#Krok: Jen

[koilarist]

Jen ● Vivica

It's been nearly a year since the last time I drew Viv and @krokaxe's Jen, so here we are.

#Art With Extra Fries #I can't believe it's been that long since Ictus. it feels like yesterday #now look at us. neck deep in AUs dragging all the ancient family units out from the toybox #and our big bads are gay now. SO gay. too busy petting birdies and picking flowers to be terrible apparently #the last time we went this feral on barbies I'm pretty sure we were still teens lmao #OC: Vivica #Krok: Jen

[nejene]

Nejene a pampelišková taška

Část třetí: listy

část 1, část 2

Ano je to tak, vrátila jsem se k tomuhle projektu! A mám hotovou další část, takže se na to pojďme podívat.

Takže krok první - nakreslit si pampeliškové listy ve správné velikosti k tašce. Takže po spoustě zírání na fotky pampelišek a pár pokusech jsem zvládla tyhle vzory se kterýma jsem byla dost spokojená.

Takže dalsí krok zahrnoval obkreslení na filc, vystřihnutí - a protože se ani jeden nevlezl jen na jeden filc, tak taky sešívání. A potom jsem je naškrobila ať líp drží tvar.

Jako další jsem potřebovala udělat žilnatinu. Zvažovala jsem víc možností, ale nakonec jsem se rozhodla že ji chci mít víc 3D a ne jen namalovanou, takže jsem nakonec použila plstění (tahle taška v sobě bude mít doslova mojí krev) Takže první jsem plstila klasicky jehlou (na fotce můžete vidět větší list hotový a menší před zaplstěním)

Ale jdyž jsem s tím byla hotová, nebyla jsem úplně spokojená s tím, že ta vlna nevypadala úplně rovnoměrně a taky jsem si nebyla jistá, jestli je to opravdu dost pevně spojené, takže jsem se rozhodla přejít ještě na mokré plstění mýdlem (mnohem příznivější technika pro moje ruce, voní doteď)

Po tomhle kroku už jsem byla s žilnatinou spokojená - a dokonce se mi při suchém plstění dostala z části i na zadní stranu, což bylo fajn překvapení, protože ta půjde vidět taky.

Trošku nedomyšlené bylo to, ée potom co jsem oba listy důlkadně namočila a promydlila, vymyl se mi z nich škrob. Takže přišel čas na škrobení - druhý pokus.

Na závěr jsem je ještě domalovala barvama na textil, ať to trochu vypadá.

A úplně nakonec jsem se rozhodla trochu pomalovat i druhou stranu, protože jak jsem řekla, asi bude taky z části viditelná. Pomalování ze zadu není úplně tak pěkné, protože mi dašla jedna ze dvou barev co jsem používala, ale co už, bude to muset stačit. Takže hotový produkt:

#zabralo mi to tři série yonderlandu #(teda asi bez jednoho dílu) #ale bavila jsem se #a teď se fakt potrebuju začít učit #ale nevím #jestli to vyjde #česky #my post #čumbrl #my art #barvičkování #tvořeníčko #pampeliška #pampelišková taška

[kocourmokroocko]

Pokud se vám někdy náhodou přihodí, že 1. máte v péči psa, 2. ten pes sežral čokoládu a 3. netušíte, co s tim proboha máte dělat, sdílím po dnešních zkušenostech tuhle velmi užitečnou internetovou kalkulačku, co vám vzevrubně řekne, jak moc velkej průser to je.

Nám se to dnes hodilo, ale naštěstí to byla bílá čokoláda (tzn. jen stopový množství theobrominu, což je ale hodně jako říct, že pohár vína obsahoval jen stopové množství kyanidu) a sežral jí jenom padesát gramů, počemž byl chuligán okamžitě nakrmen platem živočišnýho uhlí, takže neočekáváme žádný velký drámo. Ale stejně ho budeme ještě monitorovat.

Hodně štěstí vám i vašim čokoládychtivým chuligánům! (A pokud se v týhle situaci náhodně ocitnete, pamatujte, že nacpat psa uhlím je krok číslo jedna, kalkulačka je až krok číslo dvě. ♥)

#kot #kurník #česky #arnie

[takovanormalnielie]

25.10.2023

Pochyby... Pokaždý vyplavou znovu na povrch. Pokaždý mám jasno o něco víc, ale stejně se vrací. Na Redditu jsem četla, že to tak má spousta z nás i dlouhou dobu po začátku hrt. Je to jen strach z neznáma. Obranná reakce na každej krok vstříc potenciálně nebezpečný situaci. Musím věřit tomu, co je uvnitř. Vím, co mě dělá šťastnou. Důkazy mám přímo před očima. Kvalita mýho života i vztahů se tolik zlepšila. Pochyby neznamenaj, že dělám chybu. Mám prostě jen strach a když se dívám denně kolem sebe na to, jak nás vnímá společnost, tak se sama sobě vůbec nedivím.

#mtf trans #transfem #transgender #czech #trans woman #transgirl #česky #enby #femby #lgbtqia #čumblr

[prospercz]

Den 88

4, 3, 2, 1. A Je to. Jsem upocený, nevyspalý, spálený od sluníčka, ošlehaný větrem, v mokrých botách se zmrzlými prsty na nohou i na rukách. Ale stojím tu. Vyšplhali jsme na vrchol hory Mount Shasta, 4321 m.n.m., nikdy v životě jsem nebyl výš. Sbohem San Jacinto s 3302 m.n.m., minimálně na měsíc a půl tě teď vystřídá nový kopec.

A není to ledajaký kopec. Konečně jsme si vyšlápli na jednu z těch vyhaslých sopek, okolo kterých už od Oregonu chodíme. Vždycky jsem na ně toužebně koukal, jaké by to asi bylo na jednu vylézt. A teď se to povedlo. Snadné to ale rozhodně nebylo.

Čeká nás 1500 metrů výškových na třech mílích. Většinou po sněhu nebo po suti, o trailu se nám může jen zdát. Každý si prostě vybere svou cestu, která se mu zdá nejschůdnější. Vstávání ve 4 ráno, abychom aspoň cestou nahoru měli zmrzlý sníh.

Svah kopce je hodně příkrý, být ještě trochu víc, tak už se tady nedá jít vůbec. Nahoru je to celkem v pohodě, ale cestou dolů to pak bude problém. Vybrali jsme si cestu po západním svahu kopce, sluníčko se sem dostane později a měla by být i bezpečnější. Na druhé straně padá kamení a nedá se tam jít bez přilby. Nedoporučuje se tam chodit vůbec, ale stejně většina lidí vybírá právě tuhle cestu. Takže my jdeme po západní straně sami.

Ráno je pořádná zima. Všechno ještě zhoršuje silný a štiplavý vítr. Lituju toho, že jsem si v bounce boxu poslal napřed rukavice. Ale tak to jsem netušil, že budeme šplhat do 4000. A protože jsme na západní straně, slunce uvidíme až skoro nahoře. Musím se zahřát pohybem.

