#BUDU BUM BUM BUM BUM | Explore Tumblr Posts and Blogs

nasecokolada · 3 years

Text

Čokoládové přenastavení knoflíčkové hlavy

Můj milý Knoflíčku,

budu rád, pokud se k následujícímu čokočlánku opakovaně vrátíš, nad každým mým sdělením pozastavíš a nad jednotlivými záležitostmi se ze všech stran a úhlů opravdu důkladně zamyslíš. Napoprvé Ti třeba unikne něco, co při druhém, třetím přečtení budeš považovat za naprosto zásadní bod k řešení. Zdrž se nad tímhle čokokousíčkem, jak jen to bude možné, ale nezdržuj se vymýšlením důvodů, proč je něco nemožné. Proto jsem to celé nesepsal.

A protože úvod by měl zároveň posloužit jako průvodce následujícím textem, v krátkosti Tě s ním seznámím. Snažil jsem se jej koncipovat jako odpověď na Tvou zprávu. Výstřižky z ní jsem orámoval svými reakcemi na její jednotlivé fragmenty. V těle odpovědi pak nalezneš jednak ozvěny mé duše, jednak zhmotněné myšlenky z mé hlavy. K tomu celému jsem navíc přidal několik samostatných, samonosných příběhů. A jako přílohu ještě básně a své nikdy neposlané zprávy, obojí pocházející z posledního kvartálu letošního kalendářního roku. Vše je o nás, vše je ze mě, vše je stvořeno jen pro Tebe. Teprve tohle je ten román, na který jsi tak dlouho čekala. A přitom je to zároveň ten román, který jsi vůbec nečekala.

Dovol, abych Ti ještě na místo předmluvy převyprávěl těžko uvěřitelný, ovšem nadevše pravdivý příběh o psaní, mizení a mazání, který Ti ozřejmí jak důležitost celého tohohle spisu, tak důvod, proč trvalo déle než tři týdny, než jsem na Tvoji naléhavou zprávu odpověděl právě v takové formě a takovém rozsahu. A také proč trvalo déle než tři roky, aby ses konečně dočkala dokončení jednoho veledíla, určeného výhradně jen Tobě a Tvé hlavě. Připravena? Připoutej se - očičkama na displej, odpoutej se - od tohoto světa. A pluj. Bon voyage. Šťastnou cestu.

|||

PŘÍBĚH O PSANÍ, MIZENÍ A MAZÁNÍ

Jen několik hodin po našem rozchodu, v půllistopadu sedmnáct, jsem začal psát román. Měla to být odpověď na vše. Okamžitě jsem ze sebe na plátno s koncovkou .doc vyplivl všechno dobro i zlo, co ve mně tehdy klíčilo a křičelo. Jedné noci se po parapetu proběhla černá kočka. Pronikavě se na mě podívala. Naše pohledy se potkaly a mně tělem projela zvláštní energie. Nevím, co za sílu měla v očích, ale spálilo mi to základní desku počítače, včetně harddisku. Samozřejmě jsem nic neměl zálohované. Obskurní metodou jsem se pokoušel data zachránit střídavým přehazováním harddisku do mrazáku a zpět, nakonec jsem přece jen pár vět ze zmrzlého nosiče dat zachránil a pokračoval v sepisování.

Střih.

Byl třičtvrtěrok po našem rozchodu, pozvolna nás začínal rozpalovat žár léta osmnáct, a já Ti tehdy psal ten samý román. A stále jej nedopsal. Pořád ses na něj ptala, a já do něj pořád něco připisoval, doplňoval, vkládal, piplal jej, ladil jej, a repetetivně Ti odpovídal, že máš ještě posečkat, zároveň jsem však nikdy neopomněl přidat i ujištění, že se už určitě brzy dočkáš. A Ty ses pořád dokola ptala a nedočkávala, a tak jsi dál poslušně čekala. To, cos o dost později vytisknuté, svázané do kroužkové vazby, do rukou dostala, bylo ale jen torzo toho, co jsem Tvému tehdejšímu Já ve skutečnosti sepsal. Bylo to torzo, co se zachránilo a neutopilo. Když onoho letního dopoledne loď přeplouvala kotvit z jednoho břehu Vltavy na ten opačný, špatný, smíchovský, generátor vyhodil pojistky a odrovnal mi úložiště dat. Samozřejmě jsem větší část dokumentu neměl zálohovanou. Opět. Přišel jsem tak o desítky hodin psaní. Ale to nebylo to nejhorší. Zlomové pro celý náš příběh bylo, že mě tahle ztráta dat připravila především o tu energii, která se mi tehdy nad řádky tetelila. A žádná nová se na obzoru už neobjevila. Plánoval jsem si, že si nechám disk opravit, ale zůstalo jen u plánů. K psaní a dopsání celého románu do uspokojivé podoby jsem se již nikdy později nevrátil. Co zbylo, to jsi taky dostala. Stalo se tak o další třičtvrtěrok později, když jsem po návratu z Bohnic, z chodníku posílal k Tvým skleněným tabulkám srdíčka vzduchem a mával Ti do oken. Naděje se vytratila. (A trvalo jí setsakramentsky dlouho, než se navrátila.) Bral jsem to celé jako splnění povinnosti. A Ty jsi to tak tehdy, předpokládám tedy, přijala. Check. Odškrtnuto. Tečka. Nebyl jsem se svým výtvorem spokojen. Mělo to potenciál něco, anebo spíš všechno změnit, nakonec jsem ale nenašel vnitřní sílu, aby se tak stalo. Ještě více než se samotným románem jsem však měl být nespokojen sám se sebou, že jsem to vzdal, a že jsem se o záchranu dat, případně o vůli dál psát, alespoň nepokusil. Nezachránil jsem nás. Zahodil jsem tehdy jedinečnou šanci, abychom spolu přece jen byli. Ale to jsem samozřejmě předloni ještě nevěděl, a pokud věděl, tak jsem si to neuvědomoval. Netušil jsem, kam ten pás našich životů čas posune, ale stejně, když na to tak vzpomínám, sám nad sebou kroutím hlavou, jakým blbým blbem jsem tehdy byl.

Střih.

Letošní podzima. Listopad a začátek prosince dvacet provázelo citelné citové ochlazení mezi námi. Němé, ale znatelné. Studená fronta postupovala z Tvojí strany a usadila se nad mojí hlavou, mojí duší. Pršelo ticho. Ticho před bouří. Jako kdybych tušil, že se něco ve Tvé hlavě chystá a zkraje prosince jsem do mučivě zlověstného mlčení mezi námi začal shromažďovat poznámky; zaznamenával jsem si myšlenky, hrající hru na honěnou, na hřišti, tvořeném mou hlavou. A právě tihle myšlenci později stáli u zrodu téhle odpovědi. Ještě než se sepsala, musela mi ale nejprve přijít Tvá nazlobená zpráva. Píp píp. Ještě než jsi ji dopsala a poslala, ráno se mi náhle rozskočilo srdce. Docela jinak než kdy předtím. Divnobušení. Divnopocit. Divnopocení. Podivné polknutí naprázdno. Divnotušení. A za pár minut jsi mi již zahltila telefon svoji nekonečnou esemeskou. Píp píp. Jak jsem již úvodem nastínil, k odpovědi na Tvé psaní se dostaneme záhy, ale aby taková odpověď vůbec vznikla, čekalo mě ještě překonat několik nelehkých překážek. Když jsem Ti před třemi lety, úplně na počátku mé snahy o naše opětovné přiblížení a znovusblížení, začal psát ten tehdejší román, zaobíral jsem se vtíravou myšlenkou, zda to celé má vůbec smysl, zda to má vůbec šanci něco změnit, byl jsem pln pochybností, tentokráte jsem od prvopočátku věřil, že to změní vše. Úplně všechno.V mojí hlavě se nezvratně spustily procesy, mající za následek naplnění cíle, všechno Ti popsat, vysvětlit všechna tmavá místa, která ve Tvé hlavě jsou. Ale hlavně, úplně všechno změnit. Uplynulo pár dní od Tvé zprávy a já měl napsaných šestnáct stran odpovědi - plusmínusplus sedminu jejího pozdějšího rozsahu. Nosné sloupy tvořené písmenky se pevně zapustily do země ve mně. Mé dny probíhaly jak přes kopírák, vše se odehrávalo v převratné rychlosti, kdy se můj život proměnil v překážkový běh, co běh, doslova maraton, mající stále dokola totožný průběh - ve třičtvrtě na čtyři v noci jsem ráno co ráno vstával z postele, abych zamířil do práce, kde jsem si během dvanáctihodinové směny pečlivě poznamenával poznámky do mobilu, abych je po svém opětovném návratu domů mohl sepsat do textového editoru, pohrát si s nimi, rozvinout je, pohladit je a připravit k cestě na naši čokoládu; poznamenával jsem si poznámky do mobilu, abych... Stop. Abych následně zjistil, že se mi všechny jednoho nepříliš krásného večera z toho zatraceného, hloupého, obstaŕóžního tlačítkového telefonu vymazaly. Prostě se ztratily. Jak jinak, samozřejmě jsem nic neměl zálohované. Zůstalo mi tak opět pouze torzo, které jsem byl schopen vydolovat ze své paměti. Něco jsem přepsal, významnou část ale poztrácel. A mohlo se začít tvořit odznova.

Střih.

Půlprosinec. Oproti všem svým předchozím Já, jsem měl tentokráte sám v sobě oporu a podporu. Podržela mě moje hlava. A mí spolupracovníci v ní. Pro ně i pro mě dávalo větší smysl než kdy jindy, abych Ti odepsal, abych to nevzdal, abychom všechno pokřivené narovnali, a všechno zdánlivě nezměnitelné, pozměnili. A tak jsem s chutí a vírou tvořil a psal dál. A zrovna ve chvíli, kdy jsem měl konečně ten vytoužený pocit, že už začíná mít tenhleten text očekávané parametry toho, všechno změnit, že se po jeho všech okrajích, i v něm samotném. rozlil dostatek energie, která Ti přenastaví hlavu, opět se mi rozbil harddisk u notebooku. Křup. Bum. Prásk. Odešla elektronika. Disk se už neroztočil. A já samozřejmě neměl nic zálohované. Copak lze zálohovat život? Beznaděj. Bezmoc. Touha všechno roztrhat, zapálit, zničit. Rozfoukat popel toho, co zbylo, a jít dál. To probleskne v takovou chvíli hlavou snad každému, kromě dnešního mě. Tentokráte jsem ke svému vlastnímu překvapení nepanikařil. A všem předpokladům navzdory jsem poprvé v životě nečemu uvěřil tak silně, že jsem sám sebe přesvědčil, že to zvládneme překonat. Přeskočil jsem překážku a šel přesvědčivým krokem, krok za krokem, dál vstříc svému knoflíčkovému snu.

Střih.

Víš, kolik stojí expresní záchrana dat z poškozeného HDD? Já už to vím, devět a půl bez DPH. Jestli si myslíš, že jsem magor, tak já si to myslím také. Jsem magor. Ale co už, tohle byly dvě nejlépe investované podobizny TGM v mém životě. (Stejně si myslím, že by se měla už konečně společnost probrat, a dobrat se k tomu, aby finančně dokázala odměnit plnění našich životních poslání, ty mají přece mnohem vyšší hodnotu, než splnění příkazů v práci. I když ono to má něco do sebe i tak, jak je to nastaveno nyní, kdy nám výplatu vyplácí svými činy karma. A poštovné je zdarma.) Po komitragických, ad absurdum dohnaných peripetiích, kdy se disk posílal napříč republikou, se mi podařilo data zachránit. Vůbec poprvé se stalo něco jinak než obvykle. Uplynul další týden. A já mohl pokračovat. Konečně. A tak jsem pár dalších dní a nocí téměř nespal a psal a psal a psal, abych to do konce kalendářního roku dopsal. A poslal dál. K Tobě. Neptal jsem se sám sebe, jestli něco změním. Nač se ptát na něco, na co odpověď znám. Už jenom proto, co Ti v tomhle dopise píšu, bys měla chtít být se mnou. Tečka.

Konec. Stříhání úspěšně dokončeno.

Pokud Ti přijde, že těch náhod je na jeden příběh, byť ten náš výjimečný, nějak moc, tak na náhody nevěř. Neexistujou. Všechno se děje pro něco. Všechno se děje z nějakého, často zdánlivě neznámého důvodu. Příčina a důsledek. Akce a reakce. Soubor zdánlivě nevýznamných maličkostí, nacházející až díky pozdějšímu nadhledu nebývalou velikost a význam. Nezřídka si některé věci neumíme bez kontextu, který nám poskytne až delší časový úsek, vysvětlit a vyhodnotit. Efekt motýlích křídel, i když Ty ty motýly nerada. Teď, na začátku čtení tohohle čokorománu, máš hlavu nastavenou v nějaké pozici, ale v průběhu následujících řádků se Ti mind-setting pravděpodobně poupraví do úplně jiné polohy. O velikou změnu se přičiní něco tak maličkého, jako jsou čokoládová písmenka. Zvláštně zvláštní, viď?

Ale to není vše. Díky psaní tohohle textu, co teď čteš, jsem se i já zase něco naučil - jednak si vážit myšlenek a informací, které mi spolupracovníci v mé hlavě posílají do vědomí, jednak makat na sobě a být na sebe přísný. Je to o tom, být zaměstnavatelem sám sobě. Je to o tom, přestat naplno makat jen tehdy, když máme plnit pracovní plány a výzvy, a naopak začít se překonávat i ve chvílích, když jde o záležitosti, které nám mění život daleko víc, než sebevětší pracovní nesmysly. Je to o tom, fungovat na plné obrátky a podat ten nejlepší výkon pokaždé, když můžeme něco změnit. Je to o tom, kolik energie jsme ochotni tomu druhému dát, do toho druhého investovat, a kolik energie jsme ochotni se vzdát ve prospěch toho, že se něco stane v krátkodobém, střednědobém a dlouhodobém měřítku. Je to o tom, vidět za horizont. Je to o tom, vystoupit ze své, sic nekomfortní, přesto konformní zóny, a přestat dělat věci proto, že na nás někdo nebo něco tlačí, a začít je dělat skutečně pro sebe a pro toho druhého, kterého chceme k sobě...

Já jsem dítě hvězd, i Ty jsi dítě hvězd. A hvězdy září nejen nad námi, ale hlavně v nás. Jsme šťastné děti Univerza.

Kdybych nevěřil, že se může něco změnit, tak bych to po prvním klacku vrženém pod nohy vzdal, odepsal to, a vůbec do Tvého tvrdošíjného mlčení neodepsal. Ale já šel dál a v tomhle textu mi stojí mnoho energie; ještě nikdy mi v žádném toku písmenek toliko energie nestálo. Stojí mi to za to, stojíš mi za to, stojím si za tím vším, co píšu. Stůj co stůj Tě prosím, zastav se, zavři se do zenové zahrady ve své hlavě, rozjímej tam a přemýšlej nad námi.

V neposlední řadě si uvědom, kolik toho způsobila jedna Tvá zpráva. Neskutečné, kolik energie se v celé téhle odpovědi nachází. A to se bavíme jen o reakci na Tvou zprávu, kdybychom se potkali - a já věřím, že k tomu dojde -, tak to snad opravdu zatřese hvězdami na obloze. Ať Tě při odpovědi na mou odpověď provází síla, protože je na co reagovat. Přestože vím, že vlčci se obvykle brání útokem, věřím, že při téhle příležitosti necháš stranou povrchní záležitosti, veškeré banality a nesrovnalosti ve vnímání reality, a ponoříš se do toku textu co nejhlouběji to půjde. Šťastné a veselé šnorchlování mezi písmenky!

And so this is X-mas... war is over... and happy new year! K letošním Vánocům mi děda s babičkou a teta se strýčkem popřáli, ať to v novém roce mezi náma dvěma dopadne dobře, a věř, že já ve svém životě neprahnu po ničem tolik, jako právě po tomhle. Nechci žít život bez žití jeho smyslu.

Víš, co je navždy? Já... já nemám zdání. A Ty?

|||

"Tohle je moje finální nabídka. Tohle je kousíček do skládanky naší čokolády. Bez odpovědi na něj Ti odpovím už jen mlčením." - Stále se snažím marně vymyslet, proč mi dáváš ulimátum, které ani nedodržuješ? Tak kde začít, nenapadlo tě, že ti neodpovídám právě proto, co mi píšeš? Že se s tebou nechci vidět ze stejného důvodu?

Má nabídka přece nemá být žádným ultimátem. Zaslepená vztahovačnost proto není na místě. Předchozím čokoládovým příspěvkem jsem se snažil dát najevo, že je toho mnoho, co Ti mohu ve skutečnosti nabídnout. Opravdu si z mých do vět zhmotněných myšlenek vyzobáváš jen to, co se Ti hodí, aniž bys na ně nahlížela tak, jak byly vskutku myšleny. V předchozím příspěvku jsem Ti přece nabízel motivaci k tomu, abychom posunuli náš vztah "písař X čtenářka" kupředu, abychom se nezabývali jen minulostí, ale zaostřili i na přítomnost s budoucností; vybízel jsem Tě k reakci a ke kontaktu. Žádným ultimátem jsem se neoháněl, o tom jsi začala až Ty.

Tím posledním kousíčkem do skládanky naší čokolády jsem Tě pobídl, abys změnila své zašmodrchané, smyšlenkové smýšlení o mně a zatoužila nás vidět a dozvědět se víc napříč všemi zmíněnými rovinami. Chtěl jsem, abychom se konečně začali chápat.

Nechápeš mě a z tohohle nepochopení pramení další a další neporozumění a nedorozumění. Možná, že Tebe baví číst, co píšu, mě zase baví číst v Tobě, jenže k tomu potřebuji opravdu silné podněty, jež musí vycházet v prvé řadě od Tebe. Potřebuji, abys reagovala i jinak, než mlčením. (I proto děkuji, že ses nakonec odhodlala mi napsat, což mě přimělo Ti nyní odepsat.) Zároveň ale potřebuji, abys reagovala i jinak, než jen psaním si. Chtěl bych Tě vidět, ne snad proto, abych Tě schramstnul jak vlk kůzlátka, ale proto, abychom poznali naše soudobá Já. Třeba si rozumíme víc, než si myslíme, anebo vůbec ne. Jinak než společným setkáním to ale nezjistíme. Vždyť jak to chceš rozpoznat pouze z esemesek a čokopísmenek?

Je to k zbláznění, jak dlouho naše odloučení trvá a my jsme přesto schopni se i na dálku objevovat. A překvapovat. Jaké by to asi bylo na blízko? Hádám, o to intenzivnější. Je to k zbláznění, jak dlouho už to trvá a ta energie, jež mezi námi bez ustání proudí, nepolevuje, neutichá, ba naopak.

Jsi mi blízko, blizoučko, ale svým zaujatým postojem vůči mně se mi zároveň vzdaluješ tak, že už to lze těžko popsat slovy. Vzpíráš se vidět se, přitom, co o našich soudobých podobách skutečně víme? Zhola nic. A jak jinak to zjistíme? Jak jinak to změníme? Nevíme, co nás těší, co nás trápí, co nás živí, co nás mrtví. Sice si tu a tam napíšeme, ale v kontaktu ve skutečnosti nejsme. A dokud to nezměníme, nikam se nepohneme. A pokud to nezměníme, vyhasneme. A to snad ani jeden z nás nechceme.

Sedmkrát nyní mohutně troubím, aby se ta zeď nářku a ticha mezi námi zbořila, tak jako v dávnověku padly zdi Jericha. Neustále mezi sebou hloubíme lobotomický příkop, místo abychom jej konečně začali zasypávat novými prožitky, což je dalším pádným důvodem pro naše setkání. A dalších a dalších dobrých důvodů bych mohl postupně vyjmenovávat nespočet. Právě proto nerozumím tomu, co píšeš, že prý mi neodpovídáš, pro to, co píšu. A že se ze stejného důvodu se mnou nechceš vidět?! Čeho se vlastně bojíš? O co Ti ve skutečnosti jde? Když si chceš najít výmluvu, tak si ji vždycky najdeš, na to jsem si už u Tebe zvyknul, ale prosím Tě, odlož už tyhle přízemní zbraně - a nekřič na mě! A když už na mě křičíš, křič i na sebe!

Pokud nám opravdu na nás záleží, naším společným zájmem by mělo být, oživit paměťovou stopu, vnést nové impulsy, s vědomím, že sic nevíme, jak to dopadne, ale zaručeně víme, že to nedopadne špatně. Přestaň vymýšlet důvody, proč to nejde a zapni prosím v hlavě knoflíčkový mód. Už jsem unaven z toho, jak neumíme komunikovat, a když už spolu komunikujeme, tak v jinotajích, kdy vždy alespoň jeden z nás před tím druhým něco tají. Když se potkáme, dopadne to buď dobře nebo dobře, a tak nevím, čeho se pořád bojíš?

Řekni mi, kolik mám nasbírat víček? Svých, šťastných, veselých, hledících vzhůru; sbírám je, kdykoliv se domluvíme, že se uvidíme; a kolik mám poztrácet těch zklamaných, zraněných, k zemi smutně sklopených, když se zas a znova nevidíme? A protože Ty mi teď patrně jako obvykle neodpovíš, asi se přeptám v pekle, když prý ďábel nosí pravdu.

Chováš se vůči mně jako kdybych byl omylem ve Tvém životě. Uvědom si, já nejsem omyl. Jsem Luc. Tvůj Luc. Už jen to, že je to pořád živé, značí, že tam - kdesi v prostoru mezi námi - je dostatek prostoru i energie, aby se ještě všechno změnilo a neskončilo to tak, jak to zatím je. Naděje je. Mysli si, co chceš, ale já věřím, že spolu jednou skutečně budeme. A že si přesně na tahle má prorocká slova s úsměvem a potěšením brzy vzpomeneš.

|||

NEODESLANÉ (POD)ZIMNÍ ESEMESKY

Když jsi od poloviny října začala se sběrem bobříka mlčení, já Ti psal. Do šuplíku svého mobilu.

"Aby to nedopadlo tak, že se potkáme za hodně dlouho, jen na krátko, když se mineme na zastávce. Metra. Tramvaje už v té době městem jezdit nebudou. Za to tu a tam kolem nás proletí bezpilotní autodrony. Praha roku 2087. Dodatečně Ti přeju vše nejlepší k Tvému životnímu jubileu, můj milý Knoflíčku."

"Před rokem jsi mi touhle dobou psala esemesku z posledního metra, že si čteš naši předchozí korespondenci, a já Tě pak zval - jak jinak, než neúspěšně, na svařák -, a následně se stejně nevalným úspěchem na fiXu. Předloni jsme spolu na fiXe byli. Dokonce dvakrát. Před třemi lety jsme nakonec nešli, protože jsem se ztratil. Co z toho? Jednou vše pokazím já, jindy Ty. A letos? Letos mlčíme do ticha. Přál bych si, abychom spolu za rok vzpomínali, jak jsme na sebe letos zapomínali. Snad neúspěšně."

"Letos jsou první Vánoce, kdy jsme si nepopřáli hezké, šťastné a veselé svátky. Slunovrat se nějak nepovedl, Slunce se na naši soukromou oblohu nevrátilo. Asi jej přidusily neviditelné sněhy. Letos je to poprvé, kdy jsem Ti nestál za to, abys mi popřála vše dobré do života, trpím tak akutním nedostatkem knoflíčkové něhy. Ty mlčíš. A já píšu. Dva roboti. Jak jsme rozdílní, tak jsme stejní. Jen nevím, co dělat s dárkem, který jsem Ti před dvěma měsícema, pln naivního očekávání, že se spolu konečně potkáme, pořídil. Asi ho přidám k tomu loňskému. Ať mu není smutno."

"To, že Ti dodneška kupuju a schovávám rybaříky a čokočtverce (především ty vánoční, s příchutí Spekulatius) není z obsese či setrvačnosti, ale proto, že vím, že Ti udělají radost, až se konečně zvládneme spojit a sejít. Tak jen abychom to stihli dřív, než všechny stihnou projít."

"Všiml jsem si, že bez Tebe mám zažívací potíže, zažívám toho o dost míň, než s Tebou. A víš, že jsi jediná holčička, do které jsem se zbláznil, i kvůli které jsem se zbláznil? No co už... zajímá mě, co je, ne co bylo. A co bude nám spolu určíme my sami. Kéž by to tak bylo. Zatím mě ale k Tobě nedovedlo nic, ani cesta k Tobě."

"Tři roky nosím Tvoji fotku v peněžence, několikrát denně ji tak mám na očích, každým jejím otevřením mi chybíš víc a víc, Du fehlst naentou. Dříve ses z té fotografie potutelně usmívala, když ale teď mlčíš, tak několikrát denně marně hledám Tvůj úsměv, Tvé rty, Tvůj nos, Tvé oči, Tvůj obličej. Zůstala jen němá, slepá silueta. Jsi jako nedokončená socha Bohyně na piedestalu. Jsem to ale vážně čaroděj na baterky, čaroděj třetí kategorie, horší než Rumburak, když ani nemám kouzelnou hůlku černokněžníka Viga, abych si zpět do náprsní kapsy, tam, kde mi tluče srdce, přičaroval Tvůj úsměv."

