#pelíšek | Explore Tumblr Posts and Blogs

maleradosti · 2 years

Text

Mít to krásný

Výzva 21 Malých radostí pro KPZkoALICI. Příběh devátý.

“Mami, tohle je krásný. To bysme si mohli udělat taky.”, obdivuje Míša mušličkový závěs. Podobných artefaktů domácího umění a kutilství jsme v portugalských kempech viděli mraky. Kreativitě se meze nekladou a je to fascinující. Nakonec to všichni chceme mít krásný. Vytvořit si svůj útulný a bezpečný prostor, kde je nám fajn, ať už jsme kdekoli.

Zatímco u nás frčí trpaslíci, tady v Portugalsku to může být sádrový Ježíš s otevřenou náručí. Anebo labutí jezero z kamínků obarvených na modro. Závěs z pomalovaných mušliček. Na podobě se promítá kultura i dostupnost místních zdrojů. Tady jsou to především mušle a borové šišky. Ale i spousta plastu, protože nádoby nejrůznějších tvarů a velikostí se dají využít na truhlíky s květinami, které ozdobí “chalupu”. Tak Míša říká velkým stanům rezidentů, do kterých jezdí Portugalci jako na chatu. Funguje to v českých kempech podobně?

Nejvíc se nám líbí “chalupa”, kde zakořenili moc milí stařečci a svůj domov ozeleňují květinami i sukulenty. Ráno, v poledne i večer vidím dědečka, jak o ně pečuje. V květináčích najdete figurky a zátišíčka. Pro malou holčičku spousta malých příběhů a pokladů k objevování. Tak máme s Míšou zábavu, obcházet kemp a hledat ty nejkrásnější kuriozity.

Já jsem se vrátila do svého dětství, kdy jsme s tátou jezdili do kempu v Jižních Čechách. Milovala jsem to. Táta nám večer u ohně vyprávěl hrůzostrašné příběhy a chodili jsme spolu do lesa na houby. Vlastně bylo úplně jedno, co jsme dělali, stačilo, že jsme spolu. Na co asi bude vzpomínat Míša? Možná na to, jak jí Radim v hamace v Portugalsku četl Děti z Bullerbynu. Jak jsme spali spolu namačkaní v autě ve Francii a padaly kroupy jak tenisáky. Nebo jak jsme si ve stanu ve Španělsku dělali kino.

Nakonec i my to chceme mít krásný. I auto na parkovišti se dá před spaním zútulnit záclonami z šátků. Vytvořit si bezpečný a měkký pelíšek. Domov na jednu noc. Inspirováni Portugalci, pořídili jsme si květinu. Sukulent, který Míša našla ulomený na cestě, jsme zasadili do nádoby vyrobené z kartonu od pomerančového džusu. Vozíme jí s sebou a Míša se o ní stará. A já doufám, že přežije, aby mohla zakořenit u nás doma. Jako vzpomínka na naší cestu do země na konci světa.

Líbil se Ti příběh? Podpoř naši výzvu Malých radostí pro KPZkoALICI, která propojuje místní potravinové komunity a ekologické zemědělce.

Cestovatelské tipy na kempy v Portugalsku

Fao Campismo Park v malém městečku na severním pobřeží Portugalska. Kemp pár set metrů od písečných dun a širokých pláží s jemným bílým pískem takřka bez lidí.

Camping a glamping Lima Escape v národním parku Penada-Geres. Naše srdcovka ve stínu borovic, s výhledem do kopců a na jezero, kam jsme se chodili každé odpoledne koupat.

Orbitur Camp Sao Jacinto - Boží místo bez lidí v krajině písečných dun, borovic a oceánu. Do téhle oblasti se chceme vrátit a na kole a pěšky projezdit deltu řeky Aveiro.

Orbitur Camp Angeiras - Na nás zbytečně moc lidí, ale perfektní místo v dosahu Porta, kam se dostanete přímo z kempu místní MHD. Navíc tu je pláž rybářů, kde se loví nejlepší sardinky v Portugalsku. Nakonec jsme s malým dítětem ocenili i bazén.

Coimbra Camping - Kemp na kraji města Coimbra, které prostě musíte navštívit. Sice to je u silnice, ale skvělá základna, odkud se dostanete do centra MHD za 15 minut.

Parc de campismo municipal Pena Cova - Pena Cova je malebné městečko, kde najdete tu hezkou písečnou pláž s hospodou, kde báječně vaří a můžete se tu placatit a koupat celý den. Anebo si půjčit loď a sjet si úsek 15 - 20 km do Coimbry po řece Mondego, která se klikatí hlubokým zeleným údolím. Pozor, jsou tu dva kempy. Ten, co je přímo v Pena Cova je plný lidí, ale ten o kousíček dál ve Vila Nova je klidný.

