#otázka viděli jste...

[dalsimoravskyblog]

náhodná myšlenka... kdybych založila český ekvivalent anketního blogu Have You Seen This Movie (haveyouseenthismovie-poll), hlasovali byste? :D

#byly by to jenom nekonečné ankety kde bychom mapovali znalost českých filmů #otázka viděli jste... #odpovědi ano ne neznám #random #český film

[vipnoviny]

Pouze 0,3 % vědců souhlasí s tím, že lidstvo způsobuje změnu klimatu. Nikoliv 97 %, jak tvrdí OSN

Pravděpodobně jste slyšeli, že 97 % vědců souhlasí s tím, že lidé můžou za změnu klimatu. Možná jste také slyšeli, že ti, kteří se neřídí mantrou klimatické apokalypsy, jsou „popírači vědy“. Pravdou je, že je to naopak. Mnohem více vědců se staví proti tvrzení, že by lidská činnost měla za následek změnu klimatu. Mnoho vědců, inženýrů a energetických expertů, kteří tvoří CO2 Coalition, je často dotazováno na něco ve smyslu: „Takže věříte na změnu klimatu?" Naše odpověď? "Ano, samozřejmě, že ano: děje se to již stovky milionů let." Je důležité klást správné otázky. Otázka nezní: "Dochází ke změně klimatu?" Skutečná otázka vážného významu zní: „Je změna klimatu nyní ovlivňována především lidskou činností?" Po této otázce by mělo následovat: „Je naše měnící se klima prospěšné nebo škodlivé pro ekosystémy a lidstvo? Existuje několik vědeckých pravd, které jsou měřitelné a snadno prokazatelné, a u kterých jsem přesvědčen, že s nimi souhlasí nejméně 97 % vědců. Zde jsou dvě: - Koncentrace oxidu uhličitého v posledních letech roste. 2. Teploty měřené teploměry a satelity obecně rostou v nárazech a počátcích již více než 150 let. Co nelze měřit, je skutečné procento oteplování, které lze přičíst zvýšenému antropogennímu (lidmi způsobenému) CO2. Neexistují žádné vědecké důkazy nebo metody, které by mohly určit, kolik z oteplování, které jsme měli od roku 1900, bylo přímo způsobeno námi. Víme, že teplota se během tisíciletí velmi měnila. Víme také, že prakticky po celou tu dobu bylo globální oteplování a ochlazování poháněno výhradně přírodními silami, které nepřestaly působit ani na začátku 20. století. Tvrzení, že většinu moderního oteplování lze přičíst lidské činnosti, je vědecky nepodložené. Pravdou je, že nevíme. Musíme být schopni oddělit to, co víme, od toho, co je pouze domněnka.

Co je základem pro názor „97% konsensu“? Je to pravda?

Nápověda: Nemůžete hláskovat konsensus bez „kon“. Pokud by všech 97 % vědců skutečně věřilo, že mírné oteplování, které jsme viděli za posledních 150 let způsobuje lidská činnost, bylo by rozumné, aby to člověk zvážil při rozhodování, čemu věřit. Protože většina by se mýlila. Věda, na rozdíl od náboženství, není systémem víry. Vědci, stejně jako kdokoli jiný, můžou říct, že věří věcem – ať už jim skutečně věří nebo ne – pro sociální pohodlí, politické výhody nebo finanční zisk. Z tohoto a dalších dobrých důvodů nemůže být věda založena na víře vědců. Je to disciplinovaná metoda zkoumání, pomocí které vědci používají již existující teorii na pozorování a měření, aby rozvíjeli nebo odmítli teorii, aby tak mohli co nejjasněji a nejistěji rozluštit rozdíl mezi tím, co řecký filozof Anaximander nazval „to, co je a to co není“. Abu Ali ibn al-Haytham, irácký přírodní filozof z 11. století, který založil vědeckou metodu na východě, kdysi napsal: "Hledač pravdy nevěří v žádný pouhý konsensus, jakkoli je vážený nebo rozšířený. Místo toho podléhá tomu, co se o něm dozvěděl vyšetřováním, inspekci a zkoumáním. Cesta k pravdě je dlouhá a těžká, ale je to cesta, kterou se musíme vydat." Dlouhá a těžká cesta k vědecké pravdě nemůže být následována triviální pomůckou pouhého počtu hlav těch, kteří jsou financovaní vládou. Proto pouhá skutečnost, že se klimatičtí aktivisté tak často odvolávají na předpoklady a (jak uvidíme) domněnky „konsensusu“, je pro nás varovnou vlajkou. Mnohem méně věří domnělým vědeckým pravdám na kterých lpí, než by chtěli, abychom jim věřili my. „Konsensus“ je zde berlička pro chabou vědu. Jaký je tedy původ pojmu „97% konsensus“? Je to podložené výzkumem a daty? Prvním pokusem prokázat „konsenzus“ o změně klimatu byl článek z roku 2004, který Al Gore citoval ve své údajně populárně naučné knize „Nepříjemná pravda“ – Gore navštěvoval třídu přírodních věd na Harvardu, kde dostal známku D. Autorka citovaného článku Naomi Oreskesová tvrdila, že 75 % z téměř 1 000 prací, které recenzovala o otázce změny klimatu, souhlasilo s tvrzením „konsensu“, který zvýhodňuje Mezivládní porotu pro změnu klimatu („IPCC“): „Většina pozorovaného oteplování za posledních 50 let bylo pravděpodobně způsobeno zvýšením koncentrací skleníkových plynů." Prohlásila, že nikdo nesouhlasil s tímto způsobem uvažování. Článek Oreskesové se dostal do pozornosti Klause-Martina Schulteho, významného londýnského chirurga, který se začal zajímat o nepříznivé zdravotní účinky svých pacientů plynoucích z jejich víry v apokalyptické globální oteplování. Profesor Schulte se rozhodl aktualizovat článek Oreskesové. Zjistil však, že pouze 45 % z několika stovek dokumentů podpořilo stanovisko „konsensu“. Dospěl k závěru: „Zdá se, že v recenzované vědecké literatuře existuje jen málo důkazů pro míru znepokojení nad otázkou změny klimatu, kterou vyjadřují média a politici a která se nyní přenáší do lékařského světa a zkušeností pacientů .“ Hlavní článek, který je často propagován na podporu myšlenky „97% konsensu“, napsal John Cook a jeho veselá skupina klimatických extrémistů. Publikován byl v roce 2013 a je to nejrozšířenější práce na téma klimatického konsenzu. Článek byl stažen více než 1,3 milionkrát. Cook provozuje web o klimatu, který je bonmotem rétoriky klimatického strachu a specializuje se na útoky – často osobní a zlomyslné – na všechny, kteří efektivně vedou ostatní, aby se odklonili od dogmatu o hrozící klimatické katastrofě. Projekt sebe prezentuje jako „projekt občanské vědy dobrovolníků přispívajících na web". Tým tvořilo 12 klimatických aktivistů, kteří si své klimatické předsudky nenechali pro sebe. Tito dobrovolníci, z nichž mnozí neměli žádné vědecké vzdělání, uvedli, že „zkontrolovali“ závěry z 11 944 recenzovaných článků týkajících se změny klimatu nebo globálního oteplování, publikovaných během 21 let (1991–2011), aby posoudili, do jaké míry podporují „konsensuální názor“ na změnu klimatu. Jak řekl Cookův list: "Analyzovali jsme velký vzorek vědecké literatury o globální CC , publikované v průběhu 21 let, abychom určili úroveň vědeckého konsenzu, že lidská činnost velmi pravděpodobně způsobuje většinu současného GW (antropogenní globální oteplování, neboli AGW)." Závěr článku zní: "Mezi souhrny, které se přikláněly k AGW , 97,1 % podpořilo vědecký konsenzus. … Mezi články vyjadřujícími postoj k AGW drtivé procento (97,2 % na základě vlastního hodnocení, 97,1 % na základě souhrnného hodnocení) podporuje vědecký konsenzus ohledně AGW. Článek tvrdil – nepravdivě, jak se ukázalo –, že 97 % článků, které recenzenti zkoumali, výslovně podpořilo názor, že za většinu globálního oteplování během posledních 150 let mohou lidé. Když se podíváme na data, zjistíme, že 7 930 článků nezaujalo k tomuto tématu vůbec žádný postoj a byly z tohoto důvodu svévolně vyloučeny z počítání. Pokud jednoduše přidáme zpět všechny recenzované články, 97 % konsensus prohlášených Cookem a jeho spoluautory klesne na 32,6 %. Bližší pohled na článek ukazuje, že takzvaných „97 %“ zahrnovalo tři kategorie souhlasu se změnou klimatu způsobené člověkem. Pouze první kategorie znamenala výslovné prohlášení, že lidé jsou primární příčinou nedávného oteplování. Druhá a třetí kategorie by zahrnovala většinu skeptiků ke katastrofickému antropogennímu oteplování, včetně vědců z  CO2 Coalition, kteří připouštějí, že rostoucí CO2 způsobuje pravděpodobně mírné oteplování; množství, které je z přirozených příčin teplejšího počasí pravděpodobně zanedbatelné. Pouze vržením široké sítě mohl Cook dospět k závěru, že existuje nějaký typ „konsensu“. Agnotologie je definována jako „studium toho, jak vzniká nevědomost prostřednictvím oběhu dezinformací, které mají za cíl uvést lidi v omyl“. Takto David Legates a jeho spoluautoři (2015) označují Cookův článek a podobné falešné pokusy, které mají za cíl propagovat představu širokého vědeckého konsensu ohledně tématu hrozící, člověkem způsobené klimatické apokalypsy. Přezkoumali skutečné dokumenty používané Cookem a zjistili, že pouze 0,3 % z 11 944 souhrnů a 1,6 % z menšího vzorku vyjádřilo souhlas s "konsensem", a zbytek byly vyloučené články nevyjadřující žádný názor podporující člověkem způsobené globální oteplování tak, jak bylo definováno. Pozoruhodně zjistili, že Cook a jeho asistenti sami označili pouze 64 prací – neboli 0,5 % z 11 944 prací, u kterých uvedli, že je zkontrolovali – jako jednoznačně uvádějící, že nedávné oteplování bylo z většiny způsobeno člověkem. Přesto uvedli, jak v samotném dokumentu, tak následovně, že našli „97% konsensus“, který výslovně uvádí, že nedávné oteplování bylo většinově způsobeno člověkem. "Agnotologie má velký potenciál pro zneužití, přičemž "vyrobený" konsensus může být použit k potlačení diskuse, debaty a kritického myšlení." — Legates 2013 Zdá se, že Cook a jeho spoluautoři manipulovali s daty, aby představili zcela nepravdivé vyprávění podporující názor katastrofálního oteplování způsobeného lidmi. Všimněte si, že nové oficiální stanovisko „konsensu“ – podporovaného pouze 0,3 % z 11 944 recenzovaných dokumentů – neříká nic jiného, než že nedávné oteplování bylo většinově způsobeno člověkem. I kdyby tomu tak bylo – a naprostá většina vědců by na tuto otázku neřekla žádný názor, protože odpověď na ni je mimo naše současné znalosti – nenaznačovalo by to, že globální oteplování je nebezpečné. "Pokud řeknete dostatečně velkou lež a budete ji neustále opakovat, lidé tomu nakonec uvěří." – Joseph Goebbels Z informací, které jsme právě přezkoumali, je procento vědců, kteří souhlasí s myšlenkou katastrofického globálního oteplování způsobeného člověkem, výrazně nižší, než je inzerováno. Bylo učiněno několik nestranných pokusů posoudit, jaké by mohlo být skutečné číslo. Jednou z největších petic týkajících se změny klimatu byla Oregonská petice podepsaná více než 31 000 americkými vědci, včetně 9 029 držitelů titulů PhD, která zpochybňuje myšlenku antropogenního klimatického alarmismu. Nedávno, v roce 2016, George Mason University (Maibach 2016) provedla průzkum u více než 4 000 členů Americké meteorologické společnosti a zjistila, že 33 % věří, buď že změna klimatu neprobíhá, nebo je nanejvýš z poloviny způsobena člověkem, nebo je většinově způsobená přírodou nebo nevěděli. Je výstižné, že pouze 18 % členů věří, že změně klimatu lze zabránit zásadně, nebo dokonce úplně (jak říká Bill Gates "nulové emise"). Věda nepostupuje prostřednictvím konsensu a tvrzení o konsensu nemá místo v žádné racionální vědecké debatě. Ptáme se: Co nám data říkají? Co to znamená? Můžeme výsledky reprodukovat? Pokud se ti, kdo propagují klimatický strach způsobený člověkem, potřebují uchýlit ke zjevně chybnému konsenzuálnímu názoru, spíše než argumentovat přednostmi vědy, nepřipustili už, že jejich argument nelze vyvrátit otevřenou debatou? „Cookův 97% nesmyslný dokument ukazuje, že klimatická komunita má před sebou ještě dlouhou cestu k odstranění špatného výzkumu a špatného chování. Pokud chcete věřit, že klimatičtí výzkumníci jsou nekompetentní, zaujatí a tajnůstkářští, Cookův dokument je skvělým příkladem." — Profesor Richard Tol „Ujasněme si to: práce vědy nemá nic společného s konsensem. Konsensus je věcí politiky. Věda naopak vyžaduje pouze jednoho badatele, který má prokazatelně pravdu, což znamená, že má výsledky, které jsou ověřitelné se zřelelem na skutečný svět. Ve vědě je konsensus irelevantní. Důležité jsou reprodukovatelné výsledky. Největší vědci v historii jsou skvělí právě proto, že se rozešli s konsensem. Neexistuje žádná taková věc jako konsensuální věda. Pokud je to konsensus, není to věda. Pokud je to věda, není to konsensus. Tečka." — Michael Crichton Od Gregoryho Wrightstona, výkonného ředitele CO2 Coalition Překlad: Martin Kirschner (www.vipnoviny.cz), Zdroj: thepeoplevoice.tv Read the full article

#globálníoteplování #klimatickákatastrofa #klimatickézměny #klimatickýchaos #změnaklimatu

[paskvilnet]

Supergrass, 3.4.2003, Praha, Palác Akropolis

3. dubna přijela do Prahy v rámci světového turné, které čítá celkem 72 koncertů, britská čtveřice Supergrass. Nechali se slyšet, že do Prahy se těší, rezervovali si na ni ve svém programu dokonce den navíc a zdá se, že si ji docela užili. Až na střechu žižkovského Paláce Akropolis za námi vystoupali evidentně dobře naladění bubeník Danny a služebně nejmladší člen kapely klávesista Rob. Toho si během koncertu nemáte šanci důkladně prohlédnout, a tak si jej budete moci užít v následujících minutách. Toho, že se Danny a Rob nezalekli střechy, jsme ocenili, protože jsme věděli, že měli po náročné noci. Museli totiž v jednom pražském baru pořádně držet palce národnímu fotbalovému týmu Anglie, který hrál s Tureckem kvalifikaci na mistrovství Evropy, zrovna den před pražským koncertem Supergrass.

Jste v České republice a v Praze poprvé. Už jste něco viděli? Jak se vám tady líbí?

Danny Goffey: Jestli jsme už něco viděli.....To, co jsme viděli, se nám líbilo. Zatím jsme v Praze byli jenom v hospodách pro turisty, takže to byla trochu hrůza, ale Praha sama o sobě vypadá fakt hezky. Po památkách jsme ještě nechodili. Rob Coombes: Včera večer jsme zašli do jednoho baru, ale nepamatuju si, jak se jmenoval.... D: Jmenoval se ... Chateau ... R: Myslím, že je to to místo, kam chodí všichni turisti. Vzal nás tam průvodce. D: Je to poblíž toho náměstí ... Umlek (Ungelt) ... Jmenuje se Chateau. Byla to sranda, protože jsme tam narazili na kámoše z Anglie a říkáme jim: čau, co tady děláte? Že to tak bylo? R: Jo. D: Byla to paráda, co? R: Jo. D: Bob a Margaret? R: Byli to Bob a Margaret.

Kapela Supergrass byla v devadesátých letech často srovnávána s britpopovými kapelami typu Oasis či Blur a v podstatě byla přiřazena k tomuto žánru, i když je spíše retrorockovou formací. Označení britská kytarovka asi na Supergrass sedí více, ale i tomuhle nálepkování jako by se Gaz, Danny, Mick a Rob bránili. Neomezují se pouze na klasické instrumentální složení a na jejich nejnovějším albu Life on Other Planets slyšíte třeba i klávesy, tamburíny či conga. Patrná je taky jejich snaha zakomponovat do tvorby elektroniku. Jakou hudbu tedy Supergrass vlastně hrají?

