větrají a zároveň se nešpiní, pro mírnější léto ideální. Nenosím je, protože to lidé považují za ohavnost. To drobné pohodlí navíc mi nevyváží, o co bych přišel, být považován za asociála.

Dívám se skrz prsty na lidi, co nosí ponožky v sandálech. Ne proto, že by mi pohled na ně působil slzení očí a chuť skočit hnusem ze skály. Kolem nás je tolik věcí ohavných a nepěkných, že pohled na svítící béžové ponožky v šedivých sandálech je to nejmenší, čemu musíme každý den čelit. Dokonce - vzhledem k vlastním pocitům - zcela rozumím, proč je nosí. Čelili stejnému dilematu mezi pohodlím a společenských tlakem a vybrali si jinak. Dívám se na skrz prsty právě proto, že se do nich dokážu vcítit. Dali totiž přednost svému pohodlí před lidmi okolo sebe, nebyli ochotni obětovat tuhle drobnost v zájmu lepších vztahů se společností. Pokud se v této své volbě projevili asociálně, je to kvalitní signál, že v jiných situacích by se rozhodli stejně.

Je racionální být podezřívavý k lidem, kteří nectí společenské konvence. A to i tehdy, je-li konvence sama o sobě zcela nahodilá či dokonce "špatná".

Paví ocasy a ženská obřízka: slepá ulička slepé evoluce

"Pokud je evoluce přežití nejvhodnějšího, proč mají pávy tak směšně obrovské a barevné ocasy?" Této otázce, která úzce souvisí s naší úvahou o sandálech, se Richard Dawkins věnoval už ve svém slavném The Selfish Gene. Vysvětlení je prosté. Řekněme, že prapávi měli ocasy daleko kratší. A řekněme, že mezi prapávy byly kratké ocasy jakýmsi hendikepem. Možná byly prostě příliš krátké, možná byly indikátorem nějakého jiného problému. Buď jak buď, mezi prapávicemi se vyvinula (geneticky) jednoduchá a racionální preference pro prapávy s delším ocasem. Vyvinula se proto, že pávice s touto preferencí si vybíraly prapávy s delším ocasem a prapávi s delším ocasem spíše přežili a plodili více prapávů s dlouhými ocasy a prapávic zamilovávajících se do nich.

Prapávice si prostě zapsaly jednoduchou instrukci: delší je lepší. Jak tak šel čas, ocasy se neustále prodlužovaly a už tu skoro máme naše dnešní pávy. Někde po cestě se přímočará evoluční výhoda delšího ocasu vytratila. Ocasy začaly být tak dlouhé, že pávům začaly život dost znepříjemňovat. Byli nápadní, neohrabaní, do růstu obrovského ocasu museli investovat dost energie. Jenže ouha - z téhle slepé uličky není cesta zpět, je evolučně stabilní. Z dlouhého ocasu se stal fetiš.

Gen pro dlouhý ocas svému nositeli dělá těžkosti. Ale také mu zaručuje, že si najde družku a spáří se. Jakákoliv mutace směrem zpět je odsouzena ke krátkému životu - krátkoocasý páv si nikdy nenajde pávici a jeho geny s ním zaniknou. Naopak, délka ocasu se bude dále prodlužovat, a to až na úroveň, kdy dodatečný centimetr délky je dostatečně velkou překážkou pro přežití páva, aby mu ani pod tlakem preference pávic nezvýšil pravděpodobnost spáření.

Gen pro preferenci dlouhých ocasů je také v klidu. Pro individuální pávici by možná bylo dobré, najít si silnějšího páva s menším ocasem. Jenže samčí potomci této pávice by čelili problému jako výše - měli by menší ocas, horší šanci najít partnerku a gen pro preferenci menších ocasů by nemohli poslat dál. Jakákoliv izolovaná změna obou genů je proto odsouzena k neúspěchu, pávi jsou navždy uzamknuti v lokálním optimu. Pomohl by snad jen zásah shůry, který by najednou změnil preference většího procenta paví populace.

Velmi podobný příklad můžeme najít i v našem "lidském" světě: ženskou obřízku. Je také absurdně neužitečná a krutá, přesto z některých společností strašně těžko vymýtitelná. Proč se tak urputně udržuje? Proč obřízku dcerám provádějí matky, které samy to strašné utrpení zažily? Protože ženská obřízka je také fetiš. A bez zásahu shůry (právo, vzdělání), který přiměje ke konverzi jisté kritické procento lidí, je stabilní. Mechanismus je prakticky identický, pouze místo genomu je zde slepou uličkou kultura. Ženská obřízka je mem.

Matematika jako fetiš

Fetiší je však okolo nás spousta. Mnoho lidí tvrdí, že pro ekonomy je fetiší matematika. Na rozdíl od jiných společenských hloubatelů se ekonomové snaží jazykem matematiky vyjádřit každou svou myšlenku, jakkoliv to v daném kontextu může působit zbytečné. Důvodem nejsou čísla. V mnoha oblastech ekonomové s čísly vůbec operovat nemohou, žádná data nemají a konstruují jen abstraktní teorie.

Argument pro matematizaci je trochu jiný: matematika je univerzální jazyk. Když si člověk otevře Hegela, ztratí se po dvou stránkách v lavině ad hoc pojmů (v přirozeném jazyce) definovaných jinými pojmy a slovy (v přirozeném jazyce). Na stovkách stránek člověk najde spoustu výroků a argumentů, ale je principiálně nemožné "objektivně" určit jejich přesný význam. Jazyk je věc neexaktní, proto se filosofové mohou o smyslu každé věty přetahovat donekonečna. Matematika je jiná. Téměř každý, kdo tímto jazykem vládne, její "slova" vnímá obdobně a komunikace je tak snazší. Každý, kdo je schopen přečíst matematiku ekonomických článků, si odnese přibližně to samé.

Problémem je, že matematika je těžká. Málokdo se ji má schopnost naučit tak plynně, aby mohl bez problému existovat v dnešní ekonomii. Obor se tak zužuje na relativně úzký okruh lidí schopných hovořit jakýmsi jazykem, aniž by to nezbytně byl právě ten okruh, která má zajímavé myšlenky ke sdělení. Tak jako se z užitečného delšího ocasu stal směšně obří ocas paví, tak se - podle kritiků ekonomie hlavního proudu - stala z matematiky v tomto oboru stejně neužitečná fetiš. Individuální ekonom s nechutí k matematice nemá šanci prorazit - nevezmou ho na nejlepší školy, nebudou ho publikovat nejlepší časopisy. Individuální škola také nic nezmění - přestane-li preferovat matematiku, nezíská ty nejkvalitnější akademiky, nezíská nejnadějnější studenty, bude mít potíže se uživit.

Osobně se přesto domnívám, že matematika v ekonomii není ekvivalentní ženské obřízce. Argument společného jazyka je totiž opravdu ohromně silný, umožňuje ekonomům daleko preciznější výměnu informací a nápadů. A především: v rámci i vedle ekonomie úspěšně přežívá mnoho proudů, které extrémní matematizaci vzdorují. Lidé se špatnými počty a zajímavými myšlenkami je mají kde uplatnit.

Mediální obraz jako fetiš

Fusekle, ocasy, obřízka a matematika. Čtyři fetiše doplňme ještě o jeden, kvůli kterému jsem se vůbec tak rozepsal. Je jím mediální obraz, schopnost dobrého vystupování, v civilizovaných zemích také politická korektnost (nahrazená u nás fetišizací politické nekorektnosti).

Politika je fetišizací doslova prorostlá. Pirátské hnutí je v plenkách a může se rozvinout do nejrůznější podoby, ale zcela jistě není fašistické. V Evropě snad ani není (společensky) liberálnější strana, snad ani Zelení ne. Piráti jdou v otázkách osobní svobody (např. drogy, ochrana soukromí, imigrace) až na hranice, které jsou i v ultravolnomyšlenkářské Evropě pro většinu lidí velmi kontroverzní. Jestli je mezi NSDAP a Piráty nějaký vztah, tak je jím čistý protiklad.

Tohle všichni velmi dobře víme. Vědí to novináři, ví to většina voličů. Přesto výrok "Zažíváme stejně rychlý vzestup jako NSDAP v letech mezi lety 1928 a 1933" vyvolal široké pohoršení. Ne jen mezi těmi, kdo nevědí a výrok nechápou. Dívám se skrz prsty na lidi s ponožkami v sandálech, přestože mi ten pohled sám o sobě nevadí. Na politiky se za jejich výroky díváme skrz prsty, přestože všichni víme, jak byly myšlené a jak neškodné jsou. Přirovnat se k NSDAP je prostě velká bota. Pokud ji někdo udělá, signalizuje, že je hloupý amatér a že by určitě udělal i jiné chyby. Nebo že je provokatér, který se odmítá přizpůsobit společenské konvenci.

