#pivíčko

[kapsadan]

Aspoň to pivo mě miluje

#pivo #pivko #pivíčko #čumbrl #česky

[piju-skotskou]

Po prohlídce Falls of Bruar jsme vyrazili směr SZ hledat naše druhé airbnb ve městě Nairn. Michal vklouzl do pravostranného řízení levou zadní (nechci se chlubit, ale řídit jsem ho učil už od 4-5 let, tak to musí být znát) a tak jsem mohl očumovat nádhernou skotskou pahorkatinu. Trochu za zlé mám tomu mojemu klukovi, že mi tvrdošijně odmítal na chvíli přistavit, abych se mohl pokochat. Na jeho obranu ovšem musím říct, že cesta byla opravdu úzká s mírným rozšířením každých cca 1000 m pro umožnění vyhnutí protijedoucích vozidel.

Po ubytování jsme nakoupili něco málo na večeři (krom jiného jsme měli v košíku i pivíčko pro případnou krizi a platit šel Míša a co myslíte - chtěli po něm občanku přesto že je mu 33, myslím, že ji po něm budou chtít i v 50-ti) a vydali se já na beer, Michal jak jinak než na whisky do místního Uncle Bob's baru. Michal okamžitě zapadl a zahájil sbližování skotského a českého lidu (viz fotodokumentace), já bych taky rád, ale nám od mládí na rozdíl ob Michala tloukli do hlavy ruštinu a s tou tady moc nepochodím, tak jen tak sem tam něco prohodím, ale už místní ví, že pijí nikoli beer, ale PIVO 🤓. Za zmínku ještě stojí co že taky ve Skotsku čepují v Uncle Bob's baru - viz jedna momentka.

[bliju]

Sunday 5.3. 2023

BARCELONA leden 2023

Jelikož v Čechách už ani nevíme, jak vypadá sluníčko, tak jsem potřebovala změnu prostředí. Letenky jsem teda kupovala někdy koncem listopadu, ale přesně jsem věděla, že to takhle bude :D

Letenka mě vyšla s Ryanairem asi na 1100,-, ubytování jsem měla v hostelu St Christopher's Inn Barcelona na 3 noci asi za 2000,-. Z letiště jsem jela busem přímo na Plaça de Catalunya cca 30 minut za 5,9 EUR. Co mě (a ne jen mě) překvapilo bylo, že v tom buse vyžadovali roušku!

Jelikož jsem přijela docela večer, tak jsem se jen ubytovala šla spát. 

Ráno jsem pak vstala cca na 9, jelikož jsem chtěla na snídani do Brunch & Cake. Tam jsem si dala senzační palačinky a kafe. Pak jsem se metrem za 2,4 EUR dovezla na Paral·lel a tam pokračovala lanovkou, která je součástí metra (takže na jeden lístek) na Montjuïc. Tam jsem chodila po různých zahradách, obešla stadion (trochu neplánovaně, jelikož to tam bylo všude uzavřené :D). Pak jsem se kochala muzeem, výhledy od něj a na něj. 

Jelikož se mi před odjezdem podařilo sehnat Tři měsíce v Barceloně, tak jsem lozila i po tipech z knížky. Jeden z nich byl Pavelló Mies van der Rohe. Vstup je za 4 EUR. On je to teda malinký a skoro celý to člověk vidí i bez toho vstupného. Ale zas si tam můžete posedět na židličkách, který jsou i v Tugendhatu a tam se k nim můžete sotva přiblížit :D Následně jsem šla do Arenas Mall, kde zas má člověk 360° výhled na celé město (zadara). 

Pak už byl čas oběda, takže jsem šla do vyhlídnutého baru Pincho.J, kde jsem si fakt pochutnala. Šla jsem na tipické pinchos. Tady měli ty “obyčejnější” za 1,2 a “lepší” za 1,8. Výběr byl obří. K tomu měli i sangrii a pedron papričky, takže dokonalost. Pinchos jsem si dala 5 a byla úplně přejedená. 

Po obídku jsem jela na pláž, kde jsem si užívala sluníčko a pohodu. Na večer jsem ještě lozila po Passeig de Gràcia a jejím okolí, kde jsem obdivovala úplně každý dům, protože to prostě byla strašná nádhera. No a večer jsem zakončila jídlem ve Five guys :D

Druhý dej jsem si ke snídani dala výborné plněné churros a pak ještě zašla do náhodné kavárny na deal kafe a croissant za 1,9. Můj cíl byl Parc de la Ciutadella a jeho okolí. Navštívila jsem Umbracle, Centre Cívic Convent de Sant Agustí, parlament, fontánu a pak si jen užívala sluníčka. 

Odpoledne jsem si řekla, že se projdu k Sagrada familia a cestou zkusím najít bar s pěknou zahrádku na sluníčku. To se mi taky podařilo, takže jsem v nějakém náhodném baru seděla asi 3 hodiny na sluníčku a pila k tomu pivíčko a jedla Jamón, který jsem si před tím koupila na známém Mercadu de La Boqueria. Pak už jsem zas byla unešená, jak je katedrála krásná a obří.

Večer jsem pak pokoupila nějaké suvenýry a došla si ještě na skleničku a tapas do baru Castells. 

No a ráno už jsem se jen sbalila a vyrazila na letiště. 

[burgerboyz]

15.7. 22 – Burgberry out

M.: ”Střežím si tě jako kokot v panně.”

K.: ”Morčeti zlato.”

Celej den se točíme kolem vlhkého špalíčku. Byli jsme sem vysláni jakožto generálové BBz divize valonie. Máme tady skinny cigi barbera na crew cuty, gibího teriperorální hysteráky, cockfeečko, pivíčko v plechu i burgery na sluníčku. Jo a mimo misi taky práci, ale na tu jebem. Ano, opět je tu BBz YOLO edice aka pátek v rohlíku.

Hemeroidy už Káčko nemá. Co by taky furt dělaly v prdely když je léto. Jely radši na Floridu, poslouchat flow-ridu a pozdravit Brandona a Trevora v jejich preppy tee, na který balí Jasicu.

Jen hrozně doufám, že nebudu mít od ženy koule ve smoljaku, za svoje nově objevený vojáctví. Kdyžtak na ni pošlu UA vojenskou babičku, která jí vyláme všechny zuby, za to že mě nechce vykousnout. Snad jsem to správně pochopil a nejsem ještě uplnej igipopťan s vietnamskýma vlasama. Nejsem žádnej rasista!

[radiotulen]

Já a práce (na hovno)

Proslov Pierra Hibšmana ze setkání My a práce (na hovno) v rámci Intergalaktického vzpomínkového karnevalu na Davida Graebera 11. října 2020, Těšnov. 

Vážení přátelé, je neděle a my jsme se tu dnes sešli, abychom si povídali o práci. To je mnohem lepší, než kdybychom se setkali v práci a povídali si o neděli. Přesto, že se setkáváme v době, kdy by mnoho lidí za možnost pracovat dalo ledacos (třeba i svůj volný čas), nemějme si za zlé, že podnikáme tyto pro někoho kacířské myšlenkové výlety, vycházející z tradice Lotrandova "hlavně chlapče nepracuj" spojeného s Debourodovým "nikdy nepracuj". Tradice uvažování nad smyslem práce je dlouhá a pestrá a my na ní tímto navazujeme. Je neděle. Dejme se do toho, ale žádný spěch.