"Když jsem nedávno o nás dvou vyprávěl jednomu svému kamarádovi, jinak asociálnímu geekovi s poruchou na autistickém spektru, k mému překvapení mi po konci košatého vyprávění stroze sdělil, že odhalil hlavní chybu, kterou my dva děláme. Náš nevztah prý hrajeme jako takovou tahovou fantasy-strategii, ale měli bychom změnit taktiku, a začít jej hrát jako akční střílečku bez kompromisů."

|||

PŘENASTAVENÍ TVÉ HLAVY

Nikdy jsem Ti nic nevyčítal a nehodlám to ani teď dohánět. (I když se to tak může při povrchním náhledu do následující mapy znaků zdát.) Ve skutečnosti Tě mám ale jenom rád. Tak moc rád, že jsem víc než kdy jindy cítil potřebu se ozvat a dát tak najevo svůj nesouhlas s Tvým chováním vůči mně. Opravdu se mi nelíbí, co dlouhodobě děláš, jak se vůči mně stavíš, a dokud se nepřenastavíš, pokud se nepřenastavíš, nic se nezmění. Je třeba, aby sis to začala uvědomovat, právě proto tohle nepříliš příjemné čokopsaní již déle než tři týdny tvořím.

Následující odstavce nejsou příkrým a dlouhým výčtem výčitek, vyhrabáváním kostlivek a kostlivců, ani pouhým narovnáváním příkoří a křivd z minulosti, jedná se spíše o nastavení zrcadla, aby sis konečně uvědomila, jaká dlouhodobě ve vztahu ke mně i k sobě jsi, a jak se ve skutečnosti chováš. Dosud jsem vše omlouval, možná jsem toho za tu dobu omluvil až přespříliš, a bral veškerou tíhu viny na svá bedra, nesl jsem ji jako pomyslný kříž, ale dál už se to snášet nedá. Proto se ozývám. A pro lepší pochopení rovnou takhle rozsáhle a košatě. Pokud se však neoprostíš od svého ega, přijde veškerá má snaha vniveč a Ty mi patrně odpovíš nějakou náletovou esemeskou plnou rozhořčení, pramenícího z nepochopení. Ale věřím, že se v téhle své predikci mýlím, a že se - nejen - nad následujícími řádky skutečně do hloubky zamyslíš.

Ptala ses, jestli mě nenapadlo, že mi nepíšeš, kvůli tomu, co Ti píšu. Ne, naopak mě napadlo, že jsi začala neodpovídat z ničeho nic bezdůvodně Ty. Tím, co jsem psal, jsem jen reagoval na neočekávané ticho. To Tě nenapadlo? - Pozor, důležité! - Vraťme se proti toku času. Ještě v polovině října jsi mi přála milou zprávou k svátku, poté následoval další díl nekonečného seriálu naší marné snahy o setkání se. Přislíbilas vidění se. Jako tolikrát předtím. A já, naivní vůl, zase jsem Ti uvěřil. Nic z toho. Následně ses bez jakéhokoliv rozloučení či vysvětlení na půldruhého měsíce odmlčela. A já Ti mezitím psal - zval Tě na procházku, na večeři, ptal se, jak se máš? A Ty? Ty jsi tou dobou mlčela jehňátka.

Mohl jsem si myslet, že jsi podlehla vyčerpání z přepracování, mohl jsem si myslet, že se Ti vážně stalo něco nehezkého, vážného. Chápeš to vůbec, co se mi v takové chvíli honí hlavou? Jak je tohle jednání od Tebe vůči mně nepřátelské, nezodpovědné, neuctivé a hlavně neférové? Mám Tě rád a záleží mi na Tobě, mám se za to snad stydět? Mám to brát jako přitěžující okolnost ve vztahu nás dvou? Uvědom si, že Ty to přesně takhle zvráceně vnímáš, což je naprosto šílené.

A hodláš-li teď argumentovat tím, že se mi nemusíš zodpovídat za svůj život, budu Ti oponovat, že Tě nikdo k ničemu takovému rozhodně nenutí, rozhodnutí je vždy jen na Tobě. Než se ale pro nějaké rozhodnutí rozhodneš, měla by ses nejprve naučit elementární slušnosti, protože tahle ignorace je ještě několikanásobně horší, než kdybys mě poslala esemeskou do někam. Ticho vytváří nejistotu. Nejistota vytváří strach. Strach vytváří stres. A stres je prostředkem manipulace. Manipuluj si ale s někým jiným, já o tyhle mind-games opravdu nestojím.

Rozumíš tomu, do jaké mě stavíš situace, když se najednou rozhodneš utnout se mnou v půli věty kontakt, aniž bys mi cokoliv alespoň náznakem dala najevo? Přestože mám domněnkomat už nějakou dobu vypnutý, stejně jsem si mohl po dobu několika předlouhých týdnů myslet, že za tím znepokojivým mlčením může být ve skutečnosti vskutku cokoliv, já nevím, od toho, že Tě vdechla velryba, co Tě vodotryskem dopravila na opuštěný ostrov, kde nemáš signál, a tak prstíčkem do písku píšeš S.O.S., až po to, že jsi potkala někoho, na koho ses usmála a je Ti proto hloupé mi psát. Ano, možná jsem reagoval nepřiměřeně, jenže čím se měří přiměřenost? Jak jinak chceš reagovat, když Ti uprostřed konverzace druhá strana, náhle, z hodiny na hodinu, oněmí? A přesně to se také stalo. Do té doby nic nenasvědčovalo tomu, že bys měla mít sebemenší problém s tím, co Ti píšu, a už vůbec ne s tím, že Ti píšu. Tak se prosím Tě za tuhle průhlednou výmluvu teď neschovávej.

Pokračujme. Psalas mi, že se nechceš se mnou vidět ze stejného důvodu, tedy proto, co Ti píšu. Rozumím tomu tak, že Ti vadí obsah našich zpráv, a že Ti to vždycky dojde až poté, co se domluvíme na nějakém novém termínu pro naše setkání. Tak nevím, jestli tomu rozumím špatně, anebo ses do téhle své trapné lži poněkud zašmodrchala. Buď tedy lžeš teď, anebo jsi lhala, kdykoliv jsi mi psala, že se vidět se mnou vskutku chceš, jen Ti v tom brání hořící pracovní vidle, případně nový rébus s nejvyšší prioritou, jakou práce může mít.

A když jsme u toho, sice nevím, jakou práci konkrétně děláš, ale podle všech dostupných indicií budeš pravděpodobně komiksovou superhrdinkou, zachraňující svět. A zpravidla jej zachraňuješ zrovna v těch dnech, kdy se máme vidět. Ne, nebudu to zlehčovat, píšu to spíš proto, aby ses nad tím zamyslela. Opravdu děláš něco tak důležitého, že to nikdy nešlo odložit na pozdější termín? Nikdy to nešlo posunout o naše, třeba jen několikaminutové smluvené setkání? Opravdu děláš něco tak důležitého, důležitějšího než je možnost shledání se s někým, koho máš ráda a kdo Tě má rád? Opravdu Ti ještě není z toho celého alespoň zčásti tak smutnotrapně jako mně? Opravdu máš svou práci ráda víc než svůj život?

Škoda, že se naše komunikace smrskla na rok a půl trvající marnou snahu se potkat. Osmnáct měsíců toho nejsme schopni. Od loňského července čekám uvězněn v labyrintu výmluv, možnálží, právě na tuhle příležitost. Vidět se. A neříkej mi, že jsi nebyla těch osmnáct měsíců venku.

Abych s Tebou mohl jít ven, potřeboval bych vytvořit paralelní Vesmír, ve kterém si na mě (snad) najdeš časochuť.

Ne, tuhle esemesku, kterou jsi rozkrojila to nepochopitelné ticho, jsi opravdu přehnala. Přijde mi, jako kdybys ji snad vůbec neadresovala mně, ale sama sobě. Vždyť v celém jejím obsahu jen sama sebe přesvědčuješ o své lživé pravdě, a vůbec, ale opravdu vůbec, nereflektuješ realitu. Nejsi schopna, potažmo ochotna, se potkat, přestože se o to neustále snažím, abys mi nakonec vyčetla a křivě mě obvinila, že za to, že jsme se ještě nepotkali, můžu ve skutečnosti celým dílem viny jen já? Opravdu jsi ohleduprázdná. Až se mi nechce věřit, že jsi to Ty. Takovou Tě neznám. Celý rok se snažím něco změnit a Ty mi na jeho konci zákeřně hodíš písek do očí, a budeš mi tvrdit, že jsem si ho mezi víčka vetřel snad já sám?

Přestaň se mnou hrát tuhle podivnou hru. Přestaň mě ze všeho neustále obviňovat. Přistupuj ke mně jinak. Važ si mě. Naučila ses se mnou zametat. A že Ti to jde. Věř, že já tu jsem, na téhle planetě, v tomhle životě, skutečně pro Tebe, jen se teď sluší ozvat, že v roli košťátka se necítím tak úplně pohodlně. Vhodnější by bylo, naučit se mě používat. (Ano, tohle platí samozřejmě vzájemně.)

Týdny, měsíce, roky jsem se k tomu, co se děje, anebo neděje, nevyjadřoval; bral jsem to svým zvrhlým způsobem jako Tvou podlou pomstu za to, co bylo, anebo nebylo, ale tohle Tvé letošní podzimně-zimní mlčení mě přesvědčilo, že si pravděpodobně leccos z toho co děláš vůbec neuvědomuješ. Ale než kapitulovat, pojďme raději rekapitulovat...

|||

Půlříjen. Svátkopřání. Neupínací nesetkání. Světlo. A pak už jen tma a ticho.

Zranila jsi mě.

Rozbila.

Zklamala jsi mě, opět, po kolikáté už?

Chováš se vůči mně naprosto necitlivě a neuctivě. Tak jako nikdy nikdo předtím. Jsi falešná a hraješ tuhle naši partii s cinklými kartami. Doslova a dopísmene mnou pohrdáš. Dlouhodobě. Tímhle Tvým nenadálým mlčením jsi ovšem zase vše posunula na další, ještě vyšší úroveň. A že laťka už byla pěkně vysoko, téměř v nedohlednu.

Co jsem z Tvé reklamy na ticho vyčetl? Jak jsi neupřímná, pokrytecká, sebestředná, do sebe zahleděná, a že empatie a sebereflexe jsou pro Tebe cizí slova. Můžu Ti teď postupně vyjmenovávat i konkrétní příklady k těm nehezkým přívlastkům výše. Příklady z naší minulosti, které se promítají do současnosti.

Tak především, neustále se oháníš tím, kolik šancí jsem u Tebe dostal, ve skutečnosti to byly ale šance jen v Tvé hlavě, ne ve skutečnosti. Jen si vzpomeň, kolikrát jsem Tě někam pozval, a Ty jsi raději šla s někým jiným, anebo vůbec. Divadlo - dvakrát. FAMUfest. Párty - ikskrát. Koncerty - ypsilonkrát. Houpací koně - netroufámsiodhadnoutkolikrát. Střelnice. Botanická. Výlet do Berlína. Zoologická.

Uvědom si, že jsem Ti dával dva lístky na přemnoho akcí, a Tebe nenapadlo jít na některou z nich se mnou, vždycky sis vybrala někoho jakdybyvhodnějšího, někoho jakdybylepšího, kdo Ti měl být doprovodem, kdo Ti měl být společníkem v daném čase, v daném prostoru, ve Tvém životě. A Ty mi chceš vnutit představu, že jsem své šance dostal a nevyužil? Na rozdíl od Tebe si já všechno pamatuju. Jen si vzpomeň, kolikrát jsem Tě pozval na panáka, přinesl Ti drinky nebo láhev, a Tys všechny ty flašky raději vychlastala s někým jiným.

Jen si vzpomeň, kolikrát jsem Tě pozval na panáka, a Tys všechny ty flašky raději vychlastala s někým jiným.

Jen si vzpomeň. Beze mě. Sama nebo s někým jiným.

Pořád žiješ v utkvělé představě, že jsem Ti ublížil jako nikdo jiný. Věř tomu, že jsi to Ty, kdo mi neustále ubližuje. Ač to vyzní jako patetické klišé a ublížené pečení oplatek, tak v konečném součtu mi jako Ty nikdo jiný za celý můj život nikdy neublížil. (Nejen láska a sounáležitost, ale možná i tenhle Stockholmský syndrom mě k Tobě připoutal tak silným poutem. Ale was zu viel ist, ist zu viel. Co je moc, to je moc.)

Ač mi to nečiní pražádné potěšení, budu ještě konkrétnější: Otočme kalendář na záříjen osmnáct. Víš, co mě tehdy vyprovokovalo k tomu, abych se podíval na ten Tvůj Facebook, zatímco jsi byla na toaletě a nebylo Ti dobře? Řetězec událostí spustila skutečnost, že jsi měla na monitoru rozepsanou zprávu někomu jinému, zda s Tebou půjde do divadla na Malého prince. Uvědom si celou tu situaci a přehraj si ji znovu, z mého pohledu. Dostala jsi ode mě ten večer lístky do divadla. Následně jsme se opíjeli, sváděli, a bylo nám spolu tak dobře, tak krásně jinak, jako snad nikdy předtím, pamatuješ? Já následně jel na otočku taxíkem do večerky pro láhev Jägera, a Ty? Ty jsi mezitím psala někomu jinému, jestli s Tebou do divadla půjde místo mě on. Zdá se Ti to fér? Zase se opakovala stejná situace jako už několikrát předtím. Nevděk, neúcta a pohrdání dosáhly kraj okraje všech krajních mezí. Kdybys našla vhodnějšího adepta, tak bys bývala snad šla i na ten koncert Caspera a Marterie s někým jiným.

Dokážeš se do mě vcítit? A dokážeš se vcítit do toho záříjnového alkovečera roku osmnáct? Tehdy jsi mě nařkla, že když Ti bylo nejhůř, zachoval jsem se jako svině. Zapomněla sis ale uvědomit, že Ty se chováš častěji ještě mnohem hůř a zákeřněji. A tehdy se mezi námi vše skončilo. Byli jsme tak blízko, abychom se postupně vzdálili dál než nejdál. A dostali se až sem, kde se momentálně motáme nyní. Uvědomila sis někdy před tímhletím okamžikem svůj podíl viny? A uvědomuješ si jej nyní?

Pro další příklad toho, jak se mezi námi věci dějí přesně naopak, než by měly, netřeba daleké chůze. Nevím, jestli Ti někdy došlo, ale já o Tobě opravdu smýšlím jako o své životní múze, jako o někom, s kým bych chtěl jednou žít, mít děti, zestárnout a zemřít. Jsi pro mě v tomto ohledu samostatná kategorie. Co mě ovšem - tedy krom toho, že nejsme spolu - mrzí, že ani nedokážu odhadnout, kým jsem vlastně pro Tebe ve Tvém vnímání osy života, já. Co pro Tebe znamenám? Jsem pro Tebe tečkou, dvojtečkou, vykřičníkem, anebo spíše otazníkem? A právě při hledání vhodného znaménka pro mou existenci mi dochází, že mě vlastně vůbec neznáš. Ani dnes, ani tehdy.

Nikdy jsme se spolu nebavili o hudbě, filmech, politice, historii, sportu, street-artu a umču, o všeobecném přehledu, o médiích, marketingu, nových technologiích, o cestování v prostoru i čase, o civilizaci, filosofii, sociologii, psychologii, anebo třeba o ezoterice, new-age spiritualismu a alternativním pojetí světa, života a Vesmíru vůbec, přitom právě vše vyjmenované je přesně to, co tvoří moji osobnost. Všehopřehled. Hořím zájmem o to všechno, a jestli mě něco v životě baví, tak právě to, když můžu své znalosti sdílet s někým, koho miluju. Ty jsi mezi nás ve všech těhle tématech postavila zeď a před ní ještě pro jistotu pověsila závoru. Zákaz vjezdu. Vstup zapovězen. Pamatuješ? Tvrdila jsi mi, že už Tě všeobecný přehled nezajímá, že žádné koníčky nemáš, a že si se mnou jednoduše o ničem z toho povídat nechceš, tak jako se mnou nechceš hrát vědomostní hry a kvízy, protože jsem, a teď Tě cituju, "příliš chytrý a Ty si nechceš připadat hloupě". Tak já nevím, o čem si povídáš se svými partnery, jestli tedy vůbec o něčem, když se mnou sis povídat nechtěla o ničem. Dodnes to nechápu. A dodnes mě to nepřestalo mrzet.

Nezapomenu na scénu, jak vedle sebe sedíme na sedačce v obýváku. Mlčíme. Koukáme na sebe. Mlčíme ještě o něco víc. A pak mi naznačíš, abych už šel pryč. A tak jsem šel. Venku zrovna vrcholily prezidentské volby. Chtěl jsem si o tom šílenství s Tebou povídat, ale zarazila mě vzpomínka na Tvá slova, že už se o politiku a všeobecný přehled vůbec nezajímáš. Právě proto jsem tehdy mlčel do ticha. O to víc mě pak překvapilo, když jsi mi po pár hodinách napsala esemesku, že jedeš za kamarádem sledovat vyhlašování výsledků voleb, protože Tě to najednou začalo strašně zajímat. Nevím, občas mám pocit, že mi Tvoje hlava dělá fakt ošklivé, zákeřné schválnosti, jejichž důvod mi naprosto uniká.

Ale tohle povídání není ani tak o mně, jako o Tobě. Svým zlým nastavením ses připravila o něco, co by Tě pravděpodobně bavilo. Na stranu druhou, je až s podivem, jak nám to klapalo, přestože jsme se nezaobírali aktivitami, jež mě zajímají, a ve kterých jsem dobrý chvalitebný výborný. Asi to mezi námi vážně byla esence čisté a upřímné lásky. Obohacena zároveň o naši tandemovou hloupost, že jsme se nedokázali zaobírat i věcmi, které jsou sice samostatně nedůležité, ale dohromady tvoří jednu z nejdůležitějších složek vztahu - komunikaci.

Vzpomínáš se, tehdy na balkóně, léto po našem nejletnějším létě, rozebírali jsme ty nejniternější detaily z Tvého života. Bylo to jednou jedinkrát, kdy ses mi svěřila o svém vnímání okolního světa, a pak jsme spolu nesměle nakročili do ezozóny, povídali si, jaká kouzla a čáry nás provází životem... spektakulární chvíle. Svěřila ses mi také se svými dětskými vzpomínkami, vyprávěla jsi mi především o bolesti, svém rodinném prokletí, že jako druhorozená dcera jsi neustále se svou sestrou porovnávána, a jak jsi byla vychovávána spíše jako kluk, se slzami v očích ses mi svěřovala, že Tě nikdo nikdy neumí ocenit, a že jsi neustále přehlížená, že k Tobě Tvoje rodina přistupuje jako k někomu méněcennému, uváděla jsi příklady s vánočními dárky a dalšími zdánlivými maličkostmi, tvořícími jako celek velkou vnitřní bolest. Svěřovala ses mi také o sexu, jak ses stala několikrát terčem obtěžování a napadení, jak si z Tebe bývalí partneři dělali podložku, žíněnku pro ukojení svých potřeb, které si nevážili, a které vůbec nenaslouchali. Celé tohle vzácně upřímné vyprávění jsi orámovala závěrečnou myšlenkou, jak sis uvědomila, žes vlastně tohle všechno takhle uceleně snad nikdy nikomu neřekla, že ses nikdy takhle neotevřela a nesvěřila žádným svým přátelům, kamarádům, bývalým partnerům nebo rodině. Pořád to ve mně je. To Tvé vyprávění ve mně pořád žije svým životem. Nikdy jsem ale nepochopil, proč ses mi svěřovala, když už jsi na to nikdy poté nenavázala. A naopak hned vzápětí, jen pár dní po tomhle šíleně silném okamžiku, jsi mi napsala zprávu, že to mezi námi stejně nemá smysl. Přijde mi, jako kdybys neustále vůči mně dělala pravý opak toho, co bys dělat chtěla.

Dalším příkladem, kterým lze podložit tohle mé tvrzení, může být má patnáctiminutová pětiminutovka, kdy jsem Ti z patra vyjmenovával všechny naše shody, všechny důvody, proč to ještě zkusit, proč zapomenout na veškeré neshody. Ležíce na posteli jsi mi tehdy slíbila, že mi dáš ještě příležitost. A nedala. Už za pár hodin jsi mi naopak psala, že se vzdalujeme. Opět jsi lhala. Opět jsi mě zklamala.

Mrzí mě také, že jsi mi dala minimum příležitostí s Tebou mluvit o Tobě. Vlastně toho o Tobě vím mnohem víc z Tvého LinkedIn profilu, než kolik jsi mi toho ve skutečnosti řekla. Jeden příklad za všechny - jako novinář jsem spolupracoval s Mezi patry a různými queer neziskovkami, jako cestovatel jsem v Berlíně poznal řadu LGBT kaváren a komunitních center, otázka genderu mě v celé své komplexnosti zajímá a chtěl bych si o ni povídat s odbornicí na slovo vzatou, která má tuhle problematiku v malíčku, s Tebou. Možná na to balíš jiné kluky, ale přede mnou nepadla na tohle téma ani zmínka. Prezentovala ses přede mnou, jako kdyby Tvá minulost nebyla vůbec součástí Tvé tehdejší současnosti. Škoda.

Je toho mnoho, co bych o Tobě rád věděl, a nikdy jsem se to z Tvých úst nedozvěděl. Nikdy jsi mi nedala příležitost se zeptat. Naopak. Naučila jsi mě se neptat. Možná jsem vážně tuhle neřest odkoukal od Tebe, protože Ty ses mě ptala na informace o mně jen zřídka. Spíš vůbec. Neméně mě tak mrzí, že jsem nikdy nedostal příležitost rozhovořit se o sobě. Vlastně jsi chodila se svojí představou o mně, kterou jsi po našem vztahu pozapomněla aktualizovat i jinak, než jen zdeformováním, zmuchláním a pošpiněním. Na základě téhle teze se snad ani nedivím, že Tě dnes nezajímám, anebo spíš "nezajímám", když sis na mě utvořila mylný, striktně zaujatý názor, a vidíš ve mně někoho naprosto jiného, než kým jsem. Ale k tomu se ještě dostaneme později.

Tolikrát sis v hlavě i mimo ní zopakovala, že jsem "Ten debil, co se s Tebou nevyspal", až si tomu uvěřila, uzavřela jsi to v sobě, a nastavila ses tak ve vztahu vůči mně. Ale já nejsem jenom "Ten debil, co se s Tebou nevyspal", zároveň jsem "Ten, se kterým Ti bylo tak podivně jinak, jako s nikým jiným, tak nějak nadpozemsky zamilovaně, nádherně vzájemně". A na to se ve Tvé hlavě poněkud zapomíná.

Nyní bych se rád vrátil ke sdělení informací, které by Tě měly přivést na cestu pochopení chyb. Chyb mých, chyb svých, chyb našich společných. Uvědom si, že nic není jen Tvoje chyba, tak jako nic není jen moje chyba. A to si, pěkně prosím, nějak výrazně zvýrazni. Nic není jen moje chyba. (Tak jako nic není jen Tvoje chyba.) Není pochyb, že každá chyba je chybou naší společnou. A naší největší společnou chybou je, že jsme se nikdy nenaučili spolu komunikovat. Platilo to tehdy, a platí to i teď.

Kolikrát jsem se jen zamyslel, proč k Tobě nepřidávají i příbalový leták a návod k použití?

A to samé platí i u mě.

A nyní něco málo pro odlehčení. Dlužím Ti i několik převážně nevážně myšlených omluv. Tak třeba, omlouvám se, že jsem nepochopil, že chceš jít na koncert Die Antwoord se mnou, když jsi mi předtím výslovně napsala, že tam se mnou jít nechceš. Omlouvám se, že jsem nepochopil, že se chceš se mnou potkat na Dukle, když jsi mi předtím při vzájemně pěstované hysterii řekla, že tam jdeš s někým jiným. Omlouvám se také za to, že jsem Tě nevzal na koncert Marilyna Mansona. Vím, chtělas na něj jít, ale došlo mi to až po několika letech. Tehdy ani stotřináctkrát zopakovat, že bys na něj chtěla jít, nestačilo. Připomíná mi to, když jsi mi říkala, že mi to sluší, tuším, šestnáctkrát za sedm minut jsi to zopakovala. A mě došlo až po čtyřech měsících, že ses mě tím snažila svést, okatě mi naznačit, že se chceš se mnou vyspat. Ano, neměli jsme to spolu jednoduché. To je tak, když blázínek potká bláznivou holčičku, mající neposednou hlavičku a srdíčko ve tvaru knoflíčku.

|||

SEX A ALKOHOL

Soudě podle toho, jak jsi v listopadu sedmnáct, hned po rozchodu, zareagovala na jednu z mých prvních post-vztahových esemesek, konkrétně na mé prvé tehdejší vysvětlení, proč jsem s Tebou nespal, vůbec nerozumíš tomu, proč neustále roztáčím ty alkohry, proč propojuju sexuální energii s alkoholem, a proč Tě do dnešních dní neustále imaginárně, virtuálně, žel jen platonicky opíjím.

Pokusím se proto o vysvětlení. Svou tehdejší zprávu již na žádném přístroji nedohledám, v paměti ji mám ovšem uloženou v původním znění. Popisoval jsem Ti v ní - dosti explicitně -, že mě vzrušuje představa Tě opít, a ač to může v rámci mezí všeobecně přijímané normálnosti znít sebevíc podivně a sebemíň důležitě, že pro mě to má vskutku význam z kategorie významů nejvýznamnějších.

