#Habsburská monarchie | Explore Tumblr Posts and Blogs

borisjelinek · 2 years

Text

Lípa republiky v Mezilečí

Lípa je v posledních staletích označována za náš národní strom, ale již dávno předtím měla velký ochranný význam, protože se sázela na rozcestích nebo z ní vznikaly mnohá stromořadí, její letorosty se dávaly za okna o letničních svátcích, lipové větve bývaly dávány na oltáře na Boží tělo a následně na pole do obilí nebo jiné plodiny, aby dobře narostla, případně za obrazy ve staveních k jejich ochraně před bleskem a následným požárem, z dřeva tohoto stromu byly zhotovovány sochy světců a tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat.

Národní symboliku však lípa získala až v souvislosti s myšlenkami českého národního obrození 19. století a na našem území tehdy začala soupeřit s dubem, jenž byl naopak brán německým živlem jako symbol germánství. Na tuto tradici pak bylo navázáno hned po obnovení naší samostatnosti, kdy byla hojně vysazována u různých příležitostí.

První Lípy Svobody se začaly po nově vzniklé ČSR vysazovat hned v roce 1919, a to hned jak počasí dovolilo. Přímo v Mezilečí se tak nestalo, což však neznamenalo, že by místní obyvatelé neměli ze zániku monarchie a ustavení nového státu radost. Tu totiž projevili již 28. října 1918, kdy se dozvěděli o jeho vzniku. Tehdy přinesl listonoš v 15.00 hod. telegrafickou zprávu o tom, že nastal převrat a vznikla svobodná Československá republika, neboť došlo k prohlášení její samostatnosti.

Hned poté se uskutečnila převratová slavnost, kdy byla u statného buku v lokalitě "Na hromadě" (pozemek náležející ke stavení Anny Hanušové čp. 34) přichystána velká vatra, která byla za účasti většiny obyvatel zapálena. Na ni byly vhozeny všechny hořlavé i nehořlavé pozůstatky po Rakousko-Uhersku, ať již šlo o obrazy císařů Františka Josefa I. a Karla I., rakouské orlice, různé tabulky a dokonce i některé knihy a učebnice, v nichž byla vychvalována habsburská dynastie a podobné věci. Když hranice dohořela, rozešlo se obyvatelstvo za zpěvu národních písní v průvodu do svých domovů. Mnozí rovněž vyrazili mimo obec, aby se dozvěděli více a uviděli, jak padá starý režim ve větších městech.

K vysazení vlastní, tentokrát však Lípy republiky, tak došlo až v souvislosti s oslavami 10. výročí vzniku Československé republiky, jež připadlo na 28. října 1928. Jako nejvhodnější místo byl vybrán obecní pozemek u silnice před usedlostí obecního starosty Jana Antoše čp. 8. Této slavnosti se za vedení obce zúčastnili: starosta Jan Antoš z čp. 8, náměstek starosty a zdejší kovář Čeněk Tylš z čp. 9, radní Josef Chmelík z čp. 53, člen obecního zastupitelstva a řezník Vilém Borůvka z čp. 71, člen obecního zastupitelstva Vilém Šrůtek z čp. 18 a jeho kolega Josef Dvořáček z čp. 29.

Jamka pro vysazení lípy byla vykopána Janem Šrajbrem z čp. 37 a jejího slavnostního zasazení se ujal starosta Jan Antoš, který ho doprovodil slavnostní řečí, v níž zhodnotil výhody samostatného státu a osvobození od třistaletého rakouského jařma. Slavnost byla ukončena zazpíváním národních hymen "Kde domov můj" a "Nad Tatrou sa blýska", načež se všichni rozešli domů, aby se večer uskutečnila v Řezníčkově hostinci lidová zábava.

Tato tradice nebyla v kraji ničím výjimečným, protože k vysazování lipových stromořadí nebo soliterních stromů docházelo též v souvislosti s jinými událostmi, a to kolikrát hodně hluboko v minulosti. Zmiňme tzv. "toleranční lípy", vysazované na památku vyhlášení tolerančního patentu, lip na paměť zrušení roboty, vyhlášení konstituce a stromořadí u příležitostí různých výročí panovnického rodu nebo válečných vítězství, k nimž se poté po roce 1918 přiřadily lípy "Svobody", lípy Masarykovy či lípy Švehlovy, pokud zrovna v obci vládla agrární strana. Mnohdy se je podařilo uchránit před jejich skácením, zejména v období německé okupace, kdy jakákoliv připomínka ČSR byla trnem v oku a musela být odstraněna. Kolikrát šlo o stovky stromů, které musely k zemi jen proto, že byly vzpomínkou na doby minulé, kdy si český národ vládl sám.

Mezilečská Lípa republiky však přečkala jak toto neblahé období, tak i následující komunistický režim a má se stále skvěle k životu. Z malého proutku se stal časem mohutný a košatý strom, o němž mnohý procházející ani neví, proč byl na tomto neobvyklém místě vysazen. Doufejme, že se zde bude vypínat ještě hodně staletí a připomínat našim potomkům vše, co jsme my i naši předci kdy dokázali, že i ta nejmenší víska může kolikrát směle konkurovat v mnoha oblastech větším městům, i když tomu dnešní doba není zrovna nakloněna. O jiných lípách republiky lze najít informace na webu: https://lipyrepubliky.cz a o stromech svobody si můžeme přečíst zde: https://www.stromysvobody.cz.