D: Hrajeme ... Já nevím ... Je to docela jednoduché: když nahráváme ve studiu, máme bicí, basu, kytaru a tady Rob hraje na klávesy. Ve studiu postupujeme podobně jako kapely ze šedesátých a sedmdesátých let. Já fakt nevím, co to tady povídám.... R: Je trochu těžké dát na naši hudbu nějakou nálepku. Kdyby se někdo zeptal Beatles, co hrají, jsem si jistý, že by byli rádi, kdyby je považovali za víc než jen rock’n’rollovou kapelu. A my to máme stejně. D: Jasně. Nemůžeš pojmenovat něco tak výjimečného.

Když píšete svoje skladby, necháváte se inspirovat nějakými jinými kapelami? Často se třeba říká: oni znějí jako Beatles, Bowie, garážový rok 70. let....

D: Jasně. Posloucháme spoustu muziky. Bowieho, Beatles. Já jsem si ulítával na taneční hudbě, polykal jsem mraky extází, skákal nahoru a dolů a tak ... docela mě to bralo. Teď už to ale nějaký pátek neděláme. Ale vlastně tě ovlivňuje kdeco. R: Jo. Odráží to šíři našich zájmů. Máme rádi všechno možné. D: Třeba filmy a tak. Já jsem byl v Muzeu mechanického sexu, bylo to dobré, hodně mě to ovlivnilo, dozvěděl jsem se pár nových věcí.

V roce 1995 vystřelili Supergrass do čela hitparád se singlem Alright a následně vydané první album s názvem I Should Coco je rychle vyneslo do řad slavných. O dva roky později Supergrass vydali album s názvem In It for The Money, které potvrdilo jejich místo mezi nejvýraznějšími britskými objevy. U podobně rychle startujících kapel se ale vždycky nabízí otázka, zda za tím pozoruhodným prvotním úspěchem nestojí právě to, že jsou to roztomilí floutkové přitahující pozornost médií a tedy i veřejnosti. Můžeme se pak ptát, jestli lze u takových kapel očekávat nějaké hudební zrání.

Nebyli jste v průběhu toho, co hrajete, po úspěchu I Should Coco, zklamaní z některých vašich písní?

D: Ne (nebyli jsme zklamaní). Vítězství v hitparádě nás hodně překvapilo. Byli jsme tak trochu děti. Nevím, možná se naše hudba stala sevřenější, možná i trošku promyšlenější. R: Myslím, že všechna první tři alba byla popová, když to poměřuješ úspěchem. Nemyslím si, že by I Should Coco bylo „masovější“ než ostatní dvě. D: Trochu bylo. R: Fakt? D: Jde o to, že jsme byli nová kapela, a tak si nás každý kupoval. Ale jak to tak s kapelama bývá, dostanete se dál, trochu zestárnete a musíte se víc snažit, aby lidi zajímala vaše hudba. Hodně za to taky můžou britští novináři, kteří milují nové kapely, a okamžitě kolem nich vyvolávají spoustu vzruchu, takže o nás hned každý věděl a krátce na to jsme už všechny nudili.

Měli jste někdy naopak úspěch, aniž byste to očekávali?

R: Já věřím, že každý den je úspěch, který jsem si nedokázal představit. Ale nechci, aby to znělo lacině. D: Je prostě skvělé být naživu. R: Nikdy by mě nenapadlo, že budu dělat zrovna tohle. Jo, je to pokaždé úspěch. D: Odehráli jsme koncert v Praze, je to jako pizza se sýrem, karbanátek. (slovní hříčky s „cheesy“???-laciný -Rob, sýrový-Danny)

Na celkem čtyřech supergrassovských albech najdeme velmi zdařilé skladby a kousky předurčené díky chytlavým melodiím k tomu, aby se staly hity. Nechybí tam ale ani skladby znějící spíše tendenčně než invenčně. A když už zmíním v souvislosti se Supergrass časté debaty o tom, která kapela sloužila jako inspirační zdroj pro tu kterou supergrassovskou skladbu, rozhodně si nemůžu odpustit poznámku: kéž bychom i my žili v zemi, kde se za případně odhalené místní vzory nemusíme stydět... Každopádně nejnovější album čtveřice Supergrass z loňského roku nesvědčí o tom, že by pánové pouze setrvačně čerpali ze zářivých začátků. A taky z nich nemůžeme mít dojem, že by přestávali působit jako veselá partička. Docela je obcházejí popové manýry ostrovních rádobyrockových kapel, ale je otázka, zda se těmto manýrům vyhýbají záměrně, nebo staví svoji image na tvrzení, že žádnou image nevytvářejí...

Pracujete nějak na svojí image: pijete, kouříte?

D: Jo. Chlastáme a kouříme, abysme vypadali cool. No, vlastně nesnáším, když někdo chlastá a pije, aby vypadal cool. R: To je rozumná poznámka.

Ve vaší hudbě je sranda, radost..... Ale berete hudbu vážně? Je to pro vás vážná záležitost?

R: Může být. Bereme hudbu vážně. D: Na našich deskách je spousta písní, kde jsme se nesnažili být jenom divní a švihlí, ale více osobní. Vypadá to, že to bereme vážně. R: Zároveň jsme fanoušci Franka Zappy, který chtěl z hudby udělat komedii, a zároveň to i dobře znělo. Tu a tam bych taky rád něco takového udělal.

A co peníze? Vaše album z roku 1997 jste pojmenovali In It For The Money. Je pro vás hudba prostředkem, jak vydělat peníze, hodně peněz?

(R: Co jako peníze? Dostaneme teď zaplaceno?) D: Neřekl bych, že hodně peněz ... Řekněme, že člověk dostává peníze za to, co dělá. Peníze rozhodně nejsou ten největší důvod. Neprodáváme písničky do reklam, tohle fakt neděláme. Šli bychom do toho možná, jenom kdybychom neměli na jídlo. Peníze vyděláváme třeba proto, abysme mohli jezdit na turné a dělat, co nás baví. Já jsem momentálně dost v mínusu.... Ale kašlu na to. „Sázky“ (gambling) nejsou zrovna moje nejsilnější stránka. R: No, něco jsme prodali. Ale na tom není vlastně nic špatného... když má třeba člověk rodinu. Já bych kvůli své rodině klidně vykradl i banku.

A teď ještě otázka vztahující se k albu Life On Other Planets. Já jsem slyšela, že budete mít vlastní opravdovou hvězdu na nebi. Label Island Records vám ji chtěl věnovat a tím tomuhle albu vzdát hold. Chtěli byste mít svoji vlastní hvězdu?

D: Jo, to by bylo fantastický. Jednoho dne bych tam mohl odcestovat, zabrat si ji, odvézt tam všechny lidi a žít tam. R: Jo a mohl bys tam ustavit ženskou vládu. D: Jsem pro. Promiň, pokračuj. R: Jo, mohl bych se na ni každou noc dívat a vyprávět o tom vnoučatům. Vlastně jsme vlastnili kousek měsíce. Asi takovýhle.

Prvním pražským koncertem britských Supergrass byli určitě potěšeni ti, kdo přišli na Supergrass jako na kapelu, která se umí ukázat jako band rockerů a do žánru brit pop je řazená spíše omylem. U pražského publika pohotově zafungovala např. hitovka Pumpin On Your Stereo, u níž nechybělo ani kytarové sólíčko v závěru, ale snad ještě více zapůsobila věc s názvem Sun Hits The Sky. Tak vám ji teď na rozloučenou se Supergrass pustíme jako klip.

Supergrass: Gaz Coombes (guitar, lead vocals), Danny Goffey (drums, vocals) Mick Quinn (bass, vocals), Rob Coombes (keyboards)

#Paskvil #2003 #0310 #report #Supergrass #Katka Kozáková

[hadivadlo]

„Iluze často vybízí k nebezpečným činům…“

Rozhovor s autorkou, spisovatelkou, publicistikou Sofijí Andruchovyč (1982) k připravované inscenaci podle jejího románu Felix Austria. Premiéra s názvem Požár v šťastném Rakousku, v režii Eduarda Kudláče, se v HaDivadle odehraje 24. února 2023 –⁠ tedy přesně rok po začátku ruské invaze na Ukrajinu. 

Rozhovor je z října 2022 (první otázka reaguje na situaci v dané chvíli, v únoru 2023 se Sofija již vrátila s rodinou do Kyjeva).

Sofije, odkud pocházíte a kde cítíte svůj „domov“ v tuto chvíli? Co se v této otázce změnilo po začátku putinovské agrese letos v únoru?

Narodila jsem se v Ivano-Frankivsku, ve městě na západě Ukrajiny. To je město, které se stalo hrdinou mého románu Felix Austria, ovšem děj knihy se odehrává na přelomu 19. a 20. století, kdy se Ivano-Frankivsk jmenoval Stanislavov a byl součástí Rakouska-Uherska.

Před 17 lety jsem se přestěhovala do Kyjeva. Román jsem psala tam a do svého rodiště jsem se vracela jen zřídka. Přibližovala jsem si ho na dálku, protože jedině odstup vám dá možnost vytvořit opravdovou blízkost. Kyjev má úplně jinou přirozenost než tichý a pomalý Ivano-Frankivsk. Kyjev je různorodý, složitý a silný. Dlouho jsem si s ním udržovala vzájemnou neutralitu, dokud jsem nezačala psát román Amadoka, v němž je Kyjev jedním z hlavních dějových míst. Tehdy jsem si uvědomila, že se mi Kyjev stal blízkým a důležitým městem.

Válka nás zastihla v našem kyjevském bytě. Brzy ráno mě probudily výbuchy, které otřásly celým domem. V průběhu prvního týdne války jsme nemohli z Kyjeva odjet. S manželem (také proslulý autor, básník a bloger Andrij Bondar), dcerou a naším psem jsme se schovávali v krytech. Viděli jsme a slyšeli, jak kolem našeho domu jezdí ruské obrněné transportéry. Brzy se nám podařilo odjet a od té doby žijeme v Ivano-Frankivsku. Pokud nepočítáme bombové poplachy, je tady klid. A jestli zapomeneme na raketové útoky na místní letiště na začátku války, tak je tu i bezpečně.

Za ten půlrok jsem se znovu sblížila s městem, v němž jsem se narodila. Nebo, lépe řečeno, jsem se s ním seznámila, protože Ivano-Frankivsk se hodně změnil. Je to živé a příjemné městečko, kde můžete vyhledat kulturní akce i klid, společnost i samotu. Cítím se tady dobře, ale po domově v Kyjevě je mi smutno. Možná, že se tam na podzim vrátíme, ačkoliv je v Kyjevě poplachů a nebezpečí mnohem víc. Přátelé, kteří se vrátili, mají velmi zvláštní pocity. Říkají, že v jejich domovech zůstaly zachovány veškeré znaky předválečného života, života, který už nikdy nebude, protože lidé jsou naplněni zkušenostmi posledních šesti měsíců. Mezi vámi a domem, když byste v něm chtěli bydlet celou dobu, existuje až zarážející nesoulad, který není lehké jen tak zahladit.

Je motiv národa a národnosti Vaším klíčovým tématem? Vnímáte tento válečný konflikt právě touto optikou, jako bitvu národů, nebo je to celé pro vás o něčem odlišném? Myslíte, že otázky původu, národnosti nebo rodové determinace budou někdy překonány? Že nebudou hrát roli v osudu jednotlivce, či dokonce v umělecké kariéře tak jako u Vás (když, jak víme, nechybí u vašeho jména nikdy zmínka, že jste dcerou proslulého spisovatele Jurije Andruchovyče)?

Problematika národa a národnosti určitě není mým klíčovým tématem. Nejvíc mě zajímají věci velmi osobní a zároveň univerzální. Zajímají mě konkrétní lidi a to, co se odehrává uvnitř nich. Lidská křehkost a lidská citlivost, složitost vzájemných vztahů mezi vnímavými lidmi. Zajímá mě otázka identity – proč se každý člověk stává sám sebou a pak sám sebou stále je. Nakolik je to vědomé a nakolik na to lze mít vliv. Takže vaše otázka, jestli můžeme překonat dědictví původu nebo národnosti, se v mé próze skutečně často objevuje – hledám varianty různých odpovědí, různých projevů. A je jasné, že jediná odpověď neexistuje. Najdeme spoustu konkrétních příkladů a v každém z nich se to děje trochu jinak, ovšem základní tendence zůstávají zachovány. Ale tyto odlišnosti a konkrétní nuance jsou ty nejcennější. A nemyslím si, že by bylo nutné toto dědictví překonat. Můžeme se na ně dívat jako na břemeno, anebo jako na materiál. A z tohoto materiálu mohou vzniknout obtíže a omezení, ale zároveň může v sobě unést i potenciál přeměny v konstruktivní, zajímavé a životní věci. A můžeme jej přetavit v umělecké dílo.

Každý z nás má svou předhistorii, je to část naší identity, část nás samotných. Identita se neskládá jen z pozitivních kvalit. Identita, to jsou také traumata, vina, zrada, nenávist a závist.

Problém není v dědictví, nýbrž v neuvědomění. Čím více si člověk nebo skupina lidí uvědomuje si svá břemena z předhistorie, tím se stává zralejším a tím víc se blíží plnohodnotnosti. Dá se říct, že já jako spisovatelka a dcera známého ukrajinského spisovatele jsem na tom místě, že mi vůbec nevadí společné příjmení s Jurijem Andruchovyčem. Kdybych neměla příklad v tátovi, sotva bych se stala spisovatelkou. Přiznávám to s povděkem. Ale vím přesně, že v něm a ve mně vězí jiné hlasy, každý z nás vypráví svůj vlastní příběh.

Když mám mluvit o válce na Ukrajině, je to válka impéria, jehož identita není možná bez kolonií, a především bez někdejší kolonie, která se za posledních 30 let nezávislosti konečně dokázala stát suverénní zemí a uvědomila si směr svého rozvoje. Rusko si ve své současné podobě samo sebe nedokáže bez Ukrajiny představit, a proto není ochotno nás nechat na pokoji. Naopak Ukrajina, tak jak se v průběhu posledních tří desetiletí konečně zformovala, může jít společnou cestou jedině po boku jiných národů, s nimiž koexistovala v době předešlých státních útvarů (Litevské velkoknížectví, Rzeczpospolita, Rakousko-Uhersko).

Rusové se dnes snaží vykládat dějiny Ukrajiny výhradně prismatem Ruské říše a Sovětského svazu, ale to je jen jeden z vlivů, a přitom vůbec nejde o vliv určující. A co je určující, to závisí na samotných Ukrajincích.

Román Felix Austria je historickou paralelou, která může být čtena jako metafora nejen současných vztahů mezi Západem a Východem, oblastí jako Ukrajina či Bělorusko a Evropskou unií, ale také probíhající bitvy mezi realitou (a periferií reality) a iluzí (štěstím). Je to skvělý text, komplexní, hutný, významově otevřený a zábavný. Když jste jej promýšlela (tedy před rokem 2014, kdy byl vydán), měla jste před očima tuto budoucnost a skutečnost, že v něm budeme moci číst tolik současného a aktuálního? Jaká byla Vaše vize?

Když jsem jej promýšlela, chtěla jsem zachytit soukromé příběhy jednotlivých postav jakožto metaforu slabin, které jsou společné pro všechny lidi v době. Ano, šlo mi kromě jiného o realitu a iluzi. O to, jak lidské vědomí mistrně nahrazuje reálné okolnosti a vytváří si pravděpodobnou konstrukci, která je sice žádoucí a chutná, ale skrz niž není možné zahlédnout pravdu. O to, jak se tato iluze může stát smyslem a oporou života, motorem člověka, a to i v dobrém slova smyslu, protože právě to často pomáhá vytvořit opravdové zázraky, ale i v tom smutném slova smyslu, protože je překážkou k náležitému prožívání reality. Iluze velmi často vybízí k nebezpečným činům. Lidstvo tyto procesy na kolektivní úrovni poznalo, když se do jejich životů zaváděly ideologie.

Ale v procesu psaní jsem až tak daleko nehleděla. Tehdy mi šlo jen o svérázné ironizování mýtu Rakouska-Uherska a zamyšlení se nad idealizací rakousko-uherského období. Román vyšel na Ukrajině hned po Revoluci důstojnosti, po ruské anexi Krymu a začátku války na Donbasu. Až pak jsem si s překvapením začala všímat jiných významů, které lze ze symbolů románu vyčíst: toxické závislé vztahy mezi zeměmi, smrtonosná „láska“ agresora, závislost silnějšího na slabším (která bývá častější než obrácená závislost), manipulace, oblast prostřednictvím se udržují vztahy. Tehdy v roce 2014 se pro Ukrajince stala zvláště viditelnou temnou ruskou propagandou: její drzost, lživost, cynismus, proradnost, absurdita i to, s jakým zápalem a ochotou se na ní svezli samotní Rusové. Ačkoli je to tragické, nejen oni, ale i velká část zbytku světa. Situace ve světě se ale každopádně změnila.

