#Menší než nebe

[martan-co-ma-rad-caj]

"Já se na to vyseru!" zaburácel náhle Sorontur.

Ihned ho napomenulo hlasité "Ššššš!" kdesi za regály.

Stůl, u kterého seděl, byl nejen obehnaný svitky všude po podlaze, ale i každý jeden ždibec jeho plochy jimi byl na několikrát pokrytý. Bez ladu a skladu se na sobě válely záznamy v rozmezí bezmála dvou sta let.

Ve všem tom vznětlivém chaosu papíru seděl v tuto chvíli ještě vznětlivější Sorontur. Vlasy, které si původně svázal do vysokého drdolu, měl rozcuchané a jen málo z nich v drdolu zůstalo. Většina mu spadala ve slepených pramenech po zádech nebo do frustrovaného a unaveného obličeje. Mračil se nad těmi všemi svitky s notnou dávkou znechucení a vyčerpání.

"Co se děje?"

"Co by mělo?!" opřel se lokty o stůl a skryl si obličej do dlaní. Zmáčkl při tom několik srolovaných svitků. "Všechno je super. Naprosto skvělé. Nemůže být lepší." Několikrát se nadechl, až se najednou hlasitě rozvzlykal. "Vyseru se na to... Vyseru... Na všechno."

#aneb vzpomínám na svou maturitu zatímco se mi pomalu blíží zkouškové lol #rád podrobuji svoje blorby peklu <3 #zvlášť když je to peklo inspirované tím mým #česky #čumblr #sorontur #psaní #mé psaní #menší než nebe

[morgan-the-lonely-brick]

Když si konečně přečteš něco od Karla Čapka a on vážně píše tak dobře, jak všichni říkají že píše: >:(((

#Prožívám naštvání. #Proč jsem až teďka přečetl R.U.R #Proč jsem doteďka ani nevěděl o čem je Bílá Nemoc #Kde byla Věc Makropulos když jsem začal psát Menší Než Nebe #😭😭😭 #Jsem v mentální nepohodě a zvýšené psychické rozrušenosti #Karel Čapek

[michalgavlas]

ÚVAHA  ČTYŘ STÁ SEDMDESÁTÁ DRUHÁ - HLEDÁNÍ VNITŘNÍ SÍLY

Každá živá bytost musí být natolik silná, aby přežila ve světě, do kterého se zrodila. Jedná se především o fyzickou sílu, která závisí na dobrém zdraví a fungování celého organismu. Tento organismus však nemůže dobře sloužit bez mozku, který řídí všechny fyziologické procesy. U jednodušších organismů mozek řídí mechanický chod těla s menší mírou psychických vlivů. V případě člověka psychika hraje důležitou, dalo by se říci klíčovou roli. S pomocí svého vědomí je člověk schopen vytvářet celé imaginární světy dobra, nebo zla. Nejedná se o pouhé předvídání možných situací, ve kterých by se mohl ocitnout, ale o stavy mysli, které ovlivňují jeho fyzickou kondici.

Jsou období, kdy je člověk dostatečně silný jak psychicky, tak i fyzicky. Život probíhá uspokojivým způsobem a cítí se dobře. Naopak občas přichází kratší, či delší období, kdy jeho psychické a fyzické síly jsou vyčerpány. Může to způsobit jak celková fyzická únava, nebo složitá životní situace. V tom momentě člověk začne hledat zdroj ze kterého by načerpal potřebnou sílu. Někdy stačí si jenom na pár dní odpočinout a změnit prostředí. Často to však nestačí a je třeba hledat pomoc mimo sebe. Pomoci může spřízněná duše, která vyslechne naše starosti a přidá nějakou tu dobrou radu. Mnohdy ani to nestačí a musíme se obrátit k něčemu nebo někomu mimo náš pozemský svět. K něčemu ideálnímu a nadčasovému. K něčemu, co přesahuje naše vrozené duševní schopnosti, je pro nás nepochopitelné a neviditelné. K něčemu, nebo někomu co nemá deformovaný pohled pozemským světem dobra a zla. Někdo tomu říká prapůvodní síla, věřící tuto sílu personifikují a nazývají jí Bohem.

Jsou východní náboženství, která učí, že člověk má tuto sílu hledat jedině v sobě. Do jisté míry je to pravda, protože člověk si musí ve většině situací, lépe či hůře pomoci sám. Přesto při vědomí své slabosti, nedokonalosti a zranitelnosti se rád obrací mimo sebe k absolutní a věčné síle bytosti, která je nad tímto stvořeným a konečným světem a tím je Bůh. Bůh neviditelný a nepochopitelný, kterému právě pro tyto absolutní vlastnosti může každá člověk dát jinou podobu, která závisí pouze na jeho fantazii. Přesto však většina křesťanů Boha vidí jako archetyp otce, moudrého a spravedlivého. Když se člověk obrací o pomoc tak se nemůže obracet k něčemu, ale k někomu. Proto je z hlediska lidského uvažování přirozenější se obracet k Bohu otci než neosobní prasíle, nebo vesmírnému vědomí.

Pocitu síly člověk dosahuje tím, že ve složité situaci není sám a ví že je zde bytost svrchovaná, která je vždy ochotná mu naslouchat. Bůh mu přímo neodpovídá, ale kladně ovlivňuje jeho myšlení, pomocí kterého za daných okolností optimálně vyřeší vzniklý problém. Přítomnost někoho mocnějšího člověku pomáhá se zklidnit a intenzivně zapojit své duševní schopnosti. Dá se říci, že některé často spásné myšlenky přichází jakoby z nebes.

V současné době není po vědecké stránce jasno, jak a kdy člověk získává  vědomí sebe. Podle psychologických testů si je malé dítě vědomo sebe, když pozná svoji podobu v zrcadle. To je však pouze následný důkaz toho, že bylo obdařeno vědomí na rozdíl od mnoha jiných živých bytostí. Kde se však v něm toto vědomí vzalo? Proč zrovna lidský mozek má tuto schopnost na rozdíl od ostatních zvířat. Je to dáno jeho velikostí, nebo je vědomí dar Boží. Dar, který nám jako jediným bytostem na zemi umožňuje duševní spojení s Bohem. Díky tomuto spojení jsme realizátoři jeho myšlenek na zemi. Jsme jeho fyzickou projekcí v časném a konečném světě.

Vzhledem k této skutečnosti je přirozené, že hlavním zdrojem naší vnitřní síly může být jedině Bůh. Když budeme schopni se napojit na jeho „vlnovou délku“ máme nekonečný zdroj energie, která může proudit přes naše vědomí do fyzického těla. Jediný možný způsob spojení s Bohem je meditace a modlitba. Nesmí to být nic exaltovaného, tak aby ostatní viděli, že věříme v Boha. Předpokladem smysluplné modlitby je, pokud možno, absolutní klid a uvolněnost. Člověk nesmí pouze mechanicky odříkávat předepsané modlitby, ale naopak by měl volnou a sobě vlastní formou klást otázky a prosit pokorně o pomoc. Pomocná myšlenka většinou nepřichází okamžitě během modlitby, ale často až později a projevuje se jako vnuknutí, nebo náhlé prozření. Bohem seslané myšlenky nám otvírají oči a umožňují nám nový pohled na danou situaci. Tyto myšlenky nám umožnují si uvědomit, že nic není tak strašné, jak to na první pohled vypadá. Bůh nás vždy staví do situace, kdy vybírá tu méně nepříjemnou ze všech možných v daný okamžik. Z hlediska křesťanství Bůh je pouze dobrý a vybírá pro nás to větší dobro před tím menším.

Schopnost dosažení vnitřní síly záleží z tohoto pohledu pouze na nás. Záleží pouze na naší schopnosti umět navázat s pomocí našeho vědomí intenzivní a smysluplné spojení s Bohem.

[aziz-the-fangirl]

Zrcadlo

Nejlepší přítel FF - Matěj/Ondra - 500 slov pocitečků

---

Matěj Ondrovi donesl kabát a pomohl mu do něj, i když by to Ondra zvládl sám bez sebemenšího problému.

Matěj mu ale chtěl pomáhat, chtěj pro něj udělat první poslední, aby Ondra nemusel hnout ani prstem. Ze všeho nejvíc ale doufal, že se při tom pomáhání Ondry dotkne. Matěj už na zemi zkusil jíst, pít, tančit a spát a všechno mu to přišlo skvělé, ale dotýkat se Ondry byl požitek nad požitky. Kdyby Matěj někdy myslel na nebe, přesně takhle by si ho představoval, jako pocit Ondrova tělesného tepla pod svou dlaní, nebo, nedej Lucifere, jako pocit Ondrovy holé kůže proti své holé kůži.

Matěj vzedl oči k zrcadlu, před kterým s Ondrou stáli. Ondra má silné paže dřevorubce a perfektně střižený oblek je obepínal přesně tím správným způsobem, přesně tak akorát.

Matěj si na zrcadla asi nikdy nezvykne. V pekle na žádné nenarazil, a tak vlastně až před pár dny zjistil, jak vypadá. Je pravda, že donedávna mu byla jeho vizáž naprosto jedno. Teprve když potkal Ondru, který byl ta nejkrásnější věc, kterou Matěj kdy viděl, začal se zajímat, jak vedle něj vypadá on. Začal se zajímat, jestli je pro Ondru dost hezký.

Líbilo se mu, jak spolu v zrcadle vypadali. Ondra vypadal skvěle, jako vždycky, a menší Matěj se za ním skoro neviděl. Takhle by to podle Matěje mělo být. On a Ondra a nikdo jiný. Jen oni dva, spolu, vždycky a napořád. Žádné komtesy ani kuchařky ani čerti pokušitelé.

A on Ondru oblékal k zásnubní večeři. To znamená, že na žádné spolu-sami-navždycky nedojde. U všech pekel, kdyby mu mohl aspoň říct--

Nadechl se, ale nevydal ani hlásku. Zrcadlo mu posměšně ukazovalo jeho nemluvná ústa. Sper to anděl, jak by měl najít slova, aby popsal city, které ještě úplně nechápal a kterým ještě úplně nerozuměl? Jak měl Ondrovi říct, že chce Ondru učinit nejšťastnějším na světě a přesto mu chce sloužit do konce svých dní? Jak mu měl vysvětlit, že mu Ondra trhá jeho nezkušené srdce ve dví, když nechtěl být nejšťastnější s Matějem, ale s komtesou Rézinkou? Jak měl Ondrovi říct, že se cítí víc jako Matěj než se kdy cítil jako Matalenefolusius, jen proto, že mu to jméno dal Ondra? Jak mu měl Matěj říct, že Ondra je nejhodnější, nejkrásnější a nejdůvtipnější člověk na světě?

Matějovy ruce už notnou chvíli nečinně spočívaly na Ondrových bocích.

"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se Ondra. V zrcadle Matějovi pohlédl do očí.

Nad vším. Matěj přemýšlel nad vším, protože Ondra byl jeho všechno, alfa i omega jeho existence. Noční sen i každodenní skutečnost.

Přemožen citem políbil Ondru na tvář.

Ondra prudce vydechl.

Zavládlo ohlušující ticho. Matěj se v zrcadle odmítal Ondrovi podívat do tváře; jen sledoval pohyb jeho hrudi. Matěj není to, co Ondra chce.

"Matěji," hlesl Ondra, a Matěj se připravil na to, co přijde po tom, ale místo slov k Matějovi Ondra jen natočil tvář, až se jejich rty otřely o sebe. Matěj nehodlal pokoušet své štěstí čekáním. Přitiskl svá ústa na Ondrova - a jak do sebe zapadli, jako dva dílky skládačky - a políbil ho jak nejlépe uměl.

Kdyby si měl Matěj někdy představit nebe, bylo by takovéhle, přesně takovéhle: jen nekonečný pocit Ondrova polibku.

#čumblr #obrození #hezky česky #matěj/ondra #ff #nejlepší přítel #krátké sladké rok ladem ponechané #plyš??? i guess

[phoenixnakama]

MARIMO Kapitola 1

Byl krásný slunečný den, nebe bylo modré a pluly na něm bílé mraky. Foukal mírný vítr a všechno působilo klidně a harmonicky, tedy skoro všechno...

"Hej, kterej kretén mi sebral MŮJ oběd?!!" Rozkřikl se černovlasý mladík s dlouhým nosem a hnědým šátkem okolo hlavy. Nikdo mu však neodpověděl. Usopp se naštvaně podíval po dalších členech posádky. Nikdo mu však jako obvykle nevěnoval žádnou pozornost.

"No tak já čekám!" Řekl hlasem, který měl působit výhružně, ale místo toho vyvolal pobavené úsměvy na obličejích svých kolegů.  Povzdechl si a na důkaz toho. že je vážně naštvaný zkřížil ruce na prsou a začal klepat levou nohou o palubu.

Nakonec se rozkřikl směrem k černovláskovi se slamákem na hlavě, na kterého zároveň ukázal. 

"Určitě jsi to byl ty Luffy!" Ten se jako obvykle vesele usmál. 

"Máš na to nějaký důkaz?" Podíval se směrem na Usoppa stylem dostal jsem tě. Usopp se zamračil.

"Vždycky to jsi ty." Prohlásil Sanji a zapálil si další cigaretu, tenhle den už asi třetí.

"Jo." Přitakal Zoro, který náhodu nespal.

 " Vždyť ho ještě dojídáš!“ Řekl Usopp a s těmito slovy se na kapitána vrhl a snažil se ukořistit svůj oběd zpátky, což se však záhy změnilo na akci posádka krade kapitánovi jídlo, jenže to vedlo jen k tragickému konci. Především pro Usoppův oběd, který se po menší přetahovačce na přídi lodi vysmekl z rukou všem zúčastněným najednou a s hlasitým ŽBLUŇK se odporoučel do mořských hlubin.

"ÁÁÁ Moje maso!" Rozkřikl se Luffy a kdyby nebylo Zora, který ho chytil za červenou vestu, kterou měl jako obvykle na sobě, tak by za tím kusem masa i skočil.

"Můj oběd!" Rozkřikl se Usopp a kdyby si Zoro nepočínal stejně jako u Luffyho, tak by i Usopp skočil přes palubu a to možná i víc oprávněně.

"Jsem tady snad jediný, kdo se chová dospěle?" Položil spíš řečnickou otázku zelenovlasý mladík, zatím co sledovala černovlásky, jak se mu snaží vyprostit a skočit za jídlem, které už bylo nejpravděpodobněji sežrané nějakou rybou, nebo jinou mořskou potvorou.

"Jasně, jediný dospělák jsi tu ty marimo." Řekl Sanji, který se jenom snažil využít příležitost k provokování šermíře, protože nepředpokládal, že když má Zoro obě plné ruce, tak by mu mohl něco udělat.

Zoro si jen uraženě odfrkl, protože na to, aby mohl Sanjimu jednu vrazit mu jaksi chyběli ruce.

"No tak přestaňte už vy dva, tady ten chytrák vedle vám uvaří nový jídlo. A jen co tak udělá, tak ho za ty jeho rádoby vtipný poznámky zabiju." Tu druhou část si spíš zamumlal pro sebe a po blonďákovi hodil vražedný pohled. Nejraději by své plány přehodil a Sanjiho zabil přednostně, ale to by nejspíš byli bez kapitána a jednoho člena posádky.

"To asi nepůjde, protože jsem jaksi bez zásob." Prohodil jen tak mimochodem Sanji a popotáhl z cigarety.

"Jak to?!" Zeptali se všichni tři kluci jednohlasně společně s Nami, která do té doby ležela na lehátku u mandarinkových keřů a opalovala se.

"Naprosto normálně a nevím čemu se tak divíte, když se všichni neustále cpete. Dneska máme dorazit na ostrov, kde nakoupíme nové zásoby, do té doby to musíte vydržet." Prohodil s naprostým klidem Sanji, típnul cigaretu a odešel si sednout na lavičku, která byla na palubě.

"No vidíte za chvíli dostanete nový oběd, teda spíš večeři a do té doby to musíte vydržet." Prohlásil Zoro a položil, no buďme přesnější hodil oba na zem a odešel si lehnout do stínu ke svým katanám.

Cesta chvíli ubíhala v klidu, míru a tichu, bylo tu, ale až moc klidu, míru a ticha, aby to vydrželo dlouho.

"NAMI." Rozkřikl se kapitán, který zatím seděl na přídi lodi a hleděl kamsi do modra.

"Kam, že se to vlastně plavíme?" Zeptal se a při tom si narovnal slamák, který byl jeho nedílnou součástí, tak aby mu na hlavě seděl rovně.

"Ty jseš fakt blbec Luffy, říkala jsem to ráno, to jsi mě zase neposlouchal?"

"Poslouchal, ale asi jsem to trochu zapomněl." Uchechtl se kapitán a široce se usmál.

"Bože." Povzdechla si Nami, a šla mu ukázat mapu jejich cestu. Chvíli to vypadalo klidně, ale jako obvykle to skončilo, tak že Nami Luffyho praštila mapou do hlavy a s její obvyklou větou, nestarej se, stejně budu navigovat já, odešla zpět na lehátko, kde si lehla.

Usopp zatím pracoval na nových náplních z pálivých papriček a Zoro jako obvykle spal opřený o zábradlí.

Sanji mezitím seděl na lavičce a pozoroval spícího Zora. Byl zasněný a kdyby do něj teď někdo strčil, tak by nejspíš sletěl na zem.

Zoro vypadal, tak nevinně a roztomile, když spal, ani nebudil dojem nebezpečného šermíře. Pomyslel si Sanji a podepřel si bradu, aby doopravdy nespadl. Zora takhle pozoroval často a rád, obecně měl zelenovlasého šermíře plnou hlavu. A ne tím obvyklým způsobem, kdy měl plnou hlavu toho, jako si z něj udělat srandu. Tentokrát to bylo jiné, měl plnou hlavu Zora jako takového, myslel na něj takřka neustále. Navíc se v šermířově přítomnosti cítil jinak, než když byl s někým jiným, bylo mu s ním strašně příjemně. Ani nevěděl kdy to začalo, ale bylo to čím dál silnější a on netušil co s tím má dělat. Sanji by ve svých úvahách klidně pokračoval dál, ale přerušil ho Luffyho výkřik, který hlásil blížící se pobřeží.

Zakotvili tedy v přístavu a za chvílí už stáli nastoupeni před Going Marry.

"Tak co teď?" Zeptal se Usopp směrem k ostatním členům posádky.

"No já jdu nakoupit jídlo a byl bych rád, kdyby mi s tím někdo pomohl." Prohodil Sanji, a hodil po ostatních pohled typu, koukejte jít někdo se mnou, protože já se s tím vším sám tahat nebudu.

"Já klidně pů-." Jdu, chystal se říct Luffy, aby kuchaři pomohl, jenže v tom mu zabránila Namina ruka na jeho puse.

"Měl by jít Zoro, nejvíc toho unese a za další to pro něj bude dobrý tréning." Řekla dívka a potutelně se usmála.

"Naprosto souhlasím." Potvrdil dívčina slova Usopp a nahodil podobný úsměv, jako Nami před chvílí. Zoro oba přejel podezřívavým pohledem a Sanji jim věnoval jeden nechápavý a trochu udivený výraz.

 "Nevím, co tím sledujete, ale klidně půjdu, alespoň to proběhne v klidu a budeme za chvíli zpátky." Odvětil Zoro, který se rozhodl nezkoumat hlubší důvody počínání těch dvou a rozešel se směrem, ke tržnicím.

"Hej, nezapomněl jsi se tady něco marimo?" Zakřičel Sanji za odcházejícím šermířem a rozeběhl se stejným směrem.

Zatím co ti dva společně odcházeli, tak si Nami s Usoppem spokojeně mnuli ruce.

"To začíná dobře, Usoppe nemyslíš?" Zeptala se dívka svého kamaráda.

"Lépe než dobře, tahle mise dopadne úspěšně, o to se postaráme." Odpověděl ji Usopp a dál sledoval Zora se Sanjim jak jim mizí z dohledu.

"Jaká mise? Co dopadne dobře?" Ptal se nechápavě Luffy přeskakoval pohledem z Nami na Usoppa.

Tak máme tu další část., Děj se začíná rozvíjet. Doufám že se bude líbit. :) Další kapitoly najdete pod odkazem.

Bae.

prolog,obsah:  https://phoenixnakama.tumblr.com/post/189456913147/marimo-prolog

#one piece #sanji vinsmoke #one piece sanji #one piece zoro #zosan #roronoa zoro #yaoi #zoro x sanji #cz #moje #nami one piece #usopp one piece

[zlutyzakaznik]

Předjarní cedule

(8. 3. 2021) Nové perly brněnského gastrodesignu.

