#pohlcen | Explore Tumblr Posts and Blogs

borisjelinek · 2 years

Text

Kamenný kříž u Mandle v Havlovicích

Ať již dorazíme k Mandli přes Úpu přímo z Havlovic, cestou od Náchodce nebo od Ovčína, nemůžeme minout kamenný kříž, který je umístěn na okraji silnice při zahradě čp. 37. Pro někoho jeden z křížů, kterých bylo po celém okolí vybudováno nepřeberné množství, pro druhého, který zná pozadí jeho historie, velká pamětihodnost.

To z toho důvodu, že do jeho vybudování se v Havlovicích nacházely původně pouze dřevěné kříže, na něž byly umístěny plechové figury Ukřižovaného Krista, z nichž většina byla zakoupena nebo dokonce vyrobena v sousední Úpici. Tento krucifix se stal tak prvním v obci z pískovce vybudovaným.

Jeho zřízení má na svědomí Martin Hejna, který 1. září 1778 koupil od svého bratra Josefa rodinný statek, přičemž domácí hospodářství vedla do té doby jeho matka. Když se tedy stal hospodářem a statek mu již říkal pane, začal se poohlížet po nevěstě. Tehdy se však braly dohromady majetky, a tak přednost mělo to, aby mu jeho budoucí manželka přinesla do hospodářství další peníze a láska byla v této věci něco vedlejšího. S pomocí svatebního dohazovače i matky nalezl vhodnou ženu v polické kolatuře a tu si také rovněž 18. září 1780 vzal za manželku. Byla jí Kateřina, dcera pěkovského rolníka Jiřího Thery (později psáno i jako Téra). Krátce za sebou mu přivedla na svět 2 děti, ale obě krátce po narození zemřely - Anna Marie (23. ledna 1782-6. září 1782) a Antonín František (11. dubna 1783-20. června 1783).

Právě na oslavu mužského dědice a jako poděkování Pánu Bohu vznikl tento kamenný kříž. Ale i zde se některé prameny neshodnou, protože část autorů tvrdí, že kříž byl vztyčen zdejším mlynářem Ludrem a teprve později obnoven Martinem Hejnou, ale jiným, až potomkem výše zmíněného. Podle mne je to nesmysl. Mlynář Jiřík Ludr totiž žil v Havlovicích kolem roku 1653, ale již v roce 1669 byl na Podračském mlýně v Úpici. Dalším Ludrem v obci byl Jindřich Ludr, poprvé zmíněný roku 1702 jako mlynář z úpického Prostředního mlýna a mlynářem v Havlovicích byl o 10 let později, když si již v roce 1709 směnil mlýn s Jakubem Šafránkem, zmíněným na mlýně v Havlovicích roku 1703. Navíc v letech 1747-1836 byl mlýn v držení rodu Regnerů, takže skutečně pochybuji o tom, že by jeho stavitelem byl kdokoliv z Ludrů. Ti mají na svědomí pouze blízkou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1735 (Josef Ludr).

Tak či onak, dlouho se Martin Hejna ze syna neradoval. Přesto byl onen krucifix vztyčen, a to na starém mlýnském kameni, přičemž nám neznámý kameník byl pověřen, aby do bílého pískovce vytesal nápis: „TENTO KRŽIŽ GE WIZDWIŽEN KE CTI A SLÁWIE BOŽI S NAKLADEM MARTINA HEINI ANO 1783.“ Právě díky tomuto materiálu můžeme tento text číst dodnes, protože mnoho jiných krucifixů v okolí bylo zhotoveno z místního červeného pískovce, který rychle podléhá povětrnostním vlivům, a tak se z nich v současné době již mnoho nedozvíme, pokud jejich historie nebyla někde písemně zaznamenána. Po stranách kříže byla navíc zasazena dvojice lip, jež byly vyvráceny až za vichřice roku 1972.

K jeho první obnově došlo v roce 1834, další proběhla roku 1943 a poslední v řadě se uskutečnila v roce 2017, kdy ji provedl Petr Tomáš z Nového Města nad Metují. Celkové náklady vyšly na 192 000 korun, z nichž dotace z ministerstva zemědělství činila 133 000 korun. Při opravě však byla nalezena schránka s odkazem předků na pergamenové listině, jež byla zhotovena 18. dubna 1943 a podle obecního kronikáře se v ní píše toto:

„Žijeme ve čtvrtém roce války, která jak se zdá se chýlí ke konci. Vládnou nám Němci svoji okovanou botou. Jsme přišlápnuti a naprosto bezmocni. Jsme nuceni vykonávat jejich vůli. Po roztržení naši republiky v roce 1938, byl zbytek státu pohlcen 15. března 1939. Nastalo zatýkání, vraždění inteligence po desítkách nepřetržitě do dnešních dnů. Verbování dělníků, nyní již přímo na nucenou práci do Německa odvážených nemá konce. Je zahájena „totální“ mobilisace.

Naše koruna je znehodnocena poměrem k marce 1 : 10 K. Mzda dělníků je k poměrům neúměrná a také nelze ničeho koupit. Průměrný dělník si vydělá za 48 hodin 250,- K. 1 kg mouky pšeničné na „černo“ stojí 30 K. 1 kg vepřového masa až 200,- K, 1 kg másla 300,- K, 1 q bramborů 80-100 K. Přikládáme peníze československé, protektorátní a německé.

Zapsal Karel Řezníček z Havlovic narozený v č. 50 t. č. kronikář, Josef Hejna z Havlovic č. 37 je potomkem po Martinu Hejnovi a společně tuto opravu provádíme.

V Havlovicích na neděli Květnou dne 18. dubna 1943.“

Do betonového podstavce tak byla roku 2017 umístěna kovová schránka s dalším odkazem budoucím. Více o tom lze najít v „Havlovických novinách“ z února 2018, které se nacházejí ve zdigitalizované podobě zde: http://www.havlovice.cz/obec/havlovicke-noviny.

Nebyla to však jediná památka ve tvaru kříže, jež se tu nacházela. Nedaleko odsud v lukách směrem k řece, kde se místně říká „Na Voučačce“, stával od nepaměti nízký jednoduchý kříž, podle jehož tvaru se odhaduje, že vznikl někdy na počátku 18. století, pokud ne ještě dříve, což se vyloučit rovněž nedá. Jeho původ není vůbec znám, bývá tak vydáván i za smírčí kříž, případně hraniční mezník Tase z Vízmburka a zemanského rodu Vlků, čemuž by mohlo napovídat i to, že obdobné kříže se tu dříve nacházely po celé vsi, ale většina z nich již dávno zanikla. Jedna z místních pověstí, jež se k němu vztahuje, hovoří o tom, že má připomínat to, že se na tomto místě udávila kůrkou chleba jakási stařena. Od toho se zde někdy též říká „Na Kurčičce“.

Kříž však vadil při obdělávání polí, a tak byl přemístěn blížeji ke statku. Stěhoval se však v rámci staletí několikrát, až v roce 1969 zakotvil natrvalo u malého rybníčku při zahradě statku čp. 37, a to v blízkosti vchodu do rybárny. Hodnota obou těchto křížů byla ohodnocena památkáři tak, že byly 20. dubna 1964 zapsány do státního seznamu kulturních památek, jeden spolu s Hejnovým statkem, druhý samostatně. Více o nich lze najít na těchto stránkách: https://pamatkovykatalog.cz/venkovska-usedlost-hejnuv-statek-cp-36-a#37-12815101 a https://pamatkovykatalog.cz/hranicni-kriz-mezni-kriz-13739156.

Kříž u Mandle

#havlovice

0 notes

unword-soul · 2 years

Text

Prostor

; ; Prostor je místo bez fádní míry

Prostor je chvíle ... .. . ,nasátí síly ... .. .

Prostorem pohlcen bez známek víly

...........................................................................

V pralese pod lesem

postavit kameny

Ve tvářích nerostů : kořeny, ... .. . prameny ... .. .

#poetry #poem #space #magick

1 note · View note

kocourmokroocko · 4 years

Note

23 a 33 plosím :3c

:3cccc

23. Se kterým og národním obrozencem by sis nejraději zašel*zašla na kafíčko? Maestro Tyl. Strávila jsem dětství vedle jeho starý chalupy, která je teď historická památka, a celej život se ho toužim zeptat, jestli tu děsivou, obří, temnou králíkárnu stavěl sám a s nadšením, nebo mu někdo hrozně ublížil a toto dílo reprezentovalo jeho emoční stav. Soused do ní v rámci vymítání ďábla začal dávat sošky hliněných zvířat. Kupodivu to vůbec, ale vůbec, ale v ů b e c ničemu nepomohlo.

33. Který aspekt české gramatiky ti připadá nejméně logický? Oslovujeme/voláme. Nikdy neodpustim předkům za “oslovujeme/voláme”. Nikdy. Moje pomsta bude strašná a jejich křik pohlcen hvozdem.

#kot #odpovědi

12 notes · View notes

medialniblokace · 6 years

Text

Říjnový Výtěr z Kickstarteru

Všechno to začalo včera večer. Přišel mi mailem status update ke Sweryho projektu The Good Life, který jsem cca před půl rokem podpořil na Kickstarteru. Prostě jsem si řekl: “Hmm.. že bych se podíval, jaké nové projekty se chystají...”

Po pár hodinách jsem se probral pohlcen v klasické pasti nekonečného skrolování a procházení někdy méně, někdy více nadějných projektů. Když už jsem tomu přehrabování obětoval tolik času, rozhodl jsem se je sepsat, třeba má někdo podobný vkus a udělá mu alespoň jedna z her radost.