Obsah a smysl přestávají být důležité, dodržování fetiše je najednou na stejné úrovni. Kateřina Jacques se trapnou pětiminutovkou s biomasou odkopala nejen mezi těmi, kdo si na základě pěti minutami zábavního pořadu udělali kompletní obrázek o její inteligenci. Jestli ví, či neví, co je to biomasa totiž nakonec nebylo vůbec důležité. Důležité bylo, že se projevila neprofesionálně, nesplnila fetišizovanou představu, co má správný politik umět, jak má hovořit. Pro Howarda Deana prezidentnské primárky neskočily proto, že by jeho slavný hysterický křik voličům prokázal jeho nepříčetnost. Ale protože takhle se prostě prezident nechová.

Chceme, aby politici dobře vypadali, byli skvělí řečníci a nikdy neměli problém použít ta správná slova. To vše jsou pro ideálního politika rozhodně správné věci. Jenže tak jako se ekonomie matematizací připravuje o myslitele se špatnými počty, tak se my připravujeme o politiky, kteří nevystupují dokonale. Fetišizací mediálního obrazu dáváme prostor lidem, kteří by v soutěži myšlenek, ale dokonce ani menežování neuspěli. Z tří rolí politika (nositel ideí, manažer jejich realizace, veřejný prezentátor) klademe dominantní důraz na tu poslední. Máme z ní fetiš.

Fetiše bychom si měli vybírat

Ne každá taková fetiš je špatná. Některé jsou neškodné, některé mohou být dokonce užitečné. (Ne)plněním společenských konvencí vysíláme důležitý signál sami o sobě. Poskytujeme lidem informaci, zda-li nám oni či něco jiného stojí za to podvolit se jisté nepříjemnosti, jestli s námi bude dobrá spolupráce. Právníci proto budou vždy nosit bílé límečky, protože přežít vedra s kravatou je ten nejjednodušší signál klientovi, že svou práci berou seriózně. Nenosit ponožky v sandálech je nejjednodušší způsob, jak dát najevo, že mi záleží na úsudku jiných a jsem ochoten se jim přizpůsobit. Kdybychom tyto konvence neměli, nejspíše bychom si brzy vymysleli nějaké obdobné.

Jiné fetiše by ale bylo dobré zničit. Tak jako pávi, ani nikdo z nás to nedokáže sám, změna musí přijít kolektivně. Ženská obřízka je fetiš, který musí zmizet, a soustředěným usilím také díkybohu mizí. Domnívám se, že fetišizace mediálního obrazu v politice by měla být naším dalším terčem. Hranice mezi "profesionály" a "amatéry", mezi "producenty" a "konzumenty" se ve všech oblastech lidské činnosti stírají. Politika nesmí zůstat pozadu. Musí se zcivilnit, je třeba ji zpřístupnit více lidem. Toho dosáhneme, pouze pokud opustíme jeden náš radikální fetiš - fetiš mediálního vystupování.

#JustMigrate

0 notes

jilm · 12 years

Text

Filipika proti duševnímu monopolu

Protipirátská smlouva ACTA přivedla do ohniska veřejné diskuse otázku, kolik chceme investovat do vymáhání práv tzv. duševního vlastnictví a jakých základních svobod se v rámci tohoto boje máme vzdát. Domnívám se však, že přišel čas posunout se o krok dále a začít vážně přemýšlet, zda duševní "vlastnictví" vůbec potřebujeme a případně jaké. Pokusím se o první vykopnutí.

Duševní monopol je sociální konstrukt

Duševní monopol (v právu zavádějícím způsobem označovaný za "duševní vlastnictví") je v dějinách lidské společnosti poměrně nový výmysl. Pomineme-li několik zajímavých atypických institutů sahajících až do starověkého Řecka, sahají počátky duševního monopolu v dnešním pojetí ne dále než do 18. století. Jeho obsahem jsou dvě složky: osobnostní a majetková práva. Osobnostní složka zejména zaručuje, že se nikdo nesmí vydávat za autora díla, které sám nevytvořil, tzn. postihuje plagiátorství. V rámci naší diskuse není příliš důležitá. Majetková složka autorovi dává monopolní právo k využívání jeho díla, zejména k vytváření kopií. Monopolní právo, které je definováno, vymáháno a omezeno státem a zákonem.

Autor má monopol, protože... protože proto?

Na duševní monopol se lze dívat dvěma způsoby - přirozenoprávním a pozitivněprávním. První je dnes populární mezi zastánci tvůrčího průmyslu. Zjednodušeně stojí na tvrzení, že duševní monopol nad výsledkem tvůrčí činnosti je přirozeným právem autora a jakékoliv argumenty společenské prospěšnosti a užitečnosti nehrají roli. Je třeba i možné, že duševní monopol škrtí kreativitu a pokrok, je možné, že kvůli jeho neefektivnosti umírají děti v Africe, duševní monopol je ale nedotknutelný. Tento přístup bývá spojen s názorem, že duševní monopol by neměl být časově vůbec omezen, že by měl trvat navždy. Tomu odpovídá neustálé retroaktivní (!) prodlužování duševního monopolu, kterého jsme v posledních desetiletích svědky.

Pro zastánce přirozenoprávní teorie je duševní monopol nezpochybnitelným axiomem, který není třeba podpírat žádnou další argumentací. Diskusi je proto možno vést pouze v rovině: jaká jiná přirozená práva člověka bychom pro prosazování duševního monopolu měli omezit a v jaké míře. Je-li vám tento pohled blízký, argumenty obsažené v tomto článku vás neosloví. Doporučuji se raději seznámit s jeho libertariánskou kritikou, rovněž vycházející z přirozenoprávního konceptu.

Duševní monopol je diktátem zákona!

Druhý - pozitivněprávní - přístup je pro duševněmonopolní zákony typický. Tímto způsobem se na duševní monopol díval například Thomas Jefferson, když hovořil o "daru práva společnosti". Autorům jsme se jej rozhodli udělit, abychom dosáhli jistého prospěšného cíle. Jeho vznik byl libovůlí společnosti, proto také jeho podoba i případný zánik závisí pouze a výhradně na hodnocení a vůli společnosti. Duševní monopol by tedy měl existovat, pouze pokud jí skutečně prospívá a pouze v rozsahu, ve kterém je potřebný. Ostatně již Adam Smith napsal: "Monopoly, které trvají dlouhé poté, co jsou potřeba k podpoře jisté společensky prospěšné činnosti, uvalují na všechny ostatní občany velmi absurdní daň dvojí formy. Zaprvé, vysokou cenou statků, které by v případě volného trhu mohli koupit daleko levněji. Zadruhé jejich kompletním vyloučením z jistého odvětví podnikání, které by pro ně mohlo být jak výhodné, tak ziskové."

Více o filosofických pohledech na duševní monopol: "Intellectual Property" (Stanford Encyclopedia of Philosophy)

Umělý nedostatek

Co je tedy fundamentální charakteristikou duševního monopolu? Je jí uměle vytvořený nedostatek. Ať už hovoříme o patentech či autorském právu, duševní monopol je postaven na státem vytvořeném a prosazovaném umělém nedostatku. Léky pomáhající proti HIV? Mohly bychom je vyrábět za pár korun a byly by všem lacino dostupné. Ale to nejde. Tvůrce od státu obdržel duševní monopol a dokud nevyprší, může si - neohrožován výrobci generik - účtovat monopolní cenu. Harry Potter? Tisk by stál desítky korun a každý by si mohl koupit celou sérii za pár drobných. Jenže to ještě tak jedno století nepůjde, dokud Rowlingové a jejím dědicům nevyprší monopolní práva k vytváření kopií. Duševní monopol jednoduše vytváří umělý nedostatek.

Obrovské náklady tvorby, malé náklady výroby

Proč tedy státy něco takového dělají, proč se svět tolik ochuzuje? Odpověď vymyslíme selským rozumem: nebýt duševního monopolu, kdo by něco tvořil? Kdo by investoval stovky milionů do nejistého vývoje sofistikovaných léků či strávil tisíce hodin života vymýšlením příběhů mladého kouzelníka? Kdyby hned po prvním zveřejnění měl k dílu stejná práva jako kdokoliv jiný, kdyby jeho dílo mohl každý začít okamžitě kopírovat, jak by byl za svou práci odměněn? Pro produkty duševní činnosti je totiž charakteristické, že náklady jsou koncentrovány do počátečního vývoje (fixní náklady), zatímco samotná výroba vyvinutého předmětu (variabilní náklady) je řádově levnější, někdy dokonce prakticky zadarmo.

Selská logika je tedy prostá. Buď budeme mít svobodu kopírování, ale nikdo nebude nic tvořit. Nebo umožníme autorům vydělat prostřednictvím duševního monopolu, ale vytvoříme "zbytečný" umělý nedostatek. Duševní monopol je tedy výsledkem volby menšího zla.

Více o rozdílech skutečného vlastnictví a duševního monopolu: "Polemika: proč je "duševní vlastnictví" monopol a proč monopoly nemáme rádi" (jilm.cz)

Tržní mechanismus je skvělý. Většinou.

Používání zavádějících pojmů jako "vlastnictví" a "krádež" vede k jednomu klíčovému omylu. Mnoho lidí se domnívá, že současný trh s produkty tvůrčí činnosti je volný a svobodný. A protože se o volném a svobodném trhu obvykle domníváme, že je tou nejlepší možností, jsou alternativy k duševnímu monopolu považovány za nápady snad až marxistické. Proto jsou Piráti označováni za zhulené anarchisty, kyberkomunisty a podobně. Paradoxně přitom pirátský postoj k duševnímu monopolu sdílí i kapitalisté nejkapitalističtější - čeští Svobodní a libertariáni obecně.

