plivatohen

[plivatohen]

RUDÝ FLEKY

když ti vyděšená máma tahá kusy obličeje z rudejch fleků na podlaze

připadáš si jako přejetá srna jako malý polámaný zvíře

choulíš se k matce a je ti jedno, že není tvoje

po třetí sérii tě opustí s nářkem nad prázdnejma slibama

u rybníka budou pořád sedět labutě

a budou střežit svoje mladý. pořád stejně

jako by jinej svět nebyl možnej

několikrát vytáhneš cizí kusy obličeje z rudejch fleků na chodníku

a budeš si připadat jako spasitelka, jako velký osvalený zvíře

staneš se něčí matkou a bude ti jedno, že není tvoje.

[plivatohen]

NA KOSOVĚ SLUNCE VYCHÁZÍ JEN POZDĚ K VEČERU

tohle je kraj bez řádu

nohama stojíš na rozbahněný části vozovky skoro pořád

mezi kamionama a vnitřním bojem se sebou samým

na chvilku zadržíš dech a naplníš dlaně kamenama

protože lepší zítřky nebudou zrovna teď

v nekonečným rozvrhu řetězce událostí a následků

nestačí rozříznout úsměv a obkroužit oči jak okraje dopisního papírů pro tátu

co sedí už asi po desátý

doprava houstne, když se uzavře tunel pro zlepšení rozhlasovýho signálu

to jsou továrny to jsou nemocnice to jsou supermarkety

plněj se po okraj, přetejkaj a strhávaj sebou úplně každýho

na kosově slunce vychází jen pozdě k večeru

a tváře toulavých děcek roztavuje záře půlnočního měsíce

kapsy jsou tu plný přepychovýho zboží, ostrejch nožů

ale taky vlídnejch slov a laskavejch očí

o kterých se v rádiu nemluví.

[plivatohen]

MLADÁ POKOJSKÁ

teplou snídaní a čistejma ručníkama

probudila mý upracovaný tělo v hotelu ještě

prohrábla sem mokrý oči mokrý vlasy

v rozházených peřinách hadrech kapesníkách

nahmatala mobil se zmeškanejma hovorama

martýrium večera, rychle vydělaný peníze

složila sem se do sprchy

a pozorovala fleky horký vody rudý mapy

smývala nákladný slova dotyky ejakuláty pot

kolik bych vydělala, kdybych prodala svý vlasy?

nejlepší je halucinovat v hotelu ještě

ustřelit si hlavu vyžrat celej minibar

neutřít si nohy klepat cíga do postele

sbírat zbytky vlastní důstojnosti

ale neudělám z toho nic

[plivatohen]

NALEŠTĚNEJ MERCEDES

studený, potem promočený ruce si utírám do pruhovanejch punčoch, který mi máma ještě ráno přeprala v ruce, aby mi to na třídní fotce slušelo. v bodavě nepříjemným tichu bloudím očima po místnosti. zastavím se a dlouze se zadívám skrze bezvládný tělo. doopravdy vnímám, že to je naposled. netuším, na co vlastně koukám, ani co bych měla cejtit. navzdory skrytý závrati mi projede mozkem, že takhle teda umřít nechci. od tý doby to už nikdy nebude stejný. něco mě definitivně probere a vytáhne z paty poslední střepy dětství.

tak ho aspoň někdo přikryjte, prohlásí táta a odtrhne ode mě svý objetí.

hrozně rychle vychlad tyvole, pronese a promne si levý oko strhaný únavou.

ste fakt debilové, že je tu přitom necháte. ty děcka to budou mít v krvi na furt. konečně přijela teta.

vypadá, že jako jediná ví, co dělat. přísně škubne hlavou směrem ke dveřím.

jdem, zavelí nejstarší.

mlčky ho následujem k rybníku za barák. klušeme po šotolině, zakopáváme o kameny a vrháme na sebe zděšený pohledy. nejstarší usedne na patník. z vysoký, bahnem poznamenaný ponožky vytáhne cigáro. poslušně koluje po třech šlukách k další usmrkaný puse, dokud za sebou nenechá jenom čpavý pachový stopy.

