#že někdo odpoví | Explore Tumblr Posts and Blogs

kecyvkleci · 4 years

Text

Co je smyslem života?

Strašně klišé otázka, omílaná už tolikrát, že by na ní někdo dávno měl mít odpověď. Otázka, na kterou se pokoušelo odpovědět nespočet lidí přede mnou a kterou si ještě položí spousta lidí po mně, a věřim že spousta z nich to zformulovala nebo zformuluje mnohem líp, takže proč se snažim? Co je pointou tohohle mýho počinu?

Věc se má tak, že teď, v tuhle chvíli kdy tohle píšu, je půl pátý ráno, jsem v naprostý tmě nahá a zachumlaná v dece, zavřená ve svym pokojíčku, co abych byla upřímná připomíná spíš zvířecí pelech, píšu děsně pomalu protože nejsem zvyklá psát na počítači a taky mam dosti dlouhý nehty, posloucham zvuky deště v pralese a nemůžu spát, přestože bych měla, vzhledem k tomu že mam za pár hodin online školu, do který jsem nesplnila tak polovinu zadání. Jenomže jediný, na co se moje myšlenky soustředí je tahle odvěká hloupá otázka, na kterou se mi nedaří najít odpověď, a tudíž jsem se rozhodla svoji frustraci nějak zhmotnit (nenapadá mě lepší slovo) protože když ty myšlenky někam vybleju, daj mi třeba na chvíli pokoj, nebo mě to aspoň unaví dostatečně k tomu, abych se mohla vyspinkat.

Uvědomuju si, že to dost okecávam, ale to má svý opodstatnění. Jsem ukecaná osoba a taky mam plnou hlavu stupidních myšlenek, ze kterejch se mi občas zatočí svět a zatmí před očima, a taky se občas cejtim dost provinile vůči svým kamarádům, že jim hučim díru do hlavy. Ale koneckonců je to můj text, takže si budu pindat jak chci. Chtěla bych to po dopsání zveřejnit a sdílet se světem, když máme tak krásný možnosti, a stejně je většina z nás zavřená doma, tak se z toho snažim udělat zábavný čtení. Odbíham od tématu.

Smysl života. Jakoby pořád jsem docela děcko, takže taky co můžu mít za odpovědi, žejo. Logický. Já mam prostě jenom spoustu otázek, a tak se ptam a hledam a snažim se za všim hledat nějaký racionální vysvětlení, co by dávalo smysl. Ve většině případů úspěšně, protože věda je krásná věc a v době internetů je možný si odpovědět i na věci, na který by možná bylo lepší odpověď nemít, čimž si ale dost protiřečim, když je celej tenhle text hejtem na nezodpovězený otázky. Holt by asi bylo lepší si některý otázky v první řadě vůbec nepokládat, protože pak nenastává to svrbění nevědomosti.

Problém je jednoduše to, že máme vědomí. Uvědomujem si, že jsme naživu a tak, plus jsme se naučili komunikovat víc než pár skřekama, a tak asi dává smysl že máme dost otázek a snažíme se na ně odpovídat, protože nás to posouvá dál a vzešlo z toho dost super věcí.

Všichni si kladem otázky, sobě i ostatním, a většina z nás ty stejný, když na to přijde. Většinou to jsou otázky na který odpověď nebejvá tak těžká, jako třeba co si dáme k večeři, ikdyž i z toho může vyskákat několik dalších otázek a problémů. Některý otázky už jsou poněkud komplikovanější a odpovídání na ně je spíš takovej proces, nebo se taky v čase můžou daný odpovědi měnit. Krásnej příklad za všechny je "Co chceš dělat, až vyrosteš?". Děti na to většinou odpovídaj docela rychle a jasně, ale po pár letech už ta odpověď nebejvá "princezna" nebo "pirát". Ne že by to nešlo, spíš na tu otázku najdou jinou odpověď, nebo jim někdo odpoví, aniž ny se chuděra děcko ptalo, že to nejde, což je teda dle mýho docela zlý, ale apoň třeba nebudou mít v životě moc velký očekávání.

Tim, že si všichni takhle kladem otázky, máme spoustu odpovědí. Někdo před náma už se na to ptal a šel hledat odpověď, kterou my teď můžem utišit náš hlad po vědění. Z některjch otázek vznikly nápady. Na odpovězení jinejch bylo potřeba víc lidí, náhody, čas, zkušenosti, velký mozky, experimenty, roky výzkumu atakdále ale dobrali jsme se toho. Některý otázky zdánlivě nebo skoro maj řešení, než další otázkou zjistíme, že víme uplný nic a naše odpověď neplatí, nefunguje, nebo jenom nepatří k týhle otázce. Občas se prostě stane, že místo možnosti a) zakroužkuješ b), ale správně je vlastně c), a pak někdo přijde s tim, že i d) by se dalo považovat za správnou odpověď. Občas toho je prostě tolik, že nevíš, a musíž ten otázkovej proces začít komplet odznova malinkýma krůčkama, aby to zas dávalo smysl a neztratil ses v tom, jako se pomalu ztrácí směr tohodle textu. A nebo taky ne, žejo, kdo ví, já ne.

Co je smyslem života?

Tahle otázka zůstává nevyřešená, jako ještě spousta dalších. Venku běhalo a běhá kupa lidí, co hlásaj, že našli odpověď. "Smyslem života je bejt šťastnej." "Smyslem života je najít co tě baví a věnovat tomu všechno." "Smyslem života je víra v Boha." "Smyslem života je založit rodinu a pokračovat v našem rodu." "Smyslem života je zanechat po sobě odkaz." "Smyslem života je pomáhat druhým." "Jedinym smyslem života je umřít." "Smysl života neexistuje."

Hele jako, odpovědi to jsou, to nepopíram. Jenomže mě neuspokojujou. Ono to totiž nejsou dle mýho uplně odpovědi na to, na co se ptam, ale spíš na to "čim naplnit svůj život, když už jsem naživu a musim se něčim zabavit, abych nezešílel". Spousta lidí si timhle odpovídá na smysl života, protože nemít odpovědi je jednoduše nepříjemný. Možná bych teda měla zkusit položit tu otázku jinak.

Co je pointou?

Proč jsme naživu? Co je pointou života jako takovýho? Proč máme vědomí a musíme se na tyhle blbosti ptát, když to stejně nedává smysl? Nebylo by jednodušší to vědomí prostě nemít? Samý otazníky. A vim že na každej z nich by se dalo něčim odpovědět.

Pointou života je to, čim ho naplníš. Pointou života je nebrat ho tak vážně. Pointou života je plnit si přání. Máme vědomí, protože se to nějak stalo důsledkem evoluce. Máme vědomí, abychom mohli mít existenční problémy. Jsi naživu, protože dýcháš. Jsi naživu, protože to chtěl osud. "Ne kámo to je píčovina, seš naživu prostě proto, že tvoji rodiče měli nechráněnej sex a rozhodli se tě nepotratit."

Bezesporu odpovědi. Ale ne pro mě.

Jako malý děcko jsem se poměrně vyžívala v encyklopediích a jinejch podobně chytrejch knížkách plnejch faktů, zajímavostí a odpovědí na všecko možný, co malý děcko může napadnout, a na co mu neodpoví nebo nechce odpovídat rodič, protože má svejch otázek dost, natož vysvětlovat tomu malýmu usoplenci proč je nebe modrý.

Někdy maj děcka taky dost nevhodný otázky. Nebo si spíš vyberou nevhodnej moment kdy se na to ptát, jako jsem to udělala svý rodince já a je mi to do dnešního dne připomínáno. Zeptala jsem se totiž v plný pražský tramvaji, kterou jela moje máma s babičkou, jestli má babička už menopauzu. Vlastně nevinná otázka, ale byly mi dva roky, šišlala jsem a celý to vzniklo jenom proto, že jsem to slyšela v nějaký reklamě na léky. Prej se celá tramvaj tichounce chichotala, nebo možná snažila nevybuchnout smíchy. Vlastně chápu proč mi ty knížky dávali, chtěli prostě abych byla zticha.

A tak jsem si brouzdala svý encyklopedie a četla si o všmožnejch zviřátkách, zjišťovala jak funguje lidský tělo, učila se nazpaměť vlajky všech států světa a taky co za planety máme ve sluneční soustavě a tak. A pak tahle hlava narazila na to, že vesmír se pořád rozpíná. První myšlenka co přišla po tomhle zjištění? Kam? KAM? Kam se jako rozpíná? Tam přece musí bejt něco za nim ne? Kam by se jako rozpínal?