Tento přístup je naprosto chybný. Tržní mechanismus je nádherná věc, bezesporu jeden z nejúžasnějších lidských vynálezů vůbec. Volný trh umožňuje čistým způsobem vyřešit velkou většinu koordinačních problémů naší velké společnosti, dokáže využít schopnosti milionů lidí způsobem, který nejlépe odpovídá jejich potřebám. Je kreativní, je efektivní, je nepostradatelný. Duševní monopol je však tržním mechanismem pouze zdánlivě, je jeho imitací.

Institut duševního monopolu má totiž dva velké nedostatky, které jej od skutečného volného trhu odlišují:

Problém dlouhého ocasu

Problém transakčních nákladů

Rozeberme si je trochu podrobněji.

1. PROBLÉM DLOUHÉHO OCASU

Monopoly nejsou efektivní

Představte si, že jste filmový producent a chystáte se své dílo prodávat přes internet. Do filmu jste investoval jisté peníze a teď je chcete dostat zpět. Náklady na každého jednoho zákazníky jsou zanedbatelné, řekněme přímo nulové. Studií trhu jste zjistili, že za 100 Kč si váš film koupí 1000 lidí. Za 5 Kč by si jej koupilo 10.000 lidí. Jakou cenu určíte? Není těžké spočítat, že 100*1000=100.000 Kč je více než 5*10.000=50.000 Kč. Chcete-li proto vydělat, je správné se zaměřit pouze na těch 1000 zákazníků, co si je ochotno pořadně připlatit. Přestože to znamená, že film uvidí 10x méně diváků.

Co těch zbylých 9000 lidí? Ti by film také rádi viděli, ale buď jim za 100 Kč nestojí, nebo tolik peněz prostě nemají. Takže smůla, přeci nejste hlupák! Jenže je to tak správné? Těch 9000 lidí by rádo zaplatilo, film má pro ně hodnotu nejméně 5 Kč a vytvoření kopie nestojí nic. Nemají-li možnost se k filmu dostat, jedná se o čistou újmu na blahobytu společnosti. Hodnota (jakýsi kvaziužitek) ve výši nejméně 45.000 Kč by vzniknout mohla, ale nevznikne. A to pouze proto, že duševní monopol není plně efektivní! Tato zbytečně nevzniklá hodnota se nazývá nákladem mrtvé váhy.

Kde se tato neefektivita bere? Vždyť jde přeci o volný trh, ne snad? Inu nejde! Tvůrce má ke svému dílu duševní monopol a jako monopol se chová při určování ceny. Většina výsledků duševní činnosti je mezi sebou jen obtížně nahraditelná. Řekněte fanouškovi Tolkiena, aby si koupil Harryho Pottera, když se mu výtisk Pána prstenů zdá příliš drahý. Řekněte nemocnému HIV, ať bere aspirin, pokud na účinný lék Truvada nemá peníze. Schopnost autorů využít duševní monopol k pokrytí fixních nákladů vyvěrá právě z této jejich monopolní moci a slabé konkurenci.

Co totiž dělá konkurenční trh tak efektivním, zatímco monopoly obecně považujeme za škodlivé? Je za tím jednoduchá ekonomická rovnost: MC=p. Mezní náklady jsou rovny ceně výrobku. Je-li trh opravdu konkurenční, cena produktu je bojem mezi výrobci stlačena až na náklad vyrobení poslední dodatečné kopie. Jsou-li však mezní náklady nulové (nebo prostě jen konstatní), nemohl by v tomto prostředí výrobce získat fixní náklady (svou počáteční investici) zpět. Proto mu stát vypomáhá duševním monopolem. Ale také proto není tvůrčí průmysl efektivní.

Náklady mrtvé váhy v grafech

Aby bylo vše jasné, ukažme si problém dlouhého ocasu na zjednodušených grafech.

Graf 1: p - cena, Q - prodané množství, MC - mezní náklady na vyrobení jedné kopie, AC - průměrné náklady zahrnující počáteční investici rozloženou dle počtu prodaných kopií, p0 - cena kopie stlačená konkurencí na hodnotu MC, Loss - ztráta tvůrce odpovídající počíteční investici

První graf ukazuje situaci, kdy tvůrce není chráněn duševním monopolem. Nemá proto možnost vyvoláním umělého nedostatku umořit svou počáteční investici. Naopak musí akceptovat tržní cenu odpovídající mezním nákladům na vyrobení individuální kopie. Protože jsou mezní náklady konstantní, tvůrce z žádné kopie negeneruje žádný zisk. Červený obdélník odpovídá jeho celkové ztrátě. Je součinem počtu prodaných kopií a rozdílu mezi průměrnými náklady na kopii (zahrnující počáteční investici) a cenou kopie, tj. fakticky jde o celou počáteční investici. Takový by byl svět - tvrdí nám zastánci duševního monopolu - pokud by stát duševní monopol nevymáhal. Tvůrci by čelili jen samým ztrátám a nikdo by se do tvůrčí činnosti nehrnul. Na druhou stranu na tomto grafu nenajdeme žádné náklady mrtvé váhy - pokud by už tvůrce dílo vytvořil, nikdo by z distribuce nebyl zbytečně vyloučen.

Graf 2: p - cena, Q - prodané množství, MC - mezní náklady na vyrobení jedné kopie, AC - průměrné náklady zahrnující počáteční investici rozloženou dle počtu prodaných kopií, D - poptávka závisející na ceně, MR - mezní příjem vyvažující příjem z dodatečného zákazníka a efekt snížení ceny, p* - cena kopie maximalizující zisk duševního monopolisty, Q* - prodané množství odpovídající ceně p*, Profit - zisk duševního monopolisty po odečtení mezních nákladů i počáteční investice, Dead-weight loss - náklady mrtvé váhy způsobené umělým nedostatkem

Druhý graf představuje situaci po zavedení efektivního duševního monopolu. Autor si nyní může cenu diktovat a za identické situace pokrýt svou počáteční investici i vygenerovat nějaký ten zisk navíc. Cena proto bude vyšší než mezní náklady na vyrobení dodatečné kopie. Tvůrce maximalizující svůj zisk ji nastaví na úroveň, kdy se mezní náklady rovnají mezním výnosům. Mezní výnosy přitom klesají s vyrobeným množstvím. Tato veličina v sobě totiž zahrnuje jak příjem z dodatečného zákazníka, tak ztrátu z nižší ceny účtované všem "předchozím" zákazníkům. Duševnímu monopolistovi se proto vyplatí vyrábět trochu méně a některé lidi ze spotřeby svého díla záměrně vyloučit. Tak vznikají náklady mrtvé váhy znázorněné červeným trojúhelníkem. Tvůrce je naopak schopen vygenerovat zisk v podobě zeleného obdélníku. Výše bude záviset na míře zaměnitelnosti jeho díla s díly jinými.

Etický rozměr

Grafy, obdélníky a trojúhelníky jsou možná příliš abstraktním vyjádřením problému. Tak tam jsou prostě nějaké červené náklady mrtvé váhy, no a co? V reálném světě je však tato hrubá analýza reprezentovaná i závažnějšími důsledky než je pár lidí, co neuvidí nějaký film.

V Česku je HIV pozitivních cca 2000 lidí, ve Středoafrické republice jejich počet výrazně převyšuje 100.000. Jenže průměrné roční HDP na hlavu je v Česku cca 18.000 dolarů, ve Středoafrické republice 40x méně, 450 dolarů. Kdyby z povrchu zemského byla většina Afriky a spousta dalších rozvojových zemí vymazána, snížilo by se světové HDP o pouhých 5 procent. Na trhu s léky proti HIV jsou proto dvě výrazně odlišné skupiny potenciálních zákazníků: boháči (my) a chudina (Afričané). Pro duševního monopolistu nemají nemocní v Africe žádnou cenu (není-li péče o ně hrazena charitou). Při cenotvorbě se přirozeně zaměřuje výhradně na klienty ze západních zemích, kteří mu jsou schopni zaplatit mnohonásobně více. Bez ohledu na to, že by v Africe byla poptávka obrovská a pravděpodobně by dokázala pokrýt náklady na výrobu, monopolista ji musí ignorovat. Kdyby totiž snížil cenu Afričanům, těžko by mohl na Západě dál prodávat za prémiové ceny umožňující mu generovat zisk.

Důsledkem neefektivity duševního monopolu tak není jen horší dostupnost zábavy, ale také skutečné lidské tragédie.

2. PROBLÉM TRANSAKČNÍCH NÁKLADŮ

Odvozená díla - co to je?