Parc de campismo Praia da Tocha. - Tady je to trochu hlava na hlavě, ale pláže jsou bez davů a oceán tak akorát pro surfaře.

Cena kempů v Portugalsku se pohybovala mezi 20 - 38 EUR na noc (2 dospělí, dítě 5 let, auto, stan, připojení na elektřinu). Někde se dá ušetřit tak, že necháte auto mimo kemp.

#portugal #praiadatocha #camping #littlejoyce #maleradosti #sustainableliving #ontheroad #travelling

1 note · View note

andyqwoods · 4 years

Photo

Kissakahvila, ei Olmosta tai Leonia, mutta päteviä korvikkeita. . #brno #pelíšek #kissakahvila #catcafe #rentoa #catcafé #catsofinstagram #relaxation #kittensofinstagram #ishootraw #googlepixel (at Pelíšek - kočičí kavárna) https://www.instagram.com/p/B9cAqwJHaNk/?igshid=g1u1t8he2zb0

#brno #pelíšek #kissakahvila #catcafe #rentoa #catcafé #catsofinstagram #relaxation #kittensofinstagram #ishootraw #googlepixel

0 notes

slep1ce-blog · 4 years

Photo

My dogs 🐶🐶🐶 #francouzskýbuldoček #mydog #frenchiebulldog #blackdog #beigedog #smalldogs #cute #Bulgingdogs #dudes #moon #blackwhite #Pelíšek #hezky #max #hugo #max&hugo #instagram #dog #pes #hodnypes #francouzskybuldocek #mamjerad #tolikhashtagustaci #čůrá #kaká #dejlike #dejfollow #sdilejto https://www.instagram.com/p/B9ZeII4Bdfn/?igshid=33o9v8v4lqdi

0 notes

valerieandherweekofwonderz · 5 years

Photo

“Where did the comrades from DDR make a mistake?”

Pelíšky (1999), dir. by Jan Hřebejk.

707 notes · View notes

myvalzpival · 4 years

Text

drazí přátelé,

právě jsou 3 hodiny ráno a já byl násilně vystěhován ze své ložnice/pracovny. ano, hádáte správně, tuto místnost právě okupuje myš. což by nebyl zas takový problém, já myši docela rád, dokonce o moc radši, než třeba různé brouky, brabouchy a pavouky. ovšem dělat si ve tři ráno pelíšek v mé skrýši na vánoční dárky, což znamená, že při hromadném nastražování pastí zbytek rodiny musel, bez ohledu na to, jestli chtěl nebo ne, vidět to, co pro ně Ježíšek syslí už dva měsíce (a v čem jsou teď možná vykousané ksakru díry), považuji za naprosto nepřijatelné. Nehledě na to, že odchodem do obýváku se problém nevyřešil - škrabkání drobných myších paciček slyším pořád Podpisem této petice pomůžete zastavit tuto tyranii ze strany čtyřnohých čumáčkoidních stvoření vůči člověku, který jim na oplátku nikdy nic neudělal a pouze se v tomto krutém světě snaží v rámci psaní (pro lidstvo velmi důležité) diplomové práce a učení na státní zkoušky vyspat.

díky za vaši pozornost. strýček Mýval.

a teď, když dovolíte, jdu brečet.

#tobes back at it again #god sir we been talking about this #dont. fucking. test me.

43 notes · View notes

mluvici-trojuhelnik · 5 years

Text

Vy, obyčejní Brňáci: kočičí kavárna Pelíšek

Já a má žena, intelektuálové: kočkavárna

#česky #hezky česky #čumblr #výplody

20 notes · View notes

deadandsarcastic · 4 years

Text

Zápis Druhý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Jak slíbil, opravdu se za hodinu a čtyřicet pět minut dostavil před dveře jejich pokoje. Tentokrát však ne ve svém typickém kinagashi kimonu, ale ve formální verzi. Tudíž měl na sobě bílé kimono kalhoty zvané hakama a k tomu vrchní díl kimona v podobné barvě jako to jeho běžné, což vlastně bylo něco mezi halenou a kabátem skrývající se pod názvem Haori. Ne že by bylo zas tak nutné dostavit se na poradu nějak formálně… Ale jemu to přišlo jako nenáročné vyjádření úcty. Dobré dvě minuty stál před dveřmi, přičemž se psychicky připravoval na další salvu otázek, ale pak se přece jen rozkýval k tomu zaklepat.