1) The Sundew, 2054

Ať už se první hra v mém seznamu jmenuje podle masožravé Rosnatky, nebo slepé větve window managementu z konce osmdesátých let, jedno je jisté - do konce kampaně zbývá pouhých pár hodin a zatím to bohužel pro Agnès Vuillaume a její studio 2054 nevypadá příliš vesele. Přitom se zde bavíme o vizuálně zajímavé 2D pixelartové point and click záležitosti, inspirované LucasArtovskými a sierrackými klenoty. Příběh policajtky Anny Isobe by nás měl zavést do temného světa kyberpunku, kde se dle slov autorky “stírají hranice mezi dobrem a zlem”. Děj se odehrává ve futuristickém Japonsku v novém hlavním městě Shibukawa. Francouzská vývojářka slibuje silný příběh, mnoho těžkých rozhodnutí a herní dobu přibližně 3 hodiny, což je dle mého názoru na projekt tvořený jedním člověkem délka dostatečná. Kromě toho, že se Agnès v kampani ohání Dickem (Phillipem K. pochopitelně) a Gibsonem, stará se také o grafiku, scénář a programovou stránku celé hry a je tak páteří studia 2054. To má nyní (necelý den před koncem kampaně) na pomyslném účtu připsáno přibližně polovinu z 16 tisíc USD.

youtube

Bohužel, projekt nejspíše trpí tím, že nenabízí nic nového, originálního. Já však kombinaci kyberpunk + point and click nikdy nepohrdnu. Pokud to máte podobněm určitě autorku podpořte, pokud si nejste jisti, můžete dokonce sáhnout po demu, které lze stáhnout přímo ze stránek projektu. Kampaň končí 4. října a hra samotná by měla vyjít v druhém kvartálu roku 2020.

2) Retro Synthesis, PlayWay

Zmiňovaná originalita naopak nechybí druhému kyberpunkovému projektu. Polští tvůrci PlayWay sází především na komiksově stylizovanou 3D grafiku navazující na vizuálně unikátní XIII (2003) od Ubisoftu. Děj se tentokráte neodehrává v budoucnosti, ale v alternativní minulosti. Přesněji v roce 1999 kde se v kůži policejního detektiva Harrisona Noelse vydáte do hlubin New Venice - města vzniklého nad oceánem, jelikož Zemi zasáhly zatím blíže nespecifikované klimatické změny. Jak už to tak v kyberpunku bývá, městu vládne zločin a silnější slovo má zpravidla ten, kdo má větší zbraň nebo augmentaci. Exploraci rozpolceného světa by vám měl mimo jiné usnadnit zvukový scanner, kterým budete schopni přehrát rozhovory, které se již odehrály. Hra by však měla obsahovat i opravdové dialogy, k nimž autoři přistupují poměrně odvážně. V konverzacích můžete vždy reagovat buďto pozitivně, neutrálně, nebo negativně. Nic mezi tím.

youtube

PlayWay mají doposud za sebou pouze low-budgetovové simulátory (např. Truck Mechanic Simulator, Car Mechanic Simulator atp.) Kreativní trojnožka na níž varšavské studio stojí se však holedbá zkušenostmi z her jako Witcher 3, Hitman, Hard West, nebo třeba For Honor. Nutno dodat, že našim severním sousedům se v posledních pár letech daří generovat zajímavé videohry, z poslední doby lze zmínit například Frostpunk či Phantom Doctrine. Věřím, že by se po jejich bok mohla ve čtvrtém kvartále roku 2020 zařadit i Retro Synthesis. Už teď je jasné, že pokud hra skutečně vyjde, bude ve stínu vysokorozpočtového (a taktéž polského) Cyberpunku 2077, i tak by se mohlo jednat o příjemný audiovizuální výlet. Kampaň končí až 4. listopadu 2018 a tak máte ještě dost a dost času odsypat nějaké drobné z vaší peněženky.

3) The Darkside Detective: Season 2, Spooky Doorway

Zpět však ke klasickému 2D adventuření. Možná vám stejně jako mně protekla mezi prsty první sezóna The Darkside Detective. Pokud tomu tak je, lze to jednoduše napravit např. na GOGu za necelých 12 Euro.

youtube

Podobně jako v jedničce na vás i v pokračování čeká duo vyšetřovatelů - detektiv Francis McQueen a v roli sidekicka důstojník Dooley. Stejný by měl být i počet případů, které si pro hráče tvůrci ze Spooky Doorway přichystali - tedy 6 (první sezóna později dostala ještě později 3 bonusové případy). Herní doba jedné epizody by se měla pohybovat kolem 45 minut. Přičemž právě herní doba byla první sérii často vyčítána. V průběhu více jak 4 slibovaných hodin se můžete těšit na mnoho popkulturních narážek a vtípků. Ano, hra se tentokráte nebere vážně a bude tak velmi záležet, zda vám Dave McCabe (scénárista) kápne do noty, či nikoliv. Boj dobra se zlem se odehrává v městečku Twin Lakes. To můžete kromě zmiňované první sezoně navštívit už i v demu té chystané. Pokud vás projekt Irského studia zaujal, přispějte do 12. října. Hra samotná má vyjít v únoru 2020. V době psaní textu měli autoři vybráno už více než 30 z požadovaných 40 tisíc USD.

4) Nighthawks, Wadjet Eye Games

Na první pohled se Nighthawks jeví jako obyčejná moderní textovka, vizuální novela, chcete-li. A ani slogan sdělující, že jste “před třemi měsíci umřeli, v ten moment se opět zrodili a stali se něčím novým...monstrem toužícím po krvi” nezní nijak originálně. Dokonce se musím přiznat, že mě osobně nezaujala ani vizuální stránka hry. Proč zde toto upíří RPG (!) tedy vůbec zmiňuji?

youtube

Nestojí za ní totiž nikdo jiný než Richard Cobbett, autor titulů jako Sunless Sea nebo The Long Journey Home. Ba co víc, projekt vzniká pod hlavičkou nejvýraznější 2D adventurní společnosti současnosti - Wadjet Eye Games. Dave Gilbert, který v téměř sám se svou ženou tuto značku tvoří má na svědomí například skvělou sérii Blackwell, či ještě lepší a nedávno vydanou Unawoved. Kromě vlastní tvorby se vrhl Dave i do produkce a z her vydaných pod hlavičkou této New Yorkské firmy lze vybrat např. Gemini Rue, Technobabylon či A Golden Wake. Další v pořadí má být právě Nighthawks.

Musím se přiznat, že zmiňované tvůrčí kombo na mě zapůsobilo a nedovedu si představit, že by z něj mělo vypadnout něco jiného než skvěle napsaný příběh, který se snad bude i příjemně hrát. Tím spíše když je v popisu kampaně zmíněn jako jeden z hlavních inspiračních zdrojů dnes už legendární RPG Vampire: The Masquerade - Bloodlines. Kampaň končí už za necelé dva dny (5. října) a ke splnění cíle 125 tisíc USD schází vybrat ještě přibližně dalších 25 tisíc. Vydání je plánováno na květen 2020.

5) Rakovina ve vesmíru

Na úplný závěr jsem si nechal jednu smutnější o to však důležitější kampaň. Pokud jsem vás ani jednou ze 4 předchozích her nedonutil otevřít peněženku a vy byste rádi utráceli, máte možnost. Navíc si připíšete i bludišťáka za dobrý skutek.

Rakovina je svině o tom žádná. Pořádný peklo je ale i zdravotní systém v USA. No a teď si představte, že máte obojí. Právě to se přihodilo hernímu designerovi Scottu Murphymu. Pokud vám jeho jméno nic neříká, tak vězte, že se jedná o někdejšího člena již zmiňované firmy Sierra a člověka podílejícího se např. na slavných sériích Space Quest a King’s Quest. Scott už za sebou jednu úspěšnou kampaň má. To když v roce 2012 vybral na Kickstarteru více jak 500 tisíc USD na dosud nevzniknuvší adventuru Two Guys SpaceVenture. Zatímco kolegové ze studia Two Guys from Andromeda stále pokračují na přípravách opožděného titulu, Scott bojuje s mocným nádorovým nepřítelem, což v Americe leze trošku do peněz. Chris Pope, spoluzakladatel studia stojícího za dosud nevydanou hrou tak založil kampaň na GoFundMe.com, ve které prosí o příspěvek na léčebné výdaje svého kolegy.

#kickstarter #point and click

2 notes · View notes

nemamcorict · 6 years

Text

Za 3 měsíce mi bude osmnáct a vůbec se na to necítím.

Pamatuji si, jak jsem sledovala s údivem mého bratrance, jak překročil tu hranici dospělosti a myslela jsem si, jak moc se změnil. Jak dospělost ho dohnala a on je jí naprosto pohlcen.

Až teď si uvědomují, že to je naprostý bullshit. Že on, ve svých dvaceti, je pořád ten samej kluk se kterým jsem vyrůstala. A že já, snad, budu pořád ta samá holka s hlavou v oblacích.

#hezky česky #česko #česky #čeština

34 notes · View notes

michalgavlas · 3 years

Text

ÚVAHA TŘI STA SEDMDESÁTÁ DRUHÁ - BÝT JINÝ

Každý člověk ve svém životě občas prožívá pocit osamocenosti a ztracenosti v současném světě. Někdo více někdo méně, podle toho zda je člověk extrovert nebo introvert. U většiny lidí tento pocit záhy zmizí, když je pohlcen koloběhem každodenního života. Jsou však lidé, kteří se tohoto pocitu nezbaví nikdy a vždy stojí mimo obecný dav. Podobný pocit měl i mistr Lao-C již před dvěma a půl tisíci let a zachytil jej v následujících slovech.

Ó jaká bezútěšnost! A její meze dosud nelze dohlédnout!

Davy se radují a veselí,

jako by slavily obětní hostinu,

jako by stoupaly k terasám o příchodu jara!

Já jediný zůstávám tichý a neúčastný,

jako bych byl bez tvaru a znaku,

jako dítě vyšlé z lůna, které se dosud neusmálo.

Ztracen jako poutník, který nemá kde spočinout.

Všichni lidé jsou naplněni a v nadbytku,

jen já jediný jako bych byl zapomenut!