Druhým vážným problémem jsou odvozená díla. Tvůrce je státem oprávněn bránit své dílo nejen proti kopírování, ale také proti využívání k tvorbě děl nových. Důvod je jasný: v opačném případě by jeho dílo mohl kdokoliv vzít a bez větších nákladů vytvořit dílo nové, téměř identické. Monopolní tržní síla tvůrce by pak byla fuč. Mezi identickou kopií a odvozeným dílem totiž není ostrá hranice. Odvozeným dílem může být remix, remake, ale třeba také doslovně přetisknutý text v novém kontextu. Odvozeným dílem je de facto i článek převzatý Pirátskými novinami, který zde na Lupě vyvolal takový poprask. Zařazením na server věnovaný pirátské tématice totiž získal novou kvalitu, podobně jako mají vlastní novou hodnotu sborníky a almanachy. Šíření kopií a tvorba odvozených děl jsou tedy dvě strany téže mince.

Je tedy zákaz explicitně nepovolených odvozených děl jen dalším z neblahých projevů výše rozebraného problému dlouhého ocasu, který je pro zachování monopolní síly tvůrce a uhrazení jeho počáteční investice nezbytný? Ne tak docela. Problém transančních nákladů zde přistupuje jako nový faktor poškozující efektivitu tvůrčí činnosti.

Transakční náklady jsou třením ekonomiky

O co totiž jde? Pomoc státu proti odvozeným dílům tvůrci potřebují ze dvou důvodů. Zaprvé, k získání licenčních poplatků pokrývajících jejich náklady. Pak se však jedná o situaci popsanou v našem prvním modelu, kdy zákazníkem je tvůrce odvozeného díla. A zadruhé, aby bylo možno eliminovat příliš podobnou konkurenci odlákávající zákazníky. Pokud by Wall Street Journal, The Economist a další noviny ukryté za platební zdí musely čelit přesným kopiím jejich článků na bezplatných serverech, jejich pozici vůči předplatitelům by to oslabilo. Pirátským novinám by Lupa své fotky a texty mohla předat třeba i zadarmo, jejich zveřejnění na PN má minimální a možná dokonce pozitivní dopad na čtenost Lupy. Přímým konkurentům jako je Živě, nebo různým agregátorům ve stylu Google News, by naopak předat svůj obsah měla být ochotna pouze při vysokou kompenzaci. Tento krok by totiž mohl mít výrazný dopad na dlouhodobou čtenost Lupy, jestliže by si lidé zvykli chodit jinam.

V mnoha situacích by k takové dohodě přesto mohlo dojít. Pokud by prospěch příjemce z odvozeného díla byl vyšší než ztráta autora původního díla, měli by se spolu domluvit, tak říká Coaseho teorém. Jenže Coaseho teorém v praxi často nefunguje. Proč? Protože transakční náklady.

Domluvit se totiž není zadarmo. Abych pro tento článek mohl použít nějaký jednoduchý ilustrační obrázek, mapu či graf, musím: 1) spolehlivě zjistit duševního monopolistu a 2) zkontaktovat jej. On si musí zvážit, 3) zda ho mé odvozené dílo nepoškodí, 4) domluvit se na ceně, 5) uzavřít smlouvu a 6) přijmout platbu. Pokud hovoříme o částkách v řádu desítek a stovek korun, uvedený scénář je v naprosté většině případů jednoduše neproveditelný. A takových mikroztrát jsou jistě tisíce a milióny každý den. Například proto je polovina článků o osobnostech na Wikipedii bez jich fotky. A z trochu jiného soudku: proto máme tolik doménových vyžírků spekulujících na překlepech. Duševní monopol v součinnosti s transakčními náklady dusí kreativitu, dusí pokrok.

Více o Coaseho teorému a doménovém spekulantství: "Jsou doménoví spekulanti zmrdi?" (jilm.cz)

Profimedia je hnus. Profimedia je racionální duševní monopolista.

Na závěr této části jeden velmi specifický příklad, který zvrácenost současné úpravy odkrývá v celé nahotě. Dost možná jste již zaznamenali kauzu fotobanky Profimedia. Profimedia spravuje monopolní práva k obrovskému množství obrázků a fotografií. Své služby nabízí zejména velkým mediálním domům, tomu odpovídají její ceníkové sazby. Vedle toho si však našla nový lukrativní byznys v podobě vydírání blogerů a jiných internetových uživatelů.

Fotky Profimedie se objevují na stránkách nejpřednějších českých médií, mají proto velmi dobrý rating ve vyhledávačích. Když se nebohý bloger rozhodne doplnit svůj text o nějakou ilustraci, často použije třeba Google Images. Naťuká "noční obloha" či "čínská olympiáda" a ze seznamu obrázků si některý vybere. Porušuje tím něčí duševní monopol, protože každé dílo má svého monopolistu. Velmi pravděpodobně však nepůsobí žádnou škodu. Sám přitom získává tak málo, že by se nikomu nevyplatilo vyjednávat o ceně. V těchto případech Coaseho teorém nefunguje, protože transakční náklady jsou na obou stranách příliš vysoké.

To všechno v Profimedia jistě vědí. Ale také vědí, že podle platného práva může po nebohém blogerovi vymáhat dvojnásobek obvyklé ceny obrázku. Zaplatili si proto vyděrače, kteří blogery obesílají s pohrůžkami žalob a vymáhají 8.400 Kč za každý obrázek. Přestože je tato částka i podle platného práva nesmyslná, nemalá část blogerů se lekne a zaplatí. Profimedia zinkasuje tisíckrát více, než kolik by bylo rozumné. Je to prasárna? Samozřejmě! Je to logické chování duševního monopolisty maximalizujícího zisk za existence špatných zákonů? Nesporně!

Profimedia má dokonce motivaci porušování svého duševního monopolu podporovat a propagovat! Čím více lidí poruší její práva, tím vyššího zisku dosáhne. Žádný bloger její tabulkové ceny nikdy nezaplatí, ale pokud obrázek použije neoprávněně - bác! Nedivil bych se vůbec, kdyby některé fotobanky své obrázky záměrně optimalizovaly na nejžádanější klíčová slova čistě proto, aby se nachytalo co nejvíce lidí. Duševní monopol zakotvený špatnými zákony vede i takto zvráceným křivárnám.

3. VARIANTY ŘEŠENÍ

Šlo by to jinak?

Popsali jsme si dvě nejvýraznější formy, kterými se projevuje neefektivita duševních monopolů a kterými je naše společnost poškozována. Ve vzduchu však nadále visí otázka: šlo by to jinak? Svět není dokonalý a dokonalá řešení nemusejí vůbec existovat. Skoro v každé oblasti lidské činnosti se musíme spokojit se second bests, s tím nejlepším z možného. Co když je duševní monopol také takovým second best?

To je pozice, ve které bychom se dnes měli nacházet, ale nenacházíme. To jsou otázky, které bychom si měli klást, ale neklademe. Duševní monopol je sociálním konstruktem a jako takový by měl sloužit společnosti. Máme právo (a civilizační i etickou povinnost) jej modifikovat způsobem, který bude maximalizovat pokrok, kreativitu a zároveň dostupnost výsledků tvůrčí činnosti. Nástroje k tomu máme: abstraktní ekonomické modely (například mechanism design, reverzní teorii her) či historickou zkušenost. A především živé experimenty vyvolané technologickým pokrokem, internetem, pirátstvím i rozdíly mezi právními systémy různých zemí.

Hudební průmysl jako příklad úspěchu

Pozorujeme například, že příjmy hudebního průmyslu z nahrávek klesají volným pádem a zároveň kvantita a především kvalita hudební produkce neprochází žádným negativním vývojem. Hurá! Dnes již tedy můžeme směle prohlásit, že by se hudební průmysl se zánikem, či výrazným omezením duševního monopolu dokázal vypořádat. Můžeme to tvrdit, protože se tak již stalo!

Hudební průmysl byl prvním a pirátstvím nejvíce zasaženým tvůrčím odvětvím. Armagedon, který byl jeho představiteli dlouho předvídán, jednoduše nenastal a nic nenasvědčuje tomu, že vůbec kdy nastane. Mohou nám nyní tvrdit, že filmy, software, knížky, články či oblast patentů jsou zcela jiná odvětví tvůrčího průmyslu se zcela jinou ekonomikou. Je to jistě pravda, každé odvětví má své specifické prvky. Ale přesto nám nepoměr mezi dekádou strašení a realitou dneška v hudební oblasti dává dobrou indicii, že ani v jiných oblastech by to možná nebylo tak horké.

Osobně žádný pevný názor, kam až bychom v omezování duševního monopolu mohli zajít, nemám. Možná bychom jej měli zrušit úplně, možná jen odstranit ty nejkřiklavější nesmysly. Možná se jedno řešení ukáže schůdné pro všechna odvětví, možná budeme muset v každém postupovat trochu jinak. Pro inspiraci bych na závěr článku chtěl uvést několik možných reforem duševního monopolu, které by měly mít v diskusi prostor a o kterých bychom měli vážně uvažovat.

Omezení lhůt

Duševní monopol dnes trvá od 25 let u patentů až po "70 let po smrti autora" u autorského práva. Jednou z možností, jak omezit neefektivitu způsobenou problémem dlouhého ocasu a transakčních nákladů je lhůty výrazně zkrátit. Zkrácení by sice šlo proti současnému trendu, ale na rozdíl od něj by dávalo nějaký smysl. V případě autorského práva je velká většina zisků autora realizována v prvních několika letech. Ochrana prodloužená na desítky let zvyšuje diskontovaný očekávaný příjem z díla jen velmi minimálně, brání však v tvorbě odvozených děl. Pro zájemce o tvorbu odvozeného díla je totiž často neúměrně obtížné vůbec vypátrat, kdo je aktuálním držitelem duševního monopolu k dílu originálnímu.