No šrotovalo mi to tam fakt dlouho a vlastně to do dneška tak uplně nechápu, ale vim že je to o dost komplexnější a vlastně o nějakym vesmíru všichni víme docela prdlačky, takže jsem tuhle nesmyslnou otázku jaksi opustila. Byl to ale rozhodně breaking point.

Mam od tý doby sto otázek uplně ke všemu a občas bych je radši neměla. Taky nevim, v jaký míře je to jaksi "normální" a kdy už je to overthinking, ale to teď neřešim.

Co řešim je to, že tu nesmyslnou otázku s vesmírem nahradila nesmyslná otázka o smyslu či pointě toho, proč jsme naživu.

Když se vrátíme k tomu, co většina lidí říká o smyslu života, tak by se dalo říct, že jsem ho našla. Maluju a to už mě několik let naplňuje a nedokážu si svůj život představit jinak než zavalená plátnama a s barvou na čele. Možná v nějaký alternativní realitě, ale o mejch alt já tu nemluvíme. Takže ano, mym smyslem života je malování a tak nějak umění všeobecně, protože umění je super. Umění je ta věc, kterou vyplňuju svůj pozemskej čas, abych se nezbláznila.. Zanechávam odkaz, něco co mě přežije, něco co těší ostatní lidi, který podobně jako já hledaj útěchu právě v umění. A spoustu z nich, co jsem díky tomu poznala, bych taky mohla uvést jako svůj smysl života, protože přeci přátelství je smyslem života, ne?

Smyslem? Jo. Pointou?

Jde mi o to, že ať už tu těch x let pácháme cokoliv, jednou přijde den, kdy to skončí, umřem. A to je v pohodě. Nebo neni. Proč jsme teda byli naživu, abychom potom o všecko přišli? Aby bylo jasno, teď vycházim z toho, že uplně nevěřim na posmrtnej život, a pokud je, tak to s tim přítomnym nemá moc společnýho, ale to je jenom můj pohled na věc, kterym si možná zbytečně působim trápení. Každopádně pokud to je tak jak si myslim, a naše vědomí po smrti nemá s tim vědomim kdy jsme naživu nic společnýho, co byla pointa toho proč jsme byli naživu? Pokud po nás zůstal odkaz, třeba jsme přišli s novym vynálezem, co pomůže všem budoucím generacím, tak je to samozřejmě super. Ale hlavně pro ty budoucí generace, ne pro nás žejo. Svět se otáčí dál, ale proč? Proč, když všechno jednou skončí a uplně zanikne, jako třeba celej tenhle vesmír, proč jsme tady a všechno tohle si uvědomujem. Proč se dějou všechny věci co se dějou, když to jednou bude úplně nepodstatný? V momentu, kdy nebude naživu jediná vědmá duše, ani nejjednodušší živej organismus, proč? A co bude pak, až se všechno obrátí v prach, energii nebo prázdnotu? Já vim, že mě to nemusí trápit, jen bych chtěla vědět proč.

Nenapadá už mě víc než proč, co je pointou.

Utěšit se můžem tim, že na tom jednou stejně nebude záležet. Nebo co já vim vlastně.

Možná žádná pointa neni. Možná je posmrtnej život, a třeba za tohle skončim v pekle nebo tak. Možná jednou někdo přijde s lepší odpovědí. Možná by bylo lepší, kdybych tuhle a spoustu dalších otázek opustila jako tu o rozpínání vesmíru, smířila se s tim, že bych to asi stejně nepochopila, a šla se věnovat svýmu smyslu života.

Pointa?

2 notes · View notes

2wnikiangel · 4 years

Text

Týden v Paříži / A Week in Paris

Kapitola 1 / Chapter 1

Fandom: Les Misérables/Bídníci Lengt: Chaptered Chapter: 1 / 8 Ranting: T (Teen and Up Audience) Warning: No Archive Warnings Apply Parning(s): Enjolras/Grantaire, past - Grantaire/Montparnasse Character(s): Enjolras, Grantaire, Joly, Jean “Jehan” Prouvaire, Montparnasse Tag(s): Alternate Universe - Modern Setting, Frienship, Romance, Friends to Lovers, Slow Romance, First Kiss, First Time, Light Angst, Enjolras Has Feelings, Sad Grantaire, Fluff, Smut in chapter 7

“Grantaire dal Montparnassovi jako dárek k narozeninám společnou, týdenní dovolenou v Paříži. Před tím než stačili odletět, se ale rozešli a Grantaire odmítá letět, dle jeho slov, na to nejromantičtější místo na Zemi, sám. Do příběhu vchází Enjolras.” xxx “Grantaire gave Montparnasse tickets for a week holiday in Paris as a present for his birthday. But before they could fly to France, they broke up, and Grantaire refuses, in his own words, go to the most romantic place on Earth alone. Enjolras enters the story.“

Ukázka z první kapitoly / Preview from chapter 1:

„Co to dělám?“ zašeptal si pro sebe, jako kdyby snad doufal, že mu někdo odpoví. Sklopil hlavu. Začal se za své chování stydět. Tohle neudělá dospělý, vyrovnaný muž, ale pubertální dívka, která byla odmítnuta svým idolem. Grantaire nasucho polkl a podíval se na hromadu věcí, které tam pohodil. Vzal do ruky pas a otevřel ho na založeném místě. Vzal obě letenky do ruky a díval se na vyrytá jména rezervovaných míst. Christiane Grantaire. Henri Montparnasse. V očích ho začaly pálit slzy. „Takhle to být nemělo,“ zašeptal si pro sebe. xxx “What am I doing?” He whispered to himself, as if he hoped someone would answer him. He lowered his head. He was ashamed of his behavior. This is not done by an adult man, but by a teenage girl who has been rejected by her idol. Grantaire swallowed dry and looked at the pile of things he tossed there. He picked up his passport and opened it in a seated place. He picked up both tickets and looked at the engraved names of the reserved seats. Christiane Grantaire. Henri Montparnasse. Tears began to burn in his eyes. “It shouldn’t be like that,” he whispered to himself.

Read online on AO3 in [czech original] or [english translation]

A/N CZ: Dáváte si novoroční předsevzetí? Já ano. Začala jsem s tím už ve svých dvanácti letech a za tu dobu, se většina předsevzetí hodně změnila. Stala se realističtějšími. Jako první bod roku 2020 mám napsané - Vydat každý měsíc alespoň jednu povídku. Máme skoro konec ledna a já? Povídku jsem sice napsala, ale ještě jsem nebyla schopna ji pořádně zkontrolovat a přeložit do angličtiny. Takže u mě na chvíli zavládla panika, než mi došlo, že mám rozepsanou první kapitolovku, kterou jsem ještě neuveřejnila (možná proto, že mám napsané teprve čtyři kapitoly z osmi, ale pst!). Tak ji tu máme! Přeji příjemné čtení.

A/N ENG: Do you have a New Year's resolution? I do. I started this at the age of twelve, and since then, most resolutions have changed a lot. It has become more realistic. As the main point of 2020 I have written - To publish at least one fanfic every month. We have almost the end of January and I? Although I wrote the one E/R fanfic, I wasn't able to check it properly and translated it into English. So I panicked for a while before I realized I had chaptered fanfic that I hadn't published yet (maybe because I only wrote four chapters out of eight, but shhh!). So here we are! I wish you a pleasant reading.

15 notes · View notes

ostrov-ostrov · 4 years

Text

5 (vernisáž)

Líná jsou rána, dopoledne, poledne, odpoledne i večery na ostrově, který kdysi míval jméno i vládu a pak zase ne. Čas se vleče pomalu, ale nezdá se, že by to někomu vadilo. Je tolik věcí, kterými lze zahušťovat vnitřní motor představ, úvah a zamyšlení, že pro některé obyvatele našeho ostrova je den se svým počtem hodin stále poněkud krátkým útvarem. Chodí po pláži sem a tam a když vidí slunce zapadat, chce se jim zvolat: to jako uuuuuž?

A slunce odpoví: ano, vy nevděčné malé potvory, už, ostatně jako každý den od počátku stvoření. Našim obyvatelům a obyvatelkám pak nezbývá než pokorně zmlknout a začít připravovat večeři.

Se sociální interakcí se to nepřehání: jistě, občas se někdo s někým potká, tudle šel třeba někdo po pláži a rozjímal nad svou úlohou v běhu světa a narazil čelem do někoho, kdo rozjímal zase nad něčím úplně jiným. Vzájemně se omluvili, pak se podivili nad tou úžasnou náhodou, která jim na poměrně rozlehlém území dala se fyzicky střetnout, probrali to, čemu se běžně říká “život” a šli zase dál každý svou cestou.