Dovolil bych si úvodem načtrtnout rozčlenění práce na několik poddruhů - částečně vycházející z toho, jak je ve svých textech popsal David Graeber, částečně volně mnou rozvinutých- budu tak činit z pozice obyčejnckého člověka a mou strategií bude kombinace intuice, spekulace a vycházení z bohatých, místy hořkých zkušeností, s prací, často tou na hovno. Ano, práce na hovno. Typ první, který "proslavil" právě Graeber, na jehož počest se tu potkáváme. Práce na hovno je práce o které tušíte, že kdyby neexistovala, nic se nestane. Je to práce pro práci. Z nějakého důvodu vám za ní někdo dává peníze a tak ji vykonáváte. Všichni ale tuší, že kdybyste se šli místo toho projít k řece, nic se nestane. A co víc - budete u řeky a to je super. Dalším typem práce pak může být práce posraná nebo taky zkurvená práce. Ta může i nemusí dávat smysl, podstatné a příznačné ale pro ni je, že její vykonávání je extrémně nepříjemné. Je to práce fyzicky náročná, která z vás takzvaně sedře kůži, je to práce, při které musíte komunikovat debilní téma s debilními lidmi atd. Přesto že práce na hovno může být posraná práce a naopak, obojí má svůj specifický smysl, resp. nesmysl. Dalším podtypem je práce, kterou jsem si dovolil nazvat Prací, které nelze tak úplně nic vytknout.  

U Práce, které nelze tak úplně nic vytknout se setkávají dva unikáty - tato práce vás baví a navíc z nějakého důvodu i dává smysl a je prospěšná - a to nejen ve vztahu k růstu osobního kapitálu. Nicméně tento typ práce považuji za (z hlediska jeho výskytu) natolik marginální, že o něm nebudu dál mluvit. Dalším souvisejícím typem pak je slavná a v jistých kruzích kultovní Osvobozená práce. Ta má implikovat, že v ní ne nejsme otroky - sázíme mrkve, zaleváme zahrádku a natíráme ploty nikoliv pro mocnáře  a vykořisťovatele, ale pro sebe, pro komunitu, pro smečku. Odměnou nám za ní často nejsou šušně, ale vděk komunity a existence a růst společné jabloně na zahradě. Bohužel jsem nucen konstatovat, že i v svobodných komunitách, jako ve vztazích se vyskytuje otroctví a nesvoboda - a jak praví slavné rčení - revoluce nastane, až se po sobě anarchisti naučí umývat nádobí. Takže nenastane nikdy, omlouvám se. 

Dalším typem práce by mohla být Práce, za kterou si zasloužíte jít do gulagu. U tohoto typu není důležité, jestli vás baví nebo nebaví (většinou vás ale baví, protože jste díky ní k posrání bohatí), důležité je, že touto prací kurvíte všechno kolem sebe v osobním zájmu a zasloužíte si za to jít do gulagu. Tento typ práce se pravděpodobně netýká nikoho z nás zde přítomných, v případě že ano, prosím přihlašte se a odejděte po svých do gulagu. Nejsem sociolog, antropolog, politolog, sociální práci jsem nedostudoval, zkrátka nejsem odborník ani otitulovaný teoretik, momentálně dělám družináře - zkrátka jsem obyčejncký člověk - a proto si dovolím už tuto část ukončit, přestože by kdekdo mohl namítnout, že chybí různé další typy - a jít k žité praxi, která stejně bývá nejšťavnatější.

Když jsem v šestnácti letech zjistil, že k životu se hodí peníze, podařilo se mi po několika měsících posílání emailů získat místo člověka, který v jedné staré hezké barabizně na Starém městě vybíral vstupné na různé typy produkcí - nejčastěji šlo o koncerty dixielandové kapely nebo o travesti show. Byla to krásná práce, která nebyla na hovno, odměna byla více méně spravedlivá a radost v očích lidí, kteří přišli na dixieland nebo na travesti show, byla mou další odměnou. Tak začala má dlouhá kariéra člověka, který dělal povětšinou celkem příjemné práce, které nevyžadovali celkem nic - kromě schopností elementárního uvažování a základní motoriky. Když nad tím tak přemýšlím, musím přidat k seznamu typů prací další  a to tento: Práce, kterou zkrátka musí někdo udělat, dokud se nepřijde na to, jak by to mohli udělat roboti (nebo dokud se neseženou roboti). Zde ale musím zdůraznit, prosím, neplést si se Zkurvenou prací. Součástí Práce, kterou zkrátka musí někdo udělat atd apod, je vaše osobní spokojenost. Zatímco přítomnost robotů v továrnách by jistě lecčemu prospěla, až nám vezmou roboti práci Výběrčích lístků bude opravdu zle. Komu z vás to přijde v pořádku, vemte si ty roboty k sobě domů a nechte je prodávat lístky k sobě na hajzlík.

Cesta prekarizovaného pracovníka na bezvýznamných pozicích bez větší zodpovědnosti byla dlouhá  a co víc -stále přetrvává. Dělal jsem vrátného v ping-pongové hale, hrál houbaře, který měl za úkol nenajít žádnou houbu nebo se účastnil výzkumu o lepší společnosti ve společnosti Karla Janečka. Štěků s přibývajícím věkem neubývá, ale naopak přibývá. Symbolické bylo toto léto, kdy jsem se ocitl na pozici "stínového správce jistého rekreačního tábora", v praxi šlo v podstatě o to prodávat zmrzlinu a pivo. Touto prací jsem strávil tři týdny, v tom, abych jej strávil týdnem čtvrtým, posledním, mi zabránila nějaká lákavější volnočasová aktivita nebo jiná výborná práce- už si nejsem jist. Když jsem oznámil, že zřejmě nebudu schopný přijet, stala se zvláštní věc - kdosi, a byl to asi nestínový správce tábora, navrhl, aby se pracovní pozice zrušila. Zjistilo se totiž, že pivo i zmrzlinu jsou rekreanti tábora schopni vzít a zaplatit sami. Vědomí tak bezprostředního a přímého setkání s Prací na hovno mě až dojalo. Záhy se ale ukázala ještě jedna věc: ano, tato práce možná je na hovno, zbytečně ubírá křehký rozpočet rekreačního tábora, obírá prodavače zmrzliny o jinak potenciálně zajímavě využitelný volný čas atd., pohled do očí upřímnosti nám ale ukázal taky něco, čeho jsme si dřív nevšimli - prodavač zmrzliny byl ve skutečnosti také stínovou dětskou chůvou, sociálním pracovníkem zaměřeným na zlepšování nálady seniorek, lordem každodenních small-talků atd.

Názorný příklad:

K pultu se zbožím, za kterým stojí prodavač zmrzliny, přichází zákazník:

Zákazník: Hezké poledníčko.

Prodavač zmrzliny: Dobrý den, blahorodý muži. 

Zákazník: Jestli pak víte, co mně k vašemu pultíčku přivádí, džentlmene? 

Prodavač zmzliny: Tuším, že pivíčko o stupni deset, milorde? 

Zákazník: Chyba lávky! Dám si dvanáctku.