Úvodní a velmi případné a kousavé foto dnešního textu pochází ze sobotního kochání se instalací skupiny Maess v kavárně Švanda. Na dotaz na Instagramu jsem se dozvěděl, že daná realizace zůstává v kavárně vždy týden mezi jednotlivými natáčeními on-line autorského čtení “Švandalové poezie”, přičemž dvě jsou již dostupná na YouTube. Dle vyjádření autorů výlohu většinou tvoří směsice známých prvků prostoru kavárny (jako třeba zavařovačka se Zemanem, která je při normálním provozu vystavena nad barem a štamgasti ji dobře znají) s předměty které se buď vážou k textům, které básníci čtou anebo taky úplně náhodné věci, které skupinu napadnou. Instalace vznikají hlavně z důvodu podpory kavárníka a kavárny a předchozí realizace (tady a tady) byly výsledkem spolupráce Maess a lidí, kteří působí jako osvětlovači a lightdesignéři na koncertech a v brněnských divadlech (HaDi, Marta, Terén, Feste).

Vzhledem k tomu, že světlo na konci tunelu asi ještě hodně dlouho neuvidíme – tento je totiž neobyčejně dlouhý a klikatý a vláda, v jejíž hlavní straně “je to o výkonnosti”, nejenže nezadala do výroby reflektor a elektrické vedení, ale ona “lampa naděje” podle všeho ještě ani není v programu projekční kanceláře – můžeme se stále větším zděšením sledovat nárůst míst, kde se objevuje nabídková cedule “k pronájmu” anebo jen vyklizený a nevábný prostor. 

I v těchto nelehkých časech však lidé své podniky nějak provozují a snaží se nás nalákat ke koupi. Na to, jak se jim to v posledních týdnech daří, se zaměřuje další pokračování série věnované designovým zvrhlostem (a v několika málo případech) i úsměvným momentům, jež nemusí být vrcholem retailu, ale vykazují znatelnou snahu, nadhled anebo neotřelý a svěží pohled na věc.

Celoplošné polepy mimořádně oblíbené v českých i vietnamských večerkách a benzínkách (namátkou Brněnka, Potraviny Mahovský nebo pumpa MOL na Olomoucké) jsou z mého pohledu určitý mor. Nejenže překrývají nevábnou realitu uvnitř, která v krajním případě upomíná na regály Konzumu, ale budují také nepatřičnou iluzi o kávě. Mikropěna bez bublinek, perfektní kontrast na cappuccinu a vzorový latte art se často skví na výloze a když člověk vejde dovnitř anebo jen nakoukne přes dveře, uvidí v lepším případě Juru E8, která “křičí” zanedbanou údržbou. (Křenová, kousek od viaduktu.)

Patřím k těm, kteří tvrdí, že výběrové doppio by mělo být naceněno tak svůdně, aby bylo pro zákazníka téměř automatickou volbou, ale i když přijmu skutečnost, že Sklizeno na Josefské má v provozu plastový superautomat a káva zde není prioritou, rozum zůstává stát nad zdejšími cenami. Snad kdyby to doppio bylo o tři koruny dražší, ale dát co do mléka náročnějšímu latéčku o patnáct korun nižší cenovku než cappuccinu? 

Vedle konečné tramvají č. 6 v Králově Poli se pár týdnů vyhřívala na slunci tato cedule a jelikož se v Instastory Kávologu jen mihla, považoval jsem za vhodné zdokumentovat ji pro věčnost. Černá fólie je až příliš reflexní a jelikož jsem pořizoval snímek “na tajňačku”, je výsledek takový jaký je. Jak se ukázalo, prodává zde milá dáma, kterou si pamatuji z jiné prodejny pečiva a protože si mě i ona dobře vybavovala, upozornil jsem ji na ne zcela korektní zápis kávového nápoje s tím, že se už místo v jistých kruzích stalo bezmála poutní záležitostí. :-) Konstruktivní připomínka byla s úsměvem přijata a o pár dní později zde bylo pouze espresso/espresso lungo. Do zdejší Jury, soudě podle loga na kelímcích, sypou italské Sarito (viz též Riverside Coffee v Obřanech).

Bistro u zastávky Antonínská (tram 1, 6) je jako bájný Fénix. Za posledních několik let má vždy pár měsíců otevřeno, pak si dá několik týdnů přestávku a poté zase začne nějak fungovat. Předmětem mé dlouhodobé fascinace je zdejší práce s červenou samolepící fólií. Tu a tam se něco překryje nebo odhalí, odmaže anebo dopíše... a tak to jde pořád dokola.

Když přišla v druhé polovině února dramatická obleva a jasné nebe, bylo ideální počasí na procházku a epochální vzduch skvěle doplnilo pyramidální mléko na Starobrněnské. V nadšení nad precizně vystavěnými trdelníky a horou Madety jsem při kradmém focení trochu pozapomněl na opatrnost a v poslední chvíli rukou rozrazil menší kus ledu, který na mě se svistotem řítil ze střechy domu.

Dost možná největší brněnská “zdravá výživa” v pasáži Gaute na Lidické zařadila do nabídky i zrnka z Dokonalé kávy. Když jsem vzal balík zvídavě do ruky a otočil jej, nenašel jsem na štítku sebemenší informaci o dané kávě a na dotaz mi bylo řečeno, že prodejna sama si musela najít informace o kávě na Internetu, což pro mě vypovídá mnohé o přístupu dodavatele kávy. Při předstíraném studování složení lineckých koleček jsem si odpozoroval zdejší kávovou rutinu, kdy si předpokládaný majitel udělal mléčný nápoj na zdejším hodně základním jednoskupinovém Expobaru. Co do přípravy nešlo nic namítat, ale kávu bych si zde nedal nejen kvůli surovině, ale i vizuálnímu stavu zásobníkového mlýnku, odkud si pán nacvakal svou porci. Jelikož podnik pamatuji dlouhá léta a hodněkrát jsem zde kupoval tofu, kuskus nebo semolinovou mouku, říkám si, zda má smysl naznačit jim, že za danou cenu existují i lepší možnosti...

Přestěhované Liselotte na Kapucínském náměstí po pár měsících uzávěry změnilo zrno a rozhodně ne k lepšímu. Po dvou F64 se surovinou z MOTMOTu je zde k vidění jeden a obyčejnější mlýnek, na nemž je nabodnuta dóza “vždy čerstvé” kávy Montecelio.

Když jsem šel do města z povedeného doppia v Kafe na písku, upoutal mou pozornost rukopis slovního spojení “Káva s sebou” na ceduli nedaleko zastávky Bieblova. Trochu jsem doufal, že tam třeba bude milá dívčina nebo chlapec s bazarovým Compakem za tři tisíce a k tomu malá jednoskupinová kostička (také bazarová, ale prohlédnutá a seřízená). Jenže nežijeme v pohádce a realitou byla slečna, jež neznala značku kávy a stroj, který není ani náhodou páka, byl ukryt v zadní místnosti. Dotyčná doběhla pro balík a už si nevzpomenu, zda to bylo Segafredo nebo něco jiného, ale na obalu byl nápis espresso a italská vlajka. 

“Kebab je mrtev, ať žije Kebab!” napadlo mě při obhlížení výsledku rekonstrukce na Minoritské. Záběr, kde schází podnázev House of Kebab, nebylo lehké pořídit kvůli neustále vykukujícímu prodavači i pár zákazníkům a soudě dle prvních dojmů, podařilo se zdejším kebabistům vyvolat větší zájem než u předchozí provozovny orientované na pizzu a burek. Nejen na vyobrazené kebabárně je zajímavé sledovat “internacionalizaci” daných fast foodů. Kupříkladu Mňam mňam Kebap na Panské již před časem rebrandoval na daleko moderněji znějící Foodhouse a 3 Chutě Kebab zašel v tomto ještě dál. Jeho Facebook je zatím psaný převážně anglicky a provoz, který zahájil v první březnový den, má dokonce Instagram.

Je vždy fajn vidět snahu a humor a v případě vinotéky a pojišťovny mezi MZK a Billou je to dokonce kooperačka.

Pojišťovna, která ve výloze odlehčí nudné téma slovy “Zloděj musel být znalec, protože zmizela všechna moje cédéčka zatímco manželčina zůstala bohužel na místě” nebo “Nechtěné těhotenství rozhodně nebylo cílem mého zájezdu do zahraničí” si zaslouží pozornost zákazníků. :-)

Retro bar Brno - Cafe 90's a jejich úsměvná angličtina.

Ani řeznictví J & S, jehož zvěčnění na plátně jsme si přiblížili minulý týden, se nevyhýbá některým módním trendům v potravinářském názvosloví a milovníci masa si tak mohou dopřát dědův klasický uzený bok nebo máslovou slaninu.

Po kebabu a zmrzlině se v parcele nedaleko hasičů na Lidické objevil obchod se zeleninou...

... a v rámci zdejší nabídky mě zaujala zejména červená jablka. :-)

Před pár lety jsem se nakupujících u podobného podniku dotazoval, zda jim takové pojetí nabídky nevadí a ve většině případů mi bylo odpovědí rezignované či blahosklonné “Ale pane, vždyť jsou to Vietnamci”. Coby zákazníka mě taková nabídka naprosto odrazuje a nic na tom nemění ani humorný rozměr věci. Zde večerka, která zaujala místo pobočky OKAY MARKET vedle řeznictví J & S.

Nejnovější Ocean má už pár dní fungující okénko, ale na to, že má uvnitř pěkné židle a stoly a žluté žárovky visící ze stropu, je jeho obrázková prezentace menu mírně řečeno nepřesvědčivá.

Brněnská pobočka makronkového miniřetězce vedle Costa Coffee na Josefské sice na chvíli zavřela, ale už pár měsíců to zkouší znovu. I když mě citronová varianta jejich “core produktu” příliš nezaujala, oceňuji snahu mít podnik tón v tónu. Ale ta dekorativní kola jsou už strašné klišé.

Dlouholetá pivnice Černá Hora se před pár lety rebrandovala na Montenegro Pub a před pár týdny se s pomocí reklamy na Facebooku její zahrádka proměnila na FARMSHOP, kde nabízí pestrou směs jídel včetně vybrané nabídky z místní kuchyně (bramborový salát, fóliované hotovky, pivo, víno). Jelikož mě slečna za okénkem poznala a personál byl milý, mohl bych zde něco menšího vyzkoušet. K úmyslu aspoň symbolicky podnik podpořit přispěl pěkný rustikální koutek, který můžete vidět na fotce. :-)

Kdesi uprostřed tř. kpt. Jaroše (leden 2021)

Živá kultura umřela anebo jsou její akce odkládány na léto a podzim 2021 a uprázdněné místo na výlepových sloupech v posledních týdnech pomohla zaplnit masivní kampaň Pizza Punk. 

Roman Paulus “kazatelsky” shlíží ze stěny pizzerie La Gamba (Lesná, Halasovo náměstí) na parkoviště Lidlu a limuzínu s poznávací značkou SEX DEMON. 

Inzerát pěkný, ale kdo by se dnes hnal do velkých prostor po bývalém La Bouchée na Údolní? A ještě v podobě kavárny!

#Gastrodesign

[lucyjee]

Vzpomínky nejen na Afriku

“Zapomněla jsem svůj diář!” Křiknu, a Jesse za volantem se zasměje. Coral sedí na místě spolujezdce a já mám vzadu celý prostor pro sebe.

“To se rozhodně musíme vrátit,” poznamenám důležitě na Jesseho bláhový komentář, že zpátky do Nelsonu se už vracet nemusíme. 

Krátká sekunda, řidič se na mě ve zpětném zrcátku podívá se zvednutým obočím. Naštěstí hned obrátí zrak zpátky k silnici před sebou. 

“Co nezůstane v hlavě, tak není natolik důležité, aby sis to pamatovala,” podotkne. “Pro žádný diář se nevracíme.” 

Tečka.

Dál koukám z okna na ubíhající malebnou krajinu regionu Marlborough. Jenže...

Jenže teď přijde ta zásadní otázka: Jak moc je hlava nafukovací? Kolik se do jednoho lidského mozečku vejde vzpomínek? Opravdu platí, že mozek disponuje určitým vlastním procesem selekce a sám tak rozhodne o tom, které informace v paměti ponechá, a které pošle po větru dál? 

Dobře, zpět. Pár zásadních otázek, nikoli otázka. 

Kdyby se každý záblesk nějakého momentu z minulosti skutečně projevil jako blesk z nebe, nedělá obloha nic jiného, než hřmí a blýská. Stává se mi to poměrně často. Během naprosto obyčejné chvíle si vzpomenu na naprosto obyčejnou chvíli z minulosti. Jízdu autobusem na Maltě. Pečlivou kontrolu hotové fotografie na pláži v Gold Coast. Zvuk praskajících schodů v Paláci (Jakém? Dozvíte se brzy). Ne au-revoir, ale bien-tot. Křik ptáků při západu slunce v Byron Bay. Naprosto fádní a bezvýznamné... co vlastně? Pár vteřin. 

Pokud má mozek omezenou kapacitu, znamená to, že staré informace postupně nahrazují nové? Nebo s přibývajícím tokem nových momentů se všechny uložené soubory stávají menší a rozmazanější, aby se do těsného prostoru vměstnaly? 

Z mého dosavadního výzkumu se přikláním k druhé variantě. V hlavě už několik týdnů vidím naprosto jasný obrázek. Oranžová světla rozmístěná na stáncích nabízejících širokou nabídku občerstvení. Pizza, hamburgery, indické kari, japonské sushi nebo asijské knedlíčky. Je tma a v poměrně úzké ulici poblikávají světélka jako světlušky poháněné energií z kabelů.

Vidím to naprosto jasně. Zavřu oči a jsem tam. 

Jen nevím kde. Skutečně, ať se snažím sebevíc, nemůžu se vzpomenout, kde to bylo. Austrálie? Asie? Wellington? Tahle informace je nejspíš bezpředmětná, protože už zmizela. 

Zvláštní. 

Proto mám diář. Abych hlášku nebo moudro, které řekne ten či ona, mohla zaznamenat v případě, že mozek nakonec uzná, že se nejedná o cenný údaj. Abych si za pár let vybavila místo, ale třeba úplně zapomněla, kdo stál po mém boku. Bylo zataženo, nebo svítilo slunko? 

Na druhou stran se nacházím trochu ve schizofrenní situaci, neboť vím (mám to i vytetované na ruce!), že minulost je minulost, a teď je teď a to je důležité. Přesto je mi líto, pokud se ty pěkné vzpomínky budou zmenšovat...zmenšovat, až z nich zbyde cosi jako ušmudlaný a vysušený pytlíček od čaje a já se budu sama sebe ptát, stalo se to vůbec? Existuje dané místo, daná osoba? Není to jen přelud? 

Snad je to jen další dopad covidové závěrky, jež vede k přílišnému přemýšlení o věcech nepodstatných, neboť získávat zážitky nové je už pár měsíců dost těžké. 

Ale ty stánky s jídlem... Come on... Kuala Lumpur? 

[slovaavety]

Dokola Taiwanem (na Čínský nový rok)

Taiwan neboli Čínskou republiku, historicky Formosu (Nádherný ostrov), projedete podélně ze severu na jih asi za čtyři hodiny po dálnici. Na šířku přes pás skoro čtyřtisícových velehor táhnoucí se podélně skrz celý střed ostrova (a zabírající tak dvě třetiny území) byste ho jeli značně déle, i když na šířku měří ostrov jen 144 kilometrů. Přesto se tu ale potkáte se všemi druhy počasí. Západní část je prakticky obrovská průmyslová aglomerace několika měst od Taipei po Kaohsiung, kterou halí smog, takže dohlednost ruší nazelenalá mlha. Východ nabízí přírodní krásy národních parků s útesy padajícími hluboko do Filipínského moře. Sem turisté jezdí nejčastěji, ovšem ne teď v únoru, kdy pořád jen prší. Na severu vás do tváří bude pleskat nepříjemný studený vítr. Zato na jižním cípu je jasná modrá obloha a vedro k padnutí.

Jsme tu zcela mimo turistickou sezónu a pravděpodobně jediní Evropani na ostrově. Náš pobyt vychází přesně na dny oslav Čínského nového roku. Čínský nový rok, nebo také Svátky jara, je dvoutýdenním svátkem, pohyblivým dle astronomického kalendáře, proto mu na západě říkáme lunární nový rok. Začíná vždy s druhým novým měsícem po zimním slunovratu a končí patnáctým dnem prvního měsíce čínského roku, kdy je měsíc v úplňku. Během této doby se konají různé oslavy, které nás po cestě Taiwanem nemohly minout.

Taipei

Obtěžkána asi padesáti kilogramy zavazadel (vracím se domů z Austrálie) se na hlavním vlakovém nádraží v Taipei setkávám s kamarádem Lukášem, který přiletěl z Prahy tuhle cestu podniknout se mnou. Náš taiwanský hostitel v Taipei Frank nás vyzvedává autem se svou asi dvacetiletou dcerou na konečné stanici metra. Akorát se vracejí z velké rodinné hostiny k příležitosti Čínského Nového roku. Veze nás do svého bytu v patnáctém patře panelového věžáku. Přesně ten typ větší bytové jednotky s umakartovým jádrem, jaký známe z osmdesátkového Jižáku. Výhled na soutok široké řeky Tamsui s menší Keelung, zvedající se kopce národního parku Yangmingshan, a v noci na zářící město s nad ostatní zástavbou tyčící se Taipei 101. Frank je učitel na dívčí střední škole, jeho manželka nemocniční sestra, dcera Paige studuje první ročník psychologie. V bytě jeho rodina přespává jen občas, mají ještě dům na předměstí. Nocovat tu budeme sami.

Na druhý den ráno Frank s manželkou dorazili i s taiwanskou snídani. Frank pozve Lukáše na pěší túru do taipejských kopců. Cestu popsal jako ten nejnamáhavější trek, který půjdou několik hodin. Za hodinu a půl prý měli místní kopeček vyběhnutý. Frank si Lukáše velmi oblíbil. Dodnes mu lajkuje všechny příspěvky na Facebooku, i když mu ani po vložení do překladače nemohou dávat smysl. Já strávím den v Taipei s Paige a odpoledne společně navštívíme obrovský palác národního muzea s tři čtvrtě milionem kousků čínského umění zahrnujícího všechny dynastie. Pořizuji si sim kartu s neomezenými daty za relativně směšnou cenu. Pokrytí mám po celém Taiwanu stoprocentní. Frank říká: „Lidstvo dokáže přežít bez jídla, nikoliv bez internetu.“

Taipei je město několika tváří: futuristické stavby jako svého času nejvyšší budova světa Taipei 101 (připomínající bambusový stonek, uprostřed kterého je obrovská koule, jež má půlkilometrovou budovu vyvažovat během zemětřesení), muzea moderního umění, pavilony Expo parku, luxusní restaurace v renovovaných čtvrtích a ulice typu tokijské Akihabary se svými svítícími billboardy a „digi-zvuky“ a přemrštěnou reklamou se tu potkávají se starými nočními trhy a chrámy. I když ne tak starými, pouze tři sta let. Postupně se zbavuje svého renomé ošklivého káčátka Asie získaného díky architektonické anarchii při masovém budování v šedesátých letech. Dneska uprostřed města potkáte továrnu Huashan a vinné sklady renovované na hipsterské obchody, umělecká muzea a restaurace. Na druhé straně tu máte staré uličky, kde ve starých hrncích vaří nudle, polévky a všude příšerně, ale strašně smrdí fermentované tofu, národní jídlo. Lukáš se mi vysměje, že jemu asijská kuchyně nesmrdí, když se ale pak večer ocitneme na nočním trhu, kterých je v taiwanských městech požehnaně – žije se prostě na ulicích, i jemu se naprosto zkroutí obličej. Ptáme se Paige, ty nic necítíš? Ne, Taiwanci jsou prostě vůči tomuhle zápachu imunní.

Ostrov odpadků

Všude hluk, rachot, troubení. Auta, mezi nimi tisícovky motorek, a lidé se svými stánky a harampádím. Celý osídlený Taiwan je takovýto. Špinavý, ošuntělý, omítky domů zčernalé kouřem. Večer hluk provází ještě jeden typický zvuk – Beethovenova Eliška. Popelářské auto, které na minutu přesně objíždí domy, před kterými už v teplácích čekají Taiwanci se svými odpadky. Taiwanci nemají popelnice. Více než polovina odpadu země je recyklována [1] a patří tak na páté místo zemí s nejvyšší recyklací. Na druhou stranu, je to národ, který je schopen zabalit každý kousek ovoce do vlastního plastového obalu, a kde každý bonbón v plastovém pytlíku je zabalen ještě zvlášť. Po celé zemi najdete skládky v přírodě a moře je plastového odpadu plné. Možná si Taiwan ještě chvíli svou nálepku „ostrov odpadků“ zaslouží. Alespoň, než zakáže používání jednorázových plastů, jak plánuje do roku 2030.

