posledniakcnihrdinka

[posledniakcnihrdinka]

23.-25.3

Kde jsou fotky? Tam, co všechny ty minulé. Nenačteny.

Ve čtvrtek večer jsem byla opět v lázních - a jak se tam tak bez brýlí ráchám, vidím, že nevidím další cizinku. Neokukuji. Nicméně (oblečená!) vylezu ven do vstupní haly, usednu na lavičku - a hle, druhá cizinka je zde také i s přítelem. A jejich čeština se ukázala nebýt zvukovou halucinací. Tak mě pak pozvali na pivo. Tedy, já měla sawá (ze slova sour jako druh koktejlu) a dva kalíšky nihonšu... a můžu zodpovědně prohlásit, že v těle rozpařeném z horké vany alkohol funguje vážně báječně.

V pátek jsem se měla jít ukázat podruhé do Toshiby - vzali nás všechny tři doktorandy na oběd do restaurace ve 38. patře budovy Světového obchodního centra a já se cítila opět jako pologramotná opice.

Po obědě jsem ještě šla s Danielem, Němcem, co tu byl přes Toshibu, na kafe, a protože se mi nechtělo domů, přilepila jsem se na něj, když se šel podívat na Akihabaru. Němec tvrdí, že jsou různé druhy opic a protože japonsky nikdy nebudeme umět jako rodilí mluvčí, je tedy důležité zacílit vysoko a chtít být ta nejvíc cool gorila.

V sobotu se udělalo opravdu hezky. Paní z Toshiby nám radila, že u nádraží Honkomagome, případně nějaký kus pěšky od Komagome je pěkné místo na pozorování kvetoucích sakur. Vystoupila jsem na Komagome, protože na internetu tvrdili, že je tam japonská zahrada. Zaplatila jsem za ni 300 jenů a těšila se na inzerované šidare zakura, tedy převislé sakury. Kvetly, to je pravda. Všech šest stromů. Ale jinak je ta zahrada docela pěkná. Zabloudila jsem potom na Komagome, protože jsem se rozhodla projít kolem a došla na stanici tramvaje, která k mému obrovskému štěstí, jela k Ikebukuru, kam jsem dokonce i chtěla. Na Ikebukuru jsem zašla na chvilku na hřbitov Zóšigaja (kde je třeba pohřben Izumi Kjóka nebo Nacume Sóseki a kde jsem byla před pěti lety zhruba touto dobou) a potom dokoupit zásadní věci do Sunshine city.

V noci se mi cosi zdálo, že mi někdo ve snu cosi povídá, probudila jsem se před pátou ráno a ukázalo se, že hlas z mého snu je brečící Korejka někde na ulici pod mým oknem. Málem už jsem vstávala, podívat se, co se děje, když ji druhý hlas z mého snu konečně přemluvil, aby přestala brečet a šla. Ve snu teda oba mluvili česky.

V dnes bylo počasí ještě lepší. Slunečno a asi dvacet nad nulou. V deset měla na Ueno přijet Linh, Vietnamka, kterou znám z dob svého působení v Točigi. Vydala jsem se tedy pozvolna na Ueno. Ale protože jsem měla čas - vzala jsem to přes bankomat a hřbitov Janaka, kde nad hroby krásně kvetou sakury. To víte,  mudžó je mudžó. Na Uenu se mrcatilo obrovské množství lidu a Vietnamka mi volala, že nestihla vlak a přijede až ve 12. V překrytém čase jsem tedy prošla kousek parku na Uenu, kde už nebylo pro samé lidi ani kam vrhat stín. Relativně prádzno bylo v muzeu Šitamači, hned vedle rybníku Šinobazu. Expozice je tedy spíš chudší a jen na pár minut, ale ukazuje zmizelé Šitamači (Dolní město - původně ta horší a chudší část Tokia). Linh nakonec přijela, zabloudily jsme spolu opačným směrem než ty obrovská hrba lidí a daly si kuřecí s černým octem v čínské restauraci. Linh pak zase odjela zpátky směrem do Točigi a já měla před sebou poslední misi:

Odvézt si jeden ze dvou kufrů na Hanedu, tam ho ukrýt do skříňky na zavazadla a zase se vrátit. (Z finančních důvodů to vyšlo lépe než přeprava kurýrem, z časových důvodů to vyšlo lépe než přeprava kurýrem a z hlediska tahání se s hromadou krámů ve dvou kufrech, to vyšlo ideálně--- pokud mi ho ovšem přes noc nezabaví jako potenciální hrozbu). Noční Tokio a jeho přístav (tedy ta jeho hóch část) bylo dobrá odměna za tu legraci.

A zítra, zítra jedu domů.

Hubnout.

[posledniakcnihrdinka]

16.-22.3

Nejsou obrázky? Proč? Protože by se mi stejně nepodařily nahrát... Pořád jsem ve squatu, courám po Tokiu a snažím se nakoupit knížky, co by se mi mohly hodit (respektive mangu, která se objevila ve výsledcích dotazníků), čímž pádem už budu mít doma tak milion komiksů dívčí mangy, což je fakt, který bych měla nějak zužitkovat. Dneska jsem poslala poslední skoro devítikilový balík s dotazníky... Všechno to přijde tak v červenci, takže mám do té doby čas napsat teze dizertačky, které jsem ve skutečnosti měla mít už tak před dvěma lety... až na to, že je po mně vlastně nikdo nechtěl.

Chodím do veřejných lázní (dovolí-li to situace), protože sprcha je tady vyloženě děsivá... Zajímalo by mě, jaké všechny choroby si přivezu domů?

A taky spím s puštěnou klimatizací, jelikož okna v pokoji by se klidně mohla jmenovat Franz a Ferdinand soudě podle toho, jak skrz ně dírami táhne. V Japonsku existuje koncept uči(uvnitř, naše)-soto(venku) a pro mě je očividně uči celé Higašinippori soudě podle toho, jak slyším každé zachrchlání taxikáčů na ulici.

V rámci dobrých vztahů jsem byla dvakrát na Asakuse koupit magnetky na ledničku, což je přesně o dvě cesty na Asakusu víc, než bych chtěla obvykle podstoupit, ale při první cestě jsem se nachomýtla k nějakému macuri za dobrou budoucí úrodu a při druhé cestě jsem koupila za levno kufr (tak doufám, že přežije aspoň svou první cestu).

20. jsem jela do Gunmy. Proč by chtěl někdo ject do Gunmy, tedy okrem toho, že Tokio je zkrátka pořád stejné? Protože tam má mateřská firma Otbr svůj závod a já byla zvědavá, jak to funguje uvnitř japonské výrobní fabriky. Krom toho pořád vidím jen Japonce pracující ve službách, nebo Japonce v saku na cestě z práce a do práce, čili proč si neověřit, že skutečně pracují i jinde. Tak pro nás laiky--- žádný velký rozdíl mezi jinými továrnami. No, možná byla čistší. A nebyl tam žádný stréc s umašťeným trikem s dírou a výrazem někoho, koho bije vlastní žena. Jo, a dostala jsem ten typicky vyblitě zelený pracovní oděv s čepicí. Můžu v něm na zahradu, nebo na karneval (opovažte se někdo říct mému šéfovi, že jsem tohle napsala). Ne že by to snad neznamenalo, že jsem neudělala ostudu.... Cestou zpátky jsem se zastavila v Takasaki, prošla si kousek a koupila české banány v čokoládě pro japonský trh v obchoďáku u nádraží.