kam ho zakopeme? zeptá se prostřední.

nejmladší hluboce zasípe a rozbrečí se. sevře ho strach, že se všichni dozví, jak mu dal hodinky do zastavárny, aby mohl se školou do dinoparku. ví, že má o čem, tak radši mlčí.

světelný sekundy prolítaj kolem jak batikovaný trička, zmrzliny a japonský turisti užívající si léta a všeho, co s sebou přináší, i sladký hnilobný zápachy mrtvejch těl.

do nejbližšího mohutnýho kamene klackama vyrejpem všemožný kouzla a mantry nejvyššího sdělení a pak ho společnýma silama pošlem ke dnu. utřem si ještě furt prosolený dětsky dlouhý řasy a odeberem se k zahradnímu domku, kde ho prostřední našel. kolena strkáme daleko před sebe. kolem ohniště vyběhneme mírnej kopeček, projdeme přes dílnu a ocitneme se na dvoře. všechno je klidný a čistý jako nikdy. vzduch voní létem a zplodinama všemožnejch laků a olejů. babička v baráku vaří k večeři polívku z mrkve a bujonu. poslouchá rádio a přemýšlí nad lidma, co odešli a o svým čase taky. teta jen v červený podprsence stříhá na dvoře sousedce vlasy, chlubí se novýma prsama a historkama z dovolený. a strejda se před vedrem schovává v naleštěnym pohřebnim voze.

[plivatohen]

FREKVENCE TŘÍŠTĚNÍ

probudila mě v našem smutným bytě, když se snažila potlačit nezadržitelný kašlání. hladíme se po hlavě přes ramena. vzájemně, pyšný na probuzení vedle sebe, rekapitulujeme momenty ze včerejšího večera. vstane, aby vyhledala čistej hrnek. uvaří kafe, do kterýho místo cukru nasype polívkovou lžíci výčitek.

seš úplně stejná kurva jak tvoje máma, vystřelí do tichýho bytu.

žaludek plnej piva a extáze mluví za mě. zvednu se a zamknu v koupelně. ve spárách kachličkový vany ulpívají vlasy, co si pečlivě zastřihuju strojkem. když se zbavím vlasů i nasrání, vylezu z koupelny.

prosimtě, nezlob se. sem fakt v prdeli. nechtěla sem na tebe bejt hnusná a vůbec…, tok jejích prašnejch slov přeruší mobil.

orsenej je na cestě, musím si na chvilku odskočit, ohlásím chladně.

prosimtě, nechoď s tímhle chlapem nikam. vždyť je hrozně slizkej a uslinatej, přísnej pohled projede celým mým tělem. stojím a nemůžu se pohnout. ani pokrčit nohu natož pak roztáhnout křídla a uletět.

uklidni se, vždyť s ním nic nemám, normálně od něj kupuju, odseknu a trochu mě to uvolní.

to říkáte všechny a pak mu ho kouříte v podchodě u záchodů. odejde si vyčistit zuby do koupelny a prudce zabouchne dveře.

hodím přes sebe džínovou bundu a sjedu poslední čáru pika, co si táta schovává pro případ nouze. potemnělá cesta je moje důvěrná známá, ale stejně postupně přidávám další a další kroky. z dálky na mě mávne a oslepí pruhama čistě vypraný adidaskový šusťákovky. dám mu pětistovku tvrdě vydřenou u chlaďáku se zmrzlinou. vyvolám prosebný kouzla a naplním kapsu.

hele já bych taky chtěla prodávat, můžeš mě do toho nějak zasvětit? pro tátu dělat nechci, usmrknu.

sundá si brejle, který nikdy nesundává.

můžem se domluvit, ale nebude to zadarmo, začne si přehrabovat poklopec.