Je to snad projev nějakého škarohlídství a neschopnosti zapojit se do obecného veselí, nebo to je rozdílný životní postoj a uznávání jiných hodnot? Z těchto slov je cítit jistou lítost, že Lao-C se nedovede uvolnit a stát se součástí obecného davu, což je vždy jednodušší a pohodlnější než zastávat odlišný životní postoj a tím pádem být jiný. Pokud však člověk chce během svého života dosáhnout jakéhosi prozření, potřebuje být sám sebou, jít svojí samostatně zvolenou cestou a nebýt součástí bezhlavého davu. Tato dvacátá kapitola je lidským povzdechem nad údělem být sám sebou, vše řešit bez pomoci druhých a spoléhat pouze na své schopnosti. Trpký úděl samostatně myslícího a žijícího člověka v davu je podpořen dalšími slovy.

Lidé tohoto světa jsou plni světla,

jen já jediný jsem jako v temnotách!

Lidé tohoto světa jsou čilí a obratní,

jen já jediný jsem zemdlený a netečný!

Jsem pustý jako moře, zmítán a hnán -

jako bych neměl kde zakotvit!

Lidé tohoto světa jsou schopní a prospěšní,

jen já jediný jsem bezcenný a k ničemu!

Já jediný se liším od ostatních,

neboť ctím a velebím Matku – živitelku všeho.

Na místo toho, aby jako mudrc, který směřuje k satori, byl Lao-C vyrovnaný a vnitřně silný, svěřuje se se svojí vnitřní temnotou, zemdleností a bezcenností. Zcela otevřeně přiznává své lidské slabosti, se kterými musí celý život bojovat každý, mudrce nevyjímaje. Jeho osamocení a odlišnost je zde výjimečná, přímo trpitelská a je vykoupena uctíváním Matky, zdroje všeho života.

Pokud je člověk svým duševním zaměřením předurčen k jisté odlišnosti, tak by měl zůstat pravdivý sám sobě, ale současně by měl být schopen vytvářet vztahy s ostatními, ne tak vyhraněnými lidmi, aby jeho život nebyl zcela oproštěn od pozemských radostí. Nejedná se o přetvářku, ale o schopnost navázat komunikaci s odlišnými lidmi, zastávající jiný hodnotový systém a nevyvyšovat se nad ně.

Být odlišný znamená být svůj především uvnitř, vnímáním přemýšlením a následným jednáním. Naopak ve vnějších projevech by měl být člověk střídmý a nesnažit se vybočovat z davu, nebo se nad něj vyvyšovat. Vnějším, povrchním odlišením ve vystupování, nebo oblečení, může člověk vyvolávat konflikty, kterým by se měl vyhýbat tak, aby co nejméně narušoval svůj vnitřní klid střety s okolím. Svébytnost a samostatnost se projevuje především jasným, nedeformovaným vnímání okolních skutečností a uměřenými reakcemi na ně. Tím alespoň částečně můžeme pomoci při dodržování základních lidských hodnot a Božích zákonů. Podstatné je myšlení a jednání, ne vnější odlišný vzhled. Přesto, pokud je pravda, že stav duše se odráží při formování a držení těla, prokresluje do výrazu obličeje, svoji odlišnost takový člověk nezapře.

Být jiným se člověk nemůže stát, takový se už musí narodit, ale záleží potom pouze na něm jak tuto odlišnost je schopen během života kultivovat a použít pro dobrou věc. Odlišovat se v něčem není jednoduché. Často by takový člověk rád svojí výjimečnost vyměnil za průměrnost, se kterou je spojovaná nenáročnost, hraničící s lhostejností vůči okolnímu světu. Pokud však věří, že život a následně získaná duše je dar, tak si jej bude vážit a ve své odlišnosti, svým malým dílem, přispěje k celkovému dobru.

0 notes

zootropolis-nanuk · 3 years

Text

Labyrint Vražedná léčba (2018) online ‘cz’ dabing celý film HD

Shlédněte film Labyrint Vražedná léčba Online Cz Titulky (2018) Labyrint Vražedná léčba celý filmy titulky online česky v "Csfd" a stažení kvalitě HD zdarma.

Kde můžete sledovat film Labyrint Vražedná léčba cz dabing?

vidět.: https://bit.ly/3mgMmIr

Shlédněte film Labyrint Vražedná léčba online bez čekání | Tento film s názvem Labyrint Vražedná léčba je dostupný také ke stažení zdarma.

sledovat Labyrint Vražedná léčba Filmy online zdarma Je vůbec možné sledovat filmy online zdarma? Samozřejmě. V tomto přehledu se podíváme na nejrůznější zákoutí českého internetu, která nabízí filmy online, zdarma a legálně.

Filmy Labyrint Vražedná léčba online jsou i na nejpopulárnějším serveru pro sdílení videí, na. Dokonce s českou audio stopou. Za legální sledování filmů můžeme v tomto případě děkovat distribučním společnostem Bioscop a Magic Box. Sledování filmů na tomto kanále je naprosto bez omezení.

Labyrint Vražedná léčba Filmy v češtině Filmy Labyrint Vražedná léčba v češtině, který nabízí Labyrint Vražedná léčba českým divákům filmy online zdarma. Legální sledování je samozřejmostí, stejně tak zajímavý filmový výběr a nenahraditelná pohodlnost. Při brouzdání jsme ovšem párkrát narazili na problém, že film nebyl v naší zemi dostupný.

Jaký je film Labyrint Vražedná léčba? Film Labyrint Vražedná léčba je V epickém finále trilogie Labyrint vede Thomas svou skupinu unikajících Placerů na jejich poslední a nejnebezpečnější misi. Musejí se poprat o naději ve světě, který se hroutí pod tíhou zákeřné nemoci, musejí bojovat o přežití mezi nakaženými a nepříčetnými „raply“ na straně jedné a nevyzpytatelnou organizací Z.L.S.N. na straně druhé. Mohou vůbec ještě někomu a něčemu věřit? Aby Thomas zachránil sebe i své přátele, musí proniknout do legendárního Posledního města, labyrintu řízeného Z.L.S.N. Toto místo se může stát nejhroznějším bludištěm ze všech. Ten, kdo tuto misi přežije, získá odpovědi na všechny otázky, které si Placeři položili od chvíle, kdy poprvé dorazili do labyrintu.

Labyrint Vražedná léčba je americký dystopický sci-fi filmz roku 2018,režírovaný Wesem Ballem a napsaný TS Nowlinem , založený na románu The Death Cure z roku 2011, kterýnapsal James Dashner . Jedná se o pokračování filmu Maze Runner z roku 2015 : The Scorch Trials a třetí a poslední pokračování filmové série Maze Runner . V hlavních rolích Dylan O'Brien , Kaya Scodelario , Thomas Brodie-Sangster , Dexter Darden , Nathalie Emmanuel ,Giancarlo Esposito , Aidan Gillen , Walton Goggins , Ki Hong Lee , Jacob Lofland , Katherine McNamara , Barry Pepper , Will Poulter , Rosa Salazar a Patricia Clarkson .

Labyrint Vražedná léčba mělo původně být vydáno 17. února 2017 ve Spojených státech společností 20th Century Fox , ale studio přeložilo vydání filmu na 26. ledna 2018 v divadlech a IMAX , což poskytlo čas na O ' Brien se zotavil ze zranění, která utrpěl během natáčení. Film přijal protichůdné recenze od kritiků a vydělal přes 288 milionů $ po celém světě.

Kdy bude film Labyrint Vražedná léčba propuštěna? Datum vydání filmu Labyrint Vražedná léčba bylo původně naplánováno na vydání ve Spojených státech 17. února 2017. Z důvodu zranění O'Briena však studio uvedlo, že je nepravděpodobné, že bude toto datum splněno. 27. května 2016 společnost 20th Century Fox přeložila film na 12. ledna 2018.

22. dubna 2017 studio opět odložilo datum vydání, a to na 9. února 2018, aby poskytlo více času na postprodukci; o několik měsíců později, 25. srpna, studio posunulo vydání o dva týdny dopředu. Film měl premiéru 26. ledna 2018 v divadlech a IMAX.

Domácí média Maze Runner: The Death Cure vyšlo na discích Blu-Ray a DVD 24. dubna 2018.

Toto shrnutí příběhu z filmu Labyrint Vražedná léčba (2018) Thomas, Newt a Frypan jsou poslední ze svobodných „Gladerů“ imunních vůči viru Flare, který ničil světovou populaci. Oni a odpor pravé paže provádějí operaci a získávají další Immunes z vagónu vlaku provozovaného WCKD, organizací odpovědnou za zajetí a experimentování na imunních dětech. Zjistí, že Minho, jejich zbývající přítel Glader, kterého WCKD zajal, jel na jiném voze vlaku, který mířil do základny operací „Poslední město“ WCKD. Na rozkaz Vince, vůdce pravé paže, tři opustili svůj tábor, aby zachránili Minho, který je mučen WCKD v naději, že vyvine lék na virus. Směrem do posledního města je skupina napadena Cranky, lidmi infikovanými Flare. Nicméně,

Skupina se dostává ke zdi Posledního města, která chrání město před klikami. Za zdí se shromažďují lidé na protest, aby byli vpuštěni do města. Když WCKD zahájí palbu na demonstranty, skupina je zajata posádkou v plynových maskách a odvezena do úkrytu. Členem posádky je odhalen být Gally, který přežil Minho útok . Gally je vezme za Lawrencem, vůdcem povstání pro ty, kteří jsou za hradbami. Pomáhá Thomasovi, Newtovi a Gallymu vstoupit do posledního města tajným vchodem. Gally vede Thomase a Mloka až do města a všimne si Terezy. Gally řekne Thomasovi, že je může dostat do ústředí WCKD. Newt se pak svěřuje Thomasovi, že je nakažený. Slibují, že ho vyléčí, Thomas a Gally zajmou Teresu.