Na vrchol se dostaneme za necelé 4 hodiny, to je slušný výkon. Většině to trvá déle, ale pro naše trail legs, umocněné tím, že stan zůstal dole a jdeme na lehko, to není žádný velký problém. Je tady nádherný výhled do všech stran, svítí na nás ranní slunce a prostě je to tu parádní!

Pro většinu lidí jsme tady atrakce. Nejenže je všechny po cestě nahoru předbíháme (traily se pod vrcholem spojují), ale hlavně všichni válí oči, s čím jsme sem vyšplhali. Máme naše roztrhané trailové tenisky a na nich jen nesmeky, v ruce cepíny, a jsme oblečení do šortek s legínami pod. Na první pohled jsme oproti ostatním jako pěst na oko. Všichni mají horolezeckou kotníkovou obuv s Gore-Tex membránou, třídu minimálně C, takže pořádně tvrdé podrážky. Na nich natažené mačky. Na sobě nepromokavé technické kalhoty a bundy, na hlavě helmu. No je to vtipná podívaná. Ale už jsme si za ty měsíce zvykli, že na nás lidi divně koukají.

Cesta dolů stejnou stezkou je teprve pořádně na hovno. Klesat prudkým kopcem je 1000x horší než stoupat. Je to náročné i mentálně, člověk musí pořád dávat pozor kam šlape, a jestli ho ten krok udrží. Navíc už nám začíná pod nohama tát sníh. No prostě nic moc. Dolů nám to vlastně nakonec zabralo víc času než nahoru. Kousek svahu jsme museli z bezpečnostních důvodu sjet po zadku. V šortkách to není taková sranda jako v kalhotech, takže jsem si asi spálil zadek.

Protože je tady v téhle chráněné oblasti moc návštěvníků, dotáhli vyprazdňování ještě dál. Už nestačí jen vykopat díru, člověk to musí dělat do papírového pytlíku a pak si to s tebou odnést zpátky dolů k silnici. Moc promyšlené to ale nemají…nebudu tady zabíhat do detailů, ale srát do pytlíku je rozhodně jeden z mých nejhorších zážitků vůbec.

Zpátky ke stanu dorazíme kolem jedné. Oba jsme úplně vyřízení, ale čeká nás ještě dalších 700 metrů dolů k silnici. To už se sotva plahočíme, ale někdy ve 4 máme hotovo. Stopneme auto do města a jdem si koupit oslavné pivo do obchodu. Postavíme stany v kempu a Stir it up se ještě vydá za kulturou, v parku je zdarma letní koncert. Já to měl v plánu taky, ale nedám to, jsem vyřízený. Navečeřím se a jen padnu do postele. Takhle si volný den na PCT určitě moc lidí nepředstavuje, ale pro nás to byl “Best zero day ever”!

[invisblebob]

Placení na randíčku

Na rande za ženu rád zaplatím útratu, protože já jsem ten kdo jí pozval. Rozhodně nechci, aby si myslela, že je mi kvůli tomu dlužná a musí se mi nějak revanšovat. Když za vás kamarád zaplatí útratu v restauraci tak Vám to udělá radost a příště platíte vy. Takové pěkné gesto nic víc. Pokud žena navrhne, že chce platit 50/50 tak to může znamenat jen dvě věci: je dostatečně uvědomělá feministka anebo vám naznačuje, že s vámi nechce mít nic společného. Takže to je 50/50 Placení je pouze prostřední krok aby se z toho stalo hezké gesto. Mělo by to začít tím, že žena chce za sebe zaplatit. Připraví si peněženku a snaží se to udělat tak aby si toho muž všiml. Tím mu dá šanci udělat to hezké gesto. Bez této malé interakce si jinak připadáte jako chodicí peněženka od které se očekává placení - velký turnoff. Muž se nabídne zaplatit. Můžete mu říct, že placení bude 50/50. Co to značí - jsme si již řekli. Po zaplacení přichází další kritický moment. Poděkování. Tohle je nejkritičtější krok. To že za někoho zaplatíte, není maličkost a aspoň minimální lidská slušnost je poděkovat. Poděkování může být pouze malé a tiché - v pořádku. Nejhezčí je samozřejmě přímé poděkování. Pokud nepoděkujete - automaticky ztrácím jakýkoliv zájem. Opět si připadáte jako chodící peněženka. Jinak se to nezdá jako dobrý skutek. Nevím možná mám příliš vysoké nároky. Přijde mi to jako základní etiketa aspoň doprdele poděkovat. Píšu to protože tato situace se pořád opakuje. Možná si to někdo vezme k srdci.

#česky #hezky česky #čeština #czech

[dalsimoravskyblog]

Turnaj seriálů: doplňovací kvalifikace

Drahé obrozenstvo!

Děkuji všem za účast na nominacích. Nakonec se mi tu sešlo 76 seriálů. Pavoukový turnaj je stavěný na 64, takže před samotným zahájením ještě proběhne jednodenní hlasování, které rozhodne o osudu seriálů s jen jednou nominací. Automaticky dál postupuje 29 seriálů nominovaných alespoň dvakrát. Jsou to namátkou:

Vyprávěj, Arabela, Záhada hlavolamu, První republika, První krok, Comeback, Ulice, Četnické humoresky,...

Kvalifikační hlasování bude spuštěno dnes v 19:00. Tak zatím zdar a těším se na spolupráci :).

#čumblrhledáseriál #česká televize #český blog #český tumblr

[violetwonder]

Vlastně se furt točím v kruhu. Ráda bych řekla, že jsou nějaký posuny, ale ty nejvýraznější jsou jen v tom, že si uvědomuju co všechno je ve mě špatně. Ve mě a vlastně i okolo mě.

Nechápu proces léčení sebe. Nechápu jak to má fungovat. V jednu chvíli si myslíte, že jste něco překonali, zaléčili a už to bude dobrý, ale v další chvíli vás srazí vlak plný emocí, který úplně nevíte kde se vzali.

A v tu chvíli přichází můj distanc. Což dělám pokaždé, protože proč někoho otravovat s bordelem ve vlastní hlavě. Moje jeden a půl kamarádky na dálku s tím stejně moc nezmůžou a mají svých, takzvaně hovének, dost. No a když si teda řeknu, že to tentokrát udělám jinak a svěřím se, jak moc velký úzkostný záchvaty mám, tak z toho vyjdu jako blbec, kterej vstával prdelí napřed a je od něj ustoupeno vzad, protože je protivnej. Takže děkujeme za nic a příště žádný novinky.

Vlastně internet je zahlcenej vším tím "heal your trauma". Je to trend jako kdysi byly crocs boty (stále dělaj gumový zvěrstva). A já si říkám, že je to už takový celý toxický. Protože tě to zase nutí na sobě hledat všechny chyby a vady který někdo napáchal a slibuje ti to hory doly a zámek v duhovým královstí. Občas se tomu směju, občas se tím nechávám strhnout a hrozně se řeším, a chci ty věžičky s výhledem na zářivou budoucnost. Ale víte, co je pech? Já žádnou budoucnost u sebe nevidím.