Budují se tu také zelené parky. 2-28 mírový park z roku 1996 je připomínkou strašného incidentu, který se stal po válce při protestech proti čínské vládě a nacionalistické straně Kuomintang, která prakticky vedla ke vzniku černých trhů, protože vláda měla na vše monopol. Konflikt důstojníků s taiwanskou vdovou prodávající cigarety v únoru 47 vedl k masivním protestům Taiwanců proti vládě a násilným konfliktům na celém Taiwanu, kdy strana masakrovala civilisty. Po uklidnění situace sliby splněny nebyly a svobodné volby se nekonaly. Následovalo období „Bílého teroru“ - perzekucí a likvidování intelektuálů, studentů a kohokoliv proti-vládně podezřelého. Odhaduje se, že až 28 tisíc lidí bylo zabito ro roku 1987. Taiwan v padesátých letech ztratil skoro celou svou národní elitu.

Grandiózní palác Chiang Kai-shek láká turisty jako skvělé čínské architektonické dílo, ale je to typická autoritářská stavba. Dnes přejmenovaná na Náměstí demokracie. Snažím se Paige opatrně zeptat na vztahy s Čínou. Taiwanci se prostě považují za svobodnou demokratickou zemi, kterou také de facto jsou, i když ji většina zemí pro ekonomické vztahy s Čínou neuznává. „We are Taiwanese“. V Čele státu stojí prezidentka, známá odpůrkyně pevninské Číny, na které je Taiwan ekonomicky silně závislý. Občas mě znepokojí nebe křižující vojenská letadla. Metro je plné ozbrojenců, do jednoho s kulometem jsem omylem vrazila. Taiwanci jsou ovšem velmi liberální národ a žijí kultem Do It Yourself.

Ostrov chrámů

Procházím starou Taipei a proplétám se davy před mnoha chrámy, kde jsou oslavy v plném proudu. Přemýšlím, jestli je to tak jen teď, anebo prostě ti lidé nechodí do práce. Taiwan byl původně pohanský ostrov, který si vzal od každého ze svých kolonialistů něco. Lepší být tolerantní než vést války. A tak se stalo, že osmdesát procent Taiwanců se hlásí k nějakému náboženství, nejčastěji k buddhismu a taoismu. Celý ostrov je poset nyní patnácti tisícovkami chrámů. Před třiceti lety jich bylo ještě třikrát více. Najdete je mezi panel��ky (ty tu předtím nestály), stánky s tofu, u silnic, v zahradách, vysoko v kopcích, ale i v jeskyních. Často mají Taiwanci malé oltáře i doma či ve svých obchodech. Všechny jsou velmi barevně zdobené, převládá barva štěstí červená a žlutá, která je zdrojem energie. Všude je cítit (pro mě nepříjemný) odér vonných tyčinek, kterými Taiwanci vyhánějí zlé duchy, očišťují své duše a spojují se tak se svými bohy. Kromě tyčinek pálí také jakési žluté papírky Joss [2] neboli „šedé peníze“, které slouží jako měna pro posmrtný život při uctívání zemřelých, svátcích a speciálních příležitostech. Mrtví se pak za peníze mají ve svém posmrtném životě skvěle. Pálení je po Taiwanu tak rozsáhlé, že ho vláda dokonce k nelibosti věřících chtěla omezit kvůli znečišťování ovzduší [3] a Taiwanci na protest vyšli do ulic. Samotné chrámy mají z jossových papírků roční příjmy ve stovkách milionech dolarů.

Chrámy bývají zasvěcovány několika bohům a někdy dokonce i taoismu a buddhismu dohromady. Každý svatý tu pak má svůj vlastní oltář, u kterého se místní modlí. Jako oběť jim pak nosí ovoce. Chrámy jsou plné umělého ovoce a květin. V tuhle dobu oslav nového roku tu najdete také obětované prase. Lidé sem nosí další jídlo, ze supermarketu v plastu balené polotovary, sušenky, lupínky, ale i smažené tofu. Někde v zadních místnostech vyhrávají Buddhisti. Několikavrstvé sedlové střechy, barevné pergoly, ručně vyřezávané sošky (hlavně draci) a sloupoví, vše jako přes kopírák už pár století. Také téměř každý chrám byl po skončení války alespoň jednou renovován.

Festival božského prasete

Auto jsme si objednali přes soukromníka Eddieho. Zálohu jsem zaplatila přes paypal a doufáme, že nám Eddie starého sedana Toytotu Premio v devět ráno přiveze na Frankovu adresu. V pět ráno telefon: „Už jsem tady“. Naprosto zmatení v pyžamu sjedeme dolů před dům přebrat auto. Eddie se nám omlouvá, prý jiný zákazník měl nehodu, a musí to jet řešit. Je původem Jugoslávec, takže má radost, že potkává jiné Slovany. Pořád nám opakuje, jak musíme jezdit opatrně, že auto není pojištěné, a pokud se s ním něco stane, nenechá nás odjet ze země. Prý máme dávat pozor hlavně na „moskitos“ – tím myslí všudypřítomné skútry – hlavně při otvíraní dveří. Skútry prý nikdy nedávají přednost. Později zjišťujeme, že nikdo nedává přednost nikomu a blinkr se zapíná jen tak pro radost, což je na osmiproudových dálnicích, kde se předjíždí ze všech stran lehký adrenalin. Chceme objet celý ostrov za dva týdny s občasnými zajížďkami do vnitrozemních hor a útěky na přilehlé ostrovy.

Do starého městečka Sānxiá jsme dorazili akorát na Shen Dzu neboli „Božské prase“. Festival, který se koná při příležitosti oslav Čínského nového roku. Skrz hlavní ulici Minquan proudí tisíce lidí, hlava s rouškou přes ústa na hlavě s rouškou přes ústa, projít davem je skoro nemožné. Nádherná podloubí z červených cihel s obchůdky se suvenýry zdobená červeno-žlutými lampióny provoňuje smažené pouliční jídlo. Všude hluk, hudba a spousta barev ovoce či reklamních transparentů. Na kamenném mostě přes téměř vyschlou řeku Dabao mají obchodníci rozbalená prostěradla s vyrovnanými hračkami, na které si můžete hodit kroužek, a figurku pokémona tak vyhrát. Okolo jsou už po stranách ulice lidé čekající na průvod. Masky na chůdách, pochodně s lampiony (obalených v průhledném plastu), člověk s fotografií prasete ve zlatém rámu, bubny, a pak jak z cirkusu ozdobené, nákladní auto, které má vzadu na korbě přes kovový kruhový rám nataženou obrovskou prasečí kůži. A pak další náklaďáky, až jich na přeplněném náměstí před posvátným chrámem stojí pět. Všichni Taiwanci mají venku telefony a fotí si překrmená prasata.

Svátek je ve světových médiích [4] chápan velice kontroverzně jako krutý a nehumánní, prasata jsou totiž vykrmována sondou, aby se jim co nejvíce roztáhl žaludek a byla tak co největší a vyhrála soutěž o nejtěžší prase. Dosahují hmotnosti přes 800 kilogramů (letošní vítěz měl 844 kg), zatímco normální práce má kolem 120 kilogramů. Taková prasata pak mají velký problém s pohybem a orgány. Tvrdí se, že někteří soutěžící podvádí a krmí prasata pískem nebo olovem. Vítězné prase je spolu s dalšími rituálně zabito v místním taoistickém chrámu jako oběť místních božstev. Jejich štětiny vyholí do ozdobných ornamentů, kůže se napne přes rám, do úst jim vloží ovoce nebo rybu a před něj vyskládají mísy jídla, grilovaná kuřata, zapálené vonné tyčinky. Výherce pak obdrží trofej v podobě zlaté sošky prasete a následující rok má být pro něj rokem štěstí.

V horách

Opouštíme šílenství města (nebo v to alespoň doufáme) a vydáváme se do hor. Jaké překvapení, že ani tady úplně civilizaci neunikneme. Taiwan je prostě zastavěný i ve výšinách. Většinou se jedná o stavení s poli a plantážemi. Když mi navigace ukázala, že trasu sto kilometrů pojedeme tři hodiny, nechtěla jsem tomu věřit. Na Taiwanu je skoro všude mimo dálnice rychlost omezená na dvacet až čtyřicet kilometrů v hodině. A tak se plahočíme serpentinami mezi sytě zelenými kopci s palmami, rostlinami, jejichž plody jsou chráněny papírovými pytlíky, a čajovými plantážemi v celkem hustém provozu. Tu a tam narazíme na část silnice totálně zdevastovanou zemětřeseními a propadlou kamsi dolů ze svahu. Zemětřesení jsou tu spolu s tajfuny velmi častá, protože se nacházíme na jedné z nejaktivnějších tektonických kolizních zón na Zemi. Přejíždět hory na východ neplánujeme, některé silnice jsou stále pod sněhem, jiné, zničené po velkých zemětřeseních a sesuvech půdy, budou zavřeny pravděpodobně několik let.

Na většinu pěších túr nemůžete bez povolení policie, včetně nejvyšší hory severovýchodní Asie Yushanu (v překladu Nefritová hora). Přijde mi to lehce směšné, všechny stezky jsou totiž dobře upravené a nenáročné. Taiwanci jsou samozřejmě vybaveni jako by šli na několikadenní trek Kavkazem. Příroda tu připomíná džungli. Šlahouny různých zelených rostlin – hlavně jušanské třtiny se mísí s jehličnany a palmami na vysokých kmenech. 26 procent rostlinných druhů Taiwanu nenajdete nikde jinde na světě. Nocovat se rozhodneme v kempu u jezera Slunce a Měsíce. Romantický název pod sebou nese místní Mácháč, největší vodní plochu Taiwanu, ve kterém se nesmí koupat. Jezero je oblíbenou destinací čínských turistů. Výhled z místní pagody halí mlha, obrovský šedivý hotel na druhé straně jezera ovšem vidět je. Později trochu vysvitne slunce a už jsou vidět i parníky, jichž je voda plná.

Stoupáme výše do hor směrem k Alishanu. Krajina se lehce změnila a je barevnější. Zastavujeme se v jedné vysokohorské vesničce na Oolong – typický taiwanský čaj pěstovaný ve vysokých nadmořských výškách, považovaný za jeden z nejlepších na světě. Plantáž patří místní rodině. Dostáváme několik nálevů čaje vařeného tradičním způsobem, a přitom se snažíme povídat. Dědeček neumí anglicky, asi sedmiletá vnučka s námi prohazuje pár anglických slov, která se naučila ve škole, na zbytek slouží Google Translator. Na zahrádce před domem kvetou sytě růžově sakury a pod námi je nádherný výhled do údolí. V obchodě nemají na plechovkách s čajem cenovky, nakonec za jeden pytlík s čajem zaplatíme v přepočtu pětistovku, což je samozřejmě oproti cenám ve městech mnohokrát více. Tak snad jsme je alespoň podpořili. Na Dongshan Coffee Road najdete zase jenom kávové plantáže s přilehlými kavárnami. V jedné s výhledem na venkovský Taiwan dostáváme i zákusek s lístečkem „For foreign friend! :)“ a kávová zrna, o kterých netušíme, zda je máme sníst. Taiwanci jsou prostě neuvěřitelně přátelští lidé.

Díky své tektonické činnosti je Taiwan bohatý také na horké prameny. V horách kolem nich vystavěli lázeňská městečka. Guanziling se může jako jedno ze tří na světě chlubit skutečnými bahenními lázněmi. A tak se ocitáme jako jediní o půl metru vyšší Evropané mezi Taiwancemi v areálu lázní. Dostaneme koupací čepice a nohy vymácháme v bazénku s rybkami. Na obličej naneseme bahenní masky, zalehneme do masážních křesel a poté se ponoříme do horké bahenní vody.

Noc v hodinovém hotelu

Protože kempingové místo za stan bylo zhruba dvakrát dražší než většina ubytování přes Booking.com, rozhodli jsme se, že si budeme hledat přespávání už jen v hotelech. Narychlo jsme zamluvili přespání ve městě Chiayi, kde slibovali nonstop recepci. Jaké překvapení, když jsme zjistili, že jsme se ocitli v hodinovém hotelu. Vchod přes jakési sklepení nebo garáž, okno ze sprchy vedlo rovnou na chodbu, v košíčku na nočním stolku kondom. Povlečení vypadalo, že už v něm několikrát někdo spal, tak jsem si raději vytáhla spacák. Pokoj také neměl okno ven. Což jsme později zjistili, že není zas tak nenormální. V rámci šetření místem Taiwanci dělají pokoje i z kumbálů na chodbách. Mé zbožné přání po několika dnech pak už vždy bylo „prosím, ať ten pokoj má okno“. V každém hotelu vám také dají alespoň pět v plastu zabalených zubních kartáčků. K snídani na plastovém tácku toast s máslem a káva.

Kolébka tradiční kultury Tainan

Tainan je velkým městem na cestě mezi Taipei a Kaoshiungem. Pokud je Taipei Tokyo, Tainan je potom Kjóto. Nejstarší město Taiwanu (založeno Holanďany) stále žije tradicemi desítkami svých stovky let starých chrámů. Vydávám se do večerních ulic a vůbec tu nemám strach. Životem překypující uličky s dřevěnými domky mají nad sebou zavěšené zářící lampióny, pevnost s názvem Chinkan Towers je nasvícená. Dvorek každého chrámu je jeden velký noční trh. Vzduch provoněn smaženým jídlem. Všude po ulicích mají vyskládané celé balíky „posmrtných peněz“, vonných tyčinek, svíček a jiných propriet pro obětování bohům. V jednom z chrámů navštěvuji i kuchyni s jídelnou, v obrovských hliníkových hrncích tu vaří různá jídla. Zahradami chrámu Konfucia procházím mezi bonsajemi v květináčích v mírném osvětlení úplně sama. Jiný chrám je osvětlen barevnými neony a blikajícími nápisy. Večeřím v luxusnější restauraci s lokální taiwanskou kuchyní. Nikdy nevím, co si objednávám, pokud jídelní lístek nemá obrázky.

Kolem pevnosti postavené Nizozemci se nachází staré ulice čtvrti Anping. Vypadá to tu spíše jak na pouti. Obchody prodávají hračky nebo atrakce. U chrámu Metsu právě probíhá obřad, při kterém odpalují petardy.  Kus stranou za chrámem se nachází hřbitov z dynastie Ming a Qing. Mezi barevně zdobenými oválnými hrobkami pálí místní v rouškách vonné tyčinky.

Západní pobřeží Tainanu lemují povětšinou bažiny, laguny a mokřady. Oblíbenou atrakcí čínských turistů je půlhodinová jízda na loďce (spíše voru ze svázaných dutých rour) kanály mezi mangrovníky, které spojují nad vodou a tvoří tak dlouhé tunely. Loďka pojme asi třicet lidí. Dostáváme záchranné vesty a výklad v čínštině. Vesnička Tugou nedaleko Tainanu je jakýmsi open-air uměleckým muzeem s komunitou umělců. Po ulicích a na dvorech domů lze nalézt různé umělecké barevné artefakty zakomponované do prostředí vesnice. DIY.

Ještě více chrámů

V průvodci stále vychvalují taiwanské cyklostezky. Ne, že bychom viděli nějaké cyklisty, především bych se v tomhle provozu na kolo bála vlézt. Cesta na jihu obchází končící pásmo hor. Zde se nachází pár geologických oblastí měsíční krajiny a vyvěrající země. Na jednom místě stojí u bublající vulkanické louže chlápek a neustále ji zapaluje, aby předvedl turistům, jak úžasně hoří. Schopnost přechválit i jednu louži je v jihovýchodní Asii perfektní. Na dalším místě musíme dokonce předložit pasy, než nás pustí za závoru, kde vyvěrající bahno vytváří jakousi horu. Tady Lukáš zapomněl odloženou bundu s peněženkou a všemi doklady, na což si vzpomněl asi až za hodinu cesty autem pryč. Vrátili jsme se a naštěstí tam bunda stále nedotčeně ležela. Ve stromech dováděly opice.

Kaohsiung je snad na dopravu úplně nejšílenější. Zahalen ve smogovém oparu schovává na severu Lotusové jezero s několika vodními chrámy jak z Disneylandu, vzdálených od sebe pár stovek metrů, do kterých se vstupuje po dlouhých molech, mezi kterými rostou lotosy. Kolem jezera je chrámů dohromady asi dvacet, ale dvouvěžová Pagoda tygra a draka zaujme na první pohled. Pro štěstí se má vstoupit drakem a odejít tygrem. Z vrcholu pagody je výhled na loďky kroužící po jezeře, ostatní chrámy, promenádu okolo jezera a v dálce šedivé výškové budovy zahalené oparem. Vedle stojí Pavilon jara a podzimu, na jehož molo se vstupuje skrz obrovského draka, na kterým jede bůh války, kterému je pavilon zasvěcen. Další chrám představuje 24 metrů vysoká socha Xuantian Shang-di, nejvyššího císaře temného nebe a strážce severu.

Masivní komplex Foguangshan (Hora Nuddhovo světla), který se nachází hodinu jízdy od Kaohsiungu, vás přivítá asi tisíci Buddhovo soškami. Jen v jedné zahradě okolo zlaté 36metrové sochy jich je 480. Zlatých. V každém okně kláštera sedí další Buddha. Zrovna se tu koná přehlídka. Tanečnice v šatech jak na kankán, vozy s obrovskými figurami mnichů, ale i Mimoňů, nebo princezna jedoucí na pávu.

Mořské želvy

Donggang je přístav na jihu odbavující trajekty na čtrnáct kilometrů vzdálený korálový ostrov Xiǎo Liúqiú, kde hodláme strávit noc. Místní nabízejí poblíž terminálu za peníze parkování na dvorech svých domů, doufáme tedy, že tu auto zítra nalezneme i se všemi věcmi, které v něm necháváme. Moře je tady plné plastového odpadu, ze kterého se do vzduchu line puch. Na trajektu běží v televizi reklamy na úžasný pobyt na ostrově. Jsem ale docela šokovaná nepořádkem. Když nemůžeme už nějakou dobu najít naše ubytování, pod návalem stresu z předchozích nocí ve špinavých hotelech, milionech lidí v ulicích, asijského pouličního jídla, které už nemůžu ani cítit, a všudypřítomných odpadcích, začnu hystericky v češtině křičet na nějakou místní stojící v hromadě harampádí, že žijí na skládce.

Bydlíme ale v pěkném přízemním domě s OKNEM, namalovanými rybami na stěnách, a dvorem přímo u pláže, kam odpoledne připlouvají ohrožené karety obrovské, kterých korálové pobřeží obývá asi dvě stovky. A těch skutečně po třetí odpolední hodině začne ve vlnách plavat velmi blízko opravdu mnoho.

Ostrov je malinký a dá se skútrem (ke kterému dostanete srandovní helmu, která vypadá jak plechová fialová miska) projet za půl hodiny, já ho projedu takhle asi čtyřikrát, a ještě párkrát vnitrozemím skrz, částečně nadšením, že jezdím na skútru, ale hlavně proto, že je tu spoustu zajímavých zastávek. Jeskyně, pláže, panoramatické výhledy a různé korálové formace – především erodovaný korál trčící z moře vypadající jako atomový hřib, kolem kterého se potápí spousta potápěčů. I tady najdete samozřejmě chrámy. Přístavní vesnička Penfu je plná různorodých barevných rybářských lodí, obyvatelé ostrova se živí především rybolovem. Západ slunce bohužel přes i tady přítomný smog nevidím.

Z nejjižnějšího cípu na východ

Čím víc na jihovýchodě jsme, tím větší začíná být horko, ale především mizí mlha a začínáme vidět azurovou oblohu. Úplně nejspodnější cíp země je národní park Kenting. Sytě zelené kopce se svažují do sytě žlutých pláží, kde se v tyrkysové vodě na rozdíl od špinavého západu koupe dost místních. Tady se natáčel i film Life of Pee. Tu a tam najdete drsné útesy nebo poušť. Chvilkami mám pocit, že jsem na pacifické Highway 1 v Kalifornii nebo Ocean Road v Austrálii. Městečka mají promenády s restauracemi, turismus je hlavní zdroj příjmu. Ve vápencových jeskyních se zbytky korálů (kdysi byl Kentingský rekreační les podmořským útesem) spí na stropech netopýři. V úzkých kaňonech se prodíráme šlahouny, liánami a všude prolezlými kořeny banánovníků. Cedule nás upozorňují na jedovaté hady, vosy, co okamžitě zabíjí, a stonožky. Písečné duny u pobřeží sjíždí party na čtyřkolkách, tady už nás ale zase přivítá v písku harampádí vyplavené mořem.