zazvoní mu mobil a chraplavě drsnej hlas mě vysvobodí z týhle nebezpečný situace. pochybný věci a lidi mě lákaj ze všeho nejvíc, protože otevírají tajemno, co mě vcucne, přežvýká a nechce vyplivnout. nasadím sluchátka a vyrazím zpět k domovu za holkou s jizvou na čele, která můj byt už druhej týden neopouští. jenže písnička o rychlejch prachách mi připomene její ranní slova plný nenávisti, a tak se rozhodnu jít raději druhým směrem navštívit dávnýho přítele. najdu ho, jak se opírá o omítku před panelákem. tahá cígo za cígem, pivo za pivem. do prázdna vypráví o tichejch průserech a událostech, co se nikdy nestaly, ale nejspíš přijdou.

dlouho sem tě neviděl, nadzvedne obočí a vyndá z batohu zlou.

třikrát hluboce nasaju a spolykám víc vzduchu než obsahu. opojný alkoholový teplo prohřeje vnitřnosti. pak jen pozorujeme projíždějící auťáky, zadrháváme ve slovech, mluvíme tiše, abychom nevyrušili všechny ty magický bytosti, co žijou v zákoutích nasáklých plísní. hnaný něčím vnitřním nasměrujeme svý příští chvíle k nedaleký herně nasáklý rezignací. dunění překřikujících se hlasů a hlasitý hudby prosakuje na ulici. zakouřenejma místnostma se rozléhá a nese do ucha každýho ožraly povědomej smích, co se v pravidelných intervalech mění v pláč. trochu se kymácí na vysoký židli. prošedivělí chlapi, který seděj kolem ní, zabraňujou pádu ztěžklýho těla na podlahu plnou cigaretovýho popela. rozhlížím se, zachytávám pohledy, povědomí hlasy, cizí pachy. střetneme se pohledem ve chvíli, kdy jí jeden z chlápků vjíždí rukou pod sukni. upřeně se na mě dívá, lehce zakloní hlavu a nechá se líbat na krku. její krev chutná opojně, ale pro mě očividně dneska žádná nezbyde. chytám dávnýho přítele za ruku a vykročíme ke stolu v koutě, odkud je dobrej výhled do každýho chladnýho rohu.

před čím utíkáš ty? žmoulá povolený švy prachem zašmudlanýho rukávu fialovýho trika. postaví hradbu z nápojový nabídky a na řadu přijde geometrie. skloním se, zapojím plíce, a sama sobě slíbím, že je to naposledy. zavřu oči a opřu ztěžklou hlavu o oranžovou výmalbu. jeho slova se různě kroutěj a přeskupujou. fantazírujem o docela obyčejných věcech, co s večerem mění svůj tvar i účel. najednou zastříhá obočím a prudce se zvedá.

tenhle čurák přece dostal dlouhána pod koleje! vykřikne přes celej lokál.

dlouhán pocházel z kultury zmařenejch úniků před klepetama rodin a drápů fetu. rozdával moudrý rady, ale neuměl se bránit troskám osamělýho žití. náznakem pro souhlas přikývnu a vyběhneme na silnici před hernu. oči se mu zbarví do černa, zhluboka se nadechne a popadne železnou tyč, co leží vedle kanálu. zakřičí na něj a jednou ranou uzemní. zvuk lebky o beton je nezaměnitelnej. celkem dvakrát se napřáhne.

ty zmrde prolhanej. ty svině bonzácká!

z obličeje vyšplouchnou prameny tmavě rudý krve. otočíme ho na bok, kdyby náhodou, a utíkáme pryč.

běžíme daleko za zvuku policejních majáků. temnýma uličkama a pod starým mostem a přes koleje. klušeme z plnejch sil a snažíme se ukrýt v nepřístupným zákoutí, kde nás už nikdy nenajdou. naše rychlý kroky sem a tam a sem mění řády měsíčního svitu. doběhneme daleko za město na prázdnou pláň vykácenýho lesa a sedneme na vyhnilý zbytky dřeviny. už nemůžem dál. spídem zrychlený myšlenky nás nepustěj za hranici temný pustiny. koukáme do hvězd, hluboko do očí, celý zpocený a vzrušený. místo slov přes sebe chrlíme vařící dechy, naše těla se bořej do vlhký kůry. na dobrou noc zhltneme tři polámaný zvětralý cíga. zmačkáme se do sebe a nejsme vůbec ničí, ani svoji ne.