Více o nesmyslnosti prodlužování duševního monopolu: "Proč je prodloužení copyrightu chyba" (jilm.cz)

Omezení lhůty by také zmírnilo náklady mrtvé váhy. Zákazníci "z dlouhého ocasu" jsou pravděpodobně trpělivější a možná by těch 5 let do expirace počkali. Kdybych si mohl pustit jakýkoliv film starší 5 let, má motivace pirátit novější věci by výrazně klesla. Fakticky by se tedy jednalo o cenovou diskriminaci, kterou - na rozdíl od obecného povědomí - ekonomové obvykle vnímají pozitivně. Bohatší a netrpělivější by zaplatili potřebně vysokou cenu a získali dílo hned, chudší a trpělivější by konzumovali díla starší. Autor by dostal zaplaceno a dostupnost děl byla méně omezená, neboli vlk se nažral a koza zůstala skoro celá.

Více o pozitivním vlivu cenové diskriminace: Nonrivalry and Price Discrimination in Copyright Economics (University of Pennsylvania Law Review)

Creative Commons s opt-outem

Další užitečnou změnou by bylo otočení logiky licence Creative Commons. Dnes je dílo podrobeno svobodné licenci, pouze pokud je tak explicitně označeno. Ale mohlo by to být naopak. Zákon by mohl stanovit, že svobodná licence platí vždy, když tvůrce dílo neoznačí jinak. K čemu by to bylo dobré? Spousta lidí se s CC licencí neobtěžuje, protože z ní nemá přímý osobní užitek. Pokud by se opt-in změnil na opt-out, jsem přesvědčen, že by se u některých druhů obsahu poměr svobodných a nesvobodných licencí zcela otočit. Co tato změna neřeší? Velcí producenti tvůrčího obsahu by téměř jistě označovali vše, duševní monopol by se příliš neoslabil.

Creative Commons s opt-outem a registrem

Předchozí návrh by však šlo vylepšit. Označení bychom mohli nahradit registrací. Ta by mohla být navíc podmíněna registračním poplatkem. Efekt by byl podobný jako dnes u patentů - ochrana by nebyla automaticky přiznávána každé maličkosti, ale pouze dílům, u kterých tvůrce může rozumně předpokládat velkou příležitost zpeněžení. Této změně by se ovšem snáze přizpůsobili velcí komerční producenti než malí tvůrci bez zkušenosti s registračním procesem a jeho smyslem.

Více o registraci autorských děl: Free Culture (Lawrence Lessig)

Povolení nekomerčního sdílení

Zachovat duševní monopol, ale povolit jakékoliv nekomerční sdílení. To je základem programu českých i jiných evropských Pirátských stran. Zdá se, že tento poněkud vágní záměr reflektuje především jisté antikapitalistické, antiamerické a antikorporalistické tendence Pirátů. Domnívám se však, že může mít racionální jádro. Do značné míry totiž odráží již dnešní stav. Individuální sdílení ve formě vypalování či torrentů je i dnes obtížně postihovatelné. Na druhou stranu provozování velkých, komerčních služeb, které by duševní monopol porušovaly, je téměř nemožné.

Boj proti pirátství jej nedokázal zničit, ale dokázal pirátění učinit o dost méně pohodlné. Pirátská scéna má The Pirate Bay, ale nemá Netflix. Má FrostWire, ale nemá Spotify. Jsme proto opět u jisté formy cenové diskriminace. Bohatši zákazníci si připlatí za pohodlí autorizovaných komerčních služeb. Odměnou jim je vyšší rychlost, lepší rozhraní, méně hledání a bezpečnost. Chudší zákazníci se sice k obsahu dostanou také a zadarmo, ale musí pro to něco vytrpět. Chtějí-li vidět poslední díl Californication, jsou odkázáni na Kinotip. S jeho mizernou rychlostí, nízkou kvalitou obrazu a pop-up reklamou na porno. A jak jsme už říkali: ekonomové cenovou diskriminaci považují za dobrou věc.

Co je slabinou této cesty? Je tím vymezení slova "nekomerční". Znamená nekomerční, že já z toho nemám žádný zisk? Co když jej realizuji nepřímo? Co když z toho mají zisk osoby se mnou spojené? Co když toto "nekomerční" sdílení probíhá prostřednictvím komerčních služeb? Je nekomerčním sdílením nahrání seriálu na Ulož.to? Napasovala by se do této kategorie i služba Grooveshark, přestože zvenčí vypadá skoro jako Spotify? Nebylo by touto výmluvou zákon příliš snadné obcházet? Než dojde na reformování duševního monopolu, budou si Piráti tyto otázky muset vyřešit. V principu se však nezdají být neřešitelné.

Více o definici nekomerčního užití: "Defining Noncommercial" (Creative Commons)

Úplné odstranění duševního monopolu

Tento radikální postup obhajují nejlépe ekonomové Boldrin a Levine v knize Against Intellectual Monopoly. Domnívají se, že historicky je duševní monopol minimálně tak velkou brzdou pokroku jako jeho stimulací a dokládají to celou řadou příkladů sahajících až do 19. století. Jak by ale tvůrci bez ochrany poskytované duševním monopolem mohli prosperovat? Boldrin a Levine tvrdí, že by si díky levnější digitální distribuci a především "náskoku prvního na trhu" i tak udrželi dost tržní síly k umoření počáteční investice. Nedokonalý příklad bychom mohli vymyslet i sami. Wikipedii může kdokoliv legálně a do posledního písmenka zkopírovat. Přesto patří mezi deset největších internetových serverů a žádná jeho kopie nebude ani v prvním tisícovce. Být první a originál je jednoduše výhoda.

Boldrin a Levine ale připouštějí, že některá odvětví by mohla podporu potřebovat. V takovém případě však může být vhodnější přímé financování z veřejných rozpočtů než pokřivování trhu duševními monopoly. Produkty tvůrčí činnosti jsou svou podstatou veřejné statky v ekonomickém smyslu. Jiné veřejné statky (policie, životní prostředí, čistota) často zajišťuje stát, tak proč by nám to v tomto případě mělo vadit? Navíc například velká část výzkumu je již hrazena z veřejných zdrojů.

Boldrin a Levine především odmítají, že by zrušení duševního monopolu vedlo k zaměření výzkumu méně užitečnými směry. Namítají kupříkladu, že velká část medicínského výzkumu dnes vůbec nesměřuje do nových objevů v nových oblastech. Pokud někdo přijde s průlomovým objevem (Viagra) a duševní monopol mu přinese obrovské zisky, ostatní farmaceutické firmy se tuto patentovou překážku snaží obejít. Soustředí se proto na nalezení léku s identickými účinky, který by se však složením od originálu dostatečně odlišoval (Cialis). Místo posunování hranic možného je tak nemalá část výzkumu zaměřena na nalezení jiných cest k témuž.

Pokud nic jiného, argumentace této dvojice ekonomů je natolik silná, že by ani tuto nejradikálnější možnosti neměl nikdo jen tak odmávat a pomyslet si cosi o komunistech. Mějme na paměti: duševní monopol není přirozený stav světa, ale přinejlepším nejmenší zlo.

Více o odstranění duševních monopolů: "Against Intellectual Monopoly" (Michele Boldrin a David Levine)

Snížení postihů

Zmínit si zaslouží i jedna konzervativní možnost: zachování dnešního právního stavu za současného snížení postihů. Někteří právnici se domnívají, že i pravidla, která nejsou většinou lidí dodržována, by měla být zachována, pokud je považujeme za "obecně správná". Tak například chození na červenou je zakázáno, přestože se ho průměrný měšťák dopouští tak stokrát do roka. Účinně eliminovat pirátství by znamenalo obrovské finanční náklady a zásahy do osobní svobody, které za to možná prostě nestojí. Na druhou stranu dnešní stav, kdy si stát z milionů pirátů každý rok vybere několik jedinců a napaří mu obrovské pokuty, je podobný, jako kdyby policie každý rok jednoho "přecházeče na červenou" exemplárně zastřelila. Jednoduše to není fér a právo alespoň trochu fér být musí.

Omezená dekriminalizace by znamenala, že velká část společnosti by i nadále porušovala zákony. Ale ne všichni. I kdyby z metra zmizeli všichni revizoři, část cestujících by si tramvajenku stejně koupila. Opět bychom mohli hovořit o prospěšné cenové diskriminaci mezi těmi, kdo pirátit nechtějí a nemusejí a ostatními. V právu by byl zachován morální odsudek "pirátit se nemá", zároveň by však nebyl doprovázen drakonickými tresty. Rozpor mezi právem a realitou by se poněkud narovnal. Pro většinu společnosti by se z otázky duševního monopolu stalo témat podobně nezajímavé, jako je legalizace marihuany.