Včera se o mně starali Reiko a její starší brácha - bylo celý den vážně hnusně, čímž pádem jsem měla mokré ponožky prakticky okamžitě, takže člověk musí ocenit jejich výrazné hrdinství. Přemluvila jsem je, aby si se mnou dali jakési korejské sýrové fundue, které mě dost zklamalo, ale možná to bylo tím, že ten podnik nestál za moc. Ale každopádně jsou Išiharovi hrozně hodní lidé a mají free pass na cokoliv/kdykoliv, protože si to zaslouží.

#poslední akční hrdinka #japonsko

[posledniakcnihrdinka]

12.3

V Ósace jsem sice možná byla - záleží totiž na tom, jestli se přespání v hotelu počítá, nebo ne.

Tentokrát mě tam z Kjóta zavezla Taiwanka, jelikož to tam prý zná, poněvadž tam jezdí na brigádu. Jely jsme do parku pod ósackým hradem, kde jsou rozkvetlé slivoně. Cestovat s Taiwankou znamená, že jdeme asi o třetinu pomalejším tempem a že se někteří zastavují, aby si udělali selfíčko na každým rohu. Ale ona je jinak prostě hodná, no.

Šly jsem i na hrad a potom mě dokonce vzala i do známé obchodní pasáže. Problém se mnou je ovšem takový, že tyhle radosti omrzí, jelikož jsou stejné zhruba v každém větším městě a navíc jsem měla plnou hlavu toho, jak nacpu všechny věci do kufru, abych mohla druhý den odjet do Nagoji.

Bylo to napínavé. Zejména proto, že, a pečlivý čtenář si zajisté vzpomene, mám kufry dva, neb jsem si ten další koupila v Tokiu, abych dostala patnáct kilo dotazníků zpátky do Kjóta. Dotazníky jsem naštěstí už za směšnou sumu 15 000 jenů odeslala do vlasti ve dvou třináctikilových krabicích. Zbyl mi ovšem kufr a hromada věcí.

První inženýrské řešení, tedy vložit kufr do kufru, se ukázalo jako neprůchodné a matrojšková metoda byla tedy zavrhnuta a manší kufr věnován bratrovi. Pomocí vakuovacích pytlů a armadního způsobu balení svršků (rolovat, ne skládat!) jsem to nakonec všechno do kufru napchala.

Další překážkou se ukázala cesta autobusem--- kterým jsem nejela, jelikož mi výrazně neúslužný člověk na kjótském nádraží oznámil, že JR busy mají limit na zavazadlo 10 kilo. Tak to vám, přátelé, děkuju, ale to jste služba úplně na prd. Tak jsem se otočila na patě a šla si koupit do cestovky m��rně levnou jízdenku na šinkansen. Lehce mě znervozňovalo, že se budu muset prodrat dovnitř toho zázraku techniky co nejdříve, abych se pokusila strčit kufr za poslední sedačky, a ještě víc mě znervozňovala představa, že tam už třeba nebude místo. Naštěstí to byl vlak přímo v poledne a byl relativně nenacpaný, čili do Nagoji jsem se dostala bez ztráty kytičky.

Dalším inženýrským řešením bylo objevit na nagojském nádraží prázdnou skříňku (respektive spíš skříň) na zavazadla, nacpat do ní kufr a pak pouze s batohem vyrazit na koleje univerzity. Mírný zádrhel nastal, když dbalá instrukcí pana profesora, vystoupím z metra, vylezu na autobusové nádraží, najdu nástupiště č.2 a hledám ten avizovaný autobus č.99, který podle označníku ze zastávky č. 2 neodjíždí, a to proto, že pravděpodobně neexistuje, neboť na žádném z autobusů na nádraží se čísla prostě nevyskytovala. Mírně jsem se orosila a to nejen proto, že jsem na sobě měla kabát, který už se do kufru nevešel, a ten den zrovna bylo asi 19 nad nulou... Zachránil mě plakát propagující univerzitu s nápisem “Na kampus ASU jeďte na konečnou ZNAKznakZNAKznak lomeno campus”. HA!

0. Přidala bych víc fotek, ale upload je tu fakt za trest.

#poslední akční hrdinka

[posledniakcnihrdinka]

7.3-15.3

Střih. Už jsem zase v Tokiu. V Nippori. Ve squatu. Ale je to jiný squat než minule. Na první pohled méně hnusný, na druhý pohled mnohem méně praktický s ještě pitomější a hnusnější koupelnou. Co jsem dělala něž jsem se dostala do Tokia? Tak například jsem zjistila, že během školních výletů po Kjótu provází petičlenné skupiny dvanáctiletých šmoulů v uniformách taxikáři... Pokud bych si měla vybrat komu svěřit své děcko, taxikář by nebyl první volba... Taky jsem dělala bramboráky s Šiori a bratrem. Několik jsme jich nechali zkrmit Taiwanku, protože ona je taky hovádko boží. (A za odměnu jsem s ní pak byla v Ósace). Na výlet jsem jela do Kusacu na břehu jezera Biwa. Abych ilustrovala některé problémy, které se mé osoby týkají: Kusacu jsou v Japonsku dvě... A to s onseny je v prefektuře Gunma. Tady byly ovšem památky na starobylou tradici sankinkótai, kdy knížata musela jednou za čas vyrazit s dvorem do hlavního města, aby je přešly nápady a finance.... něco podobného se praktikuje stěhováním europarlamentu z Bruselu do Štrasburku a zpět. Měli tam otevřený jeden dům sloužící jako hotel pro dávné VIP a také muzeum, kde jsem si za pomoci tetky vyzkoušela tisk dřevorytů.

13.3 jsem odjela z Kjóta do Nagoji na poslední školu v Nagakute. Pan profesor z Aiči šukutoku uni mi zařídil přespání u na mezinárodních kolejích, vozil mě tam a zpátky po Nagoji a vytiskl všechny dotazníky - protože na školu v Nagakute jsem jen nakoukla a žádná akce se ode mne neočekávala. Tedy udělala jsem prezentaci o Čechách a UPOLu pro 4 neštěstníky, kteří si tu srandu přišli poslechnout. Takže teď mám 1000 respondentů--- akorát ti z Nagakute jsou tak nějak méně kvalitní, protože jsem jim to nemohla osobně vysvětlit. A ještě jsem si na kolejích popovídala s Chi, tedy naší studentkou v Nagoji. Obě jsme se shodly, že tou univerzitou vzhledem k modernosti kampusu a kolejí, musí protékat šílené množství peněz.

0. Přidala bych víc fotek, ale ani v nejmenším mi tu nefunguje internet.

#poslední akční hrdinka

[posledniakcnihrdinka]

5.-7.3

V pondělí se udělalo hnusně, pršelo celý den a večer foukal takový vítr, že prý ochromil některé vlakové linky.

