My psychotic sister literally kept coming in my room asking for weed and got legitimately irate when I told her it was fucked up to keep asking me for weed when she was literally cutting me down not even 30 minutes before
literally coming in and out of my room, slamming the door, screaming because she thought I was on the phone talking about her to God knows who, who even knows who she thought I was talking to, screaming hysterically at the top of her lungs like a child
This almost 30 year old woman decides to, come in my room, and just swipe skincare off my dresser and run from me. She then runs into our mom's room and calls the police saying I'm trying to attack her and the cops immediately can see I have proof of her stealing from me on my phone
Her personality disorders are so bad she doesn't even realize how insane she's acting. Our mom can't even believe this. The cop was literally giving me resources to evict her should she keep starting fights and threatening me and my mom
But like. All these years, me and mom thought she was manipulative ON ACCIDENT, that she couldn't help it, and now it's becoming horrifyingly obvious that she's like this intetionally. She chooses to be this way. She genuinely uses people, manipulates them, takes from them, and then throws them away. what a fucking monster. We need to get this THING out of our apartment before it kills us. My mom doesn't want her to die in the streets if we evict her but the police are on my side since she's been insane in front of them several times now...
3 notes
·
View notes
(Řekla jsem si, že bych chtěla své deníkové záznamy kombinovat s fotkami, tak přikládám knížky, co zrovna tento týden čtu.)
V druháku na vysoké škole jsem se nechala na přednášce filozofie celou poslouchárnou slyšet, že si myslím, že lidé jsou od přírody hamižní - chtějí akumulovat, chtějí produkovat, chtějí vlastnit - a přesně proto si myslím, že kapitalismus tady s námi stále byl a bude, jen v minulosti neznal své jméno. Že nikdy neskončí, aspoň ne do té doby, co silou a agresí zbavíme lidství své hamižnosti a stát nezakročí. Že lidé, kteří jsou schopni žít komunitně (jako třeba já), jsou ojedinělí, a že nás stejně ojebou ti hamižní, kteří budou naší sdílnosti a péče zneužívat. A že jeden z mála důvodů, proč nám ženám "dovolili" pracovat, je prostě jen ten, že si ti hamižní uvědomili, že zvládneme také produkovat kapitál. A protože proč nechat někoho, kdo může produkovat kapitál, "jenom" v kuchyni za plotnou, když očividně zvádne práci placenou (zaměstnání) a neplacenou (péče, domácnost, tzv. "druhá směna") a bude za to, že udržuje patriárchální společnost svou neplacenou prací na živu, ještě děkovat.
Díval ses na mě tehdy jako na zjevení a já se ti vlastně vůbec nedivím. Byls rád, že v té mrtvé poslouchárně někdo něco řekl, ale očividně jsi nechtěl ztrácet drahocenný čas výuky tím, že bys se mnou debatoval nebo se mě rovnou zeptal, co tím ksakru vůbec myslím. Kdybys mě požádal, ať elaboruju, tak se asi zaseknu a vůbec nevím, co říct. Dneska se za to, co jsem řekla, stydím - ne proto, že jsem se tam ztrapnila, ale proto, s jakou jistotou a sebevědomím jsem to zvládla říct, i když jsem si o této problematice předtím zhola nic nepřečetla. Nevěděla jsem, že tenhle názor není můj, nevěděla jsem, koho citovat, nevěděla jsem, jak se tato myšlenka nazývá nebo kdy byla poprvé sepsána, nebo že s ní (aspoň tou první častí) vlastně nebudu souhlasit, když si o ní za dva roky něco víc zjistím. Jen jsem ti koukala do očí a byla jsem tak opilá tvou pozorností a upřeným pohledem, že jsem tím svým ani necukla. Na chvíli jsem se v té poslouchárně cítila, že tam patřím. Že je ten názor můj. Že jsem ti to natřela.
Když jsme pak spolu sami leželi na dece v parku, když tys měl v sobě snad už desátou cigaretu a společně jsme dokončovali dvoulitrovku vína, stékal z nás pot, bavili jsme se o naší minulosti a už jsme si dávno nevykali, tak ses mě s úsměvem zeptal, abych ti pro změnu vysvětlila něco jiného. Najednou jsem znejistěla, protože jsem už nebyla opilá tvým pohledem, už jsem nebyla ta borka na akademické půdě; už jsem byla jenom holka na dece, která si zničehonic připadala tak maličká a hloupá.