Lípa republiky v Mezilečí

#mezilečí #příroda

0 notes

archivace · 2 years

Text

Slezské války - 1. Slezská válka, 2. Slezská válka, Sedmiletá válka

Po vymření Habsburků po meči - který navíc spojoval obě větve Habsburků španělskou i rakouskou - ponejprv panoval jako Španělský král Karel III - posléze ve střední Evropě jako císař Karel VI a Český král Karel II. Potomstvo jen v žemské linii - sapsal Pragmatickou sankci které měla umožnit nástupnictví v Dědičných zemích habsburského panovnického rodu po přeslici (s vyjímkou hodnosti císaře). Jinak Karel VI byl ještě současníkem starnoucího "krále slunce" Ludvíka XIV.

Války o děditství rakouské bylo označení následujícího konfliktu především se sousedními státy, které Pragmatickou sankci neuznávaly - Slezské války bylo oznašení konfliktu v užším smyslu

Slezské války (německy Schlesische Kriege) je souhrnné označení pro tři konflikty mezi Pruským královstvím a Habsburskou monarchií, které se vedly mezi lety 1740 až 1763 o nadvládu nad původně rakouským regionem Slezsko.

První (1740–1742) a druhá slezská válka (1744/1745) se časově shodovaly s válkou o rakouské dědictví (1740–1748) a byl to počátek zapojení Pruska do tohoto konfliktu.

Třetí slezská válka je známá jako sedmiletá válka (1756–1763).

První slezská válka v Čechách podrobněji.. Roku 1740 se po zesnulém Karlu VI. Chopila na základě tzv. pragmatické sankce vlády v dědičných zemích habsburského domu, tedy i v království českém, Marie Terezie. Do této vysoké hry, ve které nebylo v sázce nic menšího než sama existence habsburské říše, vstoupil coby spojenec Francie bavorský Karel Albrecht, jenž vznesl nárok přímo na český trůn. Tento nárok, opřený o údajné dědické právo jeho manželky z habsburského rodu Marie Amálie, byl sice právně velmi chatrný, byl však podepřen tradičním rakouským protivníkem Francií.

Ku Praze přitrhlo bavorsko-francouzsko-saské vojsko 24. listopadu 1741. Posádka obránců města, čítající všehovšudy 2500 mužů, byla již mezitím připravena vzdorovat a příchozí uvítaly mj. zazděné městské brány. Francouzské jednotky však pod vedením hraběte Mořice Saského překonaly za použití žebříků hradby a v pět ráno již bylo celé město v rukou dobyvatelů.

Hned ráno po svém vítězství se Karel Albrecht odebral na Bílou horu, aby, jak si poznamenal do deníku, se zúčastnil oslavné mše v místech, kde jeho předek kurfiřt Maxmilián slavil vítězství nad "Fridrichem, zvaným zimní král". Následovalo slavnostní Tedeum v katedrále sv. Víta. 7. prosince 1741 se dokonce Karel Albrecht prohlásit dědičným českým králem jako Karel III. Ačkoliv řádná korunovace nemohla být provedena, korunovační klenoty byly před dobytím Prahy odvezeny, sezval novopečený král na 19. prosince všechny zemské stavy do Prahy ke složení přísahy věrnosti. V lednu 1742 byl – za podpory francouzských vojsk – zvolen Římským císařem jako Karel VII.

Saskému kurfiřtovi byla za podporu císařské volby Karla Albrechta nabídnuta Morava, jež měla být zároveň povýšena na království, a Dolní Rakousky. Rakouská armáda armáda se však přes zimu konsolidovala, navíc Habsburská monarchie uzavřela separátní mír s dalším svým nepřítelem – totiž Pruskem – kterému postoupila téměř celé Slezsko. Habsburská monarchie postavila za podpory uherské šlechty velké vojsko se skvělou uherskou jízdou a přešla do protiůtoku.

Francouzská vojska na kvap opouštěla Prahu. Při tomto ústupu vzal za své i letenský zámeček Belvedér, kde byli Francouzi ubytovaní. V rámci ústupu tento letohrádek Francouzi totiž vyhodili do povětří. Rakušané postupovali až do bavorského Mnichova. Karel Albrecht zde přenechal vládu svému synovi a zůstal mu v podstatě prázdný titul císaře Svaté říše římské.

Avšak po roce – roku 1743 – Prusko znovu obnovuje válku a císaři Karlu VII svítá naděje na znovunabytí moci alespoň v Bavorsku. Ten ironií osudu umírá právě 20. ledna 1745, kdy jeho jednotky opět vstupují do Mnichova. Vdova Marie Amálie, dcera Josefa I., potom se svou sestřenicí Marií Terezií uzavřela mír a její syn a následník Maxmilián III. Josef se vzdal nároků na císařskou korunu. Novým římským panovníkem se stal manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský.

Sedmiletá válka válka je zejména spojena s osobou Fridicha II. - krále v Prusku

V důsledku první slezské války získalo vítězné Prusko většinu Slezska a českého Kladska. Tento stav byl potvrzen mírovými dohodami z let 1745 a 1763.

Proč Fridrich II nárokoval Slezsko? Fridrich II., král Pruska, založil požadavky nad tvrzením nesplnění Schwiebusové smlouvy, čímž slezské knížectví Lehnice, Volovsko a Břeh budou odevzdané Braniborsku po vymření Piastovské dynastie. V roce 1675 s úmrtím posledního Piastovce vymřel rod Piastovců. V této době nebyl žádný pokus o realizaci této staré smlouvy a pruský vladař byl za platbu ochoten se smlouvy zříci.

Související příspěvky

Balady z Hlučínska – Goginblog (wordpress.com)

1 note · View note