Taiwance se mě zželelo, když mě viděla vysedávat s počítačem ve společenské místnosti, a nabídla mi, ať si dám s ní a její japonskou kamarádkou nabe, čili jídlo z jednoho hrnce, jelikož má prý ingredience na taiwanskou verzi omáčky, ve které se maso nebo zelenina, které se do té doby máchají v hrnci, ponoří. Taiwanka je hodná a moc neumí ani japonsky, ani anglicky, ale i tak tu už víc než půl roku přežívá na work and travel. Fotky jsou její.

V úterý jsme si šli s bratrem dát palačinky na Šidžó. A pak tedy náhodou i omuraisu, protože hvězdy tomu přály. V pondělí mi namokl kabát, když jsem šla s Taiwankou a Japonkou do supermarketu, a protože je částečně vlněný, po děšti je ten kabát jako mokrý vlčák. Poslední dobou bylo teplo, tudíž jsem si místo kabátu vzala v úterý dva svetry a dvě trika... a pak si koupila šálu a sáčko v sekáči, jelikož mi byla děsná zima.

Ve středu jsem byla domluvená s Šiori na nějaký výlet za zábavou. Skupinu jsme následně doplnily i o bratra a jeli se všichni podívat na Arašijamu. Na Arašijamě jsem samozřejmě byla - mají tam řeku, chrámy, svatyně, ulici s obchody se zmrzlinou ze zeleného čaje a jídla s jubou (juba jsou takové cancy, které vzniknou jako vedlejší produkt výroby tófu... a nemají moc žádnou chuť), tramvajovou linku a asi dvě stě metrů bambusového háje, který je pro samá selfíčka téměř neprůchodný.

A taky přírodní park s makaky. A když člověk vyšplhá až nahoru a konečně potká nějaké opice, může jim za sto jenů koupit buráky a během krmení opic sledovat větvení evolučního řetězce.

#japonsko #poslední akční hrdinka

[posledniakcnihrdinka]

3.3

Ono to možná na první pohled může vypadat, že jsem se sem přijela flákat a žrát. Což je pravda. Ale taky jsem mimo jiné sesbírala 800 dotazníků, v absolutních číslech je to asi pět a dvacet kilo papíru. Ještě mi zbývá jedna škola.

Včera byl svátek děvčátek, respektive panenek, Hina macuri. Už od Valentýna jsou v obchodech sladkosti a zvláštní panenky symbolizující císařský dvůr. Rodiny, které mají holčičku, podobné panenky vystavují doma a na 3.3 chodí do svatyň modlit se pro štěstí děvčátek.

Ve svatyni Šimogamo se v tento den odehrává Nagaši bina festival, kdy nejprve na figurantce demonstrovali, co přesně znamená obléci si dvanácti vrstevné kimono, potom kněz, figuranti v tisíc let staré módě a nakonec i běžný plebs pustil na vodu věnečky s papírovými postavičkami. Proč nejsou žádné fotky? Protože tam byla taková hrba lidí, že jsem nic neviděla a utekla dokud byl čas.

Podle internetu měli ukazovat figuranty v oděvech, které mají na sobě panenky hina, i ve svatyni Ičihime. Jeli jsme tam s bratrem a spolu s námi hrstka dalších zklamaných cizinců, kteří si očividně přečetli stejné informace na internetu. Nebylo tam nic a svatyně byla vměstnaná mezi domy a naprosto nezajímavá. Odešli jsme od tamtud dát si místo toho zmrzlinový pohár. Tak kdybych hledala lépe, věděla bych, že ta sranda se nakonec odehrávala v kulturáku vedle. A kdybych hledala ještě líp, věděla bych, že spousta dalších akcí ve spojení s tímto svátkem připadalo i na dnešek. Achjo. Tak příště.

#poslední akční hrdinka #japonsko

[posledniakcnihrdinka]

25.2

Přichází doba kvetoucích slivoní.

V současnosti jsou švestky mnohem menší haló než sakury, ale v období Nara prý dvořané netrpělivě čekali na květy ume (slivoň, švestka, trnka)... asi o nich psali i víc básní než o sakurách. Na dnešek spadal ve svatyni Kitano Tenmangú svátek Baikasai, na který jsem se chtěla podívat.

Měla jsem vstát dříve. Tedy věděla jsem, že bych měla vstát dřív, ale lenost mě přemohla a dojela jsem na kjótské nádraží až v deset ráno. Na autobus ke svatyni čekala obrovská spousta lidí, každopádně jsem ale měla obrovské štěstí, jelikož do toho prvního jsem se už nevlezla, ale hned po něm jel druhý, kam jsem nastoupila, když byla ještě volná místa k sezení, takže jsem tu hodinu do Kitana mohla spokojeně sedět a ne se mačkat víc a víc v uličce.

U svatyně se pravděpodobně sešlo celé Kjóto a tak třetina Číny.

Cesta ke svatyni byla lemovaná stánky s jídlem a byla téměř neprůchodná. Největší atrakcí celé slavnosti kvetoucích slivoní je čaj podávaný maiko a gejšami. Nikdy jsem neměla iluze, že bych se účastnila, a když jsem viděla tu obrovskou frontu lidí čekajících na ten zážitek, usoudila jsem, že jsem ráda, že mám lepší věci na práci než čekat čtyři hodiny ve frontě s nejistým výsledkem. Laskavý čtenář se tak musí spokojit pouze s paparazzi fotkou, jelikož narozdíl od skupinky japonských dědů, kterým jsem zacláněla, nejsem vybavena půlmetrovým objektivem, aby se mi podařilo vyfotit zpoza plotu něco rozumného.

Krom zmíněných stánků s jídlem bylo okolí svatyně zastavěno blešákem přecpaným naprosto nepravděpodobnými věcmi. Chcete si koupit samurajskou přilbu? Rezavou cubu na meč? Helmu vojáka SS? Celuloidovou panenku? Osm kilometrů obi ke kimonu? Svitek vlastnoručně napsaný Sugawara no Mičizanem? Pravděpodobně to tam někdo prodával. Blešák se prý na Kitano opakuje každý měsíc 25tého a rozhodně je to dobrá příležitost, jak přijít ke kimonu jako suvenýru za docela dobrý peníz. Já si za 500 jenů koupila malinově růžové haori, protože si říkám, že by to mohla být dobrá alternativa těch letních přehozů, protože ty mají nakonec střih založený na kimonech.

Neměla jsem wifi, tudíž jsem nemohla dát vědět bratrovi, aby nejezdil... Takže tam nakonec skončil taky. Potkali jsme se jen na chvíli, koupili si nějaké koblihy a zase se rozešli. Nicméně samotná svatyně by byla bez davů docela pěkná, přináleží k ní i zahrada se slivoněmi, kam se platilo vstupné - nazízla jsem tam a bylo jasné, že většina švestek ještě kvést nezačala, takže by to byly ztracené peníze.

#posledniakcnihrdinka #poslední akční hrdinka #japonsko #geisha

[posledniakcnihrdinka]

24.2

S bratrem a Alešem jsme jeli do Udži a do Nary. Když jsem kdysi byla v Udži, byl Bjódoin zrovna zavřený (to je ten chrám s jezírkem - Fudžiwara no Jorimiči ho prý nechal přestavět ze své vily - ) a svatyně se opravovala. Ke svatyni jsme ale  tentokrát nakonec nešli, abychom stihli Tódaidži v Naře než ho v pět zavřou, protože jsme vyrazili celkem pozdě.