Ženeme se tmou úzkými silnicemi v lesích, a poté širokými serpentýnami dálnic do Taitungu, jediného velkého města na turistickém jihovýchodě. Ubytovaní jsme v soukromém domě, naprosto luxusním se vším komfortem. I sprcha v koupelně je masážní. Východní pobřeží je na rozdíl od městského západu řídce osídlené, rurální, hrající všemi odstíny zelené. Oblast odkloňující se z pobřežní dálnice do hornaté krajiny se nazývá Lùyě Gāotái. Projíždíme scénickým údolím Luoshanu ležícím mezi dvěma pohořími – Středními a Pobřežními horami. Krajina je poseta rýžovými poli, čajovými plantážemi a loukami s liliemi tygrovanými – oranžovými květy, ze kterých si Taiwanci dělají čaj. Poté se napojíme zpět na pobřežní dálnici.  Pláže už nejsou žluté a písčité, ale šedivé a oblázkovité až kamenité. Zde leží Sānxiāntái, klenutý betonový most s několika oblouky vedoucí na maličký korálový ostrov se třemi skalnatými útvary, které mají představovat tři nesmrtelné z čínské mytologie – velmi oblíbená atrakce plná turistů.

Zelený ostrov a bouře

Na poslední chvíli dojedeme do malého přístavu Fugang s jen modrými loďkami a kupujeme lístky. Na Zelený ostrov (Lǜdǎo neboli Green Island) vystupuju celá zelená po necelé hodině cesty trajektem. Svou snahu nepozvracet se v rozbouřeném moři jsem přebila zpěvem (skutečně to na kinetózu pomáhá), což se mi na rozdíl od některých dětských cestujících podařilo. Majitel hotelu přijede pro naše zavazadla růžovou obrázkovou hippie VW dodávkou, následujeme ho na vypůjčených skútrech na druhou stranu ostrova, než je přístav Nanliao. Náš pokoj je také celý infantilní s obrázky. Pro Taiwance je infantilita součást života, a proto vás kočička Hello Kitty na stěně pokoje nemůže překvapit [5].

Celý ostrov se dá objet na skútru za třicet minut. Kolem dokola se točí asfaltová dvacetikilometrová silnice s občasnými odbočkami do vnitrozemských kopců, které vznikly jak jinak než vulkanickou činností. Konečně krajina bez odpadků (až na jednu skrytou pláž v zálivu, kde jsem objevila skládku). Jen zelené nádherné kopce, ostré skalní útvary zvedající se přímo z moře jako mniši ve svých kápích, pláže plné vyplavených narůžovělých zkamenělin korálů. Horké mořské prameny, ve který se na pláži za zvuku příboje rozmáčíte pod hořícími loučněmi a otevřeným hvězdným nebem nad hlavou. V podzemních jeskyních teče říčka a najdete tu malou svatyni. Ruiny zapomenuté vesnice. Dvě stále živé malinké vesničky s obchůdky a restauracemi, maják s malým letištěm (příště letím letadlem) a rychlé projížďky na skútru skrz přírodní tunely a na vrcholky kopců. Na dopravních značkách krabi (Pozor, přechod pro kraby). Příroda mi tu trochu připomíná Hawaii. Na zatravněných útesech se pasou ovce a kozy. A přitom právě tady bylo postaveno vězení pro politické vězně během taiwanského Bílého teroru. Bývalá věznice je dnes muzeem a památníkem pro lidská práva [6]. Nebe se tu najednou zatáhlo.

A tak mi šnorchlování mezi korály a karetami na druhý den překazí počasí. Ráno u toastu nám domácí oznámí, že loď na pevninu nepojede. A že nemusí jet i několik dní, pokud se počasí neuklidní. Trochu nás to znervózní, přece jen letadlo nám letí už asi za čtyři dny. Venku se žení čerti, hřmí a blýská se. Nádherný zelený ostrov je najednou peklem, ve kterém si umím představit strašný život politických vězňů. Nemá cenu vyjet ani na skútru. Majitel nás však nechá ubytované zdarma další noc a druhý den mi daruje pláštěnku, abych se mohla na skútru dopravit k trajektu, který nás po rozbouřeném moři vrátí na pevninu. I cestou zpátky jsem to udržela.

Podél útesů na sever

Čím více jedeme na sever, tím se zhoršuje počasí a pobřeží se zvedá do útesového terénu. Jeskyně Osmi nesmrtelných jsou vytesány vysoko ve skalách, kam se musí vystoupat po příkrých schodech. Vnitřek většiny jeskyní slouží jako buddhistické chrámy. Severněji už útesy Chingshui padají až kilometr přímo do moře a silnice je vysloveně vysekaná do tyčících se žulových a mramorových stěn vysoko nad hladinou. Vše je zahalené v dramatických mracích. Budování dálnice začalo už na konci osmnáctého století a dělníci museli bojovat se sesuvy půdy a zemětřeseními. Oficiálně otevřena byla až ve třicátých letech.

Národní park Taroko je nejnavštěvovanější turistická destinace Taiwanu. Osmnáctikilometrová rokle je obklopena úzkými mramorovými soutěskami. Hluboko dole teče šedá řeka Liwa (která je za hezkého počasí modrozelená) a v některých místech je potřeba kvůli padajícím kamenům nosit helmy, pokud vystoupíte z auta na silnici vedoucí skrz vytesané tunely v soutěskách kaňonu. Tu a tam řeku překlenují houpající se visuté barevné mosty a vysoko v útesech stojí svatyně. Jedna z nich je věnovaná 450 dělníkům, kteří zemřeli při budování místní silnice. Stezky vedou vysoko nad řekou podél soutěsek a je potřeba se přidržovat řetězů. Snažili jsme se slézt dolů k řece po strmých schodech s vidinou, že tam mají být teplé prameny, pak ale najednou kus schodiště chybělo. I tady zemětřesení vykonalo svou práci.

Rybářský přístav Nanfangao smrdí zavěšenými rybami v místních obchodech. Sušené ryby se dají koupit všude. Rezivějící barevné lodě plné sítí a rybářského náčiní jsou nalepené jedna na druhou v místním přístavu. Restaurace vypadají dost omšele a obchody jsou plné starého haraburdí. Překvapuje mě křesťanský kostel, který vypadá spíš jako socialistická kancelář se spoustou oken a sešikmenou střechou s neonovým křížem.

Festival luceren

Vyrážíme směrem Pingxi. Dnes se totiž koná nejkrásnější den oslav Čínského nového roku, festival luceren. Je to poslední den oslav. Měsíc je v úplňku a lidé se loučí se starým rokem a vítají nový vypouštěním papírových luceren, na které tuší píší svá přání. Vše se koná v malém městečku Shifen.

Už několik kilometrů před městečkem jsou zácpy, a nakonec nás policisté odkloní pryč. Všechny cesty do města už jsou zavřené a je potřeba vzít autobus. Necháváme auto kdesi u obrubníku a stoupneme si intuitivně do řady lidí na chodníku. Filipínka za mnou se mě ptá, zda jede autobus na festival. Odpovím, že netuším, rozsypaný čaj nad čelním sklem přečíst neumím. Autobus zastaví na mostě uzavřené dálnice, dále už musíme s davem pěšky asi dva kilometry. Víme ale přesně kam jít, vede nás hluk a nebe plné lampiónů. Dění oslav se koná ve staré ulici Shifen, kterou prostředkem vedou koleje. Ty obklopují spousty lidí vypouštějící lampióny. Tu a tam ale zahouká vlak a všichni se musí z kolejí klidit, aby žlutý motorák mohl projet. Po obou stranách kolejí se ve stáncích smaží jídlo, jehož pachy se nesou vzduchem, můžete si koupit různé amulety pro štěstí, a především obrovský papírový lampión, který si zakolíčkujete na železný rám a popíšete a pokreslíte, jak je libo. Poté prodejce zapálí lampión, který se horkým vzduchem okamžitě nafoukne do velikosti člověka. Poté ho sami vypustíte k nebi. Je to krásný pocit sledovat, jak váš vlastní lampión stoupá vzhůru, než se připojí k dalším. Správně byste si měli v duchu opakovat přání, které jste si na něj napsali.

Historicky ale lampióny sloužili jako signalizace ženám a dětem, že se mají rychle sbalit před blížícími se bandity. Občas nějaký lampión shoří moc brzy a pak spadne na zem. Po festivalu se jich tak po okolí válí spoustu. Proto jsou všude připravena hasičská auta. Kromě přelidněných ulic s obchody jsou oslavy rozprostřeny také na místním velkém parkovišti, kde je pódium s reflektory, kapely, kolotoče a další atrakce. Každou čtvrt hodinu se hromadně vypouští za zvuku hudby desítky až stovky lampiónů. Je to speciální zážitek vidět všechny ty rozsvícené lampióny oproti tmavé obloze. Mezi nimi i jeden v podobě kohouta. Vítáme totiž příchod roku kohouta.

V noci vyjíždíme prudkou úzkou uličkou kamsi do kopců města Jiufien. Marně běhám okolo a snažím se najít naše ubytování. Hlas v telefonu mi není nápomocen, snažím se vysvětlit, kde stojíme. Chvíli už to vypadá, že snad bydlet ani nebudeme. Mizernou angličtinou mi po půl hodině dohadování nakonec řekne, ať zůstaneme, kde jsme, že pro nás přijedou. Dřevěný dům na kůlech vypadá, že každou chvíli spadne. Hodně stará babička tam pak jedním prstem ťuká do o něco mladšího, ale pořád hodně starého počítače s Windows 95 a ikonami přes půl obrazovky, čísla našich pasů. Dostaneme pro změnu pokoj bez oken (místo na webu slibujícím výhledem na staré městečko, moře a hory) a dek bez povlečení. Dnes je dle internetu z tohoto samého penzionu luxusní moderní ubytování. Naprosto nechápu, jak to dokázali. Možná ten dům naprosto zbourali a postavili nový.

Na severu

Jiufen je překrásné městečko vysoko v kopcích, kam se autem nedostanete, ale musíte tam vyšlápnout pěšky. Hlavní ulice Jishan má podloubí plná řemeslných krámků, suvenýrů, kaváren, cukráren a čajoven. Ve stoleté dřevěno-cihlové čajovně vaří čaj v hliněných konvičkách tradičním způsobem na ohni, který hoří v písku, na kterém jsou konve postaveny. Všechny domy jsou zdobené květinami a lampiony. Výhledy skrz oranžové střechy chrámů tu jsou směrem na vlnící se severní pobřeží s mírnými kopečky. Cestou zpět k pobřeží míjíme ruiny rafinérií z období dolování zlata a mědi. Řeka má typickou měděnou barvu od zbytků železa a mědi, kterou získala protékáním starých dolů. Pod nohama tu prý máme ještě 250 tun zlata, které nebylo vydolováno.

Mys Bítóu je jedno z nejkouzelnějších míst Taiwanu. Skály jsou tu obrostlé sytě zelenou travinou. Domky i rybářské loďky dole v přístavu mají pestré barvy, které o to více zvýrazňuje temně šedivá obloha. Nahoře na skále stojí maják, ke kterému se jde asi hodinu po mnoha dřevěných schodech. Na protějším kopci jsou v zelené hluboké trávě hrobky, které vypadají jako malinké barevné svatyňky. Výhled je překrásný.

Přístavní město Keelung pouze projíždíme. Pobaví mě nápis KEELUNG na kopci nad městem ve stylu Hollywoodu. Všechny domy mají křiklavé barvy s převažující růžovou. Geopark Yeliu je narvaný lidmi. Zajímavé vápencové formace, které jsem nikde jinde na světě neviděla, lákaj�� stovky turistů. Erozí tvarované kameny stojí na skalnatém hladkém podloží vymletém mořem, které stále skály omílá svými vlnami. Některé mají tvar hub (skutečně má kus skály světlou nohu a pak tmavou hlavičku s dírami jako hřib), jiné zázvoru. Najdete tu královninu hlavu, slona či střevíc. Zahrady muzea světově známého sochaře Ju Minga zdobí moderní barevné sochy typické jeho drsnými geometrickými řezy. Hned vedle muzea se rozkládá obrovský taiwanský hřbitov s těmi nejluxusnějšími hrobkami a zlatým kolumbáriem.

Na úplně nejsevernějším cípu Taiwanu stojí maják Fùguìjiǎo a šíleně tu fouká. Krásně zelené útesy, co nám slibuje průvodce tu nenajdeme, a tak ujíždíme do posledního města před Taipei. Tamsui je vlastně už část Taipei, protože sem jede metro. Historickou část s obchody pouze projedeme a zastavíme v přístavu ústí řeky Tamsui, známým svým zavěšeným moderním Mostem milenců, který je po západu slunce krásně nasvícený nad starými rybářskými loďkami. Protože je za dva dny Valentýn, fotí se všichni Taiwanci před mostem u velkého červeného nápisu Love se srdcem. V japonské restauraci na molu si dáme naši poslední večeři a pozorujeme rybářské loďky na otevřeném moři s trajekty na horizontu. Pak už jen doufáme, že se Eddie dostaví ve smluvený čas na letiště pro auto.   Přijel pozdě. Autobusem. Nadšeně nás vítá: „Vy jste to auto nenabourali! Tomu nemůžu uvěřit!“

[1] https://www.samosebou.cz/2018/01/26/tchajwanska-cesta-ze-dna-na-spicku-v-recyklaci/

[2] Účel a podoby Jossových papírků v čínské kultuře je dobře popsán zde: https://en.m.wikipedia.org/wiki/Joss_paper

[3] https://radiozurnal.rozhlas.cz/tchaj-wan-zada-verici-aby-nepalili-penize-ani-tycinky-ritual-pry-muze-za-6205085

[4] Některé kontroverzní fotografie vykrmených prasat lze nalézt na stránkách BBC nebo Reuters.

[5] Více o taiwanském kultu roztomilosti si můžete přečíst na blogu studentky, která zde žila: https://tchajwan.wordpress.com/2014/07/11/tchaj-wan-a-jeho-kult-roztomilosti/

[6] Fotografie věznice na Green Island a něco o historii naleznete zde: https://randomwire.com/green-island-penal-colony/

#cesty

[claustrumpatens]

Nemožný svět akcelerované mobility

Sedím ve vlaku jen kousek za Libní. Měl by jet, ale stojí – jinému vlaku před ním ruplo srdce a kolej je zablokovaná. Podle průvodčí se bude couvat zpátky na hlavní nádraží a odtud po vedlejší koleji k našemu cíli. Pozoruji z okna, u něhož sedím, morseovku vozů, které jedou do Prahy. Nedokážu si představit, jak se dá vůbec „zacouvat zpátky“. Intervaly mezi spoji jsou tak krátké, že nepříliš flexibilní kolos rychlovlaku se mezi ně snad nemůže vejít. Spolucestující upadají buď do apatie, anebo obvyklého hysterického komentování nastalé situace. Na rozdíl od nich nemám ani nejmenší chuť nadávat na České dráhy nebo Česko. Protože zpoždění, jež nabíráme, je spíše důsledkem našeho moderního fetišismu mobility, než čehokoliv jiného.

Na koleje, silnice, nebe i na naše vlastní životy klademe jako pozdně-moderní lidé čím dál větší nároky. Je potřeba být tu a zároveň někde jinde. Dojíždění za prací, které je pro mnohé nutností, je jen jednou složkou této těkavosti. Mnohem podstatnější je expanzivní turistika, která nejen že vybydluje centra měst a přispívá ke šroubování nákladů na bydlení, ale taky zahlcuje komunikace davy lidí. Jen pro představu, minulý rok se Evropou přesouvalo více jak sedm set milionů mezinárodních návštěvníků. Což je mimochodem nejvíc na světě – dvakrát víc než v Pacifiku a pětkrát více než v Severní Americe. Košilatý a ne příliš duchaplný normalizační vtip o tom, že je třeba pozvat Číňany do Evropy, protože když projde miliardový národ tam a zpět Sovětským svazem, „udělá to své“, jako by se stal realitou. Jen namísto širých ruských stepí se téměř miliarda lidí za chvíli bude procházet po mnohem menší Evropě. Podobně zhoubný je stále houstnoucí tok zboží a materiálů.

Meziročně narůstající čísla v turismu a objemu zboží, které jezdí, létá, nebo se plaví po Evropě jsou dokladem akcelerace hospodářství a životního stylu. Přes všechny nostalgické řeči o „dobrých časech“, kdy se věci a přístroje nekazily, ale opravovaly (údajně stejně jako mezilidské vztahy – o čemž lze úspěšně pochybovat), přes všechny protesty, mítinky a besedy o ekologii a potřebě udržitelnosti si naše civilizace stále zachovává charakter akcelerátoru. Tlačíme na cestování a dostupnost zboží jako na plynový pedál, aniž bychom si uvědomovali, že se tento tlak vrací zpětným rázem. Slovo „růst“ v kvantitativním významu slova se nám natolik zažralo pod kůži, že jsme v zaměstnáních i u různých osobních koučů nuceni z kávové sedliny věštit výhledové plány a klást závazky, jež nemůžeme nikdy naplnit. A to často právě z „objektivních“ důvodů – tím, že někdo jiný než my a něco jiného než my selže. Jako třeba doprava do zaměstnání, nebo přeprava nějakého zboží či informace.

Jasně patrné to je v mém oboru. Akademické prostředí, které se rádo tváří jako pupek světové sebereflexe, je zcela intoxikováno fetišem akcelerace pohybu lidí, zboží a informací. Z konferencí se stává turistika, a to nejen proto, že se na symposia často jezdí spíše podle místa, kde se konají, než podle jejich obsahu a smyslu, ale i pro jejich těkavost. Jsou tak nabušené účastníky, že již jen sotva lze strávit celý čas v nějaké sevřenější debatě zahrnující větší část těch, kteří se dostavili. Jede se v paralelních skupinách, panelech, někdy i stovky lidí (u celosvětových setkání) se spíše fragmentují podle svých zájmů, sociálních bublin, akademických paradigmat, než aby byli nuceni se soustředěně věnovat poznávání jiného a důslednějšímu promýšlení odlišných přístupů. Nakonec jedinou příležitostí k diskuzi je oněch pět či deset minut po dvacetiminutové prezentaci, kdy lze jen sotva dojít k hlubšímu objasnění stanovisek a konference se mění spíše na parlamentní interpelace, v nichž je přednášející ostřelován, nebo naopak nekriticky chválen bez možnosti hlubší reflexe.

Podobně by se dalo hovořit o dalších aspektech „rychlé vědy“ – překotném vydávání lecčehos, důrazu na zvyšování mobility zaměstnanců, kdy pro neustálé výjezdy jako by nezůstával čas na soustředěnou práci doma, se studenty, anebo naopak na hlubší poznání zahraničního kontextu, v jehož rámci někdy strávíme jen pár dní. Studentské erasmovské stáže se stávají podobným koloritem univerzitního světa, jehož význam je spíše individuální, než převažující.

Samozřejmě, že tento akceleracionismus přináší i zisky. Nejen ve smyslu finančním. Pokud se cestuje a konferuje smysluplně, lze skutečně zvyšovat kvalitu vědy. Podobně vyšší dostupnost zboží může vést i ke snížení prahu pro vyloučené a marginalizované, kteří mohou žít vyšší životní standard. A turistika přináší nejen gentrifikaci, ale posiluje i tradiční řemesla nebo domácí výrobky, pokud jsou tyto dostatečně zajímavé pro návštěvníka zcela neznalého místní kultury.