Mluvili jsme spolu o všem možném, ale jak si postupně naše spolupovídání přehrávám, o podstatných věcech jsme mluvit tak nějak nepochopitelně pozapomněli. A mám pro to i jiné vysvětlení - nenašli jsme tehdy vnitřní odvahu se jeden druhému odhalit. Nikdy jsem Ti tak nevysvětlil, proč je pro mě propojení sexu a alkoholu toliko zásadní, čeho všeho se to týká, proč se mě to dotýká, a proč to má tendenci mě tak výrazně zraňovat.

Proto zpět k té Tvé tehdejší reakci. Pamatuješ si? Přišla Ti zpráva, že s Tebou chci jít pít, že Tě chci opít, že chci, aby ses opíjela, abys sotva pletla svýma sexy nožičkama, že... (doplň libovolný scénář z předchozích či následujících příběhů o Démonce), a pak že se spolu vyspíme. Psal jsem Ti, že mě vzrušuje, když si opilá, že jsi naprosto neodolatelná, a že Tě přesně takovou chci, a že s Tebou chci mít sex právě takhle.

Psal se tehdy listopad sedmnáct, bylo pár dní po našem rozchodu, který nastal kvůli tomu, že jsem s Tebou nespal. Pokud vím, žádný jiný důvod jsi nikdy předtím ani později neuvedla. A jak jsi mi na onu tehdejší zprávu odpověděla? Souhlasně. Napsala jsi, že bys to také chtěla zkusit.

A nikdy nezkusila.

Už nikdy jsme se k tomuto zadání při žádném dalším společném okamžiku nevrátili.

(Abych nám nekřivdil, přibližně ze sta dalších setkání jsme se na frekvence opíjení Démonky navibrovali ještě jednou, symbolicky při naší labutí písni, to poslední ráno, kdy venku zpívali ptáčci, onen závěrečný zářijnový den osmnáct.)

Nikdy jsem Tě nepochopil. Bylo pro Tebe důležité, abych Ti výjimečnost projevoval sexem, a když jsi dostala manuál, ztratila jsi o to zájem. Psalas, že bys to také chtěla zkusit. Ale už nikdy více ses neodhodlala podniknout v tomhle ohledu jakékoliv kroky, vedoucí po téhle alkostezce směrem ke mně. A přestože tehdy Tvé signály nezřídka bývaly mým očím neviditelné, věř, že sebemenší náznak spojení sexu a alkoholu zvládám rozpoznat a dešifrovat od nepaměti. Tedy i tehdy, podobně jako v jakémkoliv bodě na naší přímce, což platí až doteď.

A tohle Ti dávám za vinu. Neustále mě obviňuješ, za to, že jsem se s Tebou nevyspal. A kolovrátkuješ, kolik šancí jsi mi k tomu dala. Já to ale vnímám jinak. Po konci našeho vztahu jsi mi nikdy příležitost k tomu, abych se s Tebou vyspal - ale zároveň abych s Tebou i byl, chodil, normálně mluvil -, nikdy nedala. A nikdy znamená v našem případě vskutku nikdy.

Zamysli se nad tím.

Mohl jsem Ti psát esemesky, vibrující sexuální energií, mohl jsem psát příspěvky na čokoládu, kde se to hemží div-né-pornomotivy, od Tebe se na mých senzorech střídalo a střídá nic s ničím. Asi si ještě pořád nerozumíme, možná pomůže vysvětlit Ti, proč jsem to po Tobě chtěl, co jsem tím záměrem sledoval, a proč to pořád chci, a co tím vším vlastně sleduju...

Podotýkám, že sex a alkohol pro mě nejsou nutně propojené nádoby. Je to, uvozovky dole, jen, uvozovky nahoře, ten nejjednodušeji vysvětlitelný způsob mého vzrušení, ale zároveň ten nejúčinnější. Vzrušovala jsi mě a vzrušuješ dodnes, sama o sobě, celičkou svou podstatou, na mnoha rovinách. Tedy jak "čistá", tak modifikovaná alkoholem.

Vzpomeň si na naše první setkání, kdyby ses tehdy tak neopila, těžko bychom kdy byli spolu, pravděpodobně bychom kolem sebe jen prošuměli. A to by byla přece škoda! Životní chyba. Jsem rád, že ses tehdy opila. Nemám to tak u každé holčičky, která se v mé bezprostřední blízkosti, anebo rovnou mým přičiněním, opije. Ale jsou vyjímky, spočítal bych je na prstech jedné ruky, které se mnou rezonují tak silně a mocně, že ve mně vyvolají těžko popsatelný shluk vjemů a pocitů, tak jako Ty.

Vzrušují mě změny Tvého vnímání. Vzrušuje mě samotná představa, o to více pak její uvedení do praxe. Je proto pro nás oba škoda, že jsme se o tuhle porci vzrušení vzájemně připravili.

Pokud by Tě to zajímalo, co konkrétně se mi líbí, tak příběhy o Démonce Ti mohou posloužit jako taková malá nápověda. Opravdu nejdu po povrchu, nelovím opilé holčičky, protože jsou lehkou a lacinou kořistí, vnímám to mnohem intenzivněji a komplexněji. Tohle není o chlastu, a když už, tak jen na té lidské rovině vnímání, tohle je o energiích, a Tobě ty "opilé" energie zkrátka neskutečně sluší, A vůbec, co nejsme spolu, nenarazil jsem už nikdy na nikoho, kdo by mě vzrušoval tak jako Ty. A to Ti otevřeně přiznávám.

Pořád ale nerozumím, proč jsi nikdy nevyužila toho, že víš, co mě vzrušuje. To je zase nějaká Tvá mnou dosud nepopsaná posedlost, že když o něčem víš, tak to necháváš bez povšimnutí být, a aniž bys to vyzkoušela, přestane Tě to zajímat, protože to přestane být pro Tvou hlavu atraktivní?

Zvláštní. Víš, jak na mě. Celou dobu to víš. Už od našeho prvního setkání. A stejně jsi nikdy, snad s jedinou vyjímkou, neudělala nic proto, abychom spolu měli sex? To Tě nevzrušuje ta představa, že se vyspíš s někým, o kom tolik víš, kdo tohle všechno pro Tebe píše, kdo tohle tvoří, kdo se Ti tím jako Bohyni již několik let dvoří? To opravdu mají přednost všichni ostatní? Mají pro Tebe větší přidanou hodnotu? Opravdu je o tolik více vzrušující poznat někoho neznámého a dát mu šanci, aby s Tebou byl, chodil, mluvil, spal? Se mnou o těch šancích jen mluvíš, a většinou ani to ne, spíš jen zmíníš, že já už od Tebe nic očekávat nemůžu, že já už přece dostal všechno a neudělal pro Tebe nic. Je to sprosté. Smutné. Smutně sprosté. Prostě smutné. Ubohé. A nadevše zbytečné.

A zároveň je to paradoxní. Víš toho o mně tolik, že ani nevím kolik, a stejně nevíš nic. Dál pro Tebe zůstávám neznámým. Tak se tak prosím Tě nastav, a dej mi stejnou příležitost jakou mají ostatní. Naše sexuální oblast je neprobádaná, a nejen ta...

... a přestože Ty o mně v tomhle ohledu mnohé víš, já o Tobě nevím zhola nic. Mohla bys mi proto říct o sobě něco málo víc? Anebo raději než povídat, rovnou ukázat v praxi, protože to, co jsme si ukázat stihli, nestojí opravdu za řeč.

|||

PŘÍBĚH O DÉMONCE

Byla jednou jedna Démonka. Ta bydlela v knoflíčkové hlavičce. Tu a tam vysílala signály, že chce ven. Vyvenčit Knoflíčka. Pro Démonku je spouštěčem alkohol. Kdykoliv se opíjíš, ona se Tě zmocňuje. A čím víc se opíjíš, tím víc se Tě zmocní. Máš sice ráda mít všechno pod kontrolou, ale to máte s Démonkou společné. I ona Tě ráda má pod svým vlivem.

Démonka má přirozeného nepřítele. Kdykoliv se ke kormidlu ve Tvé hlavě dostane on, antidémon, exorcista, Mentor, vyznavač čistého toku energií, uctívač přírodních sil, ohnivým kolem prudce otočí na opačnou stranu a nutí Tě stát se suchozemskou Kateřinou. I proto se cyklíš ve fázích, kdy Tě alkohol přitahuje, aby Tě jindy naopak odpuzoval. O Mentorovi ve Tvé hlavě, který má jinak ve své gesci především duchovní sféry Tvého bytí ale tenhle příběh není. Je totiž o Démonce, pro níž je panák spouštěčem, zároveň je to ale příběh o Čaroději, pro nějž je opíjející se Démonka dráždítkem. A věř, čarodějové rádi tančí s démony, s démonkami obzvláště...

Nech se teď na chvíli ovládnout Démonkou, prsty si můžeš zajet pod kalhotky. Pro rozptýlení. Máš ráda sama se sebou soutěžit. Ve všem. Včetně počtu vypitých panáků na ex. Na čas. Máš ráda se opíjet. Občas je třeba se osvobodit. Od nevšedních starostí všedních dní. Od tohohle světa. Od toho, co se od Tebe očekává, i od toho, co od sebe očekáváš Ty sama. Nevědět o sobě. Alkomeditace. Duševní očista skrze pošpinění. Alkorelax. Ta vzácná chvíle, kdy můžeš ignorovat konvence, kdy se stáváš nejen součástí společenské hry, ale sama hru společně s Démonkou ve své hlavě vytváříš; ta vzácná chvíle, kdy nemusíš respektovat všechna ta zadání, příkazy a zákazy. Můžeš si dělat co chceš. Sebetajnější fetiše mají zelenou. Neneseš za nic zodpovědnost. Démonka vše zařídí. Démonka Tě zřídí. Démonka Tě řídí.

Démonka má žízeň. A taky hlad po zlodružství. Cítíš vzrušení. Každou kapkou, kterou vypiješ, je ho víc a víc. Opíjíš se. Démonka Tě schovává v rauši pod roušku jiné identity. Měníš si jména. Jsi i nejsi to Ty. Pod její maskou si toho můžeš dovolit mnohem více než za střízliva. Je to jako když si při karnevalech nasazuješ škrabošku, jako když si při d'n'b parties nasazuješ masku. Baví Tě přijmout tuhle roli. Démonka má sebevědomí na rozdávání. A ráda se rozdá. A pak ráda děláš i to, co se Ti za střízliva úplně nezdá. Ráda se předvádíš, nemáš zábrany dělat cokoliv. Úplně cokoliv, co Ti momentální vládkyně Tvé hlavy dovolí. Dělá jí dobře, že jsi středobodem všehojsoucna kolem, dělá jí dobře, že je Ti jedno, jestli dneska skončíš spící s hlavičkou na stole, anebo nepěší usneš na podlaze omotaná okolo záchodu či pod stolem. Dělá jí dobře, že nevíš, co říkáš. Dělá jí dobře, že nevíš, co děláš. Čím opilejší budeš, tím vášnivější vše bude, tim blyštivější vše bude, tím zábavnější vše bude. Čím opilejší budeš, tím více posuneš hranice téhle hry bez hranic. Čím opilejší budeš, tím více osvobozena od všeho jsi. Čím opilejší budeš, tím více sexy jsi. Láká Tě poznat to tajemné neznámo, kterým Tě Démonka vábí. Dělá jí dobře, že nic neřešíš, že všechno je Ti jedno. Dělá jí dobře, že obvykle marně hledáš u skleniček dno. Dělá jí dobře to teplo a vlhko tam dole, které se dostaví, kdykoliv vzruší Tě Tvá právě přijatá role. A věř, dělá jí dobře, když se opiješ tak, že po sobě budeš čůrat. Oblečená. Bude Ti to jedno. Po stehnech se Ti rozteče teplo. Teče. Vlhko. Kalhotky jako při orgasmu. Mokro. Kapky. Vzrušení. Uvnitř i venku. Uteče. Všude. Všechno. Všechno se po svítání zahalí do zapomenutí a rozplyne se v ranní alkomlze.

(Předpokládaný momentální výraz Tvé mimiky je pravé obočí zdvižené výrazně vzhůru.)

Pojď mě ve svých představách následovat. Chci Tě u toho všeho sledovat. Chci vidět Tvou pootevřenou tlamičku, svítit Tvá démonická očička, vzrušit se pohledem na Tvé vyceněné zoubky. Je to napětí, asi jako když posnídáš dvojitého panáka Jägera, a já Ti pod stolem hladím vnitřní strany stehen. A Démonka ve Tvé hlavě vzrušením vzdychá do ticha. Démonka to má ráda, stejně jako já, a já to mám rád, stejně jako Ona. Jako Ty. Chci aby Ti panák tekl po rtech, po puse, po bradě, po Tvé knoflíčkové kůži. Chci, aby sis tím dalším polila triko. A prsa. Pevná a krásná. Nejkrásnější ze všech, co jsem kdy neviděl. Chci, aby Tě vzrušovalo to vlhko, stály Ti bradavky. Ježily se jemné chloupky. Všude. Chci, abys chtěla mě dráždit. Chci, abys chtěla to dělat. Chci Tě tak moc, že máš chuť si to hned teď udělat. Chci, aby Ti Démonka dolévala panák za panákem sama. A opíjela Tě. A Ty opíjela ses. Se mnou. Chci Tě cítit. Duševní magie. Tělesná chemie. Hormoni. Démoni. Vůně. Tvá vlčí tůně ve Tvém lůně. Chvěje se hladina. Tohle je ta naše vytoužená vteřina, minuta, půhodina, hodina. Hlouběji, hlouběji. Chci, abys dala další tři panáky na ex. A hned potom s Tebou chci mít sex. Chci kroužit jazykem přesně tam, kde má teď mít Tvá Démonka prsty. Sotva se držíš na svých XS37 nožičkách. Tak svůdná. Tak neodolatelná. Tak omamná. Chci si Tě dovléct domů a vysvléct hned po příchodu, opřenou o dveře. Sundat Ti roušku. Líbat Tě. Vášnivě. Opřít Tě o zeď. Držet Ti ruce. Šukat Tě. Ten vlhčí vlčí klín, o němž již tříletí sním. Vnímat rozlité štěstí. Tvé srdce. Pevně chci svírat v pěsti.

Opíjení se je jako svazovaní. Co v obou případech chceš? Být bezbranná, ale zároveň svobodná a bez zábran, chceš si dělat, co chceš, ale zároveň chceš, aby si s Tebou dělal Čaroděj, co se mu zachce. Zatímco v životě toužíš po čistotě, tohle je platforma, díky níž můžeš do praxe uvést všechny své sebevíc zvrhlé, vzrušující a špinavé touhy a představy. Chceš být nezávislá hráčka, ale zároveň ovládaná hračka. Zhmotnění paradoxu. Opíjení se je démonickým osvobozováním. Vzrušují mě změny Tvého vědomí. Je to vzrušující hra, jejímž výsledkem je, že se odpoledne probudíš s pomotanou, pomuchlanou hlavou, oblečena v tom samém oblečení, ve kterém jsi včera večer šla ven. Nejde ale o jen výsledek, jde především o průběh, který k němu vede. A jeho děj si vymysli sama. Se mnou můžeš zažít všechno.

Pamatuj si, takhle my, Čarodějové, voláme Démonky k sobě, a věř, my cítíme to chvění, my se chvějeme tím cítěním. A jsme tuze neradi, kdykoliv se ty divnoděje dějí bez naší přímé osobní účasti. Uvědom si, pokaždé, když se beze mě opíjíš, já to cítím. Na dálku. V hlavě. A zraňuje mě to. Na duši. Blíž než nejblíž. Tak teď už to víš... A pokud se Ti zdá tahle pohádka nedokončená, tak věř, že mně se zdá ten náš příběh právě tak bez konce.

Dostal jsem od Tebe tři šance poznat Démonku. Ta úvodní přišla při našem seznámení. Myslím, že to tehdy nedopadlo úplně nejhůř. Vlastně jsme se už nikdy poté nedostali tak blízko k tomu, abychom se spolu vyspali. Jako tehdy, v podpalubí lodi, v červenci sedmnáct. Nad tím by ses měla zamyslet.

Druhá šance přišla, když jsi mi zkraje léta osmnáct, doma, v Nuslích, jakoby mimoděk vyprávěla, kterak chceš prcat s někým, kdo Tě zrovna nechce, a že Tě to prcá, že Tě ten pan Nedostižný nechce, strašně Tě tehdy vytočilo, že jsem vyběhnul na balkón vše rozdýchat nad párem cigaret naráz. Pamatuješ? Když už Tvé ego pustilo Démonku ke slovu, ta se mě pokoušela přivábit vyprávěním o Tvé středoškolské vodkové alkosmršti, o Skašence a peklovečírcích, kdy máš v alkomlze co se dělo, i jak ses vůbec dostala domů, pokud ses tedy dostala. Ty příběhy mi dodnes jak námi nikdy nevypité skleničky cinkají v uších. Jestli ses chtěla stát mým prokletím, tak tímhle vyprávěním jsi tomu postavila pevné základy. Nemesis. Jsi fascinována Nedostižnými, a proto ses stala mou Nedostižnou. Byla to divnonoc. Tehdy nám ta konstelace úplně nepřála. Ty jsi usnula sama v posteli a já ještě více sám na sedačce. Zůstal po nás stůl olepený od skleniček Jägermeistera a propálený stoleček. Oba jsme si odnesli z tohohle divnozážitku dosti ambivalentní pocity. Pokud jsme si je ráno tedy dokázali vůbec nějak vybavit. A patřičně vybarvit.

Třetí šance přišla o závěrečné záříjnové noci osmnáct. A to co se stalo, nás ostatně také poznamenalo. Bod zlomu. Horizont událostí. To, co se stalo tu noc, se stát nemělo, mělo se stát něco úplně jiného. Opačného. A já nevím jak Ty, ale já na to NĚCO, od té doby čekám. Dodnes. Nehodlám se smířit s tím, že to vzdáme, protože už je to dávno. Dávno to je jen v lidském vnímání času, ve skutečnosti to je pořád přítomné. To všechno, ty siločáry mezi námi, pořád to je s námi. Pořád je to v nás. Jde jen o to, chtít to vnímat. A přestat se pořád schovávat za to, že to překryl svým neprodyšným závojem čas. Ne. Nejsi pro mě překonaná, natož překonatelná.

|||

PŘENASTAVENÍ TVÉ HLAVY II

Dokud jsem dělal za barem, každé léto jsem vymýšlel nové a nové signiture-drinky. Žel ochutnala jsi jen jejich vůbec první sérii, tehdy v těch skleničkách z Flying Tigera, které jsem Ti nosil. Pamatuješ? A propos, proč si myslíš, že jsem Ti je nosil? Abych Tě opíjel a neúčastnil se toho? Proč si myslíš, že jsem Ti pokaždé do každé ze skleniček připravoval naprosto jedinečný nápoj? Každý byl speciální. Speciálně pro Tebe. Byl to rituál a každý ten čarovný lektvar měl jediný důvod své existence - měl být pozvánkou. Za Tebou. Výtah nahoru k Tobě. Dovnitř. Do Tebe. Já jsem je vážně dohromady neslíval ze zbylých skleniček, co na lodi pozapomněly loutky, já jsem je vážně míchal každý zvlášť pro Tebe. Se špetkou lásky. Nenapadlo Tě někdy, na co jsem čekal?

Že si třeba nějaký ochutnáš, napíšeš mi něco k němu, jak Ti chutná, anebo nechutná, čímž pootevřeš dvířka další zprávě, ve které se pozvu k Tobě nahoru. To byl můj záměr. Vážně jsem Ti ty pohárky nenosil proto, abych Tě opíjel, a neměl z toho ani náznak potěšení a vzrušení. A Tvoje jediná odpověď? Tuším, po šestnáctém přineseném drinku, jsi se osmělila mi říct, že ta minulá várka byla docela silná. Víc nic. Nikdy víc. Navždy nic. Nerozuměl jsem Ti tehdy a nerozumím tomu dodnes.

Dokud jsem dělal za barem, každé léto jsem vymýšlel nové a nové signiture-drinky. Po té první sérii přišly ještě dvě další. Mimojiné jsi přišla o angreštovou tequilu sunrise, meruňkovou mimosu a něco bylinkovo-vodkového, co Ti neprozradím, co je, ale prozradím Ti, že se ten drink jmenuje Knoflíček vol. 3, a že Tě tím jednou opiju. Slibuju. Přísahám.

Všechny ty drinky jsem vymýšlel pro Tebe. Abych byl připravený, až to přijde. Věřil jsem, že mi někdy přijde esemeska, kdy se tentokráte pozveš ke mně na bar Ty, věřil jsem, že někdy přijde večer, kdy třeba budeš opilá s kamarádama nebo kamarádkama, anebo na nějakém koncertě či párty sama, a že Ti prolítne hlavou vzpomínka, že vlastně by ses mi přesně takhle líbila, a protože toho máš v sobě hodně, ale zároveň máš v sobě o dost míň zábran než obvykle za střízliva, že mi pošleš tu zatracenou esemesku, že bys mě ráda viděla. A co dělám, jestli jsem v práci, jestli můžeš přijít na drink, jestli se chci s Tebou vidět.

Káťo, prober se, tomuhle já říkám, že bys mi dala příležitost! A ne, ty Tvoje rádobypříležitosti, co se Ti jako výmluvy urodily v hlavě.

A v podobném duchu bych mohl pokračovat s láhvema Jägera, kterými jsem Tě zásoboval, já Ti je vážně nedával proto, že byly v Tescu ve slevě, anebo proto, aby ses jima opíjela s kolegama nebo budoucíma bývalýma partnerama. Vážně Tě nikdy nenapadlo, tak jako Tě nikdy nenapadlo u žádných vstupenek pro dva, že bych byl rád přizván k jejich vypití? Vyvrcholením téhle kapitoly pak byla scéna, kdy jsem Ti na chodníku před vchodovými dveřmi dával nevímkolikátou láhev v pořadí, Ty ses ušklíbla, řekla jsi, že přece nepiješ, abys následně dodala: "Ale tu láhev si stejně vezmu." A hbitě jsi po ní sáhla. To by mě tak zpětně zajímalo, proč? Nevím, vnímala ses tehdy? A vnímáš to všechno, co Ti píšu, alespoň teď? Dokážeš se do mě vcítit? Uvědomuješ si, jak se ke mně celou tu dobu chováš? A víš, jak si musím připadat?

Koště.

Jako koště. Bez úcty. Bez hodnoty. Bez ceny. Bezcenný smeták, jehož si někdo, koho má rád, a na koho se celou dobu ze všech sil snaží být hodný, neváží. Hodně smutně, přesně tak si připadám.

Asi jako tehdy ráno, když jsem měl ještě klíče od bytu a přinesl Ti burizóny. A čerstvé maliny. Ty ses zrovna vrátila opilá ze svatby, kde Tě chtěl ošukat Pavel, v bytě jsi měla rozvaleného Pepču, který Tě chtěl také ošukat, no a já se tam tak nějak vyskytl.

Víš co jsem měl tehdy udělat? Vyndat z mrazáku toho Jägera, vzít skleničky, a na tom rozžhaveném balkóně, jak jsi tam na mě tak svůdně pomrkávala, jak jsi tam očima tančila mezi slunečními paprsky, jak jsi mi tam seděla na klíně a uklidňovala mě, měl jsem Tě opít. A ošukat. Já. Jako nikdo předtím, ani potom. Tak jako král šuká svoji královnu, Vyvolený svou Vyvolenou.

Tehdy - tedy nejen tehdy - jsem to nezvoral jen já, ale i Ty. To si na těhle konkrétních příkladech uvědom. A mohl bych jmenovat další a další, do detailu rozebírat snad každou situaci, která nebyla pro mě nebo pro Tebe košér. Když jsme byli spolu, bylo to vůbec zvláštní období. A zvorali jsme jej oba. A oba bychom si to měli už konečně uvědomit. A více si toho, co mezi námi bylo, i toho, co mezi námi je, vážit.

Vážně to celé nebyla jen moje chyba, ale i Tvoje. A zatímco já svůj díl viny přiznal, víceméně nuceně jsem společně s ním přiznal i kus viny za Tebe, aniž by sis přiznala Ty, že jsi nebyla neomylná. A to je jeden z těch hlavních důvodů, proč to celé píšu. A zároveň je to jeden z těch klíčových bodů, které tak zásadně ovlivňují nastavení Tvé dnešní hlavy vůči mně a hýbají s našimi životy v náš neprospěch. Celé to dnes totiž vidíš černobíle, kdy já jsem jednoznačně očerněn, a Ty jsi z toho vyšla bez poskvrn, průsvitně bílá.

Kamenem házet nemůžeme ani jeden. Vina na nás ulpěla. A to je třeba si uvědomit a začít s tím něco dělat. Ano, do těhle rolí, ve kterých se nacházíme, jsme se postavili vzájemně. A ano, svým nesmyslně submisivním chováním jsem iluzi Tvé neviny výrazně podpořil. (Ve skutečnosti jsem se k nikomu nikdy nechoval tak submisivně jako právě k Tobě.) Nastavil jsem se tak již počátkem našeho vztahu, protože jsem Ti tím chtěl vyjádřit úctu, chtěl jsem tím názorně demonstrovat to, jak si Tě vážím, nakonec se to ale minulo účinkem a úplně otočilo proti původnímu záměru.