Dveře se rozrazily prakticky hned po tom, co se klepání ozvalo. „Chlupáčku, vrátil ses pro mě! Oh můj huňatý princi, má hvězdo zářivá, jak moc jste mi chyběl!" Draconie stáli mezi dveřmi, odění do něčeho, co bylo buďto hodně dlouhé triko, nebo velice krátké šaty, v pastelově zelené barvě a šedým nápisem "I believe in God, so God believes in me", jež jim sahaly sotva do půlky stehen. Zbytek jejich nohou byl zakrytý v černých podkolenkách, vlasy teď měli stažené v drdolu, a na nose jim seděly kulaté dioptrické brýle v bílých obroučkách.

Chvíli přejížděl Draconii pohledem, přičemž s velikým zájmem studoval jejich oblečení a v duchu si říkal: ‚Tohle jest taktéž možnost, jak se dá přijít na důležitou poradu… Ono vlastně oblečení není to zásadní, pokud s sebou člověk přinese zdravý rozum, rozhodnou mysl a dobré vychování.' Nahlas však jejich směrem poznamenal: „Spíše samuraj… Anebo když tak už kōshaku... Držte se při mně, půjdeme přes větší část komplexu a asi by mi nepoděkovali, kdybyste se mi někde po cestě ztratili."

„Nehnu se od tebe ani na krok… Ehhh… Košíku?" Nebyli si jistí, jestli Luxiosovi předtím správně rozuměli, ale bylo jim to tak nějak jedno. Už-už si málem zapráskli dveře od pokoje, že půjdou, když tu se najednou zarazili, luskli prsty a se slovy „Ještě počkej, tohle tu nesmím zapomenout," se vrátili zpátky do místnosti a chvíli štrachali v kufru; vyběhli zase ven naštěstí za chviličku, s velkou černou kabelkou přes rameno. „Teď můžeme jít, už mám všechno."

Jenom lehce sklopil uši, když zaslechl to s tím košíkem, ale pak si zase pro sebe řekl, že oni se pravděpodobně japonsky neučili, tudíž jim to stejně nic říkat nemohlo. „To s sebou hodláte táhnout takové zavazadlo? Na obyčejnou poradu?" pozvedl tázavě obočí, když už kráčeli vedle sebe směrem k výtahu, jenž je měl zavést do jiné části komplexu.

„Jo," odvětili okamžitě a láskyplně svou kabelku poplácali. „Mám v tom svého miláška, víš?" zaparodovali Gluma a ušklíbli se. „A ačkoliv pochybuji, že bude teď třeba miláška vytahovat, stejně jde se mnou~ Byl až moc dlouho v kufru, tak si udělá malou procházku, když už nic jiného," dál pokračovali, rozprávějíce o své tašce, jako kdyby v ní bylo minimálně živé štěně.

„Dobrá tedy," lehce pokývl hlavou, zatímco nastupovali do výtahu, který však tentokrát neměl jet horizontálně, ale vertikálně - trošku jako výtah Williho Wonky. Neměl v plánu se chovat jako Draconia a zbytečně vyzvídat ohledně jejich "Miláška"; prostě to vzal tak, že až budou chtít, řeknou mu o tom sami. Tudíž alespoň na okamžik mezi nimi zavládlo ticho, ale bylo jen otázkou času, jak dlouho jim to vydrží.

Ticho vydrželo tak půl minuty. „Košíku, a měl jsi někdy blechy? Nebo bys spíš chytil normálně vši, jako člověk? Nebo můžeš chytit obojí? A musíš taky dostávat takovou tu kapku mezi lopatky, aby na tebe na jaře nenalezli z venku cizopasníci? A chodíš k veterináři, nebo lidskému doktoru? A spíš na posteli, nebo máš pelíšek? Či máš snad někde venku noru? A můžeš chytit jak zvířecí nemoci, tak i lidské, nebo ani jedno? A čím se živíš? To jíš třeba hraboše, nebo tak něco?"

„Lidské nemoci na mne nemají žádný vliv… A zvířecí? Ty už vůbec ne," odvětil s pobaveným úšklebkem. Oni si vážně mysleli, že by jej složilo něco tak prachsprostě obyčejného? Úsměvné, vážně. „A chodím na konzultace za jedním vědcem tady z organizace. Nevím, jestli jste o něm slyšeli, ale jmenuje se Samuel Roberts… Vzhledem k tomu, že nemoci nechytám, jedná se spíše o zátěžové testy a tak podobně…“ Výtah se s nimi rychle pohyboval, tudíž za chvíli se ozvalo cinknutí a dveře se prudce otevřely. „Teď musíme tudy," zavelel Luxios, přičemž zabočil do dlouhé široké chodby, jež byla po obou stranách lemována nezměrným množstvím dveří. „Noru skutečně nemám - žiji v jednom starém nepoužívaném chrámu, který jsem si nechal trochu upravit podle vlastních potřeb… A na spaní používám futon, jelikož jsem si na klasické postele nikdy nezvykl; natož abych se krčil v nějakém pelechu." Zastavil se, aby mohl otevřít jedny dveře, jež vedly na příkré, kovové schodiště, jež se stáčelo okolo skleněného sloupu vyplněného vodou, sloužícího jako akvárium pro tři miniaturní žraloky. Pokýval hlavou, načež rychlými neslyšnými kroky začal stoupat nahoru. „Nepotřebuji jíst lidskou potravu, pomocí meditace dokážu získávat energii… Vlastně jsem jednoho lovce meditaci učil, ale on ji potřeboval kvůli ovládání svých náročných schopností a také kvůli zvládání svých problémů… Bohužel pro něj, ačkoliv se nedal považovat za klasického člověka, se nemohl naučit mým schopnostem." Zase se odmlčel, přičemž pozoroval paryby plující tam a zase zpátky v akváriu. „Ale mám rád oříšky," dodal po chvíli.

