#Časopis Vesmír

[pepikhipik]

Pozvánka na dnešní diskusi

Přenos diskuse - Klíště: biologie a medicína

Diskuse časopisu Vesmír, Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Biologického centra AV ČR

Kdy: Pondělí 29. května 2023, 17 h

Kde: Přírodovědecká fakulta Jihočeské Univerzity, Branišovská 1760, České Budějovice – vestibul budovy C

+ živě na YouTube a zde ⬇️

Diskutují:

Václav Hönig, Ph.D. – laboratoř arbovirologie Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR

doc. RNDr. Jindřich Chmelař, Ph.D. – katedra medicínské biologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

MUDr. Aleš Chrdle – primář infekčního oddělení Nemocnice České Budějovice, a. s.

prof. RNDr. Daniel Růžek, Ph.D. – laboratoř arbovirologie Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR; Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity

RNDr. Radek Šíma, Ph.D. – laboratoř molekulární biologie klíšťat Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR; Bioptická laboratoř Plzeň

O čem bude řeč:

Klíště jako fascinující živočich i jako přenašeč klíšťové encefalitidy a lymské boreliózy

Ekologie klíštěte

Molekulární interakce mezi patogeny, přenašečem a hostitelem

Skrytý potenciál klíštěcích slin

Imunologie, vývoj vakcín

Epidemiologie, klinická praxe

moderuje: Lenka Vrtišková Nejezchlebová 

#klíšťata #epidemiologie #příroda #pozvánka #veřejná diskuse #věda #výzkum #Časopis Vesmír #Lenka Vrtišková #Václav Hönig #Jindřich Chmelař #Aleš Chrdle #Daniel Růžek #Radek Šíma #klíšťová encefalitida #lymská berilióza #ekologie klíštěte

[filofobiainefable]

[autoring]

Rusko se nestane první zemí, která ve vesmíru rozmístí zbraně. V rozhovoru pro ruský časopis Meždunarodnaja žizň to řekl náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov.

[lenkabenka]

. těch zatracených třicet .