Zatímco dříve ve svém životě jsem prahnul po tom, na palačinkách pošpinit čistotu, ve vztahu a přístupu k Tobě jsem to měl od prvopočátku naprogramované docela jinak, nechtěl jsem Ti především ubližovat. A možná právě tím jsem Ti o to víc ublížil. Nechtěl jsem s Tebou manipulovat, vrtěti Knoflíčkem. Toužil jsem po tom, abychom si byli rovnocennými partnery. A nakonec jsem vmanipuloval sám sebe do pozice, že si mě vůbec nevážíš. Dnes vím, šel jsem na to špatně a uplynuvší tříletí mi dává za pravdu. Nabyla jsi dojmu, že sis mě ochočila, že už jsi mě poznala skrznaskrz, a že Ti nemám co nabídnout. Tenhle omyl bych ze sebe rád jednou pro vždy omyl.

Je to jako rozpůlit obrazovku, kdy se na každé z polovin odehrává náš příběh. Vlevo Tvýma očima, vpravo mýma. Tak jako Ty znám náš příběh jen z jedné strany. Na stranu druhou, na rozdíl od Tebe se snažím, dívat se na náš příběh i z té druhé poloviny obrazovky. Zkus také zašilhat doprava, nasadit si moje oči. Věřím, že se tím všechno dosti pootočí. Možná že to dokonce povede k tomu, aby se obrazovka docela celá sjednotila do jedné jediné, nám oběma společné reality.

Přestože nemáš ráda zaslepenost, dopouštíš se ji, minimálně ve vztahu ke mně. Přestože si myslíš, jak rozdáváš šance, já zůstávám dál ostrakizován. Ale tak je to u nás se vším - nemáš ráda nevypočitatelnost u sebe, obviňuješ z ní pak druhé a sama se tak chováš. Děláš věci, které nemáš ráda, ale namísto toho, aby ses podívala do zrcadla a uvědomila si to, tak je přiřazuješ ostatním a často nespravedlivě na ně ukazuješ. Křišťálově čistá nejsi, a přesto jsi pro mě cennější než ten nejčistší křišťál.

A jak sis to vlastně celé pro sebe uzavřela? Předpokládám naprosto naopak, než jak je tomu u mě. Já to beru tak, že zaprcat si můžu s každou, ale jen s konkrétní Tebou to dává smysl a má to přesah všemi směry, má to hlubší, duchovní i duševní význam. Sex můžu mít s iks různorůznýma partnerkama, ale žádný se nevyrovná tomu, když jej budeme mít my dva, Ty a Já, spolu. Nejde přece jen o sex, ale o sex s někým konkrétním Někým. Kdybych se chtěl vyspat s nějakou opilou náhradnicí za Tebe, tak to udělám nespočetkrát, ale já si obstarávat náhradnice, ani opilé, ani střízlivé, nehodlám. Takhle já nefunguju.

To, že ses místo mě pak s někým vyspala, a tím sis tehdy pro sebe celou tu nešťastnou záležitost mezi námi nejspíš uzavřela, alespoň, co se sexu týče, nemůže nahradit to, že jsme spolu my dva nikdy nespali. To ses jen obelhala, aby ses tím již více nemusela trápit. Nahlédnuto retrográdní optikou, jsi s tím dnes srovnaná? Anebo je to spíš zaprášeno časem, a tím, žes všechnu tu vinu a špínu hodila jen na mě?

Jestli něco nemám rád, tak je to bezmoc, a Ty máš tu moc dávkovat mi ji po hrstech.

Nevyčítám Ti to, jen se Ti svěřuju s tím, co mě trápí, a čím mi ubližuješ. Svěřuju se proto, že se vážně domnívám, že to děláš nevědomky, protože co si pamatuju, tak Ty taková zákeřná nejsi.

Kdysi jsi mi napsala, že mi nelžeš, a když už, tak jen proto, abys mi neublížila. Tohle mi připadá tak neupřímně neupřímné, až to ve mně vzbuzuje nedůvěru, jak to ve skutečnosti bylo s tím naším podivným rozchodem? Zpětně přehráno, neumím si vysvětlit, proč ses tehdy chovala, jak ses chovala. Dosud jsem to omlouval tím, že se ses chovala jako magorka, protože jsem se jako magor choval já sám, jenže ona může být pravda někde uprostřed. Ber to ale jen jako řečnické pozastavení, na nějž dnes již odpověď nečekám, to totiž není to nejpodstatnější.

Mnohem podstatnější je, aby sis uvědomila, že rčení "Co oči nevidí, to srdce nebolí", není tím nejsprávnějším mottem, které by nás mělo doprovázet životem. Když lžeme sami sobě, spíše dříve než později se do té lepkavé pavučiny lží zašmodrcháme, což nám pak značně znesnadní cestu ven. Ne, vskutku z duše nemám rád white lies. A teď nemyslím tu ucházející indie kapelu, jako spíše bílé lži, které mají prezentovat softpravdu, protože realita by mohla tomu druhému ublížit. Sebevíc nepříjemná pravda nikdy neublíží, ublíží vždy jen intriky a lži. To si zapamatuj.

Udělal někdy někdo ve Tvém životě tolik jako já, aby s Tebou byl? Aby s Tebou mluvil, aby s Tebou chodil, aby s Tebou spal? Udělal jsem toho pořád ještě málo? Já nevím, jestli mám přeskládat hvězdy na obloze do souhvězdí ve tvaru knoflíčku, aby sis mě všimla? A Ty si dovoluješ mi vyčítat, že jsem příležitostí dostal dostatečně, a že jsem je všechny promarnil a nevyužil? Já ani nevím, jestli se víc zlobím, anebo z těch Tvých výčitek jsem jen ten nejsmutnější kluk z celých Vinohrad.

Letos o Vánocích se mi z ničeho nic v hlavě vrátila reminiscence na Vánoce osmnáct a další příklad Tvého nevděčného chování. Přišel jsem Ti dát tehdy tašku dárků, předat radost, darovat Ti potěšení. Podělit se s Tebou o kousíček naší energie, kterou jsem měl na seznamu kvápekpře, kterými Tě překvapím a obdaruji, vůbec nejvýše. Bylo to necelé dva měsíce poté, co jsme si spolu byli snad nejblíž od našeho rozchodu. A možná ještě blíž. Jenže Ty ses v mezičase nastavila do naprosto opačného módu. Z ničeho nic jsi mě začala doslova nenávidět. Pokud si nevzpomínáš, to bylo to naše období lunárních uzlů, kdy jsme se k sobě v létě a na podzim přibližovali, abychom se tehdy v zimě osmnáct vzdálili každý do opačného kouta, do dvou snad nejvzdálenějších a nejodlehlejších končin celého Vesmíru.

Nikdy nezapomenu, jak jsem k Tobě šel, plný nadšení a natěšení, že Ti předám všechny ty dárečky, obzvláště jsem se těšil na Tvou reakci na ty Tebou toliko skloňované, vysněné Adidas Honey Hook, které jsem nakonec po šílených peripetiích sehnal až v tom nejzapadlejším polském e-shopu. A Ty? Ty jsi mě div nevyřvala, že jsou ty tenisky příliš fialové, hlavně ať už vypadnu. Ale to jen jeden příklad za všechny. Možná sis to až doteď neuvědomovala, ale i ve mně je něco z člověka. I já mám city a pocity, i já mám sny a i já jsem zranitelný.

Když jsem tehdy z bytu spěšně odcházel, měl jsem u dveří na jazyku omluvu: "Promiň, že Tě mám rád." Nakonec jsem ji na schodech spolknul s ostatními svými slzami. Čert vem ty zkurveně fialové Adidasky, tohle byla jen kapka v moři slz, ale uvědom si zvrácenost celé situace, že já k Tobě pokaždé šel se srdíčkem na dlani, s upřímnou, opravdovou, všeobjímající láskou a oddaností k Tobě, a Ty jsi mi dobro oplácela výhradně jen hněvem a zlem.

Uvědom si zvrácenost celé situace, že já Ti přišel darovat radost a odcházel jsem jak zpráskaný pes, který se Ti chce na rozloučenou omlouvat, že Tě má rád. Snad už teď konečně rozumíš tomu, jakých zvěrstev se na mě dopouštíš; snad už teď konečně rozumíš tomu, že Tě asi opravdu miluju, když Ti navzdory tomu všemu ustavičně všechno odpouštím, protože věřím, že Ty taková ve skutečnosti nejsi, ale že to je jen chybné nastavení Tvé hlavy, které lze ve chvíli, kdy si své činy uvědomíš, zcela přenastavit.

|||

Jednou jsem se zasnil, jaké by to asi bylo, kdyby nám bylo sedm, čtrnáct, jedenadvacet, osmadvacet, na co bych Tě asi v každém zmíněném věku sbalil? No nevím, ale jestli Tě nesbalím ve třiatřiceti na tuhle čokoládu, tak pak bych se rád vrátil v čase a zkusil to v sedmi letech na fialkové bonbóny a projížďku na poníkovi, ve čtrnácti na láhev laciné vodky a lístek na fiXu, v jedenadvaceti na dvě láhve laciné vodky a svůj profil na Facebooku, a konečně, v osmadvaceti na slib, že spolu jednou procestujeme celý svět nejen na magnetické stírací mapě v nadživotní velikosti.

A jinak, když jsme byli u té královny bílých tenisek, mrzí mě, že jsem Tě nikdy neviděl v těch puntíkatých, ale ještě více mě mrzí, že jsem Tě nikdy neviděl v těch knoflíčkových botičkách. Zda-li pak ses už po mé loňské románové agitaci odvážila si je vzít na ťapky? Vlastně nic o Tvém dalším vývoji nevím, a tolik by mě to zajímalo. Mrzí mě, že ses přede mnou uzavřela a nedáváš mi možnost se podílet na svém rozvoji. Prostředí, ve kterém se vyskytujeme, nás ovlivňuje, lidi, se kterými jsme v kontaktu, nás ovlivňují, nebavím se teď jen o názorech, ale vůbec o celé naší existenci. Každý jsme sběratelem podpisů na sobě samém. Při sebehledání ses zkusila prolokat vodkou i žonglovat ohněm, nechala sis radit odkdekoho. Vyjma mě. Každý náš ex, každý přítel, každý, koho si pustíme k sobě, neustále se do nás někdo otiskává. A mě mrzí, že Ti nestojím ani za ten otisk.

A tak o Tobě vůbec nic nevím. Dodnes jsem se ani nedozvěděl, zda ses vrátila k malování, k navlékání korálků a nitek náramků. (Mimochodem, dávnopředávno jsem Tě o jeden žádal, tak se připomínám, jestli náhodou má žádost někam nezapadla.) A vůbec, odebíráš ještě ten kreativní časopis? Tu Tvoji tvůrčí bytůstku v hlavičce jsem měl vždycky tuze rád, i když jsem ji vyjma květináčku osobně příliš nepoznal, ale pořád platí, že bych to chtěl všechno dohnat. Baví mě Tě v kreativitě podporovat. Tak snad na sobě pracujete i v tomhle ohledu a rozvíjíte se starými i novými směry dál a dál. Kéž bych Tě mohl poznat opravdu do hloubky.

Potkali jsme se dříve, než jsme se poznali. Snad i proto jsme se jen ukázali, navzájem jsme se sice tuze líbili, ale nuceně jsme ještě na chvíli od sebe odešli, abychom se dovyvinuli. I tak to lze brát. Když jsme u toho, jak jsem Tě nikdy nepoznal a v čem všem jsem Tě nikdy neviděl, tak jsem dospěl ke znepokojivému zjištění, že jsem Tě vlastně nikdy neviděl v ničem, čím jsem Tě obdaroval. V žádném, sebemenším kousíčku oblečení. Ani v jednom z těch Atom Rat bundíků, ani v jednom z těch Cupcake Cult triček, tak snad ještě slouží, no a v těch kalhotkách už teprve ne... neber to jako výčitku, jen je to další bod k zamrzení. (Všimni si, jak jsem tentokráte ani nezmínil tu jednorožčí bundičku, awww.)

Těma všema dárkama - a teď nemyslím ani tak oblečení, jako dary z ostatních kategorií - jsem Tě nezahrnul jen tak, ani proto, abych si Tě koupil, ani proto, že jsem si z Tebe chtěl udělat skládku nepotřebných předmětů, anebo si Tě spletl s vetešnictvím, ale všechno mělo svůj vlastní příběh a své podstatné opodstatnění. Mrzí mě, že na to vyprávění příběhů k jednotlivým věcem, a že já věřím na magii předmětů, nikdy nedošlo.

Jen na okraj, věděla jsi například, že jsi byla počata v době, kdy šla do oběhu ta tisícikorunová bankovka, kterou jsem Ti dal? A věděla jsi, že jsem ji dostal jako dárek od dědy, a že pro mě bylo více než symbolické, že jsem předal něco od někoho, koho miluju, někomu, koho miluju? Ale bylo toho víc, co by si zasloužilo nějaký komentář. Je škoda, jak to dopadlo.

|||

Tvoje vybájená růžová budoucnost nás dvou, vidina a představy o sexu, to že "máme být spolu"... To sis odvodil jen proto, že si jednou za čas přečtu něco z čokolády? Nenapadlo tě, že prostě jen dobře píšeš a mě baví to číst? Já jsem zadaná, šťastná, nikdo mě nepředělává... Z mých zpráv asi těžko poznáš, jaká jsem, nebo jestli jsem se náhodou trochu nezměnila.

A vidíš, i ze zpráv lze leccos vyčíst. Tak třeba tři tečky, takovou Tě neznám, kam se jen poděla Tvá signifikantní knoflíčková dvojtečka? Jsi to ještě opravdu Ty?

Na stranu prvou, šťastnost Ti samozřejmě upřímně přeji. Na stranu druhou, nerozumím tomu, že Tě baví číst něco, co se Ti svou tématikou zajídá a zdá býti vhodným terčem k sarkasmu a ironizujícímu posměchu, aneb "vybájená růžová budoucnost nás dvou, vidina a představy o sexu, to že 'máme být spolu'...", navíc když to píše někdo, koho Ty tak moc nechceš? Divnodivný, ne? A vůbec, nepsala jsi mi poměrně nedávno, že Tě už ty moje romány nebaví? Sekáš jeden argumentační faul za druhým. Vlastně tak úplně nevím, co si mám z toho, co mi píšeš, vykostit. Ale jestli si chceš jen nezávazně číst, můžeme se stejně nezávazně potkávat, já Tě budu zkoumat a psát o Tobě, co Ty na to? Jen nevím, přijde Ti to teď jako ultimátum, anebo spíš jako nabídka? Možná si raději uvědom, proč mě tak ráda čteš. (A představ si také, jaké by to asi bylo, kdybychom spolu mohli i mluvit!) Pokus se také ve svém myšlení zapojit kauzalitu. Důsledkem je, že si mě ráda čteš, je ale opravdovou příčinou to, že tak dobře píšu, anebo je to docela jinak, a příčinu najdeš uvnitř své hlavy úplně jinde? A vůbec, proč tak ráda čteš o tom, o čem píšu? Je to proto, že právě o tomhle píšu, anebo proto, že Tě něco na tom baví, láká, přitahuje, fascinuje? Protože pokud je to čistě proto, že jen dobře píšu, tak to abych změnil repertoár a začal psát úplně o jiných tématech... Na stranu třetí, možná jsem staromilcem, ale upřednostňuji hádky f2f, h2h, e2e, zkrátka osobně, ne digitálně, skrze displeje a klávesnice. To se pak demagogicky hádají jedničky s nulama, anebo spíš nula s nulou, což není tím pravým prostředím pro konstruktivní přenos energií, jež mají při hádkách tendence vznikat. A víš co mezi námi tehdy bylo možná ještě špatně? Že jsme se v průběhu našeho vztahu vlastně vůbec nehádali. Na stranu čtvrtou, většinou se snažím praktikovat politiku apeacementu, na hrubý pytel šiju jemnou záplatu, ale tentokráte od toho pro lepší srozumitelnost přece jen ustupuju. Pořád to ale nic nemění na tom, že nemluvím jen proto, abych mluvil, ale abych něco řekl, že nepíšu proto, abych něco napsal, ale abych něco sdělil, abych něco předal dál... výhradně Tobě. Tohle není veřejný blog. Tohle je NAŠE čokoláda. NÁŠ příběh. Tohle je NÁŠ život. Tak si to uvědomuj. Opravdu se nerozdávám, abych se předvedl, ale abych nás převedl přes tuhle bažinu, do níž jsme zabředli. Záleží mi na nás, proto to dělám. A proto to nevzdávám. To si zapiš za ouška. Na stranu pátou, na stranu šestou... vážně nevím, jak jsi pokročila na své cestě za sebeláskou, sebepoznáním a sebepřijetím, vážně nevím, jak ses vybarvila, jaký progres jsi zaznamenala, a kde naopak stagnuješ. Samozřejmě věřím, že jsi poté, co spolu nejsme, nezůstala stát a přešlapovat na místě, věř, že to samé platí i u mě. Hlavně mi proto netvrď, že jsem se nikam neposunul, posunul jsem se totiž dál, než jsem kdy vůbec pomyslel, že se posunout dá. Jenže vlastně vůbec nevím, s kým si celou dobu píšu, o koho se toliko snažím? A pro koho, nebo pro co, překonávám toliko překážek? Nevím toho o moc míň, než Ty nevíš o mně. Ani nevím, jestli jsi i letos měla živý stromeček, místo toho uřízlého, již neživého? A ani nevím, kolikrát sis mezitím odbarvila a obarvila hlavu? A kvůli komu? A že to není důležité? Proč by nebylo? Tvé kořínky znám, konečky nikoliv. Na stranu závěrečnou, sedmou, z Tvých zpráv opravdu těžko poznám, jaká jsi, anebo jestli ses náhodou 'trochu' nezměnila. Neprůstřelný argument, platící i naopak. No vidíš, tak tady máš nezpochybnitelný důvod k tomu se konečně vidět.

|||

Zcela upřímně, miloval jsi Páju, miloval jsi Žo a stovky dalších palačinek.. měl jsi hromadu příležitostí být se mnou, mluvit se mnou, chodit se mnou, spát se mnou, dokázat mi, jak jsem výjimečná.. neudělal jsi to, nechtěl jsi. A teď čekáš co?

(Á dvojtečka se vrátila na scénu, tak přece jen Tvá vlídnější, přívětivější tvář, byť se to tedy podle sepsaných slov a vět nemusí takhle jevit, jenže já nejdu jen po slovech a větách, naučil jsem se totiž číst v myšlenkách..)

Zcela upřímně, cos napsala se mě dotklo. A to Tvé lakonické "nechtěl jsi" mě zranilo jako už dlouho nic. Tak to přece nebylo. A jestli to tak vnímáš, tak je dobře, že jsem se rozhodl Ti napsat tenhle román, protože když už nic, tak právě tuhle zcestnou a zlou představu by Ti měl vyvrátit.

Proč píšeš, že jsem Tě nechtěl? Vždyť je to lež, ve které se utvrzuješ. A jen mi tím opět ubližuješ. Co jsem Tě poznal, nabyl jsem naopak přesvědčení, že jsem Tě chtěl ještě předtím, než jsme se doopravdy poprvé potkali, že jsem Tě chtěl ještě předtím, když jsem Tě osobně neznal. Od chvíle, co se známe, nebylo jediného okamžiku, kdy bych Tě nechtěl. Tak nevím, co tím nechtěním vlastně myslíš. Že jsem s Tebou nechtěl spát? I to je nepravda. Chtěl, vždycky jsem si to přál, jen říct si o to, jsem se bál. A teď nemyslím jen vzývání Démonky, ale vůbec, všechno se sexuální energií spojeného. Potkali jsme se tehdy v divnodobí našeho bytí a neuměli jsme spolu komunikovat o věcech, které nás trápily. Báli jsme se jeden druhého i sami sebe - těžko říct, čeho víc -, z toho se můžeme obviňovat, ale že jsme se nechtěli? To rozhodně není pravda. Chtěli jsme se, a jak! A jak Ti popisuju jinde, dnes už se nebojím. Nebojím se Ti říct cokoliv, co by mohlo pomoci napravit rovnováhu mezi námi a narovnat současný pokřivený stav. Pořád mi ve smyčce jedou v hlavě Tvoje slova, že jsem Tě nechtěl. Křivda, co bolí. Nechtěl jsem Tě tak moc, že jsem až dodnes ve snaze o Tebe nepolevil, viď? A věř, že mi nejde jen o to, se s Tebou vyspat jen proto, že jsme spolu tehdy nespali, abych odčinil chybu, ne, chci Tě celou proto, že Tě mám v srdci a v hlavě a všude pod kůží a všude na duši.

Nevím jak Ty, ale já neumím milovat na počkání. Dotyčná bytost si to musí zasloužit. Nemiloval jsem stovky dalších palačinek. Netuším, na jakém základě jsi mi tenhle nepravdivý profil sestavila. A ano, miloval jsem Žo, ale důležité je, že jsem miloval Tebe. Vlastně se nebojím říct, že teprve Ty jsi mě naučila milovat. A kdybych Tě stále nemiloval, tak bych nikdy nic podobného jako je tahle čokoláda ani nepsal. Dělám to pro Tebe, ne pro někoho jiného. Pro žádnou jinou palačinku tohle opravdu nedělám. Nepíšu to pro to, abych něco psal, ale proto, aby se něco změnilo.

Vzpomínáš si, jak jsi za mnou kdysi přišla do motýlkárny, a já Ti pustil Ingu, tu zhudebněnou báseň o Žo? Rozplakal jsem Tě. Svěřila ses mi tehdy, že by sis přála, abych něco tak výjimečného vytvořil i pro Tebe. A vidíš, já myslím, že v součtu všech románů, které jsem pro Tebe napsal, v součtu všech věcí, které jsem pro Tebe udělal, jsme té výjimečnosti již dosáhli. A dost možná ji i tímhle psaním přesáhli. Je přece hloupost, když mi píšeš, že jsem Tě neučinil výjimečnou. Vždyť tohle všechno, co se mezi námi děje, je samo o sobě výjimečné. Jenom Ty to nechceš vidět. Tak prosím Tě, otevři už konečně oči! A vnímej vše, tak jak bylo, tak jak je.

K citům a citovirům: Já nevím, jestli pro Tebe je to jen jeden z mnoha bodů na přímce Tvých vztahů, ale pro mě je to samostatný jedinečný okruh. MY. Nikdy jsem nezažil nic ani náznakem podobného jako s Tebou. Nikdy jsem nezažil nic ani náznakem tak silného jako s Tebou. Nikdy jsem nezažil nic ani náznakem tak podivně krásného jako právě s Tebou. #vzájemnávzájemnost

Ano, měl jsem rád Sentu, měl jsem rád Pauline. Miloval jsem Zsófí a Tebe. Mám bilanci dvou milovaných bytostí. A teď se mám zeptat, jaké skóre máš Ty, anebo co jsi chtěla tím výčtem mých předchozích partnerek docílit? Chtěla ses zařadit do nějakého šuplíčku? A nepřijde Ti to poněkud ponižující a nadevše zbytečné, Knoflíčku?

Přestaň se strkat do šuplete s mými bývalými přítelkyněmi. Tam nepatříš. A platí to i naopak. Přestaň mě strkat do krabičky se svými ex. Já jsem někdo Jedinečný, nejen pro sebe, ale měl bych jím být i pro Tebe, a to si, pěkně prosím, uvědom! Já nejsem jedním z nespočtu lívanečků, co se ohřáli u Tvé plotničky, anebo Ti přistáli na talíři. V obráceném gardu si to uvědomuji i já, že Ty jsi pro mě naprosto jedinečná, jediná svého druhu, a ne jednou z mnoha palačinek. Jmenuješ tu Pa nebo Žo a miliony jiných vafliček, copak se s nimi ale chceš srovnávat? A v čem všem? To přece nejde. Vždyť Ty jsi pro mě přece můj jediný životní Knoflíček!

Jeňom Ti mi voníš ťak čarokrášně. Jeňom Ti mi moťáš hlavičku ťak příjemně. Jeňom Ti ši origiňál. Ti jši jediní vlk, ktěrý když čení žoubky, ťak še ho něbojím. Jeňom Ti dokážeš potěšiť pouhým švým vlíďním pohleděm. Jeňom Ti ďokážeš hladiť zprávičkama, ťohle žádňá jiňá palačiňka nešvedě. Flíčku můj nejkňoflíčkovatější, buďme na šebe hoďní a mějme še žaše rádi..

|||

PŘÍBĚH O POTKÁVÁNÍ BYTOSTÍ

Potřebovali jsme ujít tuhle cestu až sem, abychom si konečně porozuměli. Kdyby nepřišla Tvá zpráva, pravděpodobně bys na ni nikdy nečetla tuhle odpověď, kdybys z ničeho nic nezačala od poloviny října mlčet, přišla by z největší pravděpodobností jiná zpráva, která by otevřela nové možnosti, a my bychom se třeba ještě potkali v tomhle kalendářním roce. Jenže my se nepotkali, protože ses rozhodla mlčet a následně mi napsat právě to, co jsi mi napsala. Celé je to o našich rozhodnutích. Celé je to o tom uvěřit, že se všechno děje pro něco, a že se všechno děje tak jak má, tedy dobře pro nás.

Potřebovali jsme ujít tuhle cestu až sem, a to jak v krátkodobém, tak dlouhodobém horizontu. Tím krátkodobým myslím úsek koronaroku dvacet, tím dlouhodobým náš celý život, ve kterém je letošních dvanáct měsíců jen pomyslnou vlnkou na hladině moře času.