Některé z našich trosečníků ovšem napadalo, že takzvaná větší lidská skrumáž by nebyla ke škodě - vzpomněli si, že je to vlastně hezké, když lidi mluví přes sebe, když si rozumí i když si nerozumí, když k sobě cítí city, anebo když sdílí návykové látky.

Jako na potvoru zrovna v úterý, které se zdálo lehce jalové, svolal svým tam-tamem své spolu trosečnictvo samozvaný místní špekurátor Pierre Hibšman a když už se zdálo, že jsou na místě všichni, promluvil: “Milí přátelé. Dnes bude vernisáž. Netvařte se, že nevíte o co jde: sami jste tu výstavu utvářeli!”

Plál oheň a někdo lehce zamrumlal. Ozval se i výkřik pravděpodobně vyjadřující lehké potěšení. V kruhovém posezení si přítomní odhlasovali, že vernisáž je super a výstava je super a že teď je čas na párty. Pak byla párty.

Měsíc nad ostrovem měl tu noc pré a tiše si mnul svůj zahnutý knír. Kdyby nebyl úplněk a jeho zjev by o něco víc připomínal dalamánek, vsadím se, že by za toho bujarého veselí někdo od ohně vylezl přímo na něj a znaven tou nečekanou změtí hovorů spočinul v jeho lůně.

To se ovšem nestalo. Byl úplněk a nikdo nemohl spát. Na kutě se tedy šlo až dalšího dne okolo desáté.

2 notes · View notes

phoenixnakama · 4 years

Text

SVATBA

Měsíc na nebi svítil, jako rybí oko a odrážel se v okrasném jezírku před naší vilou. Popotáhla jsem a setřela si další várku slz, které se mi hrnuly z očí. Byla jsem zoufalá a absolutně vyčerpaná. Zoufalá proto, že jsem se měla zítra, vlastně už dneska vdávat za syna nějakého zámožného bankéře, kterého mi vybrali rodiče, jenž naším svazkem chtěli docílit spojením firem. Mé dvě starší sestry už provdané byly, takže teď byla řada na mě. Jejich manželé, jim taky byli vybráni, takže bych si vlastně neměla na co stěžovat, ale u mě to je něco jiného. Není to jenom o tom, že si mám vzít člověka, kterého jsem viděla jen párkrát v životě a s kterým si stále ještě vykám, nejhorší na tom je, že je to muž. Netuším, proč tomu tak je, asi jsem se narodila nemocná, ale prostě se mi líbí ženy. Vím, že je špatně, když se otáčím za pěknou dívkou a ne za chlapcem, nebo když červenám při rozhovoru se služebnou. Jediné štěstí je, že si mého divného chování, nikdo nevšiml, kdyby jo, tak bych skončila v blázinci, jako jeden z kuchařů v naší vile, který se scházel s nějakým chlapcem z přístavu. Ani nechci myslet na to co tam s ním dělali. Pokaždé, když jdu s rodiči v neděli do kostela, tak se cítím provinile, vůči nim i vůči sobě. Láska k stejnému pohlaví, je přece zakázaná, nechutná a naprosto nepřirozená. Navíc se s tím nemám komu svěřit, jsem na to sama.

Přitáhla jsem si nohy blíž k sobě a snažila potlačit vzlyky, které se mi draly z hrdla. Jestli hned, nepřestanu s pláčem, tak budu zítra vypadat otřesně. Jako by mi na tom záleželo, nikomu na tom záležet nebude. Ani ženichovi a ani rodičům, kteří z toho vidí jen zisk.

Takto jsem strávila skoro celou noc, plakat jsem přestala jen chvíli před tím, než pro mě přišla služebná, abych se připravila, svatební den právě začíná.

Oblékla jsem si na sebe béžové bílé šaty a na ruce si natáhla rukavičky, vlasy mi komorná krásně učesala, takže jsem z dálky vypadala jako princezna.

Sešla jsem po schodech dolů, kde pobíhalo služebnictvo a připravovalo svatební hostinu. Hledala jsem svojí, matku, která pro mě dala poslat, prý mě chce s někým seznámit, jen doufám, že to nebude na dlouho, protože se mi dělá nervozitou špatně od žaludku a mám pocit, že za chvíli vyzvrátím obsah žaludku, i když jsem od včerejšího oběda nic nejedla. Nešlo to při pohledu na jídlo se mi sevřelo hrdlo a já ho nedokázala dojíst.

„Konečně, tady jsi.“

Uslyšela jsem matčin vysoký hlas a v na to jsem uviděla ženu v fialových šatech jak na mě mává, kdybych vám měla matku popsat jedním slovem, tak je to elegance, elegantnější ženu jsem snad ještě nikdy neviděla.

„Pojď k nám musím ti někoho představit.“

Přišla jsem blíž. Vedle matky stála mladá žena, která mohla být sotva o pár let straší než já, vypadala sebevědomě a hříšně, nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by působil tak svůdně, jako ona.

„Drahoušku, toto je Samanta, moje známá z Ameriky, připlula sem před měsícem, kvůli nové módní kolekci a dneska o půlnoci má zase odplouvat. Naštěstí, jsem ji ráno potkala na tržnici a přesvědčila ji aby se zúčastnila tvé svatby.“

Usmála se a pak pokynula rukou ke mně.

„A toto je má nejmladší dcera Ellie.“

Těší mě řekla Samanta sebevědomě a pevně mi stiskla ruku.

„Drahoušku, co kdybys slečnu Samantu provedla po naší vile, já musím ještě něco zřídit, to víš ten neschopný personál.“

Postěžovala si matka a odešla z místnosti, aniž by počkala na moji, odpověď. Chvíli bylo ticho, které jsem jako hostitelka měla povinnost protnout já, ale jazyk jsme měla jak svázaný a hrdlo stažené. Celá jsem se začala potit.

„Jste v pořádku?“

Zeptala se mě slečna Samanta a přistoupila ke mně jako by mě chtěla podepřít v případu pádu. Kývla jsem na znamení, že jo i když to vůbec nebyla pravda.

„Pojď ven na vzduch, tady ještě omdlíš.“

Ani jsem nekomentovala, že přešla z vykání na tykání a nechala se vést někam na zahradu. Samanta mě posadila do altánku a přede mě postavila sklenici vody.

„Pij.“

Poručila mi a já ji poslechla.

„Lehni se a dej si nohy nahoru.“

Poručovala dál a já ji poslechla, lehla jsem si na lavičku a nohy opřela o zeď altánku. Samanta si ke mně dřepla a začala mě hladit po tváři.

„Řeknu ti holka, ty ale vypadáš nic tak bledého jsme snad ještě neviděla.“

Pokusila jsem se zdvořile usmát, jak jsem byla naučená, ale moc mi to nešlo.

„Cigaretu?“

Nabídla mi a sama si jednu zapálila. Udiveně jsem se na ni podívala. Nebylo zvykem, že by ženy kouřili cigarety. I když celá Samanta, byla jako vystřižená z jiného světa, místo tradičních úzkých šatů, kloboučku a rukavic, které nosila většina žen na sobě měla dlouhé a široké kalhoty a bílou blůzu, kterou měla u krku ledabyle rozepnutou.

„Co na mě tak koukáš?“

Zeptala se a při tom se pobaveně smála, ne jako já nuceně a jemně. Dala na obdiv svoje krásné zuby, které se hodily k pihám na jejím obličeji, které neměla zakryté pudrem, jak bylo u nás zvykem. Moc ji to slušelo.

„Omlouvám se, nechtěla jsem vás nějak urazit.“

Vykoktala jsem a raději upřela svůj pohled na krov altánku.

„Neurazila jsem se, jen mi přijdeš dost vyřízená. Že by předsvatební stres?“

Řekla jen tak do prostoru, aby řeč nestála.

„Tak nějak.“

Radši jsem to dál nerozváděla a co bych taky měla jako říct? Že se musím vdát za chlapa a jsem z toho absolutně vyřízená?

„Nebo je v tom něco víc než předsvatební stres?“

Pokračovala dál jakoby, ji moje neurčitá odpověď nestačil. Povzbudivě mě chytla za rameno a usmála se. Bože jako ona se tak hezky směje.

„No něco v tom vážně je.“

Netuším, proč pokračuji dál, nikdy jsme se neměla ve zvyku někomu svěřovat, a navíc ona je úplně cizí člověk. Kdyby jen nevypadala tak kouzelně a důvěryhodně.

