#Bystré | Explore Tumblr Posts and Blogs

karle-pls · 3 years

Text

Ta chvíle, kdy miluješ Karla, ale ta scéna je tak špatná, že ji musíš přepsat

Originál:

Když se oba dostatečně přiblížili k pueblu, Vinnetou řekl:

“Nechť můj bratr jde vpravo, já půjdu vlevo. Uprostřed, tam, kde je žebřík, se sejdeme.”

Old Shatterhand pochopil. Nejprve si měli obhlédnout okolí puebla, jestli se tam nepotuluje někdo z Indiánů. Old Shatterhand uposlechl přítelovy výzvy, ale neobjevil nic podezřelého. Když se sešli, zjistili, že žebřík je už nahoře.

”Uff!” zvolal Apač tiše. “Je pryč!”

“Ano,” přikývl Old Shatterhand. “Ale ani to nám nezabrání dostat se na nejspodnější střechu. Nejdřív však musíme zjistit, jak jsou nepřátelé rozestaveni a kde jsou.”

“Hoří dva ohně.”

“Správně. Jeden na terase, na níž jsou zajatci, a druhý na poschodí pod ní, aby ozařoval otvor, kterým se chtěli zachránit. Tam taky stojí stráže: nahoře tři a dole tři. Ale kde jsou ostatní Indiáni?”

“Uvnitř. Neviděl můj bratr, že se tam svítí?”

“Ano. Vchody jsou otevřené a proniká z nich světlo. Podle toho vrchní poschodí obývají bojovníci se ženami a dětmi, zatímco spodní dvě jsou neobydlena a slouží asi jako skladiště.”

“Můj bratr hádá dobře. Byl jsem tu před několika lety a prohlédl jsem si vnitřek puebla.”

“Hm! Uspořádání se od té doby mohlo změnit. Musíme být opatrní. Dnes je pěkný večer a můžeme předpokládat, že ne všichni Indiáni jsou ve svých příbytcích. Protože nejsou vidět, leží možná někteří na střechách.”

“Dáme se tím zdržet?”

“Ne!”

“Postav se tedy ke zdi, abych ti mohl vylézt na ramena.”

Old Shatterhand uposlechl této výzvy a Apač se mu vyšvihl na ramena. Když se mu nepodařilo dosáhnout okraje nejnižší terasy, zašeptal svému druhovi:

“Vytáhni ruce do výše, stoupnu si na ně!”

Old Shatterhand to udělal a držel Vinnetoua s takovou lehkostí, jako by to bylo malé dítě.

“Ještě to nejde,” řekl Apač.

“Kolik ti ještě chybí?”

“Tři dlaně.”

“To nic. Prsty máš jako ze železa. Když dosáhneš okraje, už se udržíš. Pak ti pomohu medvědobijkou. Budu počítat do tří, a pak tě vymrštím. Dávej pozor a dobře se zachyť! Raz - dva - tři!”

Při slově “tři” Apače mocně vymrštil, takže dosáhl okraje a zachytil se ho jako kleštěmi. Old Shatterhand rychle popadl svou medvědobijku a podepřel jí Vinnetouovu nohu. Když ho ještě víc nadzdvihl, vyšvihl se Vinnetou na terasu, zůstal tam tiše a nehybně ležet a naslouchal, zda není nablízku nikdo, kdo by ho byl zpozoroval a nebo uslyšel. Ležel schoulený a připravený vyskočit jako leopard, aby jediným stisknutím hrdla zabránil varujícímu výkřiku. Jeho bystré oči prohlédly celou terasu - kromě něho na ní nebylo živé duše. Nedaleko spatřil otevřený čtverhranný otvor, vedoucí dolů do přízemku, a těsně u něho byl žebřík, který před chvílí vytáhli nahoru.

Nejprve se tichými, hadovitými pohyby doplazil k otvoru a poslouchal. Dole byla tma. Nic se nepohnulo a zdálo se, že dole nikdo není. Znovu se doplazil k žebříku a spustil jej dolů, aby mohl Old Shatterhand bez námahy vylézt nahoru. Když byl nahoře, přilehl k Vinnetouovi a zeptal se ho:

“Je někdo pod námi?”

“Nic jsem neslyšel,” odpověděl Vinnetou.

“Vytáhneme opět žebřík?”

“Ne.”

“Správně. Kdybychom se museli dát na útěk, budeme ho potřebovat. Ale teď pojďme o poschodí výš.”

Vedl tam žebřík, avšak ten nesměli použít, neboť byl opřen o střed poschodí, kde hořel oheň. Tam taky seděli tři strážci, kteří hlídali otvor vysekaný zajatci. Kdyby byli vystoupili po tomto žebříku, strážci by je hned uviděli.

Terasa nad nimi byla asi čtyři kroky široká a osmdesát kroků dlouhá. Oheň na ní byl podle indiánského zvyku nízký, takže nestačil ozářit krajní části terasy. Osvoboditelé se tedy museli vydat na pravou nebo na levou stranu ploché střechy. Vybrali si levou část, sice pro nepatrnou, ale pro ně závažnou příčinu.

Tři indiánští strážci totiž seděli tak, že dva byli obrácení tváří k otvoru, který měli střežit, a třetí se krčil nalevo od nich, zachytával světlo plamene a vrhal dlouhý stín na levou část terasy. Tento stín umožňoval Old Shatterhandovi a Vinnetouovi, že se mohli nepozorovaně přiblížit.

Vytáhli tedy žebřík, který vedl z prvního poschodí do přízemí, a odnesli ho na levý konec terasy. Museli si počínat nanejvýš opatrně. Potom žebřík opřeli o zeď a vystoupili. Nahoře zůstali chvíli ležet a obhlíželi terasu.

“Strážci jsou sami,” zašeptal Apač.

“Ano, a to je dobré,” poznamenal jeho bílý přítel. “Ale i tak to bude těžké, neboť se nemáme kde skrýt.”

“Přece stín!”

“Well! Ale to nestačí. Můžeme se k nim přiblížit nanejvýš na dvacet kroků, a jak se chlapík, který vrhá stín, pohne, padne světlo i na nás a hned nás spatří!”

“Odvrátíme jejich pozornost na druhou stranu.”

“Čím? Kamínky?”

“Ano.”

“Dobrá. Jestli jsou dost hloupí, nechají se oklamat. Těch dvacet kroků musíme ale zdolat bleskurychle. Toho, co je k nám obrácen zády, srazím okamžitě k zemi, a ty se pak postaráš o druhého a já o třetího.”

“Ale bez nejmenšího hluku!” varoval Vinnetou.

“Samozřejmě, jinak stačí, aby se jeden z těch, co stojí nahoře, podíval dolů, a jsme prozrazeni. V tom případě musíme nejdřív omráčit ty dole, a pak další tři nahoře. Když zneškodníme i je, máme volným přístup k zajatcům.”

“Ale když způsobíme hluk, bude celé pueblo na nohou.”

“Vinnetou a Old Shatterhand by se ani pak nezalekli. Uhasili bychom ohně, takže by nás neviděli a nemohli po nás střílet.”

“Dobrá. Teď tedy kamínky!”

Bylo velmi prospěšné, že Old Shatterhand nadhodil tuto otázku už teď, neboť později je opravdu zpozorovali a tu mohli jednat v naprosté shodě, aniž ztráceli drahocenný čas otázkami. Teď šmátrali rukama po plošině a nasbírali potřebné množství kamínků. Potom si lehli a plazili se ke strážcům. Old Shatterhand to správně odhadl. Asi dvacet kroků před strážemi se museli zastavit. Vinnetou se lehce nadzdvihl a házel jim kamínky za hlavu, takže dopadaly na druhou stranu. Šramot, který kamínky způsobily, byl sice nepatrný, ale stráže ho zaslechly, otočily se vpravo a naslouchaly.