Prodavač zmrzliny (s elegancí baletky od Labutího jezera sáhne do ledničky a vytáhne dvanáctku, otvírákem vyhodí víčko do povětří a vzduchem prozní to nejkrásnější ze všech zašumění): Má úcta, dobrou chuť, pokud se to tak dá říct.

Zákazník: A já vám děkuji,

řekne zákazník a napije se a všechno je krásné.

_

V případě, že by zde nebyl "prodavač zmrzliny" nesla by s sebou celá scéna o něco méně sdíleného štěstí. To je mimo jiné důvod, proč skoncování s Prací na hovno nebude tak jednoduché, jak by se zdálo. Kromě toho, že koláče ještě stále nejsou i bez práce )a lidi mají rádi koláče, jít do práce taky, jakkoliv to slovo mým uší nezní sympaticky, může mnohé smutné duše vést jen k tomu, aby se vymanili ze zabedněných stezek ve vlastní hlavě a v interakci s činností či druhými opustili prázdnotu. Ty lidi asi neslyšeli o hře jménem šachy, o pití piva, o hraní kopané atd., jinak by hráli šachy, pili pivo, hráli kopanou, ale za to se na ně nemůžeme zlobit. 

Vážení přátelé, dnes je neděle a mně už se nechce mluvit dál a proto toto kázání pomalu ukončuji. Přejme si, ať je každý den neděle. V pracovním týdnu, který by vypadal "neděle, neděle, neděle, neděle, neděle, neděle, neděle" by se jistě našel i nějaký čas na práci, a ne že ne. David Graeber, kterému tímto vzdáváme hold tzv. do nebe, kdysi napsal, že kdyby spoustu mladých lidí nemuselo zásobovat supermarkety, ale psát třeba písně, měli bychom tu dnes stovky a tisíce nových Johnů Lennonů a Paulů McCartney. Přejme si, ať je každý den neděle a ať bez ohledu na to, jak otravně se nám práce vsírá do životů, složíme lepší písně než The Beatles.

Děkuju za pozornost.

[letsmju]

thirteenth film/ trzynasty film/ třináctý film

beer/ piwko/ pivíčko

[mmahdy1666]

Winter 13°ALE... ale, ale to je měkké a šťavnaté masíčko, zelíčko a pivíčko... 🍺🦆🍽️👍😜👌 (v místě Kruháč v České na Slovanech) https://www.instagram.com/p/B8ntIponWz5/?igshid=pfjaj9174puw

[bettythesmellycat]

12.1.2019 Vitnamská svatba

Ráno jsme si s Trinh skočily na snídani, já zůstala v kavárně déle a dopisovala blog. A potom jsme byly domluvené, že mě vyzvedne a půjdeme na svatbu. Byla jsem hrozně natěšená. Umyla jsem si vlasy, dokonce jsem si udělala něco jako účes a vzala si svý hodobóžo šaty s mašličkama. Ty mi ovšem po týdnu nošení kalhot a dlouhých šatů připadaly nepatřičně krátký. Druhá varianta ale byly dlouhý černý šaty, ty pro jeptišku. Takže jsem se rozhodla pro coura-look. Jako pozor, dokonce jsem hodila i řasenku a lehce zkusila naznačit linky tou řasenkou. Ne, to prosimvás nedělejte:-D. Nebyl to dobrej nápad. Napatlala jsem si pusu a moje večerní líčení bylo završeno. Svatba se konala naproti centru u jedněch sousedů. Už den předtím jsem viděla, že tam je nějaká sláva. Tady svatba totiž obvykle trvá 2 dny. První den, to mají sešlost jen rodiny. A druhý den je pro rodiny a známé. Svatba se většinou koná před domem (pokud na dvorku máte místo). Dvorek se zastřeší takovým párty stanem s dlouhými závěsy, většinou v růžovo bíle nebo červeno bílé barvě. Ve stanu jsou zase kulaté stoly, potažené košilkami, úplně stejně, jako tomu bylo na kolaudačce domu.

Růžová slavobrána na svatbu a pochystaný stan na mejdan

Dojely jsme k Trinh, ta se hodila taky do parády, vzaly jsme dcerku v džínách a tričku a vyrazily přes ulici na svatbu. Ta se konala od 11hod. Nebo takhle, před 11 asi byl obřad v kostele, tihle jsou katolíci. Ale na obřad asi nikdo nechodí, nebo já nevim, každopádně většina lidí už byla posazená. U vchodu na dvorek stálo několik žen, tiplna bych že matka, tchýně a tak. Vedle nich byla kasička ve tvaru domu, respektive to byla kasa jako kráva. Tam se házely obálky s penězi. Pěkně to mají ošéfované. Trinh mi tuším říkala, že se dává něco kolem 300Kč. Hodily jsme obálku a šly si sednout. Kde si sedneš, tam si sedneš. Žádná věda. Proto po chvíli Trinh zavelela, že se přesouváme, abych lépe viděla. Přesunuly jsme se k jinému stolu s ženami a dětmi. Stejně rozdělení jako na kolaudačce. U stolu seděli dva menší chlapečci a starší paní. Ty si mě prohlížely a něco říkaly Trinh. Na stole bylo pochystané nějaké jídlo a rybí omáčka a tak. Pod stolem byly vody, 7Up a basa piv. Ze který si samozřejmě nikdo nebral. Uprostřed stolu pak byl vařič, na kterém jsme potom dodělávaly a ohřívaly pokrmy. Ještě, než to všechno začalo, jeden s chlapečků nějak kopnul do stolu. Naštěstí teda nevylil žádné pití, ale od té chvíle jsem byla ostražitější. Bohužel po chvíli, co jsem nasávala divný čuch, mi došlo, že rozlil rybí omáčku. A kde asi žejo. Přímo přede mnou. Rybí omáčka se vyrábí ze sušených ryb tak, že se tyhle sušené ryby naloží do sudů a nechaj se tam až se z nich stane omáčka. Nebo tak nějak. UTFG… Každopádně, pokud si ji dáte v malém množství, krásně jídlo ochutí. Pokud se vylije na stůl, smrdí to, jako bolavá noha.

Vzadu je vidět chlapeček, strůjce smradu

Tak to bychom měli, aspoň jsem se nemusela stresovat, že bych něco ukápla na ubrus:D. Potom najednou začal vyřvávat pan moderátor na pódiu, že mi málem praskl bubínek. Tiše jsem doufala, že by po chvíli mohlo někomu dojít, jak moc to řve a mohli to ztlumit (no jo, jsem nepoučitelná, jsi ve Vietnamu holka, tady řve všechno a všichni…). Měl nějakou úvodní řeč a pak za zvuku bubnů nastoupila nevěsta s ženichem. Stoupli si na pódium a pak se k nim připojili rodiče a asi prarodiče. Nastala chvíle na fotky. Předtím ještě proběhl nějaký proslov příbuzného (ale otec to nebyl). Novomanželé potom bouchly růžový šáňo, nalili ho do tokového divného porychtunku a mejdan mohl začít. Respektive, on začal, ještě než manželé bouchli to šáňo. Většina stolů už tou dobou ohřívala jídlo na hořáku a ládovala se. Potom na pódium nastoupil jiný příbuzný a začal zpívat. Bylo to dost utrpení. Nejen že to bylo příšerně nahlas, ale … řekněme že pánův výkon nebyl úplně přesvědčivý:D. Během toho pan moderátor obcházel stoly a sháněl další vystupující. Samozřejmě jsem byla první na ráně, koho chtěl vytáhnout, ale nedala jsem se:-D. Navíc zpívání ve Vietnamštině není úplně moje parketa. Snažila jsem se dohulákat na Trinh, jak to bude dál a ta říkala, že teď se bude takhle zpívat. Postupně jsme za zpěvu různých hostů snědli všechny chody, bylo jich asi 6 a na závěr jsme dostali jogurtík.