„Neboj cokoli mi řekneš zůstane jenom mezi námi, nikomu to neřeknu.“

Její hlas je tak klidný.

„Když já nevím, jak začít.“

Je to pravda nevím, jak o tom mluvit a jestli o tom chci vůbec mluvit.

„Tak tedy začnu já místo tebe a ty mi řekneš, jestli jsem se trefila, jo?“

Kývnu hlavou a ona se postaví.

„Takže je ti špatně, jsi nervózní a podle tvých kruhů pod očima jsi celou noc probrečela. Není to náhodou tím, že jsi těhotná? A navíc s někým jiným, než s tvým nastávajícím?“

Nevěřícně jsem zírala, to si vážně myslí? To v ty jejich Americe, jako běžně mluví o předmanželským sexu? Vždyť se takový věci ve vyšší společnosti přece nedělají.

„Tak to vůbec není!“

Skoro vykřiknu.

„Tak nic, byla to první věc, co mě napadla.“

Pokrčí rameny a opět se ke mně přisedne.

„Tak je ošklivý, nebo starý?“

„Kdo?“

Zeptám se zmateně.

„No přece tvůj nastávající ty trdlo.“

Zakroutím hlavou na znamení nesouhlasu. Takhle pokračujeme dalších několik dlouhých minut. Ona říká nápady, kvůli kterým by mi podle ní mohlo být špatně a já každý z nich zamítnu. Po čase se návrhy stávají čím dál víc nereálné a mě to rozesmává.

„No tak sice jsem nepřišla na to, co tě trápí, ale za to jsem tě dokázala pobavit.“

Usměje se a pohladí mě po vlasech. Také se usměji.

„No nic asi bychom měli jít, aby se po tobě nesháněli.“

Říká pravdu, už jsem tady seděli dost dlouho a bylo by asi dost nevhodné, kdyby nevěsta chyběla na obřad. Vydáme se tedy směrem k domu, kde se zatím sešlo dost lidí. Některé z nich jsem znala jen od vidění, jiné vůbec. Šli jsme chodbou do knihovny a mě se zase vracel, ten známý pocit bezmoci. Den utíkal pomalu dál. Samantu jsem už skoro neviděla. Najednou tu byl čas, kdy jsem se měla převléci do svatebních šatů a já stála před zrcadlem v košilce a čekala, než mě komorná oblékne. Ty šaty se mi vůbec nelíbily, byly strašně velké a přezdobené, při pohledu na ně jsem měla pocit, že když si je obleču, tak mě udusí.

Najednou jsem uslyšela zaťukání na dveře.

„Dále.“

Řekla jsem skoro automaticky a tím dala najevo komorné, aby se vzdálila. Ve dveřích stála Samanta měla na sobě lehký svetřík a na rukou rukavice z jemné koženky.

„Přišla jsem se rozloučit.“

Řekla a natáhla ke mně, ruku. Mírně mě to rozrušilo, neříkala přeci matka, že tady bude Samanta i na obřad?

„Už?“

Zeptám se překvapeně a trochu zklamaně. Chtěla jsem se v průběhu obřadu na ni dívat a tím si dodat odvahu, takhle bude pro mě celý sál plný cizích lidí bez srdcí.

„Ano, moje plavba se kvůli nepříznivému počasí posouvá, kdybych neodplula teď, tak bych musela čekat další týden, nebo dva.“

Řekne a přijde blíž ke mně.

„Je mi to líto.“

Obejme mě.

„Nevím, co tě tak trápí, ale dobře mě poslouchej, ať je to cokoli, dá se to vyřešit, tak to nevzdávej a kdybys byla na dně a s něčím potřebovala pomoci, tak neváhej, tady je moje adresa New Yorku.“

S těmito slovy mi předá malý kousek papíru, na kterém je úhledným písmem napsána adrese.

„Proč mi pomáháš? Proč jsi na mě tak milá?“

Musela jsem se zeptat. Zná mě teprve pár hodin a je na mě milejší než většina lidí v mém okolí.

„Chceš pravdu?“

Zeptá se a sedne si na okraj postele, jako by už dopředu znala moji odpověď.

„Připomínáš mi mně samotnou před pár lety.“

Odpoví mi a já zůstanu jen zírat.

„Víš, taky jsem původně z Paříže jako ty. Před pár lety jsem ji opustila, protože jsem se měla zasnoubit. Jenže jsem to nedokázala. Nedokázala jsem si představit, že bych měla žít mužem, tak jsem odjela do Ameriky, kde jsem mohla začít nový život, neříkám že bych mohla volně navazovat vztah s kým bych chtěla, ale vyhnula jsem se zásnubám a své rodině. Nevrátila jsem se sem kvůli nové módní kolekci, jak jsem řekla tvoji, mamce, ale abych vrátila své kamarádce peníze, které mi je půjčila abych mohla začít nový život.“

Dokončí svůj monolog a jde ke dveřím.

„Možná nemám pravdu, možná jsem to teď řekla něco, co jsem neměla, ale chtěla jsem abys věděla, že na to nejsi sama a že ti pomůžu, když bude potřeba.“

Její hlas zeslábl. Zaklapla dveře a já zase osaměla.

Uběhlo několik týdnů a já stojím před odřenými dveřmi s číslem 344. V ruce mám kufr a čekám, jestli mi přijde někdo otevřít.

Ze svatby nic nebylo. Před obřadem jsem předstírala nemoc, a tak se obřad posunul. Mezi tím jsem si zařídila všechno potřebné pro vycestování a za naspořené peníze si koupila lístek na loď.

Za dveřmi se ozve rachot klíčů a ve dveří se objevila Samanta s úsměvem na rtech.

„Já věděla, že přijdeš.“

#lgbt #lesbian #homosexualita #cz #Czechia #povidka #romantika #zeny #20 stoleti #amerika #pariz #svatba #zmatenost #novyzivot #vlasti #moje

1 note · View note

violetwonder · 5 years

Text

Dneska bych chtěla napsat něco o beznadějnejch případech, smutnejch duších, touze pomoct a znameních.

Neznáme se, psali jsme si jen chvíli a já ho nemůžu dostat z hlavy. Je z části jako já. A tak nějak mi přijde, že by to mohl být někdo pro koho bych obětovala samotný peklo a schůzku s Luciferem. Přijde mi to tak. Je utrápenej a já z toho přemýšlení nad ním taky... Navíc mi K. řekla, že se bojí abych se z toho nesložila, když by to s ním nešlo dobře. Jenže problém je v tom, že jsem složená už teď (nalitá sklenka, jedno cigáro a pár značek, který budou mizet snad až někdy k létu, ale to není jen kvůli němu). Trápím se a vnitřně sžírám, protože se bojím abych nebyla dotěrná. Navíc udržovat konverzaci je pro mě těžký stejně tak moc jako psát první. Ale potřebuju vědět, že o to stojí, i když psal, že můžu psát kdykoliv a cokoliv. Je to pro mě málo a já mám výčitky.

Vím, že je na to život moc krátkej. Přesto mi přijde, že jsem živa jen z těch představ, co by mohlo být... Jsem v tomhle rozbitá. Sama tak dlouho, že popovídat si plyšovým Bennym je o dost jednodušší než svěřit se někomu kdo mi odpoví. ... Jak bych ho mohla zpravit, když mě samotný to nejde hladce? ... Pak jsme od sebe taky dost daleko a já prostě nejsem ten typ, kterej by dobýval.

Rozbil se mi talířek na svíčku na dvě skoro stejně velké poloviny ... zajímalo by mě proč za tím vidím znamení. Jsem opravdu určitej typ cvoka.

Vzkázala bych mu písničku .... Right Here od Ashes Remain.... je to trochu troufalý, ale fakt by si jeho duše zasloužila vyléčit.