Stihli jsme si ale v Udži dát maččový meron pan, maččové palačinky (a Aleš i maččové pivo) a ještě u toho vidět Ledeckou vyhrát zlato v přímém přenosu, protože v obchodě, kde jsme si sedli, zrovna běžela v televizi olympiáda.

V Naře bylo asi milion lidí, protože prostě zkrátka sobota. Ale byli tam i jeleni šika a všechno, co má v Naře být. Aleše jsme poslali samotného do Tódaidži, protože jsme s bratrem toho obrovského buddhu viděli každý asi dvakrát. Mezitím jsem koupila oplatky senbei prodávané speciálně pro krmení jelenů, protože bez toho, aniž by člověk zakusil, jaké to je, když se mu jelen pokouší ohryzat kaťata se návštěva Nary neobejde.

Kasuga taiša, kam jsme šli potom, je asi ta nejhezčí velká svatyně, co znám. Sice už jsme ji nestihli otevřenou, ale všechny ty cesty s kamenými lucernami a malými svatyňkami a jeleny okolo tam stále byly, což stačilo k tomu, aby Aleš svatyni pochválil.

Cestou zpátky jsme si dali karí v jedné z poboček řetězce Coco’s Ichibanya, protože jsme si tam dali karí, když jsme tam před pěti lety byli s bratrem a otcem (a bratr si tam taky dal karí, když byl tuhle v Naře taky) a ičigo daifuku u stánku kousek vedle.

#poslední akční hrdinka #posledniakcnihrdinka #japonsko

[posledniakcnihrdinka]

23.2

Před pár dny přijel do Kjóta Aleš (shodou okolností právě pobývající v Ucunomiji). Přijel zrovna večer předtím, než jsem jela do Hirošimy. Čili jsem si s ním a s bratrem dala okonomijaki (tedy správně bych si měla dát okonomijaki v Hirošimě, protože v Hirošimě jsou vyhlášené) a šla spát, abych mohla brzo vstávat.

V pátek jsem bratra přemluvila, abychom se jeli podívat na Ginkakudži (Stříbrný pavilon), protože je lepší než ten zlatý. Všechno by bylo vycházelo báječně, kdybych si v hlavě nezafixovala fakt, že autobus č.5 a autobus č.205 jsou ty stejné linky. Tudíž jsem v 11:32 vyjela z Nišiódži, přijela na kjótské nádraží, nastoupila do autobusu, po čase si uvědomila, že jsem trubka - úplnou náhodou jsem zjistila, že 205 staví u supermarketu, kam chodím nakupovat. Vystoupila jsem tedy, došla ke konbini, připojila se na wifi, napsala bratrovi zprávu a došla znovu na nádraží v Nišiódži, abych ve 12:32 odjela znovu na kjótské nádraží a nastoupila tentokrát již do správného autobusu. Před Ginkakudži jsem pak ukradla wifi signál nějaké restaurace, abych se domluvila s bratrem.

Nakonec jsme se potkali všichni tři i s Aleškem...

#poslední akční hrdinka #japonsko

[posledniakcnihrdinka]

21.-22.2

Připlatila jsem si 500 jenů, aby těch sedm hodin v autobuse do Hirošimy a sedm hodin v autobuse zpátky vedlě mě nikdo neseděl. To je tak: když jsem byla malá, maminka říkala, že musím smrkat, jinak budu mít zánět dutin. Z čistě medicínského hlediska by mě zajímalo, jestli je v Asii více případů sinusitidy... Já to věčný popotahování hrozně špatně snáším. Zejména v uzvařených prostorech.

Do Hirošimy jsem odjela v sedm ráno. Poznámka: Pokud na zastávce už autobus stojí, je to sice dobré, protože nemusím zbytečně hledat označník, ovšem taky to znamená, že jdu sakramentsky pozdě. Přijela jsem ve dvě odpoledne a protože jsem chceck-in mohla mít až od čtyř, přemýšlela jsem, kam se vrtnu - a vtom jsem uviděla “Tramvaj číslo pět jede do Hiroshima Manga Library”. Vystoupila jsem, čtvrt hodiny táhla kufr do kopečka a objevila mírně ošuntělou devadesátkovou budovu se vstupem zadarmo. Uvnitř toho asi bylo méně než v Kjótu, ale zase tu byla i sekce s nějakými teoretickými knihami. Chvilku jsem tam pobyla a pak se tedy jela ubytovat.

Hostel se jmenoval Wabisabi a kdyby Sen no Rikjú viděl ty zlaté tapety na stěnách, asi by mu nad hlavou vzplála střecha jeho čajového domku. Každopádně jsem to z hostelu měla kousek k hirošimskému hradu i k atomovému památníku. Shodou okolností jsem tam byla už před pěti lety. Jinak je Hirošima pěkné město, tím, že ji postavili znovu, není na sebe všechno tak nahňácané a jsou tu tramvaje, které jezdí přes mosty přes řeku a vůbec.

Trochu mi bylo líto, že jsem se rozhodla tam nezůstat déle a nejet třeba i o něco níž (Hirošima je asi nejjižněji, co jsem byla), ale dopoledne jsem byla na škole přináležející Hirošimské univerzitě. Abych pravdu řekla, moc se mi tam nechtělo, protože ta paní zástupkyně ředitele, se kterou jsem mluvila zněla po mailu hrozně upjatě. Nakonec ale byla docela milá. A ta banda dětí taky. Nicméně - na předním listu ankety mám své kontaktní údaje (řekla bych, že to je součást etikety) a respondenti mají právo mi napsat. Přišla ke mě jedna ze studentek, jestli prý ten mail tam je můj a jestli kdyby se chtěla na něco zeptat o českých zájmenech a o čem jsem mluvila, jestli ho může použít. Tak říkám, že ano.

Potom ale za mnou přišel její třídní a ta zástupkyně, jestli jsem studentům dala svůjosobní mail. Tak říkám, že to je univerzitní mail, který je napsaný na přední straně ankety a je tam napsaný proto, že se ptám studentů na jejich osobní informace, tak i oni mají právo na to vědět, kdo jsem... Každopádně asi zase průser. Tak jsem se paní omlouvala, že neznám pravidla školy a ona “Nojonojo, když tu máme přednášející tak taky vlastně mají svoje maily v prezentaci... ale víte, hlavně jde o to, aby vám pak ty děti nepsaly a neptaly se na nějaké nezdvořilosti, chápejte.” Chápu, protože mi večer psala ta holčina, jaké prý mám ráda jídlo. Taky ji chuděru musím nechat vyhnít a odpovědět až po čase a dostatečně vyhýbavě. Achjo.

Když jsem to odpoledne přijela do Hirošimy, na nádraží u jakési pekárny byla pekelně dlouhá fronta. Druhý den ráno pekárna otevírala zrovna, když jsem si ve skříňkách na nádraží nechávala kufr a ve frontě bylo asi jen šest lidí. Ze zvědavosti jsem se tam postavila taky - prodávali tam tartaletky s cheesecakovým sýrem. Čtyři mě stály přes 800 jenů a na první kousnutí nebyly nic moc, ovšem následně jsem se do nich projedla a--- dobrá, možná bych si je příště koupila, i když by přede mnou stálo lidí osum.