Jenže je otázka, zda tyto zisky dokážou v plném vyvážit nejen náklady, ale i ztráty. Zůstanu-li ve svém oboru: problémem je především obroušení schopnosti vědy být reflexivní a zapojenou do řešení společenských problémů (Protože jakou společnost můžeme jako akademici řešit, jsme-li neustále „na cestách“? S kterými „místními“ můžeme navázat kontakt? Do jakého prostředí můžeme působit, jestliže se nacházíme chvíli tu a chvíli onde?). Dále je tu vysoká míra stresu způsobená zvyšujícími se nároky a zátěží, již přináší tlak na produkci kvantitativně hodnotitelných výkonů, mezi něž mimo jiné patří právě mobilita nebo cirkulace informací (publikace, citace). Nejde o banality, v akademickém prostředí se už delší dobu mluví o zdravotní krizi. Sebevraždy Willa H. Moora, profesora politologie z Arizonské státní univerzity, a Alana Kruegera, slavného amerického ekonoma z Princetonské univerzity, vedly v poslední době mezi vědci k diskuzím, jestli není akademické prostředí už přespříliš toxické. „Jen málokdy jsem cítil, že jsem úspěšný ve vysvětlování svých myšlenek, vjemů, v rozumění druhým,“ napsal ve svém textu na rozloučenou Moore. „Už před delším časem jsem zjistil, že produkovat něco, co považuji za užitečné/hodnotné neznamená, že to ostatní budou považovat za užitečné/hodnotné.“ Ač v jeho případě šlo o následky dlouhodobých zdravotních problémů, tato poslední slova jako by byla mementem akademickému akceleracionismu: jak můžeme být úspěšní ve vysvětlování a rozumění, když nemáme pevný bod, na němž stát?

Vlakem jezdím pravidelně, protože dojíždím do práce. Zažil jsem všechno možné – cestující ze tří mezinárodních spojů narvané do jediného vlaku i to, že jsem někdy nedojel vůbec. Jen málokdy ale lze vinu přičíst přímo Českým drahám, jak se to většinou dělá v příspěvcích na Twitteru nebo Facebooku. Většinou šlo o problémy na trati. Jediný kolaps nákladního vlaku, jediná strhlá trolej může vést k zašpuntování dopravní tepny a někdy i k docela vážným osobním či pracovním problémům těch, kteří zůstali uvězněni na cestě. Ano, mám za to, že česká doprava je tragická, že náš stát nedokáže budovat a rekonstruovat komunikace tak, aby odpovídaly našemu století. Ale v pozadí je tím hlavním viníkem náš fetišismus mobility, kterému vzdáváme hold vždy, když si v práci ukazujeme fotografie z dovolených a předháníme se, kde všude už jsme byli, anebo když na konferenci na coffee breaku nad kávou pohazujeme nicotnostmi, protože smysluplné slovo se v nabušeném programu ztratí.

Můj vlak nakonec nemusel couvat zpět do Prahy, ale po asi půl hodině se rozjel směr moje zaměstnání. A já si uvědomil, že to půlhodinové zastavení mělo blahodárný účinek – zastavilo zautomatizovanou mysl a vedlo nejen k této meditaci, ale především ve mně posílilo přesvědčení, že za všechna ta zpoždění, ucpané dálnice a tratě jsme zodpovědní i my, kteří tak rádi nadáváme na dráhy, ministerstvo dopravy nebo kohokoliv jiného. Jako uctívači fetiše mobility totiž sníme o nemožném světě, v němž se jako lidé osvobodíme od času a prostoru a budeme moci být podobni kvantovým částicím tak trochu tu i tam. Nakonec si ale budeme muset vybrat. Protože jinak to nepřežijeme ani my, ani životní prostředí, které na oltář našeho fetiše pokládáme. Signály, které vysílá naše zdraví, jsou varováním, jež je záhodno vyslyšet. Nikoliv pouze na úrovni individuální zodpovědnosti, ale tím, že jako civilizace rozbijeme naše modly růstu a zkusíme to jinak.

#civilizace #vlak #univerzita #věda #konference #zpoždění #doprava

[smrtkacz-blog]

LOL

Pokračování mých oblíbených šampionů (hlavně v aramu):  

6.       Thresh 

Tank je prostě must build, zvlášt pokud ve vašem teamu jinej tank není. Navíc i tak dává docela slušnej dmg. Pasivkou sbíráte duše, které padnou z šampionů, kanónů a občas i z minionů. Přidává ap, armor a Wčko a Ečko trochu vylepší. Hodí se hlavně v late game (logicky). Qčko zahákne nepřítele, dá mu stun, dmg, popotáhne ho kousek k vám a ještě vám umožní se k němu přitáhnout. Pokud máte v teamu alespoň jedno adc nebo prostě chcete udržet enemáka co nejdýl na uzdě, Nepřitahujte se k němu, ale držte ho jen ve stunu. Když se trefíte Qčkem v mid nebo late game a nejste sami, je to pro soupeře skoro jasná smrt. Jestli se vám podaří chytit miniona místo nepřítele, můžete se přitáhnout taky a aplikovat zbytek comba, pokud je nepřítel blízko. Ale škoda stunu a dmg no. Wčko je lanternička, která se používá na několik způsobů. Dává štít vám i jednomu členovi z vašeho teamu + right click na lanternu umožní zase jednomu členovi přitáhnout se k vám. Wčko můžete použít čistě pro štít, pokud třeba tankujete u věže nebo váš spoluhráč potřebuje ochranu. Přihodit lanternu spoluhráči a ušetřit čas, aby se rychle dostal k centru boje je k nezaplacení, zvlášť s použitím Qčka, které vás přitáhne oba, ale to chce trochu vyšší skill. Nebo naopak pomáhá příteli utéct z boje. Pokud potřebujete zaplašit soupeře, můžete hodit lanternu jen tak (používá se spíš na normal mapě) třeba ke křoví, jako byste pomáhali spoluhráči třeba s gangem. Protivníka napadne právě tohle a pokusí se trochu stáhnout. Nedoporučuju to ale dělat moc často, lanternu je lepší si šetřit na štít a pomoc spoluhráči, protože stojí manu a má celkem velkej cooldown. Nejvíc ovšem zamrzí, když se snažíte zachránit spoluhráče a hodíte mu Wčko, ale on se lanterny nechytí a umře. Jop, i takoví sebevrazi se najdou. A to mají lvl 6 nebo 7 s daným šampionem. Threshovo  Ečko je sice na krátkou vzdálenost, ale i tak dá dmg a zpomalí nepřítele a trošku ho „pošoupne“ směrem, který určíte. Používá se i na wave clear, popř. odstranění minionů a následně Q může soupeře překvapit. Taky se hodí, ale zase nespamovat moc. Rko, s příhodným názvem „The box“, je krásná ultinka, která kolem Threshe udělá pětiúhelník a uzavře v něm nepřítele. Když se nepřítel pokusí projít jednou z pěti zdí, zeď zmizí, ale dá nepříteli dmg a výrazně ho zpomalí. Takže abychom to shrnuli, Qčko + přitáhnout, Rko, Ečkem vrátit zpátky a nejlíp je*nout do zdi, úplně perfektní combo. A když se vám podaří někde mezi tím hodit Wčko spoluhráči, perfektní. Thresh sice patří mezi ty těžší šampiony, pokud se ho chcete naučit, ovšem stojí za to! GG honor.  

7.       Lulu

Její pasivka je v podobě peta Pixie, který dává dmg navíc. Jupí. Qčko dává dmg a zpomaluje, dělá ho jak Lulu tak Pixie. Pokud je Ečko aplikováno na jiného spoluhráče, tudíž je Pixie u něj, dělá se Pixiino Qčko od toho spoluhráče (podobně jako u Tarica), což může být dost výhodný. Basic dmg taky dělá Lulu i Pixie, ale jen do jednotek, například s věží si už Lulu musí poradit sama. Wčko má dvě využití. Při použití na spojence mu to přidá normální rychlost i pěknej bonusovej attack speed. Při použití na enemáka ho to polymorfuje, tzn. na chvíli změní na zvířátko, které může akorát utéct. To ovšem půjde těžko, jelikož ho to taky zpomalí. Už slyšíte pohřební zvony? BTW tahle veverka je mi nějak povědomá… Ečko má taky dvě využití. Spojenci dá štít na 6 vteřin, nepříteli pěknej dmg + na 4 vteřiny true sight (ale to už nikoho nezajímá). A konečně se dostáváme k ultince. Obří Lulu terorizuje svět, pomoc! Rko lze aplikovat i na Lulu, ale jelikož se hraje jako support, očekává se, že ho aplikujete na svoje adcčko nebo spojence. A ono je to taky občas výhodnější. Zvětší postavu šampiona, vyhodí nepřátele kolem a zpomalí je a ještě k tomu zvýší zdraví spojence, na kterého byla tato ultina seslána. Požehnání z nebe. Tahle roztomilá malá holčička s pěkným smíchem vás pěkně vytrollí, pokud na ni skočíte, když má málo života, s úmyslem ji zabít, ale ona si v klidu dá Ečko a Rko a vymaže vaši existenci alespoň na chvíli z mapy.

 8.       Braum

I když někteří říkají, že Braum nemá žádnej dmg, není to uplně pravda. S porovnáním třeba s adcčkem má samozřejmě menší dmg, ale taky se spíš hraje jako tank. A tenhle tank support se jim povedl. Dost mě baví, zvlášť na aramu. Braumova pasivka je jedna z mých oblíbených, stačí jednou ťuknout nebo se trefit Qčkem a vaše adcčko už dokončí rozdělanou práci (v aramu jsem zatím měla štěstí na parťáky s velkým attack speedem). Krásnej stun. Qčko dává dmg a zpomalení, když se trefíte. Miluju ten obrázek pasivky nad nepřítelem. Muahahah. Wčko můžete dát jen na sebe, nebo přiskočíte před spojence nebo miniona a dáte sobě i parťákovi bonusovej armor a MR (podle statů Brauma se počítá bonus) na tři vteřiny. Jop, taky mi to přijde jako krátká doba, ale v boji je to celkem dlouho. Ečko je velkej štít, kterej lze použít pouze v jednom směru. Když to lamíte a použijete ten štít špatně, všichni se vám vysmějou a můžete se jít zahrabat. Stává se to, pokud za Brauma ještě moc neumíte. Tohle ostatně platí pro všechny šampiony. Jinak štít blokne první útok a pár dalších sníží. Pěkný combo je Wčko, Ečko, Qčko, popř. i Rko. To nadhodí soupeře kolem vás plus v jedné rovině a zpomalí je. Ovšem nejlepší a jedinečná schopnost Brauma je nakrmit Pora sušenkou, čímž Porovi vyroste krásnej velkej mustaaache. Nejlepší abilitka. ^_^

 9.       Veigar

„Jsem zlo, přestaň se smát!“ Veigar stackuje „fenomenální zlo“ podobně jako Thresh duše. To se získává ze správných použití schopností, tedy zabití miniona nebo šampiona schopnostmi, samozřejmě zabití šampiona je mnohem výhodnější (u Q 1 stack za miniona a 2 za většího miniona nebo příšeru, jinak za hit šampiona je pouze 1 stack a za zabití 5). Každý jeden stack zla přidává 1 AP. Zase výborný v mid a late game. Teda aspoň pro Veigara. Qčko je podobný jako u Branda, ale dává dmg prvním dvěma. Wčko. Za 2000 stacků máte déšť temné hmoty. Pěknej buff. GJ Rito. Až budete hrát proti Veigarovi, vyhrajte rychle, protože jinak vám zbývá se jen modlit. Po krátké chvilce dává velkej dmg všemu, co zasáhne. Ečko je podobný Threshově ultině. Kruh, ze kterého je fakt těžký utýct a ještě dává stun. Takový malý Veigarovo vězeníčko. Pokud se necháte chytit, je dost velká pravděpodobnost, že vás umučí ostatníma schopnostma. A nejhorší mučení přijde s jeho ultinkou, která dává už tak obří dmg, kterej je nepřímo úměrnej s vaším zdravím. Čím míň života máte, tím větší dmg to dá. Nejlepší zakončovák, kterej vás pošle do samotnejch pekel. Co taky jinýho čekat od čirýho zla.

 10.       Soraka 

 Soraka běží rychleji k poraněným spojencům. Jop, to je její pasivka. Na rozdíl od ostatních krásných pasivek, jako třeba dmg navíc nebo stun, ze Soraky se stane atletka, když běží k přátelům, aby stejně nakonec s větší pravděpodobností viděla, jak je někdo vypne těsně předtím, než stihne někoho vyléčit. Jasně, hitnout Rko není tak složitý, pokud ovšem není na extra dlouhým cooldownu. A na závěr na vás vyskočí Rengar z křoví se svým instáčem. Jééééj. Ale teď k těm lepším věcem. Její Qčko dává po krátké chvilce dmg, slow a pokud trefí enemáka, Soraku mírně healne. Taková HOTka, totiž heal over time. Nic moc, ale lepší než banánem do voka. To by asi nikdo nečekal. V rychlé kombinaci s Wčkem dá tuhle HOTku i danému spojenci. Wčko sice healne spoluhráče, ovšem zase to vezme část Soračina života. Taky vám to přijde docela nefér? Tohle jde řešit snad jedinou věcí. Warmog. Než bude mít Soraka nad 2750 života, chvíli to potrvá, ale jakmile se jí začne doplňovat život alespoň mimo boj, je z ní healovací bohyně s cooldownem na Wčku snad jen tři vteřiny. Takže Warmog a dostatek života. Nebo snad máte jinej nápad? Jasně, jde to i s jinou výbavou, ale já si Warmoga prostě nějak oblíbila. Ečko je moje oblíbený. Dmg, silence a po chvíli i stun. Konečně něco normálního, thanks Riot. Ultina se jim celkem povedla i když ten heal by mohl být větší, ale to bude asi tím aramem. Nejlepší na ní je, že healne všechy spojence bez ohledu na to, kde na mapě se nachází. Takže ikdyž třeba nejste zrovna ve středu boje, můžete ho dost ovlivnit. Stačí správně načasovat. Best healer ever v mid a late game.

Další šampioni už se připravují. :) 

#lol #lolko #league of legends

[kristynajencova-blog]

Úkol 8, sémiotická analýza

denotace 

muž –> kolem 50ti let, hnědé šednoucí vlasy, zšedivělý knír, hubená postava, hnědé sako a kalhoty, bílá košile, hnědý motýlek, stojí, polovina těla není vidět, je v levé horní části, je zamyšlený, má upřený pohled směrem k divákovi,

žena vlevo –>  kolem 30ti let, hnědé kudrnaté vlasy po ramena, hubená postava, pruhovaná košile, oranžové korále, dívá se do země směrem k druhé ženě, je uprostřed levé dolní části, nejsou vidět nohy, před ní je rozostřený stolek a něm nějaké věci, které nelze rozpoznat

žena vpravo –> kolem 30ti let, blonďaté kudrnaté vlasy po ramena, hubená postava, červené šaty s volánkovými rukávy, vyklání si z pravé strany formátu, není ji vidět do obličeje, hladí rukou ženu vlevo, něco ji šeptá nebo ji chce políbit

pozadí –> zahrada u vily, posekaný zelený trávník, vila na kterou svítí slunce, postavy sedí ve stínu stromu, v okolí domu jsou další stromy, nebe je s mraky

typografie –> nahoře zlatě (žlutě) napsaná jména, dole uprostřed největší nápis “SKLENĚNÝ POKOJ”, pod ním menším písmem další jména (žlutě), pod němi nápis “V KINECH OD 14.3.2019″ o něco větším písmem než jména ale menším než “SKLENĚNÝ POKOJ”, datum je zvýrazněno tučným řezem písma, po ním malá bílá loga 

konotace

muž –> působí jako osobnost, má seběvědomí, bohatší (oblek, elegance), zřejmě majitel vily, nejdůležitější postava (vlevo nahoře, největší pozornost, dívá se na nás), přehlíží ženy pod ním

žena vpravo –> působí jako manželka muže za ní, žena domu (sedí na gauči), jako by tam patřila, je zamyšlená/ čeká/  co udělá žena vedle ní, možná se stydí (pohled dolů), neodporuje, 

žena vlevo –> působí jako když je na návštěvě, nevíme kdo to je (vykloněná z formátu), je tajemná (nevidíme ji do obličeje), chce políbit ženu vedle nebo ji něco pošeptat (hladí ji, má obličej u ženy)

pozadí –> vila je důležitý prvek (svítí na ni slunce, je nahoře), zahrada je pečlivě upravována (zastřižený trávník), jedná se o zahradu k domu (žena sedí na gauči venku), je nejspíše letní den (slunce, zelený trávník)

typografie –> jedná se o filmový plakát, nejdůležitější je nápis “SKLENĚNÝ POKOJ”, název filmu, poté kdy se film objeví v kinech (datum), poté hlavní herci nahoře a dále menší text s jmény dalších herců. Loga jsou nejspíše partnerů, sponzorů.

celkový zažloutlý tón fotografie nepůsobí současně

výsledek 

Jedná se o filmový plakát. Film bude nejspíše příběh o životu ve vile, o vztazích. Možné nevěře ze strany ženy s nějakou cizí ženou. Nějakou roli bude hrát skleněný pokoj ve vile. Majitel vily bude nejspíše bohatý. 

Děj nebude ze současné doby. 

syntagmatické znaky

Mohli by mít na sobě jiné oblečení, kdyby stále paní vpravo byla o něco kontrastnější než muž s ženou vlevo. 

Mohli by také sedět na trochu jiném místě v zahradě, stále by ale musela být vidět vila. 

Mohli by tam býti jiní herci.

paradigmatické znaky 

vila Tugendhat

muž stojící za svou ženo, né za tou druhou

název filmu největším stupněm písma

pragmatika

účelem je přilákat diváky do kin na tento film, zaujmout nějakým příběhem (snaha ukázat co se ve filmu bude odehrávat)

perspektiva

přímý pohled, rovnocenost, důvěra

modalita

vysoká, jedná se o fotografii

(akorát jsou to herci, takže víme že to není přímo skutečné)

centrum obrazu 

kompozice

proces vidění

zleva doprava, i ze shora dolů

#sémiotickáanalýza

[martan-co-ma-rad-caj]

Lykantropie dělá bíp bíp >:))

Krapet matka/syn vztahu pro váš den. Uvědomuju si, že to je silně kvír-zakódované - je to schválně - podle mé vlastí zkušenosti. Sebepromítání mé oblíbené. Lykantropie je v téhle pasáži zrovna nejasná, proto zvlášť říkám, že tam je. (Za pravopisné chyby se omlouvám, jsem znaven výletem do Lidlu)

Sedla si obkročmo na trojnožku u jeho postele. "Jak je?"

"Divně."

"Co se děje? Je ti špatně? Mám přinést vodu? Nemáš hlad?"

Zavrtěl hlavou, čímž ji umlčel. Bezhlesně zíral k nohám postele. Pak shlédl na své ruce, které si hrály se srstí pokrývky, kterou měl přehozenou přes kolena. "Máš mě pořád ráda?" zeptal se najednou.

Srdce jak by jí vyskočilo z hrudi přímo do ledové vody. Nejprve naprázdno otevřela ústa, než se zmohla k odpovědi. "Jistěže ano." Přisunula se blíž a předklonila se, aby se ujistila, že se na ni dívá. Přiložila mu dlaň na tvář a podívala se mu zpříma do očí. "A není nic, co by to mohlo změnit."

Lehce se usmál. Úsměv ale rychle zmizel a nahradil ho smutek. "Ale co ostatní..."

"Určitě si myslí to samé. Bojí se o tebe."

"Bojí se mě," popotáhl a odvrátil se, tváře zářící čím dál silnější rudou.

"Ale kuš," odbyla ho. Na druhou jeho tvář přiložila svou volnou ruku a otočila mu lehce hlavu, aby na něj opět viděla. "Ty jim neublížíš. Ví to. Jsou jen ztracení. Neví, co dělat, jak se chovat, co říkat... Když jim dáš chvíli čas, uvidíš, že tě mají stále stejně rádi. Tak jako já." Palci utřela slzy, které mu stékaly po tvářích. Matně si všimla, že jí připadají jiné, než d��ív. Jemnější. Ne tak, jako když byl úplně maličký, ale přesto hebčí, než před měsícem.

#česky #čumblr #fantasy #psaní #lgbt #my ocs #ó-céčka #Lissele #Faileon #Menší než nebe #aspoň tak se to teďka jmenuje #už jsem vystřídal asi 3 názvy ale uznávám že to píšu už skoro 10 let #takže 3 změny nejsou moc

[nofreeusernames-bloguje]

46/153: Březen v knihách

Dnešní měsíční shrnutí začnu trochu netradičně, a sice jednou zásadní novinkou. 30. dubna končím své působení v knihkupectví Neoluxor, kde jsem poslední čtyři roky (dokonce přesně čtyři roky) dělala online, a přesouvám se do Albatros Media. AM nedávno koupilo KNIHU ZLIN, se kterou spolupracuju už dlouhých sedm let a nechce se mi přestat. Pokud tedy rádi po očku sledujete, co zrovna dělám, lajkněte si všechny social media účty AM a jejich nakladatelství. Už se teda mega těším na novou výzvu, tak mi držte palce, ať to nepotentím. A druhá velká novinka – jsem YouTuber! Začínám stavit svou novou knihovnu a to si žádá audiovizuální dokumentaci, tak mě sledujte. Ale teď už k těm knihám!