#česky #myšlenky #ztrápený duše #písnička pro něj

2 notes · View notes

odkladiste · 6 years

Text

k čemu mi byl erasmus pobyt?

každý rok vyrazí do cizí evropské země tisíce studentů. a každý z nich má svůj příběh o tom, proč je erasmus zážitek, který může zásadním způsobem ovlivnit váš život. mnozí řeknou, že je to vynikající příležitost pro poznávání nových lidí, perfektní prostor pro trénování nejednoho cízího jazyka, zkušenost si vyzkoušet vzdělávací systém jiné, třeba i vyspělejší země. málokdo odpoví, že na erasmus jede ryze za účelem studovat nějaký předmět pod vybraným vyučujícím. v médiích jsme nedávno mohli slyšet opakovanou mantru, že studenti na erasmus jezdí pouze proto, aby si mohli užívat a každý druhý den se vrátit na koleje opilí (pokud párty nebyla přímo na kolejích). z vlastní zkušenosti jsem poznal, že párty jsou skutečně neoddělitelnou součástí erasmus zážitku. přesto je ale nevidím negativně, protože pokud člověk má poznávat život, kulturu, společnost jiné země, což je oficiální motto erasmus programu, tak je nevyhnutelné, že musí prožívat co nejpřirozenější zážitky, mezi které prostě patří být mezi lidma i mimo školní lavice, menzy, koleje apod. pokud by člověk byl každý den zavřený na pokoji pod hromadou učebnic, paradoxně půjde zcela proti onomu mottu, k čemu oficiálně erasmus má být. stůl a židle vypadají ve všech zemích relativně podobně.

já jsem přišel na to, že erasmus není až tak o poznávání nových lidí, nýbrž o objevení skrytých vlastností sebe sama. každý druhý den jsem se i neplánovaně setkal s novými lidmi z různých koutů světa a měl možnost s nimi prohodit pár slov. pokud vytáhnu paty ze svého pokoje, tomuhle se nevyhne. za chvíli se z toho stane rutina. a svým způsobem i závislost. pokud nedostanete dávku sociálního kontaktu, bude se vám jevit, že je něco špatně. i silně introvertní člověk dříve nebo později tomuhle tlaku se socializovat podlehne. a to je dobře.

možná poprvé v životě objeví, jak na něj druzí lidé reagují. některé reakce budou negativní, další naopak překvapivě příjemné. dozví se, že lidé, se kterými si myslel, že si nebude nikdy mít co říct, se najednou stanou objektem jeho zájmu. jelikož toto prožívá každý erasmus student, je pravděpodobné, že i vy se stanete objektem zájmu lidí, o kterých byste neřekli, že můžete pro ně být zajímaví a snesitelní.

po určité době se z oslovování náhodných kolemjdoucích stane doslova rutina. pokud budete mít štěstí, tuhle nabytou dovednost si přivezete zpátky domů a budete z ní těžit pokud ne celý život, tak minimálně pár měsíců.

dnes jsem v Praze potkal za jeden den pět nových lidí. S jednou osobou jsem se dal do anglické konverzace pouze proto, že si myslela, že mi vypadla občanka z peněženky. nebyla má, ale to nám nebránilo k tomu, abychom si o sobě mnohé řekli a dohodli se, že jí budu přes skype doučovat španělštinu. ta slečna byla z Maďarska a před nějakou dobou byla součástí AIESEC, tedy další studentské komunity. tušil jsem to. ta čtvrthodinová konverzace, která začala díky občance, kterou někdo ztratil, byla osvěžující proto, protože jsme oba do ní vstoupili s otevřenou myslí a touhou se dětskou naivitou dozvědět o tom druhém co nejvíce.

být součástí konverzace ne za účelem výdělku, manipulace, svádění, sexuálního napětí, nýbrž pro dětskou naivitu a touhu se dozvědět něco o tom druhém. bez ostychu, bez strachu z toho, že nějak vypadáte, že něco neznáte, neumíte. to je dovednost, kterou erasmus vás naučí, aniž byste to plánovali.

#blog

5 notes · View notes

twessmess · 3 years

Text

Maroko 2019

Tento výlet začal velkým překvapením.

Na naší společné oslavě narozenin mě a Pavla obstoupila parta našich přátel s tajemnými úsměvy a s obálkou. Zcela nepřipraveni vytáhneme složený list papíru s čárovým kódem a nápisem: „flight itinerary: Prague – Marrakech“. „To si děláš srandu, oni nás poslali do Maroka!“, zvolám šokovaně, Pavel oněmí. Docela dlouho nám trvá, než tuto skutečnost zpracujeme. Dokonce ještě v Maroku se nad tím několikrát pozastavíme.

Je pravda, že jsem poslední dobou na Maroko několikrát pomyslela, ale nějak jsem počítala, že letošní dovolenou strávíme leda na maltě a zlatých pískách. Co čert nechtěl, dva dny nato v marockých horách podřezali teroristi dvě Norky, takže náš výlet vyvolal u příbuzných a řady přátel mírně řečeno obavy. Dala jsem si práci a nastudovala co nejvíc informací o bezpečnosti v Maroku a dospěla k závěru, že tam není o nic nebezpečněji než v Evropě. A nejde jen o terorismus. Pár let nazpátek jsme cestovali po Madeiře s tím, jak je tam bezpečno, a teď se tam zřítil z útesu autobus plný Němců (což mě po zkušenosti s tamější infrastrukturou překvapuje jen tím, že k něčemu podobnému došlo až teď). Někde v internetových diskuzích jsem našla názor, který mi utkvěl. A sice, že když se cokoliv stane v muslimské zemi, vyvolá to mnohem silnější emoce, než když se něco podobného stane v Evropě nebo Americe. Jako kdyby muslimská vražda byla odpornějším činem než křesťanská nebo jakákoliv jiná. Nechci filozofovat a vůbec ne zobecňovat. Nicméně můj dojem z Maročanů byl vesměs velice pozitivní. Během jediného týdne jsme od nich zažili několik úplně nezištných pěkných gest, to samé bych o Češích asi říct nemohla. Vůbec teď nechci srovnávat ani vynášet Maročany do nebes. Chci jen říct, že jsou to zajímaví a vesměs laskaví lidé, abstinenti, se smyslem pro rodinu, s úctou ke stáří a že bychom se od nich v ledasčems mohli učit. A uzavřela bych to tím, že podle statistiky vás tisíckrát spíš než ruka teroristy dostane vaše sobotní grilovaná klobáska.

Ale zpátky k výletu!

14. 4. 2019 Praha - Marakéš

Dobrodružství začíná. Musíme být v 5 ráno na letišti, takže ve 4 sedáme do nočního autobusu plného bezdomovců, co se na tu dlouhou cestu po pražských kopcích přišli trochu vyspat. Snažím se moc nedýchat. Na letišti si kupuju k snídani tvaroh s malinama – těším se, jak si ho vychutnám během čekání u gatu. Bezpečnostní kontrola moji snídani ale vyhodnotí jako potenciální výbušninu, takže do sebe tu předraženou kejdu hážu bleskově na stojáka.

Horká Marakéš nás uvítá sérií důkladných kontrol, neberou to tu na lehkou váhu. Kupujeme SIM kartu s daty a na radu naší paní domácí objednáváme taxíka přes aplikaci Robi Taxi. Telefonuju francouzsky, asi 20 minut na sebe s řidičem zmateně hulákáme, ale nakonec se zázrakem potkáváme před vchodem a jedem na hotýlek. Teorie chaosu musela vzniknout podle marakéšských řidičů. Řítíme se uličkama, cestu nám křižuje vše možné od motorek přes, děti, psy, rikši po osly a žebráky. Přemýšlím, jak často se tu v tom mumraji někdo asi srazí. Během několika vteřin to do nás zezadu někdo napálí. Náš řidič vyletí z auta, cosi na sebe druhým řidičem pohulákají, pak nám přepočítá končetiny a jedeme dál.

Nás hotýlek, c’est une marveille! Patří velmi sympatické mladé francouzské rodině, mluví o něm jako o „novém projektu“. Vymazlenější ubytování jsem asi nezažila. Paní domácí nám na střešní terase servíruje tradiční silný mátový čaj a sladkosti.

Po chvilce odpočinku vyrážíme do centra, neboli do mediny. A to je síla. Plnotučný orient! Že jdeme dobře, poznáme podle oslů naložených zeleninou. Nahaněči a samozvaní průvodci se na nás nalepí hned u brány do mediny, ale podaří se nám je setřást.

Medina – to jsou nekonečné těsné uličky plné pokladů, vůní, lidí, fechtlů, oslů. Přenádherná keramika. Nože, dýky, čajové konvičky, ozdobné příbory, kabelky z velbloudí kůže, pytle s kořením, ovoce, zelenina, koberce, lampy, staří scvrklí prodejci s pohledy upřenými do prázdna. Živé i mrtvé slepice. Přeskakuju hromádku barevného vatelínu, načež při bližším ohledání zjistím, že to jsou slepičí zbytky. Kozí hlavy, želvy, ženy, co vás chtějí malovat hennou a hlavně hypnotická hudba zaříkavačů hadů. Kromě jídla a všemožných výrobků objevíme taky čtvrť s řemesly, prováděnými přímo na ulici: kováři, ševci, řezbáři, řezníci. Opakovaně se ztrácíme v uličkách a žasneme. Uskakujeme před zběsilými mopedy a osly a drožkami. Nachodíme mnoho, mnoho kilometrů. Nevyfotitelné, nesdělitelné. Marakéš se musí zažít. Večeře v kebabu, dávám si hovězí, ale donesou mi velblouda. Svůj pokrm pasuju na velblouda v rohlíku.