Lze říct, zda více soucítíte s jednou nebo druhou ženskou protagonistkou –⁠ tedy ukrajinskou služebnou Stefanií nebo polsko-německou spoludědičkou rodného domu Adelou? Jaký máte k oběma z nich vztah? Co vás vedlo v tomto narativu k obrazu a zápletce, kdy „blízkost“ (což je tedy titulní téma naší 48. sezony v HaDivadle) a vztah mohou vést až k závislosti a stát se toxickým problémem – měla jste v tomto směru na mysli díla jako je třeba Bergmanova Persona nebo Cervantesův Don Quijote či jiná inspirace?

Ano i Bergman (téma závislých vztahů je u něj přítomno snad ve všech dílech) i Cervantes a také Robert Walser se svým Pomocníkem a Jacobem von Guntenem i Soumrak dne Kadzua Išigura a Alias ​​Grace Margaret Atwoodové a Shakespearovy hry a antické mýty a tragédie a spousta dalších knížek a autorů. Mezilidské vztahy, to je složitá a choulostivá záležitost, můžeme je velmi lehce otrávit, a právě to lidstvo s úspěchem činí v průběhu celé své existence. Chtěla jsem zobrazit jeden z takových párů a udělat to tak, abych ukázala nejen jejich neschopnost osamostatnit se a vyzrát, ale i jejich vzrušení a bezbrannost; chtěla jsem vůči nim ve čtenáři vyvolat opovržení i sympatie. Já sama jsem k ten román cítila to samé, když jsem psala. Chtěla jsem nahmatat jednu z variant přeměny nejvášnivější oddané lásky v prokletí a uvěznění, a naopak také najít místa, v nichž manipulace a zneužívání druhého prosvítají pod dějem plným lidskosti a nezištnosti. A ještě bylo důležité udělat to pokud možno nejednoznačným způsobem, abych mohl poskytnout složitost skutečného života a vztahů – nejde o zjevně záporné postavy, ale když mluvíme o realitě, musíme říct, že spousta vztahů balancuje na hraně a protikladné motivy a projevy je přelévají na jednu či druhou stranu.

Pokud mám odpovědět čestně, více jsem se identifikovala se Stefanií. Snad proto, že od její postavy se odvíjí vyprávění, právě jejíma očima vidíme to, co se v románu odehrává. Je to ona, kdo vede čtenáře za ruku. Takže, když jsem hledala Stefaniiny intonace, které formulují její osobní vnímání, nemohla jsem se s ní neasociovat. Bylo to něco jako zkoušení masky, což dobře znají herci. Herec nemusí mít charakter, dejme tomu, Ofélie nebo Othella. Spíše v sobě někde hluboko najde háček, který je postavou vlastní, zachytí se za něj a na základě toho pak daná postava rozvíjí. Věřím tomu, že každý z nás má v sobě zárodky všech možných osobností, proto je člověk schopen empatie, umět se vžít a prožít zkušenost někoho jiného, ​​jako by ji prožíval sám.

Stefanie mě přitahovala svou optimistickou drsností a neokázalostí, tedy něčím, čeho já vůbec schopná nejsem. Přes všechnu její závislost je to postava naplněná lehkostí, tvořivostí a svobodou.

Ale Adela je její odraz, její pokračování. Jedna bez druhé nemohou existovat. Několik literárních kritiků správně prohlásilo, že Felix Austria ve skutečnosti vypráví o jedné hrdince, která je rozpolcená a plná protikladů.

Ve Vašem psaní se prolínají civilní situace s magickou energií, takřka utopickou, snovou, což v textu eliminuje vrstvu historického dokumentu a umožňuje jej chápat, číst (či si obrazit, jako při vnímání filmu) jako fantazii člověka, jako pouhou možnost a jako labyrint epizod naplněných náznaky, symboly a tématy. Jak se sama těšíte na naši chystanou divadelní adaptaci a co od ní očekáváte? Jaký máte vztah k divadlu, obecně i ve Vaší práci? Budeme se moci setkat i spolu s diváky v Brně?

Na adaptaci románu se těším s velkým rozechvěním a vzrušením. Je to něco jako magie, když si představíte, že vaše dílo inspiruje jiného tvůrce k vytvoření svého vlastního díla. Divadlo skýtá tolik nádherných možností, které jsou v prostém textu nemyslitelné: drama, napětí, vztahy i pocity se projevují prostřednictvím lidského těla, jeho plastičnosti, nejjemnějších nuancí pohybů, mimiky, strnutí nebo hry s hlasem. V tomto smyslu se projevuje ještě větší autentičnost, protože příběhy postav divákům zprostředkovávají opravdoví lidé, kteří se do těch postav převtělili. Vzniká tak zvláštní intimita mezi herci, kteří představují postavy, a publikem, a to už je samostatný příběh vztahů, který prohlubuje všechno, co se na scéně odehrává. Když k tomu přidáte další nástroje, jako je scénografie, hudební doprovod, světla, má hra skutečnou šanci diváka dočasně přenést do paralelní dimenze. Moc bych si přála, abych měla možnost vidět představení Felix Austria v HaDivadle a sedět mezi brněnským divadelním publikem.

Děkuji za rozhovor!

Rozhovor vedl dramaturg Matěj Nytra, do češtiny převedl též překladatel románu Felix Austria Petr Ch. Kalina.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

«Часто-густо ілюзія спонукає до небезпечних дій…»

Інтерв’ю з письменницею і публіцисткою Софією Андрухович (* 1982) з нагоди драматизації її роману «Фелікс Австрія», яка готується у брненському театрі ГаДівадло. прем’єра вистави з назвою «Пожежа у щасливій Австрії» під керівництвом режисера Едуарда Кудлача відбудеться 24-го лютого 2023, отже точно рік від початку російської інвазії в Україну.

Софіє, звідки ви походите і де ви на даний час почуваєте себе вдома? Що у вас у цьому сенсі змінилось після початку путіновської агресії у лютому?

Я народилася в Івано-Франківську – місті на заході України. Це місто, яке стало героєм мого роману «Фелікс Австрія», тільки дія роману відбуваєтьсля на за XIX-XX століть, коли Івано-Франківськ називався Станиславів і був частиною Австро-Угорщини.

17 років тому я переїхала жити до Києва. Роман «Фелікс Австрія» я писала там, досить рідко навідуючись до міста, v якому народилась. Я наближала його на відстані. Бо лише дистанція дає можливість створити справжню близькість. Київ має зовсім іншу природу, ніж тихий неспішний Івано-Франківськ. Київ різний, складний і сильний. Довший час ми з ним підтримували взаємний нейтралітет, аж доки я не взялась за писання роману «Амадока», v якому Київ є одним із головних місць дії. Ось тоді я й усвідомила, що Київ став для мене близьким і важливим.

Війна застала нас у нашому київському помешканні. Я прокинулася рано-вранці від звуків вибухів і від того, що будинок дрижав. Упродовж першого тижня війни ми не могли виїхати. Ховалися з чоловіком, донькою і нашою собакою в бомбосховищах. Бачили і чули, як повз наш будинок їдуть російські БТР-и. Згодом нам таки вдалося виїхати, і з того часу ми мешкаємо в Івано-Франківську. Тут спокійно, якщо не враховувати повітряних тривог. І безпечно, якщо забути про кілька ракетних влучань по місцевому аеродрому на початку війни.

За цих півроку я заново зблизилася з містом, в якому народилась. Або краще сказати – познайомилася з ним, бо за останні роки Івано-Франківськ дуже змінився. Це живе і комфортне містечко, де можна знайти і культурні події, і спокій, і товариство, і самотність. Я добре тут себе почуваю, але все одно тужу за домом у Києві. Можливо, на осінь ми туди повернемось, хоча в Києві рівень тривоги і небезпеки набагато вищий. Знаю від друзів, які повернулися, що відчуття дуже дивні: твій дім зберігає ознаки життя до війяни, якиоб воніЖб ніколи не буде, а ти сам сповнений досвіду останніх шести місяців. Між тобою і домом, яким би бажаним не було перебування у ньому, існує разютчат невідпневовідгому

Чи є мотиви нації і національності вашою ключовою темою? Чи ви дивитесь на актуальний військовий конфлікт саме цією призмою, як на битву націй, або думаєте, що йдеться про щось інше? Чи, на вашу думку, питання походження, національності або родової детермінації буде колись переконано? Чи такі питання більше не будуть відігравати роль у долі окремої особи або навіть у мистецькій кар'єрі, так, як у вас (хоча, як відомо, стосовно вас завжди згадують, що ви донькою відомого письменника Юрія Андруховича)?

Ні, проблеми народу й національності точно не є моєю основною темою. Мене найбільше цікавлять речі дуже приватні і водночас універсальні, менте це конкретні люди і те, що відбувається в них усередині. Людська крихкість і людська вразливість, складність взаємодії між людськими крихкостями. Мене цікавить питання ідентичності: чому кожна людина стає і є собою. Наскільки це усвідомлено, наскільки на це можна впливати. Тобто ваше запитання – чи можна подолати спадок походження чи національності – часто виникає в моїй прозі: я шукаю варіантів відповідей, різних проявлень. І, звичайно, єдиної відповіді не існує. Є безліч конкретних прикладів, і в кожному все розгортається трошки по-іншому, хоча завжди залишаються основні тенденції. Але ці відмінності, конкретні нюанси – вони найцінніші. І я не думаю, що це потрібно – долати цей спадок. Бо ми можемо дивитися на нього як на тягар, а можемо – як на матеріал. І з цього матеріалу можуть виникнути складнощі, обмеження – але він несе в собі потенціал перетворення також на конструктивні, цікаві, вітальні речі. Його можна хоча б переплавляти na творчість.

Якою б не була передісторія – це завжди частина нашої ідентичності, частина нас. Ідентичність складається не лише з позитивних якостей. Ідентичність – це також травми, провина, зрада, ненависть, заздрість. Проблема не в спадкові, а в неусвідомленості. Чим більше людина чи група людей усвідомлює про свої тягарі і передісторії, тим зрілішою стає, тим більшою мірою вонта здаю повноцінності.

Скажімо, як письменниця і як донька відомого українського письменника я на тому рівні, коли мені жодним чином не заважає спільне прізвище з Юрієм Андруховичем. Я б навряд чи стала письменницею, якби не батьків приклад. Я спокійно і з вдячністю це визнаю. Але я точно знаю, що у нього і в мене дуже різні голоси, і кожен із розповідає суто свою історію.

Коли ж говорити про війну в Україні – це війна ім��ерії, ідентичність якої неможлива без її колоній, із колишньою колонією, яка протягом останніх 30 років незалежності нарешті зуміла стати суверенною державою і усвідомити напрям свого розвитку. Росія у своєму сучасному вигляді неможлива без України – і тому вони не здатні нас відпустити. Натомість Україна, якою вона остаточно сформувалась протягом трьох останніх десятиліть, можлива лише як окрема європейська держава. Передумовами цього формування були найрізноманітніші впливи, яких Україна зазнавала протягом століть у ході історії: зв'язки з поляками, литовцями, австрійцями, чехами, євреями, євреямив з іншими народами під час існування попередніх державних формуванике (Велике князівство Литовське, Річ Посполита, Австро-Угорщина).

Росіяни намагаються сьогодні показувати історію України винятково крізь призму Російськопер Імьіпер Радянського Союзу, але це лише один із впливів, аж ніяк не визначальний. A визначальне залежить від самих українців.

Роман «Фелікс Австрія» – це історична аналогія, яку можна читати як метафору не лише сучасних стосунків між Заходом і Сходом, країн як Україна чи Білорур Євросоюзом, але також як метафору боротьби між реальністю (периферією реальності) й ілюзією (щастям). Це блискучий текст, він комплексний, насичений, захоплюючий і щодо значень – відкритий. Коли ви про нього думали (отже перед 2014 р., Коли його було видано), чи було у вас перед очия с сьогодення і те, що ми в ньому читатимемо стільки сучасного і актуального? Яке було ваше бачення?

Працюючи над задумом, я мала на думці приватну історію окремих персонажів як метафору спільних для всіх людей і в усі часи слабкостей. Так, мені йшлося серед іншого про реальність і про ілюзію. Про те, як людська свідомість майстерно підміняє справжні обставини і творить правдоподібну конструкцію, бажану й апетитну, крізь яку іноді неможливо розгледіти істину. Як ця ілюзія може ставати сенсом і опорою життя, двигуном для людини – і в хорошому сенсі, бо часто це допомагає творити справжні дива, але й у сенсі сумному, бо заважає по-справжньому проживати реальність. Часто-густо ілюзія спонукає до небезпечних дій. На колективному рівні людство досвідчувало ці процеси, коли йшлося про перетворення у життя ідеологій.

Але в процесі писання я аж так далеко не зазирала. Тоді мені йшлося хіба що про своєрідну іронію з міфу про Австро-Угорщину, з ідеалізування австро-угорського періоду. Роман в Україні вийшов якраз після Революції Гідності, після анексії Росією Криму і початку війни на Донбасі. Ось тоді я сама зі здивуванням почала помічати інші сенси, які можна відчитувати в символах роману: токсичні залежні стосунки між країнами, смертоносна «любов» насильника, залежність сильнішого від слабшого (яка часто буває потужнішошого, ніж зворотна залежність), маніпуляції, шляхом яких утримуються стосунки. Тоді, в 2014 особливо помітною для українців стала дрімуча російська пропаганда: її нахабство, неправдоподібність, цинізм, віроломство, абсурд – i те, з якою пристрастю й охотою на неї велися самі росіяни. Хоча, що трагічно, не тільки вони, але й значна частина решти світу. Як би там не було, зараз ця ситуація у світі змінилася.

Чи можна сказати, що ви більше співчуваєте одному, або другому жіночому персонажеві, тобто або українській служниці Стефанії, або польсько-нікійййць спадкоємиці рідного дому Аделі? Які ваші стосунки з кожною із них? Чому ви у цьому наративі використали образ і сюжет, коли «близькість» (це до речі тема нашого 48-го сезону у ГаДівадлі) і стосунки можуть призвести до залежності стати токсичною проблемою – чи ви у цьому напрямку мали на увазі твори, як наприклад «Персона» Берґмана, чи «Дон Кіхот» Сервантеса, або у вас були ще інші джерела натхнення?

Так – і Берґман (тема залежних стосунків у нього основна чи не у всіх роботах), і Сервантес, а також Роберт Вальзер із його «Помічником» і «Якобом фон Ґунтеном», і «Залишок дня» Кадзуо Ішіґуро, і «Її звали Ґрейс» Марґарет Етвуро п'єси Шекспіра, і античні міфи й трагедії, і багато-багато інших книжок авторів. Людські стосунки – складна й делікатна річ, і їх так легко отруїти, чим люди успішно займаються впродовж усього існування людства. Мені хотілося зобразити одну з таких пар, і зробити це так, щоб показати не лише їхню неспроможність до самостійності й зрілості, але і їхню зворушливість, беззахисність, викликати до них щирий жаль і симпатію. Бо я сама відчувала до них ці почуття, працюючи над романом. Мені хотілося намацати один із варіантів перетворення найпалкішої відданої любові в прокляття і в'юзниц навпаки – відшукати місця, в яких маніпуляції і використання іншого просідають під дією людяності, безкорисливості. А ще було важливо зробити це у спосіб якомога неоднозначніший, щоб відобразити складність справжнього життя і стосунків: не йдеться про явних зловмисників, але коли ми говоримо про реальність – як багато стосунків балансують на межі, переливаючись суперечливими мотивами й проявами.

Буду чесна: більшою мірою я асоціювала себе зі Стефанією. Бодай тому, що саме від її імені ведеться розповідь, саме її очима ми бачимаовєься те, що відбувається в романі. Це вона веде читача за руку. Тож шукаючи інтонації Стефанії, формулюючи це її особливе сприйняття, я не могла себе з нею не асоціювати. Це було радше як приміряння маски – щось добре відоме акторові. Актор же не мусить бути за характером, скажімо, Офелією чи Отелло. Він радше знаходить десь глибоко в собі якусь зачіпку, притаманну персонажеві, і її розвиває. Я вірю в те, що кожен із нас містить в собі зародки всіх можливих особистостей, і  тому людина здатна на емпатію, здатна перейнятися і пережити чийсь досвід, оясвід не переживала сама.

Стефанія приваблювала мене своїми життєствердними грубістю і безцеремонністю – тим, до чого я цілковито нездатна. Попри всю її залежність, це персонаж, сповнений легкості, творчості і свободи.

Але Аделя – її віддзеркалення, її продовження. Вони неможливі одна без одної. Кілька літературних критиків слушно зауважили, що «Фелікс Австрія» насправді розповідає про одну героїню, розщеплену й суперечливу.

У вашому тексті переплітаються цивільні ситуації з магічною енергією, яка є майже утопічною і сонною, і саме те у творі елімінує шар історичного документу і дозволяє його зрозуміти, читати (або візуалізувати як у спостереженні фільму) як фантазію людини, як чисту можливість і як лабіринт епізодів наповнених натяками, символами і темами. Що ви очікуєте від нашої театральної адаптації вашого роману, яку ми зараз готуємо? Які ваші ставлення до театру взагалі і які у вашій роботі? Чи буде можливість зустрітися з вами і з глядачами у Брно?