“Půjde to,” zašeptal Old Shatterhand. “Jsou dost hloupí, odvrátíme od sebe pozornost.”

Vinnetou hodil ještě několik kamínků a strážci soustředili pozornost na pravou stranu, neboť měli za to, že je tam nějaká živá, snad i nepřátelská bytost.

“Teď!” řekl Old Shatterhand tiše.

Vstali. Pěti, šesti dlouhými, ale zcela tichými, skoro nehlučnými skoky se přiblížili ke strážcům.

Můj alternativní návrh, pač mě to příliš triggrovalo:

Když se oba dostatečně přiblížili k pueblu, Vinnetou posunky Old Shatterhandovi naznačil, aby šel vpravo podél obvodové zdi. Sám se vydal vlevo. Jeho přítel pochopil a uposlechl. Nejprve si totiž museli obhlédnout okolí puebla, jestli se tam nepotuluje někdo z indiánů. Ani jeden z nich nenarazil na nic podezřelého a oba se opět sešli na místě, odkud vyrazili. S nelibostí zjistili, že žebřík, který tam byl ještě před chvílí postavený, je už nahoře.

”Uff!” uniklo Apačovi tiše. Ta malá nepříjemnost jim ale nemohla zabránit v tom, aby se dostali na nejspodnější střechu.

Dva ohně, tři a tři bojovníci, naznačil Vinnetou indiánskou posunkovou řečí. Chtěl se pouze ujistit, že oba znají situaci, do které se hodlají pustit. Old Shatterhand to ve stínu u zdi sotva viděl, ale nebylo moudré riskovat, že by se dorozumívali nahlas. Na znamení, že je s tím srozuměn, přikývl. Jeden oheň plápolal na terase, na níž se nacházeli zajatci. Druhý byl na poschodí pod ní, aby ozařoval otvor, kterým se chtěli zachránit. U každého z ohňů hlídaly tři stráže.

Jiné indiány vidět nebylo, nejspíš byli tedy uvnitř. Tomu napovídalo také světlo vycházející z otevřených vchodů skalního sídliště. Podle toho, že se svítilo pouze na vrchním poschodí, mohli dva zachránci usoudit, že bojovníci se ženami a dětmi přebývají právě tam, zatímco dvě spodní poschodí jsou neobydlena a slouží jako skladiště. Byl však pěkný večer, takže se dalo předpokládat, že ne všichni indiáni budou ve svých příbytcích. Někteří mohli například ležet ve tmě na střechách, kde na ně nebylo vidět a představovali možné nebezpečí.

Vinnetou chvíli sledoval, jak jeho bratr s pohledem upřeným do puebla zamračeně dumá a na tváři se mu zračí všechny komplikace, které v duchu zvažuje. Nebyl ale čas se tím nechat zdržovat. Lehce do něj šťouchl směrem ke stěně a Old Shatterhand, probraný ze svých úvah, rázně přikývl.

Postavil se blízko ke zdi a trochu se skrčil, aby se mu Apač mohl vyšvihnout na ramena. Ani tak ale nedosáhl na okraj nejnižší terasy. Vinnetou vrhl krátký pohled na muže pod sebou, který pochopil hned pobídku a vytáhl ruce do vzduchu, aby si na ně mohl jeho přítel stoupnout. Po mnoha podobných dobrodružstvích už byl na jeho váhu zvyklý, takže ho lehce udržel nad hlavou.

“Ještě to nejde!” uslyšel zezhora tlumeně.

“Kolik ti ještě chybí?”

“Tři dlaně.”

“Na tři! Raz - dva - tři!”

Potichu odpočítal a při slově “tři” Apače vymrštil tak silně, jak dokázal, takže dosáhl okraje a zachytil se ho jako kleštěmi. Old Shatterhand rychle popadl svou medvědobijku a podepřel jí Vinnetouovu nohu. Když ho ještě víc nadzdvihl, vyšvihl se Vinnetou na terasu, zůstal tam tiše a nehybně ležet a naslouchal, zda není nablízku nikdo, kdo by ho byl zpozoroval a nebo uslyšel. Ležel schoulený a připravený vyskočit jako leopard, aby jediným stisknutím hrdla zabránil varujícímu výkřiku. Jeho bystré oči prohlédly celou terasu - kromě něho na ní nebylo živé duše. Nedaleko spatřil otevřený čtverhranný otvor vedoucí dolů do přízemku a těsně u něho byl žebřík, který před chvílí obyvatelé puebla vytáhli nahoru.

Nejprve se tichými, hadovitými pohyby doplazil k otvoru a poslouchal. Dole byla tma. Nic se nepohnulo a zdálo se, že dole nikdo není. Znovu se doplížil k okraji terasy a spustil žebřík dolů, aby mohl Old Shatterhand bez námahy vylézt za ním.

Když byl nahoře, přilehl k Vinnetouovi, bradou pokynul k otvoru a tázavě se na něj zadíval. Vinnetou jen lehce zavrtěl hlavou, aby naznačil, že žádné nebezpečí dole nezaznamenal. Než se pustili dál, Old Shatterhand se na chvíli mimoděk ohlédl na žebřík. Apač mu ale lehce stiskl zápěstí, aby získal jeho pozornost, a zase zavrtěl hlavou. Bylo lepší žebřík nechat tam, kde byl, kdyby ho potřebovali při útěku.

Potom se oba začali rozhlížet, jak se dostanou o poschodí výš. Vedl tam žebřík, avšak ten nesměli použít, neboť byl opřen o střed terasy, kde hořel oheň. Tam taky seděli tři strážci, kteří hlídali otvor vysekaný zajatci. Kdyby byli vystoupili po tomto žebříku, strážci by je hned uviděli.

Terasa nad nimi byla asi čtyři kroky široká a osmdesát kroků dlouhá. Oheň na ní byl podle indiánského zvyku nízký, takže nestačil ozářit její krajní části. Osvoboditelé se tedy museli vydat na pravou nebo na levou stranu ploché střechy. Vybrali si levou část, protože jeden z indiánských strážců stál u ohně tak šikovně, že na ni vrhal dlouhý stín. Ten by mohl Old Shatterhandovi a Vinnetouovi umožnit, aby se nepozorovaně přiblížili.

Vytáhli tedy žebřík, který vedl z prvního poschodí do přízemí, a po špičkách ho odnesli na levý konec terasy. Potom ho opřeli o zeď a opatrně po něm vystoupali. Nahoře zůstali chvíli ležet a sledovali okolí.

Kromě strážců žádné další indiány nikde neviděli. Vinnetou byl už připravený jednat, ale Old Shatterhand ho chytil za předloktí. Manévr se mu zdál stále moc riskantní, vzbudit jakoukoli pozornost by pro ně bylo krajně nešťastné. Nechtěl spoléhat na jednu jedinou, velice nejistou skutečnost. Kdyby se strážce u ohně pohnul, padlo by na ně světlo a indiáni by je hned spatřili. Vinnetou pochopil jeho zaváhání. Nahmatal ve tmě trochu písku a kamínků a vtiskl je Old Shatterhandovi do dlaně. Ten si hned domyslel, co má Apač v plánu. Pokud se jim podaří pomocí kamínků alespoň na chvíli odvrátit pozornost strážných od směru, ze kterého se budou přibližovat, jejich šance na úspěch se o něco zvýší. Nebyl si sice jistý, jestli to není příliš průhledná lest, ale to nejspíš nebude vědět, dokud to nezkusí. Old Shatterhand se naklonil k Vinnetouovi a tak tiše, jak dokázal, mu šeptl do ucha:

“Já srazím toho, co je nejblíž. Ty druhého, já potom třetího.” Vinnetou mu rychle položil dlaň na ústa. Bylo samozřejmé, jak to provedou, a nebylo potřeba riskovat, že je někdo zaslechne, jak se o tom domlouvají. Old Shatterhand v naprosté tmě stínu, který je obklopoval, spíš vycítil než viděl, že pro jeho ujištění Apač přikývl. Ovšem stejně mu to ještě nedalo. Odsunul přítelovu ruku, aby mohl znova mluvit.