Jako puberťačka jsem si myslela že ve svejch skoro třiceti budu mít třeba už dítě, někoho kdo mě bude mít rád natolik že mě nenechá topit se ve vlastní hlavě a hodí nějaký to záchranný lano. No a zhruba od svých jednadvaceti jsem ztratila iluze o to, že mě bude mít někdy někdo rád. Víte jak to myslím, ne? Rád jako hodně rád. Ne víc než sebe, ale třeba víc než svoji práci na kterou nadávám pokaždý, když stojí na parkovišti před ní a vážně, ale vážně se mu tam nechce.... No a v pěta dvaceti jsem začala chápat, že se mnou ani přátelé nevydrží dokud tu budem. Špatně jsem snášela každýho, kdo najednou nebyl poblíž a ztratil se do svýho života, kde pro mě nebylo místo. No a pak jsem to začala nějak vstřebávat. Nikoho přece na vodítku držet nemůžeš. A pokud se nechtějí pohybovat ve tvojí bublině, tak okay bye měj se nejlíp... A teď si opět vypisuju bordel v hlavě sem.

Vážně bych si měla najít terapeuta. Jen ten krok k tomu je ... no nezvládám ani pravidelný prohlídky u zubaře, tak co se sebou asi nadělám.

vtipná poznámka, prý je to taky forma sebedestrukce, nechodit na preventivky. Heh... jo. Přesně takhle to u mě funguje.

Možná bych to celý mohla už uzavřít.

Zkrátka a dobře.

I když jsem sama se sebou ráda, pokud tedy neroním vodopády slz který by zalili pul planety, tak občas je to hrozně málo. Jenže, když vystoupím z toho opakovanýho systému, že jako zkusím to jinak, třeba to bude jiný a on vás někdo odpálí a vlastně odmítně tady pro vás bejt když potřebujete... well, jsme tak kde jsme byli. Nebo teda aspoň já jsem tam kde jsem byla. Ale zase, jak to mít někomu za zlý, kdy se potýká se svými takzvaně hovénky?

pusťe si Inception od Ateez

[spotsupstuff]

-appears late with a CrossCafe-

I v konverzaci s kámošem jsem zjistil, že mám největší nápad pro charakterizaci Suns právě díky sdílené nenávisti jich tady s tebou. SRS Hate Club real.

Jsem za to doporučení Assembly dost rád, navíc je vždycky fajn přemýšlet o Off The String příležitostech pro iterátory. A snažím se držet krok s tvou verzí u tvých bestií.

Ejj já jsem si nebyl jist jak známá SOMA je! Můžeme si potřást nad láskou existenciálního horroru a jak to ovlivňuje psychologii protože ty kráso, SOMA to má hodně dobře zmáknutý. Viděl jsem Let's Play sice jen jednou, v 2015 když to nově vyšlo a asi to změnilo trochu moje mozkové pochody, někdy si to musím zkouknout znova.

LIHSDFLIHSDFHDSF Moon je zlatíčko, ale nikdy ji nechci naštvat proboha, ta holka je schopná sejmout supa jedním hodem protože vyrušil tlupu scavengerů, kterou chtěla pozorovat. A souhlasím, Nish je "go with the flow" týpek a zatím mu to funguje (má tolik psychických problémů, ne nemá, ano má <3)

JÉÉÉÉMINKOTE, CHLAPEC ŽIJE!!!!!!! GKASLGMK VYTAJ V MOJOM INBOXU ZNOVA obšmŕdzať to tady furt, hm!

JGDSKLMKLDSML to snáď hádam nie oughghurhguhhh čo také "ty kurva posrana." dokáže spraviť pre znalosti o charakterizácií postavičky...

MOJE BESTIE KDGJSLMCLK Zephyr, Boreas a Euros v ich fitoch pre ten off string ancient times au v zostave ako ten meme s raptormi z jureského parku a Sparrows ako ten krotiteľ.... ale jo no, rado sa stalo! pravda pravda že je to zábava o tom rozmýšľať. a ja som tu bola celá odhodlaná na začiatku že by som ich nikdy z ich motúzkov nenechala...

trasiem parúčkou, trasiem pane. je to nádhera (takmer som sa šesť krát posrala keď som to pozerala </3). neviem prečo ale jedna z vecí čo si najviac pamätám zo SOMA je keď nájdeš tú jednu stále normálnu a Živú paní na životnej podpore a potom ako dostaneš tú blbostičku pre ktorú si ta, ona ťa požiada aby si jej tú podporu vypol. zo všetkých vecí To ta mám zaseknuté... a pak samorzejme odhalenie Simonvho ksichtu (alebo nedostatok ksichtu), výmena tieľ (uff, first point for the existential dread gang) a tiež si VEĽMI dobre pamätám že Tak veľmi dlho som si nebola istá čo tie blbosti do ktorých strčíš ruku robia a vždy keď Simon do toho strčil ruku tak som trocha poskočila v stoličke JGLSDKJK

OCH a potom samozrejme ten jeden individuál ktorý nevedeľ že bol robot ktorého treba obetovať a potom ta myslím bol tiež jeden zaseknutý v tej infekcií trocha neskôr... ten bol pripojený k eletrike alebo niečo myslím...... kurde už sú to roky a zjavne furt si dosť pamätám, the fuck...

Moon a Nish sú solidarita Australčana a Floridčana, myslím...."ó hej aligátor- prepáčte- myslel/a som močiarne šteniatko. jop!" zasrate Moon a nejaký ten sup len 🤼 to máš Nish za to že okrem toho že je go with the flow týpek je aj kamarát terapeut. trdlo vymlátené. "ja to zvládam chillaaax chillax, kamoši. no tak! povedzže mi čo sa deje v tvojom živote <3" "najskôr ty. čo sa deje vo tovojom" "-tsk- aaaaaagh, nič také! len my zomrela mačka. a staršia sestra. a malý bráška ktorý nám nechtiac zabil tú ségru má rakovinu. šak véš jak to chodí, ne?" "boha čávo."

#Spot says stuff

[jejivelicenstvoona]

Mír samot odvěkých

Kam velkým jiskřením jas utlumený dosáh,

v jeskyni vápennou se klenul obzor celý,

hvězd bílé třesení se sáklo v kalných rosách

jak slzy tuhnoucí do zasmušilých bělí.

V jeskyni vápennou se klenul obzor celý,

mír samot odvěkých mou duši chvěním ovál

a z hlubin tajemných se kouřil, zkamenělý

kde v keřích krystalů sen hmoty oddychoval.

Mír samot odvěkých mou duši chvěním ovál,

jak cizí řeči hlas mi znělo vlastní žití,

den věčný nad klenbami prostor ozařoval

a splavy staletí jsem z dálky slyšel hřmíti.