Я з великим хвилюванням і збудженням чекаю на адаптацію роману. Це вже магія: коли твоя праця надихає іншого творця на створення власного твору. Театр дає стільки дивовижних можливостей, недоступних тексту: драма, напруження, стосунки, почуття проявляються за посередництвом людського тіла, його пластики, найтонших рухів, міміки обличчя, завмирання, гри голосу. В цьому сенсі проявляється ще більша автентичність, бо глядачам історію персонажів показують і розповідають справжні люди, перевтілені в цих персонажів. Виникає особлива інтимність між акторами, що втілюють персонажів, і публікою – і це вже окрема історія стосунків, яка поглиблює все, що відбувається на сцені. Якщо до цього додати додаткові інструменти – сценографію, музичний супровід, світло – п’єса по-справжньому стає шансом перенестися на деякий час до паралельного виміру. Я мрію про можливість побачити постановку «Фелікса Австрії» в театрі HaDivadlo серед театральної публіки Брно.

Дякую за розмову!

Інтерв’ю вів Матєй Нитра, чеською мовою переклав Петр Каліна, який є водночас перекладачем роману Фелікс Австрія.

#Youtube

[deadandsarcastic]

Zápis Čtvrtý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Dva dni uplynuly jako voda, a brzy nastal ten den D; alias, den, kdy Draconia s Luxiosem vypadnou ze základny na jejich, dost možná mírně sebevražednou, misi. Oba lovci kráčeli společně se slečnou Webberliovou chodbou, která vedla ke vstupu ven, na letiště, kde už na ně čekala helikoptéra. Draconie si nesli svůj kufr, přes rameno měli tašku s miláškem a byli oblečení do upnutých černých kalhot, šedo-bílých bot na vysoké platformě a světle zelené mikiny na zip - a bylo na nich poznat, že se v tom pomalu pečou, protože bylo vážně horko, (obzvlášť, když se momentálně pohybovali po prosluněné chodbě, kde se navíc větralo). Vlasy měli rozpuštěné, takže se jim volně vlnily téměř do půlky zad, a na nose jim opět seděly dioptrické brýle… A kupodivu, pro jednou byli naprosto zticha a vypadali zamyšleně.

Luxios kráčel po druhém boku plavovlásky, jež na sobě měla další ze svých luxusních a pravděpodobně velice předražených kostýmků. Nikoho snad ani nepřekvapí, že zase v rukou svírala enormní hrnek kafe - téměř prázdný. Lišák měl již své zavazadlo, které mělo formu obrovského, bytelného batohu již v helikoptéře. A to z jednoho prostého důvodu; už během rána se k němu musel připevnit samo-otevírací padák, protože s takovým "závažím" by se lišákovi skákalo docela špatně. On sám na sobě neměl své obvyklé kimono, nýbrž parašutistickou kombinézu přesně dělanou na něj i s dírou pro ocas. Dlouhé vlasy měl stažené do copu, aby mu během seskoku neplandaly do obličeje, a pod paží si nesl speciální přilbu a brýle. Byl to docela zvláštní pocit, že ani jeden z trojice nemluvil. Vlastně za jediný zvuk mezi nimi by se dalo považovat klapání ženiných podpatků.

„Takže," ozvali se Draconia nakonec po chvilce, když už se pomalu blížili k východu ven a stáli jen pár metrů od dveří. „Jak dlouho jste říkala, že poletíme?" otázali se ženy, protože si nebyli jistí, jestli to zmiňovala, a oni jen nevnímali, nebo jestli jim to plavovlasá zapomněla sdělit… Tak jako tak, Draconii to docela zajímalo, protože už se nemohli dočkat, až budou seskakovat z helikoptéry.

„Zhruba tak dvě hodiny," odvětila slečna Webberliová a smočila rty v silné, tentokrát alžírské, kávě. „Pokud vše půjde podle plánu, tak přesně dvě hodiny, čtyři minuty a padesát dva vteřin… Můžete si to počítat." Luxios na to nic neřekl, jen mlčky přikývl, zatímco uvažoval, zda bude muset celou cestu poslouchat šňůru nekonečných dotazů a připomínek… A taky si pohrával s možností, že si prostě na uši připlácne ona ochranná sluchátka a bude pokoj.

Jen pokývali hlavou na souhlas, a pak už se před trojicí otevřely automatické dveře na venkovní prostranství, které bylo celé rozpálené tím neskutečným horkem. „Chcípnu!" vřískli Draconie, jakmile ušli sotva čtyři metry po horkém asfaltu. „Jestli je tohle nějaký zátěžový test, jestli se jako na tu misi vůbec hodím, tak se tou helikoptérou asi nechám odvézt zpátky na svojí základnu a půjdu radši někam do lesa lovit vlkodlaky, protože na tohle nemám," začali lamentovat, zatímco se potili pod mikinou jako dveře od chlíva.

Povzdechl si a už-už plánoval, že jim řekne, že pořád mohli po tom asfaltu štrupat bosky, ale nakonec si řekl, že by to bylo jenom hloupé stěžování, tudíž místo toho jen zamumlal: „No tak, hlavu vzhůru… Mohlo to být ještě horší, ne?" „Ano," přitakala mu plavovláska bleskově, „mohla jsem být bez kafe… No, moje část práce na téhle misi tímto končí - dál už je to jenom na vás. Takže vám přeju příjemný let… No a ať to není nic závažného a ať to hravě zvládnete." Když tohle říkala, už byli těsně u helikoptéry, v jejíž kabině už dávno seděl pilot, a bylo na něm vidět, že je mu taky neskutečné vedro. „Děkujeme za všechno," prohodil Luxios, lehce se ukláněje, aby potvrdil svá slova, a pak už nastoupil po vrtulníku.

„Tak papa, opatrujte si lenochody," zamávali blonďatí na ženu, a pak se ladně vyhoupli do vrtulníku za Luxiosem - po plavovlásce už nehodili ani pohled a prostě sebou flákli na sedačku, kufr položili pod sebe, hodili si nohu přes nohu, do uší nacpali AirPody a začali něco lupat na telefonu - lišákovi, k jeho velkému štěstí, moc pozornosti nevěnovali… Zatím.

Luxios už seděl připásaný v pohodlné měkoučké sedačce, zatímco se vedle něj válel jeho batoh - už připravený na seskok. Bělovlasý odněkud zpoza své kombinézy vyštrachal docela objemnou bichli, až bylo s podivem, že se mu tam vlezla, a se zaujetím ji otevřel na založené stránce a pustil se do čtení… Přičemž doufal, že bude mít alespoň chvilku pro sebe na přelouskání několika stránek.

Nějakou dobu, možná tak hodinu, vydrželi v klidu, zatímco se váleli po sedadle, poslouchali Panic! At The Disco, hráli hry na mobilu a občas po očku koukli, co dělá lišák - ten ale nic moc zajímavého nedělal, alespoň pro ně ne… Nicméně, neskutečná nuda a přebytek energie nakonec Draconii porazily, takže si asi v půlce letu vyndali AirPody z uší, zvedli se ze sedadla, jako kdyby teď vůbec nebyli několik set metrů ve vzduchu a neměli jako jediný důležitý úkol pouze v klidu sedět. Přeťapali ty asi dva metry, co je dělily od staršího, a kecli sebou na zem před něj, i přes to, že všude kolem byly volné sedačky. „Co to čteš, Košíku?"

„Knihu kaligramů," odvětil, načež svou drahou literaturu otočil směrem k nim, aby se mohli podívat na jednu z velice známých básní od Appolinaira ve tvaru Eiffelovy věže. „Přijde mi zajímavé, co všechno lidé dokážou z písmenek vytvořit a jak si hrají se slovy… Je v tom trochu výtvarného a trochu spisovatelského umění… Zkrátka je to neskutečně fascinující, nemyslíte?"

Nakoukli do knížky a ocenili ukazovaný obsah uculením a souhlasným pokýváním hlavy. „Je to zajímavé. Já se sice na čtení nedokážu moc soustředit, ale tohle je vážně pěkné," pochválili Luxiosovi knížku - pak se pohledem ale upnuli zpátky na něj a zamyšleně lišáka pozorovali, aniž by něco řekli, nebo dali ve tváři znát, co se jim zrovna honí hlavou.

Na okamžik se chtěl zase vrátit ke knížce, ale místo toho ji nakonec zavřel, přičemž samozřejmě nezapomněl založit příslušnou stránku, a raději se otočil na Draconii. Konečně měl čas studovat jejich obličej, když neposkakovali okolo ani neštěbetali rychlostí rapera s výkonem šest slov za vteřinu. „Jste nějak podezřele tiše," pronesl po pár minutách prohlížení toho jejich vcelku roztomilého obličejíku.

„A vadí to?" pousmáli se. „Já se tady s tebou totiž mentálně sbližuju. Za nějakejch padesát minut, nebo jak dlouho, nás vyklopí kdoví kam do pralesa a ještě pořád se neznáme tak dobře, aby mě to tak trochu částečně neděsilo," prohlásili. „Takže na tebe budu zbytek cesty prostě zírat, dokud si na tebe nezvyknu… Oh! Dáme si zírací zápas! Kdo dřív mrkne, tak prohrál. Počkej, nemusíš ty mrkat míň, když jsi liška? Nemáš třeba vlhčí oči, nebo tak? Nebo nějakou vlhkou blánu přes ně? Můžu se podívat?" vstali ze země a začali se po bělovlasém sápat, aby se mu mohli podívat do očí z větší blízkosti.

Automaticky se víc stáhl, ruku napřahuje do bojové pozice, jako by se nebál je v mžiku knockoutovat na podlahu, jenom aby si ubránil životní prostor… Který pro něj byl sakra důležitý. „Žádnou blánu na očích nemám," zavrčel s mírně nepřátelským podtextem a docela litoval, že vůbec něco zmiňoval. „Ale dokážu docela dlouho vydržet na jednom místě bez jediného pohybu… Takže opravdu mohu mrkat méně než vy… A teď prosím laskavě slezte."

„Nebuď tak protivný, jak můžeš vědět, že přeci jen nejsem dáma a jenom ti to nechci říct? Jsi přece gentleman, no ne? Takže mě nemůžeš skopnout na zem," argumentovali, zatímco si moc nedbali lišákových protestů a snahy je dostat na zem. „A když na tebe budu zírat víc z blízka, tak si na tebe pak líp zvyknu… Máš fakt hezký oči mimochodem. A žádnou blánu na nich nemáš, tak fakt, že jsi nekecal, to je zajímavé, ale aspoň teď vím, že se ti dá věřit, když jsi nelhal o bláně na očích, tak už ti můžu věřit i s vlastním životem," žvatlali dál.

„Když myslíte," odvětil polohlasně, přičemž vlastně tak ani netušil, na kterou z mnoha poznámek to byla odpověď, tudíž je nechal, aby si to sami přebrali, jak chtějí. „Vy jste docela kontaktní osoba, že?" povzdechl si po několika dalších minutách, kdy se jeho osobní prostor stále zmenšoval a zmenšoval… Teda alespoň jemu to tak připadalo.

„Nebudu ti to vyvracet," zamrkali na bělovlasého, když se mu konečně usadili na klíně tak, aby na něj hezky viděli, ale zároveň se po něm neváleli a nekroutili jako nějaká lehká děva… Protože tak blízcí si vážně ještě nebyli. (Oni si ti dva asi nebyli blízcí ani na to, aby si Luxiosovi Draconie sedali na klín, ale na to už se historie neptá, ne?) Každopádně, blonďatí se konečně zase ztišili, aby se mohli zblízka mentálně sbližovat se svým parťákem, čekajíce, jestli Luxios ještě něco řekne, nebo bude už jen mlčky trpět.

Jen tam tak seděl a uvažoval nad tím, kdy mu naposledy seděla nějaká lidská bytost na klíně, což jej vracelo do dob dávno minulých… A aby pravdu řekl, lehce jej to rozesmutnilo, i když on na sobě nedal nic znát. Docela čekal, že jeho společníci brzy začnou nějaký další rozhovor, jenž se vždy spíše podobal výslechu, ale když se k ničemu neměli, rozhodl se udělat tentokrát krok on: „Zatím mi to připadalo, že naše debaty byly těžce jednostranné, nezdá se vám? Vlastně mám pocit, že o vás vůbec ale vůbec nic nevím…“

„Hm… Jo, to máš vlastně pravdu," přiznali. „Ale já nevím, co ti o sobě říct… Takže se ptej, na co chceš, na cokoli, co tě zajímá; je mi to jedno. Už mě potkaly i horší věci, než nějaká choulostivější otázka," ušklíbli se a zavrtěli sebou na klíně staršího, protože se helikoptéra mírně naklonila a oni začali sjíždět na zem.

„Hmmmm," zamručel, snaže se vymyslet nějakou otázku, která by je třeba zabavila na delší dobu, tudíž by vlastně nemusel vůbec mluvit on sám. „Co vlastně děláte ve svém volném čase? Vypadáte jako někdo, kdo…“ odmlčel se, jelikož netušil, jak by měl svá slova formulovat, aby to Draconii neurazilo, či se jich to nějak zásadně nedotklo. „… Kdo má zálibu ve spoustě činnostech... Takových… Především hodně akčních… Trefil jsem se alespoň částečně?"

„No," spráskli ruce a na tvářičce se jim objevil radostný výraz, že můžou zase chvilku povídat. „Nejvíce času asi trávím svým tréninkem… A chodím především běhat, protože to je taková věc, co se dá dělat všude… Akorát, tady na základně mi nezbylo nic jiného, než od běhání upustit, protože by asi ostatní lovci neuvítali, kdyby jim tam někdo lítal po chodbách, plus, bylo to tam jako labyrint, a poslední, co by se mi chtělo, je se tam ztratit," vysvětlovali. „A jinak se nebráním žádnému jinému sportu, ať už mi to jde, nebo ne, protože je fajn, když si můžu někde vybít energii a být pak delší dobu v klidu, to mi říkají všichni, a je to od nich hezké, že na mě tak myslí a hlídají, aby se mi někdy taky dostalo pořádného odpočinku," rozplývali se. (A ne, nikdo se jim doposud neobtěžoval vysvětlit, že lehce špatně probrali tu situaci s lovci, kteří je zoufale posílali běhat na půl dne kolečka do lesa, aby se pak uklidnili aspoň na pár hodin.) „No, a baví mě šití. Mám doma spoustu šatů, které se mi povedlo docela hezky přešít, protože se mi strašně líbí nosit sukně a šaty, ale většina z nich je tak strašně holčičí, a nebo moc dlouhá, anebo moc krátká, anebo se mi prostě nelíbí - takže, díky Bohu za ty šicí stroje," rozpáleně sdělovali staršímu. „A mám asi dvoje šaty i s sebou, tak to ti je pak ukážu."

Pokyvoval hlavou a dokonce ani v tento moment nepředstíral falešný zájem; vážně se mu líbilo, jak se umí pro něco nadchnout a projevit skutečný zápal - to u spousty dnešních lidí postrádal. „Tak to rád slyším; trénink je skutečně důležitý. I já mu věnuji hodně času… Sám jsem si jej nastavil tak, aby kombinoval jak fyzickou, tak psychickou část, které splývají v harmonický soulad. Hodně je právě z kultury mé země, ale zakomponoval jsem do toho i západní prvky. Kdybyste tedy někdy měli zájem o samurajský trénink…“ Ani si neuvědomoval, že se konečně rozpovídal sám od sebe a že nemluvil s odporem. Asi to bylo podmíněno faktem, že se shodli na nějakém společném tématu. „A běhání je skutečně osvěžující. Docela jsem vděčen, že se můj chrám nalézá v lesích… Vlastně jsem si svůj trénink koncipoval tak, abych co nejvíce času trávil venku… Lidé si to neuvědomují, ale soulad s přírodou je základ úspěchu."

„Viď?" souhlasili s úsměvem. Sice nebyli nějací posedlí hipíci, co by potřebovali lítat 24/7 někde po venku a kouřit trávu, protože tráva je přírodní a příroda je fajn, ale určitě se jim venku, někde v lese, líbilo milionkrát víc, než ve velkoměstě… Ale zároveň si užívali všechny ty moderní technologie a bohužel bez nich nedovedli zrovna moc existovat, takže v tom byli jaksi půl na půl; asi jako "splynutí s přírodou je fakt super, jé, podívej, tady je krásná kytička, tu si musím vyfotit a dát jí na Instagram, hele, on tu není signál, tak na to kašlu, jdeme z lesa zase pryč".

„Popravdě řečeno mi tohle udělalo radost," přiznal se s lehkým náznakem úsměvu na tváři, který odhaloval jeho menší tesáčky. „Většina lidí, dokonce i z loveckých řad, tento fakt naprosto opomíjí, přičemž nechápou jeho důležitost… Takže se dáte považovat za příjemnou změnu." Když je tak poslouchal, začal si dokonce i myslet, že to třeba nebude až zas taková katastrofa.