Domnívám se, že tato varianta je to nejlepší, čeho dnes tvůrčí průmysl může dosáhnout, není-li již pozdě. Je krátkozraké, pokud se prostřednictvím ACTA/SOPA/PIPA snaží o utužování vymáhání duševního monopolu. Výsledkem totiž nebude méně pirátství, nýbrž radikalizace internetové generace, úspěch Pirátských stran a nakonec i daleko intenzivnější omezení duševního monopolu.

Přepišme právo duševních monopolů!

ACTA mobilizovala internetovou veřejnost. Vykrystalizoval se jednoznačný konsensus: nechceme akceptovat další omezování osobních svobod kvůli vymáhání duševního monopolu. Věřím, že pokud ACTA projde, bude to poslední úspěšný pokus něco takového protlačit. Co nechceme, tedy víme. Je však na čase ptát se, co chceme. Zda si přejeme duševní monopol zachovat, v kterých oblastech a v jakém rozsahu. Tvůrčí činnost je klíčovým prvkem naší civilizace a náš budoucí úspěch je s ní pevně spjat. Měli bychom být otevřeni i těm nejradikálnějším změnám v radikálně se měnícícm světě. Jak praví okřídlené klišé: co bylo včera nemožné, je dnes nepravděpodobné a zítra může být nevyhnutelné.

P.S.: Tento článek původně vyšel na Lupa.cz. Se souhlasem vydavatele Lupy je uvolněn pod svobodnou licencí CC BY.

#JustMigrate

0 notes

jilm · 12 years

Photo

Může duševní monopol odmítat jedině marxista?

Vyšel mi dnes na Lupě poslední díl Filipiky proti duševnímu monopolu. Jejím záměrem je využít aktuální zájem o tuto oblast k nakopnutí diskuse o budoucnosti duševního "vlastnictví". Filipika není nijak zvlášť originální, všechny argumenty již byly dávno vyřčeny, nicméně v českém prostředí a češtině jsem je postrádal. Ohlas na ni odpovídá mým očekáváním - je to kontroverzní téma a můj příspěvek do diskuse je záměrně provokativní. Přesto mě překvapuje, jak často si zastánci duševního monopolu vypomáhají nálepkováním svých protivníků v diskusi jako komunistů, marxistů či anarchistů. Toto rovnítko - pro mě překvapivě - použil @adent a poněkud kultivovaněji jej dnes formuloval Vít Kučík na České pozici v článku: iMarxismus: Odvrácená strana boje proti autorským a patentovým právům. Je tedy tento diskusní prostředek fér, nebo se jedná o úderem hluboko pod pás? K nalezení odpovědi bude potřeba alespoň povrchní filosofická exkurze.

Právo přirozené a pozitivní

Na společenské uspořádání a právo se lze dívat dvěma pohledy. Přirozenoprávní tradice zastává názor, že společenské zákony ve skutečnosti nevymýšlíme, ale snažíme se objevit. Podobně jako gravitační zákon není výsledkem našeho rozhodnutí, ale reflexí přirozeného stavu světa. Vít Kučík je stoupenec této argumentace. Tvrdí, že: "čím víc máme práv, tím méně máme svobody. Proto z nekonečné řady práv vyčnívají pouze tři základní, která lze nazvat přirozenými, objektivními – na život (včetně vlastních dětí), na svobodu a vlastnit majetek". Duševní monopol podřazuje pod základní právo vlastnit majetek.

Tento postoj je naprosto legitimní a plně jej respektuji. Hluboko dole totiž leží otázka "jaký je smysl života?" Pokud někdo nalezne odpověď v náboženství či si náboženství na roveň postaví nějaký jiný hodnotový systém, velmi dobře mu z toho může vyplynout, že právo musí být přesně takové a ne jiné. Je pak možné hovořit o jiných přirozenoprávních pohledech odmítajících duševní monopol (libertariáni) či diskutovat o tom zvláštním jevu, že většinu dějin duševní monopol za přirozený považován nebyl. Nicméně pokud se Vít Kučík domnívá, že to přirozené právo je, pokud to označí za středobod svého pohledu na svět, je to jeho osobní postoj, který se nehodlám a nemůžu pokoušet vyvracet.

Divím se pak pouze jeho námaze prokázat, že bez duševního monopolu by tvorba zanikla. To je sice klasický argument jeho zastánců, ale pokud duševní monopol považuji za jedno ze tří základních přirozených práv člověka, nemá žádný smysl. I kdyby byl argument chybný a duševní monopol úplně zbytečný, stále by to bylo základní právo, které není možné porovnávat s pojmy jako je pokrok, užitek, společenské blaho. Je-li duševní monopol axiom, diskuse končí.

Duševní monopol jako prostředek

Pak tu je druhá tradice, která duševní monopol nevidí jako axiom a cíl sám o sobě, ale jako prostředek k dosažení něčeho jiného. Čeho? To záleží na vaší politické filosofii. Vít Kučík se domnívá, že: Argumentace „výhodností pro společnost“ je prastarým jádrem levicového myšlení. Z tohoto tvrzení pak postupně vyvozuje, že kdo odmítá duševní monopol, protože je pro společnost škodlivý, je marxista. Kořenem jeho omylu je, že v jeho pojetí kterýkoliv axiomatický či ideologický systém, který nepatří do přirozenoprávní tradice, je marxismus. Otázky vhodnosti alternativních uspořádání společnosti, užitečnosti a spravedlnosti naší volby mezi různými mechanismy jsou totiž vlastní celé paletě směrů, od levice po pravici. Ostatně ani Vít Kučík se argumentaci tohoto druhu ve svém článku neubránil.

Diskuse normativní a pozitivní

Věříme-li, že duševní monopol je pouhým prostředkem k dosažení jistých cílů, musíme v nějaké formě zvažovat, jaké právo by bylo společensky optimální. Diskuse se pak rozpadá do dvou částí.

Filosofická a normativní část: Co je to společenská optimalita?

Vědecká a empirická část: Jaké právní uspořádání by nás do společenského optima dovedlo?

Vít Kučí a Martin Malý nám podsouvají, že "omezit duševní monopol" si na druhou otázku odpoví jen to, kdo se v otázce první přihlásí k marxismu/komunismu/anarchismu. Tvrdím, že tomu tak není a duševní monopol můžete klidně odmítnout, aniž byste se musejí cítit jako nový Che Guevara. Hodí se proto udělat si zjednodušený přehled několika nejtypištějších (nepřirozenoprávních) směrů v politické filosofii a zvážit jejich možný postoj k duševnímu monopolu.

Směry politické filosofie

Maximalismus. Správné je uspořádání, které povede k tomu největšímu a nejkvalitnějšímu. Čím větší náš společný koláč bude, tím lépe, čím dál se věda i umění dostane, tím lépe. Jak se koláč rozdělí je jedno, smyslem civilizace je výhradně pokrok, ne dělba.

Utilitarismus. Správné je uspořádání, které maximalizuje kolektivní sumu užitku. Užitek je sice individuální, ale lze provádět jistá interpersonální srovnání a součty. Ať už prostřednictvím něčeho jako je Kaldor-Hicks kritérium, nebo aplikací individuálního, byť poněkud arbitrárního hodnotícího soudu. Více je sice obecně lépe, ale důležitá je i otázka komu. Smyslem civilizace je, abychom v součtu vyprodukovali co nejvíce štěstí či něčeho podobného.

Rawlsianismus. Správné je uspořádání, ve kterém se ten nejnižší, ten nejslabší článek společnosti má nejlépe. Nerovnost může být pro společnost užitečná, může být efektivnější. Je ji však možno tolerovat jen do té míře, která je ještě prospěšná i pro toho na nejnižší příčce.

Egalitarismus. Správné je uspořádání, ve kterém se mají všichni víceméně stejně a pokud možno mají kolektivně co nejlépe. Je možné uvažovat o rozdílných potřebách individuálních lidí, ale každý by měl mít stejné možnosti uspojit svou potřebu. Lidé se rodí rovni a tato rovnost nesmí být narušována.

Srovnání v tabulce

Srovnejme si tyto čtyři zjedndušené směry v prosté tabulce. Mějme svět, ve kterém se produkuje pouze jedno cosi v jistém množství. Tento svět obývá pět lidí. V závislosti na tom, jak nastavíme právo této společnosti, máme čtyří varianty, kolik čehosi společnost dokáže vyrobit a jak se mezi obyvatele rozdělí. Tabulka ukazuje, že každý ze směrů by za společensky optimální označil jinou variantu.

Maximalista by neváhal a vybral možnost generující nejvíce čehosi. Utilitarista by se pravděpodobně zamýšlel na něčím jako je klesající mezní užitek a vyšel by mu kompromis mezi velikostí koláče a rovností jeho rozdělením. Příznivec Rawlse by prostě vybral tu alternativu, kdy ten nejchudší má nejvíce. A egalitář by preferoval svět bez rozdílu, bez ohledu na to, že by v něm měl každý mén. Dokázali byste si z těchto čtyř směrů, jak jsem je načrtl, vybrat, nebo vám jsou příliš úzké?

Duševní monopol: terč pouze pro egalitáře?

A teď zpět k duševnímu monopolu. Sporným tvrzení je, že s duševním monopolem může nesouhlasit jedině marxista. Marxismus v naší paletě nemáme, ale řekněme, že je by patřilo pod egalitarismus. Je to opravdu jediná hodnotová pozice, ze které lze duševní monopol kritizovat?