„Aha, oříšky, to si budu pamatovat… Až se na mě budeš moc zlobit, mám tě čím podplatit," pokývali spokojeně hlavou, vskutku si dělajíce mentální poznámku o oříšcích… Protože jim bylo jasné, že se asi velice brzy budou muset pokoušet Luxiose uplatit, ať se s nimi vůbec baví. „… Ale která liška žere oříšky?" ozvali se nechápavě, zase, asi po deseti sekundách, kdy jim to v té jejich blonďaté hlavičce seplo. „A naučíš mě taky meditovat? Mě to vždycky hrozně zajímalo, hlavně takový to, když se pak začneš v tý meditaci vznášet nad zemí… Ooo, umíš se takhle vznášet? Doufám, že jo, lítající liška by byla sakra cool…“

Naštěstí už na nic odpovídat nemusel, jelikož se po straně schodiště objevily další dveře, jimiž když prošli, ocitli se v další chodbě, ale tou ani nemuseli procházet, protože Luxios zamířil do nejbližších dvoukřídlých dveří po levé straně, které když otevřel, naskytl se jim pohled na sál, kde byly stoly sestaveny víceméně ve tvaru písmene "U". Skoro na každé židli seděl nějaký lovec či lovkyně. Dohromady jich tam bylo snad něco okolo dvaceti. Zbývala volná jen poslední dvě místa - na úplném kraji a kousek od prostředku, vedle slečny Webberliové, usrkávající další kafe ze svého enormního hrnku. Jakmile si jich všimla, pokynula hlavou Luxiosovi, jakože mu drží místo… Čehož on okamžitě využil, jelikož mu bylo jasné, že se alespoň na chvíli zbaví svého břemena.

Sice je zamrzelo, že Luxios si jde sednout jinam, ale neplánovali si na to stěžovat před dvaceti lidmi, tudíž se pro jednou zase zachovali jako dospělý člověk, kterým mimochodem už nějaký ten rok byli, a jen mlčky docupkali na prázdné místo, kde si složili svou velkou tašku k nohám a usadili se, hezky nožku přes nožku.

Luxios mírnou poklonou poděkoval za držení výhodného místa, ale pak se rychle posadil, jelikož už si slovo přebíral muž, jenž vypadal jako typický hipster, který přidává na svůj Instagram s milionem sledujících fotky veganského jídla, na procházky chodí se svým chameleonem na vodítku pojmenovaným jako Ramses a živí se jako profesionální blogger. „Vypadá to, že už tě stačili unavit," ušklíbla se plavovlasá žena polohlasně směrem k lišákovi, který jí však nevěnoval už ani pohled a raději sledoval hipstera stojícího vedle své židle, aby si jej ostatní všimli. „Děkuji vám, že jste se všichni dostavili na tuto schůzi. Doufám, že jste si všichni přečetli tweety na mém speciálním tajném profilu a víte, o co se tady teď jedná… Pokud ne, doufám, že mi dáte follow nejen na Twitteru, ale i na Instagramu, aby vám nic podstatného neuniklo."

Už chtěli vytáhnout svůj IPhone a follownout všude, kam je hipster posílal, a taky se zeptat, jestli nemá Snapchat, (A taky jestli se náhodou nemá Tinder, a že se moc omlouvají, že na něj swipnuli vlevo, protože vypadá jako Rumcajs a oni se jej prostě napoprvé strašně lekli.), ale pak jim došlo, že jejich telefon je společně s AirPody pořád v kapse kardiganu, ve kterém přijeli, tudíž si povzdechli, víc se rozplizli po židli (která byla velice moderní, a ještě více nepohodlná), a očima viseli na muži, co z něj teda vypadne zajímavého.