„Vidíš, jak se sbližujeme!" Měli chuť Luxiose obejmout, ale nakonec si to rozmysleli, s tím, že jej nebudou moc pokoušet, když jsou teď jakž-takž zadobře… Radši se z něj tedy zvedi, že jakože půjdou zpátky na svoje místo - každou chvíli už stejně měli vyskakovat. „No, sedělo se mně na tobě dobře… Protože jsi vážně pohodlňoučký~ A taky se na tebe pěkně kouká."

Neměl nejmenší tušení, co by na to měl odpovědět, ale nakonec jej zachránil pilot, jenž jim skrze reproduktory z kokpitu oznamoval, že by se měli připravit na blížící se seskok. Lišák tedy schoval své čtivo a pustil se do zapínání helmy. Docela začínal být zvědavý, jak budou seskakovat Draconie; vzhledem k tomu, že říkali, že padák nepotřebují...

Schovali mobil a sluchátka do svého kufru, a poté si konečně začali rozpínat a svlékat mikinu, ve které se do teď pekli; pod tou měli jen zelenou sportovní podprsenku, přes kterou byl zapnutý jakýsi stříbrný postroj. Ten "postroj" byla vlastně jen kupa tenkých lanek, která jistila malou, černo-stříbrnou krabičku na jejich zádech, jež nesla zlatě vyrytý název "st03m - E0 - w1ng5". Mikinu taktéž hodili do kufru, který potom pořádně zamkli a zajistili, protože vážně nestáli o to, aby jim z něj v letu něco vypadlo. Poslední, co potom ještě udělali, bylo to, že si stáhli vlasy gumičkou do dlouhého culíku, čímž opět odhalili jejich podholenou hlavu… A bylo tak hezky vidět, že jim, přímo do týla, z krabičky na zádech vede jakýsi kabel, který se jim pojil do hlavy.

Jakmile byl připraven k seskoku, stejně tak jako jeho věci, otočil se na Draconii, jelikož jej vcelku zajímalo, jak tedy budou dostávat na zem oni. Od doby, kdy se začal seznamovat s moderní společností, jej vždycky fascinovaly vynálezy a různé technické hračičky… Tudíž nebylo s podivem, že několik minut studoval tu jejich malou krabičku na zádech, zatímco mu v hlavě běhalo docela dost nápadů, co to asi umí. Dokonce už uvažoval, že by se i na něco zeptal, ale to už nade dveřmi začala svítit červená kontrolka doprovázená hlasitým houkáním, což značilo, že brzy se dveře otevřou a oni budou vyskakovat.

Upravili si tašku přes rameno a pevně chytili kufr, připravení na to, až budou moci vyskočit… Pak je ale napadla ještě jedna docela podstatná otázka, takže zkusili přeřvat houkání a nahlas se zeptali lišáka: „Hele, nevíš, jak vysoko jsme? Protože mě by to docela zajímalo a teď mi tak napadá, že by vůbec nebylo na škodu to vědět, ať mám představu kdy roztáhnout… -“ zbytek jejich věty se ztratil v houkání, které se ještě zintenzivnilo, aby bylo všem jasné, že dveře se otevřou každou vteřinou.

„Zhruba tak čtyři tisíce čtyři sta metrů," stačil ještě vykřiknout, než se dveře pomalu otevřely a dovnitř okamžitě s hukotem vtrhl prudký vítr, společně s řevem helikoptéry. Luxios na nic nečekal a okamžitě přistoupil k okraji, přes něž vyhodil ven svůj batoh s automaticky otvíratelným padákem. Pár vteřin se díval na své zavazadlo, načež se jej rozhodl následovat. Odrazil se od podlahy a vyskočil do volného prostoru.

„Tak fajn," zamumlali, kratičkou chvíli pozorovali lišáka, a pak jej ve skoku dolů následovali; zhruba deset vteřin si užívali volného pádu, ale pak jim došlo, že pokud nezačnou něco dělat, tak se dole rozbijí na kaši - tudíž si povzdechli, protočili očima, a hned na to se jim krabička na zádech rozskočila… A ze zad jim vyrostla obrovská, kovová křídla, se zeleným nápisem "Jesus loves me". Draconie jimi párkrát máchli, než přestali padat a prostě zůstali viset ve vzduchu, mávali křídly a prohlíželi si se zájmem prales pod sebou… Jenže jim takhle vysoko ve vzduchu začala být brzy zima, plus tušili, že Luxios už se asi bude pomalu blížit k dopadu, tudíž se otočili hlavou dolů, a pustili se střemhlav k zemi.

I lišák si taky chvíli užíval volného pádu, jelikož se toho ještě za poslední dva týdny nenabažil, ale jakmile si všiml, že zavazadlo pod ním otevřelo padák, následoval jeho příkladu. Několikrát mu na základně vysvětlili, jak má přistávat, kam přesně se má snažit pád korigovat, a navíc mu sehnali speciální padák, jenž mohl bez problémů ovládat pomocí jedné ruky. Takže nebylo s podivem, že se mu podařilo bez chybičky přistát na speciální betonové plošině základy "Tichá řeka" pár sekund po batožině… A vážně byl rád za tyhle speciální padáky, jež byli částečně automatizované a uzpůsobené na přistávání v pralese, jinak by se asi někde rozmlátil o stromy, nebo by na nich zůstal zamotaný viset.

Za nějakou to chvíli, co Luxios přistál, vedle něj dopadlo Draconiino zavazadlo - oni jej totiž měli tak upravené, že se při volném pádu, ani z několika set metrů, nerozmlátilo; jen se párkrát od země odrazilo a zůstalo nakonec ležet na betonu… Krátce po kufru se na zem dostali i jeho majitelé, kteří se naštěstí stihli ve vzduchu včas otočit, aby na tvrdou zem nepadli nosem napřed, a prostě se na zem snesli jako hotový anděl, tedy v jejich případě spíš anděl zkázy, takový Luxiosův osobní anděl zkázy. Křídla si stáhli za sebe, aby jim moc nepřekážely v chůzi, nicméně je ještě nesložili zpátky do krabičky… Protože, upřímně, přišli si s nimi vážně badass a líbilo se jim, když měli záminku s nimi chodit takhle po venku. Došli pár metrů ke svému kufru, který trochu oprášili a zvedli, načež doťapali k lišákovi a začali vyzvídat: „Tak jak se ti letělo?"

Se zaujetím blonďáky pozoroval dobrých dvacet tři vteřin přesně, přičemž se z jeho obličeje dalo vyčíst zaujetí a zvědavost. „Vcelku dobře," odvětil, sotva si sundal přilbu. „Možná se z takového skákání padákem stane můj volnočasový koníček. Opravdu to má své kouzlo… I když hádám, že váš způsob jak se dostat na zem je přece jen o něco zajímavější… Odkud máte ta křídla, smím-li se ptát? A jak je ovládáte?" Kdyby byl jako Draconia, asi by začal chrlit hory a hory vtíravých otázek, ale jemu ke spokojenosti stačilo položit jen tyhle dvě.

„No, těší mě, že se ptáš," usmáli se a začali vysvětlovat: „Vidíš ten kablík, co mi vede do hlavy?" Otočili se na podpatku a přidrželi si culík stranou, aby se lišák mohl podívat na jejich temeno. „To mi nějak vede do mozku, nebo co. Prostě… Je to tam tak zapojený, že ty křídla můžu ovládat tím, že na to prostě myslím; že je zkrátka vnímám jako nějakou část svýho těla. Takže asi jako když si teď řeknu, že se otočím zpátky na tebe," udělali otočku zpátky na bělovlasého. „Tak stejně tak si teď můžu říct, že prostě zamávám křídly a odletím někam do háje - prostě jako ptáček, nebo andělíček, chápeš? Není v tom žádný speciální ovládání tlačítkem nebo tak. Ta vědátorka, co mi je vyvinula, na to byla docela pyšná… A udělala jich víc, vlastně je to taková edice, co má jenom pár dalších lidí, společně se zbraněmi, tu zbraň já mám samozřejmě taky, to je milášek, toho ti pak ukážu," chrlili všechny ty informace na Luxiose.

„Aha," pokýval hlavou Luxios. „Takže vy jste něco jako taková speciální legie? Nebo každý od vás pracuje zvlášť?" Zatímco čekal na odpověď, vydal se ke svému batohu, aby od něj odepnul padák a zkontroloval, zda je všechno v pořádku. Ne že by uvnitř měl něco zásadního nebo super křehkého, ale znáte to - prostě pro jistotu. „A ta vědátorka… To vymýšlí věci jen tak obecně… nebo třeba i na přání? Ne že bych něco nutně potřeboval, jen to zní neskutečně zajímavě."

„Ty lidi, co vlastní zbytek těch zbraní, jsou tak nějak rozestrkaní všude možně po základnách, takže je osobně moc neznám… Jen jsme se párkrát viděli u pár tréninků ze začátku. Ale je docela škoda, že nejsme nějaká legie, jak ty říkáš, protože by to byla docela perda, kdybysme všichni takhle někam nalítli," ušklíbli se. „A já nevím, jak to s tou vědátorkou je… Ona je taková… Eh…“ přemýšleli, jak se slušně vyjádřit. „No, taková hodně důležitá, protože má třídu S+… Takže pokud bys jí zkusil něco navrhnout, asi by ti řekla, že jsi idiot a že její nápady jsou nejlepší, takže jí do toho nemáš kecat… A to se ještě vyjadřuji slušně, protože stejně tak moc, jako tu ženu obdivuji, tak se mi příčí, když takhle moc někdo zbytečně nadává," začali si stěžovat.

„Taktéž se mi nelíbí, když někdo zbytečně používá nevhodná slova… Jsem rád, že to vidíme stejně." S těmi slovy se pousmál a dost možná by ještě něco dodal, když vtom se z ničeho nic ozval rachot a část betonové plochy se začala vysouvat a zvedat vzhůru, odhalujíc velice moderní a vymakaný výtah, docela podobný tomu na základně "Rudá hora“… Jenom tenhle nebyl vyroben ze skla, tudíž nemohli vidět, kdo je přijel přivítat. „Vypadá to, že máme společnost," ušklíbl se Luxios, pokynuje hlavou ve směru zvedající se plochy.

#Luxios #Draconia #LK #LK2 #Lišák s Bouří v Zádech #Loveckékroniky #lovecké kroniky #Lovecká organizace #Kronikáři #fantasy #moderní fantasy #fantasy příběh #čeština #česky #hezky česky #černý humor #píšu česky #Sarkasmus #lovci #příběh #příběh na pokračování #vlastní příběh #mimozemšťan #mimozemšťani

[ja-nevim-proc]

Důležitá otázka

viděli jste tu příšernost Když draka bolí hlava?

#česky #hezky česky #čumblr #czech #nevím jak fungujou tagy

[depog]

Respektují sílu okamžiku (s Janou Pilátovou o Hlavě II.)

Nedávno jsem se na jednom semináři zeptala profesorky Jany Pilátové, jak vnímá tvorbu uskupení D’epog. Překvapilo mě, když se ukázalo, že nikdy neviděla žádné jejich představení. Doteď přesahuje mé chápání, jak mohlo k takové situaci vůbec dojít. Jana Pilátová absolvovala v šedesátých letech stáž ve Vratislavi u Jerzyho Grotowského a pak celý život sledovala jeho umělecké působení i tvorbu jeho pokračovatelů v širokém kontextu polské teatrologie. Režisérka Lucia Repašská strávila mnohaletou stáž v dánském Odin Teatret u Eugenia Barby, jehož také silně ovlivnila tvorba Grotowského Chudého divadla. Rozhodla jsem se, že se vynasnažím, aby tvorba D’epogu a zkušenosti největší české odbornice na druhou divadelní reformu nezůstaly nepropojené.

V úterý jsme se společně zúčastnily představení Hlava II. od uskupení D’epog, kam jsme vás spolu s Davidem Zelinkou pozvali. Mě velmi zajímalo, co si o nich pomyslíte jakožto teatroložka celoživotně zaujatá divadlem druhé divadelní reformy. Tak bych se chtěla zeptat, jaký první dojem ve vás vyvolali.

Moje okamžitá asociace byla, že jsou to dadaisti. Ti vznikli za války a jakožto tvůrčí lidé měli za nehtama soudobou politiku a chtěli jí čelit kreativním způsobem. Říkali: „My nejsme závislí na vašich nesmyslech, my si můžeme vytvořit svoje.“ Ale byl to jen takový výkřik do tmy. Po nich přišli surrealisté, kteří se docela záhy rozštěpili do dvou směrů. Jedním šel Antonin Artaud a druhý se zideologizoval. Jak na té Artaudově cestě, tak na té politizované hrozí nebezpečí. Na jedné straně blázinec, na druhé zneužití pro nejrůznější společenské šarvátky.

Předpokládám, že D’epog mají podle vás blíž k Artaudovi.

Pro mě tu slouží jako orientační bóje ještě jedna důležitá osoba: Jean Dubuffet. Ten, ač dobře školený a skvělý profesionál, upozornil na „art brut“. Na outsidery a na to, že každý může tvořit, jestliže to potřebuje. Jeho výraz totiž bude důležité svědectví a kamínek do mozaiky toho, co je to tvořivost. Kromě toho dokázal velmi dobře zformulovat, o co přicházíme, když máme zaostřeno jenom na omezenou část skutečnosti. Mluví o tom, že nelze kreslit strom a zaměřit se jenom na něj. Protože strom není stromem, pokud v obrazu nejsou ptáci, vítr, oblaka a jablka, která padají na zem a někdo si je jde vzít. On vlastně upozorňuje na to, že člověk není centrum a smysl vzniká jako komplexní výraz skutečnosti.

To vás napadá přímo v kontextu toho představení, které jsme viděly?

Ano, protože Dubuffet byl schopný dostát pravidlům umění a respektovat je, ale měl smysl i pro to syrové a surové, prostě pro to animální nebo životní, co v nás je. Když životní proud zablokujeme tím, že si dovolíme jenom určité výrazy, tak se vlastně odřezáváme od kořenů své síly. Manipulujeme sami se sebou předčasně. Jakožto umělci bychom měli nejdřív zjistit, co všechno je možné, a teprve potom to omezovat s pomocí rozumu.

U D’epog vnímáte také takový rozptyl mezi profesionalitou a syrovostí? Vím, že jejich herci několik let jen trénují předtím, než se zúčastní představení.

To, co teď říkáte, jsem poznala z toho, jak se hlasově vyjadřovali, jak se byli schopní vzájemně hledat, najít se a sladit, jít do disharmonie a znovu se vracet k harmonii. Bylo na první pohled zřejmé, že jsou to lidé velmi profesionálně připravení. Přesvědčili mě o své kompetenci na mnoha úrovních, ale nezůstávali slepí ani k impulzům syrové skutečnosti.

Nevím, jestli jste tam zrovna byla, když někomu v odložené tašce zvonil telefon a oni to vzali do hry. Netuším, jestli doopravdy volal profesor Srba, jak říkal Radim Chyba, který mobil našel a možná i zvedl. Každopádně ta scéna byla báječná a krásně zvládnutá. Ten člověk neupadl do paniky, ale přijal náhodu jako přihrávku. A líbily se mi i další momenty. Třeba když nechtěně vylekal malé dítě, strefil se do něj tím umělým jablkem. Okamžitě hledal způsob, jak ze syrové reality přejít k jejímu uměleckému přetváření.

Ještě tam byla jedna opravdu pěkná chvíle, kdy rozehrávali u jednoho šteláře nějakou akci, ale zrovna tam sedělo dítě a s něčím si hrálo. Svou naprostou soustředěností přitáhlo pozornost k sobě. Všichni jsme ho sledovali a najednou jako kdybychom viděli archetyp dítěte. Některá z hereček se ještě pokoušela rozehrávat akci, ale dítě ji naprosto jasně převálcovalo. Moc jsem ocenila, že jeden z těch mládenců roztrhl program k představení a řekl něco jako: „Kam se na tebe hrabem!“ A odešel. To pro mě bylo nádherné završení té události. Byla jsem zrovna v ten den velmi unavená, ale tohle mě ohromně oblažilo. Že ti lidé umějí respektovat sílu okamžiku, který jim ukáže, že jsou úplně bezvýznamní. Oni respektují, že život je chaotický a nevypočitatelný a vědí, že všechny způsoby, kterými se pokoušíme potlačovat zásahy zvnějšku, nás jenom ztrapňují. Uvědomují si to na rozdíl od těch, kdo se drží v dnešním světě u moci a neochabují, protože v ovládání spočívá celý smysl jejich života.

Řekla byste, že se jednalo o angažované divadlo?