Také se někdy vzbudíte s nutkáním položit si zoufalou otázku typu:” Proč zrovna já, co jsem komu udělal(a), za co?!”, a teatrálně nahlas vzdycháte a vrtíte hlavou a je Vám prostě hrozně smutno? Mně se to vždycky stane kolem 12. července. Většinou tedy tak tři měsíce před tímto datem, a když se ten den mílovými kroky přibližuje, začínám propadat zoufalství a jsem dosti melodramatická. Ten den, toho horkého večera v červenci, jsem se narodila. Před téměř jednatřiceti lety. Nutno říct, že se doposud domnívám, že jsem se určitě musela narodit o něco později, protože se na takovou číslici vůbec necítím a určitě se nějaká paní na matrice spletla a upsala se. Ptala jsem se našich, jestli nedošlo k omylu, doba byla přeci jen zlá, stály se fronty na banány, džíny měli jenom ti nejvíc cool lidé, rozumíte, mohlo se to stát, já MŮŽU BÝT MLADŠÍ! Pokud však k omylu nedošlo, a já jsem opravdu tak letitá, jak tvrdí moje občanka, tak jsem fakt v šoku. Podle mých propočtů, bych už měla mít procestovanou půlku světa, postavený dům, velkého psa na zahradě a jiné mety, které jsem vždy doufala, že už touhle dobou budu mít za sebou. Měla jsem mít fotku z Times Square, s tím polonahým zpívajícím kovbojem, víte? Také jsem si měla potřást ruku se Stephenem Kingem, který je můj nejvíc nejoblíbenější spisovatel na celém světě. Taky jsem měla mít asi tak o dvacet kilo míň a na břiše upečený tři řady buchet. Rozhodně jsem ale do třiceti nezamýšlela stihnout založení rodiny. Jsou ženy či dívky, které se již od útlého věku těší na to, jak se jednoho dne stanou matkami. Dívají se mlsně do kočárků, usmívají se na dítka upatlaná od zmrzliny nebo olepená takovýma těma kukuřičnýma křupkama a nejradši by si hned běžely udělat ovulační test a koupit nějaké sexy prádlo na večer. Prostě mají jasno v tom, že děti jednoho dne chtějí. Když jsem se poznala s L., tak jsem mu vehementně tvrdila, že rozhodně NIKDY nechci děti a taky se NIKDY nechci vdávat. Velmi rád mi to s těma dětma dneska připomíná. Já to tehdy ale myslela naprosto vážně. Takhle. Ano, je nasnadě, že ženy, neboť mají dělohy a taky ty ovulace a menstruace, tak jsou ideálními kandidátkami na to, mít děti. Jenže když se některá žena rozhodne, že děti mít nechce, tak se za to mnohdy ocitne na pranýři a setkává se s nepochopením ostatních. Já když jsem tvrdila, že děti mít nechci, tak jsem si vždy vysloužila blahosklonné pohledy, zmínky o biologických hodinách nebo tvrzení, že jakmile potkám toho pravého, touha mít miminko si mě najde sama. Pojďme se prostě smířit s tím, že existují ženy, které děti nechtějí a nemají je. Pochopitelně i ženy, které děti mít nechtěly, je nakonec mají a často jsou šťastné, že je nakonec matka příroda ukecala. Jenomže pak jsou taky ženy, které děti mít nechtěly, někdo je k tomu dotlačil a ony jsou teď nasraný na celý svět, jejich děti je štvou a nemůžou se dočkat, až jim bude osmnáct a půjdou z domu. Nelíbí se mi, když má někdo potřebu zpochybňovat rozhodnutí druhých lidí, tvářit se blahosklonně a chytračit. Ve mně se to zlomilo v momentě, kdy mi bylo oznámeno mou doktorkou, že mám endometriozu. Hele, já jsem si vždycky říkala, že to je asi můj úděl, že každý měsíc mám tak na den dva výpadek, kroutím se v bolestech břicha, trávím dny pod horkou sprchou a někdy pro bolest ani nejdu do školy/práce. Jenomže ona to byla tahle nemoc, celou tu dobu. Tahle nemoc je taky pěkná svině v tom, že je častou příčinou neplodnosti. Zároveň mám také polycystické vaječníky, což je v kombinaci s endometriozou docela poděl. Takže mi moje doktorka oznámila, že to bude 50 na 50, tedy je možné, že děti mít nikdy nebudu. Dovedete si představit mé překvapení, že když bych se teda rozhodla, že děti nakonec mít chci, tak je vlastně možná nebudu moct mít. Najednou mi došlo, že jsem se zlehka celý život rouhala svým proklamováním, že já teda rozhodně zbouchlá být nikdy nechci. Moje kroky směřovaly rovnou za L., kterému jsem řekla, že by si měl najít jinou holku. Nějakou, která mu jednoho krásného dne porodí dítě, poněvadž já to asi nezvládnu. Vzal mě za ruku a sdělil mi, že žádnou jinou holku nechce, že to prostě nějak uděláme a že už o nějakém rozcházení nebudeme mluvit. Následující rok jsem byla neustále u doktorky s prasklými cystami, cpala se pupalkou, zobala produkty čínské medicíny a moje hlava mi začala našeptávat, že jsem se trochu spletla, protože vlastně to dítě bych chtěla jednou mít. Nedovedu odhadnout, zda by tomu tak bylo i tehdy, kdybych nezjistila, že mám endometriozu. Vážně a zcela upřímně, netuším. Rozhodnutí, že to zkusíme, jsme učinili společně a dodnes si ten den pamatuji, stejně jako si pamatuji, jak jsem si o tři měsíce později udělala test a ten byl pozitivní. Vesmír mě asi zařadil do té šťastnější poloviny žen s endometriozou. I přesto nadále rozumím těm, které se vědomě rozhodly do toho nejít a doufám, že naprostá většina těchto žen je obrněna trpělivostí a nadhledem, aby mohla odrážet nesmyslené útoky těch, kteří mají za to, že můžou ostatním kecat do života. Mimochodem člověku taky moc nepřidá fakt, že gynekologové mají zvrácenou potřebu informovat pacientky, že by byl ideální čas na početí. Pro svobodné ženy je to přímo zdrcující rozhovor, protože zodpovědná žena prostě nebude chtít otěhotnět hned následující víkend, ale zároveň by to ráda stihla ještě předtím, než jí rodiče začnou cpát sousedovic Pepíka, neb ten to taky do třiceti nestihnul. Navíc pokud žena dítě chce, určitě nepotřebuje doktora, aby jí kreslil křivku klesající plodnosti. Hele, abych to shrnula, my ženy jsme pod hrozným tlakem, protože nám každej časopis cpe, že ve třiceti mít první dítě je na pováženou. V mém okolí je mnoho matek, které měly děti po třicítce. Překvapivě neměly těžké porody a žádná z nevyspání nedostala infarkt. Tady musím podotknout, že článek píšu už nějakou dobu, protože mi na jeho dopsání nezbývá energie, mám totiž dojem, že ten