“Kdybychom se prozradili, uhasíme ohně, aby - ” Větu ale ani nedokončil, protože ho Vinnetou umlčel pohledem, ze kterého bylo zřetelné, že uvažuje, zda jeden z roubíků připravených pro strážce nemá využít už teď. Začali oba tedy již v tichosti šmátrat rukama po plošině, dokud nenasbírali potřebné množství kamínků. Potom si lehli a plížili se ke strážcům. Asi dvacet kroků od nich se museli zastavit, aby na ně nedopadlo světlo z ohniště.

Vinnetou se lehce nadzdvihl a hodil strážným kamínky za hlavu, takže dopadaly na druhou stranu. Šramot, který kamínky způsobily, byl sice nepatrný, ale muži ho zaslechli, otočili se vpravo a naslouchali.

Jejich plán tedy mohl mít úspěch. Old Shatterhand nasypal Vinnetouovi do dlaně také písek s kamínky, které nasbíral on, a Vinnetou je stejným způsobem opět hodil. Strážci teď už soustředili veškerou svou pozornost na pravou stranu, neboť měli za to, že je tam nějaká živá, snad i nepřátelská bytost.

Vinnetou a Old Shatterhand nepotřebovali žádný povel, aby ve stejnou chvíli oba poznali, že je čas k útoku.

Vstali. Pěti, šesti dlouhými, ale zcela tichými, skoro nehlučnými skoky se přiblížili ke strážcům.

9 notes · View notes

womenwhorock · 5 years

Photo

Ida Kelarová, née Ida Bittová (10 February, 1956 Bruntál) is a Czech-Roma singer, musician, and choirmaster, sister of singer and actress Iva Bittová.

She is from a bi-racial family - father Koloman Bitto was a well-known Roma musician, originally from southern Slovakia; mother Lidmila, a kindergarten teacher, came from Slovakia. She spent her childhood in Vrbno pod Pradědem, Prešov and Horní Saliba. She studied at the School of Music in Opava and at the Janáček Conservatory in Brno (she studied piano and cello). Between 1975 and 1982, she acted as an actress and singer at the Theater on a String in Brno. In 1982, she moved to Wales with her husband. In 1985 she went to Denmark, where she started to perform and teach Roma songs. Later she worked in Norway and again in Wales. In 1995 she returned to the Czech Republic. She founded the International School for the Human Voice in Bystré in the Czech-Moravian Highlands. He organizes international workshops, multi-ethnic projects, Gypsy Celebration Roma Festival, and establishes choirs in various countries with the repertoire of Roma songs.

More here (in Czech)...

Her Romany children's choir Čhavorenge, established 10 years ago, tours the country and cooperates with the Czech Philharmonic Orchestra. But above all it has given dozens of Romany children a glimpse of a better life and the ambition to make the most of their talents. Chavorenge’s debut album Hej Romale, was recorded with the Czech Philharmonic Orchestra in 2018.

More on Čhavorenge here...

#women who rock #roma music #roma #choir #Ida Kelarová #Ida Bittová #czech music #czech women #roma women

1 note · View note

techcoolsk · 5 years

Text

V Kravanoch zhorelo 9 hektárov lesa. Požiar už uhasili

Hasiči zasahovali pri rozsiahlom požiari lesa v katastri obce Kravany, okres Poprad. Požiar vypukol krátko po 09.30 hod v nedeľu, pričom sa rýchlo rozšíril.

Hasičom prácu komplikoval ťažko dostupný terén. Na mieste udalosti od začiatku zasahovalo 50 hasičov z Popradu a Vysokých Tatier a členovia DHZO Spišské Bystré, Kravany, Liptovská Teplička, Šuňava a Batizovce. Na miesto zasahovali aj dva…

View On WordPress

#hasiči #Poprad #požiar #Slovensko

1 note · View note

prowife · 3 years

Text

Vladimír Burjan: Ako byť lepším rodičom

Pre mnohých ľudí je narodenie dieťaťa jedným z najvýznamnejších dní ich života. A bol by ešte významnejším, keby vedeli, čo všetko ich čaká. Niekto zvláda rodičovstvo prirodzene, akoby sa riadil odporúčaním psychológa Ivana Štúra: „Netreba veľmi vychovávať, treba pekne žiť, dieťa sa pridá.“ Iným však rola rodiča prináša mnoho otázok a neraz aj trápenia. Inak by sa asi nehovorilo, že „malé dieťa – malé starosti, veľké dieťa – veľké starosti“. Ako teda pristupovať k výchove detí, aby radosti prevažovali nad starosťami a výsledkom bolo bystré, dobré a šťastné dieťa? Tu je niekoľko užitočných rád:

Aj deti majú základné ľudské potreby. Bez ich naplnenia sa nemôžu zdravo vyvíjať. Bezpečie, istota, láska, prijatie a spolupatričnosť preto musia byť alfou a omegou každej správnej výchovy.

Rastlina nerastie preto, že ju záhradník popoťahuje.

Stačí, keď ju zalieva a vytvára jej vhodné podmienky.

Dieťa nie je malý dospelý.

Jeho mozog funguje inak, jeho potreby sú iné, nemá ani zďaleka toľko skúsenosti ako dospelý. Keď dieťa niečo povie či urobí, nemôžeme to posudzovať, ako by to povedal či urobil dospelý. Musíme sa obrniť trpezlivosťou, spomenúť si na seba vo veku dieťaťa a nezabúdať, že dieťa sa iba učí komunikovať a jednať. Prirodzene pri tom robí chyby, no napriek tomu si zaslúži, aby sme k nemu pristupovali s rešpektom. Aj uznanie a úcta patria medzi základné ľudské potreby. O tom, ako má taká výchova v praxi vyzerať, napísali Jana Nováčková a Dobromila Nevolová krásnu knihu Respektovat a být respektován. Určite odporúčam.

Dieťa sa potrebuje učiť na vlastných skúsenostiach.

Keď vo filme Obecná škola upozornil riaditeľ žiakov, že nesmú oblizovať zamrznuté zábradlie, čo urobili všetci ihneď po vyučovaní? Vybehli pred školu a oblizli prvé zábradlie. Rady dospelých (ani tie dobre mienené) nemôžu dieťaťu nahradiť vlastné skúseností. Ako rodičia by sme preto mali svojím deťom umožniť, aby tých skúseností mohli nadobudnúť čo najviac a čo najrozmanitejších. Musíme premôcť vlastný strach a prílišnú úzkostlivosť, aby z detí mohli vyrásť autonómne a autentické osobnosti.

Deťom prospieva široké spektrum aktivít.

Ak cítite neovládateľnú potrebu „miešať sa do života“ svojich ratolestí, robte to najmä tým, že im umožnite vyskúšať si čo najširšie spektrum rôznych aktivít: intelektuálnych, umeleckých, pohybových, samotárskych aj kolektívnych, rýchlych aj pomalých, doma aj v prírode, s vami aj bez vás. Následne s deťmi o zážitkoch veľa hovorte a pomôžte im zorientovať sa v nich. Ale pozor: netlačte na pílu! Rastlina nerastie preto, že ju záhradník popoťahuje – tým by ju naopak zahubil. Stačí, keď ju zalieva a vytvára jej vhodné podmienky. Zvyšok zariadi príroda. To isté platí o deťoch: zalievať, ale nepopoťahovať!