Otokar Březina

Bosé nohy jemně došlapují do měkké hlíny, která leze pod nehty a lepí se na paty poseté mozoly a rankami od zabodnutého skla a štěrku, ale tvrdá kůže už žádnou bolest necítí, suchá tráva ji nelechtá a bodláčí neškrábe. Je ticho, smrtelné ticho, a do něj se ozývá sotva slyšitelný dech vyhublé dívky v šedivých roztrhaných hadrech, dívá se rozhodně před sebe a pomalu postupuje zpustlou krajinou bývalé městské periferie. Z křoví vyčnívají zrezivělé dráty a pneumatiky porostlé mechem, ztrouchnivělé lavičky, na kterých sedají už jen duchové. Dívka se proplétá mezi polorozpadlými domy s vybitými okny a zborcenými střechami, ze kterých občas vyčnívají koruny mladých stromků, s cihlovými zdmi zarůstajícími mechem a plísní. Většina z nich je prázdná, bez lidí i bez zbytků nábytku, jen občas se v nich před deštěm schovávají divocí psi. Snad doufají, že v nich jednou zase najdou teplo a jídlo, pohlazení. Z pár domů ale ještě jdou slyšet lidské hlasy. V oknech a dveřích visí pytlovina, skrz kterou jde rozpoznat světlo ohně a z děr ve střeše se line těžký štiplavý kouř. Kdykoliv jde dívka kolem nějakého takového domu, zrychlí krok a zacpe si nos, přivře víčka šedých očí. Nemá ten zápach kouře ráda, vždycky ho v nose cítí ještě několik minut potom, co se mu vzdálila. Lituje lidi, kteří v těch domech bydlí a ve dne v noci se tím dýmavým ohněm dusí, hlavně zvuk dětského kašle jí drásá srdce. Spousta lidí totiž pálí hlavně plasty, kterých jsou v troskách města spousty a v deštivém období nehnijí tak jako dřevo, ale stačí je jen trochu osušit hadrem.

Dneska ale do jednoho takového domu jít musí. Nechce se jí, nikdy se jí tam nechce, a proto se loudá ulicemi, zastavuje se nad každým mraveništěm a několik minut jej bez hnutí sleduje. Je to zvláštní, jak se jejich způsob života po všech těch událostech, které dostaly lidstvo na kolena, vůbec nezměnil. Snad si jen museli zvyknout na to, že už na chodnících nenajdou žádné drobky koláčků nebo rozlité minerálky. A člověk mezitím zeslábl, zdivočel. Zbavil se vlastní důstojnosti ve jménu přežití. Jako mladší se tomu ještě bránila, nenáviděla dospělé v její komunitě, kteří posílali mladé dívky do domů na předměstí, aby se vyměnily za trochu benzínu nebo hadrů pro celý tábor, a nenáviděla i ty dívky, které s hlavami svěšenými poslušně chodily. Nepřineseš svíčky? Tak my ti nedáme najíst. Teď už ale nemá sílu odmlouvat a vzpírat se, vždyť přece chce žít. Taky svěsí hlavu a jde.

Zastavuje se před dveřmi baráku porostlého psím vínem. Je udržovaný o trochu lépe, než jiné domy okolo, díry ve střeše jsou spraveny plechovými deskami a některá okna jsou ještě zasklená, ale přes všechnu špínu dovnitř stejně nejde vidět. Zabuší na dveře z dřevěných latěk, třikrát krátce a dvakrát dlouze, a do plic ještě naposledy nabere venkovní vzduch. Vevnitř něco zachrastí a pak jí dveře otevře shrbená žena s nezdravě žlutým a kostnatým obličejem. Obě se pokusí o úsměv a mlčky jdou dál do domu s potrhanými tapetami na vlhkých zdech.

Žena se ještě nadechne, jak kdyby chtěla něco říct, ale nakonec svá slova polkne a odhrnutím pytloviny zavěšené ve futrech dveří odhalí tmavou místnost s matrací na zemi. Dívka bázlivě vejde dovnitř, srdce jí hlasitě buší a prsty si nervózně pohrává s mastnými vlasy. Kdysi si myslela, že si po nějakém čase zvykne, že mozek a duše otupí a vše jí bude jedno, tak jak o tom mluvily ostatní dívky, když chodily do podobných domů. Ale už tady byla tolikrát a několik prvních minut je vždy stejně nesnesitelných, potupných, strašidelných. Ale být to musí, prostě to být musí, šeptá si, když ji silná ruka shazuje na matraci a slzy se jí derou do očí.

Když vychází z domu, cítí úlevu, že se tu zas nemusí chvíli ukázat, že má v batohu pár svíček a léky. Může znovu zapomínat. Už nejde pomalu a nejistě, ale rychle spěchá k lesu na kraji periferie a teprve až se chodidla dotknou prvního uschlého jehličí a nad hlavou se jí objeví koruny stromů, zhluboka se nadechne a dovolí si sednout si na pařez a vyplakat se. To ale netrvá dlouho. Po pár minutách se zvedne a už klidně a lehce pokračuje v cestě mezi borůvčím, otáčí hlavu za zpěvem ptáků a šumem větru. Les, stejně jako mravenci, si snad ani nevšiml toho, že se z lidského světa stalo jen skladiště plné sutin a bídy. Stromy pomalu rostou dál, výš, k čistějšímu vzduchu někde nahoře. Rukama hladí kůru smrku, ráda by se schovala ve větvích, ale teď ještě nemůže, teď její čas nepatří jenom jí. Pár kroků od ní najednou v křoví něco zašustí a v okamžiku z něj vyběhne hnědý zajíc, v očích má zvědavost a jakousi moudrost. Nebojí se. Ale před její nataženou rukou na poslední chvíli ucukne a skočí zpátky do křoví, jeho červené oči svítí mezi tmavým listím a pozorují dívku ještě dlouho, dokud její postava úplně nezmizí v dálce.

Bosé nohy se nechají po zarostlých kolejích okolo lesa zavést až k opuštěnému nádraží. Vlastně vše je teď opuštěné a znovu-nalezené. Rudé slunce za kopci ještě trochu hřeje, před napůl zřícenou budovou se ale špinaví lidé už chystají zapálit první oheň z dřevěných pražců. Nic víc nemají, jen ty vlaky jako úkryty a jeden druhého, ale to za moc nestojí. Málokdo z mladých, kteří se narodili už v ruinách, umí číst, k čemu to je v takovém světě dobré? Stačí si umět spočítat, kolik ti patří. Děti si tady hrají s plastovými odpadky, které našly v okolí, oblečení mají ušité z potahů vlakových sedaček a záclon. Jinde si lidé žijí lépe, tam, kde si kdysi udělali zásoby, kde byli pohotoví a rychle vyrabovali vše, na co přišli. Lidé, kteří kdysi něco uměli vyrobit, opravit, postavit, ti teď snad používají dynama k výrobě elektřiny a tvoří nové civilizace, učí to ty, co přijdou po nich. Mají naději. Ale tady, kde nikdy nic neměli, mají teď ještě méně. Přibylo jen nemocí a hladových žaludků.