Jeden z chodů

Rybí hotpot, tím jsem opovrhla a vzadu jogurtíky

Já mezitím celou dobu pila vodu, poslušně jako všechny ostatní ženy. Ale po jídle jsem si řekla, že jsem přeci na svatbě a tak si to jedno pivíčko dám. Požádala jsem Trinh, ta mi ho podala, já si pěkně zalila kůl ledu ve skleničce, jednou jsem si lokla a najednou byl špalír lidí směrem k východu. Tak si říkám, hmhm, asi nějaké focení, nebo nějaká tradice. Bylo cca 12:30. A trinh mi říká: tak jdeme. A já: a kam? A ona: no domů, to je všechno. Málem jsem spadla pod stůl. Křečovitě jsem sevřela půllitřík s pivem a rychle ještě polkla pár doušků a pak už jsem byla odvlečena naproti do centra. No tyjo, to jsem vážně nečekala. U vchodu jsem si tedy ještě potřásla ruku s ženichem a nevěstou a vynutila si společnou fotku.

Celebrita na svatbě

Potom jsem se od Trinh dověděla, že v podstatě úplně stejně probíhá párty den předtím s příbuznými. Tam že se také jen zpívá, hoduje a pak se jde dom. Nikdo se ani nestihl opít a poprat. Sakra to bylo fakt suchý. Vzhledem k délce šatů by se mi velmi obtížně nastupovalo na skůtr, takže jsem rozšířila své dovednosti v ježdění na skůtru a už umím jezdit na princeznu. Posazená bokem ke směru jízdy. Vypadá to hrozně decentně. Bohužel ale stabilita nulová…

Dáma

Odpoledne mě čekaly asi dvě classes z nichž na jedné jsem opět předvedla svůj výtvarný um. Ty děti po chvíli, kdy já kreslila na tabuli dopravní prostředky, pochopily, jak na tom s tím kreslením jsem a snažily se mě donutit kreslit věci jako truck a další nenakreslitelné věci a pořádně se u toho řehtaly.

Pozoruhodný výkon, chci váš obdiv

Druhá hodina byla od pěti do sedmi a dorazili úplný prťata. Když říkám prťata, tak fakt myslim zaprvé mlaďounký děti a zadruhé, někteří z nich byly opravdu jak skřítci. Byly mi občas po pás. Před hodinou se málem mezi sebou porvaly tuším o ovladač od telky. Tady u té hodiny jsem měla obavu, co budeme dělat. Protože udržet jejich pozornost bylo téměř nemožné. Nakonec jsem ale vymyslela hru na procvičování zvířátek. Každému zvířeti jsme tedy přidělili nějaký pohyb – slon klasicky proplést ruce, opice – drbání na hlavě… Některá zvířata však představovala drobný zádrhel. Tak jo, teď vy. Zkuste mi pantomimou předvést králíka. Ha! No, takže to je jako že si dáte horní zuby přes ret, jako když máte obrovskej předkus a hejbete těma zubama a při tom trochu mlaskáte. To je králík. Pak jsem jim předvedla rybu a děti lehly. Náhodou, myslím, že ryba mi šla znamenitě. Udělat rybí čumák umim fakt dobře. No nic, jejich pokusy mě taky rozesmály, takže jsme si byli kvit.

Drobci na scéně

Na večeři jsme jeli na vepřové s lámanou rýží. Ale tentokrát to bylo fakt hnusný. Jinak se to říct nedá. Připadala jsem si jako back to school, když jsem nenápadně schovávala tlusté maso pod rýži, aby to nevypadalo blbě že to vracim celý. V této restauračce ještě měli vánoční výzdobu.

Jako doma...

Ty vánoce tady, to je celá kapitola sama pro sebe. Je tu poměrně dost křesťanů a evidentně si potrpí na výzdobu. Dlouho po příletu mi nedocházelo, co jsou takové stríbrné haldy před domy. Pak jsem ovšem při bližším ohledání přišla na to, že to jsou betlémy. Mají z nějakých alobalů, nebo něčeho co je nabarvené na šedostříbrno, postavenou takovou skálu cca 2m vysokou a v ní mají udělanou jeskyňku, ve které je betlém.

Jeden obrovský betlém byl i před kostelem, ale bohužel jsem ho nestihla vyfotit. Tam ho totiž opravdu sundali na tři krále. Většina těch betlémů kolem tří králů zmizela, ale někde stromek nebo betlém můžete potkat ještě teď. Zkusím ulovit nějakou lepší fotku betlému, ale uvidím jestli na něco narazím. U toho kostela byl ještě santa. Ten mě mrzí obzvláště, že jsem nestihla vyfotit. Protože ze silnice to vypadalo jako Santa, kterej hajluje. No fakt, týpek v červenobílém oblečení a měl tak prapodivně nataženou ruku a stál tam v pozoru. Vietnam. Země neomezených možností.

[letapane2017]

Den druhý - BOŽE!

Lisbon - Alverca de Ribatejo (32.2 km)

Čágo bélo, Vojta opět na scéně.

No teda. Dnešek byl fakt něco. Všechno je jinak, než jsme si představovali. Abych byl konkrétní, neteče tu Plzeň, číšníci nepřinesou další pivo, když vám dojde, v obchoďácích se považuje za důležitější chladit zeleninu (ZELENINU!! PROČ!?) než chladit tekutý zlato a v neposlední řadě ta chůze s tou třináctikilovou krosnou taky není úplně tak ideálek jak jsme čekali.

No, v příručce, podle který jdem, je dnešních dvaatřicet kiláčků rozděleno do deseti části. Jelikož jsme podle příručky sice jít chtěli, ale nějak to nevyšlo, rozhodl jsem se, že, inspirován příručkou, rozdělím dnešní den taky do několika částí.

Část první - fuj Ráno budík na sedmou. Co si budem. Nejsme zrovna ranní ptáčata. Když si tvořím rozvrh, koukám hlavně na to, abych nemusel vstávat brzo. No ale zvládli jsme to. Na snídani jsme byli první, dostali jsme nějaký dobroty, trošku posměňovali, dali si kafíčko a vydali se na cestu. No čekali jsme to lepší. Prošli jsme si skvělou industriální část města, na pláži bahno, bagry a jeřáby, všude smrad, silnice, úzký uličky. Celkem zajímavý bylo, že jsme potkávali naprostý minimum lidí. No, díky Lisabone, skvělej zážitek.