Všechno souvisí se vším. Nevím jak Ty, ale já věřím na osudovost. Nic se neděje náhodou. Věřím, že každý máme ve své hlavě celý, celičký nekonečný Vesmír. Každý den, který nastal před naším seznámením, se odehrál právě tak, jak se odehrál, právě proto, abychom se my dva seznámili. Ano, samozřejmě nejsme pás oveček bez práv a možností do děje našich životních dějin zasahovat, ovšem naše rozhodnutí lemují jako výhybky dráhy kolejí našeho bytí. Vše se děje právě tak, aby se stalo něco dalšího. Každá noc, která nastala po našem rozchodu, se stala právě proto, abychom se my dva nyní ocitli tam, kde jsme. Očima přišpendleni na čokoládová písmenka. A já je píšu právě proto, abych všechno změnil.

Vyčítáš mi Páju, vyčítáš mi Žofku, jenže nebýt jejich zásahů do mého života, šance, že bychom se my dva potkali právě při té jedinečné konstelaci, která tehdy při našem nejletnějším létě nastala, byla by bývala mizivá. Všechno souvisí se vším. A já věřím v osudovost, a věřím, že právě naše pouto je to osudové.

Když jsem utíkal poslední měsíc roku sedmnáct před světem i před sebou samým, když po mně šel i můj vlastní stín a spiknul se proti mně snad celý Vesmír, musel jsem se o jedné prosincové noci rozhodnout, čeho se v životě vzdám, jestli Žo nebo Tebe; tarotové karty, které u mě Zsófí po svém úprku v pomyslné úschově zanechala, symbolizovaly ji, a já tenhle mnou dříve nejvíce uctívaný artefakt tehdy zahodil, abych si vybral květináček od Tebe. Abych si vybral Tebe. A tím jsem se rozhodnul na celý svůj život. Jak jsem Ti už kdysi psal, Ty nejsi náhradnice za Žo, náš příběh je úplně o něčem jiném, je o lásce, štěstí a vzácnosti, Ty jsi Knoflíček, kterého mi seslal Vesmír, abych byl v tomhle životě šťastný. A skrze naši lásku Ti dal okusit ten opojný, vzácný pocit výjimečnosti.

Všechno se děje pro něco. A věř, já nechci do konce bytí žít jen s květináčkem, jako vzpomínkou na něco, co bylo nepopsatelně přenádherné, ovšem taktéž nepopsatelně nenaplněné. A nechci žít ani s Knoflíčkem pouze ve své hlavě. Náš šťastný společný život si představuji jinak. A věř, není to růžově, jako spíš všebarevně, ale vždycky spolu. A tak čekám. A věřím. Čekám, až si přenastavíš hlavu, protože jinak se nic nezmění. A věřím v nás, protože právě pro nás tiká čas. A tomu věř.

Když už jsi nakousla mé předchozí životní partnerky, pokusím se Ti vysvětlit, jak to s tím potkáváním bytostí funguje. Žo nebyla člověkem, byla to návštěvnice z Plejád. Potkal jsem ji, abych se skrze její učení naučil všechno o všem, a ona mě potkala proto, že jsem se měl stát jejím pozemským průvodcem, jenže jsem v téhle své nelehké úloze selhal. A proto následoval trest. A součástí toho trestu jsi ve své podstatě i Ty. Tedy, abys rozuměla, Ty samozřejmě nejsi mým trestem, naopak já nás potrestal, protože jsem předtím, než se k sobě konečně opět otočíme, než se na sebe konečně opět podíváme, usmějeme, a budeme vědět, musel projít očistcem. Toliko k trestu. Ty jsi ale pro mě především darem. A já Tě teď tímto žádám o svolení ke svému rozbalení.

Pomocníkem pro vysvětlení osudovosti nám může býti astropsychologie - jak jsem již psal posledně, mám na tohle téma přichystané delší vyprávění a netrpělivě vyhlížím chvíli, kdy k němu dojde. Ve zkratce - naše seznámení bylo vskutku vepsáno do map vesmírné konstelace. Všechno se děje pro něco. Každý, koho v životě potkáme, má svou úlohu. Všechno se děje pro někoho. Na jedné z nejvýznamnějších, energicky nejsilnějších rovin, jsi Ty mou Vzdušnou Vodnářkou pod vlivem Uranu a já Tvou zraněnou planetkou Chiron. Tys mě potkala, abych Ti byl Čarodějem, Mentorem, ochráncem, oporou, podporou, pilířem, základním stavebním kamenem, platformou pro progres, spoluhráčem, světlonošem, objevitelem, buditelem, pokušitelem, narušitelem zaběhlých pořádků, ale především Tvým životním partnerem.

Tys mě potkala, abych Ti nejprve ukázal, co vše Ti dokážu nabídnout, čím vším Tě dokážu zahrnout, abychom reflektovali lunární cykly, abych Tě však následně opustil, ale až si vyřeším vše, co mi brání, abych konečně navěky znovu otevřel Tvé brány. A já Tě potkal, abych tentokráte Vesmír nezklamal a své poslání beze zbytku naplnil.

vzpomínky jsou jen poztrácené korálky na silném řetězu bez slabšího místa za naši lásku se světem do války šel jsem nám pro štěstí vrátím se v pořádku buď si tím jista

A vidíš, vrátil jsem se. Už nešlapu vodu, naučil jsem se chodit po hladině. A tak jen teď čekám, až na mě budeš na břehu čekat Ty, s objetím, osuškou, do níž mě zabalíš, a já Tě políbím. Na uvítanou.

|||

BÝT S TEBOU

Kdybych měl hromadu příležitostí s Tebou být a chodit, tak bych teď těžko žádal právě o tuhle příležitost. Vím, že to může znít naprosto šíleně, ale já si myslím, že teprve teď jsem připravenější než kdy předtím na to, tuhle příležitost nepromarnit.

Nevím jak Ty, ale já čím dál častěji přemýšlím nad tím, nad čím vším ještě nepřemýšlím. Přemýšlím nad tím, co všechno mě v danou chvíli nenapadlo, a napadnout mohlo a mělo. A když tak přemýšlím o nás, ne/napadá mě jediné: Největší chyba, které jsem se vůči nám dopustil je, že jsem Ti tohle celé neřekl dřív. Ale tím, že jsem Ti to řekl nyní, jsem ji přece jen alespoň zčásti odčinil. A dál už je to jen na Tobě, jak se k tomu celému postavíš. Jestli čelem, anebo mlčky, zády.

MLUVIT S TEBOU

Dříve to bylo o tom, že jsme spolu byli schopni mluvit, ale ne si promluvit. Celé je to o komunikaci. Nyní si spolu nejsme schopni nejen promluvit, ale Ty mi už nedáváš déle než dva roky ani možnost spolu mluvit. Když píšu čokoládu, mluvím sám se sebou, Ty na ni reaguješ jen ve výjimečných případech, a ještě k tomu dosti nesrozumitelně a neurčitě; když píšu esemesky, mluvím opět sám se sebou, a pokud se na ně uráčíš odpovědět, je to povětšinou vygenerovaná odpověď, že se uvidíme, následovaná další zprávou, že se nakonec neuvidíme. Pokud Ti zavolám, tak se nikdy nedovolám. A abychom spolu mluvili osobně, to se stalo mým nenaplněným vlhkým snem. Opravdu jsem nedostal příležitost s Tebou mluvit.

Chtěli jsme být spolu, ale nebyli jsme spolu, protože jsme spolu neuměli komunikovat, prosím, neudělejme teď znova stejnou chybu. Za tu dobu, co spolu nejsme, jsme jistě prošli mnohými cestami, mnohými radostmi i útrapami, mnohými změnami, získali mnohé dovednosti a zkušenosti, a právě proto bychom nyní měli býti schopni komunikovat lépe než kdy předtím, a ne zůstat zaseknuti na bodu, že je vše mezi námi vyřešešeno, a není důvodu k tomu naši kapitolu otevírat. Bylo by chybou se tak tvářit.

Dříve jsem si neuměl říct o to všechno, promluvit si s Tebou o všem, ovšem teď už mluvit umím, už nejsem němý, a možná že jsem právě tím svým mluvením, totiž psaním, k úžasu a oněmění přivedl já Tebe. Všimla sis? Konečně píšu k věci, a píšu věci!

CHODIT S TEBOU

Ono se řekne, že jsme spolu byli jen krátce a dávno, jenže je to dlouhé a pořád přítomné, pořád otevřené, pořád živé, svědčí o tom i ta Tvá zpráva, která celý řetězec téhle reakce vyvolala. Pořád ve mně přetrvává směsice Tvých vlastností, které jsou nenahraditelné, nemá je žádná jiná bytost napříč Vesmíry, a také spousta činností, které by nás bývaly bavily, ale nestihli jsme je uskutečnit. Vítej v mé cokdybyrealitě!

Tak co budeme dělat zítra? Budeme si v posteli představovat, jak bychom stavěli sněhuláka, kdyby venku napadl sníh a nebyl zákaz shromažďování více než jedné osoby na patnáct metrů čtverečních? Budeme si v posteli představovat, jak bychom šli večer do baru a splnili Démonce s Čarodějem jejich novoroční, anebo spíše celoroční touhy a přání? Chtěl bych si s Tebou dát tequilu, olíznout Ti z tlapek sůl a přidat slaný polibek. Chtěl bych se dozvědět, jestli ten majitel hospody z Hluboše, kterého jsem předloni v létě obsluhoval na baru, o Tobě mluvil pravdu, anebo jen při vzpomínce na tu drobnou blonďatou holku, co se ráda opije, a kterou údajně zval na panáky, fantazíroval.

Tak co budeme dělat zítra? Budeme si v posteli představovat, jak bychom se šli projít do botanické zahrady na výstavu kvetoucích kaktusů, kdyby se tedy všechny sukulenty nenakazily novou mutací koronaviru? Banksyho jsme nestihli, co takhle zajít do kina na Duši - animák od tvůrců V hlavě? To je přece takové Naše. Tohle by byla šance na náš nový nádech, škoda že je venku plošný zákaz dýchání.

Chtěl bych se s Tebou jít projít, krmit veverky, chtěl bych s Tebou do kina, a když ne tam, tak do postele, k notebooku, k poslední sérii Mostu, chtěl bych si s Tebou jít zaplavat, chtěl bych se s Tebou dívat na biatlon, chtěl bych si s Tebou hrát hry, stolní, deskové, ale i počítačové, hlavně Botaniculu a Yoshi's Island, chtěl bych si s Tebou pouštět písničky z YouTube, nudit Tě němectvím, a zároveň Tě ohromovat všemi svými znalostmi, být obdivován mnou obdivovanou holčičkou, chtěl bych se s Tebou cítit dobře, chtěl bych, aby ses se mnou cítila dobře. Chtěl bych s Tebou ležet v té posteli, ve které bychom spolu vymýšleli tuhle cokdybyrealitu.

Víš, co bych si přál? Abys mi řekla: "Hele, padá hvězda, padá nebe, padá Vesmír, něco si přej!" A víš, co bych si přál? To se neříká.

MILOVAT TĚ

Víš, jak se pozná, že někoho opravdu miluješ? Nikdy mu po rozchodu neřekneš, že život jde dál. Víš jak se pozná, že někoho opravdu miluješ? Když miluješ nejen jeho silné stránky, ale i Ty slabé, když je chceš opečovávat, hýčkat, když chceš pomáhat, chránit a ochránit. Víš, jak se pozná, že někoho opravdu miluješ? Když si v hlavě nastavíš, že kdyby přišla válka, koronamor, apokalypsa nadbiblických rozměrů, že Ty jej za cenu sebeobětování ochráníš. Jsem tu pro Tebe. A podle všech zmíněných ukazatelů Tě opravdu miluju.

SPÁT S TEBOU

Tohle by se dalo stejně tak přiřadit ke každé z předchozích kategorií. Mohl jsem si vybrat kteroukoliv palačinku na téhle planetě, vybral jsem si však tu nejvýjimečnější - Tebe. Každá jiná by byla jen Tvým derivátem, každá jiná by byla jen Tvou náhradnicí, které by něco z Tebe chybělo. Nechci žádnou náhražku. Nechci Tvoji nepovedenou kopii. Určil jsem si Tebe jako svou vyvolenou, protože právě Ty jsi tím scházejícím dílkem do skládanky mého životního příběhu.

Ve své zprávě ses ptala, co teď čekám? Čekám, až budu hladit Tvoje hladké pavoučí nožičky, a šeptat jim, že jsou nejkrásnější a nejpřitažlivější ze všech a všeho, dotýkajícího se země. Čekám, až budu pevně v dlaních svírat Tvá pevná prsa. Čekám, až Tě budu konečně moci vysvléknout až na duši. Čekám, až se mi v očích zaleskne Tvé sexy tělo. Čekám, že se protneš v kříži. Čekám, až budeš zhluboka dýchat, vzrušením vzdychat. Čekám, až budeš cenit zoubky a hlavičkou hýbat do rytmu našich spojených těl. Čekám, až mezi prsty ucítím Tvé vlhké kalhotky, až budu vnímat Tvé plameny, to hřejivé teplo, když budu jazykem šimrat i hladit Tvůj knoflíčkový klín. Čekám, až Ti dám všechno, jak to máš nejraději, a od Tebe budu čekat všechno, jak to mám nejraději já. Čekám, až Tě ucítím. Čekám, až Tě ochutnám. Čekám, až podlehneš tomuhle slovnímu svádění, tomu čokoládovému vábení. Já nevím, jak se můžeš po tom všem ještě ptát, co teď čekám? Pro začátek by stačilo, kdyby sis konečně nastavila hlavu tak, abychom se mohli potkat. Víc nečekám nic. Než s někým začnu chodit, sedět, ležet a spát, chci se s ním nejprve seznámit.

Jinak, mohl bych vyjmenovat nespočet důvodů, proč se spolu vyspat. Část z nich jsem již v těle tohoto psaní ostatně vyjmenoval, další část vyjmenuju na řádcích následujících. Napadlo Tě ale někdy, že důvody nemusí být nutně lidské a mezilidské, nemusí nutně protínat duševní rovinu, ale mohou být i duchovní, přesahující všeobecně známé tajemno?

|||

PŘÍBĚH NAŠÍ ENERGIE

Vážně nevím, jak Ti mám takhle na dálku, slovně, vyjádřit výjimečnost. Vše, co bych s Tebou dělal rád, kdybys mi dala opravdovou příležitost. Mám obejít každého, s kým jsi kdy spala, a zeptat se ho, co je třeba udělat, aby se něco ve Tvém nastavení vůči mně změnilo? Mám složit další básně? Sepsat další příběh o Démonce? Vážně nevím. Vylámal jsem si na Tobě zoubky a stejně si dál lámu hlavu, jak na Tebe?!

Ty už víš - alespoň rámcově - jak na mě, pro Tebe to snad není výzva, to vyzkoušet? Neříkám, když s někým jsi, tak chápu, že moje sexuální motivy mohou vyznívat poněkud nepatřičně, ale pokud s někým nejsi, co Ti brání v tom, mi kdykoliv napsat a zrealizovat veškeré naše nejčistší i ty nejšpinavější sny, touhy a představy? Nevzrušuje Tě to?

Nechci, abych pro Tebe byl navždy do paměti uložen jako Ten, co se mnou nespal. Jako Ten, co dostal toliko šancí, aby se mnou byl, mluvil, chodil, spal, dokázal mi jak jsem výjimečná, a přitom nedokázal vůbec nic. Nechci. Chci dostat šanci, abych s Tebou byl, mluvil, chodil, spal a dokázal svoji i Tvoji výjimečnost. Změň se. Změň své nastavení vůči mně. Zkus to. Zkusme to. Dej mi opravdovou šanci. Můžu Ti upřímně slíbit jediné - bude to stát za to.

Tak jako Ty s klukama, i já dělal s holkama různé věci, ale tyhle konkrétní, které Ti popisuju v Démonce i v následujícím odstavci níže, nikdy s žádnou. Připravil jsem vše jen pro Tebe, pro svou Bohyni na podstavci, na piedestalu výjimečnosti, připravil jsem vše jen pro Tebe, pro sebe, pro nás.

Sním o společném tantrickém sexu, o aktu, povýšeném nad všechny fetiše, pudové záležitosti a psychosociopředehry i dohry, o chvíli, kde se naše energie propojí v jeden společný nadcelek, vše bude jedním, a ve vzájemném splynutí očistí se naše duše, budeme cítit vše, co se v nás i v prostoročase okolo nakumulovalo, budeme vnímat vše, co se odehrává, a tohle bude ta chvíle výjimečnosti, kdy budeme vůbec nejblíž životu, naše energie budou všemi živly zároveň, budeme vzrušením lapat po dechu, létat ve vzduchu, topit se v potu, těla v jednom ohni, duše ve společném energickém žáru, kůžemi připoutáni pevně na zemi, a přitom silami docela mimo Zem, budeme úplně všude, budeme úplně všechno, chci se dotýkat všude, kde je teplo, chci Tebou rezonovat, chci Tebou vibrovat, vnímat výboje napětí Tvého těla i přepětí Tvé hlavy, v zápětí do dlaní chci pochytat veškerou Tvou vášeň, chci cítit Tvoji blízkost, blízké setkání neznámého druhu. Chci Tě svírat v náruči. Chci Tě chytit. Chci Tě cítit. Chci Tě chňapat. Chci Tě chápat. Kam naše karmická láska vysílající všeobjímající energii doputuje, všechno budeme cítit, vše bude v jeden okamžik, a ten mžik nastane, zatímco naše těla budou tančit mezi zapálenými, cizokrajnými, vonnými tyčinkami. Za úplňku. Milování mezi magickými amulety. A lapače snů a vzácné kameny budou našimi svědky. Tanec vášně. Tanec bouře. Tanec šavlí. Tanec klidu. Tanec harmonie. Tanec vln. Duševní orgasmus. Připojení se na tok té nejčistší, nejstarší, původní energie. Nejvyšší forma bytí. Pocit sounáležitosti silnější než nejsilnější. Bergamot. Pačuli. Vůně dřeva. Vůně kůže. Vůně duše. Sním o společné koupeli, čistá esence lásky, hmatatelné odlesky našich aur, barevných sklíček energického kaleidoskopu, chvějící se mezi plamínky svíček. Chci se Ti upřeně dívat do očí. Chci v nich najít Vesmír. Chci se Tě dotýkat. Chci Ti masírovat chodidla, lopatky, prsa, chapadla.

Dokážeš žít s tím, že jsi milovala někoho, koho jsi téměř ani nepolíbila? Vážně dokážeš zemřít mnou nepolíbená? Já ne. Já to tak nechci. A chci to změnit. A Ty?

Dokážeš udržet tajemství? Ač to může vyznít sebevíc zvláštně, dokážu listovat v knihovně vědění, v kolekivní paměti lidstva. Vím toho opravdu mnoho. A chtěl bych tuhle svou schopnost sdílet právě s Tebou. A věz, už jen to Tě činí výjimečnější než nejvýjimečnější.

Dokážeš si při bilancování na konci života odpustit, že jsme se spolu skutečně nevyspali? Jak vidno, dodnes to pro Tebe není uzavřenou záležitostí, a vlastně ani být nemůže. Ono nejde jen o samotný milostný akt, jako o energie, které vše kolem nás i v nás ovlivňují. Každý, s kým se vyspíš, v Tobě zanechává svůj otisk, i proto bychom neměli spát s nikým, kým sami nechceme být. Já se opravdu nechci dožít té chvíle závěrečného zúčtování, kdy bych si měl odpustit, že jsme se spolu skutečně nevyspali, odmítám si připustit, že se o to nebudu v tomhle životě alespoň pokoušet, seč mi síly vystačí. Nehodlám Tě držet, ale nehodlám Tě ani pustit. Nechci, aby jedna naše dřívější chyba měla za následek, že se naše předchozí i následující životy budou odvíjet bez nás, bez naší společné synergie. Každý, s kým se v tomhle životě spojíš, každý, s kým se vyspíš, s ním se ještě někdy v minulosti nebo budoucnosti potkáš. Pokud se spolu nevyspíme, už se nepotkáme. Samozřejmě, přál bych si, aby se naše dráhy životního letu protly ještě teď a tady, ale rozhodně si nepřeju, abychom se napříč dimenzemi dále více neznali. A vlastně nikdy tak úplně nepoznali. Tohle ale není ani tak o sebezpytu a litování promarněných chvil, je to karmická záležitost, kterou si oba v sobě neseme. Je na nás, zda si ji negativně navibrovanou poneseme i nadále, a přeneseme do všech minulých i budoucích bytí, anebo ji přepólujeme na pozitivní náboj. Víš, co je navždy? Že nemáš zdání? Já myslím, že my. Věř, že společnými silami jsme všehoschopni. Dej nám ještě jednu šanci. Vesmír se za nás chvěje a Bůh se za nás modlí.

|||

PŘÍLEŽITOSTI A ŠANCE MI DÁVÁŠ JEN VE SVÉ HLAVĚ

Píšeš o příležitostech, píšeš o šancích... uvědom si, příležitosti a šance mi dáváš jen ve své hlavě. Nemůžeš mi do nekonečna vyčítat, co jsem neudělal před třemi lety.

Vážně mi vyčítáš i po třech letech, že jsme se spolu nevyspali? Byla to samozřejmě i moje chyba, za kterou se Ti omlouvám. Za všechno to ponížení, soužení, smutnění, nepochopení. Za to, jak jsem tě tím urazil. Omlouvám se za rozbití. Vinu si sebou nesu kamkoliv se jen v životě pohnu. Sice si to - se vší upřímností, každodenně - vyčítám, sice mě to trápí dodnes, ale zpětně s tím nic neudělám, a tak jediné, co s tím udělat můžu, tedy krom možnosti hodit to za hlavu a nalhat si něco o sebesmíření a odpuštění, jediné, co s tím dnes udělat můžu, je, že to napravím. Ale k tomu potřebuju Tebe. K tomu potřebuju Tvojí spolupráci, aby ses tak přenastavila ve své hlavě. A dala mi šanci.

Opravdu mě to nevýslovně bolí, vnitřně brečím, když mi i po třech letech vyčítáš, že jsme se spolu nevyspali. Byl jsem tehdy nemocný v hlavě, procházel jsem složitým procesem duchovní a duševní transformace, a Ty mě za to pořád obviňuješ, přijde mi to od Tebe docela sprosté, zrcadlí to nepochopení a neporozumění celé mé podstatě. Uvědom si, že v celé téhle záležitosti jsi nebyla Ty ta slabší a já ten silnější, který Ti ublížil, ublížili jsme si oba, protože jsme oba byli příliš vysílení a slabí. Dnes je však situace jiná, proto nedává smysl, vracet se k tomu, že si budeme vyčítat, že jsme se spolu před třemi lety nevyspali, a že nám to oběma ublížilo. Pokud se k tomu vracet nepřestaneme, nepřestane nám to ubližovat. Přestože nemám rád to Tvoje rčení „Život jde dál,“ tak v tomhle ohledu šel život vskutku dál a my jsme se v tom našem příběhu dnes opravdu ocitli někde jinde, a byla by chyba zabarikádovat se do konce života na bodě, který nastal před třemi lety. „Sundej si to dnešní tričko, s nápisem Yesterday, vyrovnej se s realitou, nápisem Lobotomíja!“

Ano, rozumím, že když jsem na Tebe chrlil nesmyslné důvody, proč to nešlo, tak jsi z toho sama musela býti dosti zmatená, nedivím se ani, že sis to pro sebe celé uzavřela tak, že jsem všeho vinen já, divím se ovšem, že jsme se ještě stále nedobrali k tomu, abychom celou tu záležitost otevřeli a Ty jsi ji mohla přehodnotit a znovu vyhodnotit. Teprve pak můžeme jít dál. Vzpomínám si, že jsi chybu nejprve hledala u sebe, když jsi žádnou nenašla - najít jsi ji snad ani nemohla, když jsi ode mě tehdy nedostávala žádnou zpětnou vazbu -, tak jsi obvinila mě a u toho jsi už ve své hlavě zůstala. Ale to je špatně. A Ty na tom při tom stavíš základ toho svého konstruktu, proč spolu nemůžeme být. Zamysli se nad tím, co Ti píšu. Já opravdu nejsem hlavním viníkem, že jsme se spolu nevyspali, na vině jsme oba, protože jsme nedokázali spolu komunikovat, a z téhle příčiny pramenil ten sexuálně nepříznivý důsledek. Není to tak, že bych s Tebou nechtěl spát, to sis takhle celý problém jen zjednodušila - a pro sebe dočasně vyřešila - Ty.

Zároveň ale platí, že jsem Tě nikdy neobvinil, že by primární chyba pramenila od Tebe, a neučiním tak ani nyní. Měl jsem problém v hlavě, a kdyby jen jeden. Trvalo mi měsíce, než jsem odhalil, pochopil a přeléčil důvody svého nepochopitelného jednání. Trvalo mi roky, než jsem se v tom svém vnitřním ztracení konečně našel. Ušel jsem kus cesty a dnes už vím, proč to tehdy nešlo. Všechno zlo, co jsem před Tebou a paralelně s Tebou páchal, mi zablokovalo hlavu. Prošel jsem očistcem, očistou své duše, ne, nežvaním hlouposti, jen se Ti ve vší upřímností, se srdcem na dlani, svěřuji, že dnes již kromě devastujících důsledků znám i příčiny svých chyb. A tyhle chybné vzorce jsem ze svého operačního systému eliminoval, odinstaloval, odboural.