V přestrojení za vojáky WCKD Thomas, Newt a Gally doprovázejí Teresu v sídle WCKD a směrem k místu Immunes. Gally se stará o děti Immune a zůstává hledat sérum, které zpomaluje vzplanutí. Thomas, Teresa a Newt jdou najít Minho, ale jsou objeveni a pronásledováni Jansonem. Teresa jim umožňuje uniknout, aby našli Minho, než se vrhla na krevní test na Thomasovu krev, který získala, když odstraňovala sledovače z Gladers. Po doručení Imunních dětí a séra Brendě se Gally vrací do centrály WCKD, aby našla Thomase. Brenda je nucena uprchnout s imunitními dětmi, aby se vyhnula zajetí. Thomas a Newt se znovu sešli s Minho v lékařském křídle. Teresa zjistí, že Thomasova krev může vyléčit Flare. Sdílí svůj objev s vůdkyní WCKD Avou Paige, oba souhlasí, že musí najít Thomase. Brenda a děti Immune unikly z WCKD s Frypanovou pomocí.

Mezitím Lawrence shromáždil své rebely mimo město, než vyhodil díru do městské zdi a obětoval se, aby umožnil svým spojencům a nakaženým lidem zaútočit na město. Gally najde Thomase, Mloka a Minho. Zatímco Minho a Gally jdou po sérum od Brendy, Thomas dostane od Mloka přívěsek, než Newt omdlí. Teresa přenáší svůj hlas po celém městě a říká Thomasovi, že jeho krev může zachránit Mloka, kdyby se vrátil na WCKD. Mlok, téměř pohlcen Světlicí, nabude vědomí, zaútočí na Thomase a prosí Thomase, aby ho zabil. Když Thomas odmítne, Newt, který neměl jinou možnost, se bodne do hrudi. Thomas se vrací do zařízení WCKD a konfrontuje Paige. Zatímco s ním mluví, Janson, který zachytil virus Flare, ji zabije a použije na Thomase sedativum. Thomas se probudí uvnitř zařízení. Teresa úspěšně odstraní část jeho krve. Slyší, že Janson se zajímá pouze o vyléčení sebe a ostatních, o kterých si myslí, že jsou hodni. Teresa zaútočí na Jansona a osvobodí Thomase, který bojuje s Jansonem. Boj končí, když Thomas uvolní dva kliky, kteří zabijí Jansona. Když je budova v plamenech, Thomas a Teresa uniknou na střechu. Zbytek týmu dorazí na břeh. Thomas vylezl na palubu, ale Teresa zemře, když platforma ustoupí, když se budova propadne.

Skupina se znovu sejde se zbytkem Immunů a pravé paže a unikne do bezpečného útočiště, kde může zbývající populace žít v bezpečí. Tam Thomas zjistí, že přívěsek, který mu dal Mlok, měl v sobě poznámku. Stále traumatizován smrtí svých přátel, přečte poznámku, ve které mu Newt říká, aby se o všechny postaral, než poděkuje Thomasovi za to, že byl jeho přítelem. Thomas stál na pláži a díval se směrem k oceánu. Vytáhl z kapsy lahvičku s lékem a očekávaně hleděl do východu slunce.

Značka Labyrint Vražedná léčba Filmové Novinky Labyrint Vražedná léčba celý film Cecsy Labyrint Vražedná léčba Filmové premiéry Labyrint Vražedná léčba celý film cz dabing Labyrint Vražedná léčba zkouknito Labyrint Vražedná léčba sleduj filmy Labyrint Vražedná léčba online cz titulky Labyrint Vražedná léčba Program filmy Labyrint Vražedná léčba CZ HD Film o filmu Labyrint Vražedná léčba CZ dabing Labyrint Vražedná léčba premiéra Labyrint Vražedná léčba online cz Labyrint Vražedná léčba online cs Labyrint Vražedná léčba cs Labyrint Vražedná léčba online cz dabing Labyrint Vražedná léčba Zadarmo Labyrint Vražedná léčba Celý Film Labyrint Vražedná léčba Titulky Labyrint Vražedná léčba nový film Labyrint Vražedná léčba DVD filmy Labyrint Vražedná léčba Blu-ray filmy Labyrint Vražedná léčba 3D filmy Labyrint Vražedná léčba film online cz Labyrint Vražedná léčba online bombuj Labyrint Vražedná léčba online cely film Labyrint Vražedná léčba online ke shlednuti Labyrint Vražedná léčba cz dabing online ke shlednuti Labyrint Vražedná léčba filmy online zdarma bez omezení

#Labyrint Vražedná léčba online #Labyrint Vražedná léčba

0 notes

nasecokolada · 4 years

Text

Trio

Trio dárečků, na které jsi jistojistě pozapomněla, a teď si zase ráda vzpomeneš, žes mi je kdy dala

Hrneček s Marceline (než jsem Tě poznal, měl jsem holku, a ta holka mě naučila dívat se na animovaný seriál Adventure Time; než jsem Tě poznal, měl jsem tu holku rád, a to i potom, co jsme spolu už nebyli: než jsem Tě poznal, díval jsem se na ten seriál často, hlavně postavička upíří čarodějky mě tam uhranula; než jsem Tě poznal, myslel jsem si, že ta holka, kterou mám rád, byla nejvýjimečnější holka, kterou jsem kdy poznal, jenže pak jsem poznal Tebe; co jsem Tě poznal, ten seriál mě docela přestal zajímat, začalas mě totiž zajímat Ty, a ten hrneček s animovanou upírkou, co jsem od Tebe na podzim sedmnáct dostal, ten se stal tečkou za vším, co bylo před Tebou, narovnal mi minulost; děkuju Ti, Knoflíčku, nejvýjimečnější holko, kterou jsem kdy poznal)

Klíčový Pirátek (říkalas mi, že budeš volit Piráty, já Ti odpověděl, že bych je taky volil, kdybych volil, říkalas mi, že bych měl jít k volbám, že můžu něco změnit, já Ti odpověděl, že kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali, a že někteří politici jsou všichni stejní, a Ty jsi beze slova odešla, a když ses za mnou do motýlkárny ten den vrátila, do dlaní jsi mi vložila přívěšek na klíče, figurku malého pirátka, měl dva knoflíčky, jeden mu vypadl hned, druhý až pak)

Perníkové srdce, co jsi mi přivezla ze San Piega (křupalo hladce, chutnalo sladce. Zmíněníhodné je však i to polorozpadlé, co jsem o pár nocí dřív našel venku na chodníku a nainstaloval Ti jej ve vchodě nad poštovní schránky, kde jsi na něj několik dní vyjeveně koukala a nechápala, z jakéže paralelní mlhoviny se sem ta monumentální perníková mozaika přemístila?)

Trio polozapomenutých momentů, které stojí za to nezapomenout a polopřipomenout

Du fehlst

Dojíždím za Tebou na pravidelné třícigo. Jedenáctkou to mám z podvěží přímou tramvají lehce přes čtvrthodinku. Vždycky se cestou sebesám ptám, proč vlastně jezdím jen já za Tebou, když koleje s trolejemi vedou obousměrně. No co už, doma je tam, kde jsi Ty. A tak zase jedu z nákupu od Létajícího Tygra. Mám sebou nakoupené všechny potřebné drobnosti, které nikdy nebudeš potřebovat, ale třeba Tě potěší. Ozdobné skleničky s víčky, deštivé ubrousky, jsem instantním iluzionistou, který z kapsy vytáhne cokoliv, na co si nevzpomeneš. Jsem tu. Nezvoním. Píšu esemesku. Píp. Přes průzor ve dveřích Tě vyhlížím, jak mi jdeš dolů otevřít. Vlastně jdeš otevřít jen sobě, opřeš se zády lehce o zeď domu. Zapálíš si cigaretu, předbalenou u ikstého dílu ypsilonté série Námořnické vyšetřovací služby. Už zase na mžik okamžiku němííím. Jsem pohlcen pouhou Tvou podstatou. Mívám dvě tváře, jedna je mlčící, mlžící a fascinovaně zírající Ti na mezírku mezi rty a zoubky. Ta druhá je šílená. Překotná. Šíleně šílená. Psycho. Vždycky udělá pravý opak toho, co bych býval udělat v daný moment měl i chtěl. A nejinak je tomu tentokráte. Přes průzor dveří Tě spatřím. Patří Ti polibek od mých očí. Na chodník přichystám rozsvícené kvápkopře. Světelnou tabuli. Na ní jsem cestou gumovými písmenky napsal, že Tě mám rád, a že Kač a Luc napořád, že jsme VSL. A větší světové lásky nikdynikdynikdy nebude. A tak mi u nohou svítí létající tabule s tímhle nápisem. A já něco melu. Šestý přes desátý, čtvrtý přes osmý, pátý přes devátý. A tabule pořád svítí. Chodník září. Úsměv na Tvé tváři. Že prý jsi překvapená. „To samé jsem Ti taky chtěla koupit, jenže už tu tabulku neměli,“ říkáš tím nejjemnějším hlasem, co mě doslova, slovo za slovem, hladí. Na kůži i pod ní, na duši. I pod ní - za duší. Odpovídám otázkou, cože bys bývala na tu svou svítící tabulku napsala.. „Du fehlst.“ Rozumím Ti „Too fast.“ Ale vlastně je docela jedno, co Ti rozumím, hlavně, že Ti rozumím. Ono je totiž správně jak 'Du fehlst', tak 'Too fast'. Chybíš, scházíš, a zároveň se to všechno nějak rychle obrátilo s nadoraz sešláplým plynovým pedálem do protisměru. Závěrečná cigareta. Naše labutí píseň. Kolikátá už? A já zase v jedenáctce, a Ty zase doma. Mávám Ti do oken. Z oken tramvaje, co zabloudila tam, kde se končí sny, na konci všech našich nevyřčených slov i vět, tam, kde se končí svět, pár kroků od zastávky Horky.