„Jestli je to jenom kvůli tomu, abys trumfl nějakého svého kámoše a měl víc followerů, tak na to ti zvesela seru," ozval se z druhého konce stolu nějaký čtyřicátník, který tam seděl v růžovoučkém chundelatém overalu jednorožce s duhovou hřívou a momentálně si hrál se svým Tamagotchi. „Věř mi, že opravdu nepotřebuju tvůj profil mezi svými followery," odvětil Rumcajs. „Svými fotkami Ramsese, jak si se mnou užívá příjemnou atmosféru ve VeganPro restauraci, bych na tobě jenom plýtval." „Já to nemůžu najít!" vztekala se tam do toho jedna padesátiletá dáma, vypadající jako ošklivý Ludvík XVIII., přičemž nikdo okolo neměl chuť jí vysvětlovat, že na tlačítkové Nokii Instagram opravdu mít nebude. Už-už to vypadalo, že se to strhne k nějaké hádce, ale naštěstí se plavovlasá žena vedle lišáka taktéž zvedla, práskajíc svým hrnkem (Nyní už prázdným, jelikož její organismus snad potřeboval víc kávy než kyslíku.) o stůl, aby si zjednala pořádek.

Začínali litovat, že sem vůbec jezdili, a zatímco se ostatní lovci dohadovali, tak Draconie prostě třískli hlavou o stůl, a to tak moc, že prazvláštnímu gothikovi vedle sebe, kterému mohlo táhnout tak na padesát, málem tím drncnutím převalili otevřenou flašku Blk, kterou mužík na poslední chvíli zachránil a zabránil tak vylití jejího černého obsahu všude po stole. Už-už chtěl onen senior, který vypadal, že utekl přímo z My Immortal, začít po Draconie vřískat, ať se chová slušně, ale ženino prásknutí hrnkem o stůl donutilo jak Draconiu zvednout pohled, tak muže vedle se uklidnit a zase se slušně posadit.

„Děkuji," procedila velice ironicky plavovlasá lovkyně a všechny v sále přejela pohledem, jaký by věnovala matka své hordě dětí, které pořád dokolečka ječí „Pojeďme do McDonalds! McDonalds! McDonalds!", a to i přesto, že doma je plná lednička. „Hádám, že většina z nás zná základnu Tichá řeka, kde-" „Číslo, ČÍSLO!" vřískal nějaký lovec v chemikářském plášti s ochrannými brýlemi na očích, který vypadal jako přerostlý oholený křeček. Webberliová si jenom povzdechla a zamumlala: „Aloisi, ty opravdu musíš být jediný, kdo si zapamatuje kódové názvy než krycí jména, že? Dobrá… F71Q349… No, problém je ten, že tato ryze vědecká základna, kde se posledních několik měsíců odehrává tajný výzkum, má podávat hlášení každých dvanáct hodin, v nejhorším případě každých čtyřiadvacet hodin… Bohužel již tři dny v kuse jsme nedostali jedinou zprávu. Jistě chápete, v jak závažné situaci se nacházíme."

Brzy je znudil pohled na lovkyni a místo toho začali zírat na Luxiose… Protože ten byl pro ně mnohem více záživný - a navíc při koukání se na lišáka Draconii napadaly další a další otázky, třeba "Máš ty chlupy bílý, protože jsi napůl albín, nebo jsi starej, nebo polární liška?" což je také přivádělo na otázku "Lišky ale přece stárnou jinak, než lidi, takže odumře ti ten ocas dřív, než zbytek těla?".

Seděl spořádaně na židli a bez zájmu pozoroval ostatní, jak po sobě ječí a něco hulákají, přičemž docela litoval, že si s sebou nevzal ty klapky na uši, jelikož tady by pro ně dost možná našel lepší využití jak při přistávání vrtulníku. Mezitím se plavovlásce vedle něj jakž-takž dařilo udržet si pozornost ostatních: „A proto se hlavní vedení rozhodlo, že sestaví dvoučlenný tým, který pošle základnu prošetřit. Byli vybráni lovci vyšších tříd, jelikož nikdo neví, jak moc rizikovou se ona oblast stala… Takže bych vám nejdříve chtěla představit lovce třídy S - Luxiose." S těmi slovy se otočila na lišáka, jenž si pomalu stoupl a mírně se uklonil, ale pak se zase posadil. Než stačil někdo v sále prohodit jediné slovo, slečna Webberliová pokračovala: „A druhou polovinou týmu jsou Draconia Alvarez, lovci třídy A." Když tohle řekla, rukou pokynula směrem k části stolu, kde seděli, a doufala, že alespoň teď se budou chovat přiměřeně.

Vykulili oči a podívali se na ženskou. „Já? Fakt?" ujišťovali se nevěřícně, ale nějak extra jim to nevadilo… Takže jen kývli a se slovy: „Tak jo, to je fajn, hlavně, že furrík jede taky, takže mi tam nebude smutno," si zase položili hlavu na stůl, že je jako ten zbytek keců už moc nezajímá, tak ať si světlovlasá kdáká, co chce, a oni možná eventuálně začnou poslouchat, pokud to bude vypadat a znít zajímavě.