Výchove svedčí vypočítateľnosť a súhra rodičov. Ak vám dieťa oznámi, že práve rozbilo vázu, vaša reakcia by nemala závisieť od okamžitej nálady. A ak si s dieťaťom dohodnete riešenie situácie, nemal by ho druhý rodič negovať. Odporúča sa karhať racionálne, chváliť citovo. A vysvetľovať, vysvetľovať, vysvetľovať. Mimochodom, „Lebo som povedal!“ nie je vysvetlenie.

Slová majú veľkú moc, pozor na ne! Namiesto „Nebuď drzá!“ dcére vysvetlite, že „to, čo si povedala, môžu druhí vnímať ako drzé.“ Namiesto „Tie nerovnice ti nejdú, ty asi vážne nemáš bunky na matematiku!“ radšej synovi povedzte „Tie nerovnice ti zatiaľ nejdú, ešte sa im trochu venuj.“

Škola nie je základ života.

Ak už máte školáka, nerobte mu zo školy peklo. (Škola to zvládne aj sama.) Netlačte na známky, nevyžadujte samé jednotky, podporujte dieťa najmä v tom, o čo prejavuje záujem. Neučte sa s ním až po maturitu, nekontaktujte učiteľov trikrát týždenne a neriešte si cez dieťa vlastné nenaplnené ambície.

A nikdy sa nepýtajte: „Čo bolo dnes v škole?“

TIP NA KNIHU OD VLADIMÍRA BURJANA:

"Knihu, ktorú odporúčam, spomínam aj v mojej publikácii Úvahy po zvonení, ktorá vyšla pred vianocami. John Brockman prevádzkuje od roku 1997 web Edge.org, ktorý The Guardian označil za najmúdrejšiu stránku na svete. Každý rok tu zverejnia tzv. otázku roka, s ktorou sa obrátia na stovky vedcov a verejných intelektuálov. V roku 2013 sa múdrych ľudí sveta spýtali: Čoho by sme sa mali obávať? Výber 150 najzaujímavejších odpovedí (každá v rozsahu 1 – 2 strany) vyšiel v rovnomennej knihe v pražskom nakladateľstve dybbuk.”

0 notes

mpbrno · 4 years

Text

Městská Poezie Brno

bystré děti totiž postřehly že jehně leží v trní a když o tom řekly rodičům lítostí se rozplakaly úsměv do tváří se jim vrátil až díky přivolaným strážníkům kteří slíbili že uvězněné ovečce pomohou opatrně ji z trní vypletli a všichni přítomní se prakticky obratem dočkali důkazu že ovce je v naprostém pořádku bez váhání vyslyšela pobídku strážníků a odběhla

#mestskapoezie

0 notes

theodoreangelos · 3 years

Text

Bystré (Bistrey)

4 notes · View notes

koldakovo · 1 year

Photo

#česky #Bystré Zprávy #Frýbestr

3 notes · View notes

miyokotranslations · 10 months

Text

Qiang Jin Jiu - kapitola 3

Dravec

Pan Rugui vykročil k bráně Duancheng. Velitelé císařských tělesných stráží se rozdělili po stranách do dvou řad a mlčeli jako cikády v zimě. Jakmile se Pan Rugui zastavil a oznámil ústní edikt císaře Xiande, pustili se císařské tělesné stráže do práce.

Nejprve dali Shen Zechuanovi roubík a rychle ho zabalili do tlustého, bavlnou vycpaného oděvu, než ho přinutili lehnout si tváří dolů na zem.

Pan Rugui se naklonil ve studeném větru, aby zhodnotil Shen Zechuanův stav. Pak zvedl prsty, aby si lehce zakryl rty, několikrát zakašlal a tiše řekl: „Jsi tak mladý, a přesto máš odvahu předvést před jeho Veličenstvem tak melodramatický projev. Kdyby ses pravdivě přiznal k Shen Weiově zločinu vlastizrady, mohl jsi mít stále malou šanci na přežití.“

Shen Zechuan pevně zavřel oči. Studený pot už prosákl jeho oblečením.

Pan Rugui vstal a řekl: „Začněte bičovat.“

Velitelé císařských tělesných stráží na obou stranách okamžitě jednohlasně vykřikli: „Začněte!“ A hned poté následoval hromový řev: „Švih!“

Než stačila slova plně opustit jejich ústa, tyč zabalená do železného pláště s ostny zahvízdala nad Shen Zechuanem a zasadila mu těžkou ránu.

Po třech úderech uslyšel další hlas: „Udeřte ho tvrdě!“

Bolest jeho masa byla jako spalující oheň plápolající jeho tělem. Bičovali ho, dokud neztratil schopnost se hýbat. Jediné, co mohl, bylo pevně zuby sevřít roubík, který měl v ústech. Nebyl schopný včas spolykat všechnu krev a tak mu její měděná, slaná chuť zaplavila ústa. Shen Zechuan se stále držel svého posledního dechu, když ho kapající pot štípal do široce otevřených očí.

Obloha byla zatažena a hustý sníh padal jako vrbové jehnědy.

Bičování nebyla práce, kterou mohl dělat jenom tak někdo. Jak pravilo rčení "omdlít na dvacet úderů, zemřít na padesát", existovalo mnoho způsobů jak člověka zbičovat. Obecně se jednalo o rodinné řemeslo předávané z generace na generaci a jeho naučení nebylo o nic jednodušší, než se vyučit řemeslu jinde. Navíc tato práce nevyžadovala jen dobré znalosti bojových umění, ale také bystré oko. Tito muži to dělali tak dlouho, že se stačilo jen podívat na výraz ve tvářích velkých eunuchů z ředitelství obřadů, aby přesně věděli, kdo měl dostat malá povrchová zranění, ale vážná vnitřní a naopak.

Dnešním nařízením císaře Xiande byla smrt bičováním a ani Pan Rugui se nezdál, že by si Shen Zechuana jakkoliv vážil. To znamenalo, že v žádném případě nemohlo dojít k obratu. Byl mužem, který musel zemřít. Císařské tělesné stráže tak předváděly svůj speciální um. Shen Zechuan musel do padesáti úderů zemřít.

Pan Rugui situaci bedlivě sledoval a tak si brzy všiml, že už se Shen Zechuan nehýbe a má svěšenou hlavu. Zvedl proto ruku nad ohřívač a zrovna se chystal dát další instrukce, když na cestě uviděl blížící se deštník. Pod ním stála kráska v královském hávu.

Tmavé mraky na tváři Pan Ruguiho se bleskově rozptýlily a proměnily se v úsměv. Ačkoliv osobně nevykročil vstříc na pozdrav, bystrý eunuch vedle něho již vyrazil kupředu, aby jí nabídl svou paži jako podporu.

„Má upřímná úcta, třetí slečno. Je takový chladný den. Pokud má Její Veličenstvo císařovna vdova jakékoliv instrukce, stačilo někoho poslat, aby zprávu doručil.“ Promluvil Pan Rugui a přistoupil o dva kroky blíž.

Hua Xiangyi lehce zvedla ruku, aby naznačila císařským tělesným strážím, aby se nehýbali. Byla jemná a krásná. Císařovna vdova jí držela celé roky po svém boku, aby jí vychovávala. Její obličejové rysy připomínaly rysy císařovny vdovy, když byla mladá. Ačkoliv byla oslovována jako třetí slečna z rodu Hua z Dichengu, každý věděl, že byla váženou dámou paláce. Dokonce i samotný císař ji zbožňoval jako svojí vlastní drahou mladší sestru.