Pan Nedostupný

Ilustrační příklad: Je holka A, fakt frýkůlínská vymňoukaná ňuňu roštěnka, no a líbí se jí dva kluci, kluk B a kluk C. Kluk B ji chce, líbí se mu, že se mu na ní všechno líbí, dává to okatě najevo, předhání se ve všech myslitelných disciplínách, kterými lze dokázat náklonnost k holce A, zatímco kluk C ji nechce. Kluk C holku A okázale ignoruje, přehlíží ji, vůbec ji nezaznamenává, vůbec ho totiž nějaká pipinka A nezajímá. Nyní si shrňme náš nevyvážený milostný triangl. Kluk B chce holku A. Holce A se líbí kluk B. Zároveň chce ale holka A kluka C, který ji nechce. Záludná otázka pro znalkyně dané problematiky - kteréhopak kluka si holka A vybere? Vybírej z možností B), anebo C). Mimochodem, tentokráte neplatí jinak všudyplatné pravidlo, že B) je správně. A kterého kluka by sis z této béčko-céčkové dvojičky vlastně vybrala Ty? A zvyšuje nedostižnost a míra odmítání přímo úměrně přitažlivost céčkokluka ve vnímání áčkové holky, té fakt frýkůlínské vymňoukané ňuňu roštěnky? Ano, nebo ano? Anebo je to vlastně už jen posedlost něčím, potažmo někým, koho mít nemůžeš, ať už proto, že je to pozér, anebo Tě prostě nechce, anebo je to pozér, co Tě nechce, anebo jakákoliv jiná možnost, kterou jen vymyslíš. Být na piedestalu je jedinečnost sama. Také jsem si vyzkoušel být Tvým Panem Nedostupným. Vzpomeneš si ještě? Zkraje léta osmnáct. Seděl jsem na schodech na Stalinu a pod náporem Tvých hysterických zpráv se mi přehříval mobil. Panikaříš, prý proč si Tě nevšímám, proč Tě ignoruju, proč Ti neodepisuju. A já se tvářim na oko vlažně a vážně a čekám. Na další vibrace. A další. A já ve své tyjatrálnosti přece jen polevuju, abych se nad vzniknuvší situací pousmál. Pak nechal jsem ještě dobzučet další dvě, možná tři esemesky. A teprve po necelé hodince jsem Ti na písmenkovou smršť odepsal. No jo pořád, tak já se za Tebou přece jen zítra odpo cestou na loď zastavím alespoň na retko. Zachoval jsem se nenedostižně, nenedostupně. Nezachoval jsem se totiž jako typický omega-samec, rozuměj, jako debil, abych Tě šovinisticky ponižoval, což je tak nějak signifikantním rysem céčkových kluků. Hlavní roli pana Nedostupného jsem si zapůjčil na pár desítek minut, ale povím Ti, jednalo se vskutku o životní zážitek. Vyřiď prosím Tě, Knoflíčku můj nejmilejší, ať si áčková holka A dá ve svém životě na podobné Pány Nedostupné óbrpozor. Tihleti egomaniakální, manipulativní psychopati s narcistní poruchou, to opravdu nejsou klucí pro ní.

Narozeninové esemeskové zdravice

Kdysi jsem Ti napsal, že dokud si budeme alespoň vzájemně přát k narozeninám, tak jsme spolu ještě kontakt tak úplně neztratili. Bylo to myšleno s notnou mírou nadsázky. Doufám, tedy věřím, že obdobný osud, aby nám byly zpřetrhány komunikační nitky natolik, že si vystačíme třemi zprávami ročně, jednu k narozeninám já Tobě, druhou Ty mně, no a třetí, prázdnou, omylem poslanou z tlačítkového telefonu, z kapsy. Ne. Tohle není příběh o nás. Děj našeho příběhu se děje někde úplně jinde. Narozeniny co narozeniny netrpělivě očekávám zprávu od Tebe. Ta první přišla čtrnáctého března osmnáct. Byl jsem zrovna na skok v Praze, jinak jsem se vyskytoval převážně v sudetském exilu. Ty jsi měla zrovna těžké životní divnodobí. Bylo Ti smutno. Možná po nás, možná po mně, možná po sobě, anebo možná po někom úplně nenáhodně náhodným. Toulala ses po barech, klubech, koncertech. A čekalas. I já čekal. Čekali jsme na čekané. Oba. Jen jsme v té době na sebe při tandemovém čekání nějak pozapomněli počkat. Ale takhle ranním, časným, narozeninovým přáním jsi mě mile překvapila. Pozitivně navibrovanou zprávu jsem si četl ve smyčce celý narozeninový den, od úvodního velkého písmena, po závěrečnou dvojtečku. Tvé přání? Dárek z kategorie ‘Lepší než nejlepší’. Střih. O rok později, roku devatenáct, to se zase psala docela jiná story podle úplně jiného scénáře. Ráno? Žádná zpráva. Dopo? Nic. Poledne? Taky nic. Odpo? Ani fň. Podvečer? No to zrovna. Večer? Telefon mlčí. Můj aktuální stav? Okousané nehty na obou rukách, v panice zvažuji začít kousat ty na nohách. Úzkostně se co čtrnáct a čtvrt vteřiny dívám přibližně čtvrtminutovým upřeným pohledem na telefon, jestli zazvoní, jestli už mi konečně napíšeš, alespoň nějakou tou prázdnou, omylem poslanou zprávou, jestli už mi konečně popřeješ k narozeninám. Desátá hodina odbila a esemeska ještě nesvítila. Tak prý ne. Letos prý ne. A pak že se nás podobný osud, že si budeme psát, jen když si budeme přát k narozeninám, netýká. Pravda, netýká. My už si ani nepřejeme. Fňuk. #emokluk Když tu ledy zoufalství prolomil zvuk Tvé narozeninové zdravice. Pár minut před půlnocí. Tak přece si Knoflíček vzpomněl. Prý máš hodně práce. A že se mám opatrovat, a ne naději ztrácet. Střih. A letos? Letos plníme nadplán. Já přál Malé Princezně z Knoflíčkova přesně o půlnoci, a Ona mně jako první gratulantka na revanš, hned nad ránem. Tak snad si za rok konečně k narozeninám popřejeme osobně. Už by bylo na čase.

Trio špatných chvilek

Ztracený holandský větrník (když ses vrátila z pracovní cesty z Amsterodamu, celá rozzářená jsi mi přivezla modrý větrný mlýn, vánkem otáčející své lopatky. Žel vydržel pod mojí ochranu sotva čtvrt roku, při svém přechodném postrozchodovém zešílení jsem jej bezmyšlenkovitě zanechal svému pohnutému osudu na svém bývalém žižkovském bytě, dodneška na něj myslím) |2

Jägermeister (obyčejně zvu holky na panáky, Tebe jsem opakovaně pozval na láhve, bylo jich nespočet, tu k Vánocům, narozeninám, anebo prostě jen tak, protože jsem chtěl, škoda, že jsme z těch sedmi lahví vypili spolu sotva jednu; od té doby nemám rád Jägermeistera, jeho vůně mi připomíná Tebe svůdně opilou, v tom problém rozhodně necítím, ba naopak, ovšem jeho chuť dává mi na srozuměnou, že jsem v životě nezažil něco, co jsem zažít měl, že jsme v životě nezažili něco, co jsme zažít chtěli, oba. Ještě je čas to napravit)

Nepojmenovaná hvězda (na Vánoce osmnáct jsem od Tebe dostal jako dárek možnost pojmenovat hvězdu, měl jsem v hlavě jako stále zářící neonový poutač, po celou dobu, až do konce letošního března, vymyšlené její jméno: Knoflík-Universe. Jenže na apríla, prvého dubna, Tvůjmůj voucher vypršel. Knoflík tak svoji hvězdu nemá. A já si na hlavu sypu popel i s popelníkem, urnou, a vůbec celým krematoriem. Neodpustitelno. Nevím, neumím vyhodnotit, nakolik Tebe mrzely všechny ty nevyužité vouchery, vstupenky, různé poukazy na nejrůznější slevomatové akce, ale mě ta nepojmenovaná hvězda mrzí téměř stejnou měrou, jako všechna jiná má selhání související s námi. Tímto se Ti omlouvám, Knoflíčku, že nemáš svoji hvězdičku. Ale před celým Universem nyní slibuju, hned co se co nejdříve Ty a Já potkáme, pojmenujeme spolu celý Vesmír, platí?)

Trio vánočních dárečků, které Tě pravděpodobně (ne)potěšily tak jak měly a chtěly

Kelímci absinthových koktejlů |2

Cowon MP3 přehrávač

Adidas Honey Hook

Trio toho, co bylo, je a bude naše opravdové naše

| 3

Hádanky

Nikdy jsem nezažil něco tak láskyplného, jako když jsme si skrze zprávy dávali před téměř třemi léty hádanky. Přiznávám, že jsem tehdy nejednou tápal, že jsem nejednou od oné nádherné nádhernosti emočně poodskočil až někam k rozzuřené zuřivosti, když jsem nemohl přijít na správné řešení Tebou zaslaného rébusu. Nakonec se však s jedinou výjimkou vždycky zadařilo na výbornou. Něco podobného, co jsem díky Tobě zažil, jsem se Ti později několikrát pokusil předat, když jsem pro Tebe knoflíčkové hádanky zrýmovával a sám tvořil. Snad Tě tyhle mé nesmělé hadačské pokusy nezapomenutelně pošimraly. Díky našim záhadankám vím, že v našich hlavách se nemusí rozprostírat nutně hezké, milé, přátelské prostředí, stačí, když si tam takové uděláme. Třeba právě skrze naše hádankování. Tak nějak přirozeně vzájemně.