#poslední akční hrdinka #japonsko

[posledniakcnihrdinka]

#plum blossom #japan #ume #ume blossom #梅 #梅の花 #nihon #spring

[posledniakcnihrdinka]

18.2

Jela jsem sklízet výhody bytí cizinkou.

Tedy původně jsem chtěla sedět celý den nad dotazníky, ale udělalo se hezky a ve vedlejším pokoji zase někomu zvonil přes půlhodiny budík. V rámci udržení světového míru jsem radši utekla.

Jako cíl jsem zvolila okolí Asuky. Jo, jako předtím než bylo hlavní město skoro-Kjóto, bylo hlavní město skoro-Nara, a předtím než bylo hlavní město Nara, bylo hlavní město Asuka. Chmm, velmi zjednodušeně řečeno - člověk jen při tom výčtu vynechá asi 40 dalších míst, ale ona byla zhruba na stejném místě. A to stejné místo je oblast Jamato v prefektuře Nara.

Došla jsem na dráhu Kintecu a všimla si, že za deset minut jeden rychlík ke svatyni Kašihara(džingú). S myšlenkou: “Jé, já se přehlídla a ten přímý vlak je místenkový,” jsem s těžkým srdcem škudlila šla a koupila si k lístku i místenku. Pro ty, kteří by to napětí až do konce dne nevydrželi: Mezi Kjótem a Kašiharou jede i nemístenkový přímý rychlík (na fotografii ten méně žlutý).

Svatyně sama o sobě není tak stará, ale je kolem poměrně velký park s rybníčkem a kdybych sem jela o týden dřívě, mohlo by tu být velmi rušno, jelikož je zasvěcena prvnímu císaři Džinmuovi (který založil Japonsko 11. února, přesně).

Když jsem svatyni obešla, bylo už okolo jedné a já si řekla, že se vrátím směrem k nádraží, jelikož jsem nějak nepotkala žádnou šipku ukazující k slibované mohyle císaře Tenmua, a dám si omuraisu (rizoto zaplácnuté vaječnou omeletou politou kečupem) v krámku na křižovatce, kterého jsem si všimla cestou. Byl správně ošuntělý a od stolku bylo vidět až do kuchyně zaskládané vším možným a ještě dál, kde se čamrdili dědek s babkou. Dostala jsem konev čaje a objednala si.

Ve chvíli, kdy se zvedli druzí dva hosté (starší dáma v kimonu a její mnohem méně upravený choť), byl děda vyslán posbírat talíře a využil příležitosti, aby anglicky zeptal, odkud jsem.

Odpověděla jsem mu. Děda pronesl, že je to daleko, a zmizel za horou harampádí v kuchyni a já slyším, jak poslušně ohlašuje: “Je z Československa.”

Potom mi anglicky nabídl mapu města a pak jsem rozrušila jeho klid, když jsem zeptala, co tu v okolí doporučuje za vidění. Zachránila jsem ho tím, když jsem řekla, že chci vidět Imaičó, což mi pak všechno vyznačil latinkou na mapě, a vyzvěděla jsem, že je pěšky asi dva kilometry. Usoudila jsem, že nemá smysl jet vlakem - krom toho se ukázalo, že po cestě je ten Tenmu - poděkovala, zaplatila a zmizela. Dobrý kraj, dobří lidé.

Co bylo inzerované jako mauzoleum císaře, byla brána a za ní les, okolo ani noha.

S mírnými odbočkami (jako například nákup “chocolate milk tea”, čili čaje s kakaem v konbini--- zajímavé), se mi podařilo dojít na kraj Imaičó a čistě náhodou zrovna k informačnímu centru v Hanairaka, hezké budově z období Meidži. Paní mě nadšeně vyzvala ať jdu dál (navzdory tomu, že byla neděle, sem zrovna hordy turistů opravdu nezavítaly), leč já jsem srkala mlíko, takže jsem chtěla odmítnout. Paní nabídla, ať si aspoň sednu dovnitř. Takže jsem za minutu dopila zbývajích 300ml čaje s kakaem, dostala anglickou mapku, brožurku a paní mi zapnula video o historii místa s omluvou, že je v japonštině. Sama expozice o historii okolí zase tak dechberoucí nebyla. Město původně opevnili mniši, potom tuším fungovalo jako jedno ze samostatných obchodnických měst, tudiž docela vzkvétalo, a nyní je to takový zbytek období Edo.

Když jsem odcházela z informačního centra, na poděkování jsem se uklonila paní, která za mnou pak vyběhla. Anglicky jsem jí řekla, že se mi moc líbí, že podle videa se tu všichni o své domy starají na svůj vlastní popud a nikoliv na příkaz shora. Paní to potěšilo, vyptala se odkud jsem, a ukázala mi, kam mám podle mapy jít.

Nojo, mapy a instrukce... Tak jsem sice nešla úplně hned tam, kam jsem měla (nejdřív jsem došla ke svatyni na druhém kraji Imaičó), ovšem potom jsem si už docela vesele courala uličkami.

Vloudila jsem se do domu Murasakinagaja, kde to vypadalo, že jsou nějaké malé obchůdky. Už jsem chtěla jít ven, ale z jednoho z nich vyběhla paní, ptala se anglicky odkud jsem, potom mi vysvětlila, že tady to je pravé Edo, ne jako to v zábavním parku Eigamura v Kjótu. Řekla jsem jí to samé, co paní z informačního centra, což i zde potěšilo. Posléze jsem byla dotázána, jak o Imaičó vím, když je tak malé. Paní mi ještě vysvětlila, že Asuka a okolí byly hlavním městem proto, ž je tu bezpečno - žádná zeměstřesení, žádné sopky, jen že ona musí dávat pozor, aby nepodpálila, když je všechno dřevo. Vyprávěla toho ještě víc a nakonec mi dala brož a dlužní úpis vydaný nějakým místním obchodníkem.

Paní ještě nakonec vyběhla zkontrolovat, jestli ještě můžu do domu Mačija, kde mě předala další tetce. Tetka z Mačija mě potom předala ještě poslední babce z domu Kometani. Babka mi vysvětlovala něco o hnojení, přičemž venku postávala parta týpků, co v domě ten den cosi natáčela, a ti vygooglovali, co je to anglicky hirjó (hnojivo, hnůj), čili jsem sice pochopila, co to slovo znamená, ovšem naprosto netuším, k čemu to vysvětlení patřilo. Každopádně jsme se s babkou spokojily s tím, že já vím, co je hirjó, a babka se radovala, že to teď už všechno chápu. Odtud už jsem pak šla téměř rovnou na nádraží. Dobrý kraj, dobří lidé. Vlastně ani tak nevadí, že jsem neobjevila žádný kofun.

#poslední akční hrdinka #posledniakcnihrdinka #japonsko

[posledniakcnihrdinka]

17.2

Heianští dvořané neustále psali básně o tom, jak trpí ve vyhnanství na pobřeží Suma... tak Suma je hodinu vlakem od Kjóta (přesně řečeno součást Kóbe). Tolik k literárnímu okénku.