Zase toho není kdovíjak moc (14 knih), ostatně celá ta změna zaměstnání mě trochu vyčerpává, mám plnou hlavu nových projektů a taky se snažím sesumírovat svoji stávající práci do menší diplomky, kterou budu slavnostně předávat svým nástupcům. I tak jsem ale měla sem tam čas relaxovat s knihou a měsíc začala s Případem ukradeného zubu.

Případ ukradeného zubu je už druhým dílem fantasy detektivní série s potrhlíkem Jackabym a jeho mladou asistentkou Abigail Rookovovou. Jasně, z téhle četby nebudete radostí skákat mezi peřinami, ale garantuji vám, že si ji náramně užijete. Mix trochu časem zaprášeného humoru, zcela absurdních přízraků a příšer a hned několika ostře vybarvených postaviček – lepší oddechovku už si ani neumím představit. Nebudete se bát, budete se bavit! Opět nečekejte žádné velké napětí, zato se těšte na další fantasy perličky Ritterova úžasného univerza. Nečekejte velkou lásku (navzdory možnému zařazení k young adult), těšte se na špetku romantiky tak čisté, že by i Jane Austenová měla nutkání to celé víc okořenit. Nečekejte pecku, těšte se na pohodový večer s knihou. Dávám 75 %.

Hned poté jsem sáhla po Slaďákovi, nad kterým se rozplýval snad celý český Instagram. Autorka Philippa Riceová je partnerkou Luka Pearsona, kterého všichni milujeme, protože nám dal modrovlasou Hildu. S politováním musím však konstatovat, že Slaďák je malá knížečka za dvě kila, která sice díky roztomilé kresbě posbírá spoustu lajků na již zmíněném Instagramu, víc než jednou ji ale číst nebudete. Někdo vychvaluje její osvěžující „všednost“, mně ale nepřinesla vůbec nic krom několika minut koukání na hezké obrázky. I když se v některých okýnkách poznáte, větší dojem prostě neudělají. Ano, nakonec hodnotím třemi hvězdičkami jako průměr, ale půjdu proti proudu a povím, že je to podle mě spíš módní záležitost, kterou můžete jednorázově prolistovat v knihovně a peněženku nechat zastrčenou v kapse.

Panství Downton já teda můžu, takže s chutí kupuju všechny průvodce, které k seriálu vychází (vydává je Slovart). Zákulisí Panství Downton - Podrobný průvodce 1. - 4. sérií jsem dala za dva večery a bylo to hrozně fajn. Trochu na úrovni Slaďáku však záhy následovala knížka 100 Hugs, ve které je prostě 100 obrázků s objímajícísemi lidmi/zvířaty/superhrdiny… A jakože nechápu proč mě to vlastně má zajímat. Takže zpátky k beletrii.

Osobně jsem si docela užila sérii Cizinka, i když to kolem 4. dílu už šlo do kopru, a cestování časem mě tedy docela bere. Román Intertwine, který vás vezme do regentské Anglie, mi samozřejmě trkl do nosu, a to i v souvislosti s tím, že zbožňuju regency romance. Intertwine je oddechovka plná humoru, slušně napsaná, dobře vymyšlená a hóóódně romantická (možná až moc). Hlavní hrdina je příliš ideální, takže Darcyho nečekejte, ale i tak se to s ním dá vydržet. Tuhle lahůdku jsem si dala při večerní cestě vlakem z Prahy a vystupovala jsem s úsměvem na rtech a dobrým pocitem. A to je vlastně vše, co vám to nakonec dá. Stačí to? Až zas budu mít náladu, zkusím i další díly (příběhy vedlejších a nových hrdinů ve stejných kulisách).

A teď pozor, následující tři knihy jsou totální #mustread, tak dávejte pořádný pozor. Za prvé je nutné, abyste začali číst sérii Rebel of the Sands, která letos začne vycházet v CooBoo. Pokračování s názvem Traitor to the Throne netrpí syndromem 2. dílů, která zpravidla spadnou kus pod úroveň těch prvních. To je pro mě známka toho, že Alwyn Hamiltonová není ten typ autorky, která vytříská všechny nápady v úvodní knize, a pak se snaží doplahočit do konce. Pokud jde o dobrodružnou young adult fantasy, patří do tajného VIP klubu, kam zajde na čaj třeba i Sarah J. Maasová či Samantha Shannonová. Traitor to the Throne je tak nabitý akcí, že si nedovolíte přeskočit ani řádek. Pokud nepatříte mezi ty, kteří si užívají dlouhé dialogy o počasí, vysedávání na lavičce a čekání na zázrak, tahle knížka brzy dostane čestné místo ve vaší knihovničce. Traitor to the Throne vás vezme na dlouhou jízdu po různých koutech pouště, která je domovem utlačovaného národa Miraji.

První letošní 100% hodnocení jsem dala Cestě časem, kterou jsme vydali v KNIZE ZLIN a která je tak zatraceně krásná, že bych vám ji všem nejradši násilím nastrkala do nákupních košíků. Když držím v ruce knížku jako je tahle (Mapy z Hostu patří do stejné kategorie), skoro lituju, že jsem se dávno nerozmnožila a nelistuju stránkami s čerstvě školou povinným dítkem. To by už první stránka (co první stránka, už obálka!) proměnila ve vášnivého historika a zapáleného badatele po tajích minulosti. Od Velkého třesku až po Facebook, každé otočení strany je skokem na jiný kontinent, do jiné doby, plným historických událostí, ale i popkultury a perliček. Od Vikingů k Osmanské říši, dynastii Ming, pod severní pól na palubě Nautilu a rychle na oběžnou dráhu, na Měsíc, na Mars… Goesovy kapitoly z historie na sebe navazují nejen na časové ose, ale také ilustracemi.

A teď přichází zásadní otázka: Proč byste si měli nové vydání učebnice Fantastická zvířata a kde je najít pořídit v audiopodobě? Protože je to naprosto neskutečný posluchačský zážitek. I když bez větších debat přeskočím roztomilý a přesto zapálený projev Eddieho Redmayna v roli Mloka Scamandera, musím do nebe vychválit směsici zvuků, které celé vyprávění doprovází. O fantastických zvířatech se tak dozvídáte mnohem víc. Už vím, jak dělá hrabák, kůrolez nebo akromantule, skřeky/chrochtání/čenichání zvířat se misí se zvuky prostředí, ve kterém se přirozeně vyskytují. Mlokovy poznámky pod čarou jsou jasně oddělené a zní jako kratičké záznamy namluvené do diktafonu jakoby potají a dodatečně. V nové verzi najdete 6 nových zvířat, které představil stejnojmenný film a bonus o americké škole čar a kouzel. Obsahuje též jinou předmluvu, místo Brumbála ji napsal samotný Mlok Scamander a obsahuje řadu nových informací. Co k tomu dodat, je to fantastické (a bohužel velmi krátké)!

A po třech gólech je tu jedna průměrná čtenářská akce s retellingem Hunted. Knížka se odehrává v Rusku, což je ale patrné až tak ve třetině knihy. Obecně musím říct, že se mi to docela líbilo, Hunted má zajímavou a smysluplnou zápletku, je mixem Krásky a zvířete a Ptáka ohniváka, fakt moc hezky promyšlené – vůbec jsem nevěděla, co má Kráska udělat, aby vysvobodila zvíře. ALE! Ty vedlejší postavy jsou katastrofální a ze začátku děj vůbec netáhne. Cca v 60 % už mě to chytlo a musela jsem dočíst až do konce, ale předtím jsem se teda musela kapánek přemáhat, vážení. Super je, že zvíře je fakt dost zlé a má dobrý a plynulý vývoj. Ve srovnání s Dvorem od Sarah J. Maas, který čerpá ze stejné studnice pohádek, je ale Hunted prostě jen jinak odvyprávěná pohádka, vlastně tam není nic moc originálního.

Tak si představte, že jsem oslavila 2. výročí blogu. Samozřejmě jsem si toho všimla na poslední chvíli, takže jsem nenachystala žádný speciál/soutěž/party. Shodou okolností však mé narozeniny připadly na norské vydání Žízně, 11. případu s komisařem Harry Holem, takže jsem se nakonec rozhodla publikovat recenzi téhle dlouho očekávané novinky Joa Nesbøho. Pro ty, kteří se s Harrym potkali zatím jen v několika knihách, bude Žízeň zjevením, velkým wow. My ostatní, protřelí mazáci, co mají celou sérii v malíku, unesení tolik nebudeme. Proč? Ono to vlastně už ani nejde. Nesbø překvapuje v zápletce, ale nikoli v celku, dává nám přesně to, co chceme, to, co máme na jeho knížkách rádi. Harry je přesně takový, jaký má být. A je to správně. Představte si, že by se najednou Harry choval úplně jinak, že by všechno kolem řídily jiné literární zákony. Možná bychom aplaudovali autorově inovaci, ale pak bychom si pod vousy mumlali, že nám chybí ten starý dobrý Harry Hole. Nechme tedy Nesbømu prostor na nečekaná překvapení do samostatných thrillerů a na Harryho ať nám nikdo nesahá.

Cestou vlakem do Prahy a z Prahy jsem stihla doposlouchat Wait for it od Mariany Zapaty (tuhle autorku čtu ve všech formách a opakovaně, v žánru romance/new adult je pro mě na absolutní špici) a jednou večer, když se mi ještě tak docela nechtělo spát, jsem si přečetla román podle filmu Kráska a zvíře (a ano, od té doby, co jsem to viděla, poslouchám pořád dokola Evermore od Joshe Grobana a úplně teču v čase 1:40, kde je nejhlubší tón celé písničky). Vás bude ale jistě mnohem víc zajímat 3. díl Kostičasu, že? Rozhodla jsem se odolat touze přečíst The Song Rising na jedno nadechnutí a rozložit si čtení do více dní, abych si knížku mohla náležitě vychutnat. A už to nikdy neudělám, bylo to kravina. Co však musím s politováním konstatovat je, že Samantha Shannonová tentokrát trochu zaškobrtla. I přesto je však The Song Rising top kniha, pořád ji řadím vysoko nad všechny ostatní. Jedinou konkurenci má totiž autorka sama v sobě, a tak si 3. díl vysloužil vysoké 90% hodnocení. Kdybyste totiž nečetli jedničku a dvojku, dáte jí stovku.

Následoval kousek z žánru historické romance For Love and Honor, to klidně přeskočme, celkem průměr. Co ovšem nutně musíte mít je Doppler. Doppler je totiž týpek, který má moc pilný život (stejně jako většina z nás). Pilně chodí do práce, pilně pečuje o své děti… Jednoho dne spadne z kola a jak tak leží v mechu, zjistí, že ho ta jeho pilnost už dost štve a že vlastně nesnáší lidi. A tak se rozhodne odejít do lesa. Proč by vás to mělo zajímat? Pokud jste si alespoň trochu užili absurditu Stoletého staříka (nemusela se vám ta kniha vyloženě líbit), a sedí vám syrovost severské literatury, je jasno, Dopplera musíte mít. Bude vás bavit, i když se nebudete smát na celé kolo, budete s napětím očekávat, jakou další šílenou figurku vám autor naservíruje v dalším chodu. A pokud chcete, budete i přemýšlet o smyslu svých životů a jestli náhodou taky nepotřebujete na čas do lesa.

Knihou měsíce vyhlašuji Cestu časem. Kupte si ji!

P. S. Na blog jsem nahodila kopii mého rozhovoru v týdeníku TÉMA, tak si udělejte chvilku čas na povídání o bestsellerech v Česku.

#Tema #MesicVKnihach

[michalgavlas]

ÚVAHA  ČTYŘ STÁ DVANÁCTÁ - BOŽÍ PROZŘETELNOST

Současný člověk si je vědom toho, že život, který žije, je především v jeho rukou. Záleží na míře jeho vědomí, schopnosti přemýšlet, a pokud je to možné, se správně rozhodnout. K možnosti se správně rozhodnout potřebuje dostatečné množství aktuálních a pravdivých informací. Dnes, více než kdykoliv jindy, má přístup k nepřebernému množství informací přes digitální média. Jsou to informace z celého světa, ale i jeho okolí, ale často tam nejsou ty důležité informace, které se týkají přímo jeho. Podobně jako v pravěku neví, co se na něho chystá ze strany sousedů, nepřátel, ale i jakou pohromu pro něho připravuje matka příroda. Pokud není hypochondr a nechodí často na zdravotní prohlídky, tak si nemůže být jistý ani svým fyzickým a duševním zdravím.

Přesto, že žijeme v informačním věku je stále ještě mnoho a dá se říci většina věcí, které nejsme schopni předvídat a ubránit se jejich negativním dopadům. Čím dál tím více spoléháme na přesné vědecké informace, ale postupně ztrácíme svoji intuici a přirozenou prozíravost. Pravěký, přírodní člověk byl odkázán především na svoji intuici, na schopnost jak ze země, tak i nebe vyčíst co na něho čeká. Právě vůdce kmene musel mít tyto schopnosti nejlépe vyvinuté tak, aby své lidi uchránil od různých nebezpečí. Proto, aby se správně rozhodl, používal různé magické rituály, které ho dostávaly do změněného stavu vědomí a umožnily mu ten potřebný nadhled pro správné řešení situace.

S postupnou závislostí na berlách exaktního vědění současný člověk ztrácí schopnost přijímat náznaky z neměřitelného duchovního světa. Pokud je člověk věřící, tak si je vědom toho, že existuje náš současný, smrtelný, fyzický svět a svět duchovní, nesmrtelný, se kterým můžeme za jistých okolností navázat kontakt. V podobě meditací a modliteb se můžeme oprostit od tíživé reality fyzického světa a nalézt odpověď nebo alespoň útěchu ve světě duchovním.

Pokud člověku nepomohou přesné informace, meditace nebo modlitba nezbývá mu než věřit v prozřetelnost Boží. Věřit, že Bůh je vševědoucí a ví co je a není pro nás dobré či zlé. Tím, že Bůh je sám dobrý, tak chce dobro i pro věřícího člověka a vždy pro něho vybere to větší dobro, než to menší, protože z jeho hlediska zlo neexistuje. Původci zla jsou lidé. Oni rozdělili vše na světě na dobré a zlé tak, aby většina mohla legitimně páchat to druhé. Z hlediska lidí to jsou dvě shodné hodnoty, pouze jedna má znaménko plus a druhá mínus.

Svěřit se do rukou Božích neznamená propadnout pasivitě a malomyslnosti, ale věřit aktivně v jeho větší prozíravost než můžeme mít my, smrtelníci. On za nás nic nevyřeší, pouze pro nás vybere to větší dobro, se kterým se musíme vyrovnat a smířit, protože on to s námi ze své podstaty myslí dobře. Důvěra v jeho prozřetelnost nás může vyléčit ze všech našich současných neuróz a psychóz. Pokud nevyléčí, tak nám vědomí Jeho může pomoci lépe snášet náš často neblahý osud.

[czechzerowaste]

Díky za každé táborové ráno

Letošní tábor nebyl pro mne vůbec takový, jaký jsem si jej krásně představovala. Pohoda v kuchyni, chození naboso, třešňová marmeláda jako bonus. Nic z toho se neuskutečnilo a já musela z tábora odjet dříve. A bylo mi to líto. I proto že byl asi nejvíce bezodpadovým a vegetariánským táborem, co jsme s klučičím oddílem zažila. 

A to hlavně díky tomu, že se celé vedení tábora shodlo, že to tak chce, a taky se do snahy, aby po nás na táboře zůstalo co nejméně odpadu a tábor měl co nejmenší dopad na přírodu, zapojilo. Skvělí byli i letošní táborníci. Služby v kuchyni byly super schopné. Ti nejstarší táborníci jsou už na táboře posedmé a jde to na nich poznat. A přestože jsem při odjezdu měla oči pro pláč, nakonec mne čekalo jedno táborové ráno, které dalo na slzy zapomenout…

Tábořím, tedy jsem

Než se k němu dostaneme, bylo potřeba nějaký ten tábor postavit. Tradičně stavíme na zelené louce. Používáme stejný materiál, který se vyměňuje, jen když už je opotřebovaný. Letos byla velká snaha omezit hřebíky a co nejvíce vázat. Vázací mánie (v tom dobrém slova smyslu) vyvrcholila, když se kluci rozhodli postavit dvoupatrovou věž jako bránu do tábora, což byl pro starší skauty projekt v podstatě na celý tábor. Mákli si nejen, když sháněli a pořízovali (tedy zbavovali kůry) kůly. Vzhledem k tomu, že jsme tábořili v lesích, které zasáhlo sucho a kůrovec, najít suché dřevo sice nebyl velký problém, ale dost smutný pohled.

Sbíraní dřeva je každodenní táborový evergreen. Bez dřeva není jídlo, vaříme totiž na kamnech. Kovovou konstrukci si vozíme každý rok stejnou a vymazáváme ji hlínou, která zůstane po kopání latrín. Odpad zdrojem prostě. Postavit, vylepšovat a vůbec obstarávat fungování tábora je hlavní programová náplň. Co se tím učíme? Že práce (a zvláště ta společná) je nezbytná, abychom žili a žilo se nám dobře. I proto jsme se letos obešli bez celotáborové hry. Zato si kluci užili jednu velkou celodenní hru. Mladší skauti taky vyrazili na přespávací výlet a celkově si asi hráli o trochu více, i když pro ty starší byla stavba věže vlastně jedna velká hra…

Pracovní program doplňovali pravidelným ranním cvičením a pak procvičováním nějaké vybrané dovednosti od lezení na stromy přes rozdělávání ohně po broušení nožů. Ta poslední dovednost je fakt užitečná – víte, jak vám správné broušení nože prodlouží jeho život?! Odpoledne si dali nějaký ten sport… lakros, frisbee, baseball, lukostřelbu. A večer program mířící na skautské hodnoty. Prostě taková kalokagathia (vyváženost tělesného i duchovního).

Výhoda tohoto jednoduchého (ale v žádném případě ne nepřínosného programu) je, že nevyžaduje mnoho materiálu a vybavení. Nové se kupují jen minimálně a pak se o ně patřičně stará. Většinu materiálu nám nabízí sama příroda a ta je konec konců nejlepší tělocvičnou i hračkárnou. Stačí opořízovat pevnou větev a přivázat ji mezi dva stromy a máte perfektní hrazdu. O tom, že každá třetí suchá větev má ideální tvar na imaginární bambitkovou přestřelku a že stačí borovicová kůra, nožík a potok a máte zaděláno na lodní regatu, ani nemluvím. A i to zírání do zelených třepotajících se listů je zdravé. Místo svítících obrazovek máme hvězdné nebe a tradičně i tašku plnou komiksů. Kromě nezapomenutelného Asterixe a Obelixe letos zabodovaly i trochu vážnější témata – Maus (o holokaustu), Fotograf (o Afghánistánu po válce v roce 1986) a Zatím dobrý (o osudech bratrů Mašínů).

Trochu jiná táborová kuchyně

Aby měli všichni na práci, sport i hraní dostatek energie, je potřeba mít oporu v táborové kuchyni. To znamená tři táborníci, kteří se celý den věnují vaření, umývání nádobí a úklidu za pomoci jednoho zkušenějšího vedoucího. První polovina tábora tak byla pod mou taktovkou a ta druhá pod taktovkou bývalého hlaváka. Že to i letos pojmeme co nejvíce bezodpadově, nebylo potřeba dlouze diskutovat. K šetrnému a v přírodě odbouratelnému mycímu prostředku (letos to byl Sonnet na nádobí a BioD na pracovní plochy a stoly v jídelně) přibyla lufa – přírodní hubka na nádobí. Že se osvědčila, mi bylo jasné, když se jeden z mladších vedoucích přišel zeptat: „Kde se to dá koupit? Tím se fakt dobře myje!“

Na zero waste myslíme i při sestavování jídelníčku. V emailu se zadáním kuchyně navíc stálo: „PP.S. Čím míň, masa tím lépe ;)“. Opravdu jsme klučičí tábor. A tak jsme se to snažili při plánování dodržet. Během jara jsem párkrát o zero waste přístupu k táboru přednášela a nejvíce všechny vždycky zajímal jídelníček, tak se o něm rozepíšu více. Na masu táborový jídelníček opravdu nestál. Už při plánování jsem se ale snažila, aby každý den vyhovoval tzv. zdravému talíři. Tedy čtvrtina bílkoviny (hlavně rostlinné), čtvrtina sacharidy a polovina zelenina a ovoce. Snažíme se vařit maximálně za stovku na osobu a den.