Ano, velmi angažované. Proto jsem začala těmi dadaisty. Ale to neznamená, že mají transparent a pod ním kráčejí. Prostě reagují tak, jak normální člověk nebo skupina může. Zvou nás, abychom se účastnili toho jejich odpovídání. A vážím si, že po nás nechtějí žádné peníze.

Změnila by něco ta stokoruna, kterou normálně stává vstupenka do divadla?

To je zásadní rozdíl, jestli se něco nabízí, nebo prodává. To je klíčová věc. Mám z toho setkání radost, ale vlastně už jsem spíš jen pozorovatel. Sledovat, co dělají, je pro mě zvláštní. Vidím u nich stejné snahy, jaké byly kdysi v díle Grotowského.

Chtěla jsem se zeptat, jestli vidíte spojitost s tvorbou Grotowského.

Naprosto. Proto jsem jenom pozorovatel. Chápu, že věci, jak je dělal Grotowský, se prostě nemohly konzervovat. Divadlo není zavařenina, ale odpověď v určitou chvíli na určitém místě. Grotowský se deset let snažil zahrnout lidi do své tvorby tím, že je scénografickým řešením činil součástí inscenace, vlastně je režíroval. A pak je už nechtěl režírovat, a dalších deset let je zval do svého paradivadla. Jenže si uvědomil, že přichází čím dál víc lidí, kteří se chtějí jenom vyřádit. Když se v pětasdemdesátém roce pořádala Univerzita národů, tak Eugenio Barba, Włodzimierz Staniewský nebo sám Grotowský brali lidi s sebou do přírody na události, které trvaly třeba čtyřiadvacet hodin a odehrávaly se v kontextu přírody, vody a ohně. Grotowský pak zjistil, že je to jednak pouhý únik, a jednak že se události banalizují. Zkoušel pak hledat nebanální, reálné spojení s tím, co nás obklopuje a přesahuje, s mistry starých obřadů z celého světa. Nakonec se vrátil zpátky do sálu a spojil se s lidmi, kteří měli opravdový zájem něco vytvářet. Hledali pak společně soulad znění a pohybu, skrz který budou v kontaktu se světem, i když zůstanou jenom na sále.

A já si myslím, že D’epog před sebou mají také takovou cestu. Jak si s ní poradí, to už bude jejich věc. Odpovídají na svět, který je mi čím dál nesrozumitelnější a protivnější, takže ani nemám chuť mu rozumět. Chápu, co dělají, fandím jim, ale … V posledním Světě a divadle někdo píše o Petře Tejnorové a Sodje Lotker, které otevřely elektronickou platformu, kde si lidé můžou povídat.

To jsem psala já.

Vy jste to psala … To je můj zlozvyk, že si nepřilípávám myšlenky k lidem. Napadla mě u toho článku děsivá myšlenka, že se divadlo možná stalo nějakou přírodní rezervací, kde si lidé mohou normálně povídat, zatímco v životě už to nedokážou.

Taková vize by děsila i mě.

Několik mých vrstevníků a vrstevnic se stáhlo na vlastní pustevny. Třeba Vojtěška Vlčková se od světa odvrátila už před třiatřiceti lety do Křovic u Dobrušky, kde doteď tvoří. I Grotowský se v jednom svém období stáhnul do pustevny ve Valliacelle u Pontedery, ale vlastně už nešlo o divadlo, ale o Akce, důležité pro ty, kdo je provádějí. Ta otázka, jestli je umění něco platné, když existuje mimo normální krevní oběh společnosti, je složitá. Po letech jsem se teď vrátila ke knížce Hra se skleněnými perlami od Hermanna Hesse. Ten se v ní ptá, do jaké míry může společnosti pomoct, když skupina lidí pěstuje kvalitu, která jinak upadá, vlastně v izolaci od skutečného světa.

Ještě by mě zajímalo, jestli vidíte nějakou souvislost s tvorbou divadla Continuo. Také rozvíjejí impulzy druhé divadelní reformy a vy jste s nimi už dlouho v úzkém kontaktu.

Ti se pokoušejí o něco podobného jako D’epog, jenomže začali už dávno a chaosu čelí zafixovaným tvarem. Práce na inscenaci člověku pomáhá, aby pochopil, co všechno mu překáží v rozvoji. Co způsobuje jeho zabejčenost v nějakém přesvědčení. Proto mi připadá snaha o pevný tvar užitečná. Nutí mě uvědomit si, co konkrétně mám řešit, abych mohla vyjádřit to, co chci. Co musím dělat jinak, než jsem myslela; skutečnost mi klade odpor a musím mezi ní a svými sny hledat smír. D’epog neusilují o tvar, ale hlavně o otevřenost. To znamená, že neakcentují realizaci, nýbrž realitu.

Oni přímo mluví o tom, že vytvářejí paralelní realitu.

Chápu, ale to je prostě už něco jiného. Mně je bližší to, co dělá Continuo. Svou roli v tom určitě hraje i fakt, že je znám a sleduji od počátků.

Mají podle vás blíž ke „krevnímu oběhu společnosti“?

Jako každý normální člověk mají své sny a snaží se něco uskutečnit. Touží se do toho oběhu dostat, přičemž zmáhají nejrůznější překážky. D’epog zvolili jinou cestu, osobně se v realitě připravují na tvorbu, ale neusilují o dílo.

Mně ten jejich jazyk nepřipadá nějak od podstaty nesrozumitelný lidem mimo uměleckou komunitu. Jak se díváte na způsob, jímž během představení komunikují s diváky?

Navazují s nimi takový kontakt, jaký ve všedním životě nemůžeme uskutečnit. Třeba Janet Prokešová používá zvláštní pohledy a výrazy a pak najednou přejde k úplně normálnímu hlasu a tváří se tak, jak je to běžné. Ukazuje rozpětí toho, co všechno člověk může. Připadá mi trochu plané se soustředit jenom na zvláštní pohyby jako třeba dejme tomu v klasickém baletu. A stejně tak považuji za marné zaměřovat se jenom na takzvanou normalitu, jak ji známe z televize. Ve smyslu: když jsem smutná, tvářím se smutně, a když je mi dobře, usmívám se.

A D’epog jsou na škále těch dvou extrémů kde?

Mají ve hře velký rozsah možností mezi oběma póly, což je dobré. Dokážou se chovat i naprosto normálně: když zvoní telefon, tak ho jdou zvednout.

Teď jste pojmenovala něco, co cítím taky. Cením si, že se dokážou velmi stylizovat i zůstat nohama na zemi.

Využívají toho, že se člověk může v divadle projevit celý, aniž by mu hrozil trest. Někdo se pak nad ním může ošklíbat nebo ho pomlouvat, ale umělec nebude popravenej za to, že se odhalil. A je vlastně hloupost nevyužívat té šance a soustředit se jenom na kodifikovaný jazyk nebo na každodenní blbnutí.

Občas si říkám, že když toho tolik nabízejí, tak jak je možné, že se k nim neupíná větší pozornost ze strany širší veřejnosti. V minulosti jsem se účastnila reprízy jedné jejich inscenace, kde jsme byli asi jen čtyři diváci.

I Grotowský přiznával, že v Opoli někdy hráli, i když přišel jenom jeden divák. Pro skupinu bylo důležité, aby se představení uskutečnilo. Jenže se i mimo představení setkávali s diváky a vyjasňovali jim, co a jak dělají. O to se snažili všichni, kdo se pokusili o krok do neznáma. Třeba i v D 34 Emila Františka Buriana. Ale to, co o sobě píšou v programu D’epog, je málo srozumitelné.

Víc než to, co doopravdy dělají?

Přesně. Rozumím, co dělají, nerozumím, co o tom píšou. Nenašli slova, kterými by mi to přiblížili. Měli by hledat přístupný jazyk. To, co jsem četla, na mě působilo, jako by to převzali z nějaké žádosti o grant. Nemířilo to ke konkrétnímu divákovi. I způsob, jakým se prezentují na Wikipedii je zaumný. Možná chtějí získat podporu. Zbytečně zdůrazňují, jací jsou noví a jedineční. Jenže nejsou první, měli předchůdce, kteří by se dali vystopovat až k Alfredovi Jarry na konci devatenáctého století. Tam má taková tvorba kořeny; z nich by mohli čerpat víc inspirace a síly než z dnešní odbornické řeči.

(c) Barbora Etlíková a Jana Pilátová

Zdroj: https://bit.ly/2UVtogS

[dubecvit]

Hardcore Patkhor - Před rokem

13.srpna 2019, vrchol Pik Patkhor (6083 m), Rushanský hřbet, JZ Pamír, Tádžikistán.

„Hej Víťas, plánuješ nějaký článek na výročí výstupu?“ Zeptal se mě před pár dny Tom. „Ne, proč, měl bych“? „No jasně, v tom je ta symbolika ne? Proč to teda jinak píšeš“? Hmm, dobrá otázka, proč to teda vlastně píšu. „Abych to nezapomněl vole a mohl si na tom i po letech honit triko“, vysvětluji prostě. „Jak jsem četl ten poslední díl, tak mě to mega dostalo. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně vůbec nevěděl, jak jsi to prožíval. Já jsem v hlavě řešil dost svých věcí a nebyl jsem vůbec v pohodě a netušil jsem, že to tak prožíváš“, svěřil se mi.

Zajímavé, asi byste všichni řekli, že když společně s někým strávíte tolik času ve vypjatých chvílích, nahlédnete i do těch nejskrytějších zákoutí jeho duše a v niterných rozhovorech se rozpitváte na atomy už jen proto, abyste se nezbláznili nudou. No, když se však sejdou dva takoví drsňáci jako my, o pocitech se moc nemluví. 

„Jseš dobrej? Jo. Ty? Jasně vole, jen mě trochu bolí škeble. Tak čubem dál“. To je maximální povolená hranice rozhovoru o emocích. „Chceš se v tom šťourat? Ok, tak já skáču do trhliny“. Jasně že trochu přeháním, samozřejmě jsme spolu mluvili, ale je přeci jen trochu snazší bavit se o tom, jak ses krásně vysral než o tom, jak jsi uvnitř posranej strachy. Další věc je, že většinu času taky zdrháš před ponorkou, zrakem do Kindlu, sluchem na koncerty oblíbených kapel a myšlenkami někam daleko a hluboko.

Na Tomův popud teda malinko převinu pásku vyprávění a ke zbytku se vrátím později. Snad.

Dnes, tedy 13.8. 2020, uplynul přesně rok od okamžiku, kdy jsem točil tohle trapné video na vrcholu Pik Patkhor. Byli jsme sami dost překvapení, že nás pustil nahoru. Po prvním nevydařeném pokusu, kdy jsme skončili v něčem, pro co mám pracovní označení “špatná parodie na skálu” (rozuměj terén, kde vylamuješ balvany velké jako mikrovlnka), totiž moc morálu nezbylo. Neměl jsem tudíž připravené nic, co by odpovídalo významnosti chvíle. Vzniklo tak to nejlepší, co můj hypoxií sužovaný mozek dokázal v dané chvíli vyplodit. Čisté, autentické, amatérské a trapné. Tohle je totiž realita a ne instáč. Tom seděl na zadku a psal domů zprávu nastávající ženě, že jsme to teda dali a já jsem jako správný zápaďaček chodil s nataženou pravicí a točil tyhle scestné, sebestředné kecy, aby všichni viděli, jaký jsem frajer. Jen náhodě vděčím za to, že jsem nespadl, když jsem se tam točil jako holub na báni. Naštěstí to trvalo jen chvilku, neměl jsem díkybohu tendence to natáčet znovu, aby to dávalo smysl a posbíralo více ztopořených palečků. Včas jsem to zařízl a vychutnal si přítomný okamžik.

Většina lidí o zážitku z vrcholu nemluví jako o něčem skvělém. Dost často je vám špatně, jste úplně na hadry vyčerpaní a už se vidíte dole ve spacáku. Snad živí. My jsme si to však užili na maximum, asi i proto, že jsme nebyli ještě zas tak vysoko. Řekli jsme si pár silných slov se slzami na krajíčku v drtivém obětí dvou tvrďáků. Pak jsme postavili mužíka z kamenů, do něj ukryli vrcholový zápis, otočili se čelem ke slunci, aby všechny stíny padly za nás a vydali se dolů vstříc odpočinku s vědomím, že nejvíce nehod se statisticky stává při sestupu.

Víťo, když takhle skáčeš v čase, tak to nemá hlavu ani patu, víš to? Vím, od paty k hlavě by to ale byla nuda a třeba kolena, si myslím, nikoho nezajímají. Tak zas příště, pokračování někde kolem pupíku. Nebo kousek níž? 

Pís bradas en sistas!  

[hraotruny]

Souvislosti S07E01

Zdravím a pozdravuji v letošní sezóně GOT. Máme před sebou 7 dílů sedmé sezóny, respektive už jen šest. Úvodní díl je už přes den venku a věřím, že jste jej všichni už shlédli.

Tak jako vždy prosím omluvte sníženou kvalitu češtiny - v Souvislostech budete nacházet faktické, stylistické i gramatické chyby - ač v plánu nejsou. Prosím o pomoc - na chyby mě upozorňujte, pokusím se je všechny následně opravit.  

A tak jako už v minulé sezóně - jsme na neznámém území děje příběhu, “souvislosti” tedy budou spíše “komentářem” aktuálního dílu než dodáváním dalších informací, jež nebyly diváků podány. 

Úvodní scéna - Dvojčata

chvíli jsem přemýšlel, zda nejde o těsný flashback k ději v s06e10…

...ovšem v průběhu projevu Waldera Freye bylo jasné, o co se jedná

nicméně máme tu posun/otázku, co vše Arya - respektive Muž bez tváře - dokáže - jaké jsou jejich kompletní schopnosti/kouzla ?

dosud Jaqen/Arya měnila jen obličej - zůstávali stejného pohlaví a +- tělesné konstituce

zde se Arya změnila (obličej beru) na chlapa s jeho hlasem, dikcí (kterou mohla načíst max pár dní před zavražděním WF), chováním - a to po dobu 14 dnů (2 hostiny) - a nikdo nic nepoznal ???

tohle mi přijde strašně divoký - 

proslov pěknej: Sever nezapomíná - do domu Freyů přišla zima

Arya is a mass killer !

když se mrknete na nedávno postovanou infografiku smrtí -  Arya se tímto imho probojovala do první pětky vrahů :)

Titulky

Královo přístaviště

Dračí kámen

Dvojčata

Zimohrad

Zeď/Černý hrad

Staré město

Sever / za Zdí

potvrzeno potvrzené - Jiní zvládají přivolávat zimní počasí/sněhovou bouři; čímž můžou skrývat svůj pohyb

respektive dosud s jejich přítomností přicházela “jen” zima - tohle je jiný level… mohlo by být využito v bitvě

Zeď

Bran se vrací z tripu

s jasnozřivostí je přesvědčování hračka 

na Bolestýnského Eda jsem při odhadu děje a výpisu postav zapomněl -  - ale je to jedna z mých oblíbených postav; mohl by si zas začít na všechno stěžovat :)

Zimohrad

co by Jon dělal, kdyby neměl malou Mormontku…

rozkol Jon x Sansa = Malíček se raduje; ale pěkný, že maj oba rozumný argumenty

btw Brienne s Podrickem už dorazili z Řekotočí - slušný výkon 

seriál je i studnicí moudrosti: “Vše před slovem ale jsou koňský sračky”

Královo přístaviště

Cersei vomlátila Jaimemu Tyriona moc pěkně!

Cersei: “Jsem královna Sedmi království”

Jaime: “Tří, v lepším případe” = Lannisterové, Říční krajiny a ? Bouřlivý konec nebo Udolí? jsem z toho počítání zmaten…

flotila Krakatic vypadá výborně - tisíc lodí…

k tomuto - zde zas narážíme na tradiční neurčitost GRRM - netušíme uplynutí času od zvolení Eurona králem; netušíme, kolik lodí mu zůstalo - ale i tak je to první podivnost

no a druhá - to jako obepluli celej kontinent? mrkněte na mapu, kde jsou Železné ostrovy a kde Královo Přístaviště

ok - Euron je kašpar, výbornej kašpar. Asi trochu vyšinutej, ale výbornej “A dvěma zdravýma rukama”

Staré město

ups - na Sama jsem úplně v odhadech zapomněl

knihovna, oběd, sračky - nejvtipnější sestřih všech 7 sezón 

vono taky těch sestřihů podobného zrna moc nebylo, vlastně žádný, neklame li mě paměť

teda tahle SHIT sekvence se hodně lidem zas naopak líbit nebude

a cíl je jasnej - dostat se, stejně jako Harry Potter, do zakázané sekce knihovny

ok - Sama/Jiné/Dlouhou Zimu učenci ignorují, protože věří, že to není/nebude konec světa, že lidé v Západozemí (nevím jak to co nejlépe pojmenovat) přežijí a je potřeba mu zachovat vědomosti, aby se nestalo divokou hordou

no - slušný - chápu to tak - že klidně nechaj chcípnout tisíce a tisíce lidí, vlastně kohokoli/všechny, ačkoli mají možná informace k záchraně jejich části na základě víry “není to konec světa”

imho - to je slušnej spolek zmrdů

Zimohrad

další nenaplněná láska :(

Sansa setřela Malíčka - šikovná + rozhovor bez očního kontaktu

V lese

na twitteru při premiéře vybuchla bomba se jménem Ed Sheeran - netuším kdo to je (no, teď už trochu jo) - první z velkých cameo rolí v S07

takže s cílem Aryi jsem se minul, nemíří na sever, ale na jih

a sebevědomí naší malé Hit girl nechybí - devítičlenná hlídka a ona se připravuje na jejich sejmutí

leč - i nepřátelé jsou lidé…

otázka na cíl cesty byla pro ni vysvobození - chtěla vyprovokovat střet, aby se zabíjeni odstartovala, i když se jí do toho nechtělo - ale opět to nedopadlo 

no uvidíme, zda k zabíjačce i tak dojde

Na severu

skládá se nám skupina dobrých bojovníků - Ohař, Thoros, Dondarion míří na sever za Jonem, Tormundem, Brienne…

Ohařovi se do domu/útočiště moc nechce:

“Tihle lidé nás tu nechtějí”

“Nelíbí se mi to to tu už od pohledu” 

(Třeba tu schovali nějaké pivo) “Neschovali” a důvod ? S047E03, vzpomínky, černé svědomí

farmář (s dcerou) Ohaře a Aryu pozval před nečasem

“Jak to, že chlap nemá doma pivo?”