| 2

Zprávy

Nejprve jsme si psali nekonečné esemesky, když nám došly všechny volnoznaky na displeji, zintenzivnili jsme naši grafomaniakální korespondenci nekonečnými ememeskami. Psali jsme si v noci, ve dne, přes čtvrt roku denně. Pořád. Všude. Při všem. O všem. S minimálními výpadky trvalo tohle tuze příjemné písmenkové období takřka půldruhého roku. Od léta sedmnáct po podzim léta osmnáct. Miliony milionů znaků. Je uklidňující, a zároveň hřejivě nabíjející vědět, že na Tebe někdo zrovna teď a zrovna tady myslí. Píp. Píp. Píp. Rád bych někdy viděl seznam nejčastěji používaných slov a slovních spojení. Předpokládám, že u Tebe to bude úvodní oslovení „Milý Luc“, zatímco u mě „Můj milý Knoflíčku“. Anebo snad naše společné menší-než-tři?! < 3 Dodnes mě mrzí, že jsme nikdy nestáhli původní esemesky z Tvého mobilu, abychom mohli archivem listovat kdykoliv, kdy se nám zamane, třeba když nám naše existence bude případat málo výjimečná a jedinečná. Tak jako právě teď. Jen otevřít onu naši kroniku a šup! - proplout vlnami jedniček a nul. Vzhůru do minulosti, vstříc nedozírné kráse společných včerejšků! A propos, máš ještě ten svůj starý jablečný telefon, Knoflí? A mohla bys při nějakém líném odpoledni ty staré zprávy opravdu stáhnout? Odměním se nějakou hádankou. Vlastnohlavě vymyšlenou!

| 1

Démon Antimon a jazyk Knoflíčků

Ach, všechny ty věty končící dvojtečkami, všechny ty vskutku bezva slovní divnohříčky, naše vzájemné vzájemnosti, náležité sounáležitosti, kvápkapře, jiné palačinky, brzy navi, novinky se stařenkami, bezmračné volnočasy, vedrodny, dusnonoci, loutky a další a další novotvary, kterými jsme se uplynuvší tři léta při komunikaci vzájemně pravidelně krmili. Mluvit jazykem Knoflíčků. To je něco, co v životě nezažiješ s nikým jiným. Když si to všechno dáš dohromady, kolikrát jsi v životě zažila to, co jsi zažila se mnou?

Trio, co zahvězdilo nad očekávání všech mých očekávání

| 3

Rubikovka (reproduktor, který hraje tak příšerně jako Rubikovka jsem nikdy neslyšel, jenže zároveň jsem jakjáživ neviděl ani reproduktor, který vypadá tak příšerně dobře a toliko se hodí do Tvého domácího divnosvěta. Knoflíčková Rubikovka. BFF)

| 2

Cupcake Cult (jaký je Tvý jméno, holko s muffinem na triku na zádech? Překvapilo mě, že sis oblíbila právě zjevy z téhle barevné zombie-infantilní kolekce. O to víc mě překvapilo, že jednorožčí bundička, pravidelnějším nošením nepolíbena, upadla Knoflíčkem neoblíbena v zapomnění)

| 1

Bunda, o které pravděpodobně ani nevíš, že ji máš (Pamatuješ si, jak jsi kdysi dostala světle modrého knoflíkatého bundíka? Slušel Ti, co si vybavuji, minimálně Ti slušel na plakátech v mé hlavě. A co vím, říkala jsi, že i v té Tvé Ti tuze sluší, jen kdyby to M bylo velikostně blíže k XS. Že prý v té bundě plaveš. A topíš se v rukávech. I s rukávkama. Vrátilas mi ji proto, abych ji vrátil, nakonec se Ti však nevrácená navrátila o několik měsíců později ode mě nazpět. Velikost neměnná, ale zase má ta ohromná bunda ještě ohromnější výhodu, ztratíš se v ní tak šikovně, že kdykoliv budeš hrát na schovku, nikdo Tě pod tou světle modrou plachtou nikdy nenajde. Knoflíkatý bundík je sice velký, ale je hezký. A Ty jsi sice malá, ale jsi taky hezká. Zkrátka k sobě patříte)

A jako BONUS: Khaki bunda. (Byl jsem rád, že se Ti mnou vybraná hnědá varianta knoflíčkového bundíka líbila)

Trio koncertů, na kterých jsme se nepotkali

High Contrast |2

Die Antwoord

Vypsaná fiXa 2017 + 2019 (2x)

Trio koncertů, na kterých jsme se potkali

Metronome 2019 |2

Marteria + Casper

Vypsaná fiXa 2018

Trio neveselých dárečkových kvápekpře

| 3

Ananas

Tvůj byt připomínal válečnou zónu. Z peklopráce rovnou domů, a tam... koupelnové melodrama kulminovalo. Prozatím bylo špatně. Mělo být však hůř. A právě tehdy jsem Ti přinesl ananas. Asi aby sis spravila chuť. Přitom dodnes nevím, jak Ti chutnal. Ani jestli jsi ho vůbec kdy a jak ochutnala. Já bych na jeho otevření potřeboval manuál. Jestli i Ty, jsem se nikdy nezeptal. A tak dodnes nevím, jak ten příběh vlastně skončil. Vím ale, že všechno začalo v šupleti mých třeskutých nápadů a humrů. Než jsem šel ten večer k Tobě, vzpomněl jsem si na naše začátky, na to nejletnější léto, kdy jsme se poznávali, a že k sobě patříme jsme tehdy určovali tím, že všechno děláme tak nějak nevypočitatelně, nečitelně, zkrátka po svém, úplně naopak než lidi. Spíme. Pracujeme. Existujeme. Sic spolu, ale každý jinak. Každý jinak jinak. Jsme stejně jiní v naší jinakosti. Lišíme se od odlišných odlišným lišením. Jsme divnodivní. A mimojiné podle tohoto zadání i jíme. Vším tím dokazujeme nejpatetičtější klišé, že se protiklady přitahujou. Jenže u nás se přitahují i prozápory. A co teď s tím?! Jako příkladný příklad našeho kontrastního zamilování si vzájemně ochutnejme z mých i Tvých chuťových pohárků. Pozřela bys někdy pizzu s artyčokama, vajíčkem a olivama? Nemyslím si. A dal bych si snad já totožné indiánské těsto se šunkou a ananasem? Co myslíš, že si o téhle kombinaci asi myslím? Nechápavý úsměv zrcadlí usmání se ještě nechápavější. V průběhu našeho vztahu spolusmíchu neubylo, přibylo však smutnostavů, bůůůů, privátních trápeníček, o kterých jsme pozapomněli mluvit. A když už jsi mluvila Ty, já Tě prozměnu neslyšel. A když už jsem chtěl mluvit já, zapomněl jsem vypnout tlačítko 'mute' na ovladači své hlasitosti. Komunikovali jsme hluchotou, němotou. A tak naše nejletnější léto mezitím potemnělo. Vítr si potřásal paží s deštěm. A venku zase pršelo. Předpověď na mé následující noci? Bičován bičem. Bez cukru. A vhled do Tvých následujících dní zase slibuje snahu o zachování normálnosti při čekání na něco, co všechno změní. Všechno bylo na nic. Stmívalo se dříve než rozednívalo. A Slunce celé dny nevycházelo ven, na procházky. Venku bylo zle. Venku bylo venku. A doma bylo jen tam, kde jsi byla Ty, kde jsme byli my. Po žních přišel hlad. Půllistopad sedmnáct. Nejsmutnější z podzimů pozvolna propukající v pláč. A Tvůj byt zase připomínal válečnou zónu. A doma bylo tam, kde se mimoděk válčilo. Vláčel jsem se z tramstávky Biskupcova za Tebou, domů, tam, kde ještě nedávno bývalo 'k nám'. Ve vagónu tramvaje jen s jediným spolucestujícím, odrazem svých očí ve skle, jel jsem zoufale sám. S ananasem v náruči. Stop. Předávám Ti jej u dveří. Bez manuálu. Ani se nezdržím. Zkázunosné ticho. Falešná iluze klidu. Cvak. Zaklapnou dveře. Za mnou. Za Tebou. Za ananasem. Za námi. Je předvečer našeho rozchodu. Doma je venku. A venku po našem spoluplátně z černomračen teče nebe.