Snídaně: Klasikou se stávají ranní kaše – jahelná s jablky a ovesná s medem, kakaem a semínky. Kaši máme zhruba každý druhý až třetí den. Ty zbylé se podávají namazané chleby podobně jako  na dopolední svačinu.

Přesnídávky: Jedli jsme hlavně kvasový chleba s máslem nebo pomazánkou a zeleninou. Bez ní by to už nešlo.  Prostě na namazaný chleba na slano zelenina patří. Služba už je zvyklá při chystání rovnou zajít do „ledničky“ a vybrat nějakou zeleninu. Snažíme se ji různě na chleby nakombinovat, aby si každý mohl vybrat. Chápeme, že ne všechnu zeleninu má každý rád. Ale rok od roku je se „zeleninovou vybíravostí strávníků“ menší problém. Až po letošním táboře mne napadlo, že by chleba šel posypat třeba i nějakými semínky… slunečnicovými, sezamovými… Protože na táboře nemáme mixér, nejdou dělat semínkové pomazánky, ale takto by se dala semínka do stravy snadno dostat. S pomazánkami se mi letos celkově moc nedařilo, prostě ne a ne přijít na to, čím nahradit pomazánkové máslo a tvaroh… a tak často bylo jen máslo. Možná bych příště mohla mazat oříškové, se zeleninou je totiž taky skvělé. Když si to chceme osladit, dáme si marmeládu, povidla nebo med. Kluci také prosili, jestli bychom to nemohli párkrát ozvláštnit i jiným druhem pečiva. Já stále čekám, až postaví pec a budou se dát péct buchty… Ale nějakou vánočku a celozrnný rohlík bych jim do jídelníčku zařadit mohla.

Polévky: Nejčastěji vaříme jen zeleninový vývar, aby byl trochu ozvláštněný, tak do něj přidáme tu pórek, tu kedlubnu, nebo třeba písmenkové kukuřičné těstoviny či na zahuštění a dodání chuti hrašku. Zeleninový vývar je super, protože ho celý zmáknou uvařit i menší kluci. Párkrát jsem jej ani nechutnala předem a nechala na nich, aby jej dochutili podle sebe. Pokud je moc planý, tak máme v záloze Bujónku. V masné dny děláme vývar z kostí. A pak máme pár speciálních polévek: jemně pálivou z červené čočky na způsob daalu, valašskou kyselicu, pórkovou polévku se základem z bramborové kaše a mléka, rajskou a klasickou česnečku. Tu je nejlepší vařit, když jsou jako příloha hlavního jídla brambory a jako základ použít právě vodu z brambor. Taky jsem měla doma vyzkoušený skvělý boršč bez masa, ale letos jsem ho bohužel uvařit nestihla. Tak snad příště…

Oběd: Když jsme si na táborech začali vařit sami, bojovali jsme s tím, co vlastně na obědy zařadit a ještě víc s tím, jak je dělat bezmasé. Dneska už si vybíráme, co letos, z toho co umíme uvařit a chutná nám, zařadíme. Kromě pár masitých jídel, zase jedeme především na zelenině, kterou doplňujeme hlavně luštěninami jako zdroji bílkovin. Příloha nám dá dobrý základ sacharidů – brambory, těstoviny, rýže, knedlíky… Ty knedlíky jsem se naučila před pár lety dělat právě kvůli táboru… Abychom to nepřeháněli s bílou moukou, tak je dělám z části ze špaldové celozrnné mouky. Na menu se letos objevilo: meruňkové knedlíky, rice bowl s dušenou zeleninou a tofu, rajčatový kuskus, lečo (ale bez rajčatových slupek), čočka, brambory s obalovaným květákem, těstoviny s pestem, cuketou a paprikou, „české“ zeleninové rizoto, kari s červenou čočkou, květákové pyré s bramborovou kaší. V plánu byla i koprovka, ale kopr nám zhořkl dřív, než se na ni dostalo… škoda. K obědům je (když se stíhá) nějaký salát – jednoduchý okurkový, zelný s koprem nebo prostě jen takový, co táborové zásoby daly.

Maso a další živočišné výrobky: Bezmasé obědy doplnila jednou za týden dávka masa – vepřové výpečky s knedlíkem a zelím a hovězí ragú s rýží. V mém týdnu ještě starší kluci dělali kuřecí maso v setonově hrnci (zjednodušeně jej zahrabali do země s nahřátými kameny) a pak celý tábor opékal špekáčky. V druhém týdnu si zase pochutnali na rybě. Živočišné bílkoviny nám doplňovalo i mléko a vajíčka. Kluci byli letos celkem vděčnými strávníky a většina na „chybějící“ maso nereptala, o to více si jej ale všichni užili, když teda bylo.

Svačiny: Odpolední svačinky jsou o dodání energie a většinou bývají sladké. Občas sice zařadíme chleba s něčím, ale obecně se mu snažíme vyhnout. Někdy dáme jogurt nebo sladký tvaroh (ten den, co se doveze z nákupu). Máme rádi ovoce (sladký meloun je top). Každý rok si říkám, že k němu budu dávat oříšky nebo oříškové máslo, aby energie vydržela déle a každý rok na to nějak úspěšně zapomínám… Alespoň jednou za tábor nastrouháme mrkvovo-jablečný salát, někdy zařadíme i ten šopský. Milujeme jablečné pyré s piškoty a puding. Pudingy jsem letos vyřešila tak, že jsem koupila kukuřičný škrob, vanilkový cukr a kakao a prostě si vlastní puding namíchala bez umělých barviv a příchutí a bez obalů. Funguje to! Jen je potřeba směs rozmíchanou ve studeném mléce nalít do opravdu vařícího mléka, jinak to dobře neztuhne. Na litr mléka je potřeba zhruba 8 polévkových lžic směsi. Ten vanilkový puding byl podle mne naprostá bomba.

Večeře: Mlsání občas pokračuje i večeří. Vždy se to ale snažíme vyvážit tak, aby opravdu sladké jídlo bylo jen jednou nebo dvakrát denně. Takže sladké večeře jako třeba krupice, palačinky nebo tvarohové noky jsou většinou v ty dny, kdy není na snídani kaše. Krupičku jsme letos měli celozrnnou špaldovou a ta byla fakt hodně dobrá, až tak že jsme si s vedoucími říkali, že bychom si ji třeba mohli uvařit i doma přes rok, ne jen jednou v roce na táboře. Slané večeře obstaralo chilli sin carne (tedy bezmasá varianta chilli con carne, minilekce španělštiny: con – s, sin – bez, carne – maso), těstoviny s vlašskými ořechy a špenátem, halušky, rajská s těstovinami, selská omeleta. A když přišla ta chvíle, kdy bylo na táboře více staršího chleba, smažil se chleba ve vajíčku nebo topinky.

Pití: Už druhý tábor jedeme na sypaných bylinkových směsích od Sonnentoru (vedoucí taky na sypaných zelených, černých, žlutých a dalších čajích a mleté kávě…) a jsme maximálně spokojení. V plánu bylo taky kakao, ale nějak jsme na něj zapomněli. Ale kluci prosili, aby se příště nezapomnělo a že granko by bylo ideální… No ještě, že se dá koupit jen v papíru…

Co vám tak na tom nákupu trvalo?!

Odpad z kuchyně tvoří naprostou většinu celkového táborového odpadu a je proto namístě snažit se jej omezit. Snažíme se vařit na míru, což je nejtěžší první dva táborové dny, kdy je potřeba zjistit aktuální hladový stav letošních strávníků, pak už to jde. Máme pravidlo: „co si necháš naložit do ešusu, to je potřeba sníst“. A hlavně se snažíme nakupovat částečně bezobalově. To je nejsnazší u zeleniny a ovoce a suchých potravin. U jiných potravin je náš cíl obaly co nejvíce snížit.

Suché potraviny: Protože ne všechny bezobaláče mají stejnou nabídku, je toto trochu alchymie. Je potřeba vědět, kde co mají a kde se co vyplatí nakoupit. Nejbližší bezobalový obchod k táboru leží v Blansku, tam kupujeme základ jako je rýže, vločky, jáhly, kuskus, některé luštěniny, semínka a sušené ovoce. V olomouckém obchodě jsme pořídili zásobu bujónek, vanilkový cukr a taky velké balení hrašky a ještě větší (šestikilové) těstovin. A ve zlínském bezobaláči speciality jako mouku, nebělený řepný cukr, špaldovou krupici, škrob a kakao na puding. Příště možná ještě ze Zlína zařídíme obří zásobu piškotů, které tam taky mají. Protože jsme akce pro děti, dbáme na to, abychom vše kupovali do obalů vhodných pro styk s potravinami. Už několik let máme takové šikovné menší krabičky od nějakých ochucovadel pro velké jídelny. Od minulého roku máme i větší krabice od zmrzliny. Tak jsme vše letos oprášili, umyli a naplnili.

Zelenina a ovoce: Nakoupit většinu zeleniny a ovoce bezobalově (buď do vlastních záclonových pytlíků nebo do krabic, které pak používáme na podpal) je pro nás takový zlatý standard. Letos jsme se jej pokusili ještě rozšířit o dimenzi lokálnosti. Instrukce byly následující:  „A taky jsem přemýšlel, že by bylo super zkusit nějak víc využít místní potraviny. Jakože třeba třešně co tam rostou, nebo něco od nějakého farmáře. Člověk má přeci trochu jiný pocit z toho jídla, když ví že musel ty třešně obrat ze stromu nebo si donést něco od místňáků, než když to má koupené ze supráče.“ Na třešně bylo letos už pozdě, ale po farmářích v okolí jsme se rozhlédli. Nebylo to úplně snadné hledání. K lokálním zahrádkám se nám proniknout nepodařilo. Nakonec jsme brambory, cibule a česnek nakupovali z jedné farmy asi 30 kilometrů od tábora. Další zeleninu a ovoce, které v té době byly dostupné české, u jednoho zelináře v Blansku a zbytek (což teda byla cizokrajná rajčata, pórek, meloun a papriky na lečo) v supermarketu. Za tábor jsme dělali tři velké nákupy. Aby zelenina a ovoce mezi nimi vydržely, dbali jsme na dobré skladování. Brambory s jablky, ale bez cibule! Většina zeleniny byla v „ledničce“ – tedy plastových boxech a velkém hrnci ponořeném do potoka. Jenže kvůli suchu byl dost nízký stav vody v potoce, která toto tradiční pojetí lednice notně ohrožoval. Vykompenzovaly jej ale studené noci, chladnější dny a nakonec i pár průtrží mračen, takže vše zůstalo čerstvé. Důležité je taky všechno nenaházet na sebe. Nejlépe je nechat zeleninu v krabicích a ty naskládat na sebe ale tak, aby na zeleninu ve spodních patrech netlačily. Nejměkčí zeleninu a ovoce (rajčata, meruňky…) je dobré vždy pokládat nahoru. A tu nejměkčí a nejrychleji vadnoucí ovoce a zeleninu sníst jako první.

Pečivo: Tři kvasové chleby na nás každé ráno čekaly v COOPu ve vesnici asi dva kilometry od tábora narvané do jednoho igelitového pytlíku. Sehnat chlebové plátěné pytlíky s certifikací pro styk s potravinami není úplně snadné. Ale třeba to do příště ješte vylepšíme. Nutno ale podotknou, že na cestu se vydával vždy jeden skaut na kole, takže dopravou nevznikala žádná uhlíková stopa (ale tušíme, že po „tajných“ nákupech dobrot asi zůstal nějaký odpad).

Maso: Maso jsme brali z masny asi šest kilometrů od tábora. Dostali jsme jej teda v původním plastovém balení, ve kterém do masny doputovalo a kosti na polévku v sáčku. Ale protože masa bylo na táboře málo, odpad byl taky minimální. I tak to do příště zkusíme s nějakou dobře těsnící krabičkou.

Mléko: Mléko je u nás docela velký zdroj odpadu. Kupujeme to trvanlivé v nápojových kartonech, čerstvé by nám totiž nevydrželo, protože jej nemáme možnost skladovat v dostatečném chladu. S nápojovým kartonem je to složité, hodně se ho recykluje, ale většinou tak, že recyklovaný materiál (například izolace) už recyklovat nejde. Pokud bychom měli někdy tábor kousek od nějaké mléčné farmy, můžeme pro mléko jezdit stejně jako pro chleba. Ale upřímně, přidáme-li si toto jako kritérium při hledání tábořiště, tak už opravdu žádné nenajdeme… i teď s nižšími nároky je to dost těžké.

Ostatní: Pro to, co neseženeme bezobalově, jedeme do supermarketu. Zatímco dříve byly potřeba tak tři košíky, letošní poslední nákup zaplnil jen půlku jednoho. Pokud to jde, tak vybíráme větší a papírová balení. Třeba u vajíček to bylo snadné, proto u nich máme ještě jedno kritérium – vybírali jsme ty z podestýlky. Před plastem dáváme přednost kovům a sklu. Kovové plechovky se na táboře užijí třeba na sbírání smůly nebo hřebíků. Skleničky si snažíme odvést domů a zužitkovat je na kompoty a marmelády. Papírové obaly poslouží na podpal, takže kategorii papír ani nemáme v našem malém třídícím centru. Plastům se nám vyhnout úplně nepodaří. V koši skončily obaly od tofu, pomazánkového másla, margarínů, jogurtu (minulý rok byl ve skle, ale letos jej neměli v akci…) a obaly od sušenek a různých dobrot z porad. I když těch je rok od roku méně, o to více roste požadavek na oříšky, sušené ovoce a nakrájené ovoce a zeleninu, které jdou snadno zajistit bez obalů. Ve směsném odpadu toho z kuchyně končí minimum – hlavně jde o kombinované obaly od másla, tvarohu a pytlíčky od koření (ještě z dřívějška, teď už jsme kupovali bezobalově).

Proč ty slzy

Takže vlastně všechno docela zero waste ideál. Nejen, že jsme dělali, co bylo v našich silách, ale makali jsme na tom všichni. Žádné rozpory, jestli lufu ano nebo ne, žádné remcání nad menším množstvím masa. Proč jsem tábor teda trochu oplakala? Já si to před letošním skautským táborem malovala, jaký bude skvělý. Posedmé s klučičím oddílem. Šťastná sedmička…  Ranní cvičení, cesty na kole na nákup, užívání si vaření v kuchyni a učení malých kluků, jak dát dohromady něco výživnějšího než špagety s kečupem, čtení si v odpoledním klidu, studená voda v potoce a chození bosky. A dopadlo to úplně jinak, až jsem si říkala, že o tom letošním táboře nebudu ani psát. „C’est la vie…“ loučili se se mnou kluci, když jsem z tábora odjížděla o dva dny dříve, než bylo v plánu. A ano takový je život, takže proč nepsat i o něm… Dva týdny před táborem jsem dostala od zubařky antibiotika a, i když jsem je už měla v době tábora dobrané, v kombinaci se studenými nocemi i dny to bylo na můj organismus trochu moc a tak jsem usoudila, že postel a teplo domova bude pro mne to nejlepší. Podle původního plánu jsem měla na táboře zůstat do poloviny a odjet v pondělí ráno, nakonec jsem odjížděla už v pátek večer.

Jenže jeden den válení v posteli opravdu zabral a ulevilo se mi. V neděli jsem si už sedla k počítači a pustila se do kontroly posledních kapitol naší knihy. V pondělí mi bylo už o poznání lépe, takže jsem začala plánovat, že bych se přeci jen na tábor na jedno odpoledne podívala… Navíc jsem to měla cestou na přislíbenou zero waste přednášku pro dobrovolníky na Kaprálově mlýně, kterou jsem se vzhledem k rychlé rekonvalescenci rozhodla nerušit. Dala jsem se dokonce do pečení meruňkových koláčů, abych na tábor nepřišla s prázdnou. Zatímco se koláče pekly, dočítala jsem poslední stránky knihy. Dopečeno, dočteno, odesláno… A najednou přišla úleva. Dva a půl roku práce a teď už není potřeba nic psát. Je hotovo, alespoň z naší strany. Text ještě čeká korektura, sazba a tiskárna. Ale já se klidně mohu zítra sbalit a užít si jedno odpoledne na táboře…

Když přivezete koláče, tak z vás ze skautského tábora nevyhodí. A když nejste úplně moc otravní, tak vás naučí střílet z luku a zeptají se vás, jestli nechcete zůstat přes noc a odvést ten jeden slíbený program, který jste kvůli neplánovanému odjezdu nestihli během prvního týdne. A tak se stalo, že se z jednoho odpoledne stal jeden den. Nejdříve jsem tedy odjela přednášet na zmíněný Kaprálův mlýn a vyspala se ve slaměném domečku. Pak jsem ale zamířila zpět na tábor.

V kuchyni je šikovná služba a na stole v jídelně se povaluje pár komiksů. Všechno při starém? Ne tak docela. Vázané věži při vstupu do tábora chybí jen pár detailů a po chladných dnech minulého týdne není vidu ani slechu. I můj pocit je docela jiný. Je středa. Přemýšlím, co jsem dělala tu minulou? Vlastně nebyla vůbec špatná. Bylo trochu tepleji. Já měla skvělou náladu a schopnou službu v kuchyni, se kterou jsme si při krájení zeleniny na polévku zpívali popěvky z lidových a kostelních písniček. V odpoledním klidu jsem se vyhřívala na sluníčku a četla Stopařova průvodce galaxií, kterého jsem „ukradla“ hlavnímu vedoucímu ze stanu. V noci jsem usínala v hamace s výhledem do korun stromů. Tak alespoň jeden táborový den byl ta vysněná idylka.

Že bych k němu přidala ještě další?  Starší skauti zrovna vyráží na odpolední výlet, tak se k nim rozhodnu na kousek připojit. Nakonec je z toho příjemná desetikilometrová procházka s lehce nostalgickým vzpomínáním, co jsme za těch sedm let nejen táborů zažili. Večer si během programu povídáme o stereotypech a rovnosti pohlaví. Ráno mne probudí kytarový budíček. Za hodinu budu sedět v autobuse na cestě do Prahy. Ještě se ale rozběhnu na rozcvičku s malými skauty a v tu chvíli pocítím velkou vděčnost, že si těch pár dnů v lese mohu už posedmé dovolit, že tomu táborovému týmu hodně záleží na tom, co po nás tady na Zemi zůstane, že mohu usínat pod hvězdnou oblohou a probouzet se do vůně lesa, že jsem letos dostala jedno nádherné táborové ráno navíc…

#janinblog

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: červen 2020

(28. 6. 2020) Déšť, pára, rychlost a střípky z krasohledu.

Je pro mne obtížné najít superlativy, které by dostatečně postihly, jak dobrá je Double Juicy Lucy od Zíchovce. Na fotce je zachycena první a jediná třetinka v Ochutnávkové pivnici; o dvě hodiny později už bylo pivo pryč. Kouzlo naštěstí pokračovalo o pár dní později ve Hluché zmiji na Veveří a tady jsem už nezaváhal ani vteřinu a dal si 0.4, 0.2, 0.3 a 0.4 l (a spal jsem celkem dobře navzdory vyššímu alkoholu). Je to esence krémovosti, plnosti a komplexnosti chuti (včetně jemně hřejivého alkoholového doznívání) a inovativní spojení stylů Double IPA a New England IPA. Nádherně “kousací” záležitost a pro mne prozatím pivo roku 2020. 

Double Juicy Lucy podruhé – jen o pár dní později ve Hluché zmiji na Veveří.

Svět brněnské gastronomie je jako květ poskládaný z nekonečnosti fraktálů: neuvěřitelně pestrý a proměnlivý; jiný za slunečného dne i během olověného nebe a vyjevující zjevné i skryté stránky při procházce nebo náhodné cestě MHD. Stačí ovšem vrátit se do stejné ulice o týden později a scéna je rázem odlišná. Jaké momenty mi při pohledu do tohoto kaleidoskopu utkvěly v šestém měsíci v paměti?

Kaple Brno, na jejíž takřka guerillové marketingové postupy jsem upozorňoval v posledních Prvních dojmech, vyhrotila svůj vztah s úřadem, který jí dává souhlasné stanovisko. V návalu sebekritiky (a její anglické verze, plné děsivých chyb) na stále veřejném Instagramu si majitel neodpustil žertík, nad kterým můj kamarád, několik let úředník (ano, včetně státní úřednické zkoušky), pobaveně a udiveně pokýval hlavou s tím, že to jsou snad říšská razítka. :-) Znovuotevření údajně nebude dřív než po prázdninách, pokud vůbec.

Zdroj: (Dočasně veřejný) Instagram Kaple Brno.