Hua Xiangyi řekla pomalým a měkkým hlasem: „Gonggongu[1], je ten na zemi synem rodu Shen z Zhongbo, Shen Zechuan?“

Pan Rugui se pohyboval v tandemu s kroky Hua Xiangyi, zatímco odpovídal: „To je on. Jeho veličenstvo právě vydalo dekret, aby byl ubičován k smrti.“

Hua Xiangyi řekla: „Jeho Veličenstvo bylo rozzlobené. Pokud Shen Zechuan zemře, nikdy se nedostaneme k jádru Shen Weiovy zrady. Její Veličenstvo císařovna vdova před malou chvíli dorazila do síně Mingli. Jeho Veličenstvo uposlechlo její rady a již se trochu uklidnilo.“

Pan Rugui vydal jen: „Ach tak,“ než pokrčoval: „Jeho Veličenstvo vždy naslouchá radám Jejího Veličenstva císařovny vdovy. Před tím bylo tak rozzlobené, že bych se neodvážil říct jediné slovo, i kdybych to měl v úmyslu.“

Hua Xiangyi se na Pan Ruguiho usmála a řekla: „Jeho Veličenstvo řeklo, abyste ho zbičoval. Copak to není přesně to, co jste udělal?“

Pan Rugui udělal ještě pár kroků a také se usmál: „Přesně tak. Předtím jsem byl v takovém spěchu, když jsem zaslechl slovo bič, že jsem mu dal pořádně zabrat. Mohu vědět, jak s ním máme naložit teď?“

Hua Xiangyi vrhla pohled na Shen Zechuana a řekla: „Před obnovením procesu Jeho Veličenstva ho nejprve odtáhněte zpět do císařské věznice. Život toho dítěte je nanejvýš důležitý. Spoléhám na to, že bude Gonggong informovat Jeho Excelenci Jiho, aby se o něj všemi prostředky dobře postaral.“

„To je samozřejmé.“ Odvětil Pan Rugui. „Jak by se Ji Lei mohl opovážit neuposlechnout rady třetí slečny? Počasí je chladné a silnice jsou kluzké. Xiaofuzi, drž třetí slečnu pořádně.“

Jakmile Hua Xiangyi odešla, otočil se Pan Rugui k oběma řadám císařských tělesných stráží a řekl: „Jeho Veličenstvo řeklo bičovat. S tím jsme hotovi. Odtáhněte ho zpět. Slyšeli jste slova třetí slečny. Tak zní přání Jejího Veličenstva císařovny vdovy. Vraťte se a informujte Ji Leie, že všichni lidé zapletení do tohoto případu jsou nesmrtelní. Jestli se tomu chlapci něco stane pod jeho dohledem...“ Pan Rugui si pomalu odkašlal. „Dokonce ani samotný nefritový císař nebude schopný ušetřit jeho hlavu.“

Xiaofuzi se vrátil, aby podepřel Pan Ruguiho za paži. Dlouhý a široký úsek cesty před nimi byl prázdný. Xiaofuzi zakašlal a řekl: „Otče, necháváme ho jen tak jít. Opravdu nám to nebude Jeho Veličenstvo císař později vyčítat?“

Pan Rugui vkročil na sníh a řekl: „Jeho Veličenstvo hluboko uvnitř ví, že za to nemůžeme.“ Ušel několik kroků, než se mu sněhové vločky začaly vršit na kožešinovém límci.

„Slib má hodnotu tisíce uncí zlata. Panovník se nejvíce bojí couvnout ze svých slov. Jeho Veličenstvo utrpělo další záchvat vážné nemoci kvůli invazi dvanácti kmenů Biansha. V těchto dnech uvažuje nad udělením titulu princezny třetí slečně, aby potěšilo Její Veličenstvo císařovnu vdovu. V tuto chvíli bude muset Jeho Veličenstvo souhlasit, i kdyby na něj Její Veličenstvo císařovna vdova kladla jiné požadavky, natož pak aby ušetřil lidský život.“

Zatímco mluvil, naklonil Pan Rugui hlavu, aby se podíval na Xiaofuziho.

„Copak jsi někdy viděl Její Veličenstvo císařovnu vdovu měnit své rozkazy?“

Bez ohledu na to, o jaký případ šlo, skutečným mistrem byl ten, kdo si stál za svými slovy.

***

Shen Zechuan horečkou blouznil. V jednu chvíli před sebou viděl umírat Ji Muho, v příští viděl sám sebe, když ještě žil v Duanzhou.

Vítr z Duanzhou jemně vanul kolem praporu. Shiniang zvedla závěs a vyšla ven s bílou porcelánovou mísou v ruce, která byla plná knedlíčků s tenkou vrstvou těsta a velkou porcí náplně.

„Řekni bratrovi, aby se vrátil domů!“ Zavolala na něho Shiniang. „Ani chvíli neposedí. Popožeň ho, aby si pospíšil na jídlo.“

Shen Zechuan přelezl zábradlí, vykročil několika kroky k Shiniang, z hůlek si ukousnul z knedlíčku, než utekl pryč. Knedlíček byl ale tak vařící, že mu nezbylo než funět, aby si ochladil pusu. Jakmile vyšel ze dveří, uviděl svého shifu, Ji Ganga, sedět na schodech, a tak si dřepnul vedle něj.

Ji Gang mnul rukama kámen. Otočil hlavu a na Shen Zechuana zabručel, než řekl: „Hlupáčku, jakou má hodnotu knedlík? A ty s ním zacházíš jako s nějakou raritou! Jdi zavolat bratra zpátky. My tři, otec a synové, půjdeme do taverny Yuanyang na pořádné jídlo.“

Shen Zechuan v konverzaci nepokračoval, protože to už shiniang táhla Ji Ganga za ucho. „Ohrnuješ nos nad knedlíky, co? Působivé. Tak když jsi tak bohatý, proč mít ženu? Vem si tyhle dva hlupáky!"

Shen Zechuan se hlasitě zasmál. Seskočil ze schodů a zamával svému shifu i shiniang, než vyběhl do uličky hledat svého bratra Ji Muho.

Cestou hustě sněžilo. Shen Zechuan ho nemohl najít. Čím více šel, tím dále došel a tím mu byla větší zima.

„Ge.“

Shen Zechuan pobíhal všude kolem a křičel.

„Ji Mu! Pojď domů na jídlo!“

Postupně ho začal obklopovat zvuk koňských kopyt. Hustý sníh mu bránil ve výhledu. Shen Zechuan byl naprosto ponořen ve zvuku koňských kopyt, ale nikoho neviděl. V uších se mu ozývaly zvuky boje a po tváři se mu rozstříkla teplá krev. V obou nohách cítil bodavou bolest, když ho ohromná síla přišpendlila k zemi.

Znovu přímo před sebou viděl mrtvého muže. Ve větru svištěl déšť šípů. Muž, který mu ležel na zádech, byl těžký a teplá lepkavá tekutina mu stékala po krku a tvářích.

Tentokrát věděl, co to je.

Shen Zechuan se s třesem probudil. Poléval ho pot a byla mu taková zima, že se nekontrolovatelně třásl. Rozvalil se po prknech postele, než si jeho oči s určitými obtížemi přivykly na tmu.

Ve vězeňské místnosti byli stále lidé. Pochůzkář uklidil špinavé věci a rozsvítil olejovou lampu.