Byla jsem dneska v muzeu mangy, je hned v centru u Karasuma Oike a fotit se uvnitř nesmí. Expozice není sice zvlášť rozsáhlá, protože nakonec největším tahákem je to, že si tu člověk může přečíst vlastně cokoliv ho napadne z přilehlých polic. Byla tam výstava autorek dívčích ilustrací, ale bezesporu největším zážitkem dne bylo představení kamišibai (pouliční vypraveč s obrázkovým doprovodem). Dělala ho mladá holka a bylo samozřejmě udělané pro děti, ale byla fakt dobrá (a ptala se mě vždycky, jak se řeknou různá slova česky, aby mi nebylo líto, že nemám za svý peníze žádnou interakci). Do muzea se chci stavit znovu, abych se podívala na konkrétní starší dívčí mangy. Oběd jsem si dala hned vedle v kavárně, která měla stěny pokreslené od různých slavných autorů.

Protože zrovna když jsem vyšla z muzea, začalo sněžit, bylo naprosto logické rozhodnout se vyrazit si trochu na procházku okolo. Mimo jiné jsem objevila chrám Honnódži, kde spáchal seppuku Oda Nobunaga (první ze tří sjednotitelů Japonska)--- akorát on ji stejně nespáchal tam, kde teď ten chrám stojí, protože ten původní podpálil i s Odou Akeči Micuhide, a současný chrám teda stojí kousek jinde. Ale pořád je to ten samý chrám, chápejte.

Utratila jsem peníze za limitovanou edici mlíka ze Starbucks, protože sakury teď budou všude, která chutnala jako běžný jahodový koktejl. A doplnila jsem sbírku valentýnských Pocky (na krabičkách byli různí fešáci), čili má dušička pokoj.

[posledniakcnihrdinka]

13.-16.2

Kdybych byla ještě o něco akčnější, museli by zrušit Nobelovy ceny, protože bych je dostala všechny. Jako Pokémony.

V úterý jsem byla od rána do asi dvou odpoledne na KSU JHS, kde mě měl na starosti Bruce-sensei, japonský učitel angličtiny. Musím přiznat, že koedukované kolektivy jsou větší zábava. A přístup od učitelů, když pro děti dělám prezentaci v angličtině, je mnohem příjemnější.. že by to bylo tím, že v angličtině nepůsobím jako pologramotná opice? Dostala jsem dokonce vlastní stůl ve sborovně. A člověk musí obdivovat ty třináctileté opičáky rudé až za ušima za to, že ze sebe před ostatními vypraví anglickou větu. Udělat to někdo mě s japonštinou, tak se protuneluju až na Kiribati.

V deset večer jsem jela nočním autobusem na skok do Tokia. Usnula jsem? Ne. Bolelo mě koleno? Ano. A jelikož jsem se měla 14. v jedenáct hlásit Tóšibě, zakoupila jsem si spolu s lístkem na bus i lístek do nějakého hóch onsenu (respektivě sentó, že) na Kabukičó. Takže jsem asi půl hodiny bloudila po Šindžuku mezi rozespalými pracujícími a posledními skupinkami mladých vracejících se z tahu. Onsen byl vcelku príma (lokace ve čtvrti plné barů, klubů a ehm masážních salonů by mohla mást), dostala jsem erární pyžamko, vyráchala se a nakulmovala si kadeře, abych nedělala na Hamamacučó v Tóšibě ostudu zevnějškem osoby, která už den nespala a pod tíhou batohu se jí už dávno prohnula záda.

Na Hamamacučó mám kyselé vzpomínky, předloni v létě jsem se tu musela táhnout s třicetikilovým kufrem v 100% vlhkosti a třiceti nad nulou, protože východ, který mě měl dovést k hotelu neměl ani výtah, ani eskalátor, ale za to měl asi čtvery schodiště. S lehkou kabelou se tam jde o poznání lépe.

Jo, byla jsem v budově Tóšiby. V 39 patře...

Vyprávěla jsem tam dvěma zástupcům nadace, co tedy dělám za výzkum, jak mi to jde a vůbec. Pak mě vzali na oběd do restaurace s japonskou a francouzskou kuchyní s výhledem na Odaibu, kde jsem si nechala doporučit suši, které obsahovalo i některé pěkně hnusné části (mušle v polívce miso jsem nechala svému osudu... možná tohle měl Rjú Murakami na mysli).

Slečna Kuwajama mě pak vzala k chrámu Zódžódži, kam se chodil modlit klan Tokugawů a byla dost odvážná, že požádala japonskou tetku, která tam postávala jako dobrovolná průvodkyně, aby mě provedla.

A nakonec jsme jely do Kawasaki (což je asi 20 minut vlakem) do technického muzea Tóšiby (ano, jako ta Toshiba, no), kde čekal ještě Němec, který je tady taky v rámci stejného programu. To je taky vždycky člověku lehko u srdce, když zjistí, že lidi, kteří jsou mnohem lépe jazykově vybaveni, nakonec nadávají na stejné věci. A jestli si myslíte, že jsem porádně rozumněla vysvětlení, jak funguje maglev, tak nerozumněla (džišaku je japonsky magnet... akorát to slovo padlo asi jednou, jde tam o nějaké schlazení toho materiálu, to si pamatuju.)

Večer jsem se dohrabala na Minami Sendžu... jo, jak jsem psala o čtvrti San’ja, tak jsem si omylem koupila ubytování přesně v jejím středu. Holt, znělo to povědomě. Hostel byl asi dvacet metrů od budovy, o které nám tehdy říkali, že byla sídlem odborů. Všude na ulicích se potuluje spousta starých dědků (polobezdomoveckého typu) v pantoflích. Buď jsou to skutečně bývalí námezdní dělnící, kteří se tu usídlili v době hospodářského rozkvětu, nebo sem přišli později právě jako polobezdomovci apod. Všude je tu dost levných hotelů a ubytování. Ten můj byl v takového minimalisticky hipsterského typu, ale měl postel a nebyla to kapsulová rakev (mám nějaký hluboce zakořeněný předsudek proti místům, kde se nemůžu postavit... možná to je ze čtení povídek EA Poa). Odhodila jsem tam věci a jela na Šindžuku na gjózu s Reiko. Reiko mi u sebe schovávala dotazníky, za což jsem jí vnutila jakési sladkosti z Kjóta, což jak uvidíme později bude mít tragické následky.

Ve čtvrtek jsem se stavila na Gakušúinu, abych předala dotazníky na druhý den a poděkovala a tak. Při té příležitosti jsem si tam v menze dala karí.

Rozdělila se o mangové Pocky s Reiko a dostala za odměnu od její maminky pytel plný instantních nudlí a ohřívacích pytlíčků na ruce, abych netrpěla až pojedu do Hirošimy, neboť prý jí sladkosti chutnaly (a asi měla dojem, že taky potřebuju, aby se o mně někdo staral... což je správné, protože jediné, co v životě chci, je aby na mě byli lidi hodní a já nemusela nic dělat).