15.4. Marakéš, Imlíl

V 5 ráno mě vzbudí muezzin (Meluzín) a jeho mystické Alláhu Ahbar. Když ztichne, rozbalí to ptáci s takovou vervou, že podezírám Pavla, že mu zvoní budík na telefonu.

Snídáme v lobby (místnost s těžkým vyřezávaným dřevěným nábytkem a spoustou vyšívaných polštářů): slaďounký pomerančový džus, lahodná káva, marocký chléb, marmeláda.

Cíl dne jsou hory Vysokého Atlasu. Pán z půjčovny nám přiveze objednané auto až před vilu, vše proběhne překvapivě hladce.

Asi 8 minut po odjezdu fasujeme pokutu za rychlost. Po dalších asi 40 minutách zjišťujeme, že místo na východ od Marakéše jedeme na západ. Tento drobný přešlap nás zdrží 2 hodiny.

Divokými serpentinami plnými dramatických výhledů na hory dorazíme do riádu Panorama v horské vesničce Imlil. Horský domek zaseknutý ve skále, pokoj s terasou, Atlas jako na dlani. U mátového čaje vyplňujeme turistické dokumenty a radíme se s panem domácím jménem Mohamed, kam se vydat na túru.

Stoupáme strmě do kopce úzkou pěšinou přímo od chaty. Muly s pestrobarevným nákladem kontrastují s všudypřítomnou šedou sutí. Asi po 2 hodinách vyšlapeme do sedla Tizi Mzik (2500 m.n.m), 600 metrů převýšení. V sedle pasou dva malí kluci černé ovce, halekají na nás, chtějí peníze. Když jim Pavel půjčí dalekohled, tak se s námi rychle skamarádí a nechají se i vyfotit.

Cestou zpátky se vracíme přes malebnou horskou vesničku Aroumd, kudy se mimo jiné stoupá na nejvyšší horu Vysoké Atlasu i celého Maroka - Džabal Toubkal. Mulí stezkou potom došlapeme zpátky k našemu domečku. K večeři nám Mohamed připraví luxusní koriandrovou polévku, tajine, olivy, pita chléb a jako dezert banány.

16.4. Ouarzazate

Ráno nás opět vzbudí muezzin. Snídáme vajíčka a pitu s marmeládou. Z Imlílu vyrážíme zpátky do Marakéše – potřebujeme vybrat peníze. Je pro nás celkem překvapení, že místní bankomaty vám téměř nikde nevydají víc než 2000 dirhamů, což je asi 4800 Kč, což nám na celý výlet samozřejmě nestačí, takže musíme vybírat několikrát.

Na mapě si schválně najdeme bankomat co nejvíc na kraji města, aby se nestalo, že s půjčeným autem skončíme v medině. No, je asi jasné, jak to dopadlo. Nejdřív začali podezřele houstnout naložení osli, pak nás jednosměrky zahnaly za kamennou bránu a už jsme tam byli. Hluboce se klaním před svým mužem, že nás odsud vyvezl bez jediného škrábance, akorát mě těch několik minut stálo mnoho nových šedivých vlasů. Pavlovi naopak zasvítí oči, démonicky praví: „tekutá doprava – to je moje“ a střemhlav se pustí do motorového boje s živly.

Na parkovišti přemítáme, kde jsme si stihli tolik zaprášit auto. Malujeme na něj obrázky, a teprve, když se po stisknutí dálkového ovládání nic nestane, pochopíme, že auto vůbec není naše.

Vydáváme se na dlouhou cestu přes hory, lemovanou prodejci keramiky a minerálů. Pavel učiní první a poslední pokus o smlouvání, kdy od šokované paní koupí sádrovce a trilobita za vyšší cenu, než si paní řekne 😊

Cesta horskými průsmyky je dobrodružná. Policisté nás varují před rozsáhlými pracemi na silnici a nekecají. Mnoho úseků se rekonstruuje, míjíme snad stovky bagrů a náklaďáků. Projíždíme průsmykem ve výšce 2200 m.n.m.

Ve snack baru u silnice se s výhledem na hory dáváme omelety, marocký salát, džus a kafe. Miluju marockou kuchyni! Je neskutečně pestrá a vesměs lehká. Po několika hodinách dovádění v serpentinách sjíždíme pod hory do turisticky oblíbeného hliněného městečka Ait Ben Haddou – kulis mnoha Hollywoodských trháků, jako třeba Gladiátor. Berber z místního krámku s námi mluví česky. Chce moje ponožky (!) a výměnou mi nabízí berberský sluneční kalendář. (Ale nedám, jsou zaprášené a fuj).

V tajemné kavárně s mnoha patry, plošinami, jeskyněmi, schůdky a terasami si na střeše dáváme čaj. Maroko je králem střešních teras a moje srdce plesá!

Krátce před setměním odjíždíme do hotelu ve Varzazátu. Mladý Mohamed si s námi dává čaj kde jinde než na střeše s výhledem na noční město. Vykládá nám, že studoval francouzštinu na univerzitě v Marakéši, ale smutně konstatuje, že se do Francie nejspíš nikdy nepodívá. Na nás dotaz proč, odpoví, že to není jako když my jedeme do Ruska (?), že pro něho je Evropa nedostupně drahá. A nezná Velikonoce a moc ani Vánoce, jen Silvestra.

17.4. Ouarzazate - Merzouga

Zahajujeme den luxusní snídaní na terase s výhledem na palmový háj a Varzazát. Odjíždíme s asi hodinovým zpožděním. To je trochu problém, protože máme celý týden naplánovaný v podstatě skoro na minuty. Denně strávíme na cestách 4-8 hodin a všechna ubytování jsou závazná, takže v případě nějakého problému nebo nemoci by nám celý plán padl jak domino. Jako zázrakem ale vše nakonec stihneme na čas.

Čeká nás dlouhá cesta přes poušť a vesničky jak z konce světa. Místy zastavujeme, fotíme pustinu, Pavel mezi sutí hledá zkameněliny a nerosty. Potkáváme písečné bouře a na silnici se tvoří písečné jazyky.

Přesně podle plánu v 16:00 přistáváme v Merzouze, bráně do růžových dun „Erg Chebbi“. U hotelu La Rose de Sable parkují naši velbloudi. Domlouvala jsem je tři dny před odletem s Mustafou přes WhatsApp (vivat globalizace).

Ještě se stihneme otočit do vesnice pro sendvič a berberské šátky do pouště. Prodavač nám dává slevu (jsme mizerní smlouvači!) a rovnou nám je omotá.

Nasedáme na velbloudy (=veliše). Pěkně to houpe! A pak hurá s celou karavanou velbloudím krokem mezi duny.

Asi jsme nečekali úplně autentický berberský zážitek, ale že budou duny připomínat Václavák, s tím jsme nepočítali. Kam jen oko dohlédne se sbíhají karavany s turisty, kdo nejede na velbloudu, lítá na čtyřkolce nebo v džípu. Poušť jsme asi za hodinu přešli prakticky celou, na šířku měří jen asi 3 km. Bylo to jako přejít větší pískoviště. Za každou dunou stojí berberský tábor. Ten náš je skoro na konci pásu dun. Fasujeme vyhřátý stan pro dva, lepší je moc se v něm nerozhlížet: po bližším ohledání povlečení nám je jasné, že v něm rozhodně nebudeme spát první. Snažím se nemyslet na blechy.

Večerní program je ale prima. Blbneme na dunách, já válím sudy, hromady písku pak sypu i z kalhotek. Čeká nás luxusní tříchodová večeře v hlavním stanu: marocký salát s rýží, pita chléb, tajine, olivy, pomeranče. Fotíme západ slunce, velbloudy. Berbeři mezitím rozdělávají oheň, bubnují, gangy Francouzek a Španělek výskají blahem, Francouzky zpívají Au Champs Elysées.

Co nás překvapilo v poušti:

- Žije tu skarabeus, hodně jsme jich potkali

- Že je v ní dost bordel

- V noci je nad očekávání teplo, přes den příjemně

- Našli jsme tu studnu s vodou!