Dřív, než zajde svíčky a léky odevzdat do společného skladu, musí si schovat něco pro sebe. Stejně jako kdysi opovrhovala dívkami, které pro zásoby odevzdaně chodily, opovrhovala i těmi, které si z nich tajně přivlastňovaly více, než jim patřilo. Ale nepatřilo jim snad všechno, tak jako teď jí? Spěšně projde celým nádražím, podchody zapáchajícími močí a potem. Už dávno se v nich nesvítí, lidé v nich většinou jen přespávají nebo se v zimě schouleni k sobě schovávají před mrazem a sněhem. Na nástupištích je několik budek stlučených z plechu a dřevěných prken, obydlí pár rodin. Děti před nimi na zem kreslí rozlámanými cihlami vlaky a příšery, kterými je matky po večerech straší. Mezi nimi je i obrázek zajíce, v oranžově vybarvených očí má taky zvědavost a moudrost, ale do keře neutíká, nemá jak. Až daleko za nástupišti stojí mnoho nákladních vagónů a v tom nejzadnějším má dívka svůj domov vytvořený ze starých dek a stlučené krabice obsahující všechen jejím majetek. Na stěnách má pověšené uschlé květiny a bylinky, pokus o útulnost. Když vejde dovnitř, konečně a úplně se rozhodne k něčemu, co jí v hlavě leží už dlouho, co jí každý den nahryzává mozek od chvíle, kdy se probudí, až do chvíle, než v rohu vagónu usne.

K zásobám v batohu, které získala v ohavném domě uprostřed mrtvé ulice, přihazuje celý obsah krabice, kterou skrývá pod dekami a kusy igelitových tašek. Z dálky k ní doléhají tlumené hlasy, kterým nejde rozumět, a ona jim už nikdy rozumět nechce. Touží být jako ti mravenci, nebo radši jako strom uprostřed tichého lesa. Chce zarůstat kapradím a nevědět, co se děje ve smutných lidských příbytcích pod kopci. Mohla by se vydat do většího města, kde lidé nosí boty i v létě a nečuchají ze zoufalství k lepidlu. Ale i oni se nejspíš ponižují, třeba jiným způsobem než tady, ale taky dýchají výpary a jedí krysy, zpoza záclon sledují tmavou oblohu a marně doufají, že bude lépe. Pro ni tady nikdy lépe nebude. Jako poustevník, jako dobrovolný vyhnanec v sobě najde ztraceného člověka a dá mu lepší, ušlechtilejší smysl života. Nazouvá si staré kožené boty ze dna krabice a k pasu si přivazuje skládací nůž v hezkém pouzdře. Tyhle její jediné cennosti by mohla vyměnit za pár litrů benzinu nebo sušené maso, ale tím už by se navždy odevzdala jiným lidem, připoutala by se k nim, aby oni byli závislí na ní a ona na nich.

Čeká až do brzkého rána, sedí v otevřených dveřích vagonu a nohama houpe ve vzduchu nad zarostlými kolejemi, čeká, až se za horizontem znovu objeví slunce a ukáže jí cestu. A naproti ní, v šípkovém keři s květy měnícími se v plody, sedí malý hnědý zajíc a zkoumavě si ji prohlíží, stříhá ušima ve stejném rytmu, v jakém ona houpe nohama. Zdá se jí, že na ni mrkl, ale co je to za hloupost, zajíci na lidi nemrkají, nerozumí si. Rosa se leskne na kopřivách v příkopech kolem trati, je čas jít. Jít a neohlížet se, neomlouvat se, neloučit se. Beztak ji brzy začnou hledat kvůli svíčkám a lékům pro nemocné. Na poslední chvíli ji ale přemáhá soucit, vždyť soucit je vlastně lidskost, ochota, a tak léky vytahuje z batohu a pokládá je doprostřed vagonu. Ať je najdou. Ať někomu pomůžou. Nesobecky.

Boty dopadají na tmavou hlínu a štěrk. Hlasitý dětský pláč z osobního vlaku na vzdálené koleji se mísí se zpěvem ptáků, ani jedno z těch nevinných stvoření netuší, jaké má štěstí, že nechápe, co se stalo, co se děje, co se nejspíš bude dít. Odchází okolo kolejí směrem k zalesněným kopcům, před kterými se tyčí vysoké komíny opuštěných továren, tam nikdo nikdy nechodí, tam je jen divočina. Ve vysoké trávě všude okolo se probouzí brouci, každou chvíli se v zelených porostech něco šustne. A dívka zhluboka vdechuje čerstvý ranní vzduch, nádraží za sebou už dávno nemůže vidět a tak nespěchá, trhá od každé divoké květiny jeden exemplář a nese je květy dolů, má to tak ve zvyku. Od jemných pavučin mezi břízkami i od betonových zdí zapomenutých budov se odráží hlasy minulosti, tudy snad někdo kdysi chodil do práce, kolem uší mu šuměl stejný vítr, sprostý a posměvačný. Koleje, jako proud řeky, vedou dívku k vysokým plotům a branám s ostnatými dráty zrezavělými kyselým deštěm. Pod nohama se jí objevují větší a větší louže, které se přeměňují v jezera lesklé mastné kapaliny, modrozelené jako laguny. V blátě se topí železné konstrukce a uhynulá zvířata, nekonečné trubky a plynovody. Musí našlapovat opatrně, některé elektrické sloupy jsou zborcené a dráty tady visí jako obrovské pavučiny uprostřed neprůchodné džungle. Slunce už stojí vysoko nad tím obrazem zkázy, ve kterém se jedna malá dívka prodírá chrastím k panelové cestičce vedoucí okolo staré koksovny. Větve mladých stromků se k ní natahují a hladí ji po bledých tváří, škrábou do paží.