| 2

Khakibundík X Šedobundík

Napříč všemi otevřenými záložkami v prohlížeči mám bundičky Atom Rat. Pootevíral jsem všechny dostupné ve velikosti XS/S. Otevřu oči, všude barevné knoflíčky. Zavřu oči. Nejinak. Jdu si ven koupit další tabák a energiťák. Loutky na ulicích se přeměnily v chodící stojany s obřími knoflíčky. Praha je planeta knoflíčků. Invaze atomových krys byla dokonána. Sice jich je všude přehršel, ale žádná z těch důvěrně známými knoflíčky pozapínaných loutek ani náznakem nevyzařuje to, co od prvého spoluspatření Ty. Je jen jeden Knoflíček. A ten vládne všem. A tak jsem dopil další plechovku, típnul další cigaretu, abych se vrátil nazpět ke své kratochvíli, která vyplňuje můj veškerý volný i nevolný čas. Listuju mezi záložkami, představuju si Tě tu v téhle sytě barevné kombinaci, jindy v minimalistické bundičce, tak dlouho přebírám, až vyberu plusmínus dva tucty favoritek do užšího výběru. Šedobundík je na piedestalu od počátku až do úplného... téměřkonce. Tahle kratochvíle je už dlouho dlouhochvílí. Co jsem začal nakupovat vše, co jsem Ti ve svých očích na těle i na duši viděl, přes Horsefeathers, Star Wars či Adidas, další a další šťavnaté kousíčky oblečení, točila se v mé hlavě veškerá kolečka jen po směru k Tobě a Tvojí radosti. Ačkoliv má nákupní teplota a obdarovávací horečka mohly tu a tam působit překotně, nesystematicky a živelně, tak nějak jako vygenerovaný, na náhodu naprogramovaný výběr, vše okolo nákupů probíhalo naprosto organizovaně, vlastně možná až přeorgranizovaně. Promýšlel jsem všechno do sebemenších detailů. Opět možná až přespříliš. Tak jako tentokráte. A další ubalená cigareta. A další okřídlený nápoj. A další rozhodování, kdo s koho. Zůstaly poslední dvě záložky. Favorizovaný šedobundík, v němž Tě vidím jako nejelegantnější, a zároveň nejpřitažlivější ze všech verzí Knoflíčků, jež jsem si byl schopen na plátně očního pozadí promítnout, anebo dám přednost svému výběru, khaki variantě, u níž vím, že a) máš nerada okrovou, b) ještě neraději máš hnědou, c) tahle verze Knoflíčka se mi líbí, přestože se žádné z verzí Knoflíčka, kterého jsem v Tobě kdy poznal, nepodobá jinak, než jen právě temi ozdobnými barevnými knoflíčky, d) tahle verze mi přijde ukrutně sexy. No dobře, dostatečný počet důvodů, vytáhnout z nákupního košíku na webu všechny ostatní modely, aby zůstal ten jediný, vítězný, ten který nasbíral největší počet záporných i kladných hlasů zároveň. Jsme přece chodící paradoxy. A tak jsem si zapálil další cigaretu. Energie mám dost. Na maximum mi ji dobila esemeska, že už bundík v butiku na Francouzské čeká. A tak jsem si pro něj šel. S úsměvem místo rtů. Střih. Vcházíš do obchodu. Rozhlížíš se kolem. Pohlcena knoflíčkovým Vesmírem. Usměvavě se usměješ na usmívající se prodavačku. Dříve než stihneš vysvětlit, že chceš khaki verzi, která Tě tak docela vůbec ničím, ehm, hlavně-tou-otřesnou-barvou neoslovila, vyměnit za šedošedý model, nad hlavou prodavačky se prudce rozsvítí žárovka. „Váš přítel to přesně říkal, že se Vám určitě nebude líbit, a že jí půjdete hned vyměnit za tu šedou, co jste si objednala. Zboží samozřejmě vyměníme. Že prý nemáte ráda hnědou, říkal Váš přítel, ale že jste se mu v té barvě v jeho představách líbila, zároveň ale dodal, že Vy se sama sobě nejspíš líbit nebudete, tak to trefil, že? Zná Vás tedy dobře, moc dobře...“ Spolkla jsi jakoukoliv jinou odpověď, kromě přirozeně nepřirozeného bezelstného úsměvu, kterým jsi nahradila ten předchozí. Jen hlavou se Ti ještě párkrát jako siréna prohnala ozvěna „Váš přítel, Váš přítel, Váš přítel.“ Takřka půldruhý rok tomu tak nebylo, a přesto to pořád tak silně rezonovalo. A přitahovalo. A jak na oko jednoduše se to ve Tvé hlavě odmítalo, o to hůře se vše z paměti vytěsňovalo. Přátelila ses už s jinými. Končil se leden devatenáct. Mezi námi zima. Mezi námi mráz. V bezčasí zastavil se čas. Čekání na jaro. A to letos ne a ne přijít. Co by tu taky hledalo? Končil se teprve leden. A Ty sis duševní nití přišila na srdce svůj dvaatřicátý knoflíček.

| 1

Stírací mapy & Sága

Vyprávěla jsi mi, jak ji chceš na protější zeď v ložnici, tam, kam koukáš ráno co ráno na třetí dobrou, tedy poté, co si plusmínus úderem půlnočního poledne popřeješ dobrou noc, usneš a probudíš se, tedy poté, co se podíváš s (ne)pokojným spánkem zalepenými očnicemi vstříc zdi, směrem k meteostanici a šperkovnici, krátce poté, co vypneš první z lichého počtu různorodě vyzvánějících budíků. Vyprávěla jsi mi, jak ji chceš na protější zeď v ložnici, což je právě to třetí místo, kam svítání za svítáním ostříš. Vyprávěla jsi mi, že už ji chceš něžně pohladit a nechat se jí zmagnetizovat. Vyprávěla jsi mi o ní na všechny způsoby, všechny cesty tehdy vedly k velkoformátové mapě světa. Ideálně magnetické. Ještě ideálněji na Tvé stěně. Nejideálněji ihned. Tak přesně tohle Tvé vyprávění mi poletovalo v hlavě. To Tvé upřímné nadšení, oscilující mezi dětským unešením ze snůplnění a umanutím, hraničícím ze sebenaplnění z úspěšného splnění magneticko-kartografické mise, tenhle pelmel pozoruhodných sil jsem choval stále na mysli. Hýčkal jsem si představu, že Ti tu nástěnnou monstrmapu obstarám právě já, že Tě s ní jednoho rána probudím, a že to bude nezapomenutelné. Pro oba. Udělal jsem z téhle Tvé mise svou vlastní cestu za cílem, kterým mělo být mé potěšení skrze Tvé rozradostnění, rozšťastnění, všeknoflíčkové rozzáření. Začíná léto po tom našem nejletnějším. Je zkraje června osmnáct. Přes půlrok jsem zpytoval svědomí, litoval jsem, že dokud jsme spolu předchozí léto byli ve vztahu, nedokázal jsem Ti splnit nejtajnější sny, jejichž obrysy jsi mi – ať již úmyslně, jakdybyneúmyslně, anebo vskutku nevědomky – prozradila. A tohle jsem se jal ve třech krocích, vyhledáním, objednáním, zakoupením, onoho podivuhodně gigantického zobrazení jedné placky, jež se už párset let vydává za kouli, napravit. Dal jsem sám sobě slib, že z první výplaty po návratu na loď Ti onu vysněnou mapu pořídím. Mezitím jsme si spíš psali, než že bychom se vídali. A když už jsme se konečně viděli, uviděl jsem ke svému zděšenému překvapení mapu na svém místě. Právě na tom Tvém třetím nejvyhledávanějším ložnicovém bodu. Na zdi. Sakra. Grrrr... A já ji před pár dny objednal. A Ty mi hned se stejným nadšením jako prve vyprávíš fantasmagorii, kterak sis ji nechala složitě zaslat až z Ostrovů. A já Tě neslyším přes skřípění svých zubů. A Ty pořád něco vyprávíš. A mně odpadavá sklovina, která se zasekává jak kosti hřebíků v krku. A Ty pořád. A já pořád. Už bezzubý. Tak a dovyprávělas. Zeptala ses mě, jestli je všechno v pořádku, pravděpodobně jsi hluk vemnětřesení, zlozvuk mých bortících se čelistí, nezaznamenala. Jinak by ses tak neptala. Pravděpodobně jsi jen zpozorovala, že je něco v nepořádku. A taky že bylo. Střih. Má objednávka zrušena. Naštěstí. Vybral jsem – jak jinak – úplně něco jiného, než co sis vybrala Ty. Zatímco já předpokládal, že jde o to, aby ta plachta byla co nejvěrohodněji podobná těm kvazirealistickým, ze kterých nás učili zeměpis na střední, ty jsi ji brala poněkud více multifunkčně, tedy jednak jako vymazlený designový prvek, jednak jako něco, co Ti bude připomínat neposednost a probudí v Tobě cestovatelskou, dobro- i zlodružnou vášeň, jednak jako nostalgickou tabuli, na které pod magnetky zachytíš city i s pocity, prostor a čas. A já přemýšlel co dál. Vzpomněl jsem si na tričko stíracího soba, co jsem Ti prve dal. A pak taky na Tvou mírnou perlovou závislost, projevující se lehkým tiknutím, škubnutím či zobnutím kdykoliv se ve Tvé blízkosti objeví cokoliv, co lze mincí, stírátkem či nehtíkem setřít. Výhra! Obstarám Ti stírací mapy! A když Ty jednu velkou v ložnici, tak já Ti jimi vyzdobím rovnou celý byt. A o pár dní později mi kurýr dovezl hned trio budoucích knoflíčkových potěšení – světová, evropská i česká mapa. Tsss, nejen magnetické, ale dokonce i stírací! Těš se! Jestli tohle nebude to, co Ti změní život, tak nevím co jiného. Touha objevovat místa, nejen prstem po mapě, ale i osobně. Touha se toulat světem, vybarvovat, tedy stírat, všechna bílá, tedy zlatá místa. Místa, kde se potkávají noční motýli s denními můrami. Místa, kde se realita láme a mění na svět fantazie. Touha vidět Tvůj nejprve překvapený, zaražený, zamražený, zanedlouho však roztátý, rozesmátý a šťastný ďolíček na tváři mě žene svižně kupředu. A aby toho nebylo málo, ale tak akorát, chtěl bych Ti darovat ještě obraz. Napadla mě nejprve nějaká naše fotografie, leč žádnou jsme při spoluchvílích nepořídili. Škoda. I naší čokoládě by nějaká taková slušela. Všimla sis, co je vlastně úvodním obrázkem tohohle našeho knoflíkatého zápisníčku? Všimla, nepochybně. Ano, je to ona. Tak trochu já, tak hodně Ty, to jinaké Ty, které mám na Tobě dodnes tuze rád, je to ona – Sága. Sága, v jejíž roli jsme byli, dokud jsme spolu byli, tak nějak oba. Oba v jeden moment zároveň. Byli jsme to my. My v ležérně rozepnutých kožených kalhotech s bouchačkou u pasu. My jménem Sága Norren. A s námi, totiž s ní, ten nejhezčí poršák v Malmö. Pamatuješ? Od té doby jste na sebe mrkaly v ložnici, před usnutím i po probuzení, ráno co ráno, na třetí dobrou. Jakápak mapa?! Sága Ti nastavovala zrcadlo. Právě to je ten obraz, ze kterého jsi měla takovou radost. A já to znám jen z Tvého vyprávění. Kdybych měl sestavit seznam životních smutnomomentů, ve kterých bych se dnes zachoval jinak, do popředí sevřeného pořadí umístím právě tento. Fakt, že já Tvoji reakci poznal jen z vyprávění dodnes zcela nechápu. Předal jsem Ti stírací mapy, všechny ty obrazy rozměrově větší než Ty sama. Všechny dary, které byly jen pro Tebe, jen pro Tvé potěšení. Ale než vytryskl pramen radosti, já v pseudospěchu objal Tě, políbil, usmál se očima i pusou, a čau. Naše motto, že život je otázkou priorit dostalo na frak. Do té doby čekající kombík s nastartovaným motorem a běžícím taxametrem mě rychlostí světla semaforů odnesl zpět na loď. Následovala esemesková smršť. Bouře zpráv. Ty ses v nich smála, jenže přes smích jsi zároveň i plakala. Vyprávěla jsi, jak jsi šťastná, že si toho vážíš, toho všeho nového, ale i toho všeho starého, toho všeho našeho, a že teprve teď se stalo něco neskutečného, něco velkého, něco co jsi nečekala, a že jsi tam, doma, teď sama, jak sedíš a civíš mezi tím vším teď už Tvým, nechápavě zíráš na všechno, včetně sebe samotné, a jak bys chtěla být se mnou. A v následující zprávě jsem byl za dary obdarován Tvou vděčností, což je poděkování, jehož plamínek ve mně žhne dodnes. Ať už se dnešní optikou, s nesetřenými mapami a podobiznou Ságy stalo cokoliv, ať jsou kdekoliv zastrčené, zašantročené, platí to, co bylo tehdy. Tehdy a tam se psal náš dnešní příběh. Písmenka jsme nacházeli poslepu přes slzavou clonu. Ztrácely se ve slané mlze. Mám dodnes na patře tu hořkosladkou chuť téhle naší významné spoluchvíle, kdy se dotýkáme na dálku. Jak energetická zóna přemostí Vyšehrad až k řece. Od Tebe ke mně. A zpět. Sice Jediná bez Prvého, Prvý bez Jediné, pospolu, ale přece. Tohle místo na časové ose je naše spolupole. To jsme my. A pak ozvalo se hromové ticho. A i to se odmlčelo. Krátce předtím na návštěvu k Tobě zavítal Návštěvník. Host, který necítil se ve Tvém doma dostatečně doma.