- Že jsme si celý život pod slovem „poušť“ představovali právě ty zlaté duny, jaké známe z filmů, ve skutečnosti je ale poušť nezáživná placka plná suti a kamení a na duny se člověk jezdí dívat jak do skanzenu

18.4. Merzouga – Fez

Snídaně v hlavním stanu byla hotové obžertsví. Nikdo tu na nás nešetří. Pita, berberský chléb (dutá placka trochu podobná lívanců, dáváme si ji s marmeládou), čerstvý pomerančový džus, káva, čaj. Průvodci kolem nás běhají a neustále se starají, jestli máme všechno a cítíme se dobře. Po snídani hurá na velbloudy a zpátky do Merzougy. Čeká nás dlouhá cesta přes hory na sever, až do Fésu. Bojím se, že cesta bude zdlouhavá a nezáživná, ale to je omyl! Jedeme přes města Rissami, Eracchidia, Midelt a Azrou. Skoro celou dobu vede cesta přes hory. Projíždíme přes divoké průsmyky a náhorní planiny, pozorujeme Berbery, pastevce, ovce, kozy, koně a stovky toulavých psů podél silnice. Asi dva jsou přejetí, mám z toho trauma. Pohybujeme se ve výšce okolo 2000 m.n.m, teplota jen okolo 5 stupňů Celsia. Čím jedeme severněji, tím je vše zelenější a přibývají stromy. V Irfane to vypadá jako ve Švýcarsku, což, jak zjišťujeme z bedekru, byl i záměr Francouzů, kteří městečko stavěli.

Ve městě Midelt stavíme na oběd v restauraci Petit Jardin, která vyhrává soutěž o největší humus výletu. Špína, sto let čekání, špagety nedovařené, studené a bez chuti. Rčení o tom, že dobrou hospodu poznáš podle toho, že je plná, tady nezafungovalo.

Do Fésu dorazíme přesne podle plánu v 8 (což je na trase přes hory dlouhé skoro 500 km docela úspěch). Náš pohádkový riád najdeme navzdory nabízenému doprovodu hotelu sami, ačkoliv místo 5 minut, které to má trvat, nám to zabere půl hodiny.

Pištím nadšením. Riád je v samém centru staré mediny, jak vystřižený z Pohádek Tisíce a Jedné Noci, v miniaturních uličkách, kde se dva lidi nevyhnou. S mrňavými dvířky a – samozřejmě – s přenádhernou střešní terasou a uzounkými schůdky a átriem s fontánou. Spím jako princezna.

19.4. Fez (Fés-el-Bali)

Bloudění. Jedno slovo vydá za tisíc. Středověké uličky, obchůdky, stánky, řemesla, mešity, metresa, fontány. Chceme nakupovat suvenýry, ale většina obchůdků má zavřeno, protože je pátek. A pátek, to je svátek. Okolo poledne prodavači zatahují rolety a zavírají krámky, shromažďují se v uličkách a kamsi chvátají, za pár minut už proudí všemi uličkami davy marockých mužů jako divoká řeka rovnou do srdce mediny, impozantní mešity Djemaa El Kairaouine k páteční modlitbě. Mešita pojme stovky bosých věřících, pozorujeme je z povzdálí otevřenými dveřmi.

Dobře dvě hodiny hledáme ikonickou barvírnu kůže Sidi Moussa. Motáme se dokolečka, načuhujeme do mapy, vždyť musíme být dva metry od ní! Nakonec zjistíme, že její mumraj můžeme pozorovat jen z teras okolních obchůdků s koženými výrobky. Aneb když chcete vidět barvírnu, koukejte si u toho něco koupit!

Obědváme na střešní terase vyhlášeného Café Clock: Pavel velbloudí burger, já burger s bylinkovým kuřetem a citrónovou majonézou. Je to luxus, koukáme u toho na překrásnou věž protější mešity. Zazdíme to půllitrovým čokoládovým shakem. Pavel má obavu o figuru, ale já ho uklidňuju tím, že za den v tomhle bludišti dle krokometru naběháme přes 18 km. A to obejdeme zlomek staré mediny, o zbytku Fezu ani nemluvě!

Taky poprvé smlouvám. Zatím se to učím, nejdřív 120 ukecám na 100, potom 250 na 200. Prý se dají ceny srazit i na míň než třetinu. Ale 200 dirhamů za koženou kabelku mi přijde tak směšná cena, že by mi to za míň snad ani neudělalo radost.

20.4.2019 Fez – Marakéš

Před odjezdem ještě chceme dokoupit nějaké ty suvenýry a podívat se na druhé velké barvírny a koželužny. Podle mapy se není kde ztratit, ztrácíme se ale pochopitelně jen co vyjdeme z riádu. Naběháme dalších cca 18 km. Na barvírny nakonec shlížíme z tajemného domu číslo 10. U staršího a velmi aktivního (čti trochu vlezlého) majitele obchodu vyhandluju kabelku z velbloudí kůže z 1200 dirhamů na 500. Učení dělá mistra 😊

Zpátky opět dlouze bloudíme, navigace v úzkých uličkách selhává. Zato ale potkáme plno zajímavých obchůdku, stánků s dobrotami, dílen, ulici s elektronikou, ulici s kovářským zbožím, prodejny se zdobenými lampičkami a lustry, áách. Neustále si s Pavlem hýčkáme představu, že sem brzy vyrazíme s dodávkou.

Uličky mediny jsou jako šnečí ulita. Kráčíte po hlavní ulici, někam odbočíte, jdete dokola, kolem domu, ulička se zužuje, projdete podchodem, po uzounkých schodech, ulička se ještě víc zužuje a najednou jste u někoho v obýváku. Takže musíte pěkně zpátky po stopě, proti směru ulity zase na hlavní, a znovu a lépe 😊Nejlépe to vystihl pan recepční, který nám první den ve Fésu podával mapku mediny se slovy „now just get lost and have fun“.

Odjezd. Vyzvedáváme auto na parkovišti, já těsně před nástupem vyšlápnu gigantický oslinec, který si vezu na nohavici až do Casablancy, kde ho smývám v oceánu. Vyrážíme na jih směr Rabat, Casablanca a Marakéš. Pavel si na benzínce všimne, že máme malinko bouchnuté dveře od auta. Úspěšně to zapřeme, já doma píšu superpozitivní recenzi na půjčovnu, snad jsem si to odčinila a nemusím do pekla.

Cesta končí tam, kde začala. V půl 9 večer přijíždíme do vily Francouzů, kde jsme bydleli první den. K Pavlově velkému nadšení si zamanu, že musíme ještě do mediny pro barevné lžičky, které jsem nikde jinde neviděla. Bereme taxíka, na dalších 20 km v nohách už nemáme sílu. Stejně nás to ale nemine, protože medina je medina. Po hodině bloudění katakombami se ocitáme zpátky na náměstí Jeema El- Fna, které i před půlnocí divoce tepe. Jediným naším cílem je najít místo, kam by pro nás mohl příjet taxík, ve spleti uliček je to ale nadlidský úkol. V jednu chvíli se dokonce ocitáme ve slepé uličce, odkud nás musí noční hlídač vypustit zamčenou bránou. Stínadla jsou oproti marockým uličkám ubozí žabaři.

Necháme se vcucnout náměstím, všude kolem ohně, bubny, vřava, nahaněči, kouzelníci. A mopedy! Jsem přesvědčená, že místní to pálí tak rychle těma úzkýma uličkama jenom proto, aby náležitě vyděsili turisty.

Nakonec vyhádám ty svoje lžičky, konečně seženeme taxíka a o půlnoci – vyřízení jak žádost na byt -slastně usínáme.

21.4. Marakéš - Praha

Ráno. Rychlá sprcha, snídaně, taxík na letiště a frrr. Zabavila bych se tu klidně měsíc. Nebo dva! Ale příště… příště jedině s dodávkou 😊

P.S.:

Co mě překvapilo na Maroku:

- Je civilizovanější, než jsem čekala.

- Je krásnější, barevnější a pestřejší, než jsem si uměla představit.

- Je plné kontrastů.

- Jak velký je rozdíl mezi Marakéší a Fezem.

- A taky to, jak se všude mohutně buduje. Král je reformátor a je to znát na každém kroku: zalesňuje krajinu, buduje infrastrukturu atd.

- Negramotnost je jen něco přes 20%

- Všude je plno minerálů – zkamenělin, kříšťálových geod, sádrovců

Co na Maroku miluju:

Rozmanitost, keramiku, jídlo, uličky a bludiště, mozaiky a vitráže, čajový rituál a mnohem, mnohem víc.