Vzpomínáš si, jak jsi mi na úplném začátku říkala, že na mě nemáš, že bychom si nerozuměli, a že by nám to neklapalo? Bylo to hned při našem prvním setkání, a já mám pocit, že ses k tomuhle nastavení po našem rozchodu vrátila, a postupně Ti úplně zatemnilo hlavu ve vztahu ke mně. A věř, tohle není o vyřizování účtů, ale o snaze něco změnit, a to něco je Tvůj postoj vůči mně. Když ses se mnou rozcházela, nabízela jsi mi přátelství, já ho tehdy s díky odmítl s tím, že chci všechno nebo nic. Ty jsi mi od půllistopadu sedmnáct nedokázala nabídnout nikdy všechno a naopak mě převážně zahrnuješ tím ničím a představuješ si pod tím vše. Změň to, prosím.

Opravdu by bylo od Tebe hloupé a omezené, do nekonečna mi vyčítat, co se stalo, nebo nestalo, před třemi lety. Pořád je čas to napravit, stačí se tak nastavit. Pořád píšeš o příležitostech, píšeš o šancích, které jsi mi dala... zamysli se, jestli jsi mi je opravdu dala, jestli se to opravdu stalo, anebo se Ti to jen všechno zdálo a v hlavě pomotalo. Bez urážky. Vážně to nemyslím zle, ani nějak sebestředně zabarveně, zaujatě, ale žádné příležitosti, žádné šance, o nichž s oblibou mluvíš a píšeš, jsi mi ve skutečnosti nedala.

|||

Šla jsi se mnou někdy jen tak - nezatížená minulostí - na panáka? Šla jsi se mnou někdy jen tak ven i jinde, než jen ve své hlavě? Vlastně mi přijde, že každé naše nesetkání bereš jako šanci, kterou mi dáváš. Ale tak to přece není. Pořád šermuješ tím, kolik příležitostí jsem už dostal, ale...

Dát příležitost je především o tom, že se snažíš tomu druhému tu příležitost opravdu dát, a ne že si sama pro sebe řekneš: "Tááák, teď měl Luc tu příležitost, a nevyužil ji, ostatně jako obvykle, já jdu dál a kašlu na něj." Tohle opravdu žádná příležitost není. Dát příležitost je o snaze se tomu druhému otevřít, dát mu najevo, že teď může předvést to nejlepší ze sebe, aby Tě přesvědčil, dát mu najevo, že teď může učinit nabídku, a na Tobě pak je, zda ji příjimeš či nikoliv, jenže Tys mě k tomu, abych se Ti nabídnul, pustila jen úplně na začátku, od té doby nikdy více. Dát příležitost je o sebenastavení se do polohy zapnuto, připraveno, dostupno, na příjmu, a ne vypnuto, odmítnuto, trvale nedostupno, mimo signál.

Dát příležitost je o tom, že se sama aktivně snažíš toho druhého přilákat, a ne, že se posadíš s ručkama zkříženýma na prsou, a sama pro sebe si smutníš, případně se vztekáš, že ten druhý je úplný hňup, když nechápe, o co se snažíš. Žel ani tady nejsme, my totiž jsme tam, kde Ty mi žádné příležitosti ani nedáváš. Když už, tak ve své hlavě maximálně zvažuješ, že mi šanci dáš, ale zároveň nedáš znát žádný signál navenek, a já tak nemám šanci s tou Tvojí šancí jakkoliv naložit.

Dát příležitost je o tom, že něčemu ve své hlavě uvěříš, a že si za tím půjdeš, a že tomu dáš doopravdy šanci, všem překážkám navzdory. Kupříkladu já Ti dávám příležitosti neustále, už jen tím, že jsem to stále nevzdal, a ani to nemám v plánu. Jsem to já, kdo Tě neustále burcuje a vybízí k nějaké aktivitě, jsem to já, kdo Ti neustále dává šance k znovunavázání kontaktu, a Ty všema do jedné pohrdáš. Pohrdáš náma, a pak mi bez špetky soudnosti napíšeš to, že já už u Tebe příležitost dostal a neosvědčil se? „How dare You?“

Dát příležitost je o tom, srovnat si hlavu a vše s tím související, včetně žebříčku hodnot a určení svých priorit. Vem si, že jsi mi nikdy nedala přednost před prací, anebo kýmkoliv/čímkoliv jiným, vždy jsem pro Tebe byl na vedlejší koleji. Opět se budu opakovat, když Tě požádám, ať to nebereš jako výčitku, ale moji potřebu s Tebou tohle zamrzení sdílet. Myslím, že si zasloužím jiný přístup a jiné zacházení, než to, které vůči mně vyzařuješ. Neustále ke mně přistupuješ jako k někomu, kdo Ti ublížil. Prosím, přehodnoť tohle svoje uvažování, protože to tak přece není. Ano, před třemi lety jsem se s Tebou nevyspal. Ale věř, že to, že jsem se s Tebou nevyspal, ublížilo v konečném důsledku mnohem více mně než Tobě. Narozdíl od Tebe jsem však nezahořkl, veškeré bolesti navzdory jsem si nenechal zdeformovat svůj náhled na Tebe, na nás. Ale tohle je téma, o kterém bychom potřebovali spolu mluvit, vykomunikovat jej, a ne se jen zabarikádovat a zabednit na určitém bodě. Narozdíl od Tebe se teď také snažím s tím něco udělat, ne jen ulpět na křivdě z minulosti, které jsem se na nás dopustil. Je to již déle než tisíc dní, co se tohle příkoří stalo důvodem našeho rozchodu. Tak jako Ty, ani já dodnes nezapomněl. Ale snažím se to napravit. Nechávám dveře otevřené dokořán a netrpělivě vyhlížím Tvůj stín, čekajíce, až vejdeš, a už nikdy více neodejdeš.

Sama pro sebe si nás uzavřela s jednomyslným konečným verdiktem - za všechno můžu já. Já jsem vinen, že jsme spolu nemluvili, nebyli, nechodili, nespali... uvědom si ale, že je to jen Tvá forma ochrany před připuštěním si vlastní viny. Je to nespravedlivé. Je to nefér. Obvinila jsi mě ze všeho zla, přitom ses na tom všem podílela stejnou měrou jako já sám. Kdybys víc chtěla, tak jsme spolu. A já Tě teď žádám, aby ses nad tím vším zamyslela, protože věřím, že pokud se zamyslíš, dojdeš k jedinému možnému výsledku a přenastavíš si hlavu a dáš mi příležitost.

|||

Chováš se vůči mě naprosto nevděčně a nekompromisně. Dostávám vždy jen jednu jedinou šanci, někdy ani tu ne. A teď si navenek v klidu, sic uvnitř v neklidu, mlčíš, házíš veškerou špínu a vinu na mě, a ještě mi všechno vyčítáš. Ano, udělal jsem nespočet větších či menších přešlapů, z nichž některé dodnes nechápu, ale Ty ses dopustila naprosté šílenosti, když jsi na základě toho všeho definitivně přenastavila svou hlavu vůči mně do válečného režimu. A ten bojový mód trvá dodnes. Stav neměnný.

Prosím Tě, přenastav se zpět, zmáčkni konečně ten správný knoflíček, který nás od sebe přestane oddalovat a začne naopak přibližovat fázi přibližování. Stojí to za zvážení.

Chováš se ke mně zvráceně, totálně obráceně. Nevím, jestli je to msta, ale určitě je to podlost. A já jsem Tvým oblíbeným terčem jejích, často tupě slepých, přesto nadevše ostrých výstřelů. Vracíš mi to, čeho se na Tobě dopustili jiní, tím neustálým, omílaným odmítáním. Vytvořila sis ze mě monstrum, fackovacího panáka, jemuž opakovaně dáváš symbolickou naději, ale jen, abys mu mohla ve skutečnosti zase nanovo ublížit. Našla jsi zalíbení v mém neustálém ponižování. Takhle se ale chovají energičtí upíři a černé vdovy, nikoliv knoflíčci.

Vím, nečte se to pěkně, ale právě kvůli absenci výraznější empatie vysíláš, to co vysíláš. A ono se to k Tobě na mnoha rovinách vrací. Uznáváš osvojené pokřivené vzorce, které považuješ za směrodatné a neměnné, přitom je to škoda. A škodíš tím nejen mně, ale především sobě. Mrzí mě to, protože tohle celé je charakteristika jen jedné z Tvých mnoha osobností. Tohle nejsi skutečná Ty, přesto to skutečně Ty jsi. Jen ses dosud takhle odhalená, nahá, z kůže vysvlečená neviděla.

Každý v sobě máme dementa, i já, i Ty. Ale k tomu se teprve dostaneme. Mrzí mě to však o to víc, že právě tahle příšerka ve Tvé hlavě se rozhodla ovládat Tě ve vztahu ke mně. Přitom nepochybuji, že jiné Tvé součásti, jiné Tvé součástky, by tuze rády opak. Rády by poznaly někoho, kdo je od tohohle uzurpátora, od Tvého ega, osvobodí. I já bych je rád poznal. Mám jim toho mnoho co nabídnout. Chtěl bych Tě poznat. Chtěl bych Ti umožnit, aby ses poznala. Život v našich hlavách je hra, ve které naši spolupracovníci drží své prstíky na jednotlivých knoflíčcích, které v hlavách máme. Je to hra, jejíž pravidla neznáme, ale je na čase, abychom se s nimi pozvolna začali seznamovat, což by mělo temné síly toho dementa, co se zabydlel v našich hlavách, přece jen eliminovat.

Opravdu svým chováním ubližuješ nejen mně, ale i sobě. A jako náplast se pak utvrzuješ v tom, že je to mezi námi přece dávno passé. Není. Kdyby to bylo dávno za námi, neocitli jsme se teď tady. Právě proto se točíme v téhle smyčce, kdy si do nekonečna píšeme/čteme o něčem, ale co ve skutečnosti chceme, po čem toužíme, to nenapíšeme, o tom si nepřečteme, neumíme vše, co si dáváme a předáváme, vyhodnotit, a už vůbec ne zhodnotit. Jakoukoliv změnu vztahu mezi námi předem vzdáváš s odůvodněním, že to přece nemá cenu. Hloupost. Možná také lenost, pohodlnost, zaslepenost. Ale spíš ta hloupost. Je přece hloupé považovat naše pouto za bezcennou cetku. A přesně tak k němu Ty přistupuješ. Věz, máš pro mě slovy nevyčíslitelnou hodnotu. A vyjádřit ji lze jen činy. Zapamatuj si, žádná jiná palačinka takovou hodnotu jako Ty nikdy v mém životě neměla. I to tvoří Tvoji výjimečnost.

Jsem vážně někým dočista jiným, než za koho sis mě vtiskla do paměti. Přestaň mě proto prosím soudit podle pokřivené minulosti. Přestaň mě brát jako někoho nebo něco známého, již prozkoumaného, někam do nějaké krabičky zařazeného, mám toho v sobě mnohem více zajímavého neznámého, než Ty ze mě znáš. Ušel jsem kus cesty a teď tu stojím u Tvých vrat a ze všech stran a úhlů na ně klepu, tluču, bouchám a volám Tvoje jméno.

Nejsem jen jedním z Tvých ex, se kterými to pro nespočet důvodů nevyšlo. Nejsem jen jedním z Tvých ex, co Tě ustavičně uhání, ať jim dáš. Nejsem Tvým druhým Revaiem, abys mě ignorovala. Ani někým, kdo Tě chce jen opít a ojet, aby si něco dokázal. Nejde mi jen o jedno jako standardním uchazečům o Tvou přízeň a jiným nápadníkům. Nejde mi o ukojení ega, abych si připsal zářez, že jsem měl tak nádhernou přítelkyni jako přívěšek. Jeden z mnoha na klíčích od života. Ne, pro mě jsi jedna jediná jedinečná. Zabývám se Tebou na vícero rovinách. Já to vážně nedělám jen pro sebe, já to dělám také pro Tebe, abych Tobě dokázal, jak výjimečná jsi. A to nejen pro mě, ale i optikou celého Vesmíru. Není to ale jen o tom, abys byla výjimečná pro mě, toužím, abys skrze mě byla výjimečnou především pro sebe. A popisuju Ti to na každé čokoládě. A Ty jen přikyvuješ. A domlouváš další a další termíny, které přesouváš, aktuálně na neurčito. A dnes už ani to.

Tak jsem jen zvědav, vloni zjara jsi v jedné ze zpráv psala, že se uvidíme, až se budeme mít vidět, a že to bude nejpozději do dne a do roka. Vážně vyhlížím jaro dvacetjedna, kdy se ukáže, jestli lze Tvá slova brát vážně, anebo mluvíš do větru a lžeš.

Už jsem Ti to psal, a napíšu Ti to ještě jednou. Každé moje těšení se na naše setkání mě namísto naplnění naplní jen dalším a dalším zklamáním. Vůbec nevím, co si mám o uplynulých osmnácti měsících naší - neúspěšné - snahy o společné setkání, myslet. Jak Tě zvu už půldruhého roku ven, abys mi Ty nakonec napsala, #sorryjako - jsem zadaná a šťastná a Ty už jsi beztak svou příležitost dostal a nechtěl jsi mě. A tak mi ještě řekni, proč jsme se vůbec kdy v uplynuvším roce domlouvali, že se potkáme, to byla situace jiná? A cos čekala od našich nesetkání Ty? Prozraď mi konkrétní plán, jak sis je vlastně představovala? Co se Ti prohání hlavou, když se domluvíme, že se uvidíme? Uzdičku fantazie a upřímnosti povol, jak jen to půjde, vážně by mě to zajímalo...

|||

Mrzí mě, jak se ke mně dlouhodobě chováš. Nevážíš si mě. Přehlížíš mě. Bolíš mě. Jsi přesvědčena, co všechno jsi ve snaze zachránit a rozvíjet náš vztah - ať už partnerský, anebo přátelský - udělala, a že já všechno pošlapal. Jsi touhle svou lživou představou doslova posedlá, dává Ti klapky na oči, a vůbec si neuvědomuješ, že to tak nebylo. Naopak veškerou mou snahu nepřátelsky odrážíš.

Snaž se mě pochopit, a ne donekonečna kopat kolem sebe, potažmo do mě. Dalekoširoko není nikdo, kdo se dokáže vžít do mé situace, zkus to alespoň Ty, když jsi mi tak blízkodalekoblízko, navíc když se Tě to taky týká. Představ si, když tvoříš něco pro někoho, kdo s Tebou ustavičně zametá, případně Tě tahá za nos. A přesně tak to vnímám mezi námi já, počínaje všema románama bez odezvy, darovanýma pozvánkama bez mé následné účasti, přes nekonečné domlouvání a odmlouvání celkem sedmapadesáti termínu našich nesetkání, až po němou Čokoládu, kterou si píšu snad sám pro sebe. Bezmoc. Čím víc se snažím, tím víc je to marné. A cokoliv udělám, dělám ve Tvých očích špatně.

Cokoliv udělám, dělám ve Tvých očích špatně.

A nevím, kolikrát to mám ještě napsat, aby se to změnilo. Zaříkávání mi nikdy nešlo.

Jsem schopen Ti napsat odpověď na zprávu o rozsahu románu, a to vše jen proto, aby sis uvědomila, že jsi mi nikdy žádnou opravdovou příležitost nedala. Tak snad tahle má čokoládová medicína zabere, jinak už nevím, co víc bych měl udělat. Připadám si, jak kdyby mě Tvá hlava uvrhla do temnoty, dala do vězení, do hladomorny, a tam mě držela o hladu po Tobě. Uvědom si, proč nastalo Tvé letošní podzimní mlčení, mám pro něj jediné pravděpodobné vysvětlení - nastalo, protože nemáš čisté svědomí. Tím mlčením jsi se mnou ve válce. Bez udání důvodu.

Přestaň se nechat ovládat svou hlavou a otevři své srdce.

Je to ponižující, že já čekám, píšu, rostu, kvetu, posouvám se, ale hlavně Tě vyhlížím, a stejně se nedočkám. A kdokoliv jiný, koho zrovna potkáš, kdokoliv jiný, o kom si Tvá hlava usmyslí, má oproti mně opravdovou příležitost, potkat někoho jedinečného a seznámit se s ním. S Tebou. Mě si zubem času zařadila mezi nežádoucí, na blacklist. A tou aktuální fází, tímhle ignorlistem, jsi kapitole mého ponížení přidala další list.

Ano, pořád Tě někdo chce, ano, pořád Tě někdo nechce, ano, pořád někoho chceš, a ano, pořád mě nechceš. Ano, pořád s někým jsi, když zrovna nejsi sama, a ano, se mnou pořád nejsi. A já tu pořád stojím a čekám. Připadám si jako ten neodbytný čekatel před nedobytným domem Tylera Durdena, ve Fight Clubu, co je urážen a ponižován, a stejně dál čeká, protože věří. I já věřím, že se své Marly Singer dočkám, a že zatímco se okolo bude bortit svět, nás to spojí dohromady.

Ve své podstatě jsi magor. A já taky, už jen proto, že jsem se do takové magorky zamiloval. Sice nevím, v jaké životní fázi se právě nacházíš, jestli zrovna věříš nebo nevěříš na zázraky, ale věř, že já se mezitím stal na zázraky doslova magnetem, doprovází mě na každém kroku. (Již od narození - sic! -, ale vnímám to až posledního půldruhého roku.) Nemá to logické opodstatnění, ale stejně věřím, že spolu ještě doopravdy budeme. Věřím, že se všechno děje právě proto, abych dostal normální životní příležitost s Tebou být. Ve své podstatě jsem magor. A Ty taky.

|||

Možná nastal ten příhodný čas, začít něco dělat ve skutečnosti, místo psaní mi, kolik jsi toho pro mě udělala (převážně jen ve své hlavě). Co myslíš?

Svou hlavu máš vůči mně zablokovanou, trvale, uvědom si to, a začni s tím, prosím, něco dělat. Máš hlavu nastavenou tak, že to nejde, že už to bylo, že se to nepovedlo, že to nemá cenu, že je mezi námi všechno špatně. Ale to je špatně. Zbav se svých zatvrzelých představ o mně. Přestaň mě zesměšňovat, znevažovat, ponižovat, urážet, přestaň mi ubližovat. Přestaň zkreslovat, ohýbat a všemožně zdeformovávat realitu. Vrať se zpátky ve své hlavě, a na všech odbočkách, kde jsi udělala chybu, se pokus ji napravit. Nauč se vnímat vše tak jak bylo, tak jak je, a ne, že si vytvoříš svoji vlastní, možná snesitelnější, možná přijatelnější, možná pochopitelnější verzi pravdy, protože taková pravda je ve skutečnosti lží.

Vzpomeň si, jak nám spolu bylo. A tyhle vzpomínky očisti od všeho negativního, co se na ně nabalilo. To jsi tak rychle pozapomněla na vzájemnou vzájemnost? To si už nevzpomeneš, proč jsi plakala a usmívala ses zároveň, když jsme se rozcházeli? Nebylo to úlevou, jak si dneska možná myslíš, napovím Ti, nechápala jsi, jak se můžeme rozejít, když je nám spolu tak hezky. Bylo to tehdy, když jsi ještě věřila na zázraky, tak uvěř prosím Tě zase. My dva, MY DVA, jsme zázrak! Dokážeme být pár jako žádný jiný, dokážeme být páreček libový, telecí, jak je libo. Věřila jsi jednou, uvěř prosím Tě znovu. Má to cenu. Má to hodnotu. A vyšší než dřív.

Třeba to ale vnímáš jinak, a pokud ano, chci vědět jak. Žádám Tě o šanci si o tom všem, co bylo, i o tom, co nebylo, ale také o tom, co bude nebo nebude, promluvit. Žádám Tě o příležitost, se Ti osobně za mnoho nepěkných věcí omluvit. A zároveň Tě v neposlední řadě žádám, aby ses nad tím vším opravdu důkladně zamyslela, abys našla odvahu, přiznat si, že všechno bylo úplně jinak, než jak sis to Ty vylhala a postupně zamemorizovala. Nakonec se třeba při tom našem prvním setkání po letech, budeme omlouvat navzájem, což by se dalo považovat za jednu z možných verzí happy-endu našeho spolupříběhu.

Zatímco Ty vypadáš každým dalším dnem mladší a mladší a krásnější a krásnější, já vypadám zítra, ještě hůř než včera. Alespoň tak to vidím dnes. Mám starou duši a mladou hlavu, Ty máš mladší duši i hlavu, až na pár maličkostí jsme tedy spíše stejní než rozdílní, ještě mě pak napadá jedna nepatrná odlišnost - Ty máš jeskyňku a já totem. Je škoda, že jsi mě nikdy nevpustila dovnitř. A ještě větší škoda je, že jsem Ti nestál ani za to, abys mi dala příležitost jeskyňku prozkoumat, navíc ani Tebe ten můj totem kdovíjak nezajímal, tak nevím, co si pořád nalháváš, že za všechno můžu jen já. A vůbec, když si náš vztah i pozdější nevztah přehraju tam a zpět, vyhodnotil bych podíl viny na miskách vah plusmínusplus přesně v rovině, abych Ti nekřivdil, udělala jsi o pár chyb míň, ale vlastně jsme na tom docela stejně a nemáme si co vyčítat. Finální skóre? 49:51. V můj neprospěch. Ale prohráli jsme oba. Tak to prosím Tě pojďme změnit. Ještě je čas na odvetu. Dej nám příležitost. Opravdovou, ne jen předstíranou.

A když jsme u toho, ber to jako vážně míněnou žádost, dokázala bys mi sepsat list mnou nevyužitých příležitostí? Rád bych jej porovnal s nepopsaným bílým papírem, tedy přesně tím, jak to celé vnímám já. Vím, že se teď točíme pořád dokola, ale mě to nepřestává překvapovat, jak o nás dvou přemýšlíš, nepřestává mě fascinovat, kam se to celé posunulo, a přestože jsem náš vztah i post-vztah prošel krážemkřížem, na stopě uspokojivého zodpovězení následujícího dotazu stále nejsem. Kdy přesně jsem dostával ty Tebou zmíněné příležitosti s Tebou mluvit, chodit, být a spát, pomineme-li léto sedmnáct? Já si je vážně neuvědomuju.

Teď jsi krásná a mladá, a já jsem také relativně mlád, až jednou budeme staří, a já budu ještě o něco méně krásný a více stár, pravděpodobně nám dojde, jaká je škoda, že jsme to spolu doopravdy nezkusili dát znovu dohromady. Pokud nám to tedy nedojde dříve. Ideálně hned teď. Nechci čekat, až si jednou v budoucnu vzpomeneš na toho blázínka z čokolády, že bys ho chtěla vidět, ale už si budeme tak vzdáleni, že jeden o druhém nebudeme navzájem dávno vědět. Budeme se znát jen z čísla mobilu, možná už ani to ne. Pak to bude teprve cokdybyrealita, až se budeme nahánět v nějaké futuristické obdobě Pošty pro Tebe.

Bude to film pro pamětníky, ve kterém budeme vzpomínat, jak jsme kdysi měli v rukách něco, co mohlo změnit nejen naše životy, ale vůbec celý Vesmír. Ne, to nechci. Já jednou nechci žít ve vzpomínkách, já jednou chci vzpomínat na žití. A držet Tě u toho za ruku.

Měli bychom si konečně pořídit nějakou společnou fotografii, abych s ní vytapetoval dno naší nostalgické krabice, zatím se mi v ní jen hromadí Tebou nevyzvednuté dárečky k loňskému svátku, loňským Vánocům, letošním narozeninám, letošnímu svátku, letošním Vánocům, pak také kvápkapře pro Tebe, která jsem pořídil při příležitostech, kdy jsem na Tebe obzvláště myslel. Jsou dny slabší a dny silnější. O těch silnějších je to s mojí hlavou k nevydržení, aby neměla pořád tendenci Ti psát, připomínat, že bych Tě chtěl vidět, ujišťovat se, že jsi na mě nezapomněla, a že mě v tom zástupu čekatelů, kteří na Tebe stojí frontu, pořád registruješ. A pak jsou dny slabší, kdy si na Tebe třeba nevzpomenu i několik hodin.

Uvědomila sis někdy, že jsi to izolování se ode mě dohnala až do takového extrému, že dnes nevíme nejen, kdo jsme uvnitř, kam jsme se posunuli, kým jsme se stali, ale my už ani nevíme, jak vypadá ten druhý navenek, vizuálně... v porovnání s tím, jak blízce blízcí jsme si kdysi byli, těžko si lze představit, že bychom si dnes mohli býti ještě vzdálenějšími. Vlastně ano, Ty se o to vehementně se vší vervou tím svým ignorantským mlčením snažíš. Opravdu Ti to za to stojí, abychom takhle ten náš příběh skončili?

Tvé pod/zimní chování mě uráží. Mlčením a výčitkami dehonestuješ všechno, co mezi námi kdy bylo, a degraduješ to na něco běžného, co mezi lidmi vzniká a zaniká bez zvláštního významu. Takhle to ale mezi námi nebylo a není, tak se na nás všemožně nesnaž uplatňovat standardní měřítka, možná je snesou ostatní partneři přede mnou i po mně, spojení nás dvou ale nikoliv. Milovala jsi někdy někoho? Takhle vypadá milování. A to je samo o sobě jedinečné.