Shen Zechuan se cítil vyprahlý. Zdálo se, že si pochůzkář jeho žízeň uvědomoval a tak mu nalil misku studené vody, kterou položil na prkno postele. Shen Zechuana zaplavovaly vlny horka a chladu. Velmi pomalu drkl do misky, aby ji posunul směrem k sobě, vylévajíc polovinu jejího obsahu.

Ve věznici nikdo nepromluvil. Shen Zechuan byl jediný, kdo tam zůstal, když se pochůzkář stáhl. Nabýval a ztrácel vědomí. Zdálo se, že se tahle noc nekonečně vleče. Ať čekal jakkoliv dlouho, svítání nepřišlo.

Pochůzkář znovu přišel, aby mu vyměnil léky. Shen Zechuan si tou dobou připadal mnohem bdělejší. Ji Lei se na něho podíval zpoza mříží a řekl chladným hlasem: „Jsi šťastný parchant. Mor vážně nikdy neumírá. Její Veličenstvo císařovna vdova ušetřila tvůj život. Předpokládám, že nevíš proč.“

Shen Zechuan sklopil hlavu, ale nic neřekl.

Ji Lei pokračoval: „Vím, že tvůj shifu je Ji Gang, uprchlý Ji Gang z bojového bratrstva. Před dvaceti lety jsme byli spoluučedníky. Společně jsme sloužili jako císařská tělesná stráž v Qudu. Obávám se, že to nevíš, ale kdysi byl zástupcem velitele císařských tělesných stráží třetí třídy. I já jsem trénovaný v boxerském stylu rodu Ji.“

Shen Zechuan zvedl hlavu, aby se na něho podíval.

Ji Lei otevřel dveře a počkal, až pochůzkář odejde. Jakmile kolem nikdo nebyl, posadil se vedle Shen Zechuanovy postele.

„Později se Ji Gang dopustil trestného činu. Jeho přestupek byl tak vážný, že za něj měl být sťat, ale minulý císař byl benevolentní. Nakonec ho neusmrtil a pouze ho vyhnal za Průsmyk.“ Ji Lei pokrčil koleno a usmál se na Shen Zechuana zády ke světlu. „Tvůj shifu nemá žádné speciální schopnosti, o kterých by se dalo mluvit. Je to prostě šťastlivec. Hádej, jak přežil? Díky slávě tvojí shiniang, tak jako teď ty. Pravděpodobně ani nevíš, kdo je tvoje shiniang. Já ti to teda povím - tvoje shiniang je Hua Pingting. V Qudu je osm měst Cen'nan. Rod Hua z Dichengu, který patří mezi ně, je rodem současné císařovny vdovy. Takže právě kvůli tvojí shiniang ti dnes císařovna vdova zachránila život.“

Ji Lei sklonil hlavu a zašeptal: „Ale kdo mohl tušit, že bude tvoje shiniang už mrtvá? Říkám ti, Ji Gang je bezcenný ubožák. Před dvaceti lety mu zemřel otec a o dvacet let později i jeho žena a syn. Víš, kdo za to může? Hluboko uvnitř to určitě víš. Může za to Shen Wei!“

Shen Zechuanovi se zatajil dech.

��Shen Wei otevřel obrannou linii u řeky Chashi. Kavalerie Biansha vpadla dovnitř a začala řádit. Mačeta podřízla tvé shiniang hrdlo. Všechno, co se stalo před tím, než naposledy vydechla, by udělalo Ji Gangovi ze života peklo. Duanzhou padlo do rukou nepřátel. Řekl jsi, že to byl tvůj bratr, kdo tě zachránil.“ Ji Lei se opřel, pohledem si změřil hřbet své ruky, než pokračoval: „Ji Mu, že? Vychoval tě Ji Gang, sledoval, jak vyrůstáš, takže byl Ji Mu tvůj bratr. Byl to Ji Gangův jediný syn – jeho jediný potomek a jediný potomek rodu Ji. Ale kvůli Shen Weiovi a tobě zemřel. Srdce probodnuté deseti tisíci šípy. Jeho ostatky zůstaly v závrtu, vystaveny ponížení, jak přes ně přebíhaly koně kavalerie Biansha. Zajímalo by mě, jak by se Ji Gang cítil, kdyby byl stále naživu a musel sbírat tělo svého syna.“

Shen Zechuan se náhle narovnal, ale Ji Lei ho zatlačil zpátky dolů.

„Shen Wei zradil svou zemi a spojil se s nepřáteli. To je dluh, který musíš nést. Snažíš se žít, ale bezpočet duchů Zhongba, kteří zemřeli nespravedlivou smrtí, kvílí. V noci usínáš a ve snech ztěžka rozlišuješ, kdo je tvoje shiniang, kdo je tvůj shifu! Jsi stále naživu, ale žít je mnohem větší utrpení, než zemřít. Dokážeš Shen Weiovi odpustit? Pokud mu odpustíš a pomůžeš mu se zbavit viny, zklameš svého shifu a celou jeho rodinu. Bez ohledu na cokoliv, Ji Gang je dobrodinec, který tě vychoval. Jak mu můžeš udělat něco tak neloajálního a nemorálního? Navíc, i když teď protáhneš svou vlastní chatrnou existenci, na světě už není nikdo, kdo by s tebou soucítil. Jakmile jsi v Qudu, jsi Shen Wei. Lidi jsou rozzuření. Těch, kteří tě nenávidí do morku kostí je víc, než by se dalo vůbec spočítat. Stejně budeš muset zemřít. Proč místo toho, abys zemřel pochybnou smrtí, si s Jeho Veličenstvem upřímně nepromluvíš a neobjasníš Shen Weiovy zločiny? To by utěšilo duši tvého shifu v nebi.“

Ji Lei náhle přestal mluvit, když si všimnul, že se Shen Zechuan přitisknutý k posteli, usmívá. Jeho smrtelně bledá tvář nabrala zlověstný, mrazivý obrat.

„Shen Wei se nespolčil s nepřáteli.“

Shen Zechuan pronesl každé slovo jasně skrze zaťaté zuby.

„Shen Wei se nikdy nespolčil s nepřáteli!“

Ji Lei Shen Zechuana zvedl a přirazil ho ke zdi. Ozvala se rána, z místa nárazu začaly opadávat kusy zeminy a prachu. Shen Zechuan se rozkašlal.

„Existuje mnoho způsobů, kterými tě můžu zabít.“ Řekl Ji Lei. „Nevděčnej, malej, parchante. Tentokrát si měl štěstí a o vlásek si uniknul smrti. To si myslíš, že můžeš přežít i dnešek?“

Ji Lei se otočil, odtáhl Shen Zechuana ke dveřím cely, které rozkopl, než vyšel ven.

„Já jsem ve svých povinnostech nestranný a podřídím se vůli císařovny vdovy, ale v Da Zhou je spousta lidí, kteří si mohou dělat, co chtějí, bez ohledu na autority. Protože si tak bezmezně blbej, vyhovím tvému přání. Chceš, aby tě někdo zabil - tak tady někoho máš!“

Městské brány Qudu se náhle otevřely dokořán a zpoza bran se rychle přiřítila řada černočerných těžkých obrněných jezdců, kteří při pohybu zněli jako hrom.

Shen Zechuan byl tažen po cestě. Císařská tělesná stráž se rozprchla a mačkající se dav se rozdělil na dvě části, aby uvolnil cestu těžké obrněné kavalerii.

Libejský dravec se vznášel na obloze, zatímco mu do hrudi bubnovaly zvuky řinčícího brnění. Dunění kopyt se přiblížilo. Shen Zechuan otevřel oči a uviděl vůdce těžké obrněné kavalerie, jak se řítí přímo k němu.