Část druhá - plážička Z industriální části jsme vypadli jak jen to šlo. Bohužel to nešlo moc rychle. Celkem paradoxně jsme asi po třech kilometrech byli dost unavený a dali jsme si první pauzu. Super chill. Ty chillovací fáze byly vždycky fajn, jen ta chůze byla nějaká… nudná. No, odešli jsme z industriální části města a přivítala nás krásná lisabonská pláž. No. Aspoň tak se jeví na fotkách. Pláž nebyla z písku, ale z bahna, a všude tam smrděla rybina. Ale na fotkách to není cejtit, takže fajn! Překonat plážovou fázi bylo celkem náročný, přeci jen je to turistická část města, takže všude byly bary a nás to dost táhlo, ale překonali jsme se a dali jsme jen dvě pauzičky. Ale jo, pláž byla celkem fajn. Oproti industriální zóně to byl fakt topík. Takže dávám dva body z deseti. Protože chci vyhrát, že jo.

Část třetí - domy No, sotva jsme překonali bahno na pláži, byli jsme vržený do, ehm, evidentně obytný zóny města. Paradoxně, všichni lidi z obytný zóny asi odjeli do industriální a zase jsme potkali jen pár hrdinů bez práce. Nebo s prací mimo industriální zónu. Jako třeba paní, která prodávala v obchodě s ovocem. Angličtina jí sice moc nevoněla, ale eura jo, tak se nějak dogestikulovala k ceně za meloun. No, koupit si meloun byl sice dobrej tah, ale jak ho sníst? Zakempili jsme u stolečku na dětským hřišti, vytáhli všechny příbory, co jsme měli po ruce, a pustili jsme se do práce. Nevhodně vybaveni, ale hladoví, jsme meloun zlikvidovali, byť se nám místní smáli. Teda asi. Něco řikali v tom jejich jazyce. Co já vím, co řikali. No, po melounu jsme byli #fullOfEnergy, takže jsme vyrazili zase na cestu.

Část čtvrtá - krajnice No, sice jsme vyrazili plný energie, ale další trasa byla podél silnice, což dost psychicky vyčerpává. Bylo to na hovno. Asi po kiláčku jsme narazili na Pingo Doce, což je nějaká místní parodie na obchoďák, tak jsme dali další posilňovací pauzičku. Je škoda, že Portugalci nechladěj to pivíčko a nanuky prodávaj jen v boxech po dvanácti. Takže jsme víceméně odešli bez nákupu. Ale zkušenější, moudřejší a demotivovanější. Když jsme u demotivace, dalších asi 10 kilometrů bylo podél silnice. To je taky solidní demotivátor. Ale zvládli jsme to. Nějak.

Část pátá - most dlouhej jak kráva Po přemožení všech krajnic (což bylo HODNĚ vyčerpávající) jsme se konečně dostali na příjemnější místo - pláž. Nebo aspoň pláž ve smyslu bahínko, vodička. Přes pláž ved most. Asi stokilometrovej dřevěnej most. Jediná výhoda byla, že jsme už nebyli úplně ve městě, takže tam celkem fajn foukalo. Každopádně naše vyčerpání vedlo k horšímu vnímání zážitků. Jak to popsala Šárka, “Napuchaly mi ruce, necejtila jsem nohy, vypnula jsem mozek. Jen jsem šla.” Zhruba totéž se vztahuje i na další zhruba stokilometrovou část polem. Jen jsme počítali kilometry a mlčky poslušně šlapali.

Část šestá - bary Kapánek pozitivnější nálada, byť ne úplně topík, byla, když jsme došli do cílovýho města. Sice to byl na ubytování ještě kus, ale už jsme věděli, že je potřeba vyhlížet bary, restaurace a obchody, na který zaútočíme, jen co se ubytujem. Veškerá pozornost šla teda správnym směrem. Když jsme došli na ubytování, místní podle našich výrazů poznali, že bychom rádi hodili krosny někam do kouta a šupali se najíst a napít. Proces ubytování byla teda rychlovka a my mohli sebrat zbytek naší energie a vyrazit na průzkum. Paní v místní picérce opět neuměla anglicky, ale penízky překonaly jazykovou bariéru a ve finále nám ty tři piva a pizzu přinesla. Zajímavý je, že Portugalci lijou pivo do dvojky. Po picérce nám zbyla ještě asi hodinka před večerkou, tak jsme skočili do Lidlu ještě pro dvě a dali chill v parku.

Teď tu usínáme v tělocvičně a zejtra před šestou máme vypadnout. To jsem zvědavej, jak nás před šestou vyženou. No nic, já se loučím, zejtra si užijte post někoho jinýho. Tak čus. Fanděte nám.

Meister Jäger

[kapsadan]

Kapsův Pivíček #01

Chtěl jsem si na večer dát normální, tradiční český ležák, ale král bramborových lidí mi to nedovolil. Prosil jsem ho. Klekl jsem si na kolena a plakal.

Můžete se to zdát šílený nápad, dát do piva brambory, stejně jako letět na létajícím koberci, třísedadlovým, ale dohromady to působí dobře. Jemně suché, příjemně pitelné, skvělá hořkost.

Uvařil Crazy Clown a Pivovar Antoš. Hodnocení: pět a půl pračky Whirpool.

#pivo #pivko #pivíčko #beer #craft beer #červený trpaslík

[prazskytankista]

Pivo a maso za pirátských 26. Takto dopadl mítink ve městě, kde už poznali, co je tato strana zač

REPORTÁŽ Grilované masíčko, vychlazené pivíčko, limonáda nebo kafe. To si mohli zájemci zakoupit za šestadvacet korun na mítinku Pirátů v Mariánských Lázních. Suma za porci nebo nápoj byla více než symbolická – s číslem 26 jde strana do Evropských voleb. Z Mariánských Lázní, kde už v minulém období měli pirátského starostu, proniklo uskupení do Plzně a samozřejmě do Prahy. V čase, kdy kolem nechodí žádní občané, a pokud sem tam někdo projde, zastaví se tak jeden z pěti, počítáme s plzeňskou Pirátkou funkce odeesáckého poslance Baxy. source http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Pivo-a-maso-za-piratskych-26-Takto-dopadl-mitink-ve-meste-kde-uz-poznali-co-je-tato-strana-zac-579787

[bettythesmellycat]

1.2. a 2.2.2019 Nezáživnej pátek, výživná sobota

Páteční ráno jsem zahájila omeletkou u paní domácí (jako ostatně každý den když snídám doma – čekám kdy začnu snášet vajíčka z toho počtu, kolik jich tu sním) a posléze se vydala na pláž. Přestože bylo zataženo. Sedět doma, poslouchat řvoucí rádio a troubení aut, na to mě úplně neužije. Cestou jsem si kupila mango a na pláži si střídavě četla a hrála na uku. Bylo tam fakt zima. Seděla jsem v šatech a mikče a bylo mi tak akorát. Ale tomu šumění moře se prostě nic nevyrovná.

Večer škola, překvapilo mě, že už některé stánky jsou zavřené. Takže jsem si místo slané svačiny dala zase smažené hranolky ze sladkých brambor obalené v cukru a k tomu usrkávala kafe.

SOBOTA Ranní hodina byla opravdu velmi, velmi velmi výživná. Z minulého týdne se jistě pamatujete, jak supr skupinku jsem v sobotu po ránu měla. Cestou jsem si tedy koupila Banh Mi a šla na to. Z cca 9 dětí přišly jen dvě holčičky. Jedna taková co se minule trochu vzpouzela a druhá, tu si nepamatuju. Každopádně začaly jsme o 15min později, pak mrkly na něco do učebnice a pak jsem s nima chtěla hrát šibenici. Jsou malý, to jo, ale šibenici by pochopit mohly. Buď nepochopily, nebo nechtěly. Mala vzpouzečka si vyndala obrázek a začla si ho domalovávat a něco si povídat sama pro sebe. Tak já teda vytasila učebnici, kde jsme pul hodiny opakovaly abecedu. S různými videii z YouTube. Jedno vypadalo že je celkem baví, tak říkám, že si to pustíme ještě jednou. A oni: ne. No tak ne no. Pak jsem teda tu druhou přesvědčila na hraní šibenice, ale bylo to tak na šibenici pro mě.