Žijeme ve stejné době, na stejné Zemi, ba ve stejném státě i městě. A stejně se mi snažíš všemožně vyhnout. Dlouhodobě. Co jsem Ti udělal tak příšerného, že se ke mně pořád takhle chováš? Já tomu vůbec nerozumím. Nedáváš mi vůbec smysl. Štveš mě a mrzíš mě, když mlčíš. Došla mi už ale slušná slova, abych popsal, co ve mně vyvolává, když ono zloticho narušíš těmi svými neopodstatněnými, sebestřednými, naprosto dementními výčitkami.

|||

Co se komunikace týče, kdykoliv jsem se Tě zeptal na nějakou otázku, jejíž zdopovězení by mě vskutku zajímalo (jarní čokovzpomínání, letní hádanky, esemeskové dotazy v průběhu celého roku etc.), odpověděla jsi zpravidla mlčením či odmlčením se, přijde mi, jako kdybych měl nějakou duševní lepru, které se štítíš. Možná si to vědomě neuvědomuješ, ale děláš to tak bez ustání již dvatři roky. A Ty mi chceš vážně vyčítat, že si nepovídáme, anebo nepíšeme? Že jsme se omezili jen na domlouvání a následné odmlouvání a omlouvání? Ty mi chceš opravdu vyčítat, že jsem dostal dostatek příležitostí? Podívej se do zrcadla, jak se celou dobu vůči mně chováš, jak ses celou dobu vůči mně chovala, a pak mi teprve mluv o dostatku příležitostí, šancí a možností něco změnit.

Tvé letošní vysvědčení, co se čokolády týče? Letos jsi reagovala všehovšudy na tři čokopříspěvky. Uvážení, zda je to hodně nebo málo, nechám na Tobě. Neméně mě pak fascinuje, že se zdráháš potkat a poznat někoho, koho ráda čteš. Ty jsi jediná čtenářka, jak našeho příběhu, tak čokolády, jenže jak mám bez zpětné vazby poznat, co Ti ladí, co Ti vadí, kde to vazbí? Nevím.

Vážně mě už neba, neustále jen recyklovat dvatři roky staré prožitky, ano, je hezké, že to ráda čteš, ale já bych mnohem raději s Tebou něco nového prožíval, a teprve potom o tom psal. Není o čem, teď není psát o čem. A když už píšu o něčem novém, často doslova věštím z kávové sedliny. Čokoláda je vlastně takový Tvůj horoskop. Většinou se trefím, anebo si to alespoň myslím, ale ono je to jedno. Já i když se trefím, i když se netrefím, stejně se proti tomu, co napíšu, vymezíš. Buď budeš zticha, anebo nahlas napíšeš na vlas stejné výčitky jako předloni, jako vloni. I proto teď píšu, to co Ty teď čteš. Aby se to všechno změnilo a my začali hledat cestu, abychom se našli. Jinak platí, že vlčci vyjí, pejsci štěkají a karavana jede dál, jen my ve vztahu k sobě přešlapujeme na místě. Svět se točí a my stojíme. Městečko Palermo se probouzí bez nás dvou.

Analyzovat někoho na dálku se mimochodem vymyká všemu, o čem jsem kdy slyšel, že by někdo pro někoho dělal. To, že jsem v neustále izolaci, způsobuje, že já o Tobě píšu na základě svých vnitřních hlasů a pocitů, případně na základě astropsychologické konstelace. Nediv se proto, že Ti často vidím do hlavy lépe, než Ty sama. Jako bytosti se skrze Čokoládu přibližujeme, ale jako lidi jsme se cestou sem nějak poztráceli.

Všimni si také, kam se posunuly naše zprávy. Copak Ti neschází(m)? Chybí mi ta naše milá našíština, kterou jsme si vždycky spolu psali. Naše slova, naše věty, naše větná spojení, naše vazby, naše pozdravy, naše rozloučení. Chybí mi ty levitující energie mezi řádky. Chybí mi ty nehmatatelné síly poletující mezi námi. Chybí mi potěšení z toho, když si čtu, co mi píšeš. A protože píšeš hezky, hezky se to čte. Ale Ty mi už od jisté doby nepíšeš nejen hezky, nýbrž vůbec, a tak není co číst. Ze všeho nejvíce mi ale schází Tvůj zájem.

Co se mluvení týče, opravdovou příležitost jsme si nedali již déle než dva roky. To je nelítostný fakt, který je třeba si připustit. Buď nastalo divnodobí, kdy jsem byl němý já, nebo jsi lobotomovala Ty, nebo jsem lobotomoval já, nebo jsi měla přelepenou pusu Ty, nebo jsi mi dala tu šanci jen ve své hlavě, anebo ani to ne. Do toho všeho jsme se při jednotlivých fázích vždycky domluvili, že se potkáme. A nikdy nepotkali.

Už jsem přepřipraven z těch našich příprav na další a další nesetkání. Každým prožitým okamžikem rostu dál a dál, vyvíjím se různými směry, sic na Tebe čekám, ale rozhodně ne nehybně na místě. Mrzí mě, že nikdy nepoznáš mé momentální Já. Takový, jaký jsem v daný okamžik, než se ocitnu zase o krok někde jinde, někým jiným. A mrzí to nejen mě, ale všechna moje Já, která Tě v danou chvíli vyhlíží a marně vábí k sobě. Ale to není to nejhorší, ještě horší je, že všechna moje budoucí Já se zase těší o to víc, že to snad konečně vyjde, ale ono opět nic. A tak jde čas. Dny našich životů, noci našich smrtí. Postupně z toho vyplynul příběh o nás, bez nás. Uvědom si, že i Ty jsi pokaždé, když se domlouváme, někým jiným. Ani nevíš jak rád bych všechny ty na našich životních cestách poztrácené Knoflíčky sesbíral a měl možnost je potkat.

Nejsem špatný. Ani Ty nejsi špatná. Sami nejsme špatní, ale spolu jsme, co si pamatuji, docela dobří. Pojďme se už proto konečně trefit do těch nejsprávnějších a nejkompatibilnějších variant nás obou a pojďme se konečně sejít, přejít most smíření a s porozuměním na rtech vejít do zatím nepoznaných spoluzítřků. Budeme si o těch poztrácených Knoflíčkách alespoň vyprávět, ještě je čas...

Pamatuješ, jak jsem Ti kdysi říkal a psal, že už nikdy si nebudeme tak blízko jako právě tehdy, v ten daný konkrétní okamžik? Tak návrat do tohohle bodu blízkosti, ba ideálně jeho překonání, stalo se postupně mým soudobým životním cílem. Odmítám to vzdát, nechci si nalhat výmluvu, která mé hlavě vše vysvětlí a omluví, nechci si nalhat něco ve smyslu, že jsem s Tebou chodil o dva roky déle, než Ty se mnou, a že teď už je konec. Ne, tohle není konec, nakonec totiž všechno dopadne dobře, a dokud dobře nebude, nebude konce. Naše výjimečné výjimečno si po celé té mnohaleté zápletce zaslouží výjimečnější vyvrcholení, než utnutí a tandemové utonutí v nicotě. Nechci nic víc, než aby ve Tvém i mém přístavu zakotvil ten nejvzácnější pocit sounáležitosti, a my si opět byli blíž než nejblíž, a tentokráte to všechno vnímali, více si toho vážili, a proto si vše plnými doušky oboustranně užívali.

Vzpomínáš si, jak jsem Ti kdysi, při jednom z našich nejletnějších lét, vyprávěl, že bych se nejraději vrátil v čase zpět, do dob, ještě než jsme se poznali, abych Ti zaklepal na dveře, a po jejich nesmělém otevření Ti sdělil, že Tě miluju napříč prostorem i časem, a že na Tebe v budoucnosti čekám, a že jednou budeme spolu, a že to bude To, co jsme si oba nestihli přát, ale jistě bychom si to přáli, kdybychom věděli, jak přenádherné to jednou bude? Vzpomínáš? Ty jsi mi tehdy suše odvětila, že by to bylo divné, protože bychom se přece neznali, a že by Ti vyznával lásku někdo, koho neznáš. A vidíš, jakým jsem byl prorokem. Opravdu jsme se nyní ocitli přesně v tomhle bodě.

I teď Ti vyznává lásku někdo, koho neznáš. I teď Ti sděluje, že Tě miloval, miluje a v budoucnu milovat bude. A i teď je to divnější než nejdivnější, přesto je to naše.

|||

SKLIZEŇ LETOŠNÍCH (POD)ZIMNÍCH BÁSNÍ

mlha se toulá po loukách zabloudit v ní mě ponouká po jejích hřebenech stoupat výš a výš a vystoupat až na úpatí nalézt se tam kde se jiní ztratí

smráká se nebe nad peklem korálky slz rozteklé kutálí se po podlaze já pláču v teplicích ty se bavíš v praze a směrem ke mně tvá slova vlčí hlasitě mlčí

chci s tebou shlédnout všechny díly všech sérií seriálu futurama chci s tebou prožít vesmírnou odysseu naše soukromé kreslené melodrama chci s tebou shlédnout tvého životního seriálu všech sérií všechny díly přožít nekonečnost bytí - vždyť jsme tu na zemi na návštěve jen na chvíli chci s tebou shlédnout všechny díly všech sérií seriálu futurama dříve než je shlédneš s nějakým jiným školitelem anebo to uděláš sama

nač psát zas a znova 26187 vět na to na co postačí dvě slova ujulim ět

v noci se mi zdálo jak voníš tak zrůdně něžně a nevinně v noci se mi zdálo zas o ní o démonce jak zvu jí do předsíně ve své hlavě o démonce jak opiloučká spokojeně usíná mi na klíně pohádka bez začátku - pohádka bez konce no právě a pak spatřil jsem botticelliho rohatého anděla co slíbil mi že jako žádná jiná dobře mi udělá tohle je příběh kdy já jsem faustem a ty má mefistofela |

že neutopíš se třikrát v téže řece? ale přece

řiď se vnitřním hlasem chci Tě zlomit v pase tak jak se lámou klíče a netvrď mi že je to passé ani že boha přede mnou zabil už nietzsche

z naší nešťastné lásky už má vesmír vrásky na čele má čelo jak struhadlo pod náma jáma nad náma kyvadlo houpe se houpe na dráze bez housenek možná jsem blázen víc uvnitř míň navenek veselenevesele houpe se houpe nad náma kyvadlo pod náma jáma ne - my nemůžeme být přátelé a tak na střeše vesmíru hrajeme divadlo

nechal jsem na tobě svoje oči plánoval si jak budeš mým tamagočim jak tě budu sytit když budeš hladovat jenže nevím jak tě slovy obejmout do náručí chytit a jak dát ti najevo jak výjimečně já mám tě rád?

jako na potvoru opět ztracen v čase i prostoru se svými spolupracovníky v mé hlavě jsme na pozoru naději plni ničeho se nebojíme dříve než rozplynou se raději všechny sny co sníme s kostmi kostlivek i kostlivců jedním hltem sníme v opojení pak křičíme na všechny strany do všech otvorů že ničeho se nebojíme vždyť není čeho když v krabičce poslední záchrany schováváme pokoru

pamatuješ když jsme si psali o kapkách deště kam utečou když odtečou by mě zajímalo jestlipak prší ještě?

hráli jsme hry bez hranic a upřímně - oba jsme si od toho slibovali asi o něco víc

a zatímco venku mrzne ledu kra mezi námi taje dost bylo těch slz - ne? ze zloher co dementka hraje krajina se vybarvuje je jiná než kdy byla je jako ty - omalovánka co by se ráda vybarvila jinak díky žes mě pochopila

život mi řekl mám pro tebe určené role jednou budeš nahoře a jinak napořád dole knoflíčku - dovol mi proto ze dna se zvednout chci právě s tebou prožít to svoje jediné jedno

|||

PUNC VÝJIMEČNOSTI

Čím se měří výjimečnost? Tím, že jsem se s Tebou nevyspal? Ach, ano, chci s Tebou mít sex ve všech jeho myslitelných i nemyslitelných podobách, chci s Tebou mít sex něžný, romantický, mystický, magický, hravý, vášnivý i animální, co nejčistší i co nejšpinavější, a chci Ti při všech jeho disciplínách dokázat tu nejvýjimečnější ze všech výjimečností. Ale výjimečnost přece není jen o tom. Proto pokud píšeš, že jsem Ti nedokázal, jak jsi výjimečná, jen proto, že jsem se s Tebou před třemi lety nevyspal, tak mi opět ubližuješ a rozbíjíš mě víc, než si myslíš. Úplně na kousíčky těch nejniternějších a nejintimnějších kousíčků.

Zdá se mi, jako kdyby se ve Tvé hlavě nastavilo rovnítko mezi výjimečností a sexem. Ale sex je jen jedním z prostředků, jak výjimečnost dokázat, je to jen jeden z nástrojů, alespoň tak to vnímám já. Uvědom si, že stavíš sex nad citovou rovinu, že je pro Tebe důležitější se s někým vyspat, než někoho milovat. Pokud to tak máš - a leccos tomu nasvědčuje -, tak je možná na čase se stáhnout, protože o takovou životní partnerku asi úplně nestojím.

Pokud pořád prahneš po ukojení své nepříčetné posedlosti býti někomu výjimečnou, přečti si anotaci, to, co stojí bílé na černém v úvodu téhle stránky. Tam je (téměř) všechno. To všechno, co jsme prožili spolu. To všechno, co jsem prožil s Tebou, ne s někým jiným. Vážně to je nejvyšší pečeť výjimečnosti. Hned teď si to prosím Tě přečti, a pak se teprve vrať sem a budeme pokračovat. Opravdu. Přečti si to, vyplač se, jak je možné, že jsi to doteď neviděla, a pak se mi ozvi.

Tak... čekám.

No ale...

No dobře. Už jsem si zvyknul, že mě neposloucháš, tak příště na to ale nezapomeň, že ten úvod není jen tak ledajakým úvodem, ale je měřítkem Tvé výjimečnosti. Úvodem letošního kalendářního roku jsem jej sepsal právě proto, abychom teď byli o kus dál než aktuálně jsme, abychom spolu oslavili další rok prskavkami a bublinkami ve společných dlaních. Což se opět neděje. Ale naděje je.

Celé tohle psaní není nějaká má vyhledávaná kratochvíle, oblíbená volnočasová aktivita, kterou pěstuju jako koníčka, celé to má jediný ústřední motiv - přenastavit Tvoji hlavu, a přesvědčit Tě, že za to stojím(e). Samozřejmě, nikdo mě nenutí, abych ty esemesky a Čokolády psal, abych si pro Tebe se všemi těmi slovními spojeními hrál, překážky překonával, příkoří a křivdy přehlížel, a přes bolest je mlčky vstřebával; samozřejmě, nikdo mě nenutí, abych se o Tebe snažil dál, ale Ty mi za to stojíš. I to Tě činí výjimečnou - pro mě, neméně však pro Tebe -, neb jsi tou Nejvýjimečnější Ženou s velkým Ž pro někoho konkrétního Výjimečného.

Zároveň je ale třeba si uvědomit, že tohle není o slepování něčeho, co nefungovalo. Pokud si nevzpomínáš, mezi námi to až do určitého bodu fungovalo náramně. Jako nikdy nikomu jinému. A právě k tomuhle bodu se potřebuješ ve svém paměťovém chrámu dostat a přenastavit se tam naopak. Ukotvila sis mě v hlavě naprosto mylně jako někoho, kdo se ve Tvém živote objevil, aby Ti ublížil. Uložila sis mě jako něco s negativními vibracemi, ale tak to přece nebylo a není! Prosím, zkus na téhle křižovatce odbočit opačným, tím správným směrem.

Tohle je o touze po poznání něčeho nového, s vědomím, že tam kdesi uvnitř nás se skrývá pořád něco, co se v minulosti osvědčilo, jsme tím oba přitahováni, máme to rádi, a dá se na tom stavět dnešní nadstavba. To, co píšu, to, co čteš, si nechej projít hlavou.

Mrzí mě, že to tak vnímáš, že jsem Tě neučinil výjimečnou. Věř tomu, že jsem se snažil a snažím se dodnes, seč mi síly stačí. Jenže, jak vyjádřit výjimečnost slovy, když mě k činům nepustíš? Přál bych si dostat příležitost, učinit Tě výjimečnou ve Tvých očích. Aby si tak celá Tvá hlava připadala. A aby to nebyla jen iluze, ale ta nejpravdivější ze všech pravd. Přál bych si, aby sis uvědomila, že pro mě výjimečnou jsi z nespočtu důvodů a náhledů. Jeden z nich si dost možná neuvědomuješ: Za tu dobu, co se (ne)známe, jsem se změnil. Tím hlavním důvodem pro mou proměnu ses stala Ty. Stala ses hybným motorem mé metamorfózy.

Teprve když se s někým, koho opravdu milujeme, rozejdeme, tak se změníme v to, kým jsme chtěli být předtím, když jsme s tím dotyčným byli, a přitom takoví nebyli. Nedokázali být. A já právě takový jsem. Jsem pro Tebe vytvořený, výjimečný, máš tak zcela ojedinělou a jedinečnou životní příležitost, potkat někoho takového, někoho konkrétního Někoho, kdo se proměnil jen a pouze pro Tebe.

ZPOVĚĎ MÉ PROMĚNY

Nejsi pro mě výjimečná jen tím, nakolik výjimečné je to, co jsme spolu prožili, anebo nakolik Tě považuji za výjimečnou pro Tvé vlastnosti, schopnosti, hodnoty, silné stránky i slabosti, pozitivní i negativní podivnosti, a další slovy těžko měřitelné atributy a duševní světy, ale jsi pro mě výjimečnou pro to, že jsi mi dodnes inspirací a motivací, stávat se stále lepším Já. A věz, nedělám to jen pro sebe, ale pro nás oba.

Uvědom si, že jsi před třemi lety chodila s dýlerem a feťákem, který byl podstatnou část společného času na drogách, což přepólovalo jeho vibrace a měnilo energie. Každý v sobě máme energie a mně je drogy a drogové prostředí měnily na energie, které mi nejsou vlastní. Drogy mi překotně měnily i prostředí v mé hlavě, což se odráželo na mém chování i vztahu vůči Tobě. Navíc mě to drželo v kleci repetetivního cyklení a vrstvení chyb. Chodil jsem s Tebou se zvýšeným stresfaktorem a vše přenášel na Tebe. Byl jsem toxikoman plný bludů. Měl jsem vizi, že Ti budu oporou, podporou, pilířem, kolem něhož vystavíme náš společný život, jenže všechno se poničilo mým feťáctvím a neléčenou psycho-spirituální krizí. Dokázal jsem o tom, co bych pro nás chtěl, jen mluvit. Měl jsem to vysněné hezky, to ano, ale byla to pouze cokdybyrealita, kterou jsem nedokázal ze snů a představ přetavit v reálné reálno. Zamotal jsem Ti hlavu, jenže sám jsem ji měl tak pomotanou, že jsem ve skutečnosti nedokázal nic ze svých plánů rozvinout a předat. Nedokázal jsem prodat své kvality. Byl jsem dalek tomu, kým bych chtěl vedle někoho tak výjimečného být. Omlouvám se, že jsem to tehdy neviděl a nevěděl. Byl jsem svým způsobem ještě dítě, zaslepené dítě prázdnoty, které na Tebe nebylo připraveno. Když použiji metaforu, byl jsem vynikající produkt se špatným složením, dnes jsem ještě víc vynikající, navíc už chutnám o poznání lépe. Uvědom si, že jsi před třemi lety chodila s feťákem, který žil jeden nekonečný drogový večírek. Na lodi i mimo ní. Náš vztah to výrazně ovlivnilo. Především v tom negativním. Dnes jsem od tohohle pěstování zla očištěn. Otevřené rány jsem si přestal solit a jizvy se tak zacelily.

V neposlední řadě jsme s mými spolupracovníky v hlavě opravili sakrální čakru i jiné zašmodrchané záležitosti, jestli chceš, naučíme Tě se opravovat taky. Celý ten proces sebeléčení je vlastně docela zábava. Ano, přestože jsem bláznivější než kdy dřív, dá se říct, že jsem se relativně znormálněl. Ačkoliv jsme se my dva vzdálili, vlastně jsem se až dnes přiblížil tomu, abych Ti byl schopen býti dobrým partnerem. A neboj, blázen jsem pořád, už jsem to ale já, a ne pytlíček s fetem, pochodující místo mé hlavy na mých nožičkách.

Před třemi lety jsem většinu peněz, co jsem vydělal, anebo ukradl, prohrál na automatech, které mi kompenzovaly sexuální frustraci a komunikaci s lidmi. Mačkání točícího se ovocíčka na bednách mi vyplavovalo falešné hormony štěstí. Stálo mě to za ty roky miliony. A to nepřeháním. Přeháněl jsem to. Dusilo mě to. Mačkalo. Přežvýkalo. A ráno co ráno vyplivlo před hernu v centru, později v Nuslích, s děravou kapsou. Byl jsem bezedný a noc za dnem jsem hledal po hernách dno pod dnem. Byl jsem jak křeček v kolečku, stále opakující jeden pohyb, honící se za ničím. Ničil jsem se. A ničil jsem tím i nás. Nikdy jsem se Ti o ničem z toho nesvěřil. Ber to jako důkaz, že v Tebe mám nyní důvěru. Paradoxně větší, než kdy dřív. A také, že jsem se změnil. Od základu. Bylo to mimojiné mé gamblerství, které nás připravilo o štěstí. Trvalo mi příliš dlouho, než mi to došlo. Omlouvám se sám sobě a především Tobě, protože tohle byla výhradně jen a pouze moje vina. Tohle byla moje hra. Tohle byl můj boj. Moje osobní válka se sebou samým. A přestože jsem všechny bitvy s automaty prohrál, nakonec se vše po tom pekelném čtyřletí mezi blikajícími peklostroji v dobré otočilo. A já tady teď stojím, od všeho toho zla očištěn. A děkuji Tobě, že mě víra v nás posílila, a že jsem z toho venku, konečně volně dýchám a mám dnes zdravé hodnoty a životní priority.

Kradl jsem a lhal. Především Tobě. A sobě. Choval jsem se nevypočitatelně, nepochopitelně, jako latentní satanista jsem všem bezdůvodně ubližoval, házel holkám jedy do pití a neuměl se k tomu postavit napřímo, čelem, přiznat se, omluvit se. Promiň. (…) Neuměl se podívat sám sobě, natož Tobě upřímně do očí. Byl jsem slaboch bez sebevědomí, plný komplexů, mindráků, domněnek a zapodminění. Byl jsem plný zla. Byl jsem zhmotněním pekla. Někomu to možná mohlo připadat svůdné a sexy, ale nebylo o co stát. A přitom sis mě zamilovala, a přitom ses do mě zamilovala, protože jsem Ti ukázal i svou lidskou tvář. Už když jsme byli spolu, snažil jsem se před Tebou a vůči Tobě takový nebýt. Možná to byla přetvářka, ale stejně mi ta upřímná snaha umožňovala být kvůli Tobě lepším Já. Pravda, ne vždy se mi to ale podařilo. A za to se Ti omlouvám, za všechno, co jsem kdy pokazil. Ať už vědomě, anebo nevědomky.

Uvědom si ale zároveň, že právě na všech svých negativních vlastnostech jsem zapracoval a postupně je ze svého chování odboural. Já nejsem tehdejší Já, jsem dnes jiný Já. Za pomoci spolupracovníků ve své hlavě jsem narovnal svůj charakter. To všechno, co mě v životě potkalo, za dobu, co nejsme spolu, mě zbavilo pokřivení a křiváctví. Prošel jsem si peklem i očistcem, a tohle není fráze. Když budeš chtít, můžu Ti o tom někdy příště povyprávět příběh, proti kterému jsou i Děti ze stanice ZOO slabým Mementem.

Když si se mnou píšeš, když mě čteš, stále si představuješ tehdejšího mě. Změň to prosím, aktualizuj můj profil ve svém Mindbooku. Přestal jsem brát drogy. Přestal hrát automaty. Přestal krást. Přestal lhát. Přestal se schovávat. Začal jsem se snahou p��estat se neustále trestat. Přestal jsem se stavět do role permanentní oběti, ty hry na mučedníka mě spíše vysilovaly, než posilovaly. Přestal jsem se chovat nečitelně, nevypočitatelně, a přestal jsem dělat pravý opak toho, co bych dělat chtěl. Přestal jsem se pastit nad hloupostmi a zbytečnostmi. Přestal jsem nestíhat žít svůj život, chodit všude pozdě, a naučil se vážit si času druhých. Přestal se sám k sobě chovat jako Mauglí, a začal se vnímat. Začal vše vnímat. Naučil jsem se cítit. Přestal jsem být zahleděný do sebe a svých problémů a začal si všímat všeho a všech znamení, symbolů, signálů. Naučil jsem se překonávat překážky a osvojil si devadesátkový reklamní slogan, že nic není nemožného. Naučil jsem se, že všechno v životě se počítá. Naučil jsem se být krizovým manažerem vlastního života. Zapracoval jsem na pečlivosti, vcítění se do druhých, na plnění a naplnění svého životního poslání. Naučil jsem se využít každou chvíli k pěstování vnitřního štěstí. Přestal jsem se bát komunikovat, naučil jsem se nebát se ozvat. Naučil jsem se nebát. Přestal jsem šířit zlo a vydal se na cestu dobra.

(Pokud bys však byla přitahována a fascinována zlem, tak i to ve mně zůstalo, jen se přeměnilo na dobré zlo, na místo zla zlého.) Zaměřil jsem se nejen na řeč těla, ale i na řeč hlavy, a zdokonalil se v tom. Vyléčil jsem se z deprese, bipolární poruchy a úzkostí, naučil jsem se dotahovat věci do konce, do úspěšného konce, kterým se může v našem případě rozumět jedině nový začátek. Naučil jsem se vnímat váhu slov, umím vše vážit a zvážit. Žádné slovo nemyslím nadarmo. Každé má svůj význam. Zkus to se mnou, nic už nedostaneš zadarmo, ale za snahu Tě odmněním vším. Jsem někým jiným, jsem Luc verze 2.0!