Prasklinami v panelech odhodlaně roste plevel a povadlé chrpy, nevšímají si nehostinného okolí, které je sem nepozvalo. Stejně se chovají i kořeny vysokých stromů, nadzvedávají panely, prodírají si vlastní cestu. Na konci cestičky zasypané odpadky a hlínou sedí malé hnědé stvoření, zajíc s červenýma očima. Dívka se na něj usměje, jak kdyby říkala: „Zase ty!“ a zajíc klidně zamrká, jak kdyby říkal: „Zase já!“ Nechá dívku, aby se přiblížila, klidně sedí a trpělivě ji pozoruje, ona nespěchá, nechává se okouzlit okamžikem a pomalu k němu postupuje. Když je od sebe dělí už jen tři kroky, zajíc se otočí a rozhodnými skoky utíká do lesíku za koksovnou, ale po chvíli se zastaví a znovu s trpělivým pohledem čeká na dívku. Chápe ho, chce, aby šel za ní, nebo si možná jen hraje, ale myšlenka na to, že se nechá vést zajícem, se jí líbí. Vždyť doteď vlastně ona vedla jeho, i když o tom nevěděla. Ale šel přece za ní, už od včerejška, když ho zahlédla v lese. Zrychluje tedy krok a on spokojeně začmuchá čumáčkem, když se k němu přiblíží, a pokračuje dál. Už se nemusí zastavovat, jen se občas ohlédne, aby se ujistil, že je dívka stále pár kroků za ním. Vede ji do strmého kopce plného uschlého křoví a polámaných větví, o které dívka zakopává a občas padá na kolena. Nohy ji na mechu kloužou, zachytává se kmenů stromů, ale nakonec kopec vylézá po čtyřech, dlaně má odřené od kamenů a uschlých větví, pod nehty má hlínu a ve vlasech zamotané listí. Nic z toho jí ale nevadí, cítí v sobě sílu, i když od večera nejedla a teď už musí být po poledni. Na vrcholku kopce se zajíc zastaví na kraji kamenitého útesu s hromadami písku a štěrku. Uřícená dívka si sedne vedle něj, ale pořád mezi nimi nechává místa na tři kroky, nechce ho vystrašit. Pod nimi je rozlehlý lom plný šedivých kamenů a červené hlíny, ze strmých skal rostou malé stromky a natahují se ke slunci.

Zajíc se pomalu a opatrně přibližuje k dívce, ostražitě natahuje uši a ona mu očima jakoby říká „Neboj se.“ Po několika nerozhodných krocích jí skáče do klína a nechává si hladit srst na zádech, skrz kterou mu vyčnívají ostré obratle. Je to zkrocení, důvěra, sblížení. Červené oči se mu lesknou vděkem, její šedé taky. Čas se zastavuje a přitom běží strašně rychle, slunce obíhá celé nebe a za chvíli z něj zbývá jen pár chladných paprsků.

Putují dlouho, celé dny chodí po lesích a zničených předměstích, jedí kořínky a poslední plody lesního ovoce, které v posledních letních dnech stihlo dozrát. Nevypadají, že by měli cíl, jen se potulují smetišti a areály opuštěných továren, nechávají se vést koryty řek a kolejemi, potrubím propleteným v bažinách a okolo polí, kde už nikdo nic nesází, nepěstuje. Vzduch se ochlazuje, listí na stromech žloutne a padá na blátivou zemi.

Dívka by si ale přála najít stálé místo, nový domov, do kterého by se mohla každý večer vracet, jehož okolí by znala a ve kterém by nestrádala tak, jako na cestě. Hadry na ní visí a nemá žádný tuk, který by ji zahřál. Občas se cítí jako mravenec, který se zatoulá daleko od mraveniště a už nemůže najít cestu zpátky, jako strom umírající uprostřed louky bez opory lesa a hub. Se zoufalými křečemi v žaludku, který prosí o naplnění, zavírá oči a pod kameny hledá brouky, jí syrové houby, o kterých si není jistá, jestli nejsou jedovaté. Někdy se stává, že ji přemůžou pochyby a zpomaluje krok, nechává zajíce před sebou získat náskok, až ho úplně ztratí z dohledu. Doufá, že se pro ni nevrátí, že se bude moct otočit a najít lidi. Třeba by ji nakrmili. Zahřáli. Ale jaký člověk ji kdy měl rád tolik, jako ten malý zajíc? Vždycky se pro ni vrátí a čumáčkem ji dloubne do tváře. A ona se vždycky zvedne a pokračuje v jeho stopách.

Přecházejí strmými skalami nad zchátralým dolem, hluboko pod nimi jsou šachty, třeba už dávno zasypané, a nad šachtami obrovské haly a budovy, komíny, drátěné ploty. A slunce je tak vysoko, kamenu studí a zem je vlhká. Dívka by se chtěla schoulit do klubíčka jako malé zvířátko, opatrovat si zbytky tepla uvnitř sebe, ale zajíc ji neustále popohání, občas odběhne do lesa a v tlamičce jí přinese kořínek nebo pár zelených ostružin, které už nestihly dozrát. Ale cesta je náročná, jeden špatný krok a podklouzne ti noha na kamení, ztratíš rovnováhu a spadneš dolů, přistaneš v uschlém křoví pod strmým srázem. „Dávej pozor,“ jako by říkal zajíc očima, když sleduje dívku vyčerpaně kráčet po úzké stezce. Chtěl by ji snad i chytit za ruku, ale to neumí. Obloha se zatemňuje a pod nohy jim svítí už jen měsíc, postupují pomalu a nesměle. Dívka už si ani nevšímá, kudy jde a co je před ní, za ní, automaticky pokládá jednu nohu za druhou jako v hypnóze. Tohle je lidskost? Svoboda? Osvobození od pout? Ztrácí hlavu ve vzpomínkách na vyhřátou nádražní budovu, ve které si všichni občas za deště scházeli, na krysí maso a svíčku, kterou si osvětlovala svůj vagón plný kytek a usušených bylinek, ze kterých si občas dělávala čaj. A v těch vzpomínkách zapomíná, kudy jde, zapomíná, kolik metrů srázu je krok od ní, a ve vteřině jí podklouzává noha na kamenu zarostlém mechem a padá dolů k šachtám a zbytkům černého uhlí.

Probouzí se se sluncem ve tváři, všechno ji bolí a hlava se jí motá, cítí pach uschlé krve. Zajíc ji bedlivě sleduje zpovzdálí a když si všímá, že s bolestivým zakňučením otevřela oči, běží k ní. Ale ne jako divoké zvíře ani ochočený zajíc, ale běží k ní jako přítel, jako opatrovatel, jako lidská bytost se soucitem v očích. Malým jazýčkem jí líže zaschlou krev a pot z čela, věrně se k ní lísá. A dívka přes všechnu tu bolest a hlad cítí i vděk, ale za tím vděkem se ještě schovává zášť a lítost, že za zajícem poprvé šla a nechala ho, ať ji zbaví bezpečí. Slabou rukou ho hladí po čele a zádech, zamotává prsty do jeho teplého kožíšku, ale očima těká po okolí a snaží se najít úkryt, jejich budoucí noru.

Plazí se k nejbližší hale jako zraněné zvíře, v ústech má žízní sucho a každý pohyb jí do celého těla vystřeluje nesnesitelnou bolest. Kolik kostí má zlomených? Jak velká je krvavá rána na čele? Nepláče, ale kvílí jako umírající zvíře, hluboce dýchá a chlupy na těle se jí ježí. Pod střechou haly se choulí do klubíčka a očima prosí zajíce, aby jí pomohl, aby našel lidi a přivedl je, aby třeba našel potůček a v tlamičce jí nosil loky vody, aby ji zahříval svým jemným kožíškem a olizoval rány na kolenou.