Když je ve škole zábava .... vypadá to jinak:D

Než řekla jakékoli písmenko, zamyslela se a čekala jsem třeba 2 minuty než něco řekla. Tak jsem si rozbalila snídani a začala jíst. Z jedné strany mi paní nalila celkem slušnou dávku chilli omáčky, tak jsem začala z druhé. Asi při třetím soustu to tak křuplo a já v puse ucítila oheň. Bylo mi to podezřelý a tak jsem nakoukla dovnitř a tam na mě vykoukla stopka s zbyteček chilli papričky. Jasněěě. Jen do mě.

Bagety tu mají vždycky s papírkem a občas k tomu dostanete i párátko. Tady jsem dostala jen nějaké věty z angičtiny na ušmudlanym sešitě. Vidíte, teď mi to došlo. Oni vlastně třídí. Tak hlavně, že si meješ ruce Bětko a před jídlem si na ně patláš desinfekční gel. Tenhle sešit, ten byl určitě někde za vitrínkou. No nebyl, tenhle papír byl skoro i na mě špinavej. Ale, nenaděláš nic.

Když jsem uhasila žár v puse, pokračovala sem s výukou. Druhá holčička mezitím papír s obrázkem rozškubala a hrála si s ním dál. Já už jakékoli snahy o aktivitu vzdala a tupě jsem opakovala 8 slovíček po zbytek hodiny. Večer jsem měla objíždět kolem půl jedenácté nočním busem, takže na balení bylo dost času. Paní domácí na mě začala gestikulovat, kdy teda jedu a ukazovat na prstech nějaká čísla. Tak jsem se jí snažila vysvětlit, že jedu večer a že už je všechno zařízené. Že mi to zařídila moje studentka. Dala jsem jí teda na Minory číslo a doufala, že si to mezi sebou nějak vykomunikují. Po asi třech telefonátech mezi sebou mi Minory řekla, že teda mi ten bus nakonec zařídí Miss Hang (moje domácí) a že ona jízdenku stornovala co byla na její číslo navázaná. Ono totiž tady do toho busu asi nějak zavoláte, oni si zapíší vaše číslo a tím máte místenku. A těsně než přijedou, tak vám zavolají. Asi. Takže jsem paní Hang co neumí ani slovo anglicky vysvětlovala, že chci do Cu Jut a že to je kousek za městem jmenem Buon Ma Thuot (to tu většina zná). A že to má jet teda v 10:30 večer. A odjela jsem na pláž. Bylo totiž nádherně. Na pláži jsem si vegetila na slunku a opalovala se. Ono totiž, odbočka, v autobusech je většinou pěkná kosa a j přemýšlela, co si do busu vezmu na sebe na spaní, aby mi v tom bylo příjemně a zas aby se mi to vešlo do batohu. Došla jsem k názoru, že když se trochu připálím, bude mě to hřát celou cestu a ještě ušetřím místo v batohu. Fištrón!

Na pláži jsem si chtěla dát oběd, ale měli jen drahé mořské plody. Respektive, ono by to tak drahé nebylo, ale prodávali to jen po 1kg nebo 0,5 kg a jako já si neobjednám sama půl kila krevet nebo kalamár. Takže jsem si dala rýži s vajíčkem za nechutných 60k VND ale příjemnou společnost mi dělala dvě koťátka, která se vůbec nerozpakovala, skočila na mě, jedno na klín, druhý rovnou do tašky a ustlaly si a za hlasitého vrnění čekaly, až dostanu jídlo. 

Ve chvíli cvaknutí talíře u vedlejšího stolu, bylo po kočičí romantice...

Na pláž mi ovšem několikrát volala Minory, kdy mi řekla, že mi ten bus zařizuje paní Hang a ať jsem v klidu. A že možná jede nějak dřív a ať se s ní domluvím až přijdu domů. Plánovala jsem rovnou z pláže jet do školy, ale tohle mi vrtalo hlavou. Načež jsem přijela dom a zabalila si. A pak se dověděla, že večerní bus je …. počkej si …. vyprodaný! Tohle mi sdělil syn paní Hang přes telefon. Myslela jsem že mi jebne. Tak mu říkám, že jsem ráno jízdenku měla a teď jí jako nemám. A on že to ještě zjistí a něco dalšího mektal. Já začínala být celkem nasraná. Sbalený věci, vynervaná celej den, že jedu nočnim busem a teď mi řeknou, že vlastně ten lístek nemám. Protože paní Hang to asi popletla a sháněla mi bus někam do jinýho města. Resp ne do Cu Jutu ale do Buon Ma Thuot, což je jinej spoj. Pak mi milej Peter, syn, řekl, že teda se nedá nic dělat, že bus je vyprodaný a že můžu jet zítra, zítra večer v 10:30. Tak to sem na něj už trochu štěkla, že se asi zbláznil, že mám naplánovaný už aktivity v Cu Jutu a že tam na mě čekají. Nehledě na to, že mi Trinh už blokla pokoj a všechno. A že tam prostě potřebuju být co nejdřív. A on, že to teda řekne mamince, paní Hang, a že ta mi to zjistí. No jako, potěš… Do toho tu s paní Hang běhala ještě sousedka a asi se do toho nějak vkládala. Jo jasně, zavolejte sousedy, zavolejte děti, zavolejte starostu a všichni řešte mojí jízdenku, kterou jsem sakra ráno měla a teď mám kulový. Musela jsem odjet protože mi začínala večerní hodina a taky jsem byla vytočená do běla. Jako po měsíci poprvé, zato pořádně. To je taková bezmoc, jejich jazyk neumíte takže jsem v haji s domluvou, jenže jejich organizační schopnosti jsou v úplně jiný dimenzi, než já jsem evidentně schopná pochopit. Paní Hang to myslela dobře, ale celý to totálně zazdila. Do školy mi potom volal Peter, že můžu jet busem ráno v osm a že v Buon Ma Thuot pak přestoupim a dojedu do Cu Jutu lokálnim busem. No tak, co mi asi zbývá žejo. Dobrý, tak aspoň že se do toho vložil on a ne pouze paní Hang. Po večerní hodině jsem se rozhodla, že si dám něco dobrého k jídlu. Požádala jsem jednu lektorku o radu a ta mě odvedla k jedné restauraci, kde bylo úplně narváno. Tam mi objednala grilované kalamáry a k tomu zeleninu. A pak odjela. Chvíli teda na začátku trvalo, než jsme se pochopily, že já chci grilovaný kalamáry,ale že je nechci grilovat doma, ale že je chci v restauraci už hotový. to by pro mě ten den asi byl poslední hřebíček do rakve, dostat igeliťák s kalamárama, udělej si sám:-D. V restauraci jsem si sedla na takový nenápadný místečko a dělala neviditelnou. Po chvíli kolem mě prošla jedna slečna, pak jeden pán a pak mi došlo, že sedím vedle záchodů. Jó, až budete chtít někdy poradit, jak bejt nenápadný, zeptejte se mě… Přišel číšník a prostřel. Pro dva. No co, nevadí. Aspoň se nebudu cejtit sama:-D. Po chvíli si ke stolu vedle mě přisedla banda přiopitých Vietnamců a klidnej večer skončil. Naštěstí po další chvíli mi donesli jídlo. Tác kalamár a k tomu zelí. Chtěla jsem něco jako fazolky, ale to prý došlo a nahradili to tímhle. Než jsem stačila ochutnat první kalamáru z mé jednoporce, o které jsem si říkala, že je tak akorát, donesli mi další talířek asi s pěti kousky. No, mám co dělat. Nuže, pustila jsem se do toho. Ke kalamárám donesli ještě sojovku a chilli na přidání a zelenou omáčkou, kterou jsem chutnala v Nha Trangu a která je strašlivě moc dobrá, ale taky strašlivě pálivá. V té jsem si kalamárky decentně máčela a debužírovala si. Zakusovala jsem osmahnuté zelí s pepřem. Kombo těhle dvou pálivostí způsobilo, že jsem měla pocit že mi hoří rty, taky že mi hoří jazyk a v neposlední řadě, že mi hoří krk. Ale ono to bylo TAK dobrý. Moc dobře si pamatuju na Týnu v Thajsku, která tlačila zelené kari, přestože jí to na rtech dělalo popáleniny druhého stupně. Byla jsem na tom úplně stejně. Myslím, že kdybych měla na pokoji zrcadlo, potkala bych Bětku po botoxu. Při postupu ke konci porce se ve mně probudilo to správné češství, alá, já si za to platim tak to tu přeci nenechám. Dostala jsem do sebe téměř všechny kalamáry, až na jednu chudinku, a byla na sebe patřičně pyšná. Zelí vypadalo, že jsem se ho vůbec nedotkla, přitom jsem měla pocit, že jsem ho jedla celkem dost. Ono totiž jsem ho pořád foukala, aby jako nebylo horký. Až po chvíli mi ale došlo, že zelí horký není, že je prostě jenom HOT a to co mě pálí nebyla teplota jídla, ale jeho nedecentní ochucení pepřem. Celé jsem to zapíjela Spritem (což samozřejmě ten oheň v puse nehasilo), protože mi před restoškou parkoval skútr a tady se při jízdě pít nesmí. Což tu samozřejmě nikdo nedodržuje a i nalitý jako dogy odjíždějí z restaurace na skútrech, ale já jsem bílá a bohužel jejich pravidla nejsou moje pravidla.