infarkt z nevyspání nakonec dostanu já. Malej L. se prostě rozhodnul, že v noci bude po půl hodině vyžadovat mléčnou párty, zjevně ho moje prsa strašně baví, má s nimi vážný vztah a chce je mít pod neustálým dohledem. Hrozně se mi chce spát, i teď, když tohle píšu, tak jsem napůl v deliriu. Nyní tedy zpět k tématu (zase ta zatracená ztracená nit). Každé narozeniny beru jako velkou nespravedlnost. L. si ze mě navíc neustále dělá srandu a poukazuje na to, že jsem starší než on a v podstatě jednou nohou v důchodu. Když jsme se seznámili, už jsme se tak trochu znali, protože to býval můj soused a já ho občas potkala na chodbě. Domnívala jsem se, že bude zhruba stejně starý jako já, protože nosí vousy, které každého chlapa zlehka zfotrovatí, že jo. Takže když jsme se dali dohromady, bylo pro nás pro oba překvapením, že zatímco já jsem počítala s tím, že je mu kolem 30,  on si myslel, že jsem mladá, nadějná studentka, která ještě bydlí s rodiči (no a! V Itálii třeba ženský bydlí doma ještě i v 35!). Vím s určitostí, že kdybych byla dlouhonohá, štíhlá kost, tak bych to za mlada strašně kosila a ohrnovala nos nad třicítkami, které sjíždí Sex ve městě, pijí Cosmopolitany, protože Carrie s holkama na tom postavily půlku seriálu, a doufají, že ty mladý, hubený buchty mají aspoň někde na těle bradavici nebo o jeden prst na noze míň. Jenomže já jsem začala vypadat k světu až někdy kolem 24 let, což, jak jistě chápete, je trochu pozdě na to skalpovat polovinu mužského národa. Teda, nechci aby to vyznělo, že mi je líto, že jsem nebyla rajda, ale rozhodně bych dneska měla pro ty mladý, nadějný holky větší pochopení. Navíc dneska už je dost těžký poznat, jestli ta či ona slečna má vůbec občanku, protože každá druhá dneska dává tutorialy na youtube, a ze třináctky je dvacítka během pěti a půl minut. Podívejte se, normálně nebývám takhle zahořklá a závistivá, ale jak se mi blíží ty narozeniny, tak si nemůžu pomoct. V podstatě mi začíná táhnout na čtyřicet a zatímco L. bude mít ještě tři roky dvacet a něco, já už budu mít za devět let čtyřicet, za osm let čtyřicet, za sedm let… Teď by ten můj věkový splín zachránila dvojka vína, ale jak jsem již zmínila, kdybych k tomu přičichla, tak ztrestám celou flašku a pak bych musela po městě ve tři ráno shánět kojnou. Hele vzpomněla jsem si na jednu narozeninovou scénu, která se zcela netýká tématu, ale normálně mi tak vytanula na mysli, že ji musím sdílet. Brácha měl narozeniny a můj táta, protože už za svých mladých, otcovských let, býval dosti pokrokový, se rozhodl pozvat na bratrovy narozeniny kameramana. Brácha, pokud si dobře vzpomínám, tak z toho nebyl moc nadšený a těžko říct, zda se video vůbec dochovalo. Zatímco se kameraman snažil z bráchy vykřesat alespoň jiskřičku nějaké akce, neboť ten seděl u počítače a prostě měl všechno na háku, já jsem se rozhodla, že to je moje chvíle a snažila se opanovat si celé natáčení. Nasadila jsem si na hlavu záclonu a házela si polštářem před panem kameramanem, který mě chvíli natáčel, dělal, že jsem hrozně talentovaná a jistě si říkal, že mu to asi za ty prachy ani nestojí. Pak jenom dlouze vzdychl, spustil kameru k bokům a odešel za našima, že už má materiálu hodně a půjde domů. Brácha pak dostal dort a já čekala na zavolání jakéhokoliv režiséra, kterému se, dle mého skálopevného přesvědčení, dostala do rukou zmiňovaná nahrávka a on seznal, že jsem dosud neobjevená hvězda, která jen čeká na to, až bude moci zazářit. Hele, vůbec moje dětství je celkem výživným tématem, příště Vám můžu vyprávět, jak jsem si řekla, že přelstím čas a ušetřím si pár minut spánku po ránu tím, že se do školy učešu a obleču již večer, před spaním. Moje překvapení, když jsem se ráno vzbudila zmačkaná a rozchuchaná a bez obou ponožek, bylo nezměrné. Aha, tak to už Vám příště neřeknu, když jsem to shrnula už teď, ale nevadí, mám toho v rukávu fakt hodně. Určitě si pamatujete, jak jste v mládí považovali všechny třicetileté za zenitem. Já to měla stejné, připadalo mi to jako ten nejvíc nejhorší věk co může existovat. Když se na mě omylem podíval nějaký třicátník, tak jsem znechuceně odvracela zrak, šokovaně kroutila hlavou a určitě jsem ty svoje pocity sdílela smskou ze svého Alcatelu na něčí jiný Alcatel. Mimochodem, víte, jak na Alcatelu bylo oznámení o zprávě ve tvaru maličké dopisní obálky? Já z toho byla vždycky úplně na větvi, když mi někdo napsal, to napětí při otevírání zprávy, to se už těžko něčemu vyrovná. Především, když jsem na Internetové maně všech honičů libimseti.cz narazila na někoho slibného, dala mu své číslo a doufala, že mi brzo napíše a já mu pak odepíšu a pak on mi zase napíše…no hele, každý máme něco, ne? Ano, a tady si uvědomuji, že jsem už doopravdy stará, teda, vyzrálá. Pamatuji si staré telefony, staré seznamkové weby, vím, že kazetu zpátky namotáte propiskou, měla jsem šusťákovky ušité od babičky a všechny další libůstky té doby. A teďka je mi třicet. Nemám dům, nemám psa, nemám bazén, nenapsala jsem knihu, nepotkala jsem Stephena Kinga ani toho týpka v kovbojským. A přesto jsem (většinou) šťastná. Jsem melancholickej rak, nemůžu být šťastná neustále, to musíte pochopit. Jsem zdravá a miluju. TO je důležitý. Samozřejmě by mi nevadilo milovat a být zdravá v takovým tom obrovským bavoráku, který bych ani neuměla zaparkovat a pořád bych musela nechávat někomu lístečky za stěračem s mým telefonním číslem a omluvou, že jsem mu sedřela při couvání půlku auta. Na druhou stranu, mít ten barák, ten bazén a toho psa a nemít malýho a velkýho L. by bylo úplně o ničem. Dávám si proto teď, v dubnu, předsevzetí. Naučím se stárnout s grácií. Jako to dělá George Clooney, kterého platonicky miluju a L. mi řekl, že to je jedinej chlap, se kterým ho můžu podvést. Bude to ale chvíli trvat, takže si letos zase normálně, jako vždycky, když se blíží červenec, pobrečím ve vaně, zanadávám si na mladý čubky a život půjde dál.