[plivatohen]

MÍSTO ŘEVU

nad krajinou se zjevilo světlo co chutnalo sladce

co se rozpouštělo ve vysoko vzdáleným nebi anebo

střílelo v cárech do otvorů útrob v zemským povrchu

země jej zhltla a pohltila měsíc i slunce i vesmír

pak se náhle rozpadlo v tropický saně

zatlačují si oči rozevírají dlaně a pokouší se

uchopit světlo plátna jako jsou mapy

který nevedou nikam

jako cesty v opuštěný krajině

les přestal žít a započal podobat se stvůře, jako by z mírných slov dětí rostla síla lesa

„přemýšlela si do čeho se narodíš?“

cestou sbírají měsíční krajinou vyplivnutý průhledný věci černý věci šílený cetky

nechají se bát slunce co bolí do očí na skle a

polyká samotu tak sladkou

průhlednou průhledný měsíc je smrtí dne

ve vzduchu třpytí se tělo zachytává se o střepy v trávě

pokus se to oběma rukama obejmout existuješ

jen proto aby si se setkala s divokou zvěří

hledíte si do očí a děsíte se toho

nikdo neutíká tak zazpívej a vstoupíš do svých obrazů

pozvedneš prastarý pravdy zrcadel

co nikdy nikam nevedly

jsme potomky kdovíjak špinavého kmene

přemýšlíme o novým těle

jsme oblečeni jen do kůže bohyně slunce a měsíce požeráci

magický jámy hovoří

tiše a měkce o osudu soudu a zbrani

neklidem vzplane kus půdy a začne růst les

slunce pohltí cesty a střepy značící sílu pohybu těla

dovedou tě k jámě k místu řevu

jámu vyhrabou a naplní nářkama, hlasama a prosbama

„jsem měsíc a tady začínám

hovořit o příběhu, kvůli kterému jste přišli

mluvím měkce ale o to víc pravdivě o představách bouřek a smrti,

jež vám nedají spát“

prach se zrcadlí pod tíhou měsíce

na třpytce dne se uchýlil k zemi

snad přinese radost a klid a sesterství

a očistí od můry veškerý záhyby světla

až radostně vzkřísí démony oblečený do rybí kůže

„ty démoni přijdou vždycky v noci a mění všechny věci naruby a švama nahoru“

hledíš na pruhy světla bouře průchodem očí

cítíš tanec blesků a barev na kůži hada slunce pohybem

nehtů se propadáš do snů a zaháníš

hrůzu z tesáků krvavého měsíce pohybem

po mokrý trávě klouže sklo a prudce padá

tou tíhou pádu těla ozářeného bleskem

„jsem slunce a mluvím rázně

smějete se mi, protože slyšíte o své nesvobodě a neschopnosti postavit se pravdě“