Oř pod těžkou zbrojí byl jako zuřivá šelma, která chrlila oblaky vzduchu, jak cválal jen několik kroků od něj. Jeho otěže byly pevně zataženy právě ve chvíli, kdy mělo dojít k nárazu. Kopyta se zvedla vysoko do vzduchu. Jakmile je zase postavil zpátky, muž na jeho hřbetě se otočil a sesedl.

Ji Lei přistoupil dopředu a nahlas řekl: „Xiao...“

Muž se na Ji Leie ani nepodíval a zamířil přímo k Shen Zechuanovi. Shen Zechuan sotva pohnul svými pouty, když ho ten muž kopnul rychlostí blesku přímo do hrudi! Síla toho kopu byla tak obrovská, že Shen zechuan nedostal ani příležitost se proti němu obrnit. Ve chvíli, kdy otevřel ústa, vystříkla krev. Celá jeho postava se zhroutila na zem, div nevyzvracel své vnitřnosti.

[1] Gonggong – označení pro eunucha

#qiang jin jiu #qjj #danmei #překlady #books

0 notes

czechzerowaste · 6 years

Text

Těhotná a téměř bez odpadu? Jde to a stojí to za to.

Moc mě baví číst na mých oblíbených blozích o tom, jak jejich autorky prožívají těhotenství a příchod miminka na svět. Tyhle blogové zápisky jsou vždycky tak pozitivní a radostné, že je mi po tom, co si je přečtu, prostě hezky. Tak proč jsem po zjištění, že jsem sama těhotná, nešla do tohohle sdílení taky?

Jsem prostě pověrčivá. A i když jsem měla zcela bezproblémové těhotenství, tak jsem si říkala „co kdyby?“. Pokud by se totiž stala nějaká komplikace, tak vím, že bych o tom na blog psát nechtěla. A tak s tímto těhotenským coming-outem přicházím až po tom, co už těhotná vůbec nejsem.

I proto jsem se v posledních měsících snažila být na všech společných fotkách zezadu, pouze obličejem a nebo radši vůbec. Ne vždycky mi to vyšlo. Třeba na veřejných akcích nebo video rozhovorech. A tak patrně část z vás už nějakou dobu věděla, či tušila, že náš blog brzy doplníme o nové zero waste téma.

Ještě než se ale pustím do rozborů toho, jak používat látkové pleny, čím miminko mazat a co za radosti a strasti s sebou bezodpadový život s dítětem přináší, tak se vrátím do těch uplynulých devíti měsíců.

Když jsme, v září, po třech měsících tajení všem našim blízkým tu novinu oznamovali, jedna z jejich prvních otázek byla, jestli už jsem byla těhotná na svatbě. Termínově by to tak nějak sedělo. Ty vypité sklenky vína a trsání do rána tomu ale neodpovídají vůbec. A přeci!

Děťátko je totiž takovým naším pozdně doručeným svatebním darem. Když jsem dva týdny od našeho svatebního dne zjistila, že jsem v tom, tak jsem nevěřila, že to tak krásně vyšlo. A jednou budeme naší dceři říkat, že byla počata v tak speciální den.

Jak to víme? Téměř na tuty! Pár dnů před svatbou jsem byla na preventivní prohlídce na gynekologii. Myslím, že to byla má první návštěva po návratu z Myanmaru a pan doktor se mě ptal jestli se zase někam chystám. Tak jsem mu vylíčila, jak se věci mají, že jsme před nedávnem koupili domeček a tento víkend se vdávám, takže si teď s cestováním dávám oraz. Nedalo mu to a zeptal se jestli už uvažujeme i o miminku a já přiznala, že pomaličku ano. Když tak nad tím přemýšlím, tak byl asi první komu jsem na tuhle otázku odpověděla kladně (po manželovi samozřejmě). Na podobné otázky položené mým okolím, jsem s vyhlídkou nejisté budoucnosti vždycky raději mlžila, že ještě tak dva roky počkáme a pak se uvidí. Pan doktor mi po tomhle sdělení u vyšetření zmínil, že právě o svatebním dni budou pro početí miminka ty správné konstelace. V tu chvíli jsem to přijala jako zajímavou informaci, s hlavou plnou příprav na svatbu jsem to ale vlastně moc neřešila.

O miminku jsme s přítelem (dnes už s manželem) mluvili nějakou dobu, být těhotná na svatbě se mi ale nechtělo. A to, že to pak vyšlo prakticky na první pokus byl tak trochu šok (ale hezký). Zvlášť pro takového strejčka sejčka jako jsem já. Když totiž vidím kolik párů se dnes o miminko snaží několik měsíců (a let), tak jsem za tuhle skutečnost velmi vděčná. A musím říct, že částečně to přičítám i životu bez odpadu. Cože?!

Bez obalu totiž neseženem všechny ty nezdravé sladkosti, brambůrky a zprocesované jídlo. Namísto toho jsme objevili spoustu nových zdravých surovin a začali si víc vařit doma. Díky tomu jsme v posledních dvou letech jedli mnohem zdravěji a kvalitněji, oba dva si srovnali váhu a obecně se zbavili několika menších zdravotních neduhů. A i když vím, že to není ultimátní recept na otěhotnění a svou roli hraje spousta dalších faktorů, tak si přeci jen myslím, že na škodu nám to nebylo.

A jak probíhá zero waste těhotenství? Fyziologicky samozřejmě úplně stejně, jako každé jiné. Nevolnosti, únava a postupné snižování tempa chůze na rychlost šneka se vám pravděpodobně nevyhne (i když výjimky existují). Čemu se ale díky minimalistickému nastavení, které život bez odpadu přináší, vyhnout můžete?

Tak třeba obsesivnímu nakupování roztomilých dupaček, které vaše dítko obleče jednou (když dobře sladíte roční období a velikost dítěte). Taky možná snáze odoláte všem těm „must have“ vychytávkám, které vám instagram bude strkat až před nos. Zvláštním a děsivým internetovým algoritmem se vám totiž v těhotenství nic jiného než kojící korálky, kousátka, muchláčci, plyšáčci, přikrývky, zavinovačky, světýlka, houpátka a jiné (ne)potřebnosti ve vašem feedu prostě objevovat nebudou. A to může být i pro otrlé minimalisty někdy oříšek. Já jsem odolávala docela statečně (pokud se do toho počítá třeba to, že jsem si tento druh sociální sítě v jednom období prostě zakázala).

Ale i tak jsem občas trošku zhřešila. Třeba, že jsem si koupila vysněný kočárek, i když jsem vlastně původně prohlašovala, že na ty naše polňačky kolem domu žádný potřebovat nebudu. Na procházky s babičkou, kamarádkou, k doktorce, na menší nákup a spaní venku před domem se ale občas šikne (aspoň myslím). Nebo jsem neodolala a nějaký ten obleček si koupila. I když jsem už měla dva šuplíky plné těch poděděných – hormony. Nikdy jsem ale nesáhla po nové věci. Kočárek jsem sehnala použitý v lokální facebookové skupině pro maminky a oblečky kupovala zásadně v sekáčích. Z druhé ruky jsem koupila i celou sadu látkových plen, komodu na oblečení a koupací kyblík. Zbytek jsem buď zdědila (košík na kolečkách ještě po tatovi, autosedačku, fusak, oblečení, ručníky, teploměr,..), nebo dostala do vypůjčky (nosící šátky, knihy o výchově, přebalovací pult, …). Díky shánění a vyzvedávání věcí z druhé ruky nebo na půjčení jsem absolvovala spoustu milých návštěv.