Vzal jsem všechno dobré, co jsi na mě kdy měla ráda a použil to jako základní pilíř pro své nové sestavení, pro své nové přenastavení. A k tomu všemu jsem přidal negativ toho, co jsi na mě ráda neměla, cos mi vytýkala, co Ti vadilo, anebo co jsem vyhodnotil, že stálo v cestě našemu společnému štěstí.

A to vše jsem učinil právě proto, abych byl dobrým nejen pro sebe a svůj život, ale i pro Tebe, můj nejdražší, nejvzácnější, milovaný Knoflíčku. Už jen to Tě může vnitřně hřát, už jen to Tě činí naprosto výjimečnou a jedinečnou. Na všech mých i Tvých rovinách vnímání.

A tak tu čekám. Sám. Na Tebe. Na svou famfatálku. Až Tě poznám. Až mě poznáš. A zamiluješ se. Zamiluješ si mě. Taky, kdo by si nezamiloval někoho, kdo se sestavil právě pro onoho konkrétního Někoho?

Já.

Pro Tebe.

A proč to celé dělám? Také si tuhle otázku často pokládám. Odpověď na ni jsem si v hlavě zformuloval takto: Tohle je to, co jediné jsem v životě opravdu chtěl, proto jsem vytrval tak dlouho. A udělám vše, co je v mých silách, abych Tě dostal. Tam, kam chci. K sobě. "Věci ožily a daly se do pohybu." Děje se dějí, a chci aby se děly dál, o to víc ale spolu, ne separé. Točíme se v kruzích, celoživotně opisujeme elipsy, čekám jen, kdy se propojí v bříška společné ležaté osmičky. A my se potkáme. V ten nejsprávnější čas, při té nejsprávnější konstelaci. Plíživě se to blíží. A čím je to blíž, tím netrpělivěji nás vyhlížím...

Za vším, co píšu, si stojím. Každé použité písmenko jsem pečlivě zvážil, uvažoval nad každým slovem i vyzněním každé věty. Jsem sólovým běžcem na trati závodu, jehož cílem jsi Ty. Jediné, o čem i po opakovaném přečtení celého tohohle díla přemýšlím zatím bez odpovědi, je tajmink. Snad se mi tentokráte podařilo vyvarovat se nešťastného načasování, jež jako režná nit prochází celým naším vztahem. Věřím, že tentokráte se ve Tvé hlavě rozsvítí ona pomyslná žárovka, není otázka, jestli se to stane, ale kdy se tak stane, zda hned, anebo se tímhle psaním něco v Tobě přenastaví spíše s výhledem do budoucna. Rozhodně nemám(e) co ztratit. Můžu nás jen získat. A taková jsou moje očekávání - střízlivá, ovšem přesvědčivá.

A tak tu čekám. A počkám. A věřím, že už se brzy dočkám. A Ty stiskneš ten správný knoflíček ve své hlavičce a přenastavíš se právě tam, kde budu netrpělivě očekáván. Abych vstoupil. A nikdy více ze Tvé blízkosti nevystoupil. Vše bude naopak, než je nyní. Vše se změní. Možná si myslíš, že jsem šílenec, ale to jen Tvé vědomí nevidí za roh - nevíš co Tě tam čeká, tedy teď už víš, jsem to Já. Já, Tvůj homfatál. A já věřím, že už už brzy se dočkám a Ty budeš chtít se mnou být, se mnou mluvit, se mnou chodit, se mnou spát. A právě už jen proto, že tohle všechno budeš chtít, budeš si připadat tak, jak si připadat zasloužíš, vůbec nejvýjimečněji. Tvůj relaxant Jing i Tvůj stimul Jang budou v rovnováze. Harmonie Vesmíru.

|||

PŘÍBĚH O DEMENTCE

Když jsem Ti v minulém čokoládovém příspěvku psal, že umím vědomě komunikovat s podvědomím, nevědomím a nadvědomím, a s energiemi v nás i těmi okolo nás, nechala jsi tohle důležité sdělení nepochopitelně docela bez povšimnutí. Asi je třeba, abych Ti jej pro lepší pochopení blíže přiblížil.

Představ si, že máš v hlavě spolupracovníky, ne, představ si, Ty máš v hlavě spolupracovníky, tedy ve Tvém případě spolupracovnice. A mezi nimi máš v hlavě dementa. Ve Tvém případě dementku. A právě tahle dementka je zodpovědna za nastavení Tvé hlavy vůči mně. Žel ta Tvoje dementka úřaduje i mimo úřední hodiny, s oblibou se vrtá mezi nás a slouží ve Tvé hlavě non-stop přesčas.

Předpokládám, že Ty sis vědomě mnoho mnou vyjmenovaných zlých věcí neuvědomovala. A věř, že já jsem si nedal práci s jejich sepsáním proto, abych Tě nějak zraňoval, abych Ti ubližoval, jako spíše proto, abych přiměl tu dementku u řídící jednotky Tvé hlavy ke změně kurzu, aby přestala ubližovat mně, potažmo nám oběma. Vše jsem psal proto, aby otočila kormidlem příznivějším směrem, a zároveň Ti dovolila si své chyby uvědomit. Nemusíš se cítit provinile, a když už, tak jen natolik, nakolik si ono provinění zasloužíš. Důležité ale je, abys v sobě našla odvahu překonat se, překonat své uměle vytvořené bariéry a překopat svůj negativní vztah ke mně. Důležité je, abys našla i díky tomuto textu vnitřní sílu a odhodlání ke změně. Věřím, že dementku ve Tvé hlavě tímto zkrotíme, pověsíme ji kolíčkama ven na šňůru do průvanu, protože nic mezi námi není ztraceno. Všem pochybnostem navzdory, vrátit k sobě dá se.

Uvědom si, že nad Tebou má moc Tvá mysl, a zamysli se nad tím, zda by Ti nedávalo smysl, abychom byli ještě jednou přece jen spolu. Ve skutečnosti jsme to po našem rozchodu dát znovu dohromady nikdy nezkusili. Všechno, co jsme kdy zvorali, pojďme odvorat, a vrátit se tam, kde to ještě bylo mezi námi krásně krásné. Počkat, vrátit se? Ne, nevracet se, vzít jen to nádherně nádherné a aplikovat to na naše dnešní Já s výhledem do přítomnosti a budoucnosti. To je ono. Přál bych si, aby spolu chodily naše duše, naše těla, naše hlavy, naši mozci.

Je podstatné si uvědomit, kdo jsi. Víš, kdo jsi? Jsi Tvoje hlava. Uvědom si, že všechno řídí Tvoje hlava. Ty jsi jejím nástrojem. To ona dá povel, aby ses ráno probudila, to ona dá povel, abys vstala z postele, vysprchovala se, vyčistila si zoubky, upravila vlasy, posnídala jsi kafe, to ona dá povel, abys pracovala, to ona Ti určuje priority, vytváří hodnoty, chutě, sny, touhy, to ona Ti vybírá partnery, to ona Ti tvoří i boří život. Nejsi to Ty, ale jsi to Ty. Ty jsi svoje hlava. To ona Ti dává povely, rozkazy, svým způsobem jsi jejím celoživotním vazalem. Sama, bez hlavy, nejsi nic.

Rozumíme si?

Dává Ti to hlavu i patu? Snad ano. Ještě nikdy jsem to nikomu nevysvětloval, navíc já mám hlavičku, co mi občas nedává ani tu patičku, tak pokud teď sám mluvím jako dement, klidně přeskoč k závěrečným titulkám, na konec příběhu, a naopak, pokud mi nerozumíš, zkus si to přečíst ještě jednou, a představuj si to. Vizualizuj si to. Pamatuješ si na francouzský seriál Byl jednou jeden život? Tak přesně takhle to v té Tvé hlavě funguje. Panu B., tvůrci tohoto fascinujícího, živoucího odrazu obrazu našich hlav, se podařilo vše vystihnout vskutku náramně.

Když jsem před několika minutami - ve skutečnosti hodinami - psal, že život v naší hlavě je hra, představuj si ji přibližně následujícím způsobem: Jedna část našich spolupracovnic a spolupracovníků vymyslí nápad, jiná část jej posoudí, a projde-li schvalovacím sítem, podotýkám, že se může jednat o sebevětší pitomost, tak další část jednotek jej uvede do praxe. Vše se děje rychostí vyšší, než je rychlost světla. Vše se děje rychlostí světa, rychlostí našeho života. Tak to je náš koloběh, anebo spíš hlavoběh.

Před svoji hlavou se neschováš. (Pokud tedy nejsi pštrosicí na pískovišti.) Ona o Tobě ví všechno. (Tvoje hlava, ne ta pštrosice.) A Ty o ní téměř nic.

Všimni si, čeho všeho si všímáš. Vzpomínáš si na období, kdy na Tebe Moneta byla schopna vyskočit i z ledničky? Viděla jsi její pobočky nebo reklamy na ni za každým rohem. Myslíš, že se jí skokově zvýšil budget na marketing, anebo se jí z noci na den rozrostla síť provozoven? Jasně, že ne. Jen se někdo u kormidla Tvé hlavy rozhodl, že bude zábavička, začít si Monety všímat, když ses jí tak zaobírala. A přestože Ty jsi přesvědčena, že můj smysl pro humr je prachbídný, já se neopak nemůžu zbavit dojmu, že spolupracovnice ve Tvé hlavě mě dokáží rozesmát jako málokdo. Věř tomu, že máš v hlavě někoho, kdo pro Tebe dělá bytí vtipné a hezké. Měj své spolupracovnice ráda, protože i ony mají rády Tebe, jinak by to pro Tebe nedělaly, a Ty bys žila bez jejich zájmu šedošedým životem.

Představ si televizní program a jednotlivé položky v něm, tak takový program má i Tvá hlava a jedná se o vysílací plán Tvého života. Hrozně mě mrzí, že dementka v Tvé hlavě můj pořad, který pro nás pořád vytvářím, jednoduše zakódovala, a jeho jednotlivé díly nechává pro Tvé využití v životě nedostupnými. Jediné, kam Tě vpustí, je archiv. Poměrně nedávno to ale ještě bylo i psaní hezkých zpráv, tak snad se vše zase pootočí tím vlídnějším směrem, než jak je tomu teď, kdy si mě nevšímáš.

Povšimni si také toho prvého, čeho si všimneš. Můžeš to vyzkoušet, když třeba půjdeš na nákup. Jako první Tvou pozornost upoutá něco, co si přivlastnila ta část spolupracovníků - ku příkladu u mě to jsou Automatizovaní poloroboti -, která má pro danou sféru úkonů nejvyšší počet získaných bodů. (Body získávají jednotlivé jednotky a druhy v celém průběhu Tvého života za různé hry a mezihry, které se nějak na Tvém životě projevují.) A tak Tě na první dobrou zaujme v regálu něco, co buď znáš, anebo něco, po čem dlouhodobě toužíš, anebo třeba co neznáš, ale poznat chceš. A tak je to i u mezilidského poznávání. A já mnohými řádky, jež jsem v tomhle čokoládovém románu sepsal, cílím právě na tu část jednotek ve Tvé hlavě, která ovlivňuje to, koho poznat toužíš, koho poznat chceš.

Naše hlavy si všímají čeho chtějí a přiřazují k tomu informace, jaké chtějí. Uvědom si, že je to celé o tom, aby ses jen vrátila ve své hlavě v čase, a zase se přenastavila do obdobného rozpoložení, v jakém jsi byla, když jsi mě ještě toužila poznávat a objevovat. Bylo to předtím, než mě dementka Tvé hlavě znechutila. Vskutku, celé je to o tom, aby ses jen vrátila ke své hlavě, ke svému konstruktivnímu knoflíčkovému myšlení, a přestala jsi být vůči nám tak destruktivní. Opravdu, jediné, co nás od sebe nyní dělí, je Tvoje přenastavení, abys uvěřila, že mě chceš znovu dobývat, získávat a získat, že se chceš se mnou znovu seznámit, neb jsem naprosto unikátní, atraktivní atrakcí, jako stvořenou pro umístění mezi ploty Tvého životního lunaparku. Celé je to jen o odstranění blokací. O přenastavení Tvé hlavy směrem ke mně, o narovnání pokřiveného smýšlení o mně. A o tom, dát mi opravdovou příležitost.

A proto se nyní obloukem vraťme k dementce, protože tenhle příběh je především o ní. Představ si, že nejsi jediná, celistvá Kateřina Vlčková, kterou v sobě máš, protože v hlavě máš několik dalších Kateřin V., a některé se jmenují i úplně jinak. Tvoji hlavu tvoří několik osobností, pojmenoval jsem je pracovními názvy zvídavý, zvědavý a zkoumavý Ezoknoflíček, fragilní, roztomilý a hravý Kindrknoflíček, Démonka, Dementka aj. Především jde o to, kdo ze Tvých spolupracovnic a spolupracovníků je zrovna u kormidla. Co se děje, když Ti velí Démonka, to jsme si již naznačili v jiném příběhu, ovšem co když má nadvládu nad Tebou Dementka? Zjednodušeně řečeno, pak se chováš dementně. Tu sama vůči sobě, jindy k ostatním. Nezřídka platí obojí. Zatímco Tvé ryze kladné osobnosti řídí Roboti, případně hodní Automatizovaní poloroboti, ty záporné jsou povětšinou nástrojem mimozemšťanů, kteří Tě ovládnou a svážou Ti myšlení. A právě Dementka je těmito temnými silami programována a nastavována. A zjevně fascinována.

Všimla sis, jak jsi svou zprávu začala jako div ne anonymní trojtečka, v jejím těle jsi však přehodila výhybku zpět na dvojtečku? A to je právě ono. Jedna Tvá osobnost předala štafetu jiné, v hlavě se Ti u kormidla vystřídali spolupracovníci. Upřímně, většinu tohoto čokorománu věnuji právě komunikaci s Dvojtečkou a jí podobnými osobnostmi ve Tvé hlavě. Možná proto je vše tak košaté, tak trošku smutné, jindy lehce úsměvné. Nikdy beznadějné, a vždy naděje plné. Všechno je to NAŠE. S Dvojtečkou jsme totiž měli velké plány. A nejen s ní. S trojtečkou si toho naopak nemáme zase tolik co říct. (Všimni si také, jak na části zprávy s jejím konkrétním rukopisem reaguji.) Třeba ale tímhletím svým psaním a nekonečným vysvětlováním získám na svoji stranu i trojtečku, kdo ví? (Správná odpověď: Ty víš. Tvá hlava ví.)

Jak říkám, každý v sobě máme dementa, samozřejmě mě nevyjímaje. Sám s ním v nerovném boji bojuji, a sice mu občas vidím do karet, ale stejně nic nezmůžu, když se zrovna rozhodne zašvindlovat, vytáhne falešná esa z rukávu a tváří se jako dement, a přitom dělá dementa ze mě. Ber to tak, že za většinu hloupých, podlých a zlých věcí, které máš u mě zafixované, může právě dement v mé hlavě. Beru to obdobně. A tímto Tvou osobní dementku vyzývám, nikoliv na souboj, ale aby té demence nechala, a Ty jsi konečně znovu vše chápala tak čistě, jasně a průzračně, jako na našem začátku.

Věř, že mám rád Tvá Já. Vyjma jednoho jediného, všechna, která jsem poznal, byť jsem je až tak důkladně nepoznal, i přesto jsem rozpoznal, že jsou to ke mně ta nejkompatibilnější Já, která jsem kdy na cestě svým životem poznal. A s tou Dementkou si prostě nějak poradíme, až se potkáme, až se uvidíme, tak se poradíme, jak na ni. (Jen je škoda, že tím, že spolu budeme mluvit, tak jí naše plány prozradíme.)

Chci poznat holku, co máš v sobě. I toho kluka, co máš v sobě. Toho, za nějž ses naučila se stydět. Neprávem jej opomíjet. I on je přitom Tvá osobnost. Naučila ses jej ignorovat. „Jsi přece holčička, tak co bys měla v sobě mít chlapečka?“ Jenže já ho miluju. Tak mu to teď tímhletím píšu. Ať to ví. Ať neběsní, ať nesmutní, ať se neschovává. Já jsem zase ve své podstatě lesba, a taky kvůli tomu svoji vnitřní Lori nikterak nedusím. Co nechci, dělat nemusím.

Naučil jsem se mít rád všechny svoje Já. (Tedy snad včetně toho dementa, co mám v hlavě.) A všechna moje Já milují Tebe, v celé Tvé dokonalosti i nedokonalosti, všechno co Tě tvoří. Vždyť proč bychom Ti to jinak tak obšírně psali a řádek po řádku pracně vysvětlovali? A my všichni věříme, že právě tahle čistá upřímná láska, kterou k Tobě s Roboty, Automatizovanými poloroboty, Mimozemšťany a jinými jednotkami vysíláme, všechny bariéry zboří. A dá něčemu jedinečnému, výjimečnému, opravdu hodnotnému, příležitost něco velkého, nás přesahujícího vytvořit.

Každý jsme dvojitý přijímač. Jednak přijímáme krátké vlny ze své hlavy, jednak ty dlouhé z Vesmíru. A o tom vypráví Příběh o Vzdušné Vodnářce, na nějž se Tě snažím dlouhodobě namlsat. Snad se k němu konečně dostaneme zkraje nadcházejícího roku. Celé je to nesmírně složitý mechanismus, proto si další kapitoly příběhů z Tvé hlavy necháme zase napříště. Máš nad čím přemýšlet. Brzy navi u čtení pro spolupracovnice ze Tvé hlavy!

Jen ještě lekce pro mírně pokročilé Knoflíčky na konec. Říká se, že když škytáš, tak na Tebe někdo myslí, ono to má ale různé projevy, od nenadálého pocení, přes mravenčení končetin, nezvyklý tikot srdce, až po vyvolání vzpomínky na dotyčného, která Ti naprosto neočekávaně náhle vyskočí v hlavě. Skáčeš mi tu pořád. A pořád mě to ještě neomrzelo. Tak snad Ti tam hopsám i já, kdesi v Tvém mozku. A snad to pořád baví i Tebe.

A když jsme u toho mravenčení dlaní a zvláštního pocení z nenadání, víš co to je? Je to převibrování na někoho konkrétního Někoho. Když na někoho opravdu usilovně myslíš, uvolňuješ tím neskutečné množství energie, kterou mu odesíláš do hlavy. Ten přenos energií z hlavy do hlavy opravdu funguje, a dotyčný, případně dotyčná, to všechno nevědomky vnímá. Není to můj výmysl, parapsychologické studie ostatně tenhle jev již zaznamenaly a vědecky prokázaly.

Věřím na zákon o zachování energie, jednak té, která mezi námi byla, jednak té, která vznikla, když jsem se Tebou aktivně zabýval ve své hlavě. Má vnitřní virgule má zpravidla tendence roztočit se do vrtule, kdykoliv se na Tebe při přemýšlení zaměřím. A věř tomu, že Tě nabíjím takřka nepřetržitě, neb již tři a půl roku není dne, kdy bych na Tebe nemyslel. V rovině omezeného lidského vnímání by to nezávislý pozorovatel mohl nazvat posedlostí, ale věř tomu, že proč tak činím, pochopíme teprve při budoucím prozření na cestě za hlubším poznáním. Dějí se mi v životě divné věci, které úzce souvisí s Tebou. A je jich docela přehršel. Můžu si je vysvětlovat tím, že jsme spolu spojeni a propojeni, jenže co je to k sakru za propojení, když spolu nejsme ve spojení? Asi chyba v připojení. Pojďme ji opravit. Byla by přece věčná škoda, všechnu tu energii, kterou jsme do tvorby té naší jedinečné, společné sítě, vložili, jen tak, bez mrknutí očička, zahodit.

|||

Chtěla jsem, abychom zůstali v kontaktu, abychom zůstali kamarádi. Nic víc. Já nejsem tvoje holka.

Chtěl jsem, abychom zůstali v kontaktu, a ne aby se z nás dnes stali kamarádi, co se kdysi měli rádi tak moc, že to neuměli uchopit, a už vůbec ne pochopit, a proto teď mlčí a kolovrátkově, odděleně ve svých hlavách, chrlí důvody, proč něco nejde změnit. Zdá se mi, že Ty dlouhodobě nehledáš důvody proto, abychom spolu byli, ale vytváříš konstrukty právě proto, abychom spolu nebyli. Chtěl jsem, abychom zůstali v kontaktu, abychom rozpoznali, že když jsme sami a nechceme být sami, je tu někdo, kdo čeká právě na tuhle konkrétní chvíli... nic víc. Ty možná nejsi moje holka, ale já jsem Tvůj Luc.

Měl by ses zamyslet nad tím, proč jsme se tak dlouho neviděli, všechno je v tvé hlavě, v tvých bůhvíjakých představách. Než si uvědomíš, že my dva jsme přátelé, oprostíš se od "co kdyby", která už neplatí, a budeš žít život takový, jaký chceš, bez připnutého knoflíku, radši opravdu budu dál mlčet. Ahoj.

Jen si mlč. Cvak. Slyšelas to? Právě jsem odepnul knoflíček ve své hlavě a poslal ti ho. Tak ahoj, viď. Závěrem Tě jen ještě poprosím, ať mi prozradíš definici slova "přátelé". Děkuji.

A jasně, že umím být šťastný bez Tebe, jenže co když chci být šťastný s Tebou? Víš, kdybych ten knoflík odepnul, tak proč bych měl chtít Tě vidět? Proč bych měl o Tebe stát? Proč bych měl chtít Tě znát? Já nevím. Na tohle celé Ti vlastně nemám moc co říct. Píšeš, že jsme přátelé... já tedy nevím, s kým Ty jsi přátel, ale se mnou vskutku nikolivěk.

Opravdu se takhle chováš ke svým přátelům? Že se s nima neustále na něčem domlouváš a nic z toho? A že je pak začneš jen tak ignorovat? A na úplném konci ještě zákeřně obviňovat? Opravdu se takhle chováš ke svým přátelům, že si s nima, a teď se omlouvám za ten výraz, vytíráš prdel? Přátelství s Tebou se patrně vyznačuje tím, že přítelem pohrdáš a odměňuješ jej neúctou a porcí naschválů i s přídavkem. Děkuji, nechci být Tvůj přítel. Nestojím o to. Zatímco se zamýšlím nad tím, zda přátelství s Tebou má kromě nesporných nevýhod alespoň nějakou tu výhodu, Ty se zamysli sama nad sebou. Opravdu nevím, jestli Tvoje směřování našeho přátelství je nastaveno vskutku přátelsky.

A vůbec, prosím Tě, jak konkrétně jsi tuhle svou snahu o přátelství v minulosti projevovala? Nějak mě to celé minulo. Lekce sebepřesvědčování Ti moc nejdou. Anebo jsme se možná nepochopili víc, než jsem si myslel. Zkus mi odpovědět i jinak, než mlčením. Nepochybuju, že je to v Tvých silách.

|||

DOSLOV

Dost slov. Všechno to jsou jenom slova, ale co k Tobě cítím je přesahuje.

Když jsem dopsal závěrečnou tečku tohohle dopisu, šel jsem na vítěznou cigaretu na balkón. Na obloze pozvolna předávalo prosincové Sluníčko žezlo magickému téměřúplňku. Zbývalo posledních pár hodin do konce roku dvacet. Když jsem dokouřil vítězné balkónové retko, směrem ke své hlavě a nekonečnu tam, nad azurovým nebem a nad zasněženými vrcholky sudetských hor, spojil jsem nehty ukazováčků s polštářky palců do tvaru srdce. Vítr mi rozčepýřil vlasy, ofina mi jako závoj překryla oči, plakal jsem štěstím. Uklonil jsem se. Naposledy jsem byl šťastný, ještě když jsme byli my dva spolu, poté již nikdy. A nyní až teď. The time is now. Děkuji Ti, že jsi mi umožnila vytvořit a uložit si do paměti tuhle klíčovou vzpomínku. A pokud chceš slyšet závěrečný důvod, proč mi dát příležitost, proč se vidět, tak bych Ti rád předal vytištěnou čokoládu. Byla by přece škoda, kdyby ses jí nemohla dotknout.

Uvědom si, že navzdory všemu vyřčenému, napsanému a prozrazenému, zůstávám i nadále Tvojí životní hádankou, u které neznáš řešení.

Celý tenhle dopis ber/u jako důležitou bitvu, která otočí průběhem té naší knoflíčkové války a my se konečně vyhrajeme. Pro sebe. Navzájem.

Žádná jiná palačinka nedostala nikdy ode mě toliko energie jako právě Ty, myslíš, že bych tohle celé psal pro někoho, kdo by nebyl výjimečný? Tak vidíš.

Mezi prostorem a časem možná nejsme navěky, ale my dva jsme tady napořádkrátnavždy.

Knoflíčku, slib mi, až nebudeš štastná, anebo budeš nezadaná a budeš šťastná, že se mi ozveš. A dáš mi opravdovou příležitost, učinit Tě nejšťastnější a nejvýjimečnější.

Zasloužíme si to. Vše krásné v novém knoflíčkoroce,

uvědomuj se,

hlaď se,

s láskou,

Tvůj Luc

0 notes