Lenka

[pepikhipik]

Nové číslo časopisu Vesmír

Kdo se bojí, zbrojí. I tak by se dal parafrázovat způsob, jakým se život za Zemi od svého vzniku přizpůsoboval rizikům anebo na účinnou obranu hledal protizbraň. Princip přizpůsobení (adaptace) na změnu se stal motorem evoluce, proto jsme mu ve Vesmíru věnovali hlavní téma i titulní stranu (zobrazuje ostnohřbetku Cladonota benitezi, kterou jsme v redakci během přípravy čísla důvěrně oslovovali „diplodok“). 🔵 V rozhovoru měsíce se tentokrát věnujeme tématu poválečného osudu německých obyvatel Československa a Polska. Zabývala se jím podrobně česko-německá historička Eva Hahnová ve své nové knize „Legendy, mýtus a dějiny“, která má podtitul „Pojem vyhnání v německé paměti“. 🔵 Zabýváme se také v poslední době sílící snahou vrátit do zemí původu exotické předměty, artefakty či lidské ostatky, přivezené kdysi etnografy, objeviteli a cestovateli. Jak poznamenávají Jaroslav Jiřík a Martin Soukup ve svém článku „Komu patří kultura?“ mnohé takové pokusy vyvolávají pochybnosti. 🔵 Což neplatí o kamenech, starých přes tři miliony let, v nichž kterých někteří badatelé vidí nejstarší známé nástroje, používané člověkem. Více o nich v článku archeologa Jiřího Svobody. 🔵 Pod povrch země se vydáváme také s paleoseismoložkou Petrou Štěpančíkovou. Zkoumáme podivné zemětřesení nedaleko od našeho území a to, jak aktivní je (stále) země pod našimi středoevropskými luhy a háji. 🔵 S Klárou Bezděčkovou se věnujeme „elixíru prosperity“, vynalezenému mravenci. Květnové číslo Vesmíru je vám k dispozici v papírové (v trafikách a knihkupectvích), ale i elektronické podobě - aktuální vydání na https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2023/cislo-5/, všechna předchozí vydání od roku 1871 pak na www.vesmir.cz

#časopis Vesmír #věda #výzkum #příroda

[pepikhipik]

Záhada „žlutých bláznivých mravenců“ vyřešena

Mravenci Anoplolepis gracilipes patří ke stovce nejproblematičtějších invazivních druhů světa. Ve svých nepůvodních oblastech dokážou vytvářet superkolonie, jejichž rychlost šíření - tři metry denně - je dechberoucí. Pomáhá jim v tom mimo jiné i krajně exotický způsob určení pohlaví, který si vyvinuli. Jejich samečkové jsou chiméry. Mravencům to zřejmě zajišťuje výhodu při invazích na nová území.

Zdroj: Časopis Vesmír

#Časopis Vesmír #mravenci #Anoplolepis gracilipes #určování pohlaví #chiméry #invazní druhy