Když jsem před pár lety koukal na to jak lidé chodí do Santiaga de Compostela na pouť, zaujalo mě to. Nikoli z náboženských důvodů, ale z těch dobrodružných. Dělal sem si rešerše a cesta z Paříže do Santiaga tu byla rozdělena do 30ti dnů cirka po 30ti kilometrech. Ujít 30 kilometrů denně se dá, ale ujít je druhý den, třetí, desátý…to už chce cvik. Nicméně jsem se rozhodl, že až někdy skončím v práci a bude ten časový úsek volný, tak se na tu cestu vydám. A to se stalo právě teď, paradoxně v mých 33 letech, jak příznačné. Jen tu trasu jsem maličko upravil. Moje přítelkyně Olinka mi před časem říkala o Stezce Českem a že její sestra Káťa má zálusk na to ji po částech absolvovat. Nápad o cestě lemující hranice je skvělý. Zalíbilo se mi to a pravil jsem, že bychom mohli někdy nějakou část také ujít.
Teď když jsem měl vyrazit na cestu, tak jsme si říkali: “Marty, nejseš žádnej hajker. Chození taky nepatří úplně mezi tvé oblíbené činnosti. Kondička nic moc. Budeš se složitě vracet, až zjistíš, že to není nic pro tebe? Není to velké sousto?
Přehodnotil jsem tedy cestu do Santiaga a začal studovat Stezku českem. “Když nebudu moc, nebo uvidím, že na to nemám, tak sednu do vlaku a za chvíli jsem doma.”
Rozhodl jsem se pro Jižní větev. Šumava je nádherná a Moravu vlastně vůbec neznám, ale rád bych ji poznal.
Začal sem s elánem nakupovat vybavení kterým jsem nedisponoval a těšil jsem se, že jej naplno využiju a nebudu ho mít jen na pár letních víkendů. A konečně se pustím do craftění v přírodě a nebudu na to koukat jen na videích svých oblíbenců z youtube. Otestuju své schopnosti.
Poté jsem tedy na ofiko stránkách začal plánovat cestu, jakože 30km denně úplně na pohodu. Když sem o tom řekl Olince, tak ta mě opět vrátila na Zem, že tolik denně rozhodně neujdu, zvláště pak na horách, kde je to nahoru-dolu…spíš nahoru :) Tak jsem to porad okukoval a přemýšlel kam se asi tak dostanu. Skončilo to tak, že jsem to přestal řešit. Času mám dost. Kam dojdu, tam dojdu, lehnu si a druhý den půjdu dál. U nás doma se říká: “ty tam jdeš jak na motýly.” (rozuměj; někam na lehko, nepřipraven), asi je to hláška z nějakého filmu či seriálu, ale přesně tak si připadám. Já tomu říkám, “skočit do toho kufra.” Prostě si dáš batoh na záda a jdeš ne? Kde je ta věda? A tak jsem tři dny před odjezdem kontaktoval trail angela Šárku, že bych u ní první noc spal a zbytek už zařídí bůh.