Argumenty maximalisty

Vezměme to popořádku. Řekněme, že se na duševní monopol díváme z maximalistické pozice. Co nás fundamentálně zajímá je, jak dosáhnout co nejrychlejšího vědeckého pokroku a vyprodukovat co nejvíce co nejkvalitnějšího umění. Jednotlivé kopie nás nejspíše moc nezajímají, protože jsou spíše projevem spotřeby než pokroku. Duševní monopol se zdá být docela dobrý. Omezuje sice rozšíření díla, ale dodává tvůrcům pořádnou motivaci tvořit.

Přesto si jím nemůžeme být tak docela jistí. Nemůžeme si nevšimnout, že nemalá část vývoje směřuje do obcházení patentů konkurence. Google neinvestuje do alternativní metody aktivace telefonu proto, že by přejetí prstem bylo nějak špatné, ale protože na něj má Apple patent. Kdyby patentů nebylo, možná by Google upřel pozornost jiným směrem a opravdu posunoval hranice inovací místo znovuobjevování kola.

Moc se nám také nelíbí, že duševní právo stojí v cestě odvozeným dílům. Teorie nám sice říká, že by se autor originálu a odvozeného díla měli nějak dohodnout, ale praxe tomu neodpovídá. Náklady na uzavření takové dohody totiž často převyšují prospěch z jejího uzavření. Na tato omezení člověk naráží dnes a denně. Jednou má problémy Pinterest, jindy jde o hudební doprovod k amatérským videím na YouTube, nebo o fotku na blog. Duševní monopol rdousí kreativitu a těžko říct, jestli tato cena není příliš vysoká.

Argumenty utilitaristy

Tady je situace relativně jednoduchá. Tento směr je hojně zastoupen mezi ekonomy a většina ekonomických analýz duševního monopolu se pohybuje v jeho rámci. Platí vše, co výše. Navíc máme (samozřejmě pouze hypoteticky) možnost počítat, kolik užitku v podobě širší dostupnosti děl a usnadnění vzniku odvozených děl by společnosti z reformy duševního monopolu vzniklo a jestli by vyvážil případné ztráty způsobené menší aktivitou tvůrců. Úkol je to nesnadný, ale některé věci víme s velkou jistou. Například, že prodloužení copyrightu o dvacet let je nesmysl.

U hudebního průmyslu navíc pozorujeme, že tržby klesají, ale kvalita i kvantita hudby setrvávají přinejhorším stejné. Nevíme, jestli by - nebýt pirátství - nepřišla nějaká nová zlatá éra hudby a produkce nemohla naopak být daleko kvalitnější. Ale zdá se opravdu těžko představitelné, že by se utužením vymáhání duševního monopolu kvalita hudby zlepšila o tolik, aby to vykompenzovalo možná 100x nižší dostupnost a spotřebu hudebních děl. Někteří tento názor zastávají, domnívám se však, že v ekonomii postupně převládá konsensus pokládající takový scénář za velmi nepravděpodobný. Je-li tomu tak, přinejmenším hudební pirátství společnosti utilitaristicky prospělo.

Argumenty rawlsiána

Stoupenec Ralwse je na tom podobně jako utilitarista, k jeho argumentům však přidává zájem o toho nejslabšího a nejchudšího člena společnosti. Jeho odpor k duševnímu monopolu tak má ještě o kousek širší možnosti. I pokud by totiž z utilitaristického pohledu duševní monopol byl přínosný a v současné podobně optimální, rawlsiána to nemusí přesvědčit. Mohli bychom totiž tvrdit, že většina lidí má z duševního monopolu užitek v podobě kvalitnější a početnější produkce a rychlejšího vědeckého pokroku, ale těch nejchudších se to dotýká jen velmi málo. Zaplatit nejnovější novinky techniky či si koupit film je pro ně absolutně nedostupné a měli by se proto lépe, kdyby se produkovalo méně a horší, ale dostupné. Například v globálním měřítku by chudí nakažení HIV jistě ocenili spíše léky levné, byť méně účinné léky než účinné vysoce, ovšem cenově zcela nedostupné.

Argument egalitáře

A konečně jsme skupiny, která Vítu Kučíkovi tak leží v žaludku. Egalitář se žádnými složitými úvahami zabývat nemusí. Každý by měl mít přístup k čemukoliv chce, byť by to třeba znamenalo, že se tvořit vůbec nebude. Kdybychom se přihlásili k tomuto směru, dokonce bychom měli chtít také plazmovou televizi pro každého zadarmo. Chtěli bychom, aby se všichni měli za každou cenu stejně a duševní monopol tomu evidentně zabraňuje.

Duševní monopol lze odmítnout z celého politického spektra

Čtyři ideologické či hodnotové směry, které jsem zjednodušené popsal, pokrývají převážnou část politického spektra hlavního proudu. Tradiční levice se nachází někde okolo rawlsianismu, tradiční pravice mezi utilitarismem a rawlsianismem. Maximalismus a egalitarismus nezastává v čisté podobě skoro nikdo, ale prvky těchto způsobů uvažování jistě doplňují politické postoje v praktických záležitostech (například urychlovač částic je těžko obhajitelný z jiných než maximalistick��ch pozic).

Nálepky jako "marxismus", "anarchismus" či "komunismus" jsou proto v diskusi o duševním monopolu poněkud hloupé. Egalitář se totiž žádné diskuse účastnit nepotřebuje, z jeho pozice má jakákoliv argumentace pramalý smysl. Pro egalitáře je duševní monopol špatně z principu a nemůže jej obhájit vůbec nic.

Takových lidí však mnoho není. Drtivá většina (nepřirozenoprávních) kritiků duševního monopolu vychází hodnotově z jedné z ostatních tří uvedených filosofických tradic, ať už si to uvědomují, nebo ne. Je proto argumentačním faulem uchýlit se v debatě v reakci na utilitaristické či dokonce maximalistické argumenty k přirovnání k marxistům. Na místě je buď argument zcela odmítnout pro nesouhlas s celým hodnotových rámcem, ve kterém je použit, nebo se jej uvnitř tohoto rámce pokusit vyvrátit.

Vít Kučík napsal pěkný článek, kterým dobře hájí svůj pohled na duševní monopol jako přirozené právo. Měl by však přiznat, že duševní monopol je zpochybnitelný z jakéhokoliv jiného hlediska než je to jeho. Aby mohl kritiky duševního monopolu oprávněně označit za marxisti, musel by nejprve prokázat, že minimálně námitky vycházející z maximalistického, utilitaristického a rawlsiánského hodnotového světa jsou nesmyslné či mylné.

Spojovat kritiku duševního monopolu s marxismem je stejně absurdní, jako označovat příznivce duševního monopolu za fašisty.

#JustMigrate

0 notes

jilm · 12 years

Text

Polemika: proč je "duševní vlastnictví" monopol a proč monopoly nemáme rádi

Otázka: Já si myslím, že duševní vlastnictví je stejné jako hmotné vlastnictví. No ne snad?

Mezi duševním monopolem (zavádějícím způsobem nazývaným duševní vlastnictví) a skutečným vlastnictvím hmotných věcí je několik zcela zásadních rozdílů:

Hmotné věci jsou obvykle snadno vymezitelné. Jsou to entity s jasnými hranicemi, které jsme schopni určit v čase i prostoru. Jak věci movité, tak nemovitosti. Tzv. věci nehmotné jsou vymezitelné pouze velmi volně. Viz třeba nedávný spor ohledně autorských práv k šachových tahům. Mají novináři právo zveřejňovat zápis šachového utkání? Nebo je předmětem duševního "vlastnictví" náležejícího hráčům?

Kopírování není krádež. Hmotná věc je ukradena, pokud se někdo zmocní její držby a odstřihne tím oprávněného vlastníka od přístupu k věci a možnosti ji využívat. Typické porušení duševního monopolu vede k vytvoření nové kopie a nijak vlastníka původní kopie neomezuje. Pokud jde o patenty, porušení duševního monopolu znamená použít cizí myšlenku či postup, ale držitel patentu tím není nijak přímo omezen. Proto je duševní monopol vhodnějším termínem než duševní vlastnictví.

S výjimkou ochranných známek je většina forem duševního monopolu časově omezena. Duševní monopol vytváří umělý nedostatek v segmentech, kde typicky pozorujeme konstantní, téměř nulové mezní náklady (tj. náklady na vytvoření další dodatečné kopie) a toto monopolní postavení vede nevyhnutelně ke vzniku nákladů mrtvé váhy (zjednodušeně ztráty, které vznikají, když se poptávka s nabídkou zbytečně nepotká). Z utilitárního pohledu by tyto náklady nikdy neměly překročit ztrátu, kterou by společnost utrpěla, kdyby dílo vůbec nevzniklo (tj. kdyby autor nebyl vůbec odměněn). Proto by doba duševního monopolu měla být jen tak dlouhá, kolik je nezbytné.