Úplně si vybavuji, jak jsem si vybírala poděděné oblečky po sestřenici a přihlížela tomu babička. Do poslední chvíle jsme všem tajili pohlaví miminka, a tak jsem si musela dávat sakra pozor na to, které kousky beru. Když se babička dívala, tak jsem si do tašky házela ty neutrální, případně spíš v klučičích barvách. A když náhodou odhlédla, tak jsem tam rychle nastrkala ty nepochybně holčičí věci. Třeba růžovou chlupatou bundičku (to bych případnému chlapečkovi udělat fakt nemohla). Ale babička má bystré oči a pak už se po rodině spekulovalo na základě vybraných oblečků, co to asi tak bude. Díky těmto spekulacím se také zvýšilo rodinné nutkání miminku něco pořídit. I přesto, že já sama, až na pár věcí, nic nechtěla.

A tak jsem vše, co se nepovedlo sehnat z druhé ruky věcí, sepsala do seznamu a ten předala příbuzným a kamarádům, kdyby trpěli tím, že nám pro miminko nemohou nic nadělit. I tak jsem ale v záhlaví zdůraznila, že opravdu nic nepotřebujeme, že žádný dárek = nejlepší dárek a že tento seznam slouží vážně jen pro ty nejurputnější případy, kteří by to prostě bez obdarování nezvládly. Dala jsem do poznámky i to, že nejvíc nás potěší, pokud danou věc seženou z druhé ruky (mým kamarádkám se takhle podařilo sehnat hojdavak), nebo nám místo hmotného daru donesou veganský čokoládový dort, uklidí nebo navaří. No však se mrkněte sami.

A ty úplně nové věci bych spočítala na prstech jedné ruky (ale ne všechny návštěvy jsou u konce). Patřila mezi ně například deka pro bonding v porodnici, knížka zaznamenávající první roky života miminka, koš a taška na pleny. A pořád doufám, že někdo donese TEN veganský čokoládový dort! :P

Pro sebe jsem si koupila náhradní díl k aniballu (pomůcka určená k předporodní masáži hráze). Pumpičku jsem měla půjčenou od kamarádky. Taky jsem téměř neobměňovala svůj šatník. I v netěhotenském stavu nosím poměrně ráda volné šaty a svetry, které se daly využít až do porodu. Část oblečení mi půjčily kamarádky a jen těhotenské silonky jsem si koupila nové. Paradoxně mi největší problém „co na sebe“ dělalo období kolem čtvrtého měsíce, kdy už bříško začalo trochu vykukovat a některé rifle nebo legíny mě už začínaly tlačit. Později, když už jsem měla břicho jako balón, ale stačilo legíny, nebo běžné silonky, které bych si třeba v tom čtvrtém měsíci neoblekla, prostě shrnout pod břicho a byla jsem v pohodě (s riflemi to samozřejmě tak jednoduše nešlo, takže jsem je musela na pár měsíců oželet).

Během těhotenství jsem si taky koupila pár zabalených věcí, které jinak nekupuji. Šlo především o různá homeopatika a vitamíny. A když se blížilo grande finále, koupila jsem si několik balených raw tyčinek a hroznový cukr pro dodání energie k porodu a po něm. To by šlo sice vyřešit i bezobalově (datle, oříšky, čokoláda, výroba vlastních…), ale chtěla jsem se cítit dobře a mít s sebou opravdu to, co pro mě v tu vypjatou chvíli bude nejlépe stravitelné a co mi chutná nejvíc.

Když jsem s tím velkým břichem procházela supermarketem, všude proudily davy lidí a k tomu hrála ta k nákupu stimulující hudba a já házela své raw tyčinky do košíku, tak jsem na sebe zrovna dvakrát pyšná nebyla. Hlavou mi proudily myšlenky, jak tímhle ničím tu dlouhodobou snahu a že kdybych si vedla tu slavnou zavařovačku na roční odpad, tak ji naplním jen během této poslední fáze těhotenství. U fronty před pokladnou jsem se ostražitě koukala kolem sebe, jestli zrovna za mnou nestojí někdo, kdo čte náš blog a teď si říká, že je to celé lež? Pak jsem se ale hodila do pohody, pohladila si bříško a pomyslela si, že je důležité mít v tom balanc a že těhotenství a porod jsou situace, které se v životě mnohokrát neopakují a v tu chvíli jdou nějaká striktní pravidla prostě stranou.

Nakoupené sladkosti jsem nakonec více než u porodu využila až v šestinedělí, kdy jsem byla ráda, že do sebe dostanu nějakou rychlou energii. Ještě více než zabalené raw tyčinky jsem ale ocenila jiné věci na jedno použití, které jsem si v tomhle období do svého života pustila – poporodní kalhotky, vložky, podložky a pár plen do porodnice. Ale ani to jsem vlastně nekupovala. Daly mi je totiž kamarádky, které to po porodu nestihly vypotřebovat (část věcí bude čekat stejný osud, až někdo v mém okolí otěhotní, protože mi taky něco zbylo). Jedinou věc, kterou jsem si koupila sama a je zcela ne-zero waste byly poporodní vložky. Chvilku jsem uvažovala nad koupí látkových. Jelikož ale vím, že bych je, krom dalšího porodu, pravděpodobně nikdy nevyužila, tak mi přišlo rozumnější koupit jednorázové.

A pak tu byl odpad, který úplně neovlivním – ten, co vznikl při těhotenských kontrolách. V tomhle případě, ale nevidím jinou alternativu. Krom toho, že se na kontroly prostě nedostavíte (což pro mě přijatelná alternativa není). I tak, ale můžete některé věci nabízené v gynekologických ordinacích, porodnici nebo v pojišťovně odmítnout. Jde o různé reklamní těhotenské diáře, výrobky, krémy a časopisy, které vám budou často cpát. Pokud se necítíte na jasné odmítavé NE, tak stačí říct, že děkujete, ale že danou věc už doma v nějaké podobě máte a tím pádem ji nepotřebujete.

Když to takhle sepisuji dohromady, tak mi dochází, kolik věcí se mi během těch devíti měsíců mohlo v domácnosti objevit a že tam vlastně přece jen nějaký rozdíl oproti běžnému těhotenství bude. A že i když pro mě, velkého minimalistu, jsou dva šuplíky plné oblečků pro miminko skoro neúnosné, tak při představě, že je v nich nacpané oblečení snad do roku dítěte, si říkám, že je to vlastně dost v pohodě.

A ačkoliv mi v těch prvních letních měsících fakt nebylo dobře, můj strach z jízdy autem dostal až na tu úroveň, že jsem úplně přestala řídit a v těch posledních dnech, kdy jsem „přenášela“, jsem probrečela několik večerů ze stresu, že budu muset na umělé vyvolání. Tak jsem si těch devět (a něco) měsíců moc užila. Po většinu času jsem totiž ani nevnímala, že těhotná jsem. Oteklé nohy, bolavá záda, pálení žáhy a jiné neduhy se mi vyhýbaly obloukem. A já tak mohla v druhém trimestru absolvovat téměř měsíční honeymoon road trip po Chorvatsku a spát většinu nocí v autě. Do posledního dne před porodem brázdit s naším Snížkem kopce v okolí a celkově si užívat čas, kdy jsme jen my dva s Páťou. Přiznávám, že nosit se s tím těžkým břichem nelze nazvat kdovíjak komfortním stavem. Požehnaným ale zcela určitě. A tak jsem ráda, že to všechno dospělo do zdárného konce a krom krásného, tří a půl kilového, miminka po mém těhotenství nezbyla jiná kila v podobě odpadků.

Fotila opět skvělá Lucie Urban.

#misinblog

1 note · View note