S vizí (a rukou) plné tašky instantního rámenu a 14 kilo papíru jsem se vydala hledat místo, kde si koupím kufr. Ten první obchod, který měl být blízko Gakušúinu, jsem nenašla, za to jsem došla až někam za Wasedu, kde už mě bylely nožičky tolik, že jsem nastoupila do autobusu na Šindžuku. Do tohohle autobusu se lezlo předem a platilo při vstupu, což je v úplně opačný způsob, než jsem zatím v Japonsku potkala, tudíž jsem opět vypadala jako něco, co vidělo asfalt až v Japonsku.

Dojela jsem až na Ueno, protože jsem ještě dostala lístek do národního muzea na výstavu buddhistických relikvií (až po vstupu jsem zjistila, že to jsou lístky dva - kdybych to věděla nechám je Reiko), čímž jsem pomocí obličejů všech možných bóddhisattvů načerpala materiál na noční můry na několik let dopředu (jo, byl tam i ten s plamených mečem--- už začínám být odborník, hele). A pak jsem si v podstatě koupila první kufr, co jsem našla a stál míň než ledvina.

V pátek jsem učinila osobní rekord, když se mi podařilo ten šestnáctikilový kufr vyzdvihnout na přihrádku nad hlavou v šinkansenu. Lístek v ceně ledviny jsem si koupila den předem na Šindžuku (hned vedle budovy tokijské radnice) se slevou celých 3000 jenů, tudíž jsem mohla přesně ve 12:56 odjet do Kjóta s batohem plným takových těch věcí jako jsou ponožky, kufrem plným starých dotazníků a nudlí, taškou plnou nově vyplněných 200 dozatníků, které jsem dopoledne sesbírala na Gakušúinu, a další taškou s lahví pití a pěněženkou. Prezentaci jsem tentokrát musela mít v japonštině delší než předtím, mluvila jsem tudíž jako po zásahu bleskem a jsem výrazně ráda, že už tam snad znova nepůjdu. Za oběd jsem se rozhodla dát taky nehorázné peníze, protože v tom kupování šinkansenů a kufrů se v přepočtu nějaké dvě stovky už vážně ztratí. Zase jsem neměla hlad až do pěti odpoledne a ve vlaku jsem pravděpodobně i usnula (až poté, co se mi podařilo přestat se soustředit na to, jak uškrtím Japonce sedícího vedle, který vydával mlaskavé zvuky, když si tahal cosi ze zubu - mám misofonii a nestydím se za to).

--

Je rozdíl mezi zdvořilostí a slušností. A Japonci nejsou slušnější než ostatní národy. Tvrdí o sobě všem, že jsou zdvořilejší, ale to je jen proto, abychom zapomněli na Nanking. Japonské omluvy a děkování fungují jako fatické výrazy. A nebudu rozporovat, že fatická funkce je tu v komunikaci extrémně důležitá.

#poslední akční hrdinka #posledniakcnihrdinka #japonsko

[posledniakcnihrdinka]

 8.-12.2

V pátek tu byla taková myšlenka podívat se na KSU za pánem, který mi pomohl domluvit dvě školy. Šla jsem s bratrem na karí a pak na kampus, kde se ukázalo, že jsem dostala mail s tím, že pán má rýmu a ve škole není. Tak jsem zalhala v knihovně KSU, že jsem tu kvůli výzkumu, podepsala nějaký papír, aby mě pustili dovnitř (což doma nikdo mimo UPOL vůbec nemusí) a zkusila s bratrem vytisknout nějaké další dotazníky. Asi dvacet minut nám trvalo přijít na to, že nastavení na oboustranný tisk prostě není, protože tam oboustranně tisknout nejde. Potom když se po deseti minutách ukázalo, že tiskárnu č.3 nějaký z Japonců zneprůchodnil a musíme tisknout na jiné, bylo vše v naprostém pořádku. Dokonce jsme obsadili tiskárny dvě. Lean production.

Svatyně Kamigamo není od KSU až tak daleko a líbila se mi asi víc než její sestra Šimogamo. V době sakur to tady musí být opravdu hezké.

V sobotu bylo hnusně. Takže jediný světlý bod bylo okonomijaki.

V něděli jsme s bratrem jeli do Óhary - bratr totiž stále tvrdí, že chce někam na venkov. A Óhara je venkov asi půl hodiny autobusem od venkova, kde má bratr kolej. Městečko není tak daleko od hory Hiei, což znamená, že se i zde usídlilo spousta chrámů.

Cestou k chrámů Sanzenin se jde do kopce ulicí lemovanou obchody s produkcí suvenýrového typu. Tradiční pochutina z Óhary jsou aisu kjúri (ledové okurky). Vzhledem k tomu, že bylo okolo nuly, vzduchem poletoval sníh a bratr dodal: “Tak studenou okurku z ledničky už jsem někdy měl,” ani nás to nenapadlo chutnat.

Vstup do chrámu stál 700 jenů, ale chrámová zahrada pokrytá mechem je moc pěkná (a do mnohem mechovější Kokedery v Kjótu stojí vstup 3000 a musí se tam hlásit speciálním způsobem přes korespondenční lístek.

V Sanzeinu právě probíhalo Hacuuma daikon kaki, kdy se pro štěstí rozdávala polévka z japonské ředkve daikon (z místního zemědělství) a kousek dál pod stříškou čaj z šiso (červená varianta, vypadá to jako kopřiva, asi taky místní specialita), který chutnal jako by někdo ve vodě vymáchal něčí zpocené triko, ale voněl moc pěkně. Babka pod stříškou říkala, že máme ještě jít do chrámu Hósenin, ale vstup tam byl za 800 jenů (a polde internetu tam mají krásně švěstkové stromy.... které stejně ještě nekvetou), takže jsme nakonec jen prochodili Óharu. Trochu jsem přitom vyděsila skupinu japonských mladíků, kteří chtěli, abych je vyfotila, ale protože mi nedali do ruky foťák, tak jsem si z nich udělala prču a vnutila se nejdřív do jejich fotky jako objekt. Achjo. Dělám všude ostudu.

V jednom z obchodů při cestě jsme si koupili piškotové kuličky. Netuším, jestli to má nějaké zvláštní jméno, ale předpokládám, že vzniknou, když se těsto na kasutera (piškot) nalije do pánve na takojaki.

Ze zpátečního autobusu jsme vystoupili na Takaragaike, jelikož jsem mylně předpokládala, že když je tam park a nádraží, bude tam i nějaký výběr, kde si dát jídlo. Na první pohled tomu tak nebylo, ale po osmdesáti metrech jsme našli jakiniku restauraci, kde jsme za 1000 jenů dostali: misku rýže, misku salátu, misku zelí, misku kimči, misku polívky, pět pruhů masa a omáčku. U grilu se dalo hřát a i levné maso bylo dobré, takže to byly nakonec dobře utracené jeny.

Právě koukám na zprávy... v Jamagatě jsou prý teď 4 metry sněhu. A snažilo i na Šikoku a Kjúšú. Zítra v noci jedu autobusem zpátky na skok do Tokia. To jsem teda zvědavá...

#poslední akční hrdinka #posledniakcnihrdinka #japonsko

[posledniakcnihrdinka]

5-7.2

Ne že bych si úplně přesně pamatovala, co celý dny dělám.