„No, tak teda vypadá jako velice zajímavý tým," zamručel muž v overalu jednorožce, aniž by pořádně vzhlédl od své japonské hračky. Ale on pro to měl dobrou výmluvu; přece nenechá svého virtuálního králíčka, aby strádal hlady, no ne? „Počkat, počkat…“ huhlal do toho křeččí chemik. „Tím jakože… Naznačujete snad… Že se něco na základně F71Q349 mohlo zvrtnout?!" „No jakože doufám, že jakože ne," otočila se na něj asi čtyřicetiletá žena, jež měla za sebou asi tak sto plastických operací různých částí těla a momentálně si lakovala umělé nehty fialovým lakem se třpytkami. „Protože jakože jestli jo… Tak jsme jakože solidně v háji… Jakože… Co budeme dělat? Jakože pokud se to provalí, tak to může ublížit civilům a také nám samotným… Jakože…“

„Chcete k tomu JAKOŽE říkat ještě něco důležitého, nebo už JAKOŽE můžu jít?" Draconii to po chvíli všechno pěkně dožralo, protože jediné, co se tu zatím dozvěděli, bylo to, že místní základna je plná divnolidí a naprostých exotů a že teda pojedou s Luxiosem na menší výlet někam do háje, kde se jakože možná něco jakože podělalo. Ale jenom jakože.

„No… Já nechci nic říkat," vložil se do toho muž oblečený jako kněz někde ze středověku s oholenou hlavou, přes kterou měl vytetovaný obrovský kříž, a rukama posetýma dalšími tetováními - tentokrát úryvky z Bible, „ale nemělo by se naplánovat, kdy je vyšleme na onu misi? A jak je tam dopravíme? A taky… Neměli by dostat požehnání? Vyzpovídání by také určitě neuškodilo." S těmi slovy zpod oblečení vytáhl obrovský pokroucený kříž na řetězu a sepjal jej v rukou. Luxios se musel pro sebe pobaveně ušklíbnout. Ne, že by měl něco proti náboženství… Jen na něj měl svůj vlastní pohled, do jehož vysvětlování se ale pouštěl jen zřídkakdy, aby se někoho nedotkl. „A neměl by jim spíše někdo dát informace ohledně toho tajného výzkumu?" ozval se zase "křeček". „No jakože to by jakože bylo skvělé," usmála se na něj dáma, zrovna mávající levou rukou jak retardovaný lachtan, aby jí rychleji uschl lak na nehtech. „Takže jakože to nenatahuj a jakože jim to řekni!" „Tak to bude asi tady pro Lojzina problém," nechal se slyšet Rumcajs. „Protože o tomhle projektu jsou jenom úzké informace i pro nás ostatní lovce. Skutečný přehled o tom mají jenom pracovníci Tiché řeky… KDYBYSTE MĚ VŠICHNI FOLLOWOVALI, TAK TO VÍTE!"

Teď pozorovali zase pro změnu se zájmem kněze, protože každý druhý, koho v téhle době potkali, byl buďto ateista, nebo něco jiného, co se teď propagovalo na Tumblru, takže bylo příjemné vidět pro jednou dalšího soudruha křesťana - i když tenhle "soudruh křesťan" vypadal, že se po večerech bičuje ve jménu Boha a chodí se zpovídat kvůli každému sprostému slovu… A taky na Draconiu dělal dojem, že musel být tak dvakrát ve vězení, ale to jim ke knězi nějak nesedělo, takže tam leželi na stole a polemizovali nad tím, jak je tohlecto vůbec možné a zda to není nějak proti přírodě, aby někdo duchovní, kdo přece slouží Bohu, vypadal tak divoce a nebezpečně.

„Myslím," oznámil Luxios, když se konečně odhodlal k tomu, aby se postavil, přičemž všechny přítomné přeletěl spěšným pohledem. „Že mne zde již nepotřebujete. Pokud se domluvíte na něčem zásadním, jsem si jist, že tato dáma," pokynul rukou směrem k plavovlásce vedle sebe, „mne o tom informuje… Přeji hezký zbytek dne. Sayonara." Lehce se uklonil a hned nato zamířil ke dveřím, v nichž se ale otočil, jako by chtěl zjistit, zda Draconia půjdou taky nebo ne.