Ohař farmáře okradl o stříbro se slovy “Až přijde zima, budou mrtví. Mrtví nepotřebují stříbro.”

Thoros “Co vidíš?” - další posun - i Ohař je “vyvolený” Pána ohně, že vidí? Nebo Thoros dokáže takto ukázat (něco) v plamenech komukoli? Nebo to jen zkoušel? Zdá se mi, že byli překvapení…

“Je tam hora, co vypadá jako hrot šípu” - tušíte?  pls do komentářů.

jo a Ohař je stejnej miláček jako Snape!

Staré město

dýka nakreslená v knize je ta, kterou měl být zabit Bran v S01E02

obsidián najdeme Dračím kamenu - tohle přece víme už od Stanise, když byl v Černém hradě! boha - a že jej nechá těžit... (dohledat v jakém díle + s kým se bavil)

Jorah! je léčen? nebo vězněn/studován? - hodně potěšilo a překvapilo…

Dračí kámen

ok, beru, že Daenerys je z tohoto návratu domů hotová, ale tady je tolik divnejch věcí!

Daenerys všude jako první, prakticky bez ochránců - stačilo tam mít pár lukostřelců/bojovníků a máme po Matce draků... ...vysvětlení, že to všechno prohlídli předem a pak zas odešli neberu.

prázdnej hrad - řekněme, že tohle se dá vysvětlit - se Stannisem odjeli téměř všichni, a ti co zbyli zdrhli když viděli flotilu Dany; i když stejně je to přitažené za vlasy…

...obvzlášt, když Lannisteři věděli, že je to tam prázdny, že tam Dany míří - vždyť je to hrad jako kráva - obsadit a bránit a způsobit co nejvíce ztrát…

No a mám to za sebou. Pěknou noc a za týden... Samozřejmě očekávejte nějaké další odkazy na rozbory - minimálně od Alt Shift X

#souvislosti #s07 #s07e01

[blogujicipanflegl]

Proč se vám investice do teamů vyplatí

Jak jsem psal minule, v Economii máme fixní a stálé teamy. A všem bych to doporučoval. Proč?

Vezměme si třeba práci s teamem. S každým teamem je potřeba pracovat. Jinak pracujete s novým teamem, jinak se zkušenými mazáky. Ať už to dělá Scrum master, liniový vedoucí, nebo team leader, většinou máte někoho, kdo se teamu věnuje (nebo by to měl dělat:).

Stálý team = méně práce

U stabilních teamů si ušetříte práci, kterou musíte věnovat novým teamům - nemusíte je učit odhadovat úkoly, pomáhat jim najít společnou řeč, sjednocovat coding style. Je to jako když jezdíte kempovat stále se stejnou partou. Víte, kdo co koupí, kolik toho potřebujete a kdo rozdělá oheň. Když pojedete s někým jiným, domluva bude složitější a místo ohně možná podpálíte kemp.

Má to samozřejmě i svá rizika - když jste v jednom teamu 12 let (zdravím kolegu Vaška:), je zde samozřejme riziko, že vás to přestane bavit. Stane se to rutina. Pruda. Motivace nulová.

Jak bojujeme s tímhle? Jak udržujeme motivaci v teamu? Jak držíme teamy pohromadě? 

Když jsem nad tím přemýšlel, vzpomněl jsem si na jednu studii, o kterém jsem dříve četl a která popisuje Hawtornův efekt. O co jde?

A ty jsi kterej? Já jsem starej Hawtorn

Jde o studii, kterou ve dvacátých letech minulého století provedli Elton Mayo a Fritz Roethlisberger v Hawtornově továrně. Cílem série experimentů bylo zjistit, zda a jak dělníci zareagují na změny pracovních podmínek, jako je např. zvýšení úrovně osvětlení. 

Během testů se původní očekávání potvrdilo. Když se začalo v dílnách více svítit, dělníci skutečně pracovali lépe. Zajímavé je, že dělníci pracovali lépe po jakékoliv změně - tedy nejen při lepším osvětlení, ale i když se světelné podmínky vrátily do původního stavu a tedy došlo ke zhoršení osvětlení!

Vysvětlení se různí, studii je vyčítáno spousta chyb, ale ať původní autoři, tak i další zpravidla tvrdí, že jedním z hlavních důvodů lepšího výkonu byl fakt, že se o dělníky někdo zajímal. Ptal se jich, jak se jim pracuje, zajímal se o to, co by potřebovali pro zlepšení pracovních podmínek, vyslechl si jejich probémy a snažil se je řešit... 

Co pro Tebe můžu udělat?

Tadááá. To je ono. Asi jsem teď zklamal ty, kteří si mysleli, že to bude raketová věda, spousta grafů, vzorců a definic. Zklamu ty, kteří doufali, že si stabilitu v teamu koupí penězi korporátu. Ty motivaci zaměstancnů rozhodně nezvýší. 

Takže stačí se po ránu zeptat, jak se máš? Nestačí, ale rozhodně to bude lepší než drátem do oka. 

A je fakt, že většina toho, co se u nás s teamy děje, je stejně jednoduchá, jako otázka “jak se máš?”. Podotýkám, že nejsem výzkumník, ani vědec, takže vše hodnotím primárně tím pohledem, že nám lidi neutíkají a naopak vypadají celkem spokojeně:)

A Proč? A proč? A Proč?

Máte malé dítě? Už jste si prošli obdobím “A proč?” 

A proč jdeš do práce? A proč potřebujeme peníze? A proč musíme něco jíst? A proč abychom neumřeli? A proč...

Zábava? Nuda? Otrava? Ať už se k tomu stavíte jakkoliv, počítejte s tím, že to není specifikum malých dětí. Naopak - “proč?” je to hlavní otázka, na kterou musíte odpovídat v práci neustále. A i když se nikdo nezeptá přímo, vysvětlujte.

A proč mám všechno vysvětlovat?

Protože chytří lidé, kteří si mohou práci najít ještě ten samý den, nebudou něco dělat jen proto, že to řekl šéf. Nebudou to dělat ani proto, že to řekl CTO, CEO. Možná by poslechli UFO, protože by jim to přišlo zajímavé, ale počítám, že to nebude váš případ. Zkrátka chytří lidé dělají práci, protože jim dává smysl. 

Jistě. Ne vždy jsou firemní rozhodnutí populární. Firma mění priority, ruší projekty, dělá projekty, se kterými někdo nemusí souhlasit. To je normální - nemůžete se zavděčit všem. O to víc se vyplatí lidem vysvětlovat, proč jsme se tak rozhodli. Je nutné, aby viděli, že jsme zvážili pro a proti a chápeme, že zvolené řešení není dokonalé, ale lepší jsme nenašli.

Jak? To je na Tobě.

Vysvětlili jste “proč”? Pak neusněte na vavřínech a zapojte ostatní do rozhodovacího procesu. Mnohem lépe se postavíte za nějaké rozhodnutí, když jste jeho součástí. Architekturu a způsob řešení tak u nás vymýšlejí samotné teamy. Produkťák svoje nápady diskutuje s teamem, aby spolu s nimi vybral nejlepší způsob řešení. Není lepšího způsobu jak lidem vyjádřit důvěru.

Teamy jsou v tomhle směru hodně svobodné a není ani problém přijít s novou technologií. Velká část toho, co jsme začali v poslední době používat (React, Lua, NGINX, Docker, Lumen...), přišla přímo na popud jednotlivých teamů.

Jasně - občas to drhne. Vybereme špatnou technologii (už se nám dost dlouho nestalo) a nebo s ní neumíme dobře pracovat (stává se nám často:). Ale právě stabilně složené teamy, které ví, co od sebe čekat, nám pomáhají tyto problémy překonat. Teamy, které ví, že mají Vaška, který se do problému zakousne a postaví streamovací platformu za víkend (aniž by to po něm někdo chtěl:).

Mimochodem - v rámci experimentu v Hawtornově továrně ověřovali i teorii, zda se dá zvýšit motivace přidáním peněz. Přidali... A výkonnost se snížila.

#economia #team #5minutes

[yes-nikita-s-blog]

Kam se pořád ženeme??!

Přemýšleli jste někdy nad tím, že člověk se stále za něčím žene, ale to co je v přítomnosti mu uniká? Žijeme tak moc tím co bude, že co je teď nevnímáme. Jednou jsem potkala starého pána v létě, kdy jsem seděla na zastávce, celá promočená, lilo jako z konve, šílená bouřka a my oba jsme se choulili pod střechou malé zastávky a čekali na autobus domů. Každý na místo, kde je doma. A pán z ničeho nic začal povídat. Nejdříve se vřele omluvil, jestli mě povídáním nebude obtěžovat, já mu odvětila rozhodně ne a tak se dal do vyprávění. 

Když jsem byl malý kluk, bydleli jsme v malém rodinném domečku a měli pole. Na polích se nám pásli ovce, krávy a kozy. Jako děti jsme museli hodně pracovat a pomáhat. Střídali jsme se v péči o zvířata. A jednou byla tak šílená letní bouře jako dnes. (Měl tak smutný pohled. Hned jsem vycítila jeho radost, že ho někdo poslouchá.) My jsme nechali ovce na kopci, báli se, možná více jako my. Můj bratr ale dostal odvahu, aby na kopec vyběhl a zahnal ovce do stájí. Pozorovali jsme ho s maminkou doma z okna. V nečekaný moment udeřil blesk přímo do něj. Viděli jsme to celé, maminka mi zakryla oči. Pocítil jsem takovou bolest a ztrátu. V tu chvíli si člověk uvědomí, že nikdy neví co ho potká,co se mu stane. Nestihl jsem mu ani říct, jak ho mám rád a najednou tady nebyl. Tak mocná příroda zavelela a musel odejít z našich životů. Ne nevymýšlím si to, opravdu se to stalo.

Přijížděl autobus.Pán se usmál, podal mi ruku se slovy, abych si vážila každého dne a života. Poděkoval: “Slečno, děkuji za to, že jste mě vyslechla, málokdo dnes druhé poslouchá, zvláště nás staré lidi, kteří už jsme všem na obtíž, ale vám opravdu děkuji.”  A nastoupil. Přemýšlela jsem nad jeho slovy a uvědomila si, jak málo žijeme dny, okamžiky a pořád myslíme jen na budoucnost. Někdy je hezké zastavit se a jen tak žít. Kéž by bylo více času na to. Doba nám to nedovolí. Musíme vydělávat, živit sebe, pak i rodinu, a tzv. růst, pracovně růst. Ale přitom je mnohdy tak krásné jenom žít a poslouchat. I toho, dle některých, mladých, lidí ”senilního staříka”, který vedle vás sedí v tu chvíli na zastávce. I on měl něčím zajímavý život, příběh, kterým si musel projít. Nikdy nevíte, kdo vás obohatí, svým povídáním, příběhem a nebo jen setkáním.

Nicméně můžeme si přečíst tisíce motivačním knih, tisíce knih o pozitivním přemýšlení, ale ta skutečná podstata života nám přesto často uniká. Jsme zaslepení touho hnát se za něčím, být úspěšní, že se z mnoha z nás stávají arogantní lidé, kteří odsuzují, aniž si vyslechnou, aniž naslouchají. 

Kam se to pořád jen ženeme??! Toť otázka... :)

https://www.youtube.com/watch?v=pqi4whXaHx8

[paskvilnet]

Tarwater, 14.11.2002, Praha, Rock café

O Německu se v hudebním kontextu často mluví jako o zemi technu zaslíbené potažmo jako o nové dominantě nu-jazzové kultury. Nesmíme však zapomínat, že naši severní sousedé poskytují ideální podmínky pro elektro-experimentální scénu. Mezi její představitele patří Tarwater, kteří u nás vystoupili v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Co na tom, že v jejich skladbách dostala před němčinou přednost angličtina...

Páteř berlínské kapely Tarwater tvoři kytarista, baskytarista a programátor Bernd Jestram a vokalista, bubeník a klávesista Ronald Lippok, který zároveň funguje i v projektu To Rococo Rot. Přestože jsou Tarwater známí svou pocitovou hudbou na pomezí elektroniky a kytarové hudby, jejich prvotní láskou byl punk.

Tarwater se zformovali v roce 1995 a světového ohlasu se dostalo jejich třetímu řadovému albu Silur, které si posluchače podmanilo inspirativním ambientem. Svůj talent potvrdili na desce Animals, Suns And Atoms z roku 2000. Ta stejně jako předchozí dílo vyšla na jejich domovském labelu Kitty-Yo. Pestré samply kořenící tarwaterský nápaditý sound navíc nejsou pouze hudební, protože kolážový přístup je uplatněn i v textové rovině.

S tvorbou Tarwater se můžete setkat i na filmovém plátně, divadelních scénách či v rozhlasových hrách. Dokladem toho je i výběrová deska Not The Wheel z minulého roku, kde se kromě jejich nevydaných studiových počinů objevily ukázky právě z těchto aktivit. Ostatně jejich hudba je tím pravým ořechovým k vytváření nálad od zadumané melancholie přes nervní poryvy až k atmosférickým výšinám. Vyberte si sami, kam se necháte zavést.

Rozhovor: Název kapely pochází z bluesového alba, které jsme jednou objevili. Ten bluesman se jmenoval John Tarwater. Když jsme viděli ten nápis na desce, řekli jsme si, že to zní dobře. Zábavné bylo, že když jsme poprvé přijeli koncertovat do Ameriky a hráli jsme v Austinu v Texasu, přišel za námi chlapík a povídá: "Čau, já jsem Kevin Tarwater." Byl na nás zvědavý, protože mu připadalo legrační, že německá kapela hraje v Texasu pod jménem Tarwater, které je i ve Státech dost neobvyklé.

Prý jste v osmdesátých letech začínali v punkových kapelách. To je pravda. V surfařské punkové kapele hrál také Kevin Tarwater. Ale nechme toho... Ano, s Berndem jsme se potkali v roce 1981 v tramvaji ve Východním Berlíně. To jsme byli punkáči a tehdá bylo zvykem, že když jste potkali jiného punka, pozdravili jste se. A hned druhá otázka byla... Teda, ahoj není zrovna otázka, ale hned druhou věcí, na kterou jste se ptali, bylo, jestli nehrajete na nějaký nástroj. A tak jsme zjistili, že on hraje na basu a já na bicí. Potom jsme se potkali ve východoberlínské punkové kapela Rosa Extra.

Jako Tarwater fungujete od roku 1995. Přišli jste s muzikou, která je od punku dost vzdálená. Do té doby jsme prošli mnoha hudebními zkušenostmi. Bernd měl projekt Aufruhr zur Liebe, já projekt Ornament und Verbrechen. V osmdesátých letech jsme v rámci undergroundové scény společně dělali idustriální hudbu. Pak v Berlíně nastoupila klubová scéna. Zvlášť v polovině devadesátých let to bylo hodně zajímavé. Padla zeď a vyrojila se spousta ilegálních a pololegálních klubů, které se stěhovaly z místa na místo. Nefungovaly v nich finanční tlaky a díky tomu se nebránily experimentům. Slyšeli jste zajímavé experimentální DJské sety, rozjel se trip-hop, přišel drum and bass. Bylo to zajímavé. Tehdy jsme začali jako Tarwater. Zpočátku jsme nepočítali, že to bude regulérní projekt, prostě jsme blbli se samplerem.