Ale každopádně jsem měla 6. narozeniny, tak jsem si za odměnu koupila čepici (protože ta moje už měla povolenou obvodovou gumu), šálu a sytě červenou rtěnku. A taky k obědu karí v indické restauraci, které, upřímně řečeno, nebylo až tak dobré. Prochodila jsem obchodní pasáž Nišiki. Musím se zamyslet, jestli si náhodou nechci pořídit haori z druhé ruky (kazajka na kimono)...

Ve středu jsem měla domluvené, že pojedu na školu do Sakamoto na úpatí hory Hiei. Na horách okolo Kjóta se chrámy usídlovaly rády: bylo to blízko k hlavnímu městu natolik, že pokud si nějaký z chrámů udržoval chrámové vojsko (sóhei 僧兵), mohl taky docela otevřeně mluvit do politiky... než někoho napadne, že chrám vypálí.

Enrjakudži na zmíněné hoře Hiei je pravděpodobně jeden nejvýznamnějších chrámů v celém Japonsku (což tedy bude tvrdit spousta chrámů). Byl založen na konci 8. století Saičóem, který do japonska přivedl učení školy Tendai. A pod tento chrám a Tendai taky náhodou spadal škola, do které jsem měla namířeno.

Na hoře Hiei jsem byla už před pěti lety a vcelku vím, že je to tam hezké: jezero Biwa dole, výhled na zasněžené hory v dálce a chrámy. Nakonec jsem nahoru poslala jen bratra lanovkou, jelikož jsme dorazili as pět minut poté, co jedna odjela, a já nechtěla riskovat, že přijdu na školu pozdě. Místo toho jsem se vrátila k nádraží.

Potřebovala bych, aby se i u nás prodávalo listové těsto s čokoládovou polevou a maršmelouny. Ne proto, že by to bylo dechberoucně vynikající, ale proto, že je to listové těsto s polevou a maršmelouny.

Na škole učí angličtinu Novozélanďan, který mi pomohl zajistit asi 30 respondentů. Vnitřek školy byl asi nejstaší, co jsem zatím potkala - trochu tmavý, stísněný a oloupaný (ale staví si prý novou budovu).

Mezi respondenty bylo několik velmi rozjívených patnáctek, které měly zájem o mangu a vcelku rády si o ní povídaly- dvě z nich mě potom dovedly zase zpátky až k nádraží (jestli si myslíte, že jsem jim rozumněla....). Na základě zkušeností odsud a z Ušiku, mám dojem, že na některých školách můžou být děcka k učitelům docela dost drzá.

Taky jsem asi poprvé (nebo možná poprvé, co jsem si toho všimla, nebo poprvé, co si vzpomínám) potkala v Sakamotu kupičky soli moridžio (盛り塩) umístěné ve čtyřech rozích (podle světových stran) domu/podniku, aby ochránily dům a přinesly štěstí. Sůl má v šintoismu očistnou moc as proto, že staří Japonci si prostě všimli, že co je zasolené, to se nekazí.

Poznámka: Když bratr řekne, že šel z Hiei pěšky, je sice hodně pravděpodobné, že se rozhodl ujít těch 20km zpátky do Kjóta, ale s trochou štěstí to může znamenat i to, že jenom šel na jiné nádraží.

#poslední akční hrdinka #posledniakcnihrdinka #japonsko

[posledniakcnihrdinka]

4.2

Zásadní otázka dne byla, jak se v Kjótu v neděli vyhnout záplavě čínských turistů.

Nakonec jsme se rozhodli s bratrem podívat k hradu Fušimi, který je jen asi o zastávku dvě dál než slavná svatyně Fušimi Inari (ta s tou spoustou bran torii postavených za sebou). Na stanici Momojama jsme v podstatě vystoupili jen my a tři Španěláci v renesančních kostýmech a kytarama. Název nádraží skutečně souvisí s názvem období Azuči-Momojama (tedy období mezi dobou, kdy spolu z tradice válčili úplně všichni, a dobou, kdy tokugawský šógunát knížatům válčení zatrhnul--- tedy po té, co je všechny převálčil), přičemž hrad Tojotomiho Hidejošiho (druhého ze tří sjednotitelů Japonska) stál právě tady v Momojamě. Hrad Fušimi je jeho betonovou replikou (vím, že jsem se zmiňovala - ale já si prostě nemůžu pomoct, hrozně se mi líbí fakt, že se někdo rozhodl, že ve 20.století část peněz daňových poplatníků půjde na stavbu hradů) a stojí trochu jinde, než prý stával původní hrad.

Na internetu psali, že hrad byl turisticky tak málo navstěvovaný, že ho v roce 2003 úplně zavřeli, takže podívat se dovnitř nedá. Nerozumím tomu proč, jelikož je naprosto stejně fotogenický jako všechny ostatní. Hrad i okolí trochu připomínaly opuštěný zábavní park, krom nás, tří španělských bardů, kteří očividně přijeli na audienci k šógunovi zahrát písně svého lidu, a japonských pejskařů a několika orientačních běžců, byl kolem hradu klid. V období květu sakur nebo v době zbarveného javorového listí to tu musí být výborné místo na liduprosté fotky.

Od hradu jsme se dali cestou leso-parkem zase dolů s kopce, mírně pobloudili (protože jsme chtěli!), potkali svatyni zasvěcenou generálovi Nogimu (ten, co se v den pohřbu císaře Meidži zasebevraždil i se svou ženou... tohle ale určitě napadlo generála, ženská by takovou volovinu nevymyslela, navíc podle wiki nabízel gen. Nogi svou sebevraždu několikrát, ale pokaždé mu to někdo zakázal, tak si prostě počkal) a došli k řece Udži. Podle cedule to bylo podél řeky ještě asi 40km do Ósaky, tudíž jsme usoudili, že možná bude stát za to, najít zase nádraží. Mimo jiné jsme také pod mostem potkali gang toulavých koček krmených nějakým místním strejdou.

Z opečné strany nádraží než je hrad kdysi bývalo podhradní město a zbylo tu po něm několik tradičních sakevarů (jako pivovar, ale na sake). A také je tu hostinec Teradaja, kde se spiklenci (podporující šóguna) pokusili zabít spiklence Sakamota Rjómu (podporujícího znovunastolení císařské moci) v roce 1866. Sakamotu varovala jeho budoucí žena Orjó, která vyposlechla nepřátele, když byla zrovna ponořena v lázni, a vyběhla samuraje varovat do druhého patra nahatá. (Když vás váš budoucí partner/ka nezachrání před smrtí rukou nepřátelských samurajů, není to prostě ten pravý/a.) Do hostince ani do muzea sake jsme nakonec nešli a ani k vodním kanálům jsme se nedostali, jelikož bylo i přes pěkné počasí dneska vážně větrno a zima. Jen jsme se vrátili k nádraží skrze nákupní pasáž Ótesudži. Rozhodně by celá oblast stála za lepší projití, než jsme jí nakonec věnovali, už jen kvůli tomu, že sem noha turistova téměř nevstoupila.

#poslední akční hrdinka #posledniakcnihrdinka #japonsko