Kdy naposledy nahlas vyslovila aspoň jediné slovo? Kdy naposledy stála vzpřímeně a odhodlaně, kdy naposledy se cítila jako lidská bytost? Zajíc usíná těsně vedle ní, opatrovnicky se jí snaží zahřát, ale jak ji může opatrovat? Nemůže ji ošetřit, nakrmit, posbírat dřevo na oheň. Bude ji jen sledovat jak slábne a zmenšuje se, jak kňučí bolestí a třese se zimou. Ale to přece nejde, takhle to nemá být. Neměla se proměnit v bezbranné zvířátko odsouzené na smrt. Kdyby se jen mohla aspoň trochu najíst, získat sílu. To by se pak mohla zkusit dostat k nějakému městu, vždyť takový důl nemůže být postavený uprostřed ničeho. Musí tu být lidi, aspoň jeden člověk! Člověk jako ona.

Zajíc klidně spí, tichoučce oddechuje. Nezaslouží si to. Ale být to musí, prostě to tak být musí, šeptá si dívka, ale možná to ani nezní jako slova, ale vlčí vrčení. Musí to být. Sahá si rukou k pasu a z koženého pouzdra vytahuje skládací nůž a ta poslední kapka člověka v ní zavírá oči. Slyší slabounký sten a cítí horkou krev, jak jí stéká po rukou a kape na studenou zem.

#literarni scenar do predmetu scenaristiky a dramaturgie animovaneho filmu #2022

[koilarist]

"I adore you; I love you."

Vivica (Bottom) belongs to me. Jen (Top) Belongs to @krokaxe

#Art with extra fries #OC: Vivica #Krok: Jen #The Ictus Variable #wlw #nsft

[nejene]

Nejene a úprava džínsky

Část druhá - barvy

(Část první)

Tak jo, v téhle fázi mi konečně došly barvy na textil, co jsem si objednala, takže se mužem dát do malování. Zrovna u tohohle jsem předem jasně věděla co chci.

První poznatek byl že křída není ideální ke kreslení presných obrázků na látku, takže jsem musela přejit na fix.

No a pak přišla ta opravdu zábavná část - barvy. Taky jsem zjistila že džínska se dá docela hezky a snadno dát na malířský stojan.

A protože jen zadní strana vypadala pomalovaně osaměle, rozhodla jsem se přidat trochu modré i dopředu.

No a jako závěrečny krok jsem si to celé obtáhla fixem na textil. Ta-dá.

#jsem s tím Vecerníčkem ve výsledku úplně spokojená? #úplně ne #ale textil je v tomhle prostě složitější než papír #a tak jsem se s tím naučila žít #ale ty modré kapsy byla nejlepší věc co mě napadlo #to vypadá fakt super #česky #my post #my art #barvičkování #večerníček #džínska #tvořeníčko

[miladysims]

[PIC 2] Jen: Nie wiedziałam, że mieszkasz w takich luksusach. Rachel: To mieszkanie Thomasa, zaproponował mi żebym się wprowadziła. Chciałam Ci powiedzieć osobiście, skoro i tak miałyśmy się spotkać. [PIC 3] Jen: Gratuluję Rachie! To świetna wiadomość! [PIC 4] Rachel: Zaskoczył mnie tym pytaniem. Na początku chciałam odmówić, ale dzięki temu się sprawdzimy. Jen: To duży krok i mam nadzieję, że ułożycie sobie życie. Chcę żebyś była szczęśliwa. [PIC 5] Rachel: Jestem! To znaczy nie teraz, bo wyjechał do Del Sol i strasznie za nim tęsknię. Jen: Del Sol? [PIC 6] Rachel: Tak, pojechał tam… z Jamesem. Jen: Wiem… widziałam w sieci. [PIC 7] Rachel: Przykro mi Jen. Jen: Jest ok… Naprawdę.

[PIC 8] Jen: Dużo ostatnio myślałam… Podczas naszej poprzedniej rozmowy nie przyznałam się, ale każdego dnia żałuję, że podpisałam dokumenty od prawnika Jamesa. Powinnam była wtedy odmówić i walczyć, dla siebie oraz każdej kobiety, której Stanley może zagrażać. Rachel: Na to nie mamy już wpływu. [PIC 9] Jen: To moja wina, że nie zgłosiłam tego wcześniej. Jeśli dzieje się coś złego i nic z tym nie zrobisz… zwłaszcza, jeśli wiesz że ktoś cierpi… jesteś tak samo winny jak sprawca, prawda? [PIC 10] Rachel: Nie, Jen. Nie możesz obwiniać się za to, co zrobił. Wszystkiemu winny jest Stanley. Jen: Nieprawda. [PIC 11] Jen: Chciałam ukarać Jamesa, bo o tym wiedział i wszystko zatuszował. Ale ja przecież postąpiłam tak samo! Niczym się od niego nie różnię! Rachel: Nie porównuj się z Jamesem, bo Ty też byłaś ofiarą Jen. Jen: Tylko, że gdybym od razu zareagowała, nigdy by do tego nie doszło. [PIC 12] Rachel: Nie chcę, żebyś się tym zadręczała Jen… szczególnie, że nie mam dobrych wieści. Jen: To znaczy? [PIC 13] Rachel: Nie było łatwo, ale udało mi się nawiązać kontakt z tą dziewczyną. Powiedziała, że chce zapomnieć o całej sprawie i nie wystąpi z powództwem. Prosiła o uszanowanie jej prywatności i żebyś nigdzie nie udostępniała tego nagrania. Przypuszczam, że została dobrze opłacona, także poniekąd nikomu nie stała się krzywda. [PIC 14] Jen: Czyli mam tak po prostu odpuścić? Rachel: Przykro mi Jen. Jeśli zależy Ci na tej dziewczynie, to nie masz wyboru.

#obsession #jen #rachel #sims story #ts4 story #sims 4 #the sims #simblog #simblr #the sims 4 #sims4 story #simlit

[kadet-pise]

Lovecraft Růženka? Prostě musím vědět víc! :D

Ale ovšem, bezevšeho.

Lovecraft Růženka byl úkol na tvůrčí psaní. Měli jsme drapnout žánr (v tomhle případě Lovecraftovský horor) a pohádku (Šípková Růženka) a smíchat je dohromady.

Napsání zabralo asi dvacet minut. Teď ve WIP složce sedí a čeká, jestli s ní udělám něco dalšího (třeba zajímavou povídku) a pošlu ji někam na zveřejnění, nebo jestli spadne do složky "navěky zapomenuto."

A protože není tak dlouhá, můžu ji sem hodit rovnou celou.

.

LOVECRAFT RŮŽENKA

Už hodiny stoupali po spirálových schodech. Výš a výš, krok za krokem. Olejová lampa doktora Saviera osvětlovala jen pár schodů před nimi a i z nich jim běhal mráz po zádech. Kamenné, popraskané, vlhké, potažené vrstvou slizu. Z květin obepínajících interiér věže zůstaly jen černé rozmáčené kusy hniloby. Kdyby snad nějaké okvětní lístky přežily, jejich těžké boty je zadupaly do spár mezi kameny.