Během jídla jsem si uvědomila, že před restaurací parkuje poměrně velké množství skútrů a že si nejsem úplně tak 100% jistá, kde stojí ten můj. Ale tak, řešit to nebudu, problém budoucí Bětky. Během dojídání a placení plno lidí odjelo a tak se mi skútr podařilo najít na první dobrou. Dosvištěla jsem dom, kde jsem už byla sama, protože Protinožka ráno odjela do Thajska na potápěčský kurz. S paní domácí jsme si potvrdily, že v osm mi to odjíždí takže kolem 7:40 půjdeme. Dala jsem si tedy budíka na 7:15 jelikož všechno už jsem měla připravený a sbalený na cestu žejo, ha ha ha. Dala si jedno rozlučkový pivíčko a šla chrnět.

[bettythesmellycat]

27.1.2019 Češky na výletě

Vzhledem k tomu, že na neděli, tedy v náš jediný volný den si Nisha plánovala nakupování a přespání v Nha Trangu, já si hledala svůj program. Sama tu moc necestuji, jelikož se trochu bojím a tak jsem rozhodila sítě na FB stránce o spolucestování ve Vietnamu a domluvila se s jednou slečnou, že dáme společně vodopády. Sice pro mě byly dost daleko, ale jinak bych se nikam nepodívala. Takže jsem v neděli ráno vyrazila na bus do Nha Trangu, kde jsme měly sraz. Busem se mnou jela i Nisha a a tak jsme vyšly na hlavní a já šla hledat zastávku. Hned se mě chytil jeden pán a ptá se co hledáme, tak mu říkám že bus do Nha Trangu a on ať stojíme na místě, že nám ho chytne. A začal se mnou trochu konverzovat, že má dceru v Americe a další 4 syny tady a tak. Byl moc milej. Nisha stála vedle mě a nezúčastněně něco ťukala do mobilu. Já jsem si odběhla pro bagetu a doufala, že zrovna ten bus nepojede, nejel. Pak projelo pár mikrobusů ale pán nám ukázal že ne ne, asi že nejedou do Nha Trangu. Věděla jsem že ofiko bus je oranžový, ale asi jich tam jezdí víc. Bohužel v jednu chvíli pán zalezl zpátky do svého obchodu a zrovna jel minimus, který zastavil, my řekly že chceme do Nha Trangu a on že jo jo jo ať nastoupíme.

Kupodivu tam měl i dvě místa mezi všemi krabicemi, pytli a dalšími věcmi. Na dveřích měl nějaký vietnamský nápis a u toho 70 000VND. Tak si říkám, že teda ok, hold to bude asi dražší, ptz předtím to stálo 19 000VND. Takže ehm ehm. Měly jsme to za kilo každá. Já mu demonstrativně ukázala na nápis na dveřích a on jen mávnul rukou. Tady se prostě smlouvá blbě. Takže to bychom měli. Začátek výletu a kilo v háji. Vietnamci vychcaní. Příště prost počkám, až pán vyleze z obchodu a poradí mi a ukecá mi to. Já teda výběrčímu řekla, kde chci vyhodit. Nisha to neudělala. Ale já prostě nejsem její matka abych za ní všechno zařizovala. Je dospělá. A navíc sem se bála, trochu sobecky, že kdybych mu začala vysvětlovat druhý místo, kde chcem vyhodit, tak bych tam mohla skončit taky, a to se mi nehodilo. Ve městě mi teda řidič zastavil a já vystoupila, rozloučila se s Nishou a šla si po svých. Periferním pohledem ovšem vidím, že jí z toho busu vykopli taky žejo. Tak hned ke mně šla, že neví, kde je a co si má počít. Já už mezitím trochu řešila, že jsem taky trochu někde v prdeli od místa srazu a že s těma holkama (byly nakonec dvě) bude trochu výzva se potkat. Odkázala jsem Protinožku na zelené taxíky, řekla ať nezapomene si nechat zapnout taxametr a jede s nima. Víc jsem pro ní udělat nemohla.