Doteď nevím, co sis o tom, jak jsme spolu komunikovali, myslel. Bavila tě má hloupost a přesvědčení, že ze mě dva semestry filozofie (zčehož jeden s tebou) udělaly ó slečnu intelektuálku, nebo jsi mi doopravdy naslouchal, doopravdy tě mé názory zajímaly? Mám příliš nízké sebevědomí na to, abych uvěřila tomu druhému. Jsem oproti tobě nic. Vždyť ty máš dva tituly, já jsem jen hloupá nána.
Vlastně jsem měla vždycky problém vyjádřit svůj názor nahlas. Vždycky jsem se musela opít (buď tvou nebo cizí pozorností, nebo aspoň půl litrem červeného). Možná se cítím, že na to nemám jako žena právo. Možná si ze mě vždycky utahovali, že jsem na takové světonázory na tomto světě příliš krátce, i přesto, že všichni mí mužští vrstevníci už dávno kecali všem kolem do života a do politiky. Říkali mi tehdy pohrdavě gymplačko, i když jsem měla jenom uměleckou, a z mého feminismu si utahovali, nazývali mě jakkoliv, jenom ne inteligentní. Možná jsem se vždycky cítila jako narušitel, někdo, kdo se tady - na vysokou školu, třeba i na ty tvé zatracené přednášky filozofie - dostal náhodou, kdo jenom předstírá, že těm odborným knihám rozumí, jenom papouškuje cizí slova a chlubí se cizím peřím. Někdo, kdo si zaplňuje svou knihovnu filozofií, sociologií a estetikou jen proto, aby to mohl ukazovat a chlubit se návštěvám a chlapům jako ty, které chce jenom dostat do postele, a ne proto, že ho opravdu zajímají. Čtu knihy, co miluju, a mám zničehonic pocit, že svou lásku k nim jen předstírám. A když jimi listuji, tak mi ten malý hlásek v hlavě, který musím neustále zoufale zahánět a ničit, neustále našeptává, že tohle přece nejsem já - ta holka, "co je trochu dost mimo", na akademickou půdu nepatří. Jak dlouho zvládneš předstírat, že tohle jsi ty? Za jak dlouho všichni zjistí, že jsi doopravdy absolutně hloupá? Vždyť se ti ten chlap v parku vysmívá do očí, kdy ti to už konečně dojde?
Vždyť jsi mi sám řekl, že většině knihám zpočátku nerozumíš. Prý si je musíš často číst i dvakrát, abys jim porozuměl úplně. Byl jsi lidský, upřímný, nic jsi nepředstíral, měls rád popkukturu a nehrál sis na ó pana intelektuála, ač jsi jím absolutně byl, proto jsem ti tak ráda naslouchala. Líbilo se mi to na tobě, proto nerozumím, proč na sebe kladu nárok, že zrovna já všechno musím mít na první dobrou. Nemám právo přiznat, že tomu nerozumím; jsem na to příliš mladá a jsem na to málo chlap. Možná jsem tomu vůbec nerozuměla, jenom jsem to předstírala, možná proto jsem ti hrála do karet a snažila se ti to vysvětlit, tys jenom poslouchal a bůhví, co ti tehdy procházelo hlavou. Možná se ti jenom líbilo, že jsem se ti snažila bránit. Snažila se ti rovnat. Byla jsem jako malé dítě, co si hraje na dospělého.
Působí na mě tlak, že musím být větší intelektuálka než všichni kolem. Přečíst si víc, napsat víc, polemizovat víc, debatovat víc. Víc než ostatní, víc než muži v okolí. Vědět toho víc, jak ty, dohnat tě, překonat. Dohnat všechny ty intelektuály, kteří mi přednášejí, a mnohem dřív, než to zvládli oni. Jinak si ten post - ten krásný moment, kdy mě někdo nazve aspoň trošku inteligentní - nezasloužím. Jsem hloupý člověk, co si musí tu vysokou školu zasloužit. Musím si zasloužit být na místě, kde ostatním stačí jen patřit.
S tím pravičáckým názorem, že je kapitalismus pro lidskou n��turu přirozený, už dávno nesouhlasím. My dva si už dávno netykáme, vlastně jsme se už rok neviděli. Ale ten hlásek, co mě přesvědčuje o mé neschopnosti a hlouposti, je tady stále. Kéž by raději zmizel on.
6 notes
·
View notes