Kroky klouzaly a čvachtaly, dýchalo se hůř s každým metrem, který postoupili. „Copak ta cesta nikdy neskončí?“ letělo doktorovi hlavou. Od prvního odpočívadla se už neohlížel. Mířil za svým cílem, tvrdohlavě.

Vystrašeně.

Když vcházeli do věže bylo jich osm. Na prvním odpočívadle už jen šest. Mladý dobrodruh Filip se ztratil i se svým vyklepaným sluhou. Pokračovali v cestě i bez nich, ale Saviera stahovala úzkost stejně jako šlahoun rostliny svírá kus plotu. Dusot nohou utichal a Savier si byl jistý, že na druhém odpočívadle ho následovaly už jen dva páry nohou.

Nepodíval se.

Kolena se mu klepala, lýtka volala po odpočinku. Mrtvé květiny páchly a z kamene kapala zčernalá voda.

Krok, krok, čvacht, čvacht.

Už jen jeden pár nohou.

Měl by se otočit, prchnout daleko odsud, ale mráz v zádech ho hnal dál.

Krok, krok, čvacht, čvacht.

Takhle nezněly kroky jeho druhů.

Krok, krok.

Čvacht, čvacht.

Doktor Savier šeptal modlitby, lampa se mu třásla v rukou a stíny poskakovaly po mrtvých trnech růžových keřů.

Krok, krok, dup.

Stanul na pevné, dřevěné podlaze. Téměř vykřikl úlevou při pohledu na zavřené dveře. Chvíli se čelem opíral o rám, uklidňoval třes v rukách a naslouchal dýchání pod ním na posledním schodu. Došel až sem. Dokázal to.

Nedíval se za sebe, cesta měla jen jeden směr a on ho znal. Kdyby se otočil…

Otevřel dveře do skomírající zahrady. Kameny, dřevěná obložení, podlahu i trámy, vše objímaly růžové keře a květy obrovskými jako Savierova dlaň. Visely skloněné, bez života, držely se své původní krásy jen na klásku. Hniloba postupující věží vešla spolu s ním. Květy se otřásly, jako by i na ně sáhla smrt.

V posteli obklopená trním ležela žena. Nemrkající oči zíraly do stropu, šlahouny rostlin jí roztáhly ústa otevřená. Z natržených koutků stékala krev.

Krok, krok.

Doktor Savier se skláněl nad otevřenými rty, odhalujícími hrdlo plné růžových kořenů.

Čvacht, čvacht.

Hniloba vstoupila do zahrady.

Doktor Savier odložil lampu. Vůně téměř vyschlých květů zašeptala.

V zádech hniloba, nebylo cesty zpět.

Nahnul se blíž k otevřeným ústům. Kořeny uvnitř se pohnuly.

Plamen lampy se zachvěl a zhasnul.

#čumblr #česky #czech #hezky česky #č #lovecraft růženka #povídka #psací cvičení

[kralovna-ne-stesti]

Tak ke mě přeci jen přišla srpnová výzva. Na poslední týden.

A na týden mi opravdu i zrovna tohle stačit bude. Protože snažit se to držet měsíc bych nezvládla a spíš by mě to demotivovalo. Naopak, takhle je to přesně tak akorát, po všech stránkách.

Napadlo mě to na procházce, jen tak, z ničeho nic, a úplně mě to nadchlo!

Je to zajímavý. Tyhle moje výzvy jsou jediná věc, do který se nenutím a nestresuju se jejich ne-plněním, a když to vypadalo, že po sedmi měsících vynechám, tak mi přišla výzva jako šitá na zbývající čas. A to jsem prosím pěkně nic jenom na týden cíleně nevymýšlela.

Prvotní myšlenka byl jen jeden den. Pak mi došlo, že do září zbývá osm dní... a jelikož se mi téma i provedení výzvy zdá (pro mě) vcelku náročný, adekvátní čas byl ten zbývající. Takže ve finále jsem nic nevynechala a přišlo to přesně, jak mělo a jak (nejspíš, snad) potřebuju.

Legrace, jak se věci dějí, když je necháme se dít, na ničem netrváme a nelpíme, nic nehrotíme a děláme to, co nám zrovna dává smysl a potřebujeme.

Kéž by to tak šlo ve většině situacích v životě. Kéž by to tak šlo u věcí, na kterých nám (až moc) záleží a svým soustředěním to jen zhoršujeme. Ale... třeba jsou tyhle moje výzvy právě ten první krok k tomu si to vzdávání se kontroly a nelpění ochutnat, ohmatat, prozkoumat a poznat. Třeba to má všechno vážně hlubší význam, než zatím vidím.

#srpnová výzva #měsíční výzva 2022 #zamyšlení #nelpět #vzdát se kontroly #ze života královny #česky

[prospercz]

Den 42

Je 4:30 a už jsem na nohou, chci se vyhnout tomu horku. Musím nést vodu na 20 mil. Tři litry mi budou stačit. Snad. Celou noc jsem poslouchal rytmické vhuf, vhuf, jak se točily větrné mlýny.

V 5:15 už šlapu. Pomalu ustupuje poušť. Už se hodně blížíme Sieře, tak zase začínají borové lesy a celkově se obraz krajiny rychle mění. Mám tohle mnohem radši, užívám si ten příjemný lesní vzduch a stín, který tu je.

Dneska přímo letím, ve 13:15 už jsem ušel 20 mil k vodě. Celkem hustý počin. Po cestě jsem potkal jednoho chřestýše. Utíkal přede mnou do trávy, viděl jsem jen ocas. Ani nerachtal. A tři litry vody stačily. Je zajímavé, jak si tady lidi dokážou vážit něčeho tak obyčejného, jako je voda. Pro nás je to jako zlato.

Napustím znovu lahve a sednu si k obědu. Zasloužím si siestu. Ta se nakonec protáhla až do 4. Ale co, mám dost času. Chybí mi asi 6 mil k našemu dnešnímu kempu. 26 mil, wau. Tolik jsem ještě nikdy nedal. To je skoro maraton! Celkově se dneska šlo fakt příjemně. I terén v lese je měkčí, tak nohy tolik netrpí. A počasí se trošku umoudřilo a bylo tak akorát.

Jsme v kempu jen já a Stir it up. Jsem za to rád, poslední dny nás bylo vždycky na spaní opravdu hodně, až mi to už bylo trochu nepříjemné. Tak jsme dneska trochu natáhli krok a místo 22 mil udělali ještě 4 navíc. A jsme tu sami. Vedle nás teče krásně čistý potůček, ve kterém jsme se oba kompletně umyli.

Na dobrou noc nám hraje, jak to nazval Stir it up, hiker rádio. Tzn. zvuky přírody. V našem případě je to dvojice žab, které tu kvákají. Nevadí mi ale. Mnohem lepší než poslouchat projíždějící auta nebo klakson lokomotivy.