hraješ osamělou hru touhy šelmy

zamrkej co nejvíc dovedeš a mrkej dlouho ať nalezneš

prázdný jeskyně nezranitelnosti hadího světla

upadáš do louží křišťálových pochybností při novém ránu

myšlenka podobá se lesu a krajině a slunci

zmatením bleskům chaosu a sněti mozku

sestra se bojí bratra a bratr sestry jako se bojí

slunce měsíce a měsíc slunce a smrti ve světlech

blesků bdíš a myslíš na prastarý hrůzy

a stvoříš právo a soudy a právo je zákon a zákon je zbraň

„co to je člověku?“

„cítím popel na své tváře slepoty ďábla a zkoušky pachu

ve své mrtvé náruči už nečekám dalšího utrpení

procházím zkouškou očisty smíchu

a hltám slunečnou krajinu bolestného zmatku“

všude okolo jen pusto plná ústa cirkulujícího prachu

prach si a v prach se obrátíš rozplyneš se v ústech

jako mlha nad polem a ztěžklé vzdechy lesů bezmeznosti

plexisklo cesta jen žahne pod náporem hlubiny dat

démoni povstanou společně s duchy a víly

ti vtetují plastové květiny pod kůži

oči v kontaktu očí do luk bílých prasklin

natahuješ ruku a přijímáš noční hmotu kořisti světla

taháš za sebou pohlaví jako pohřební roucho

a toužíš po noži po zbrani a nůž je zbraň a zbraň je zákon.

[plivatohen]

ROZKLÁDÁNÍ LIDSKÝ SUBSTANCE

nechtěný děti a zapomenutý rodiče umíraj na následky alkoholismu a bez přátel. do týdne je najdou v zapáchajícím bytě. takhle to bejvá. stavení postavil za mlada plnej síly a odhodlání v lepší zítřky. naděje ho časem opustila a s ní i všichni ostatní. horní patro uzamknul jednou provždy jako vzpomínky a přežíval především v kuchyni se sedačkou a oknem na dvorek. celej zašedlej stářím a chlastem, podobal se vypuštěnýmu balonku, když mu podali obálku s fialovým pruhem. na stůl z ní vyndal psaní, co uměl jen podepsat. otřel si čelo šátkem po zesnulý ženě, kterej z náprsní kapsy ošuntělýho svetru nevyndal už několik let.

holka podej mi brejle, skla jako popelníky vyleštím o krajkovej ubrus.

vymlouvá se, že sou špatný, protože sou levný. stydí se za to, že neumí číst. otírá si oči, brejle, mlží na papír. vytáhne lahev z mezery v gauči a cucá, potají, abychom to neviděli. snaží se porozumět signálům z dálky děsivýho černýho inkoustu. tělo mu pomalu chátrá. mozek rychleji. ví to a ani se tolik nebojí smrti, jako bolestnýho odcházení. proto pije. vodku mu do půlky ředíme vodou. ani to nepozná. natáhne se na kanape a leží do večera, dokud ho žízeň zase neprobudí. chvilku bloumá po kuchyni, zblajzne rohlík, vypije druhou půlku flašky a zase spí. takhle žije už nějakej pátek a doufá, že se brzy dočká konce týdne. když pohřbíval syna, nechal na náhrobek napsat svoje jméno. teď už na hrob nejezdí, otevíraj se mu nohy. když je ráno převazuju, občas zahlídnu sebe. hniju a prosakuju stejně. teta Marie jednou za čas přijede uklidit zbytnělý nánosy prachu a bordelu lidskýho těla. teď si potichu balí kufry. poprosí mě, ať ji najdu spolehlivej spoj, co jí doveze až do prahy. je mi smutno z toho, že mě tu s ním nechá samotnou. cejtim se malá na to, vidět furt někoho umírat.

jestli máš nějaký drahý věci, měla by sis je někam schovat. brzo to tady přijdou zabavit a bude jim jedno, že ty věci nejsou jeho. a sebe bys měla uklidit taky, jestli nechceš bejt zabavená děcákem. pronáší slova jako proroctví.

vytáhne z kapsy upnutých džínsů pětistovku a položí před něj na stůl. pohladí mě po tváři a beze slov zmizí z baráku.

on si zatim hřebenem s vylámanýma zubama přečeše zbytky prošedivělejch vlasů, dobelhá se k lince a třesoucí se rukou oddělá pryčny. šmátrá a přehrabuje kopečky prachu. vytáhne naditou obálku a vloží mi ji do rukou. se zavřenýma očima hodí hlavou ke dveřím, dobelhá se zpátky na gauč a usne. obálku uložím na spodek červenýho batohu s klokanem a zahážu svejma krámama. našlapuju opatrně, abych ho neprobudila ze smrtelnýho spánku. ještě jednou si pozorně prohlídnu každou část jeho zmuchlanýho těla a ztratím se.