Jeden jediný důvod, proč dodnes píšu naši čokoládu:

Náš společný šťastný život s Knoflíčkem.

Jeden jediný důvod, proč dodnes čteš naši čokoládu:

Náš společný šťastný život. Chceš nás zpátky.

0 notes

tymuzikaly · 5 years

Text

OH, VIGGO! ANEB, JAK TO CHODÍ S OSCAROVOU PAMĚTÍ

Nějak se sešlo, že jsem letos shlédl pěknou řádku filmů z oscarového souboje. Na první pohled ale nic, co by člověka vytrhlo z přežívajícího názoru, že to s Hollywoodem posledních pár let jde malinko z kopce a lepší filmy jsou k mání jinde. Viděli jste nejspíš sami, že se akademikům ani nepodařilo sehnat dostatečně korektního hostitele. Letošní Oscar za nejlepší večírek zůstal neudělen.

Samozřejmě, bojovná nálada a přitom jinak sympatické humánní i aktivistické uvědomění nejde upřít filmu BlackKlansman, kdyby ovšem režisér Spike Lee nenatočil před tím daleko lepší, ovšem méně mainstreamové agitky. Přijít dnes s už trochu ohranou blaxploitation estetikou do mainstreamu není mnoho. Srovnávat výkon ženy s velký “Ž” Glenn Close ve flimu The Wife proti Olivii Colmanové bych nechtěl, ale Favoritka bude patřit mezi filmy, které si člověk připomene rád kdykoli, když má chuť a potřebu osvěžit základy dobré scenáristiky. Takhle by se měl vyprávět historický příběh! S tématem, přesahem a dějepisnými fakty “jakoby” na okraji děje. Dost možná nejlépe profesionálně zvládnutý scénář. Kdyby ovšem letos formálně dokonalá řemeslná cvičení nepřekonala mexická Roma, film zrozený mimo čas, z felliniovského ducha, dostatečně fantaskní a současně autenticky syrový. Nevadí, že cenu za nejlepší film Alberto Cuaron nezískal, nepotřebuje to.

A tak snad jediné, čeho lze opravdu litovat, je, že svého Oscara nemá Viggo Mortensen za výkon ve filmu Zelená kniha. Kdoví, jestli bude mít někdy ještě takovou příležitost. Ostatně takový Billy Murray, před lety nádherně “ztracený v překladu”, by o velkém zklamání také mohl leccos vyprávět. I proto zřejmě v rámci laureátské diplomacie nakonec udělili američtí filmaři Zelené knize cenu za nejlepší film. Ale přiznejme si, tohle ocenění bylo pro nenápadnou road movie poněkud překvapivé. Neměla u akademiků zastání v těch nejpodstatnějších kategoriích, jako je třeba režie, a výjimkou byl “jen” nejlepší scénář. Každopádně Mortensenovo ztvárnění Tonyho “Pyska” v Zelené knize je rozkošné a troufám si říct neopomenutelné herecké dílko. Jestli tohle nebyla životní role (tou je pro mnohé samozřejmě Aragorn!), pak tentokrát Viggo zcela jistě podal svůj životní výkon. Parťák Mahershala Ali ve vedlejší roli dostal ve srovnání s ním sošku téměř za nic.

Lehce buranský italský neotesánek Tony je vyhazovač a muž na každou práci. Shodou okolností mu jako další “shitty job” padne za úkol doprovázet coby řidič a osobní strážce černošského klavíristu na turné po jižanských státech. Don Shirley je úspěšný a bohatý muž, poněkud snobský, možná homosexuál, ale to je v příběhu cudně nedořečeno. V New Yorku bydlí v přepychovém apartmá přímo nad Carnegie Hall. Dole na jihu jsou mu úspěch a sláva na nic. V šedesátých letech tam ještě leckde vlály na stožárech vlajky konfederace a běloch s černochem se pod jednou střechou nemohl napít, koupit stejný oblek, společně se ubytovat, natož dojít na stejnou toaletu. Segregace se nevyhýbala ani movitým cestovatelům jako byl Don. Proto v takových končinách přišla vhod speciální “zelená kniha”, jak byl eufemisticky nazván průvodce černošských cestovatelů po “přátelských” přístřeších jižních států. A občas se šikla i rychlá a silná ruka bílého bodyguarda.

Vztah obou mužů má však předem stanovené hranice zaměstnavatel vs. nájemný chlapík, který potřebuje peníze za každou cenu. Jenže, Tony je tak trochu rasista, který se doma štítí vzít do ruky hrnek po černošském opraváři. Z hlavy ale přitom sype jména jako Aretha Franklin nebo Sammy Davis jr., kteří podle něj mají ryzí hudební talent. Nicméně, jeho chlebodárce je “z té druhé strany”, i když podle vlastních slov se cítí ztracený ve světě bílých mužů, pohlcen do krásy klasické hudby, kterou mu ale nahrávací společnost nedovolí vydávat. Je přece černoch a ti klasiku nehrají!

Je od počátku jasné, kudy se příběh bude ubírat. Jak postupně tají ledy předsudků, nastupuje přátelství a poznání. Příležitostí je k tomu dost, třeba při pojídání pověstného fast-foodového kuřete z Kentucky, které Tony miluje a Don se naopak trochu štítí. Navzdory tomu je film až poctivě dobrý, navíc se vše odehrává v žádaném “sluníčkovém žánru” s poselstvím. Přesto, nebo právě proto, je zajímavé, jak velice úsporně a přitom efektivně tvoří Mortensen svoji postavu. Jen situace a dialog. Nic více, ale nic méně! Na Oscara to přesto nestačilo. Trumfy mu sebral Rami Malek, který slušně okopíroval Freddieho Mercuryho v krotkém celovečerním propagačním klipu o hudbě skupiny Queen. Ale to, co trochu nečekaně předvedl Viggo Mortensen, letošní šedesátník! s věčně chlapeckýma očima, patří do té nejlepší kategorie charakterního herectví staré školy. Škoda, škoda toho Vigga!

S uměleckým ceněním je to těžké, všem se nikdy nikdo nezavděčí a jestli, pak málokdy vyznamená víc, než co je součtem průměru. Ostatně, víte, že v roce 1951, když se udělovaly Oscary, téměř vše vyhrál snímek Všechno o Evě? Není vůbec průměrný, ale na legendární Sunset Boulevard, jeden z údajně nejlepších filmů 20. století, díky tomu zbyly “jen” tři sošky a ani jednu nezískal režisér a scenárista Billy Wilder nebo hlavní herečka Gloria Swanson. Magické číslo “3”, právě tolik Oscarů ale Zelená kniha získala také. Je to zaslouženě hodně nebo málo? Kdo ví. Ale Viggo, ten je jenom jeden. Nakonec, na takové výkony se nikdy nezapomíná - i bez Oscara!

P. S. Skutečný Tony “Pysk” Vellalonga se nakonec stal hollywoodským hercem, proslavil se epizodními postavičkami italských mafiánů. Zahrál si třeba v Coppolově Kmotrovi, Goodfellas, nebo Donnie Brascovi. Snímek Zelená kniha, který vznikl na základě Tonyho autobiografických vzpomínek, připomenul trochu neprávem pozapomenutou osobnost klavíristy Dona Shirleyho. I když prý Shirleyho rodina se zobrazením přátelského vztahu Dona a Tonyho či některých detailů z jejich koncertní anabáze nesouhlasila a tvrdí, že se vše odehrálo jinak, měli by být Tonymu i tvůrcům Zelené knihy vlastně vděční. Nahrávky Dona Shirleyho na pomezí klasiky a jazzu, v žánrovém mixu typickém pro padesátá a šedesátá léta, jsou opravdové hudební skvosty, které stojí za to objevit!

P. P. S. Zelená kniha je hudební film s dobrým příběhem, takže to sem myslím patří zcela správně.

Foto by Universal Pictures

0 notes