Zaregistrovali lišáka, že jde pryč, a automaticky to vzali tak, že tedy můžou jít taky, takže si sebrali miláška v černé tašce ze země, ani se nijak extra neloučili, protože tam stejně nikoho pořádně neznali, (A lidi, co ani neznali jménem, jim automaticky nestáli za dvakrát slušné chování.), věnovali poslední zkoumavý pohled potetovanému páterovi, a pak už se se slovy: „Košíku, počkej, já jdu taky," rozeběhli k Luxiosovi, aby jim náhodou neutekl a oni se zase nemuseli nudit.

Odkaz k obsahu:

https://deadandsarcastic.tumblr.com/post/189273424866/loveck%C3%A9-kroniky-2-li%C5%A1%C3%A1k-s-bou%C5%99%C3%AD-v-z%C3%A1dech

8 notes · View notes

ninexcz · 2 years

Photo

Závěsný pelíšek pro kočky na okno - černý od ninex.cz https://www.ninex.cz/Zavesny-pelisek-pro-kocky-na-okno-cerny-od-ninex-cz-d516133.htm (v místě NINEX.cz) https://www.instagram.com/p/CZo84meNBGD/?utm_medium=tumblr

1 note · View note

zweihundrt · 3 years

Photo

16.02.2021_máme na mlýně kočičku

Je mourovatě bílá, krásně huňatá a moc ráda chodí do stodoly. Ještě aby ne, když tam má ve střeše takovej pelíšek, ještě k tomu v nejklidnější části domu pěkně schovanej za přizdívkou. Kočičce je teplo, nám promrzá střecha. Cíl dodělání stodoly se nám minimálně o týden posouvá, musíme opravit střešní izolaci.

Slepice mají v kurníku kočičku..

0 notes

rebarborka · 6 years

Text

Dutiny

Dávam šancu malým láskam aby sa z nich stali veľké, tak ako sa v posledných týždňoch z malých chorôb stávali vážnejšie. Prechodené nádchy sadajú na dutiny, uši, priedušky. A na dušu, na dušu najviac. Duša, uväznená v nedokonale fungujúcom, slabom tele bolí viac ako zapálené hrdlo.

Prechodené nádchy sadajú na dutiny a túto lásku už nerozchodím. Nechávam ťa bozkávať mi horúce čelo, spotené vlasy. Nechávam ťa v noci počúvať môj kašeľ a doporučovať mi lekárov. Nechávam ťa nosiť mi mandarinky, žmýkať pomaranče, variť čaj. Objímať ma silno.

Chceš aby som hovorila po slovensky, protestujem, ale ty vravíš, chcem ti porozumieť viac. Ťažko sa mi hľadajú slová v rodnej reči a tak vravím len: zajtra je sobota, nie je to ľahké hovoriť na teba po slovensky, odvykla som si, rozumieš mi niečo? Očami sa mi vpíjaš do tváre, prikyvuješ, odpovedáš po nemecky.

Wir haben ‘86 und ich altes Trottelgesicht hab mich verliebt.

Neviem či je to veľká láska, ale mohla by byť, myslím si a hlavu si schovávam pod tvoje tričko. Nemôžem zaspať, mám upchatý nos, ťažko sa mi dýcha. Budím sa, chodím po izbe, chodím, púšťam vodu z kohútikov, hltám vodu, splachujem záchod, otváram okno. Líham si naspäť do náruče, kašlem, potím sa, chodím po izbe, chodím, varím čaj, zatváram okno.

Prevraciam našu lásku medzi prstami, pozerám sa na teba ako spíš, dýchaš, mám rada to ako ti šedivejú vlasy za ušami, lesknú sa v nočnom svetle, mám rada tvoje jamky na lícach, v spánku ti ich nie je vidno. Raz si mi povedal, že keď si mal tri roky starý otec ťa vzala na prechádzku a vonku mrzlo až na kosť, líca si mal celé modravé a keď sa ľady roztopili, zostali ti jamky. Tak ti to hovorila tvoja mama, nevieš či to je pravda, ale mohla by byť.

Neviem či je to veľká láska, ale mohla by byť.

Neviem čo z teba nakoniec zostane, stále neviem, či niečo viac ako poviedka o spánku a poviedka o okne, a potom obrazy v hlave, ako diapozitívy na stenách učební v postkomunistických krajinách, obrazy, scény, nemecký punk, tvoje okno, moje okno, drevené parkety vŕzgajúce nahotou, izbové rastliny, raňajky, praclíky, pomaranče, kávy, balkóny, matrace na zemi, biele periny, vždy len biele, tvoje kresby v mojich skicároch, scény, farby, svetlá, tiene. Ty v kuchyni melieš kávu, ja v kuchyni krájam baklažán.