S téměř půlročním zpožděním jsem zaznamenal uzavření kavárny Praha v Brně, cenného alternativního prostoru, jehož hudební podkres i kulturní akce patřily k tomu nejzajímavějšímu v Brně.  

Praha v Brně i její minimalistické beaty jsou minulostí. Nyní zde funguje výčep s jedním kohoutem v přímé péči Moravské galerie v Brně a dle vyjádření sympatického mladíka je zatím v plánu série kvalitních ležáků. Kde jinde než u velkého muzea výtvarných umění očekávat důslednou péči o nabídkovou tabuli?

NIJA’S POKE’ BAR před pár dny na Facebooku oficiálně potvrdilo konec a počet brněnských podniků s havajskými miskami zdravé stravy a štěstí se tak snižuje na jednu v podobě Pokecz na Baštách.

Skončilo i DaVinci na Kozí, čtvrtý podnik na místě, kde se před několika lety v komicky rychlém sledu vystřídaly tři jiné provozovny a jen těsně jsem zde zažil poslední espresso od jednoho z bývalých baristů Parnasu. Podle malůvek na skle lokálu, jehož interiér je nyní skryt za závěsy, mám silné podezření, že to tu pohlcuje Aloha odvedle, bar, který mi byl a je nesympatický svou ukřičeností a tím, jak velmi substandardní hudbu pouští naplno do celé ulice.

Už na počátku třetího týdne vytáhl Hotel Pegas, provozovatel kavárny v 1. června otevřeném obchodním centru Secese, svou akční nabídku. Nevšiml jsem si, že by to nějak zabralo.

K mání za odstupné je 380 metrů čtverečných letité pizzerie a diskotéky Ratejna na Dvořákove vedle rohového Copy General. Nikdy jsem tam nebyl, ale soudě dle fotografií interiéru na Sreality.cz to tu nevypadá zle (pěkná comicsová výzdoba). (Jen pro úplnost dodám, že jsem si při cestě z Take Five na Staré osadě povšiml a na Facebooku následně ověřil, že už je delší dobu zavřené Redwall Cafe u výjezdu na okruh směr Juliánov a Líšeň. Pamatuji časy, kdy to v širokém okolí byla jediná celkem přijatelná kavárna). 

Nového majitele hledá i 600 metrů restaurace ve firemním areálu na Londýnském náměstí u zastávky tramvaje Centrální hřbitov. Historicky zde sídlila třetí provozovna kavárny a restaurace Jedna báseň (lidé z brněnské pobočky Seznamu dříve jezdili na obědy do jejich restaurace naproti Kauflandu), která odtud utekla kvůli vysokému nájmu a následující pronajímatel z jedné z velkých brněnských gastroskupin to tu balí také. 96 375 Kč čistého nájmu opravdu není med a už dávno předtím ve stejné části budovy skončila jedna ze čtyř brněnských kaváren, které mají/měly v názvu slovo Park.

Bude to stačit? Promo výčepu na nám. SNP v Černých Polích.

Brno plánuje rekonstrukci legendární lidové restaurace/výčepu Severka na Zahradníkove. Kdysi mě tam stáhli spolužáci na jedno příšerné pivo a od té doby jsem tam nevkročil. Město nabízí, že bude náklady na opravy ve výši 1.4 mil. Kč umořovat v budoucím nájmu, ale najde někoho, kdo do toho půjde? 

Za 42 800 Kč se nabízí 175 m² (ale je tam i pákový kávovar a Fiorenzato) podniku VÍNO HRUŠKA na Baštách. Vydrželi zde, pokud si pamatuji správně, tak rok a půl, ale firma podle všeho není úplně malým hráčem, čemuž napovídá přítomnost dalších 25 provozoven v ČR i na Slovensku.

Povšiml jsem si, že se na Srealitách nabízí i 38 metrů prostoru, jímž dost možná bude kavárna Secese (prvních pět fotek totiž ukazuje kavárnu z různých úhlů), která, stejně jako celá obchodní galerie na Starobrněnské, zahájila provoz 1. 6. Tomu by napovídala i rekordně rychlá akční nabídka na ceduli venku. A 39 000 Kč měsíčně je očekáváno od budoucího provozovatele prostor na Vídeňské, kde nyní sídlí cukrářství Liselotte. Delší dobu zkrachovalá “instagramová cukrárna” Nany naproti Cukru je pak nabízena za 30 000 Kč.

Prostor, kde mělo obchod s vínem a delikatesami Retro Consistorium (a předtím pár měsíců fungující a třípatrová Divná paní), je k mání za 29 000 Kč a volná je i pobočka Carmel, takto odštěpek Poe Poe v přízemí obchodního domu Tesco na Dornychu (127 metrů za 95 000 Kč).

Programově brazilská restaurace nabízí tradiční speciality své země, tedy smažený sýr a smažený řízek...

Dlouho jsem neviděl tak neatraktivně působící žebra. A ten chleba? Kde je vidět nějaká starostlivost a péče? 

Food Bar Brasilis a jeho příspěvek do brněnského gastrodesignu.

Mobilní stánek Kofi Kofi naproti Roses povýšil a opanoval prostory kavárny a bistra, které před pár měsíci ukončilo svůj provoz (v pozadí). Přiznám se, že moc nechápu spolupráci na kvalitu sázející zmrzlinárny s podnikem, který má jako standardní směs 50:50 a jehož cílem je rozdávat radost a ne dobrou kávu. Je toto nezbytné, když jsem jsem v jejich hlavní provozovně v Komár Kafe na Kounicove v uplynulých dnech opakovaně viděl dlouhé a stabilní fronty?

Když jsem se před prudkou přeháňkou schoval v průchodu na Husove, padl můj zrak na ceduli kavárny Baru Baru a protože mám dobré srdce, šel jsem upozornit majitelku za barem na vypadlé písmenko. Ta byla v lokále sama (s další slečnou před barem, která na mě působila dojmem kolegyně), mile mi poděkovala s tím, že jsem hodný a že si toho prý také všimla. Výborně, tak proč to tam zůstalo? Tahle netečnost je pro mě nepochopitelná. Co kdyby šel kolem po obědě na Špilberku třeba Andy Hayler? :-)

Vinná galerie je tradiční podnik a nemyslím si, že Nespresso automat je to, co mu právě schází...

1. června (znovu)otevřela Mlsná holka mezi Sky Ice Barem a Axiomem na Poštovské. První den, ze kterého pochází toto foto, je vždy výjimečný, ale i v průběhu celého měsíce zde měli velice slušně zaplněno a snad nepřekvapí, že až na naprosté výjimky to byla holčičí záležitost. Prázdniny a následující půlrok tedy ukáží, zda jsem se ve své skepsi s x-násobně větším prostorem trefil anebo to děvčata zvládnou. Žádné z nich na mě ovšem nepůsobilo nijak vlídně, úsměvy téměř úplně chyběly. Mají zde stále Fiftybeans (bez dalšího upřesnění, takže předpokládám, že půjde o nějakou směs na espresso) a stále jsem se neodhodlal dát si zde donut. Proč? 1) Každý stojí 60 až 70 Kč a neexistuje žádná základní verze bez spíše větší než menší míry zdobení. 2) Zeptal jsem se, kdy jsou koblihy (pardon, donuty) nejčerstvější, kdy má člověk přijít, aby je vychutnal v nejlepším stavu a zklamalo mě, že je nepečou průběžně po celý den, ale jen ráno, pak je zdobí, takže ta nejvíc “fresh” verze má po vystavení do vitríny už hodinu života za sebou. Tak jako risotto nebo soufflé, i kobliha se musí dostat na stůl co nejdřív po přípravě (extrémně rychle ztrácí svou vláčnost, nadýchanost a vlhkost) a tak zatím zůstanu u těch v Polsku, které většinou dostanu ještě teplé a za třetinu ceny s sebou.

Opakovaně jsem na blogu vyjadřoval pochybnosti o účelnosti nákupu nákladných kávovarů a mlýnků a to především v čase stávající krize a zejména v místech, kde je nevyužijí anebo nakládají se surovinou, která má své limity. A tak jako některá ekonomická či marketingová periodika informují o přesunech klíčových vedoucích pracovníků, i já (občas) zmíním zajímavé “transfery technologií” v této oblasti. :-)

Na prvním místě mě zaujal pravděpodobný osud bílé Faemy E61 Legend, které dalo vale přerovské Nebe počká. Kávovar, a předpokládám, že je to on, jsem před pár dny zaregistroval v připravovaném Salute Brno. (Podnik pochopitelně neotevřel “příští týden”, jak mi bylo řečeno v osobním rozhovoru.) Zlínské KAFÖ vyřešilo boj s místem na baru tak, že si místo předpokládaně jednoskupinového stroje pořídilo opět dvoupáku a možná ještě o chlup větší. 

Jen pár dní po nalezení prvního brněnského kavárenského Kees van der Westen (Spirit) v Take Five na Staré osadě se pochlubila Industra strojem téže značky pro jejich kávové kurzy a aby byla radost ještě větší, opatřili si v Brně i Česku méně běžný mlýnek Ceado E37S. Dlouho jsem neviděl tak zářícího baristu. :-) A majitel Kafecu láká po znovuotevření na jejich La Marzocco. 

A v Momentě zbyl jeden mlýnek, konkrétně Mythos 1, takže obchoďák tam už byl. :-) Z designového hostelu a kavárny na Křenové zmizel pákový kávovar i mlecí stroj a obojí bylo nahrazeno profesionálním Nespressem, podle všeho Aguilou 220, kterou měli také v Ocean 48 na České (nyní menší Nespresso) a používají ji i U Tomana nebo v už otevřeném Masném růžku.

Momentka z expandující zahrádky SKOGu přináší další označení pro espresso, ale beru to s úsměvem, protože zároveň nabízejí i cenové zvýhodnění v podobě kafe s sebou. Dobré pro babičku se skořepinovým koflíčkem nebo všetečného zákazníka s vyladěným silnostěnným porcelánem.

Celá ta posedlost se (super)drahými kávovary jako statusovými symboly mi ve vší upřímnosti připomíná chlapce ze základní školy, kteří se trumfovali, který z nich má lepe seřízené hodinky, lepší mobil nebo kdo dále...víte co. Opravdu by mě zajímal průběh úvah při nákupu vybavení a to zejména u párů, které si často kavárnu otvírají společně (ženský pohled na věc). Když jsem šel o víkendu přes Veveří do centra města, cosi mě zarazilo ve Vinné mušce na Slovákove (vedle Maryny) a tak jsem nakoukl dovnitř. A co myslíte? Byl tam? Ano, byl. Karmínové(?) La Marzocco a vedle nákladný Swift téže značky s oběma zásobníky napůl zaplněnými (nový nabízejí Nordbeans za 105 300 Kč bez DPH). 

A káva? Nedal jsem si. Na můj dotaz, co v tom melou, mi slečna nebyla s to odpovědět a začala hledat ve skříni u okna sáček (obyčejná Brazílie z pražírny ze Staré osady, protože jim prý nejvíc chutná) a úplně mě odrovnalo trochu hrdě znějící prohlášení dotyčné, že mají nejlevnější kávu v Brně (a ano, prý 25 Kč/1 EUR jako v Itálii). Když jsem byl dotázán, zda mám pražírnu, odvětil jsem, že nikoli, ale že mám svůj E61 kávovar a své Fiorenzato a na to mi bylo řečeno, že “to jste asi šťastnej člověk”. To jsem, potvrdil jsem dotyčné a ještě deset minut poté, schovaný pod nedalekou střechou během přeháňky, přemýšlel o absurditách nakládání s kávou a technologiemi v Brně. Prý jsou hlavně vinárna, což naprosto chápu. Méně už ale to, proč si tam postaví vybavení za statisíce.

Zmrzlinový “display” kebabárny Abu Rami na Lidické se neustále mění. O kolika podnicích v Brně to můžeme říct?  

Tak zavřeno nebo otevřeno? Jsem z toho jaksi zmatený. BarCafé Éléphant je další vděčné místo pro analytiky gastrodesignu v Brně.

Cattani grill & chill to asi nějak nedává. Na Facebooku mají menu z 2. června a jinak nic a ještě jsem u nich na Josefské neviděl otevřeno. Podnik se, zdá se mi, stále nemůže najít (podivný italsko-český pravopis u špaget a další variace klasického sýra Grana Padano).

Podnik s tmavými italskými zrnky na polepu a naturálním gelatem zřejmě finišuje v přípravách na otevření. Včera odpoledne jsem totiž viděl pravděpodobného majitele se zářivou reflexní kšiltovkou a svinovacím metrem vyměřovat zahrádku. Bude to krása, že?

Červen byl i ve znamení boje s rasismem, který často nabíral absurdních podob. Vandalové spíš než pokojní demonstranti vypálili mimo jiné Starbucks na Melrose Avenue v Los Angeles, popel na hlavu si sypal Matt Perger a i La Marzocco utrpělo šrám. Převážně průmyslovým zmrzlinám dostupným v Brně jsem se věnoval tady a kvantum nových podniků, které čekaly s otevřením na odeznění omezujících opatření, bylo probráno zde a zde.

V průběhu měsíce jsem zaznamenal pozvolné zvýšení cen kávy, limonád i kořalek v některých brněnských podnicích, přičemž nejpatrnější (nikoli nejvyšší) byla pro mne cenová úprava u Monogramu (z menu vystaveného před podnikem a na Facebooku už od 20. dubna lze vyčíst, že espresso je nyní za 49 a cappuccino za 59 Kč a pokud se nepletu, došlo tak od konce února, kdy jsem tu byl na poslední směně “skandinávského” baristy, k nárůstu o 4 Kč u obou nápojů). 

Červnové výběrové pojednání brněnských předzahrádek načneme u BarCafé Éléphant, kterému rozhodně nechybí originalita. Abstraktní drátěná konstrukce “patia” mi silně připomněla klasická díla cyberpunku jako Neuromancer nebo System Shock.

Hudební stojan jako nosič menu? Inu, proč ne. Čajovna a indická restaurace na rohu Kozí a Kobližné má tyto dva a co jsem si tak všiml, rozhodně to poutalo zájem kolemjdoucích. 

(1) Zahrádka Jekyll & Hyde pro mne představuje jeden z nejtěžších interpretačních oříšků v rámci brněnského gastra. Je to nenápadná narážka na pojetí cirkusu, jak jej známe u Felliniho anebo jde o odkaz na modernistickou scénografii Ďagilevových pařížských baletů? Je ovšem také možné, že jde o to nejlepší z některého z brněnských bazarů a je zbytečné v tom hledat nějaký hlubší záměr nebo koncept. 

(2) Pohled na zahrádku Jekyll & Hyde z jiné strany. V posledních dnech měli docela smůlu, protože kdykoli ji vytáhli, začalo pršet. Nikdy jsem tam však nespatřil žádné hosty.

Tak trochu jiná zahrádka aneb Četba u domácího cappuccina. Papírové číslo týdeníku je dar od kamaráda, se kterým jsme byli na pivu v JBM Draft House. Byl jsem naplněn dojetím, neboť obdržet papírové vydání milovaného časopisu je vskutku znak přátelství :-) Jelikož vím, že mezi čtenáři blogu je několik IT specialistů/informatiků, zvláště pro ně připojuji odkaz na jinou a velmi tematickou titulní stranu výtvarnice, která stojí za obálkou tohoto vydání. Motherboard. 

Bylo to trochu peklo, neboť jsem čekal přes 3 týdny až dorazí kamion s židličkami se zelenou konstrukcí, ale vybíral jsem tuto barvu tak, aby mi ladila nejen se zeleným trávníkem, keři a stromem na dvorku, ale také provedením oblíbeného šálku na cappuccino a neutrální bílou zdí vlevo. Tyto skládací stolky a židle jsou naprostá klasika a tvoří nedílnou součást historie nejen brněnských kaváren a dalších gastronomických provozů. Na obrázku typické červnové cappuccino s velmi příjemnou krémovostí a lhostejností vůči latte artu (15/20). Fascinující je, že podoba konzumace na domácí cvičné/chráněné zahrádce je úplně jiná než u počítače, v posteli nebo jen tak v bytě. Člověk nikam nespěchá a kávu si skoro až “šetří”. :-)

Pátek a víkendy jsou v IKEA časem pro otrlé. Proto jsem pro “zahrádku” vyrazil v pondělí po sedmé večer a byla to naprostá paráda. Nábytek ve stanu venku a z celého obchodního domu jsem zaregistroval pouze nevyužité konstrukce pro crowd management.

A jestliže byl květen poměrně pestrý co do ochutnávání výběrových káv, červen byl snad první měsíc, kdy jsem se spolehl toliko na domácí zdroje a zvládl celé kilo oblíbené Itálie, přičemž mnohá cappuccina i cafe latte byla na úrovni 15/20 a tři i za 16/20. To by se ovšem mělo v červenci a srpnu změnit, neboť jsem už maximálně natěšený na putování po českých, slovenských a možná i maďarských a polských výběrových kavárnách. Vždyť kdo by si nechtěl udělat výlet za kávou třeba do Nového Města na Moravě, prozkoumat nové velkorysé investice ve Zlíně, zkontrolovat vodu v Piešťanech anebo podlehnout enigmatickému názvu výběrové kavárny v maďarském pohraničí? :-)

Po delší době jsem se vrátil na podnět kamaráda do JBM Brew Lab (podle všeho přejmenovaného na JBM Draft House, přičemž původní jméno zůstalo pro pivovar) a u pár třetinek mě moc potěšil nejen jeho dárek, ale i to, že podnik připravil celkem příjemnou zahrádku, poprvé zde hráli potišeji hudbu a zejména upravili nejen z mého pohledu neúnosné ceny piva. A i servis byl fajn. K nejzajímavějším pivům měsíce patřila tato: úžasně lehký, čistý a pitelný ležák 12° Everyday Life od Sibeerie, silné a krémové speciály od Zíchovce a Zhůřáka v Ochutnávkové pivnici a Hluché zmiji (obojí bude ve výroční TOP 10) a také 11° ležák Fagan, jehož jedna a konkrétní várka v Air Cafe byla zatím z produkce pivovaru nejlepší. A jedno z piv od Zíchovce se pro mě stalo prozatimní letošní jedničkou (viz úvodní foto a popisek).

Po fantastickém zážitku v podobě Double Juicy Lucy jsem šel pomalu po levé straně Veveří (směr do centra) a při náhodném pohledu přes rozkopanou ulici mou pozornost upoutala tato cedule. Vrátil jsem se asi 50 metrů a nelitoval jsem.

Podíval jsem se i na druhou stranu a ani tady jsem nebyl zklamán. Porcelán s cappuccinem na ceduli je Piazza d’ Oro. :-)

Velkou radost mi udělalo jedno malé jídlo a jeden chléb v La Bouchée. Jejich vepřová mozaika (v lístku uvedena jako Presovaná uzená kýta z Mikrofarmy s petrželí, naše nakládaná zelenina, pečivo) byla opravdu delikátní s výtečnou texturou a intenzivní, hlubokou a komplexní chutí (16 – 17/20, což je jedno z nejvyšších hodnocení, jaké jsem kdy dal jídlu v brněnském gastrozařízení a i karamelizovaná cibulka byla výborná (skoro 16/20 a krásně doplňovala maso) a domácí chleba nebyl zlý (13 – 14/20), ale opravdu mě okouzlil tousťák z produkce Pablo Escobar – silných 16/20 a o tom, že je od firmy, vůči níž mám etické výhrady, jsem se dozvěděl až jsem ochutnal – a pochopil jsem, proč je tato varianta chleba dle konsensu několika praktiků považována v Brně za nejlepší (pro mne kvalitou srovnatelné se Signature od Chleba Brno v časech, kdy byl tento nejlepší). Zhruba o 14 dní později jsem si chtěl zážitek zopakovat, ale ač byla mozaika stále dobrá (skoro 14/20), velmi vysoké úrovně první verze bohužel nedosáhla. Toustový chléb byl tentokrát z předchozího dne a nemusím asi říkat, jak takový toustový chléb chutná. Radost mi ale spolu s první verzí mozaiky udělal i velmi redukovaný domácí sulc s kousky kuřete, který, ač kyselejší a výrazně inklinující k mrkvi, patřil k nejlepším “aspikům”, jaké jsem kdy měl (skoro 15/20).

První varianta vepřové mozaiky v La Bouchée.

Ve spojení s toustovým chlebem zatím nejlepší jídlo roku 2020 (viz hlavní text).

Ač mám vážné námitky vůči image podniku Pablo Escobar, jejich čerstvý toustový chléb si zaslouží velkou chválu. Textura, vůně i chuť byly výborné.

Druhá podoba vepřové mozaiky pro mne bohužel zaostala za první verzí.

#mesicnisouhrn