S mejma novejma spolucestovatelkama jsme se chvíli hledaly, až jsme se našly (asi po 20-30 minutách přestože navigace říkala: Neli je vzdálená méně než 5 minut od vaší polohy. Kecala ta navigace. Prostě kecala.) Když jsme byly sešlý, tak jsem objednaly auto, které nás k 40 min vzdáleným vodopádům doveze. Já měla nějaké základní info o nich a tak jsem si vzala tenisky. Jelikož se tam občas leze po kamenech, a to mi v sandálech moc dobře nejde, vždyť víte. Před polednem jsme dorazily na místo a překvapil mě nově budovaný areál, s krásnou kavárnou u vchodu, se vstupem 50VND místo 20VND a vlastně celé okolí vodopádů bylo nyní kultivováno a byli zde vytvářeny chodníčky, mostíčky, zjednodušení přechodu kamenů a tak. Což je na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu to ztrácí kouzlo toho přírodního jevu a toho klidu, který tam mohl být. Každopádně v říčce pod vodopádem byla úplně nádherně průzračná voda a lákala ke koupání. To jsme si nechaly ale nahoru k vodopádu, který byl vzdálený ještě nějakých 800m. Moc lidí tam nebylo a tak jsem si užívala výhledy na zelené hory okolo, na veliké balvany obklopené průzračnou zelenomodrou vodou, na bublající zurčící peřeje. Jo, už s tím rozplýváním končím, nebojte. Každopádně bylo to fakt nádherný😊. Chvílemi to bylo trochu obtížnější s přelézáním kamenů, ale nic, co bychom společně nezvládly.

Chvílemi to byla celkem výzva:-)

Holky byly cca v mém věku a jedna byla původní Vietnamka nastěhovaná v Ostravě. Takže veškerou komunikaci v taxíku a tak zařizovala ona. Což se fakt vyplatí. Holky byly prdlý a to mi sedělo. Po třech týdnech bez vtípkování a sarkasmu jsem tohle potřebovala. Nechybělo samozřejmě ostravské pi.. vo… v každé druhé větě. Ale to k tomu prostě patří. V jedné tůňce se koupali nějací Rusové a tak jsme zvolily cestu ještě výše, a tam se utábořily. Vyndaly jsme nějakou svačku a pití a seděly a kochaly se. Holky vlezly po kolena do tůňky, ale ve chvíli, kdy je začaly okusovat rybky, tak vystřelily ven. Asi hodinu jsme tam takhle vegetily a povídaly a pak se začali trousit další a další turisté a začalo tam být plno lidí a hluku.

Užívání výhledů

Vzhledem k tomu, že slunko mezitím zašlo za mraky, z koupání sešlo. A pomalu jsme se vydaly zpátky dolů. Já holkám vyprávěla o škole, o dětech a taky o studené sprše a oni mi nabídly, že se klidně můžu vykoupat u nich na apartmánu, že mi půjčí i šampón. No neber to! Dole u říčky se buduje hotel s malými bungalovi a u toho je takový ten katalogový bazén s přetékající vodou. Asi jsem ho nevyblejskla, ale myslím, že to bude brzy velmi luxusní areál. My ještě chvilku poležely na mole u říčky a pak šly na parkoviště pro taxík.

Další místo na zevlování... (fuj ty nohy vypadaj gigantický na tý fotce, za to pardón)

Ve městě jsme rychle celé hladové daly oběd, takové špízky různého druhu, záleželo na tom, na co jsme si ukázaly a to nám pán ugriloval. K tomu byla rýže a salát a naprosto famózní zelená omajda a samozřejmě fishsauce s chili.

Na výběr byl i holoubek, žabí stehýnka a jiné, ale ukočírovala jsem své chutě... pro tentokrát...

Cestou na oběd jsem zahlédla paní na chodníku co dělala smažené banány, po kterých už nějaký ten den bažím. Proto jsem si nechala místečko a při cestě zpátky na apartmán jsem vy koupila polovičná porci smažených banánů. Tohle všechno bylo samozřejmě za pomoci Gabky, vietnamky, která mi to domluvila. Jinak bych asi těžko dostala poloviční porci banánů. Tady nejde o peníze, spíš o to, e jsme věděla, že celý sáček banánů bych prostě nedala. A nebo možná že dala, ale o to hůř. Poloviční porce banánů v těstíčku byla za 5VND tedy za 5Kč. Sežrala jsem je všechny. A nebylo jich málo. Mňam.

Banány z chodníku jsou největší lahůdka

Na apartmánu jsme jen vyhodily nějaké věci a šly na pláž, kde už ale slunko nesvítilo a tak jsme si smočily nohy a kecaly. Po pláži jsme zapluly na apartmán a já si dala teplou sprchu. To je vám taková nádhera. Umejt si vlasy šampónem, aniž byste měli husí kůži a doufali že už to je spláchnutý. Umýt si tělo od krému a písku hned napoprvé a neprodělat při tom peeling celého těla, jak se to snažíte to studenou vodou sundat a smýt. Po sprše nelepit. A třešinka na dortu byl fén. Ježišmarjá. Já byla šťastná jak blecha. Na mojí žádost jsme ještě obešly blok abych si koupila nějakou véču a potom mi holky zavolaly Grab bike. Něco jako Uber, akorát na skútru. Cestou jsem si ještě koupila předražené smoothie, o kterém jsem pochybovala, že nějaké ovoce potkalo. Nojo, turistické město. Nasedla jsem na skútra, rozloučila se s holkama a vyrazili jsme do noci. Tak nějak mi nedošlo, že jsem mu dala adresu, ale sama nemám vůbec tušení, kudy tak nějak máme jet. On to tušení taky neměl. Dost často se koukal na navigaci v mobilu. Taky mi nedošlo, že se asi budu trochu bát. S cizím týpkem na skútru, v noci, mimo město. No holka, chtělas dobrodružství, tady ho máš. Uklidňovalo mě, že se kouká do navigace a i se podle ní řídil. Kdyby mě chtěl někam odvést a zabít, navigaci by na to nepotřeboval. Logický ne? Ještě jsme zastavili na benzince a dotankovali, za což jsem byla ráda, že nevykejsnem někde bez šťávy. Taková vtipná momentka z cesty – předjížděli jsme pána, který řídil pouze jednou rukou a to proto, že v druhé ruce na klíně držel živého kohouta. Pořád je čím mě překvapit😊.

Já se na cestu vybavila, vzala jsem si pěkně větrovku, aby mi nebyla zima. On měl taky bundu, ale evidentně mu to nepomáhalo. Třepal se jak drahej pes. Svištěli jsme městem, potom po rychlostce, kde už jsem poznávala nějaké chrámy a kostely, takže jsem se hodila do klidu. Když už jsme měli být skoro na místě, zajeli jsme do menší postranní ulice, což mě trochu vyvedlo z míry. Ale pořád byly okolo restaurace a obchody, takže jsem nepanikařila. Trochu jsem ale vyjádřila nesouhlas a on mi ukázal, že za 150m máme být na místě určení. No, touhle ulicí já v životě nejela. Sice to z téhle strany moc neznám, ale minulou neděli jsem přijížděla po té hlavní a né tady tou vedlejškou. Když už jsem mu chtěla říkat ať zastaví úplně, že se podívám k sobě na mobil, uviděla jsem pagodu, která je kousíček od mého místa. Uf, tyjo to byla pěkná vochcávka. Vzali jsme to nějak druhou stranou postranní uličkou, což mi trochu rozšířilo obzory, co mám kolem sebe a že nemusím kafe pít jen na hlavní třídě. Zajásala jsem, ukázala mu, kde má zastavit a seskočila. Dala jsem mu 138VND (za cca 40 minut jízdy) a s úlevou si šla sníst večeři. K té jsem si dovezla smaženou rýži s hovězím, která byla mimořádně hnusná. Otevřela jsem si k tomu teda pivíčko a pak to zapila ještě jedním a bylo mi krásně.