0 notes

zrzatybatole · 4 years

Text

jsem paní a jsem součástí nový džungle

Zdravíčko, mé věrné broskvičky! Dlouho předlouho je tomu od posledního výblitku, ale tentokrát nepřícházím se slovy, že je vám po tom hovno. Vlastně jdu tuhle nechtěnou dovolenou nějak objasnit a sdělit veškerý novinky ze zrzkova života. Exkluzivně.

Za prvý, už nejsem zrzek. Stala se ze mě mořská panna. Protože mořský panny jsou nejlepší a pokud mi nevyjde fotka, chci být profesionální mořskou pannou na plnej úvazek a celý dny se starat jen o svůj ocas a jíst avokádový sushi.

Za druhý, dopsala jsem bakalářku. Ano, již tomu byl skoro rok a půl, co jsem se snažila napsat ušmudlanejch pětadvacet stran souvislýho odbornýho textu. Napsala jsem jich dokonce víc, ale o odbornosti bychom mohli polemizovat, smutek. Každopádně mě to tak vyfluslo, že jsem klávesnici nechtěla vidět ani o minutu dýl, což se negativně projevilo v chodu tohoto růžového blogísku.

Ale o čem bych vám vlastně psala? Čím blíž byly státnice, tím se frekvence nespoutaného blití obsahu mého žaludku zvyšovala. Stres se dostával do výšin, který jsem těžko nesla, protože se bojím výšek. A cesty z města do města a řešení miliardy věcí kolem ve mně vyvolaly přívaly úzkosti, které se projevily tak-přesně-takto-se-chová-úplná-píča chováním. A protože člověk vždy ubližuje svým nejbližším, schovala jsem si svoje výlevy jen a pouze pro ně, protože narovinu, my si blízcí rozhodně nejsme.

Začátkem září ale tato doba zlá pominula a obejvilo se světlo na konci tunelu a odteď si vyprošuju, abyste mě oslovovali paní bakalářko umění, rozumíme si? Mám papír na to, že nejsem žádnej nevzdělanej plebs.

Vlastně jsem dostala takovej debilní nápad, že bych si od současnýho oboru mohla dát pauzu a zkusit nějakej novej výmysl, kterej mě posune zase o něco dál. A ještě líp na úplně jiný škole, s úplně jiným systémem a úplně jiným přístupem k celýmu studiu. A nejlepší na tom je, že tenhle debilní nápad mi prošel a já jsem zase student.

A víte co je úplně nejvíc epický? Že na tý nový škole nerozumím vůbec ničemu. Je to děsná prdel. Semestr už začal a já ještě nestihla pochopit ten informační systém. Za největší úspěch považuju, že se dokážu proklikat na rozvrh. Ale tím to končí. Přidala jsem se aktivně do nejrůznějších fejsbůčkovejch skupin a chatů a jenom sleduju, jak všichni ví. Jak všichni chápou, o co na té škole jde. Občas mi někdo na moje dementní dotazy odpoví, ale většinou k nim dostávám jenom vytlemený reakce. A víte co? Já se tomu vůbec nedivím. Protože co jinýho s takovou zmatenou lasičkou.

Když se na sebe dívám z pohledu druhý osoby, říkám si, že ta holka je fakt marná.

0 notes

michalgavlas · 4 years

Text

ÚVAHA TŘI STA ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ – JE BŮH POUZE NAŠÍ PŘEDSTAVOU

Je Bůh pouze naší představou a bez našeho vědomí neexistuje, nebo existuje nezávisle na nás? To je velice kacířská myšlenka, ale skutečně věřící a přemýšlivý člověk si musí umět klást ty nejnemožnější otázky tak, aby se upevnil ve své víře a potlačil v sobě nevěřícího Tomáše.

Tato otázka patrně vychází z toho, že Boha nikdo, snad kromě Mojžíše neviděl. Přesto že víme, že viditelný a pochopitelný Bůh by nebyl tím pravým, máme neustálou potřebu důkazu jeho přítomnosti nezávisle na našem vědomí a víře. Jaké důkazy však očekáváme, podobné těm Ježíšovým nebo se dá říci, že my a příroda, jejíž jsme součástí, je jeden veliký zázrak? Po mnoha letech našeho života, nám jak naše existence, tak i svět okolo nás připadá normální, často až všední a zázrak to pro nás není.

To je patrně ten důvod, proč zázraky okolo nás nevidíme, protože kdybychom se zamysleli nad svým životem a světem okolo nás, tak musíme často přiznat, že jsme tady pouze díky zázraku. Je zázrak, že jsme se vůbec narodili a to v určitou dobu na daném místě. Pochopitelně, že vše je podřízeno přírodním zákonům, které se daří postupně objevovat a dokazovat, ale přes logičnost mnoha těchto poznatků je v našem světě neúměrné množství náhod a nepředvídatelného.

Otázkou je zda to jsou pouze náhody nebo je to dopad našeho myšlení a jednání, které se nám často vrací v nečekané podobě. Tedy pouhá kauzalita. Akce a reakce existují v mnoha přírodních zákonech, ale náš život nejsou pouze biologické funkce. My jako bytosti obdařené vědomím a rozumem víme, co přibližně budeme dělat tento den, ale nevíme, co konkrétního nás napadne a stane se za vteřinu. V momentě, kdy píšu tato počáteční slova věty, ještě nevím, co bude ve větě následující. Navíc nevím, zda nezazvoní telefon, nebo se stane nějaká jiná neočekávaná věc. Většinou to nejsou katastrofy, ale o těchto běžnostech nemáme ani tušení.

Když nemáme schopnost předvídat, co se stane za vteřinu, jak můžeme vědět, co nás čeká další hodiny, dny, měsíce a roky. Svět dílčích, přírodních, kauzalit je propojen množstvím náhod a neznámého. Jsou to však náhody nebo vše je řízeno a dopředu známé, jenom my smrtelníci to nevíme? Patrně je dobře, že nevíme, co nás čeká, protože bychom náš život vedli jinak a jiným směrem. Tím bychom narušili nám nepochopitelný řád v nepředvídatelnosti okolního světa.

Každý z nás má svoji vůli, která jej vede jeho životem, někdo toho dosáhne více někdo méně, ale vždy platí známé rčení: „Člověk míní a Bůh mění“. Cesta nikdy není rovná a přímá, vždy je na ní mnoho náhod a neočekávaného. Kdo řídí naše kroky, když pouze zlomek z nich určujeme my sami? Vede nás intuice, prozřetelnost nebo On? Věřící člověk tuší kdo, ale jak na tuto otázku odpoví bezvěrec? Možná je mu to jedno, nepřemýšlí o tom, a to je patrně rozdíl mezi věřícím a nevěřícím. Ten věřící o těchto věcech mnohem častěji přemýšlí.

Můžeme o tom přemýšlet sebevíce, přesto náhody, které se občas mohou proměnit v zázraky, nevymyslíme. Neumíme se orientovat v nevědomí, natož pak v nadvědomí, pouze se trochu vyznáme v našem pozemské vědomí. Umíme se pohybovat pouze v jednom časoprostoru.

Protože jsme si občas vědomi své nedostatečnosti, tak se domníváme, že v jiných časoprostorech by se mohl pohybovat někdo dokonalejší než my a tím pro nás jediným myslitelným může být pouze Bůh. On je v našich představách současně na všech místech a s každým. Je současně na začátku stvoření a na jeho zákonitém konci, protože cokoliv stvořené je konečné. Jedině on je věčný a může do nekonečna vytvářet milióny jiných světů, když ten náš zanikne.

Jsou to tedy pouze naše představy, které vkládáme do někoho nesrovnatelně mocnějšího, než jsme my, abychom se měli ke komu obracet, když nevíme jak dál? Je tedy Bůh pouze naší myšlenkovou konstrukcí, ve které se stává věčně hledaným a nepřítomným Otcem, milujícím a trestajícím. Otcem, který zná všechny naše radosti starosti a touhy. Otcem, který je neustále připraven nám pomoci a má schopnost ochránit nás před vším zlým.

Každý člověk si jej představuje jinak a jiným způsobem jej oslovuje, ale většina u něho hledá to samé, co očekává od svého Otce. Všechny tyto dílčí představy se spojují v jednoho Otce, který je součástí našeho kolektivního vědomí. To znamená, že Bůh existuje nezávisle na jedné subjektivní představě a je sloučením všech představ. Dokud neskončí náš svět, bude existovat nezávisle na představě jednoho člověka. Bude existovat i po jeho zániku, protože myšlenka je ve své podstatě nezničitelná energie.

Proto se dá říci, že Bůh existuje jako naše představa mimo naši vůli. My na něj myslíme a on je s námi. Proto platí, že pro toho, kdo věří, Bůh existuje.

0 notes