S kým byste rádi spolupracovali? Máš nějaké přání nebo nápad? Když jeli Wire turné po Německu, spřátelili jsme se s Colinem Newmanem. Už roky mluvíme o tom, že spolu něco uděláme. Možná, že zkusíme právě tohle. Čas od času spolupracujeme s různými lidmi. Právě teď děláme na divadelním představení s klukem z Kolína. Jmenuje se Rob Young a hraje v nové kapele Cloma. (:u téhle kapely si nejsem jist jménem - na netu o nich nic nebylo - pozn. do autu:) S americkou umělkyní Sarah Marsh jsme pracovali na hudbě pro divadlo.

Dělali jste hudbu pro divadlo, vaše tvorba je slyšet ve filmech. Jak jste se k této práci dostali? Když jsme začali dělat muziku, pracovali jsme s lidmi, kteří se věnovali různým uměleckým odvětvím - malbě, poezii, divadlu. Od začátku naší hudební kariéry pro nás bylo přirozené pracovat s jinými tvůrci, aniž bychom se "umění" báli. Nedělali jsme ze sebe Umělce. Samozřejmě, že si nás také vybírají neznámí lidé na základě toho, že slyší naší muziku a přijde jim, že by se hodila do jejich filmu nebo divadelního představení. Pak se ozvou a my většinou souhlasíme a počkáme, co z toho vzejde. Na tomto turné jsme pracovali s Lilevanem z Berlína, který dělá videoart. Tvoří také polovinu elektronického projektu Rechenzentrum. Je to poprvé, co na turné používáme vizuální efekty. Tohle je dobrý příklad spolupráce, o které jsem hovořil. Když děláte ještě s něčím jiným, než jen s muzikou a zůstáváte otevřený ostatním věcem.

Je v současné době pro vaší pódiovou prezentaci vizuální složka důležitá? Vizuálních efektů jsme se dřív trochu báli. Hudba Tarwater je hodně o podněcování lidské představivosti a vizuální prezentace vás o ni připravuje. Když vidíte obraz, pokaždé vám nějakou dobu zůstane v paměti a zanechá po sobě stopu. Když vidíte video od Madonny, tak na tu obrazovou stránku nezapomenete. Pořád ji budete vidět, jak se s někým pere, nebo co to provádí. S Lilevanem jsme ovšem pracovali proto, že v jeho tvorbě cítíme paralelu k naší hudbě. On pracuje s obrazy podobně, jako my s muzikou. Když má volno, pracujeme s ním a pokud ne, tak na scéně vizuální efekty nenajdete.

Jak se zrodil nápad na samplované texty? "Můj milý deníčku..." Mám rád odosobněný aspekt samplování. Dokážu se položit do role někoho jiného. Třeba v písni The Watersample je použit rozhovor z novin, kde jistý umělec hovořil o problémech, co měl se sběrem materiálu, který chtěl prezentovat na výstavě v Berlíně. Popisoval, jak těžko se mu třeba v zimě získávaly vzorky vody. Četl jsem to v novinách a říkal si, že to použijeme. Jde o příběh někoho jiného, ale zároveň je i můj.

Je to takhle u všech vašich písňových textů? Někdy jsou to výstřižky, které sbírám a pak je dávám dohromady. Některé jsou popisy snů. Občas jde o básně různých autorů.

Funguje to podobně i v hudební rovině? Patří mi hudební studio (Berlin/Mitte - pozn. do autu), takže na studiový čas nemusíme vynakládat moc peněz. Trávíme tam spoustu času, pořád něco natáčíme. Sejdeme se a začneme od nuly. Nezačínáme od nápadu, ale vycházíme z nasbíraného materiálu - ze samplů a různých zvuků. Je to intuitivní a uvolněný proces. Hrajeme si.

Považujete vlastní studio za velkou výhodu? Ano. Jinak bychom museli měnit náš způsob nahrávání, náš způsob práce. Asi by to šlo, ale nic takového nemusíme, protože tomu studiu šéfuju. Studio je pro Tarwater nesmírně důležitým nástrojem. Možná ještě důležitější, než ostatní nástroje, které používáme. Studio je místem, kde se vše odehrává. Nepíšeme písně klasickým způsobem, kdy jeden složí melodii a přehraje ji druhému ke zhodnocení. Všechno se odvíjí od chvíle, co se sejdeme ve studiu.

Prý jste spolupracovali se symfonickým orchestrem. To byl...Deutsches filmorchester Babelsberg. Je to oficiální babelsbergský orchestr. Babelsberg je slavným místem, kde se na začátku minulého století natáčely významné filmy. Třeba film Metropolis se točil v Babelsbergu. Stále tam mají krásnou nahrávací místnost a staré studio. Ten orchestr tam pracuje dlouhá léta a natáčí filmovou hudbu. Jeho šéf nás požádal, jestli bychom nechtěli s orchestrem pracovat a napsat něco pro film. Dost nás to překvapilo, protože jsme předtím nic podobného nedělali. Bylo to moc hezké. Nejsme vystudovaní muzikanti, takže počítač vždycky vyplivnul noty a pak tam byl někdo, kdo dělal aranže. Setkali jsme se s dirigentem a ten nám říkal: "Jo. Držte chvilku tu smyčku." Celý orchestr potom musel sedět se sluchátky a poslouchat... Do toho hráli. Bylo to vážně dobrodružství. O přestávce pak za námi někteří lidé z orchestru přišli a ptali se: "Vy jste fakticky hráli punkrock?" A my na to: "No jo, tak trochu." Bylo to vzrušující. Pracovat se symfonickým orchestrem, který hraje vaši hudbu, je něco, co se rozhodně nestává každý den. Pro mě to byl takový zážitek, že jsem se musel jít pryč. Nedokázal jsem to ustát.

Máte přichystané další podobné spolupráce? Rádi bychom točili se symfonickými orchestry, ale to stojí spoustu peněz. Pracujeme na tom, aby na naší nové desce figurovalo více akustických, organických nástrojů. Na poslední desce (Dwellers On The Treshold - pozn. do autu) jsme pracovali s africkým perkusistou, který hraje s Fela-Kuti. Máme za sebou několik zkušeností s tím, když do našich počítačových sekvencí hráli muzikanti na živé nástroje.

Co vaši hudební přátelé? Na Berlíně je fajn to, že v něm žije spousta muzikantů ze všech možných zemí. Inspiruje mě hodně lidí. Pocházejí z Austrálie, Ameriky, Anglie, odevšad. Je to pestrá scéna. Najdete v ní lidi z Ruska, Polska. Do města se tak dostává řada vlivů. Rád si poslechnu rozmanité kapely, chodím na koncerty, poslouchám nová cédéčka.

Jak myslíte, že vaše hudba na lidi působí? Měla by se lidí dotknout, zapůsobit na ně. Nikdy ale nemůžeš dopředu říct jak. To je na hudbě krásné. Dám ti dobrý příklad. Na party za mnou přišel člověk a povídá: "Dneska jsem poslouchal vaši desku v autě. Jel jsem přitom strašně rychle." A doslova za půl hodiny za mnou přijde další a řekne mi: "Dneska jsem v autě poslouchal vaší novou desku a jel jsem tak pomalu, až na mě ostatní troubili." Člověk to prostě dopředu neodhadne. To se mi líbí. Nikdy nevíte, jak lidé zareagují.

#Paskvil #2002 #0221 #report #Tarwater

[paskvilnet]

Jeden svět - One World I.

Pokud jste viděli alespoň malou část dokumentárních filmů festivalu Jeden svět, jehož další ročník proběhl v Praze na konci dubna, určitě jste neměli ze světa okolo sebe dobrý pocit. Nebylo jednoduché orientovat se v panoptiku exotických postav a dějů, jejichž nejkrutější části si vzdáleně vybavujete z novinových článků a televizního zpravodajství. A nebylo nijak příjemné sledovat desítky příběhů lidského neštěstí z celého světa, nashromážděné v několika desítkách minut. Podtitul festivalu zněl „Něco takového se někde daleko skutečně děje…“, ale v záplavě údajů a počtů mrtvých či zmrzačených se Afrika, Dálný Východ či Asie nezdály tak daleko, zvlášť když se na jejich neštěstí státy civilizované Evropy či Ameriky často podíleli a dokonce z něj profitovali a profitují.

Kdo má prospěch z toho, že je na tom Třetí svět tak špatně? Tak zněla asi nejčastější otázka, která padala v dokumentech uvedených v různých sekcích festivalu. Šokující čísla snímku Zbraně chudým o americké účasti na financování různých etnických nepokojů po celém světě znevážila jeho propagandistická forma a neexistence protinázoru z oficiálních míst. Ale i tvůrci kvalitnějších snímků hovořili o historických kořenech dnešní katastrofální ekonomické situace post koloniálních zemí.

Jean Marie Téno Když se podíváte do historie, tak dřív to bylo tak, že osvobozenecká hnutí, v nichž lidé bojovali proti koloniálnímu systému v celé Africe, podporoval sovětský blok. Ale většina osvobozeneckých jednotek byla poražena, prostě prohráli válku. A když byli zlikvidováni, dosadili lidé ze Západu své úplatné vůdce, kteří dali lidu „nezávislost“, jakoby to byl výsledek toho boje. Lidé jsou dnes „nezávislí“, ale volí si politiky podporované Západem a tito lidé nezastupují jejich zájmy, ale zájmy investorů ze Západu. Takže otroctví, kolonialismus, „nezávislost“ byla jen pokračováním kolonializace a teď postupně přebírají lidé svou zemi od bílých pánů. A teď jde o to, že pokaždé, když se lidé v Africe začnou zabývat těmito věcmi okamžitě vznikne nějaký nový konflikt. Etnický konflikt, kterých okolo doutná spousta a který nevznikne na Západě, ale ve spolupráci s ním proto, aby zůstaly zachovány jisté mechanismy. Kdykoliv přijde někdo s dobrou myšlenkou vznikne konflikt a zabrání tomu aby se mohl stát zabývat potřebami lidí. Takže všechny ty řeči o geostrategii jsou o tom jak zabránit lidem aby vytvořili něco jiného a jak si udržet skupinu která bude dál pracovat tak aby z tohoto systému profitovaly velké korporace. A to je na africké politice velmi frustrující.

O tom, že Africe nepomáhají ani oficiální nadnárodní instituce, které se podporou rozvojových ekonomik často chvástají, hovořil brilantním novinářským jazykem snímek BBC Investoři chudoby. Detailně popisoval absolutní krach ekonomiky Ghany pracující dvacet let pod dohledem Světové banky. Kdo je v tomto případě vinen za rozpad původní společnosti? Pokud máte strach z tabulek a byrokracie, tak se chvíli nekoukejte.

Fiona Murch V našem filmu jsme se snažili ukázat proč je západní vliv na Třetí svět tak zničující. Jedna z podivných věcí, které se dějí na světě je, že lidé přebírají různá klišé o věcech které se dějí, ale vlastně jim nerozumí. Takže spousta protestujících na antiglobalizačních demonstracích vlastně vůbec nevědí o co jde v rozvojových zemích. A my ukazujeme, že i když ten plán, který MMF a Světová banka realizovala, na papíru funguje, ve skutečnosti naprosto zkrachoval. Protože nezahrnul do svého plánování výzkum o místní kultuře, společnosti a zvycích. A je to plán, který se tváří jako by něco podobného ani neexistovalo, takže ten systém pravidel je utvořen velmi kompaktně a nedá upravovat. Je vytvořen aby fungoval stejně všude v Africe. Ale nefunguje. Každá země je jiná. Co je na té věci zarážející jsou arogantní „ekonomisté“, jejichž rozhodnutí nikomu neprospívá a kteří neposlouchali místní lidi upozorňující na to že věc nebude fungovat.

Pohled evropských dokumentaristů se od afrického většinou odlišoval v tom, že se snažil upozornit na chyby v systému, zatímco africký odsuzoval celý Evropou exportovaný systém. Systém založený na ekonomickém profitu a nerespektující základní hodnotu lidského života.

Jean Marie Téno Je historické. Jediný vztah mezi Evropou a Afrikou byl kolonialismus. A koloniální vztah spočíval v tom, že Evropa exportuje civilizaci někam, kde žádná není. Ale to byla lež! Ve skutečnosti to bylo tak, že nastupující civilizace vytlačila tu co tam byla předtím. A naši původní civilizaci vytlačila ta, co je i tady – konzumní společnost. Kdo vynalezl civilizaci? Evropa nevynalezla civilizaci! Civilizace byla všude, kde žili nějací lidé. Takže přišli a zničili to co nějak fungovalo a udělali to proto, aby byli přímo u zdrojů. A civilizaci si vymysleli, aby ospravedlnili, že zotročili lidi v jejich vlastní zemi a nechali je produkovat zisk pro evropský svět. Evropani vymysleli otroctví i koloniální systém tak, aby zvýšili zisky velkých korporací. A vždy se z Afriky vyváželo víc peněz než se v ní investovalo. To dělají státy z „osmičky“ – vyvážejí z Afriky víc peněz než v ní investují a lidé to neví, přestože je to fakt. A teď přichází volný trh v situaci, kdy je ve spoustě zemí mnoho chudých lidí a bohaté jen korporace. Pokud by někdo chtěl lépe fungující trh, tak by měli dostávat za stejnou práci stejnou odměnu v Africe i Evropě. Pak by ale přišly korporace o většinu zisku.

Jedním z nejzajímavějších hostů festivalu Jeden svět byl jihoafrický aktivista Zackie Achmat oceněný cenou pořadatelů společnosti Člověk v tísni Hommo Homini. Jeho organizace upozorňuje už několik let, že vinou patentových zákonů umírá v Jižní Africe tisíce lidí nakažených virem HIV, protože si nemohou dovolit drahé „antiretroviry“, umožňující jim prodloužit si život. Zackie Achmat také antiretroviry nebere, i když by si to mohl dovolit a svým postojem protestuje proti jednání lékařských koncernů a jejich politických lobistů. O jeho přežívání bez léku a boji za dostupnou všeobecnou zdravotní péči hovoří dokument Je to můj život.

Zackie Achmat Myslím, že nejen jihoafrickým, ale globálním problémem je ekonomická síla, kterou korporace mají. Když si vezmete čistý zisk z nejprodávanějších jihoafrického antiretroviru tak to máte 152 miliard dolarů za rok. Celkové zisky třeba firmy Merck se pohybují okolo 315 miliard dolarů za rok. Takže mají velkou ekonomickou moc a snaží se ji změnit v politickou tak, že třeba v USA mají lékařské firmy na každé dva kongresmany jednoho placeného lobistu. A tak když my zatlačíme na naší vládu aby zjednala spravedlnost a učinila léky dostupné pro všechny, zatlačí americká vláda na naši zemi zařazením na listinu se sankcemi, což má samozřejmě vliv na politickou situaci. Věříme však, že je důležité, aby civilizované společnosti globálně spolupracovali a ovlivňovali mezinárodní instituce tak, aby kontrolovaly jednání těchto obchodních společností.

Ačkoli v mnoha afrických zemích lze problémy s lidskými právy úzce svázat s ekonomickou sférou, řešení mnohdy krachuje na dědictví minulého bipolárně politicky rozděleného světa. Klasická politická metoda se proto mnoha aktivistům zdá jako nepoužitelná, pokud chtějí něco skutečně změnit.

Zackie Achmat Problém to je politický ale nemůže se stát programem jedné strany, protože například HIV je ohromná humanitární katastrofa a když jste nakažený nezáleží na tom z jaké jste strany. Takže se snažíme o všeobecný konsensus všech politických stran na tom, že lidé mají co do těchto mechanismů hovořit a že léčba by měla být všem dostupná. A myslíme, že toho lze dosáhnout. Problém v naší zemi je, že strana ke které patřím – „Africký národní kongres“ je složena z mnoha proudů a vedle přesvědčených demokratů jsou tam i tvrdí stalinisté, kteří nemají smysl pro něco jako je svoboda. A náš prezident je těmito lidmi bohužel ovlivněn a neslyší co chtějí lidé. I když všechny církevní, ženské, humanitární organizace, hnutí za lidská práva i obchodníci říkají: „To nemůžete dělat, nenechávejte lidi umírat.“ Takže je to čistě politický problém a my budeme tlačit na politiky aby změnili svůj postoj, ale nestaneme se jimi, protože pak bychom byly úplně stejní jako oni.

Předchozí témata tvořila jen drobný průřez světa, o němž bychom se ještě před nedávnem nedozvěděli. Ale co se pro nás změní tím, že o něm víme? Budeme kontrolovat zda firma, u které nakupujeme aspirin okrádá umírající chudáky v Jižní Africe a ovlivňovat podle toho svůj nákup? Budeme tlačit na naši vládu aby nepodporovala obchod se zbraněmi do rizikových oblastí? A jak daleko jsme schopni jít ve svém tlaku? Protože natočením ani shlédnutím filmu se nic nevyřeší. A věci o kterých se na festivalu jeden svět mluví jsou věci k řešení.

#Paskvil #2002 #0211 #Jeden svět #One World #Luboš Pavlovič