Tzv. nehmotné věci jsou mezi sebou komplikovaně provázány. Je velmi obtížné rozlišit mezi pouhou kopií a novým samostatným výtvorem se samostatnou existencí a právy. Věda, umění i prostý technický pokrok jsou postaveny na vršení nových nápadů na hromadu nápadů předchozích. Otázka, kde je tolerovatelná hranice podobnosti, je zdrojem nekonečných právních sporů.

Dalším problémem pramenícím z obtížnosti vymezit nehmotnou "věc" je náročnost vymáhání duševního monopolu. Na předmět ochrany totiž není možné ukázat. Když někdo ukradne tvoje jízdní kolo, snadno si toho všimneš a policie jej může zkusit nalézt. U duševního "vlastnictví" to není možné. Proto je dostat do souladu stav normativního světa práva a světa skutečného neskonale obtížné (a drahé). Přitom právě to bychom měli od každého pořádného právního systému vyžadovat.

Otázka: No dobře, tak tam jsou nějaké rozdíly. Ale brát bychom to měli stejně. V čem se autor liší od výrobce aut?

Těch rozdílů je celá řada, viz odpověď na předchozí otázku. Ale z ekonomického pohledu je jedním ze zásadních rozdílů, že zatímco výrobce aut podniká na konkurenčním trhu a je konkurenty tlačen k snižování ceny až k ceně mezní, tvůrce má ke svému dílu státem zaručený duševní monopol. Dílo je přitom typicky obtížně nahraditelné, fanoušek Harry Pottera jej těžko nahradí Pánem Prstenů, ani pokud by byl o desetikorunu levnější.

Otázka: To přeci není pravda, výrobce Bentley má také monopol na auta této značky.

Každý podnikatel se ve své oblasti snaží získat monopolní sílu, jen tak může dosahovat nadprůměrných zisků. Ve většině odvětví si ovšem monopolní sílu nelze dlouhodobě udržet, protože naprůměrné zisky lákají ostatní, aby se pokusili úspěšného monopolistu sestřelit. Nejjednodušší způsob, jak se k monopolní síle dostat, je vytvořit silnou značku. Výrobce si pak může za identické zboží účtovat více než jeho konkurenti, protože zákazníci onu prémii za značku stejně zaplatí. Takže ano, výrobce Bentley je tak trochu monopolista.

Otázka: No a co tedy? To je přeci trh!

Že je něco výsledkem jistého "trhu" ještě neznamená, že je to správné a ideální. Tržní mechanismus je sice úžasný vynález, ale funguje dobře, pouze pokud jsou trhy svobodné. A svobodný trh je pouze trh bez monopolů. Pokud z nějakého důvodu (nejčastěji zásahem státu) někde monopol vznikne, má to vždy špatné důsledky pro společnost. A to nejen pro spotřebitele, ale společnost jako takovou. Pro monopolistu totiž dává smysl vytvářet umělý nedostatek nasazením prémiové ceny. To znamená, že pokud nemůže cenu určit každému individuálnímu zákazníkovi na míru, vznikají větší či menší náklady mrtvé váhy. Někteří zákazníci nejsou vůbec obslouženi, přestože by byli schopni a ochotni zaplatit cenu nad výrobními náklady. Výrobce však ono zboží navíc raději vůbec nevyrobí, protože by nižší cenu musel nabídnout všem. Sice by měl více zákazníků, ale všichni by platili méně. Máme zde tržní selhání.

Otázka: No ale já pořád nevidím, proč by to u Bentley mělo být jiné než u duševních monopolistů.

Obecně to jiné není, avšak každý případ je třeba posuzovat individuálně. Obecně totiž proti monopolům, které vznikají silou značky, nemá smysl bojovat - asi by to ani nešlo. Značky mohou být přidanou hodnotou, emocionální vztah a možnost spolehnout se na minulou zkušenost je pro zákazníka něčím navíc. Kofolu si užiju více než jiné, stejně chutnající nápoje. Vždy si vzpomenu na zahnutý žuby nahóru. Kdyby nebylo marketingu, byl bych tohoto ochuzen. Ekonomie proto neumí jasně vyřešit, jestli je tento druh monopolní síly z převažující části negativní, či prospěšný.

Pokud jde ale o Bentley, ten rozdíl oproti duševnímu monopolu je dokonce evidentní. Bentley je luxusní, demonstrativní statek, tím lístek na Harryho Pottera nebývá. Co mám na mysli? Bentley mají zákazníci rádi (mimo jiné) právě proto, že je tak drahé! Díky tomu si mohou připadat exkluzivně, mohou lidem okolo ukazovat, že sice Bentley nepotřebují a kvalita auta je podobná jako kvalita levnějšího Lexusu, ale oni si to mohou dovolit. Oni jsou tak bohatí, že klidně mohou spálit hromadu peněz za auto s luxusní cedulkou.

Pokud by se Bentley začalo prodávat za mezní (tj. řekněme výrobní) náklady, mohlo by si je dovolit daleko více lidí. Přestaly by být vzácné. Přestaly by být statusovým statkem. Zlevněním bychom eliminovali náklady mrtvé váhy spočívající v tom, že ne každý, kdo by si Bentley přál, na něj dosáhne. Ale způsobili bychom ztrátu jinou. A to sice újmu dnešních pravidelných zákazníků Bentley, pro které by už jejich auto nemělo takovou hodnotu. Kdyby se v Bentley vozil kdekdo včetně mého zahradníka, co bych z něj měl?

Jak luxusní značka, tak duševní monopol vedou k umělému nedostatku. To je správný postřeh. Obě situace jsou však odlišné. Zatímco eliminováním jednoho bychom uškodili společenskému užitku, eliminování či omezení druhého by bylo prospěšné (alespoň do té chvíle, dokud bychom autora nedonutili přestat tvořit). Jedná se proto o fundamentálně odlišné případy. Zatímco u Bentley se dnešní situace zdá být společensky optimální, u duševních monopolů je minimálně otevřenou otázku, není-li dnešní monopolní síla autora přehnaná.

Otázka: To jsou jen nějaké teorie. Přeci každý ví, že užitek nelze interpersonálně porovnávat. Tak co to je ten "společenský užitek" a společenské optimum?

Užitek jednoho člověka nelze přímo porovnávat s užitkem druhého. Užitek ani nelze přímo měřit, nelze říct "mám dvě kila užitku". Na tomto filosofickém soudu se s tebou shodnu. Ale ekonomie zná pomocná kritéria, díky kterým můžeme o optimalizaci společenského blahobytu přemýšlet. Tím základním je Pareto optimalita. Pokud se má v alternativním stavu světa každý stejně a alespoň jeden člověk lépe, je to Pareto zlepšení. Neboli když nikomu neuškodím a někomu pomůžu, musí být výsledek lepší než výchozí stav. Na tom se shodneme snad všichni s výjimkou marxistů a extrémních egalitářů.

Ale Pareto je příliš přísný nástroj, málokdy se nacházíme v situaci, kdy naše rozhodnutí opravdu všem prospějí a nikomu neublíží. Proto je vhodné pomoci si Kaldor-Hicksovskou efektivností.

Otázka: A co je zase tohle?

Kaldor-Hicks je rozšířením intuitivních úvah spojených s Pareto optimalitou. Zjednodušeně by se dal popsat asi takto. Dejme tomu, že na začátku máme oba 100 Kč. Pareto zlepšením by bylo, kdyby alespoň jeden z nás získal nějaké peníze navíc, zatímco druhý zůstane přinejhorším na svém. Dejme tomu, že já budu mít 200 Kč, zatímco ty budeš mít 100 Kč. Ale co situace, kdy si já polepším, ale ty pohoršíš? Kaldor-Hicks dává jisté vodítko. Kaldor-Hicks efektivní bude situace, kdy je náš společný koláč co největší. Dejme tomu, že já budu mít opět 200 Kč, ale ty budeš mít 90 Kč. Tato situace je z hlediska kaldor-hicksovské efektivnosti vylepšením oproti výchozímu stavu. Proč? Protože bychom se (alespoň hypoteticky) mohli domluvit, že já ti těch 10 Kč dám, ty budeš na svém a já si stále polepším.

Kaldor-Hicks efektivní systém je možno kritizovat snad jedině z pozice egalitarismu, jelikož onen hypotetický transfer nemusí být součástí té naší změny z výchozího stavu na nový, může vést ke zvýšení nerovnosti a z egalitářského (jakož i utilitářského) pohledu může jít o horší situaci, byť je koláč nominálně větší. Ale to není naše situace a tyto argumenty u duševního monopolu nepadají. Kaldor-Hicks je proto vhodným instrumentem pro přemýšlení o tomto problému.

Otázka: No a co z toho podle Tebe vyplývá?

Monopoly Kaldor-Hicks efektivní zpravidla nejsou. Jednoduše proto, že vedou k nákladům mrtvé váhy. Někteří potenciální zákazníci nejsou obslouženi, přestože by mohli a chtěli zaplatit výrobní cenu výrobku. Obecně jsou proto monopoly všeho druhu zlo. V některých případech se jim přesto nedokážeme vyhnout, někdy prostě není lepší řešení. Břemeno důkazu je však vždy na tom, kdo monopol obhajuje. On musí prokázat, že v tom konkrétním případě je monopol "second best" a že není silnější, než je potřeba.

Monopoly jsou zlo.

#JustMigrate

0 notes