Zle som sa vyspala, ty hádžeš veci od batohu, skladáš tričká, ponáhľaš sa po byte. Ťažko sa mi otvárajú oči. Už je to asi normálne, že nakoniec si ráno jeden z nás balí veci a kamsi beží, hovorím. Už je to asi normálne, vtedy keď človek nemá domov, odpovedáš mi. Rýchle raňajky, rýchle nohy, rýchle eskalátory, metro a na stanici Hauptbahnhof ma bozkávaš na ústa. Za sedem hodín vystupuješ na nástupišti v Rotterdame a ja si zatiaľ balím veci do batohu, skladám tričká, náhlim sa po byte. Na letisku píšem eseje o slovách ako vyjadrovacích prostriedkoch vo vizuálnom umení, pijem predraženú kávu a myslím si, mohla by to byť veľká láska.

Tato ma čaká v príletovej hale, na dialnici je zápcha, prší. Vianočné večierky, vanilkové rožky, dozvuky dlhej choroby, cesty, vlaky, morušové kopce. Sem patrím, tu mám korene, v záhrade ovocných stromov bez lístia, v dome, ktorý pred rokmi vyhorel, ale to bolo dávno po tom, čo prastará mama prestala v prednej izbe piecť koláče. Dávno po tom, čo slepý huslista zomrel na tuberkulózu a dávno po tom, čo sa starká vydávala v sukniciach modrých ako obloha. V stodole sa suší tabak a pruhované mačky sa plížia popri poľnej ceste. Biele mačky driemu v bielych perinách. Babka hovorí, že keď sa aj ona poberie na druhý svet, nikto nebude vedieť ako vyšľahať parížsky krém. Tiež hovorí, do dediny sa prisťahovali noví ľudia, mladí, takí čo chcú začať žiť prírodným životom, či ako sa to hovorí. Naberá kapustnicu do tanierov s modrými kvetmi.

Nemôžeš mi porozumieť, keď morušové kopce poznáš len z mojich príbehov, myslím si.

Rezervujem si lístky do Berlína. Chlapcovi s francúzskym menom bez francúzskeho prízvuku píšem, nie nie nekupuj si letenku ani lístok na vlak. Mrzí ma to. Myslím na amsterdamské rána a trochu ma z toho pichne pri srdci. Niektorým malým láskam dávam šancu aby sa z nich stali veľké a iných sa vzdávam.

Čakáš ma stanici metra Wedding S+U, opieraš sa o zábradlie a hovoríš, ja tomu nemôžem uveriť, naozaj si tu. Smeješ sa a objímaš mi ramená. Tak máš teda nový domov, nové okno, novú podlahu, nový matrac na zemi. Hovoríš mi, keď prídeš v lete, budem to tu poznať lepšie a môžme plávať v jazere. Ah ale čo bude v lete, to ešte neviem, odpovedám.

Neviem kam ma voda odnesie, čakajú ma veľké rozhodnutia, neviem kam patrím, ani kde budem. Ale v jazere plávať môžme, to určite.

You are a vagabond, hovoríš a prsty mi zamotávaš do vlasov. Bolo toho na mňa priveľa, priveľa presunov z miesta na miesto, priveľa vecí v batohu, stále som slabá, nie som pripravená na rozhodnutia, nie som pripravná na život, bolo toho priveľa, mesto, morušové kopce, Bratislava, Brno, úplne som zabudla že v Brne je vždy veľa hmly a na Nový Rok sa mieša s dymom z ohňostrojov, úplne som zabudla na Brno-domov, na ulicu Antonína Slavíka a výhľady z balkóna, na hospody, v ktorých po roku sedí stejný lidi. Úplne som zabudla na Bratislavu-domov, na autobus číslo 83 a víno z Exitu. Nie som vagabund, mám domovy, miesta, ľudí, potrebujem svoj pelíšek, miesto, kde voní káva a korenie, miesto kde je teplo a láska. Budujem si hniezda a potom z nich odlietam.

Yes, you are a vagabond, little Barb.

V kaviarni ticho kreslíme vedľa seba, nedotýkame sa žiadnou časťou tela, bickylujeme ranným Berlínom, z kútika úst mi zotieraš sezamovú omáčku. Pozorujem arabské dieťa s trsom banánov, pýtaš sa ma či snívam, ja mlčky krútim hlavou. V obrovskom papiernictve som sa ti stratila a v malom kníhkupectve som našla tri knihy po česky a dve po slovensky. Po ceste k tvojmu novému domovu mi hovoríš o kanadských jazerách, a o tom, že si začal robiť novú sériu koláží. Zaspávame na chrbte a pod perinou mi stláčaš dlaň.

Ťažko sa mi otvárajú oči, skladám veci do batohu, náhlim sa po byte. Už je to asi normálne, že nakoniec si ráno jeden z nás balí veci a kamsi beží, smeješ sa.

Vo vlaku z Berlína do Stuttgartu mi hlava padá na rameno.

17 notes · View notes